„Největším intelektuálním objevem naší generace je skutečnost, že hlavním zdrojem problémů jsou řešení,“ napsal už v roce 1968 americký novinář Eric Sevareid. Pravdivost tohoto výroku dokládají i rozpory spjaté s řešením klimatické krize. Důvodem ke konfliktům se stává mimo jiné těžba materiálů nezbytných pro technologie, které mají pomoci nahradit fosilní paliva obnovitelnou energií. Jedním z nich je lithium na severočeském Cínovci, které má dle aktuálních plánů těžit společný podnik polostátního ČEZu a zahraničních investorů.

Z ekologického hlediska samozřejmě platí, že nic jako „zelená těžba“ neexistuje. Nelze popřít, že i expanze „čisté energetiky“ povede k ekologickým nákladům a škodám. Otázka zní, jak velké tyto škody budou, jak budou rozloženy náklady a zisky v celém procesu energetické transformace, jinými slovy kdo z těžby bude mít prospěch a kdo ponese její náklady.

Otázky a dilemata, jež se pojí s těžbou materiálů, jako je lithium, jasně ukazují, že spravedlivé řešení dnešní ekologické krize je nepředstavitelné bez mnohem zásadnějšího přehodnocení celého našeho ekonomického systému. Dnešní paradigma „zeleného kapitalismu“ a od něj odvozená iluzorní koncepce individuální elektromobility jsou totiž slepou uličkou.

„Zelený růst“ jako cesta k dalšímu extraktivismu?

Je jasné, že urychlené snížení emisí je ekologickou prioritou. Kritici takzvaného „zeleného růstu“ však správně upozorňují, že dnešní růstový ekonomický model nelze dekarbonizovat dostatečně rychle. Navíc bude mít tím větší vedlejší ekologické důsledky, čím větší spotřebu energie se budeme snažit za každou cenu nahradit obnovitelnými zdroji, místo abychom ji výrazněji snížili plánovitým útlumem škodlivých odvětví a aktivit.

To je varovné v situaci, kdy přehřívající se klima zdaleka není jediným naším ekologickým problémem. Atmosférická teplota představuje jen jednu z devíti globálních „mezí“, z nichž lidstvo překračuje již šest. Mezi nejzávažnější další krize patří úbytek biodiverzity, za nějž již dnes z devadesáti procent může právě těžba zdrojů.

Další hlad po surovinách, vyvolaný přechodem na „zelené“ zdroje, může při nesprávném postupu vyhrotit jiné problémy. Nelze si představovat jednoduché nahrazení dnešní spotřeby energie „čistými“ technologiemi. Právě naopak musíme usilovat o minimalizaci poptávky po energii a s ní spojené infrastruktury, včetně lithiových baterií.

Ani lokální důsledky těžby přitom nelze smést ze stolu jako nepodstatné. Již dnes je ohroženo zdraví a biologická rozmanitost mnoha ekosystémů a lidé po celém světě se potýkají se stále častějšími obdobími sucha a nedostatku životadárných zásob vody. Není divu, že u nás na Cínovci, stejně jako v solných pláních Latinské Ameriky, kde se nacházejí největší zásoby lithia na světě, se místní lidé bojí vlivu těžby na životní prostředí — prašnosti, hluku a zejména ohrožení zdrojů spodní vody.

Místní komunity jsou strážci klíčových veřejných zájmů. Také proto je jedním ze základních principů radikální ekologické demokracie, že místní mají mít v otázkách těžby právo veta. Jakákoli těžba by měla probíhat výhradně s jejich souhlasem a pod jejich účinným dohledem — jinak totiž nelze minimalizaci negativních důsledků těžby účinně garantovat.

Jako jeden ze základních požadavků, směřujících k minimalizaci ekologických důsledků narůstající poptávky po materiálech důležitých pro „zelenou transformaci“, jej po představitelích Evropské unie v roce 2020 žádala ekologická hnutí z celého světa, v čele s Přáteli Země.

Zatímco elektromobily poháněné lithiovými bateriemi dnes míří především k movitějším zákazníkům ve velkých městech, těžba postihuje znovu ty oblasti a vrstvy obyvatelstva, jež už dnes nesou dopady změn klimatu, těžby fosilních paliv, ale také koloniálního a extraktivního ekonomického rozvoje. Ať už jde o země globálního Jihu — jako v případě těžby lithia v Jižní Americe — nebo u nás o severní Čechy, zdevastované těžbou uhlí a kyselými dešti.

Na Cínovci však investor a úřady těžbu oznamují místním jako hotovou věc a neobtěžují se o jejích podmínkách dotčené obce ani řádné informovat, natož se jich na něco ptát. Není divu, že místní o těžbě nechtějí ani slyšet a bouří se. Český stát svým arogantním přístupem mimo jiné riskuje, že místní zažene do náruče fašistům a konspirátorům. Ekologické organizace, které by na tuto špinavou hru přistoupily, zase mohou ohrozit svou už tak křehkou důvěryhodnost mezi obyčejnými lidmi.