Lesk a bída politické korektnosti

Roman Šolc

Roman Šolc reaguje na satirický text Petra Bittnera o politické korektnosti. Upozorňuje také, že by určité zahraniční případy nešikovně pojaté korektnosti neměly sloužit za vzor.

Petr Bittner ve svém článku „Síť revoluční politické korektnosti“ prezentuje politickou korektnost jako synonymum slušnosti a její prosazovatele coby „disidenty slušnosti“ na okraji neslušné a — dle Bittnera — fašizující se společnosti.

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×

V tomto duchu pak představuje společenské dění jako jednoduše čitelný boj dobra a zla, to vše posměšným stylem člověka přesvědčeného, že vystoupal na horu Poznání, odhalil, co je Dobro, a nyní blahosklonně shlíží na ty prosté lidičky kdesi dole. Domnívám se, že tento přístup není správný, že svět není černobílý a že nic není tak jednoznačné a jednoduché.

Nepříjemná setkání jsou nutná

To, co dnes (spíše intuitivně, nežli na základě precizní definice) označujeme jako „politickou korektnost“, vznikalo ve snaze o takové vyjadřování, jímž by se nikdo necítil urážen (například kvůli své barvě pleti, sexuální orientaci a podobně) a které by bránilo tomu, aby byl někdo skrze „nekorektní“ vyjadřování druhých vylučován z diskuse. Prvotní motivace tedy odpovídaly pojetí Petra Bittnera a byly veskrze chvályhodné. Cílem zkrátka bylo, aby se lidé chovali navzájem slušně a aby žádný hlas nebyl oslyšen.

Hypertrofovaná podoba politické korektnosti se ovšem těmto prvotním idejím může vzdálit a paradoxně se ve svých důsledcích může obracet proti těm lidem a těm hodnotám, které měla původně chránit.

V první řadě hrozí, že by politická korektnost přestala být autentickou slušností, respektive úsilím o ni. I v českém prostředí politicky korektní jazyk prochází formalizací a sterilizací vedoucí až ke vzniku příruček typu „jak mluvit politicky korektně“ a stává se jakýmsi newspeakem, při jehož užívání se bazíruje na formální správnosti, zatímco autenticita snahy mluvit s druhým člověkem slušně přestává být relevantní.

Velmi snadno se může stát, že výrok jednoho člověka o druhém bude označen za „politicky nekorektní“, přestože mluvčí neměl v úmyslu kohokoli urazit a ten, na jehož adresu byl výrok pronesen, se nijak uražen necítí.

Hranice toho, co je pro druhého urážlivé, je třeba nastavovat také ve vzájemné diskuzi s ním. Foto thinkstockphotos.com

S tím souvisí snaha části propagátorů politické korektnosti využívat pro šíření svého přesvědčení o podobě slušnosti (reprezentovaného třeba právě oním newspeakem) určitou podobu moci a donucení (včetně využití prostředků státu a jeho aparátu).

Autentické mezilidské slušnosti ale není možné dosáhnout donucením, nýbrž daleko spíše vlastním slušným chováním a vzájemnými diskusemi, v nichž se zobrazí také odlišná pojetí norem slušného chování. Ty nejsou žádnou objektivní daností. Donucováním lze dosáhnout leda šíření přetvářky, pokrytectví a takové mluvy, kdy „něco jiného se říká a něco jiného se myslí“.

Dokladem toho, že politická korektnost a slušnost nemusí být zrovna totéž, je i článek Petra Bittnera. Horlí za šíření „evangelia politické korektnosti“, jehož prvním pravidlem má být „laskavost nezná mezí“ — pravidlo vpravdě krásné. Zároveň, zřejmě zcela v souladu s politickou korektností, označuje v tomtéž článku své názorové oponenty za „fašisty“, „xenofoby“, „šašky“, „hulváty“, „rasisty“, „zlé lidi“, „průměrné měšťáky“, „blbce“, „stádo“, „kreatury“ a podobně. Nepřipadá mi to právě slušné a laskavé, a dokonce ani korektní…

Zadruhé: zejména na základě zahraniční zkušenosti můžeme usoudit, že politická korektnost občas přestává být nástrojem umožňujícím menšinám bezproblémově žít v rámci společnosti. Václav Bělohradský (ale též Jan Sokol a mnozí další) vysvětluje neúspěch snah o vytvoření multikulturních společností (zejména v západní Evropě) absencí jednotného veřejného prostoru.

V něm by mělo docházet k interakcím, vzájemnému poznávání se, ale též kultivovaným konfliktům mezi příslušníky různých kultur. Jako jednu z vážných příčin tohoto nedostatku uvádí právě hypertrofovanou podobu politické korektnosti. Snaha důsledně tabuizovat a vyloučit z veřejného prostoru problematické pojmy, názory, otázky nebo kritiky, které by mohly být někomu nepříjemné, může vyvolávat v rámci té které skupiny lidí falešný pocit vlastní nedotknutelnosti či nekritizovatelnosti, zatímco vně oné skupiny zase pocit odcizení.

Co s pojmy?

Slavoj Žižek v knize Násilí označuje politickou korektnost za nástroj „politiky strachu“ — zvláštní ochrana či privilegovanost nějaké skupiny vede k odcizení mezi touto skupinou a společností okolo, což následně vede k pocitům strachu a obav (z něčeho výjimečného a zároveň neznámého), který může přerůst v nevraživost či dokonce nenávist, a to přestože na počátku stála chvályhodná snaha zajistit, aby někdo nebyl vystaven něčemu nepříjemnému.

V takové atmosféře tedy, jak říká Bělohradský, nelze vytvářet onen sdílený veřejný prostor. Přehnaná snaha o ochranu se stává kontraproduktivní. Pokud na jednom místě žijí příslušníci různých kultur, ale každý se utíká do svého chráněného a uzavřeného prostoru vlastní komunity, kde se všichni utvrzují v pravdivosti vlastního nahlížení světa, aniž by toto bylo vystaveno kritice nebo konfrontováno s jiným, nemůžeme uvažovat o takové společnosti jako o multikulturní.

A nemělo by nás překvapovat, pokud náhlá veřejná setkání lidí z chráněných prostorů občas končí násilně a tragicky. Jedině sdílený veřejný prostor, v němž každý bude konfrontován s pohledy a názory druhých lidí — byť by tyto názory byly i velmi kritické nebo nepříjemné — může umožnit stabilní soužití, protože právě v tomto prostoru je každý nucen uvědomit si pluralitu světa, relativnost vlastního světonázoru či životního stylu a učit se respektu k druhým.

Třetím problémem, na který naráží i Petr Bittner, je účelové používání nálepek „politické korektnosti“ a „politické nekorektnosti“ ve veřejné diskusi. S tímto jevem se setkáváme ve dvou podobách také v českých debatách.

Nezbytný je sdílený veřejný prostor, který by oživoval pluralitu světa. Repro DR 

V prvním případě dochází k označování určitého názoru jako „politicky nekorektního“ s úmyslem a priori jej vyloučit z diskuse a delegitimizovat, aniž by s ním byla svedena věcná polemika a problematický názor byl argumentačně zdiskreditován ve férové diskusi. Nálepka „politicky nekorektní“ má tak stejnou funkci jako označení „komunistický“, „pravdoláskařský“ anebo dnes časté „sluníčkářský“ či „fašistický“.

Ve druhém případě se mluvčí sami stylizují do pozice „bojovníků proti politické korektnosti“, případně své promluvy označují za „politicky nekorektní“. Zneužívají vnímání hypertrofie politické korektnosti k legitimizaci názorů, které by nezřídka bez této konstrukce nebyly společensky vůbec přijatelné.

Petr Bittner tento jev zlehčuje jako „fádní, uťápnutý mainstream“, vysmívá se „průměrným měšťákům bojujícím s politickou korektností aspoň jednou denně“ a volá po disentním šíření politické korektnosti v maximální míře a všemi prostředky.

Takovéto zlehčování mi připadá velmi nemístné, protože v negativní reakci na vnucenou politickou korektnost se pro řadu lidí mohou stát přijatelnými i názory, o nichž jsme se mohli domnívat, že z našeho veřejného diskurzu již nadobro zmizely. Potenciální škody by se napravovaly dlouho, protože veřejný prostor je třeba vytvářet a kultivovat zespoda a zevnitř, nikoli shora a zvenčí.

Vše výše uvedené ovšem nemá znamenat, že bychom se neměli zabývat tím, jak mluvíme a vnímáme své promluvy, nebo že bychom měli rezignovat na mezilidskou slušnost a snahu kultivovat náš společný svět.

Ovšem cesta k tomuto musí vést skrze kultivaci vlastního života, skrze otevřenou komunikaci s druhými lidmi, skrze respekt vůči ostatním, pokoru a vědomí vlastní nedokonalosti. Nikoli skrze povýšenecký posměch a urážky, nikoli skrze dogmatické přesvědčení o své Pravdě a právu vnutit ji ostatním lidem, jak to předvedl kolega Bittner.

Je smutné vidět, když lidé hlásící se k liberální levici a vzývající její hodnoty — jako je starý dobrý francouzský triptych „svoboda, rovnost, bratrství“ — se v otázkách praktické politiky mění v cosi zcela protikladného liberální levici: v autoritářské elitáře, kteří svými promluvami do veřejného prostoru přispívají k polarizaci názorů a zvyšování napětí a síly negativních emocí ve společnosti.

    Diskuse
    JS
    February 9, 2016 v 8.22
    Souhlasím, a přidávám odkaz na autoritu
    Prosím, dodejte aspoň tři důkazy o existenci onoho strašného PK útlaku v ČR, oné nové totality, jak se o ní občas píše, o té cenzuře, co o ní v Americe vycházejí tuny knih, které kupodivu nikdo nezakazuje...
    Uveďte aspoň jeden příklad toho, jak politická korektnost zabraňuje kritickému popisu jakéhokoliv fenoménu.
    Já myslel, pane Samohýle, že Vy přece žádné autority neuznáváte...
    MP
    February 9, 2016 v 19.28
    dodatek k otázce Martina Škabrahy
    Můžete přidat příklad o využívání státního aparátu (v Evropě) k vynucování pk?

    Jinak konsiliantně nabídnu sám jeden případ, kdy politická korektnost ohrožuje potřebné poznání. Nekolektujeme řádu informací o Romech. Hrozí rasistické zneužití, ale pak jsme odkázáni na spekulace, když mluvíme o míře nezaměstnanosti Romů či o některých nemocech z bídy. Ale jde o volbu že dvou žel.
    JS
    February 10, 2016 v 0.32
    k té otázce
    Já si myslím, že je trochu nefér požadovat důkazy o nějaké cenzuře, když o ní autor ani v článku nepíše. Jde spíš o kulturu diskurzu.. a to především asi v Americe (ale možná to už dorazilo nebo časem dorazí i k nám, český rybník tolik nesleduji).

    Viz třeba http://www.theatlantic.com/magazine/archive/2015/09/the-coddling-of-the-american-mind/399356/

    Nařčení z porušení PK se týká velkého množství lidí, i intelektuálů, za všechny bych zmínil Noama Chomského.

    "Já myslel, pane Samohýle, že Vy přece žádné autority neuznáváte..."

    Šlo samozřejmě o ironii - John Cleese jako člen Monty Pythonů si s autoritami příliš hlavu neláme. ;-)

    "Nekolektujeme řádu informací o Romech."

    A to je myslím dobře. Já považuji výzkumy na základě národnostní nebo jiné skupinové příslušnosti za nevědecké, a v právním státě za v podstatě nepoužitelné.
    JS
    February 10, 2016 v 0.44
    ale zapomněl jsem dodat
    Podle všeho ale "politická korektnost" nepředstavuje velký společenský problém. Nemyslím, že taková bláznivina může dlouho vydržet, jsem optimista, co se lidské inteligence týká.
    JN
    February 10, 2016 v 1.13
    Pane Škabraho,
    mně ta "jednotná ideová linie" Deníku Referendum někdy trochu připomíná předlistopadové Rudé právo, s tím, že zde naštěstí jsou možné kritické reakce v diskusích pod články. Pokud by tento článek předznamenával změnu v DR směrem k názorové pluralitě, velmi bych to vítal a Vaše pobouření bych nesdílel.

    Jistě je možno namítnout, že jsou zde i jiná média, k té diskusi je ovšem třeba společný prostor. Osočování konkurenčních médií (jak jsme toho v DR i svědky) diskusi nenahradí.
    MP
    February 10, 2016 v 8.8
    Až začne mít Vaše dítě problémy ve škole a Vy zjistíte, že přijímací pohovor vlastně skončil v okamžiku, kdy potenciální zaměstnavatel viděl Vaší tvář, určitě Vás utěší, že nejde o to, že jste Rom, protože to by přece bylo nevědecké. Ona skupina lidí se dá vytvořit prostě pomocí útlaku, ale to neznamená, že je méně skutečná.
    Když budete potřebovat prosadit pomoc obyvatelům nějaké oblasti, protože jsou např. dlouhodobě postiženi vysokým znečištěním vzduchu, budete veřejnost přesvědčovat s údaji o o řadě zdravotních důsledků toho postižení, budete na základě řady údajů zvažovat náklady pomoci apod. A když půjde o stejnou pomoc v případě dopadů důsledků rasismu, tak Vám tyhle údaje budou chybět, Často velmi citelně (najděte si třeba diskusi o školkách tady na DR).
    Napsal jsem, že jde o volbu ze dvou zel. Vím, jak by ty "nevědecké" údaje byly zneužitelné a vím, jak chybí.
    JS
    February 10, 2016 v 10.2
    panu Profantovi
    Není mi jasné, jaký druh informací chcete sbírat a k čemu jsou vlastně užitečné. Dejme tomu, že se třeba dozvíme, že romské děti jsou méně gramotné. Jak tuhle informaci použít? Znamená to, že ty romské děti budeme speciálně vychovávat a ty ostatní méně gramotné necháme svému osudu? Nebo naopak? Proč se prostě nedívat jen na gramotnost těch dětí? Protože stejně nakonec to je to, co chcete udělat - vyřešit problém s jejich gramotností. Samozřejmě, v konkrétním případě je možná užitečné vědět, že je nějaké dítě Rom.

    Fakt nevidím jiné využití skupinových statistik o národnosti (nebo pohlaví, když už jsme u toho) než na nějaký koktejlový večírek.

    Jinak pokud jsou ty dvě alternativy tak blízko, co se týče nevýhody, pak na tom dost možná tolik nezáleží, kterou z nich si vybereme.
    MP
    February 10, 2016 v 13.25
    Janovi Samohýlovi
    Ono je to mnohem jednoduší, potřebujete vědět, kolik těch dětí vůbec je. Prostě proto, že když navrhujete zákon, který zpřístupní školky dětem ze sociálně znevýhodněných rodin, každý od Vás bude chtít vědět, kolik to bude stát a to musíte chtě nechtě počítat podle počtu uživatelů.
    A to, že jde o romské děti potřebuji vědět tehdy, pokud se nějaký malér -- třeba dědičná bída sociálního znevýhodnění --distribuuje zřetelně podle askriptivního kriteria: barvy pleti, domnělé či skutečné etnické příslušnosti apod.
    Jak je to k použití na kotejlovém večírku nevím, nikdy jsem na žádném nebyl, ale jak je to k použítí třeba v parlamentu, o tom bych něco málo věděl.
    + Další komentáře