Agniezska se rozhodla přestat mlčet 14. listopadu. Ten den se s kamarádkou účastnila protestní techno party, konající se pod polským parlamentem. Party byla součástí neutichajících protivládních demonstrací, které vyvolal říjnový pokus vlády takřka úplně zakázat potraty — přestože polská potratová legislativa i tak platí za takřka nejpřísnější v Evropě.

Tanec a dunění beatů střídaly politické projevy dýdžejů i roztančených účastníků. Agniezska, drobná blondýnka ve žlutém huňatém kulichu, se chopila mikrofonu v polovině večera. „Mám za sebou potrat. Můj partner dítě nechtěl a já jsem už tehdy byla svobodnou matkou dvouletého dítěte. Nechtěla jsem se stát svobodnou matkou podruhé. Potřebovala jsem se starat o svého syna a o sebe,“ svěřila se roztřeseným hlasem stovkám účastníků s příběhem, který do té doby znaly jen její nejlepší kamarádka a nevlastní matka.

„Jenže žiju v šílené zemi, takže jsem nemohla jít do nemocnice a požádat lékaře, aby mi pomohli a postarali se o mě… proto jsem teď tady,“ dodala, plaše sklopila hlavu a vrátila se do publika, kde pevně objímala kamarádku, zatímco bezcitné blesky novinářských fotoaparátů ozařovaly slzy úlevy na jejích tvářích.

V Polsku jsou potraty legální pouze z důvodu znásilnění, incestu, poškození plodu nebo ohrožení života matky. Legální potrat z těchto příčin podstoupí v zemi každoročně asi tisíc žen.

Dalších sto až dvě stě tisíc Polek ročně potrat podstupuje v zahraničí nebo — mnohem častěji — v Polsku. Potrat prodělala třetí až čtvrtá Polka. Přesto téma potratů ještě donedávna obestíralo ticho.

Když před osmi lety Agniezska nechtěně otěhotněla, její kamarádka již měla potrat za sebou. Dala jí kontakt na gynekoložku, která potraty provádí ilegálně u sebe doma. Zákrok stál dva tisíce zlotých, tedy asi dvanáct tisíc korun, které si půjčila od nevlastní matky.

„Lékařce bylo tak sedmdesát a všechno v jejím bytě působilo staře, jak z děsivého filmu z třicátých let. Bála jsem se, byla jsem v tom sama. Přemýšlela jsem, co se mnou bude dělat, pokud nastanou komplikace? Kdy se asi dostanu ke svému synovi?“ vypráví.

Zákrok proběhl bez problémů, ale Agnieszčiny vzpomínky na ukončení těhotenství platily až do jejího potratového coming outu na protestu za intimní tajemství. „Změnilo mě to. Znamenalo to pro mě první krok k tomu, abych jednou byla schopná říct o potratu svým blízkým, aniž bych se styděla,“ vysvětluje.

Říkají o nás, že jsme Hitlerčíci

Za komunistického režimu bývalo v Polsku prováděno tři sta až pět set tisíc potratů ročně. Legálně. Tehdy sem na potrat dojížděly i ženy ze západu, která si svá reprodukční práva musely teprve vybojovat. Zato v Polsku se stal potrat legálním již v roce 1956, aniž by se toho ženy musely dožadovat. Byl jim dán shůry státem.

Zároveň v komunistickém Polsku nemělo pod dozorem státu šanci vzkvétat ženské hnutí. Ženy působily v odborovém hnutí Solidarita, ale jak píše Američanka Shana Penn, která o ženách Solidarity napsala knihu: „Přijaly roli podpůrného týmu pro muže a tu si s sebou přenesly i do nové demokracie.“

Do demokracie zato vkročila jako svrchovaný vítěz církev, která za komunismu fungovala jako jedno z útočišť odboje. Volání po zpřísnění potratového zákona, za nějž jezdil do země lobbovat i polský rodák papež Jan Pavel II., nakazilo politickou debatu záhy po pádu komunismu. Ve státních nemocnicích se přestaly potraty provádět v roce 1991.

V roce 1992 byl parlamentu předložen návrh zákona, který povoloval interrupci výhradně v případě ohrožení života matky a navrhoval ženy, které podstoupí potrat ilegálně, trestat vězením. V reakci vznikla občanská iniciativa, která žádala, aby se o otázce kriminalizace potratů uspořádalo referendum. Sesbírala přes milion podpisů. Parlament sice petici ignoroval, nejpřísnější návrh zákona ale zamítl.

Poslankyně Anna Knysok v parlamentu řečnila o tom, že znásilněná žena má mít velkou duši a pohostit plod ve své děloze až do porodu, po němž může dát dítě k adopci. „Když jdu na večírek, nepřiznávám, čím se živím. Říkají, že jsme Hitlerčíci, nacisté. Na naše dveře malují červenou barvou nápisy: Tady žije vrah,“ vypověděl polský gynekolog v reportáži The New York Times zo roku 1993.

V takto toxické atmosféře vznikl dodnes platný zákon, jejž parlament schválil v roce 1993. Potrat se stal legální pouze ve výše jmenovaných hraničních situacích. Vězení sice nehrozilo ženám, jež potrat ilegálně podstoupí, lidem, kteří jim s potratem aktivně pomohou, však ano.

Polští konzervativní politici dodnes zákon označují za kompromis. Šlo však o kompromis uzavřený mezi radikálními muži z církve a konzervativními muži z politiky, jenž právo žen na vlastní tělo podřídil zájmu embrya.

První pokus o liberalizaci zákona vetoval v roce 1994 prezident Lech Wałęsa. V roce 1996 prošel zákon povolující interrupci ze socio-ekonomických důvodů, ale o rok později jej verdiktem zneplatnil Ústavní soud. Naposledy vznikl návrh na liberalizaci potratů v roce 2004, kdy vládla levice. Církev pohrozila, že pokud zákon projde, nepodpoří připojení Polska k Evropské unii. O návrhu se tak v parlamentu ani nediskutovalo.

Potrat jako třídní problém

Lékaři inzerující své služby jako „obnovení menstruace“, začali potraty provádět hrozbě vězení navzdory u sebe doma za částky, které zprvu několikanásobně převyšovaly průměrný polský plat. Vznikly agentury, které ženy vyvážely za potratem třeba do Běloruska. Z potratů se stal lukrativní byznys — a třídní problém. Služba, jejíž bezpečná podoba byla přístupná jen těm, kdo mají informace, kontakty a peníze.

„Vím, že mám štěstí. Nejsem bohatá, ale hlady jsem nikdy netrpěla,“ zní věta, kterou Anna otevírá své vyprávění. Hlas má tato šestadvacetiletá zrzka tak řízný, že by jím snad mohla sekat dříví. Sedíme v kuchyni laděné do bílé a něžně zelené barvy v prostorném světlém bytě, kde i s rodiči vyrůstala. Právě v této místnosti, tehdy ložnici svých rodičů, před deseti lety potratila.

„Byla jsem rebelský dítě! Když mi bylo šestnáct, stopovala jsem s kámoškou do Běloruska, kempovali jsme, chlastali jsme… myslím, že mi někdo hodil něco do pití. Pročež jsem zásadu používat kondom hodila za hlavu,“ vypráví Anna. O dva týdny později jí vyšel pozitivní těhotenský test.

„Nešlo o to, že bych si myslela, že mi dítě zničí život. Šlo mi o zájem dítěte. O to, že jsem si o jeho otci nic nepamatovala — jen to, že vypadá jako Arnold Schwarzenegger. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla svému dítěti podívat do očí a říct: Nikdy nepoznáš svého otce,“ vysvětluje.

Okamžitě se svěřila rodičům. „S otcem jsem měla komplikovaný vztah, nikdy nedával moc najevo své city… žádná jiná chvíle mě ale o tom, jak moc mě miluje, nepřesvědčila. Ujistil mě, že je v tom se mnou a jelikož znal mnoho lidí, znal i gynekologa. Stálo ho to pět tisíc zlotých,“ vypráví s lesklýma očima.

Lékař jí sehnal potratové pilulky. Ty si vzala ráno, načež deset hodin strávila krvácením a brekem v posteli rodičů. Večer šla do nemocnice s tvrzením, že samovolně potrácí. Směnu měl dle dohody otcův známý. Otec jí do nemocnice donesl sushi, její oblíbené jídlo.

Po pěti letech začala Anna o potratu otevřeně hovořit s přáteli. „Občas někdo zareagoval: To je mi líto. Jenže můj potrat ti nemusí být líto! Nebylo to lehký, ale… je to v pohodě!“ pokračuje Anna. „Lidé v Polsku nechápou, že stigma či trauma často nespočívá v tom, co se člověku přihodí, ale v tom, jak na to nahlíží společnost,“ uzavírá.

Potrat by přitom nikdy nemusela podstupovat, kdyby jí v patnácti neodmítla gynekoložka předepsat antikoncepci se slovy: „Na to, abys měla sex, jsi moc mladá.“

Potrat si lze objednat online

V Polsku platí takzvaná „klauzule svědomí“, na jejímž základě může lékař či lékárník odmítnout člověku poskytnout službu, která se příčí jeho přesvědčení. Žena tak nemusí získat recept na antikoncepci jen proto, že její gynekolog přemýšlí jako radikální katolík. Může jí odmítnout provést potrat přesto, že na něj má zákonné právo.

Zatuhlé mysli ultrakatolíků však obešel internet a medicínský pokrok. Potrat dávno není jen krvavý zákrok prováděný na gynekologickém křesle. Častěji dnes znamená několik pilulek, jejichž užití vyvolá proces podobný silné menstruaci. Potrat lze víceméně bezpečně absolvovat v posteli u sebe doma.

V roce 2005 proto v Kanadě vznikla organizace Women on Web, která ženám ze zemí bez legálního přístupu k potratům umožňuje objednat si potratové pilulky na internetu. Ženy na jejich webu absolvují konzultaci s lékařem a těhotenství prokáží pozitivním testem či ultrazvukovým snímkem. Jedinou podmínku ohraničující poskytnutí služby představuje stádium těhotenství: farmakologický potrat je dle Světové zdravotnické organizace bezpečný do deseti týdnů těhotenství.

Pracovníci organizace jsou ženě během celého procesu k dispozici. V případě komplikací má žena zajít do nemocnice s tvrzením, že potrácí samovolně. V závislosti na své ekonomické situaci by měla organizaci za pilulky darovat sedmdesát až devadesát eur.

Zasloužit si potrat

Jak vidno na příbězích Agniezsky a Anny, o relativní snadnosti potratu ještě dlouho po vzniku Women on Web měla veřejnost jen mizivé ponětí. Federace pro plánování rodiny, nejstarší polská pro-choice organizace, pomáhala pouze menšině žen, kterým byl potrat zamítnut, ač na něj měly zákonné právo.

Když v roce 2011 vkročila do kanceláře federace během hledání cesty k potratu zoufalá Natalie Broniarczyková, potkala zde právničku Karolinu Więckiewiczovou, kterou opatrnost organizace frustrovala.

Więckiewiczová Broniarczykové poradila, kde sehnat pilulky a v roce 2016 s ní založila organizaci Aborcyjny Dream Team. Ta nejenže radí všem nechtěně těhotným Polkám bez rozdílu, ale zároveň Polsko objíždí s workshopy o farmakologickém potratu a dere se o slovo ve veřejné debatě.

V roce jejich vzniku zrovna ortodoxní think tank Ordo Iuris poněkolikáté tlačil do parlamentu návrh zákona na zákaz potratů z důvodu poškození plodu. V předchozích letech proti návrhu protestovalo jen pár desítek aktivistů.

Jenže v roce 2016 už třímala otěže moci ultrakatolická strana Právo a spravedlnost (PiS) a ve společnosti zavládla obava, že tentokrát má návrh šanci projít. Proti návrhu v rámci takzvaných černých protestů tak demonstrovaly desítky tisíc lidí. Tématu se konečně věnovala i média, jejichž velká část neměla PiS v lásce.

Vláda v reakci na protesty návrh stáhla, ale z reprodukčních práv ubrala Polkám jinde. Ještě v roce 2015 prošel zákon znemožňující podstoupit umělé oplodnění svobodným ženám. V roce 2017 parlament schválil legislativní změnu, jež podmiňuje koupi postinoru (nouzové antikoncepce aplikované po pohlavním styku) lékařským receptem. Polsko přitom již několik let platí za evropskou zemi s nejhorším přístupem k antikoncepci.

„Vláda nám projevila laskavost. Zašla tak daleko, že se na naši stranu přidali lidé, kteří do té doby o potratech ani nepřemýšleli. Diskuse však byla nadále vzdálená realitě. Potraty byly obhajovány s odkazem na případy třináctiletých dívek znásilněných otcem. Nejde o třináctileté dívky! Drtivá většina potratů se děje proto, že žena zkrátka nechce být těhotná. Jenže v Polsku mají lidé pořád pocit, že potrat si žena musí zasloužit,“ popisuje Więckiewiczová.

„Osud nám zasílá nechtěné dopisy. […] Toto tělo je dům a duše je hostem. […] Toto tělo je moje,“ zpívá Natalie Przybyszová v písni Ve spánku z roku 2016. Něžný sled metafor tvořících text, který napsala, protože se do té doby „cítila jako němá ryba“, znamenal první potratový coming out veřejně známé polské osobnosti.

Przybyszová o potratu, za nímž vycestovala na Slovensko, promluvila i v rozhovoru pro Wysokie Obcasy. Hovořila o osamělosti, kterou zažívala, protože v Polsku o potratech nikdo nemluví. O tom, že má dvě fantastické děti, že všichni i s manželem žijí v bytě o šedesáti metrech čtverečních, že má práci, která ji naplňuje. O tom, že zkrátka nechtěla hledat větší byt a vrátit se mezi plenky.

Na sociálních sítích její slova rozpoutala hněv: takže potratila, protože je pohodlná! Já žiji v bytě o čtyřiceti metrech čtverečních a děti mám tři!

Potrat je oukej

Magazín Wysokie Obcasy rozdmýchal veřejné pohoršení i v roce 2018, kdy se z jeho růžové obálky usmívaly členky Aborcyjny Dream Team v tričkách „Potrat je oukej“. Na polské čtenáře působilo slovíčko „oukej“ ve spojení s démonizovanými potraty až moc bezstarostně.

„Byl jsem po celou dobu potratu s tebou a bylo to strašné, nebylo to oukej, tvrdí můj přítel. Nechce, abych z balkonu vyvěsila propotratový transparent. Nechce, abych o potratu říkala přátelům, prý je to naše věc,“ popisuje Danuta, nádherná dívka s přísně rovnými vlasy, celá v černém, zatímco si povídáme v zešeřelém parku u varšavského Saxonského paláce.

Když jsme před chvílí dosedly na studeně vlhkou lavičku, obrátila se na mne celá rozpačitá: „Mám ti vyprávět o svém dětství, abys pochopila, proč jsem se pro potrat rozhodla?“

Ani tato levicově smýšlející dívka z Varšavy si dosud nepřisvojila skutečnost, že volbu potratu nikomu vysvětlovat nemusí.

Danutě vyšel pozitivní těhotenský test vloni v prosinci, těsně poté, co začala sledovat propotratové hnutí. Věděla tak, kam zavolat o informace i jak sehnat pilulky. S přítelem sice v budoucnosti děti chtějí, ale shodli se, že teď je brzo.

Zdravotními problémy trpící Danutě se však po pilulkách udělalo zle. Přítel ji odvezl do nemocnice s tvrzením, že Danuta samovolně potrácí. Lékařka jí vynadala, že si na utišení bolesti vzala ibuprofen, přestože je těhotná. Ve vzduchu viselo napětí z nevyřčeného podezření. Když do nemocnice přispěchala Danutina matka, lékaří se jí starostlivě ptali, jak ztrátu prožívá — místo, aby se ptali, jak se cítí Danuta.

„Můj potrat byl možná strašný, ale chci, aby se z něj stala normální součást mého života. Jenže potrat je nadále slovíčkem, po jehož vyslovení se v místnosti rozhostí ticho. Nemám ani s kým chodit na protesty,“ líčí Danuta.

Potrat jako symbol svobody

23. října vydal polský Ústavní soud v reakci na iniciativu vládních poslanců verdikt, dle nějž je potrat z důvodu poškození plodu v rozporu s ústavou. Tentokrát proti snaze vlády docílit takřka úplného zákazu potratů protestovaly statisíce lidí. Potrat, který po třicet let postkomunistické historie Polska platil za jedno z největších tabu, se stal symbolem svobody a emancipace. Podnětem, který zažehl jiskru ženské kulturní revoluce.

Jedním z hlavních hesel současných protestů se stalo „Potrat je oukej“. Organizacím pomáhajícím Polkám s potraty zaslali drobní dárci tolik peněz, že budou moct v blízké budoucnosti proplatit náklady na potrat každému, kdo to bude potřebovat. Telefonní čísla na propotratové organizace stojí nasprejovaná na omítkách domů po celé zemi. V zahraničí vznikly iniciativy Tetička Vídeň a Tetička Češka, které stejně jako pět let fungující berlínský kolektiv Tetička Basia pomáhají Polkám rozhodnutým podstoupit potrat v zahraničí.

Díky vzedmuté vlně mezinárodní a meziženské solidarity přestává hrozit, že by v jakémkoliv koutu Polska žena nechtěně otěhotněla a nevěděla, na koho se obrátit. Což je důležité i s ohledem na skutečnost, že některé nemocnice už odmítají provést ženám potrat z důvodu poškození plodu, přestože verdikt Ústavního soudu dosud nebyl zveřejněn, a tudíž neplatí. Další heslo demonstrací koneckonců zní: „Když nás nechrání stát, ochráním své sestry já!“

Fascinujícím důsledkem vládního zpátečnictví je pak otevření veřejné diskuse a bezpečného prostoru pro sdílení potratové zkušenosti, jaké neexistují ani v zemích, kde jsou potraty do určité fáze těhotenství legální.

Ženy o svých potratech promluvily v rámci reportážních seriálů médií Gazeta Wyborcza či OKO.press. Novinářka Karolina Domagalská hovoří s ženami o jejich zkušenostech v podcastu Začíná to na „A“ (potrat se polsky řekne aborcja). Aborcyjny Dream Team dává z příběhů žen dohromady knihu. Potratové coming outy se staly běžnou součástí demonstrací.

Změnil se tak způsob, jakým se v Polsku o potratech mluví. Hlavní postavou příběhů se namísto plodu konečně staly ženy.

„Potrat pro ně znamená úlevu a nelitují jej. Často se pro něj rozhodnou v zájmu své existující nebo plánované rodiny. A zpravidla své rozhodnutí dlouze vysvětlují. Oceňuji, že se nám svěřují, ale potrat přeci není třeba omlouvat. Naše práce je založená na radikální empatii. Neexistuje nic, co by mě mohlo odradit od toho, abych nechtěně těhotné ženě pomohla,“ odpovídá Więckiewiczová na otázku, zda mají ženy, jež se jim s příběhem svěřují, něco společného.

„Ale kromě toho nás spojuje pouze zkušenost s potratem. Potrat nemá nic společného s tím, kdo jste nebo v co věříte. Potrat není politickým prohlášením. Podstupují jej ženy v Polsku i v Indii, podstupují jej ženy konzervativní i liberální,“ dodává.

Máme snad zákon regulující operaci kolene?

Podle posledních průzkumů z konce října legalizaci potratu bez udání důvodu přesto podporuje pouze pětina polské společnosti. Ne že by to vzhledem k tomu, že reprodukční práva žen představují nedělitelnou součást lidských práv, mělo hrát v legislativním rozhodování roli…

„Nemám to lidem za zlé. Mám to za zlé politikům. Právě proto mě vytáčí, jak moc se teď skanduje ‚Jebat PiS‘. Jebat všechny, kdo vládli před nimi a kdo společnost přesvědčili, že takzvaný potratový kompromis je pokladem, jejž je nutno střežit. To legální potrat do dvanácti týdnů je přeci kompromis,“ reaguje Więckiewiczová.

Naráží tak na skutečnost, že takřka všechny země na světě omezují přístup žen k potratům. Někde je potrat legální do dvanácti týdnů, někde do čtrnácti a třeba v komunistickém Polsku byl legální do dvaceti týdnů. Nemá to nic co do činění s otázkami zdraví či bezpečí žen, ale s etickým kompromisem, jejž vláda dané země přijala za svůj.

Zatímco evropské země umožňují ženám užít potratové pilulky výhradně v nemocnici, v Indii a v Pákistánu jsou dostupné na předpis v lékárně. „Indie a Pákistán samozřejmě nejsou liberálnější než Evropa. Jenže potřebovaly snížit přírůstek obyvatel. Potratová legislativa je socio-ekonomickým nástrojem vlád. Až se bude Polsko potýkat s nezvladatelným přírůstkem obyvatel či s vysokou nezaměstnaností, potratovou legislativu uvolní,“ myslí si Hazal Atay z organizace Women on Web.

„Potrat je lékařský zákrok. Máme snad zákony, které regulují operaci kolene? Veškerá potratová legislativa vychází ze stigmatu, jež potraty provází,“ dodává k tomu Więckiewiczová.

Ve světě přitom existují země, které se bez potratové legislativy obejdou. Kanadský Ústavní soud v roce 1988 vynesl verdikt, jenž tehdejší restriktivní potratový zákon označil za protiústavní s ohledem na právo žen na život, svobodu a osobní bezpečnost. Parlament pracoval na novém zákonu mnoho let. Potraty se mezitím děly dál…

Nový zákon nikdy nevznikl. Potrat v Kanadě dodnes představuje soukromou otázku dohody mezi ženou a lékařem.

„Způsob, jakým jsou reprodukční práva žen omezována na celém světě, leccos vypovídá o tom, jak naše společnost ženy vnímá. Jak se muži nadále snaží těla žen kontrolovat,“ vysvětluje novinářka Karolina Domagalská, která o Aborcyjny Dream Team točí dokumentární film.

Polské protesty tak v sobě nesou překvapivou naději pro ženy po celém světě. Naději, že debata o potratech pronikne za hranice země a ovlivní způsob, jakým se o potratech bavíme i u nás.

Skutečná jména Anny a Danuty byla na jejich přání změněna.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.