Skutečná moc v demokracii nezačíná u volební urny ani u místního referenda. Začíná tam, kde lidé mají možnost spoluvlastnit zdroje, které určují kvalitu jejich života. Bez ekonomické participace zůstáváme jen v roli těch, kdo snášejí následky rozhodnutí jiných. A právě to se ukazuje na současné debatě o rozšiřování těžby písku a kamene.

Když stát v létě zveřejnil seznam padesáti míst, kde se má těžba rozšířit, byl to z jeho pohledu logický krok — suroviny potřebujeme a musíme plánovat dopředu. Jenže pro obyvatele dotčených obcí to znamenalo jediné: o jejich okolí se rozhodlo bez nich. Jejich role se omezuje na to, zda budou protestovat, nebo se smíří. A to je ukázka slabé schopnosti vést férovou dohodu o věcech, které mají zásadní dopad na kvalitu života.

Současný model těžby funguje tak, že firma má zajištěný výnos, stát vybírá svůj poplatek a obce dostanou menší kompenzaci. Skutečné náklady ale zůstávají na místních obyvatelích. Vyšší dopravní zátěž, ztráta klidu, nižší hodnota prostředí, ve kterém žijí. Je to klasická ukázka privatizace zisků a socializace ztrát. A je jedno, jestli jde o lom na písek, nebo o novou dálnici — schéma je pořád stejné: rozhodují ti, kdo neplatí nejvyšší cenu.

Tradiční odpovědí bývá: dejme lidem možnost rozhodnout v referendu. Jenže referendum je pouze právo říct „ano“ nebo „ne“. Moc začíná tam, kde máte také ekonomický podíl — kde jste spoluvlastníkem, a tím pádem i spolurozhodovatelem. Pokud lidem zůstane jen možnost nesouhlasit, nikdy to nebude rovnocenný vztah.

Komunitní energetika ukazuje cestu

Že jiný model je možný, ukazuje praxe z Německa a Rakouska. V obou zemích běžně fungují energetická družstva, v rámci nichž se obce a lidé stávají spoluvlastníky solárních či větrných elektráren. Nenesou tedy jen negativní následky, ale také sdílejí výnosy a mají právo určovat pravidla provozu. Z konfrontace se stává spolupráce. V centru debaty už není obrana proti těžbě, ale hledání podmínek, za nichž může fungovat spravedlivě.

Stejný princip bychom mohli uplatnit i u těžby. Pokud by obce a obyvatelé měli vlastnický podíl, část zisku by se férově dělila mezi investory a region. Lidé by měli právo stanovovat podmínky — od omezení provozní doby až po povinné investice do infrastruktury a rekultivace. To není kompenzace, ale skutečná spoluúčast. Model, který dává lidem důvod hledat rovnováhu mezi potřebou stavět a potřebou žít v důstojném prostředí.

Při práci s různými aktéry — od obcí přes firmy až po státní správu — často vidíme, že zájmy se mohou potkat, pokud nastavíme spravedlivé podmínky a otevřeme téma spoluvlastnictví. Těžba se pak nestane jen zdrojem konfliktů, ale může být příležitostí ukázat, že dokážeme najít model, který je ekonomicky funkční a zároveň demokratický.