Polyamorie a krize vlastnictví

Magdaléna Šipka

Polyamorie je způsob uvažování o vztazích, který nevylučuje prožívání erotické lásky k více lidem zároveň. Jako životní styl hledá etickou cestu, jak se vzepřít vlastnickým prvkům uvnitř monogamních vztahů.

Nedávno jsem narazila na název přednášky „Manželka - více než majetek“. Překvapilo mne, že si otázky takového typu musíme zodpovídat ještě ve dvacátém prvním století. Opravdu ještě musíme sami sobě připomínat, že naše žena (náš muž) není jen naším majetkem?

Manželství muže a ženy garantující celoživotní věrnost je institucí, která vznikla a vyvíjela se vlivem určitých historických okolností. Je poplatná společnosti, ve které jsou jasně rozdělené mužské a ženské role.

Tuto instituci nemůžeme vnímat jako „přírodou“, „Bohem“ nebo „stvořením“ danou věc: již při odvozování primátu manželství z příběhu Adama a Evy bychom se museli chytit za nos, jelikož v době, kdy příběh vznikal, bylo společensky přijímané, aby měl muž víc žen. Ani bezprostředně navazující biblické příběhy nejsou mnohoženství prosty. Naopak se ho zcela evidentně dopouštějí tři ze čtyř praotců Izraele. S větším nebo menším úspěchem, asi takovým jako mívají dnešní lidé, když se pokouší o monogamní manželství.

Není tedy divu, že i v dnešní době vznikají jiné způsoby společného soužití, v rámci kterých si mohou Eva a Adam, Adam a Eda nebo Lilith s Evou (nebo různé kombinace předchozího) projevit svoji lásku. Jedním z těchto konceptů je polyamorie. Polyamorie razantně vystupuje proti konceptu, který chápe nevěru jako narušení něčího vlastnictví. Pokud se od vlastnictví ve vztazích oprostíme, stále samozřejmě můžeme vytvářet dlouhodobé vztahy dvou osob, ale také nemusíme.

Polyamorie je způsob uvažování o vztazích, který nevylučuje prožívání erotické lásky k více lidem zároveň. Zároveň nevylučuje současné prožívání více vztahů s vysokou mírou intimity (dalo by se říct „partnerských vztahů“, ačkoli se proti tomuto označení mnoho polyamoryků dnes již vymezuje).

Polyamorie je životní styl založený na vysoké míře svobody v prožívání a vyjadřování erotické lásky, tuto svobodu nedopřává jedinec jen sám sobě, ale také svým milovaným, ať už s nimi například sdílí životní prostor se vším všudy (některé páry polyamoriků jsou úředně oddány), nebo se jedná o milovaného, který je v životě druhého fyzicky přítomen jen jednou za měsíc či několikrát do roka.

Právě nemožnost spolu žít (ve stejném městě nebo státě) vedla některé páry k tomu, že se rozhodli svůj vztah „otevřít“. Dalšími důvody mohou být odlišné sexuální orientace partnerů - například asexualita jednoho z partnerů nebo bisexualita jiného. Určitá neschopnost uskutečnit romantický ideál monogamního soužití, ve kterém si partneři navzájem poskytují to, co potřebují, ale není zdaleka jediným důvodem, proč se lidé rozhodnou s polyamorií začít.

Mezi positivní hodnoty tohoto životního stylu patří velká míra svobody a otevřenosti. Umožňuje ptát se na skutečné potřeby milovaného i sebe sama bez toho, abychom již podvědomě předpokládali, že se pod slovním spojením „milostné potřeby“ bude skrývat ohromné množství nesplnitelných tužeb, jejichž uskutečnění povede ke zkáze existujícího vztahu. Naopak polyamorie je jednou z cest, jak udržet láskyplný vztah, ve kterém něco chybí.

Žitá polyamorie může působit velmi nestabilně - už jen kvůli její malé zabydlenosti v naší společnosti. I ona však nabízí pro jednotlivé vztahy mnoho pevných bodů. Nejsou jimi jen sliby věrnosti, ale přichází místo nich přesvědčení, že druhý (nebo třetí a další) je se mnou šťastný, spokojený, že jsem důležitou součástí jeho života. Hodnota vztahu není odvozena z jeho výlučnosti, není tolik ohrožena náhlými vzplanutími.

Obecně polyamorie předpokládá, že potřeby nás i druhých mohou být uspokojeny zároveň. Nemusíme si vybojovat území vztahu, kde najednou budeme mít nárok na to, aby někdo „plnil své manželské povinnosti“ a uspokojoval tak naše potřeby. Naopak jedinou nutností, kterou potřebujeme k lásce, je souhlas těch, které milujeme, skutečné oboustranné setkání. Polyamory důvěřuje tomu, že můžeme svoji sexualitu projevovat svobodně, že tím nezpůsobíme ani potopu lidstva ani katastrofu ve svém osobním životě, dokonce ani bolest svým nejbližším.

Morálně odpovědná coura

Je důležité si uvědomit, že narušování monogamní věrnosti nepřišlo na svět spolu s polyamorií. K porušování monogamní věrnosti docházelo vždy. Nové je, že se lidé snaží toto překročení monogamie pojímat čestně, otevřeně a ke druhým citlivě. První široce rozšířená kniha o polyamorii nese název Ethical Sluth - tedy Etická (rozuměj morálně odpovědná) coura. Toto dílko mluví o sexuální a vztahové etice s takovou něhou, se kterou jsem se na mnoha jiných místech nesetkala.

Polyamory hnutí mnohost intimních lásek zvědomuje, představuje ji jako možnost, za kterou se člověk nemusí stydět, provází jedince, který tímto způsobem již nějakou dobu žijí a milují, přináší podporu do složitých etických situací a víru v to, že skutečně lze milovat více než jednoho a přitom se nezaplést s neupřímností nevěry.

Nevýhodou a komplikací polyamorie je paradoxně velký požadavek na zodpovědnost a celistvost jedince. Velkou výzvu samozřejmě představuje také pohyb od niterné žárlivosti k niternému přitakání lásce, kterou cítí váš milovaný k dalším lidem a oni k němu. Polyamorik neustále spolu se svými milovanými kreslí nové mapy, nově zkoumá, jak vyjadřovat lásku, artikulovat svojí potřebu milovat i být milován.

Toto nové vytváření prostoru pro vztahy může být v rámci společnosti, která je nalinkovaná jiným způsobem, chvílemi dobrodružné jako cesta pralesem plným divokých zvířat nebo bezútěšné jako pouť pouští a občasnými oázami hluboce tolerantních lidí. Na druhou stranu udržuje nutnost hledání cesty vztah v pohybu a milence ve stavu bdělosti a citlivosti k sobě navzájem. Což vzájemné lásce samozřejmě prospívá.

Ačkoli by se mohlo zdát, že polyamorie je bojkotem hodnot partnerské lásky, není tomu tak. Mnoho hodnot zachovává, pouze s nimi nově pracuje. Nemůžeme o polyamoricích paušálně tvrdit, že jsou sobečtí nebo nenasytní. Málo věcí je větším útokem na něčí sobeckost než skutečnost, že milovaného sdílíte s dalšími.

Mýtem je také představa, že v polyamorii jde o neustálé navazování vztahů s neomezeným počtem lidí bez schopnosti říci dost. Naopak je časté, že polyamorici navazují vztahy jen s několika dalšími lidmi. Představy o nekonečných skupinových orgiích, neustálém flirtování, střídání partnerů a okamžitém splnění všech nejtajnějších sexuálních přání jsou spíše produktem monogamního uvažování, které si do polyamorické svobody projektuje všechny své nesplněné sny.

Polyamorie je životním stylem, který je možné udržovat celý život, vytváří i dlouhodobé vztahy, ve kterých vedle sebe lidé stárnou. Neplatí tu logika „všechno nebo nic“. Skutečnost, že polyamorik umí říct novému vztahu ano, ještě rozhodně neznamená, že neumí říct ne. Přestože je polyamorie založená na přesvědčení, že nemáme jen určité množství lásky, ale že láskou k jednomu se může zmnožovat naše láska k druhé, je si vědoma, že náš čas, možnosti a síly omezené jsou.

Polyamorie je bojkotem logiky vlastnictví aplikované na vztahy mezi lidmi. Velmi si cení svobody jedince, jeho schopnosti činit odpovědná rozhodnutí a schopnosti milovat. Svojí důvěrou ve funkčnost dohod mezi lidmi, které nejsou tolik založené na logice rozdělování, ale spíše na logice sdílení, staví jasné hranice majetnickosti.

Polyamorie a další životní styly, které jsou zaměřeny radikálně proti myšlence vlastnění druhé bytosti, mohou do společnosti založené na přerozdělování, výkonu a soutěživosti vnášet komunitní prvek, prvek ohledu na druhé, schopnosti nalézat společná řešení a hodnoty svobody druhého života. I toto je polyamorie.

(Komunita polyamory v českých zemích se v posledních letech rozrůstá, pořádá pravidelná setkání v Praze i v Brně, je sdružena v několika facebookových skupinách, aktivně shromažďuje a překládá české i zahraniční články na toto téma. Se znatelně většími komunitami se můžeme setkat v USA a v Německu. Zde se polyamorici sdružují i pod oficiálními institucemi jako The Polyamory SocietyPoly Amores Netzwerk.)

    Diskuse (119 příspěvků)
    VK
    Vojtěch Klusáček
    December 3, 2015 v 20.24
    Pěkný článek, děkuji
    IH
    Ivo Horák
    December 5, 2015 v 19.17
    Hedonisti prostřílení amorkem jako sv. Šebestián?
    Již nespočetněkrát v minulosti bylo tradiční manželství kritizováno jako svého druhu vlastnické. Přesto si svoji atraktivitu do nemalé míry uchovává, jak můžeme vidět i na výrazném hnutí dneška, totiž na snahách o legalizaci homosexuálních sňatků.
    Zdá se, že vzrůstající majetková nerovnost promítnutá do velké nerovnosti v přístupu k partnerům se svého času stala překážkou úspěšného rozvoje společností. Masa frustrovaných zřejmě neskýtala vůdci náležitou oporu.
    V křesťanském světě se vyžaduje důsledná monogamie, kdeždo islám připouští až čtyři manželky. Za odlišným teoretickým rámcem se ovšem skrývá dost podobná praxe. Tak, či onak existuje tolerance vůči naplňování polygamních sklonů, regulace je však každopádně přítomna.
    Proč ale lidé upřednostňují exkluzivitu intimních vztahů? Proč žárlí a proč se skupiny jinak smýšlejících, nejen hippies, brzy a právě v případě opravdové lásky stávají žalářem?
    Řekl bych, že v lásce se věci mají koneckonců docela podobně jako v jiných oblastech. Podívejme se na paralelu s pocitem domova. Také zde jde především o radost z klidu a zázemí. Mnozí lidé proto pociťují jako domov jen jedno místo. Jsou ovšem rovněž tací, kteří nemají domov žádný, a někteří lidé, zvláště movitější a mladší, dokážou mít dva a možná i více domovů. (Majetnický pocit nemusí být ničím špatným, jen je v případě osob, snad i jako dědictví otrokářství, rázně napadaný.) Myslím, že málokterému vlastníku vadí, když mu přes zahradu chodí kočka, přecházení souseda by mu, mírně řečeno, milé nebylo. Obdobně normální jedinec toleruje svému „protějšku“ kamarády, ale nikoliv milence. Není divu, už proto, že většina „amorií“ stále počítá s dětmi a bylo by mrzuté, kdyby třeba právě v době „lámání chleba“ nabyl „náhodou“ na kvantitě i kvalitě záložní vztah méně zatíženého partnera. Také péče o nemocného by v „polyamorických“ vztazích byla stěží normální.
    Altruismus lidí je založen na reciprocitě. Proto i (momentálně) „vysmátější“ z partnerů stěží vymění pevnou vazbu i přirozený nárok na partnera za momentální přednosti „polyamorie“. Jak se říká: „Lepší vrabec v hrsti než tři holubi na střeše“. Sobectví je nepřítel altruismu a vůbec hlubokých vztahů. Hedonismus označený za polyamorii na sobě nese jasné známky egoismu.
    Jiří Kubička, psycholog
    December 6, 2015 v 9.44
    Krize vlastnictví?
    Monogamie není založena na vlastnickém principu. Vlastnění není symetrický vztah: moje boty mi patří , ale já nepatřím svým botám.

    V patriarchálních společnostech má ovšem někdy vztah mezi manželem a manželkou, rodiči a dětmi rysy vlastnického vztahu, například rodiče prodávají svou dceru budoucímu manželovi. Rysy majitele má vždy ten, kdo má větší moc. Není to oboustranné.

    Moderní pojetí páru je alespoň v teorii symetrické, takže o vlastnický vztah nejde.

    Problém s volnou láskou či polyamorií je podobný jako problém monogamie: v teorii to vypadá hezky, ale v praxi to naráží na problémy. Polyamorie lidem předepisuje, co mají cítit a co ne, žárlení je zakázané. Co třeba, když to jednomu z těch lidí v polyamorii vyhovuje méně než těm druhým? Má se za to stydět?

    Volnou lásku vyznávali britští romantici jako Shelley a Byron. Ta partička z počátku 19.století byla jako rocková kapela, včetně drog. Bylo to styl "sex, drogy a poesie". Ale ten životní styl víc vyhovoval těm básníkům mužům než jejich ženám.
    Jiří Kubička, psycholog
    December 6, 2015 v 11.25
    Shellyeho první manželka jeho velkorysou nabídku, aby žila s ním a Mary Godwinovou, nepřijala, a raději se utopila v jezírku v Hyde Parku. Asi polyamorii nepochopila správně.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    December 6, 2015 v 12.38
    Polyamoři a intimita
    Mnozí z nás jsou v područí pocitu, že pohlavní činnost je záležitostí výsostně intimního milostného vztahu.
    Mnozí z nás jsou v područí pocitu, že pohlavní činnost je je záležitostí placené služby.
    Mnozí z nás jsou v područí pocitu, že pohlavní činnost je záležitostí příjemné komunikace s přáteli.
    Mnozí z nás ...........
    Všichni dohromady jsme v dnes područí úskalí liberální sexuality, která je sem tam doprovázena kocovinou na břehu jezírka.
    Jeden citlivý člověk toto područí, svého času pociťoval jako nesnesitelnou lehkost bytí....... asi nebyl polyamorista, ale intimmorista.
    Pavel Holubec, urban planner and territorial researcher
    December 6, 2015 v 15.19
    Kde v intimních vztazích svoboda člověka začíná a končí?
    Pěkně napsáno, děkuji.

    Polyamorie mi nepřijde namířená ani tak vůči vlastnictví ve vztazích (i když i to může být jeden z jejích rozměrů), jako spíše proti tlaku na normalizaci intimních vztahů, která se na nás v téměř nepřerušeném toku valí už od dětství skrze pohádky a romantické příběhy. Jednu linii úniku z tohoto homogenizujícího příběhu představuje láska ke stejnému pohlaví, další polyamorie, další asexualita.

    Mě by především zajímalo, proč by láska a sexualita neměly být liberální?

    Za klíčové pasáže v článku, a zároveň odpovědi na většinu komentářů, považuji tyto:

    „Nevýhodou a komplikací polyamorie je paradoxně velký požadavek na zodpovědnost a celistvost jedince.“

    „Mýtem je také představa, že v polyamorii jde o neustálé navazování vztahů s neomezeným počtem lidí bez schopnosti říci dost. Naopak je časté, že polyamorici navazují vztahy jen s několika dalšími lidmi. Představy o nekonečných skupinových orgiích, neustálém flirtování, střídání partnerů a okamžitém splnění všech nejtajnějších sexuálních přání jsou spíše produktem monogamního uvažování, které si do polyamorické svobody projektuje všechny své nesplněné sny.“

    K tomu, co píše pan Petrasek:
    I područí pocitů je stále područí!
    A právě do něho se nás romantické propojení lásky a sexuality pokouší svázat.

    Aby bylo jasno, nebrojím proti monogamii, ani proti romantické lásce, ale proti nevědomosti ve vztazích - proti jedné z (Duškovsky chápaných) dohod, u které bychom si nejprve měli ujasnit, zda a proč ji chceme uzavírat.
    Vždyť jak jinak než skrze vědomí se stát tím zodpovědným a celistvým jedincem, se kterým podle mě moderní společnost stojí a padá?
    VK
    Vojtěch Klusáček
    December 6, 2015 v 17.59
    Pocit žárlivosti je z velké části - patrně ne zcela, z velké bezpochyby - dán hrozbou ztráty partnera. Panující společenská konvence vystavující paralelní vztahy přinejmenším ostrému odsouzení a tlačící kdyžtak k sériové monogamii, to ještě posiluje, vzniká tak svým způsobem bludný kruh. Zmizí-li naopak taková hrozba, hrozba opuštění, kolik zbude žárlivosti?
    Eva Hájková, penzistka
    December 6, 2015 v 18.31
    Ale jak může zmizet hrozba opuštění? Aby nemohlo dojít k opuštění, musela by být láska povinná.
    Podle mě je polyamorie nesmysl. Ale budiž lidem přána, než na to sami přijdou.
    VK
    Vojtěch Klusáček
    December 6, 2015 v 20.12
    Opuštění které nutně musí nastat přinejmenším podle obecně přijímané konvence, že objeví-li se někdo další k jednomu členů z páru, musí buďto zapudit toho stávajícího partnera, nebo postupně "toho třetího". Konvence, poměrně tvrdě vymáhaná, že nelze žít stále víc než ve dvou, k hrozbě opuštění nutně vede. Je tu arciť možnost, že nikdo třetí se prostě nevyskytne, několik nemnoho procent lidí to skutečně dokáže.
    Eva Hájková, penzistka
    December 6, 2015 v 20.20
    Někoho k párovému soužití možná nutí konvence. Jiné k němu vede láska.
    + Další komentáře