Dnešní Evropa je poměrně často přirovnávána k Římské říši na konci svých dnů, okolní svět pak k tehdejším barbarům, již se ji chystají vymazat s povrchu zemského. Nejnověji v příspěvku Viléma Baráka „Pohodlnost nás neubrání“ v Lidových novinách z devátého listopadu. Ne že by tu jisté podobnosti nebyly, nakonec velryby a delfíni svou vnější podobou s rybami také leckoho matou. Lidé aspoň trochu znalí historie však vědí, že pád Říše římské nebyl tou apokalypsou, jak ji svým divákům podává jistý druh filmové produkce. Jako výrazný historický předěl se ukazuje až z odstupu mnoha let.

Budeme-li ty vnější podobnosti přeceňovat, hrozí, že pro přílišné zaměření na minulá nebezpečí přehlédneme méně nápadné signály těch současných. Vždyť třeba Mnichov a vůbec pokusy usmířit Hitlera za cenu ústupků byly mimo jiné důsledkem strašlivé zkušenosti první světové války a snahy vyhnout se za každou cenu opakování těch hrůz, které byly ještě v živé paměti většiny Evropanů. To dnešní bubnování do zbraně je leckdy zase motivováno a zdůvodňováno zkušenostmi „minulé“ války. Jakkoliv svět už je opět jiný a jiná jsou i rizika.

A zdaleka nemusí jít jen o rizika vnější. Docela mi přeběhl mráz po zádech při čtení věty: „K tomu všemu zde působí rozkladně (!) současné kulty jako politická korektnost, multikulturalismus, ekologismus.“ Můžeme si o těch pojmech, které se už dnes často používají spíše jako nadávky, myslet, co chceme, brát je nebo odmítat — pokud ovšem víme, co jimi vůbec uživatel myslí. Ale říci takto obecně, bez jakéhokoliv rozlišování, že působí rozkladně, to je malování Kainova znamení na vybraná čela, to už je jen krůček k cenzuře názorů a k potlačování těch, kdo je zastávají.

Nevím, jak se změní nebo nezmění Evropa, Evropská unie v souvislosti s tím současným exodem lidí z oblastí, kde se z nejrůznějších důvodů nedá žít normální život a není naděje, že by se v dohledné době žít dal. Neznám řešení krize, v níž jsme se octli. Mám ale v souvislosti s ní značné obavy o svobodu, jíž si užíváme něco přes čtvrtstoletí a která opět začíná být mnohým trnem v oku (spíš už dávno je nebo vždy byla). A nemyslím, že by byla ohrožována především zvnějšku, pronikáním odlišných kultur do Evropy, jak se rádo tvrdí - stačí se začíst do internetových diskusí nebo si poslechnout některé z táborových řečníků, jimiž se to dnes v ulicích českých měst doslova hemží.

Říkám si, zda to strašení vnějšími nebezpečími, jež jistě nechci podceňovat, nepřišlo jistým silám a lidem právě vhod. Jestli zase jednou nevycítili svou příležitost. A když už jsme u těch analogií, Rakousko-Uhersko bylo v posledních desetiletích své existence vcelku demokratickým státem, myšleno samozřejmě v dobových souvislostech. Po vypuknutí války ale byla pozastavena činnost parlamentu (rakouské Říšské rady, ne Uherského sněmu, jakkoliv Uhry byly většinou blíže bojištím), té žvanírny, jak už zase můžeme z lecčích úst slyšet. V zemi byla nastolena de facto vojenská diktatura, suspendovány občanské svobody, tvrdé perzekuci byla vystavena opozice a začaly padat rozsudky smrti.

Dnes už víme, že to starou říši nezachránilo. Ani mnohé jiné. Přesto stále neubývá těch, kdo jsou přesvědčeni, že základní podmínkou řešení problémů za hranicemi Evropy je radikální vyčištění jejího zápolí.