Před třiceti lety, 8. prosince 1991, podepsali v rezidenci Viskuli téměř na bělorusko-polské hranici prezidenti Ruské, Ukrajinské a Běloruské sovětské republiky takzvanou Bělověžskou dohodu, která z právního hlediska formalizovala a zakládala konec existence SSSR.

O třicet let později se tato místa — Brestská oblast, Bělověžský prales, bělorusko-polská hranice — stala dějištěm konfliktu, který v tomto regionu od konce studené války neměl obdoby.

Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko za zřejmé technické, silové a také politické podpory Ruska začal využívat migranty, dovezené do jeho země z Blízkého východu, k vyvolání rozsáhlého „hybridního konfliktu“ na hranici Evropské unie. Vzhledem k tomu, že se blížila zima, vzhledem k opakovaně prokázané krutosti běloruských silových složek, které jsme byli svědky obzvláště při potlačení masových protestů v roce 2020, vzhledem k tomu, že běloruský stát migranty používal fakticky jako rukojmí, a vzhledem k tvrdosti polské vlády, která fakticky uzavřela své hranice, se jevilo jako nevyhnutelné, že přijdou masové oběti na životech.

Konflikt rozvíjející se v mrazivých pohraničních lesích byl mimo jiné i signálem toho, že rozpad Sovětského svazu není zdaleka ukončen. A předzvěstí toho, co mělo přijít jen o pár měsíců později.

Rozpad Sovětského svazu na svazíky. K demokracii zamířilo jen Pobaltí

„Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci,“ uvádí se v Bělověžské dohodě z roku 1991. O více než čtvrt století později by bylo dobré tuto formulaci poupravit.

Jako subjekt mezinárodního práva SSSR skutečně zmizel, i když v Rusku existuje jeho určitá relikvie ve formě undergroundového hnutí, které popírá legitimitu Bělověžské dohody a pro které tudíž SSSR i nadále existuje. Uvnitř tohoto hnutí se používá sovětská měna, osobní doklady, symbolika.

Ale jako geopolitická skutečnost ve významu souboru klíčových postupů politické kultury, představ o vztahu lidských práv a práv státu je SSSR „nejživější z živých“, jak psávali kdysi sovětští propagandisté o Vladimíru Leninovi. Domnívám se, že s jasnou výjimkou pobaltských republik Lotyšska, Estonska a Litvy, lze bez přehánění říci, že se Sovětský svaz na přelomu let 1990 a 1991 rozpadnul na svazíky, sovětské svazy menší velikosti, na státně-národností útvary, které si uchovaly osudové rysy svého zrození, totalitní cejch. Ve většině případů v nich pokračovala kontinuita vládnoucích tříd a struktur s tendencí snadno sklouzávat k autoritářství.

Lídry bývalých sovětských republik se, opět s výjimkou pobaltských států, stali zástupci sovětských elit, lidé minulosti: straničtí tajemníci, sovětští ministři, generálové KGB, nositelé autoritářského vědomí. Prakticky nikde v dostatečné míře nevznikla alternativní, prodemokratická hnutí, která by byla schopna formovat a realizovat demokratický program; snad s výjimkou Ukrajiny, o jejímž charakteru se rozhoduje právě teď.

Podívejme se na bývalé středoasijské sovětské republiky: Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Tádžikistán, Kyrgystán. Ve všech pěti se ustavily autoritářské režimy s různou mírou svobod a se zjevnou příchylností k východnímu despotismu: zlaté sochy vládců, svaté knihy, které napsali, přejmenovávání hlavní měst na jejich počest atd.

Pak tu máme bývalé zakavkazské sovětské republiky: Gruzii, Arménii, Ázerbájdžán. V Gruzii a Arménii se sice opožděně usktečnily liberální revoluce, ale celkové napětí v regionu a jeho zapojení do vleklých vojenských konfliktů zdejším zemím neumožňuje zcela se rozejít s dědictvím sovětského autoritářství.

Pak jsou tu bývalé republiky v evropské části SSSR: Ukrajina, Bělorusko, Moldavsko. V Moldavsku trvá teritoriální konflikt v Podněstří, Bělorusko Alexandra Lukašenka, který před rokem krutě potlačil pokojné občanské protesty, postupně ztrácí nezávislost a mění v politický přívěšek Moskvy. A Ukrajina se po sedmi letech nevyhlášené války s Ruskem ocitla ve válečném konfliktu se vším všudy, jehož výsledek nelze předvídat — pokud ukončí ukrajinskou příslušnost k sovětskému kulturnímu dědictví, bude to vykoupeno strašnou cenou.

Je tedy možné říci, že Sovětský svaz stále existuje a funguje: jako soubor promarněných možností demokratických změn, jako pokračující dědictví komunistické politiky 20. století, jako radioaktivní zamoření krajiny po havárii černobylské jaderné elektrárny, které bude přetrvávat ještě desetiletí. I impéria mají zřejmě svůj poločas rozpadu, nemizí v okamžiku podepsání dokumentu, jako byla Bělověžská dohoda.

Trvají jako soubor politických praktik, nevykoupených hříchů minulosti, nepotrestaných zločinů, naučené sociální apatie. Aby nakonec zmizela definitivně a byla uložena do hrobu, jsou nutné obrovské změny.

Obvykle se má za to, že rozpad SSSR proběhl bez krveprolití a za cenu jen malých obětí. Díky tomu srpnový puč a prosincová smlouva z roku 1991 jakoby zapadají do kontextu pokračování sametových revolucí ve východní Evropě. Ty byly skutečně nekrvavé nebo měly jen málo oběti, mezi nimi manžele Ceaușescuovy.

Bohužel to není pravda. Sedmdesát let realizovaná národnostní politika komunistické strany po sobě zanechala velmi výbušné dědictví. Deportace národů během Stalinovy vlády — Čečenci, Ingušové, Krymští Tataři, Karačajevci a mnoho dalších — a jejich následný návrat do vlasti k zabraným domům a zničeným svatyním daly vzniknout touze po spravedlivé nápravě starých křivd a po autonomii jako hořkém účtu vystaveném moskevskému centru.