Pochod hrdosti v Bělehradě proběhl. Demokracie v Srbsku však eroduje

Leona Kovar

Srbsko má sice jako první východoevropská země otevřeně homosexuální premiérku, ale mezi vzory liberální demokracie rozhodně nepatří. Jak v balkánské zemi vypadá situace LGBTQ komunity, svoboda médií a tamní politická soutěž?

Ana Brnabić se sice charakterizuje jako proevropská premiérka, ale současně stojí v čele konzervativní, nacionalistické vlády s některými proputinovskými členy. Na snímku se se svou partnerkou podepisuje do kondolenční knihy k úmrtí britské královny Alžběty II. Foto Jonathan Hordle, Pool, AFP

Bělehrad letos hostil EuroPride 2022, festival LGBTQ komunity, během něhož se koná řada kulturních a sportovních akcích. Událost vyvrcholila pochodem hrdosti, který navzdory zákazu Ministerstva vnitra proběhl v hlavním městě 17. září. Srbský prezident Aleksandar Vučić už na konci srpna prohlásil, že pochod bude kvůli krizi v Kosovu, která tehdy probíhala, zrušen nebo posunut.

Několik dní před plánovaným pochodem ministerstvo vnitra nicméně z bezpečnostních důvodů zakázalo i paralelní akci takzvaných antiglobalistů, protestujících proti LGBTQ komunitě. Argumentovalo cílem zabránit násilí, které by mohly způsobit střety mezi účastníky obou pochodů.

Mezi odpůrce LGBTQ komunity patří představitelé některých ultrapravicových stran a organizací, ale také zástupci Srbské ortodoxní církve. Na druhou stranu vyzývali představitelé ambasád západních zemí a politici Evropské unie Srbsko, aby zajistilo bezpečný pochod.

Pochod hrdosti nakonec proběhl navzdory zákazu ministerstva vnitra, ale přitom za  ochrany jednotek srbské policie, protože se v menších skupinách v ulicích Bělehradu shromažďovali i antiglobalisté, představitelé Srbské ortodoxní církve a chuligáni. V průběhu pochodu došlo k několika střetům mezi chuligány a policií, výhrůžkám novinářům a útokům na několik LGBTQ aktivistů.

Zákaz pochodů ze strany Ministerstva vnitra je s ohledem na bezpečnostní riziko formálně v souladu se Zákonem o veřejném shromažďování. O tom, že bude rozhodnutí učiněno, naznačovalo už dřívější prohlášení prezidenta — podle Ústavy Srbska sice nemá prezident pravomoc zakazovat či povolovat veřejná shromažďování, ale v režimu erodující demokracie, který Vučić vybudoval, nebyl zákaz nic překvapivého. Pochody hrdosti byly v Srbsku z bezpečnostních důvodů zakázány už v letech 2009 a 2011 až 2013.

Moc vládnoucí strany

Skutečnost, že Srbsko má otevřeně homosexuální premiérku Anu Brnabićovou, jejíž partnerka má dítě, k jehož narození prezident premiérce gratuloval, pro členy LGBTQ komunity zatím nepřinesla žádné významné pozitivní změny.

Homosexuálové nemají právo uzavřít manželství nebo partnerství, nemají právo dědit po svých partnerech a partnerkách, ani získávat informace o jejich zdravotním stavu nebo si společně vzít hypotéku. Jde přitom jen o část požadavků, které LGBTQ komunita od státu vyžaduje. Návrh zákona o svazcích osob stejného pohlaví existuje na papíře, ale dosud se nedostal do parlamentu.

Za pět let, co je v čele vlády Brnabićová, se postavení příslušníků LGBTQ komunity nijak nezlepšilo. Její jmenování premiérkou přitom v roce 2017 vzbudilo naděje, že se postavení LGBTQ lidí zlepší. Zdá se však, že jmenování Brnabićové bylo spíše než projevem skutečného záměru zlepšit pozici a práva členů LGBTQ komunity v srbské společnosti snahou přesvědčit Západ o Vučićově odklonu od radikální minulosti směrem k liberalismu.

Běžně jsou v Srbsku nevládní organizace či hnutí a nezávislá média ze strany příslušníků Srbské pokrokové strany a provládních médií obviňovány za hájení protistátních a protisrbských postojů. Občanská společnost je také terčem útoků vládnoucí struktury a jí ovládanými médií.

O liberální demokracii proto může být v souvislosti s Vučićovým Srbskem stěží řeč. Nezávislá média jsou v Srbsku vzácností. Existují sice dvě nezávislé televize s kabelovým pokrytím a několik nezávislých deníků či portálů, ale jejich novináři jsou vystavováni nátlaku, pomlouvačným kampaním, zastrašování, obtěžování či násilí, často právě i z řad Vučićové Srbské pokrokové strany a státní správy. Nezávislé sdružení novinářů Srbska eviduje od roku 2018 narůst počtu útoků a tlaku na novináře.

Média s celostátním pokrytím jsou výrazně ovlivňována a politicky spjatá s vládnoucí stranou. Vlastnictví médií je provázáno nedostatkem transparentnosti a vládnoucí režim ovlivňuje soukromá média i skrze státní financování, což vede k výrazné autocenzuře, neprofesionálnímu a neobjektivnímu zpravodajství a praktické neexistenci kritiky státní správy, režimu, vládnoucí strany či prezidenta republiky.

Terčem kritiky v těchto médiích jsou naopak jen opoziční politici, nevládní organizace, nezávislá média či každý, kdo se negativně vyjádří vůči režimu. Mediální prostředí v područí současného vládnoucího režimu má samozřejmě vliv i na průběh politické soutěže a předvolebních kampaní. Zároveň je však třeba uznat, že před letošními volbami došlo k částečnému — i když minimálnímu — otevření přístupu opozice k celostátním médiím.

Volby jsou sice oficiálně svobodné, ale v praxi vidíme příklady nátlaku či porušování volebních procedur bez větších reakcí či sankcí, stejně jako netransparentní financování politických kampaní. I když se Vučić snaží balancovat mezi Východem a Západem a oficiálně proklamuje zájem o vstup do Evropské unie, Srbsko pod jeho vládou částečně vzhlíží k nedemokratickým režimům v Rusku a Číně a jeho údajná touha po vstupu do Evropské unie nevyznívá přesvědčivě.

advertisment
advertisment