V minulých volbách jsem v prvním kole volil Hilšera. Tentokrát je už zřejmé, že jeho potenciál je při všech sympatických názorech omezený.

Středulovi jsem nevěřil jeho levicovou orientaci a Špidla mne při vší úctě k němu nepřesvědčil. Nakonec z volby pdešel a redukoval mi pole na dva kandidáty.

Váhal jsem mezi nimi, ale Pehe mi svými argumenty pomohl v rozhodování. Ale plně respektuji i voliče Nerudové. Jsou mezi nimi i mí nejbližší.

Je s podivem, že to, co Jiří Pehe označuje za kritickou reflexi své minulosti u gen. Pavla, vypadalo tak, že na otázku moderátorky reagoval slovy "Koho to zajímá?" Jeho úvodní reakce mi vůbec nepřišla jako kritická reflexe vlastní minulosti. Například Petr Pithart pochází také z komunistické rodiny, dokázal se s touto záležitostí vyrovnat a reflektovat ji. Jaroslav Šabata byl v mládí přesvědčeným komunistou, marxistou-leninistou, ale všichni prozřeli nejpozději po roce 1968. Za normalizace to už bylo jiné, informace z předchozí doby reformního procesu byly k dispozici. Pokud šel gen. Pavel ve šlépějích svého otce a dělal podobně kariéru v armádě, usiloval o místo rozvědčíka a říká tomu vojenský diplomat, pokračoval potom plynule v prozápadních strukturách, o jeho sebereflexi to nic nevypovídá. Celý tento článek je krásné přání - otec myšlenky, ale realita vypadá jinak. Je nutné si uvědomit, že po případném zvolení Petr Pavel by byl třetím prezidentem na Pražském Hradě, který v době 1968-1989 souhlasil se vstupem sovětských vojsk, byť se jich narozdíl od svých dvou normalizačních předchůdců neúčastnil. Jeho kandidatura (a pravděpodobné druhé kolo Babiš vs. Pavel) je věrnou výpovědí o tom, že normalizace v českém prostoru neskončila a stále trvá.

Možná to ale k vyrovnání se s minulostí na dlouhé cestě potřebujeme. Rakušané, kteří se na rozdíl od Němců s minulostí vyrovnávali hůře, si v 80. letech zvolili v přímé volbě prezidentem Kurta Waldheima. Zapletl se s nacistickým režimem, byť nebyl předsedou základní organizace NSDAP ani nedělal kurz na Hitlerova vojenského rozvědčíka, ale byl členem SA, na nacistickém režimu se podílel v době druhé světové války. Bylo to horší nebo lepší než v případě Petra Pavla? Stejně jako Petr Pavel v NATO, tak i Kurt Waldheim absolvoval podobnou kariéru, tentokrát v OSN, jako její generální tajemník. Měl za sebou o desetiletí více diplomatických zkušeností než Petr Pavel.

David Unger vyčítá prezidentskému kandidátu formální souhlas s okupací ČSSR vojsky VS, již volky nevolky vyjadřovala dlouhodobě skoro celá naše předlistopadová společnost (o vojácích ani nemluvě). Petru Pavlovi šlo v roce 1968 na sedmý rok a inkriminovaného jednání se dopustil zhruba v pětadvaceti, když nerozporoval profesně vyžadované oficiální hodnocení pomalu 20 let staré historie.

Autor příspěvku naproti tomu nepovažuje za potřebné hodnotit ve srovnání s jinými postoj kandidáta k aktuální ruské válce, okupaci a dalším plánům, ani jeho způsobilost zvládat nejvyšší funkci v čase, který svou válečnou rozpínavostí RF právě těžce poznamenává.

Pane Ungere, buďte si jistý, že P. Pavla budou ve Washingtonu přijímat zcela jinak než (nejen) tam přijímali (či spíš nepřijímali) K. Waldheima.

Pane Horáku, pokud si myslíte, že naprostá většina společnosti schvalovala okupaci, já si to nemyslím. Byl to spíše sdílený odpor, který si naprostá většina lidí nedovolila vyjádřit. Jen v kolaborantských rodinách nomenklatury to bylo zřejmě jiné, souhlasné, jak psal mladý PP ve svém životopise. Každopádně nereagoval v kampani na tuto citaci adekvátně, ani chytře, ani se sebereflexí.

Pokud ale máme formálně souhlasit s tím, že tento kandidát má být pokračovatelem T. G. Masaryka, tak se obávám, že se bude muset vyrovnat s pokračující normalizací společnosti, a to bude práce jistě mnohem obtížnější než vyrovnat se s komunistickou minulostí jeho samotného. Obávám se rovněž, že mu jedno volební období, které bylo u sousedů dopřánu Kurtu Waldheimovi, stačit nebude, a budeme si ho muset formálně (i na základě dalších průzkumů a mediálních vřelých doporučení) zvolit ještě jednou. Přesně jak píšete, volky nevolky.

Názor na "bratrskou pomoc" měla u nás většina společnosti po celou dobu tzv. normalizace negativní. Režim však jakkoli společensky relevantní lidi skoro vesměs přiměl k nějaké formě (ne vždy explicitní) vyjádření opačného. Tím dosáhl zdánlivé podpory a jednoty, a nakonec i relativizace významu (obou) skutečných postojů k politické realitě.

Jsem shodou s generálem Pavlem téměř stejně starý. A musel jsem si rok hrát na vojáka. Shodou okolností jsem tehdy dost cestoval po různých útvarech a udělal jsem dvě zkušenosti, které možná neoprávněně absolutizuji :

a) Potkal jsem lidi, kteří šli do armády kvůli technice, rodinné tradici, z nešťastné lásky, prostě z lidský srozumitelných důvodů. Bylo jich mnohem méně, než těch, které tam přivedla lenost, chamtivost a mocichtivost. S člověkem, který by byl přesvědčen o tom, že je potřebujeme armádu k ochraně něčeho, zač stojí umírat (vlast, společenské zřízení, národ. Civilizační hodnoty), jsem ale v tom marasmu armády okupovaného státu potkal jen jednou: starého, ještě svobodovského důstojníka--ten byl ovšem přesvědčen, že to není ta armáda, kterou máme.

b) Nepotkal jsem kontráše, který by nebyl záludná a bezohledná svině.

"Proti gustu žádný dyšputát", říká se. Myslím, že stejný závěr platí i o zkušenosti. Co k tomu mohu dodat, já, který má za sebou čtyři roky boje, nesnadného, nakonec však úspěšného, ...o modrou knížku? (Žádné jiné, a že jich mám, jsem si nikdy tolik nevážil). Důstojníky pamatuji akorát od třech kol odvodu. Na cynické kecy je užilo. Dnes na ně hledím jako na chudáky, nejinak než třeba na protagonisty televizního zpravodajství Jambora či Morávka, ze kterých, za zdánlivou suverenitou a arogancí koukal strach. (Škoda, že jsou záznamy tohoto druhu dnes vlastně trezorové).

Z osmi aktuálních kandidátů na prezidenta mají reálnou šanci tři. A. Babiš pro mě v úvahu naprosto nepřipadá, i když ho nedémonizuji. D. Nerudovou bych s čistým svědomím podpořil na ministerské křeslo. Jako reálný prezidentský kandidát pro mě tedy zbývá P. Pavel.

O výše uvedeném bych snad i zapochyboval, nebýt dramatické změny mezinárodní situace, zapříčiněné ruskou imperialistickou agresí v Evropě. Pro následující tři a půl roku se budou velmi hodit nejen Pavlovy specifické profesní předpoklady, ale hodně potřebná bude také součinnost vlády a prezidenta. Je na čase! (Za tímhle si stojím, ač jinak jsem názorově značně nalevo).