Je jim třináct a už přemýšlejí o sebevraždě. Jaké je být gay a Rom současně
Petra DvořákováO sexuálních menšinách se mezi Romy mluví teprve posledních deset let. Dlouholetá tabuizace sexuality má pro romskou LGBT menšinu mnoho důsledků: někteří svou orientaci potlačili a založili rodinu, jiní byli z rodiny vyloučeni.
„Myslela jsem si, že neumím milovat. Moje vztahy byly jako brambory, které při vaření zapomeneš osolit. A pak mi dala spolužačka z vejšky pusu…“ popisuje temnovlasá žena s velkýma očima svůj příběh.
Denisa Urbánszká nenáleží k menšině pouze svou sexuální orientací. Vyrůstala v prostředí, kde sexualita, a tím spíš homosexualita, nadále platí za tabu — v tradiční křesťanské romské rodině.
„Rok po tom, co jsem o své orientaci řekla rodině, byl nejhorší v mém životě. Táta brečel, protože to prý budu mít těžký. A máma to okamžitě řekla všem, protože doufala, že se zastydím. Myslela si, že to dělám naschvál, že se jí mstím, že něco nevědomky pokazila během výchovy. Během dvaceti minut jsem se sbalila a už jsem se nevrátila. S mámou jsme nemluvily rok,“ vypráví Urbánszká.
Na Vánoce otec zavolal Urbánszké taxíka a řekl, ať přijede domů. „Na romské zábavě v Ústí nebo v Teplicích bych si partnerku ani teď nedovolila vzít za ruku. Ale jinak už je všechno v pohodě. První, kdo přišel k mé partnerce na večeři, byl paradoxně strýc, co zprvu tvrdil, že mi rozbije hubu. A teď už se s mýma partnerkama seznamuje i máma. I v Teplicích už si na mě zvykli,“ směje se mladá žena ironicky.
Na romského gaye z Ostravy, Reného Poláka, zase máma poté, co se o jeho orientaci dozvěděla, křičela, ať se vystěhuje. Tak se na dva týdny vystěhoval a ona to mezitím vstřebala. „Když mám ale přijít na rodinnou oslavu, stejně si mezi sebou šuškají, jestli už přišel ten buzerant. Je to spíš tichá diskriminace — říkají si o mně věci za zády, abych je neslyšel,“ líčí Polák. Ve vyhlášeném ostravském gay klubu si vyslechl, že „černý buzeranti“ mají chodit jinam.
Romové si neuvědomují, že umí také diskriminovat
Tak jako jiné menšiny v menšině se romská LGBT komunita potýká s následky vícečetné diskriminace: Ze strany majority kvůli etnicitě a sexuální orientaci. Ze strany LGBT menšiny kvůli etnicitě. A ze strany romské menšiny kvůli orientaci.
„Romové mluví o diskriminaci, ale neuvědomují si, že taky umí diskriminovat. Znají jenom diskriminaci podle barvy pleti,“ popisuje v úvodu deset let starého studentského filmu Rozálie Kohoutové Roma Boys scenárista a představitel hlavního hrdiny David Tišer. Poté, co filmový milenec hlavního hrdiny řekne své rodině, že je gay, mužští členové rodiny jej odvezou do polí a zbijí. Následně mu rodina vystrojí veselku s ženou.
Pro Tišera práce na snímku inspirovaném skutečným příběhem neznamenala nic menšího než vlastní coming out. Rodina sice jeho identitu přijala, ale i tak sám připouští, že se svou sexualitou dlouho kvůli tlaku společnosti bojoval. „Vyoutoval jsem se až ve čtyřiadvaceti. Bál jsem se. Romové se v každém městě znají a já věděl, jak o gayích mluví, jak se jich štítí,“ popisuje muž se sametově hlubokým hlasem a dlouhými černými vlasy spletenými do copánků.
S vícečetnou diskriminací se setkává nadále. „Před pěti lety jsme uspořádali pro příslušníky romské LGBT menšiny školení o diskriminaci Romů. Když jsme poté chtěli zajít do gay klubu, nepustili nás dovnitř. Kvůli čemu asi… O tři roky později se konala mezinárodní konference LGBT menšiny a já jsem na Facebook umístil fotku, kde držíme jak romskou, tak duhovou queer vlajku. Homofobní komentáře pod ní psali dokonce i romští lidskoprávní aktivisté. Že prý znesvěcujeme symbol našich předků,“ vysvětluje.
Na základě zkušenosti s diskriminací v gay klubu vytvořil divadelní představení v rámci takzvaného divadla utlačovaných. Nenávistné komentáře na Facebooku zase přeměnil ve výstavu. A hlavně už deset let platí za nejvýznamnějšího romského LGBT aktivistu. V roce 2011 založil organizaci ARA ART (Pozor, umění), která podporuje občanská a národnostní práva a svobody příslušníků romské minority a jiných marginalizovaných skupin.
Založili rodinu a ve čtyřiceti si uvědomili, že chtějí žít
Zatímco ve většinové společnosti se debata o možných odstínech sexuality otevřela s pádem komunistického režimu, mezi Romy panoval dlouho dojem, že „to dělají jenom gádžové“, jak glosuje ve filmu Roma Boys Tišer. Romové s menšinovou sexuální orientací čelí posměškům, vyhrůžkám či nařčení, že „dělají ostudu“.
Když v roce 2014 vznikla brožura s příběhy lidí z romské LGBT komunity, část si přála být uvedená pod změněným jménem a jejich obličej na fotce překrýval barevný puntík. Stále totiž nebyli „vyoutovaní“.
Zároveň si mnozí svou orientaci naplno uvědomili, či spíše konečně připustili, až poměrně pozdě. „V devatenácti jsem začal chodit se svou budoucí manželkou, dva roky na to jsme čekali syna. Až tehdy jsem začal pokukovat i po mužích. Dlouho jsem se s tím v sobě smiřoval,“ vzpomíná urostlý muž v černé kšiltovce, zpěvák Jaroslav Parči.
Jelikož sám vyrůstal v neúplné rodině, rozchodu se bránil. „Bylo mi ale hloupé lhát. Přiznal jsem manželce, že se mi líbí i muži. Vzala to skvěle. Ještě vtipkovala: Ty mi najdeš chlapa a já ti taky najdu chlapa,“ popisuje s vděčným úsměvem. Žili spolu až do synových desátých narozenin.
Jeho orientaci rozmazávala až bulvární média. „Jarda ze Superstar je gay a striptér,“ hlásaly před patnácti lety titulky. „Kdyby mi syn řekl, že je gay, samozřejmě by mi to nevadilo. Jediný, co nechci, je, aby zpíval. Čím jsem si prošel kvůli bulváru, bylo fakt tvrdý,“ směje se Parči a zapaluje si několikátou cigaretu.
Parčiho příběh není ojedinělý. „Zpočátku se nám ozývalo mnoho lidí ve středním věku, kteří svou orientaci popírali a založili rodinu. Ve čtyřiceti si uvědomili, že chtějí začít žít,“ popisuje Tišer zkušenosti z vedení poradny pro LGBT Romy, na níž se nejčastěji obracejí lidé toužící po coming outu.
Cítil jsem se jako skvrna, jako černá ovce rodiny
V poslední době ale do Tišerovy poradny chodí naopak více dětí. „Je jim třeba třináct a už přemýšlejí o sebevraždě. Nedivím se. Pokud venku čelíte diskriminaci jakožto Rom, toužíte po bezpečném prostředí alespoň doma. Pokud jej kvůli své orientaci nemáte, žijete ve dvou strašných světech. A jako dítě od své rodiny nemůžete odejít,“ vysvětluje.
Zatímco Tadeášova sestra byla krásnou talentovanou jedničkářkou, on — tehdy ještě holčička — nosil domů čtyřky a dělal průšvihy. Byl zkrátka jiný. „Od školky vám vštěpují, jak se má chovat a vyjadřovat holčička a jak chlapeček. To mi nesedělo už od začátku. Nechtěl jsem se česat, nechtěl jsem sponky, Kena jsem strkal do ženského oblečení. V osmi letech jsem se zamiloval do kamarádky. Napsal jsem jí dopis, ale našel ho brácha a všem to řekl. Musel jsem si najít nové kamarády. Od dětství jsem byl zlomený,“ popisuje poloviční Rom, který se narodil do ženského těla.
„Měl jsem pocit, že je na mě všechno špatně, že pro svý rodiče nikdy nebudu dost dobrej. Cítil jsem se jako skvrna, černá ovce rodiny. Strašně jsem se styděl,“ shrnuje dnes již vyrovnaně působící Tadeáš pocity, které jej přivedly k opakovaným pokusům o sebevraždu.
Když se v šestnácti ocitl kvůli závislosti na lécích v psychiatrické léčebně, rodiče se rozhodli říct o jeho identitě široké rodině a připravit je na to, kým Tadeáš je, ještě než se vrátí z léčebny. „Každej rodič doufá, že z toho dítě vyroste, protože čím jste odlišnější, tím těžší to máte. Mé rodiče ale trápilo víc to, že se chci zabít, než to, kým jsem. K sexuologovi jsme začali chodit společně,“ vzpomíná Tadeáš.
V osmnácti se začal léčit, ale posléze léčbu přerušil kvůli partnerce, která si jeho proměnu nepřála. Obnovil ji až po rozchodu. Teď už je šťastným a ženatým mužem. „Pro moji babičku je tohle lepší, než kdybych byl gay. Bere to tak, že jsem byl nemocný a teď už jsem vyléčený — normální kluk, který může mít rodinu. Je šťastná, že jsem si jako jediný ze sourozenců vzal Romku,“ vysvětluje.
Teta oplakala, že nebudu mít děti
Právě obava, že jejich potomek nezplodí vlastní děti, trápí rodiče Romů s odlišnou orientací nejvíce. „Teta to oplakala,“ vzpomíná drobný muž s pokornýma očima a po stranách vyholenými vlasy, vizážista Patrik Grundza, který vyrůstal v pěstounské péči u tety a strýce.
Teta se strýcem jeho orientaci přesto přijali a partnery si mohl brzy vodit domů. Však také Grundza bez přestání opakuje, jaké má štěstí. Teta se strýcem žili na pražském sídlišti, panoval u nich řád, ale zároveň mu dávali „první a poslední“.
Dostalo se mu vzdělání. Uvědomuje si, že kdyby ho vychovávali rodiče, zřejmě bychom si tu vyprávěli jiný příběh.
„Do šesti let jsem vyrůstal mezi Romy. Jenže pak mi umřela máma. Otec celý život seděl a fetoval. Nedávno jsem se dozvěděl, že umřel. S ostatními sourozenci mnoho společného nemám a svou orientaci jsem s nimi či s otcem nikdy neřešil. Jen sestra mi na to, že jsem gay, řekla ‚fuj‘,“ říká Grundza a při posledním slově našpulí rty do znechuceného šklebu.
Úspěchem proti diskriminaci
Podobný příběh sdílí i další romské osobnosti, které o své odlišné orientaci hovoří veřejně: nevyrůstaly v sociálně vyloučené lokalitě, ani ve výlučně romské komunitě. Odmala mluvili česky, vzdělávali se v majoritní společnosti, dosáhli profesních úspěchů.
Nutno podotknout, že jejich jinakost působila i jako motor. Někteří respondenti v bakalářské práci Davida Tišera uvedli, že pokračovali na vysokou školu, aby oddálili tlak otázek na to, kdy konečně založí rodinu.
„Způsob, jakým společnost na gaye nahlíží, je žene ke snaze být co nejlepší a nejúspěšnější. I proto pro mě bylo důležité něco dokázat a vydobýt si uznání,“ přemítá nahlas Grundza.
Zároveň o sobě všechny romské LGBT osobnosti hovoří jako o „tvrdých palicích“, které se naučily jít si za svým a na názory ostatních se neohlížet. Stejně jako Tišer usilovně přetvářejí svou zkušenost s těžkostmi vyplývajícími z jejich odlišnosti ve svou přednost.
Pracovitý zpěvák Parči, který vyrůstal v dětském domově, mi pouští svůj nový videoklip o dětství a vztahu s matkou, v němž zpívá „Všechno zvládneš sám“. Grundzu zase strýc proto, že ho ostatní kluci napadali kvůli jeho zženštilosti, přihlásil na karate — a Grundza se stal záhy mistrem republiky.
Když musel s karate i s tancem na konzervatoři kvůli onemocnění přestat, vyučil se kadeřníkem a stal se úspěšným vizážistou. Když ho v šestnácti nechtěli pouštět kvůli věku do LGBT klubu, rok a půl tam proklouzával přestrojen za ženu. „Nedávno se mi stalo, že si přede mnou dva kluci odplivli, ale já už si toho skoro ani nevšimnu. Když se vám to stává odmala, vytvoříte si štít,“ pohodí rameny, aniž by se mu na vteřinu ze rtů vytratil šťastný úsměv.
Záleží na postavení rodiny
Nejtěžší situaci mají příslušníci sexuálních menšin, kteří vyrůstají v semknutých romských komunitách, zvlášť v sociálně vyloučených lokalitách. Jejich rodinu často jímá hrůza z ostudy.
„Záleží na tom, jaké má vaše rodina postavení, jak je velká, jak se má. Pokud jste chudí, máte v ghettu nízké postavení, lidé se o vaší rodině baví jako o špíně, a ještě jste k tomu všemu gay, dají vám to sežrat,“ vysvětluje Daniel Linart, jenž se ke coming outu rozhoupal teprve před dvěma lety, po osmi letech vztahu se ženou.
„První půlrok po coming outu jsem si vyloženě užíval. Žil jsem sice v sociálně vyloučené lokalitě, ale vydělával jsem peníze, cestoval, pomáhal jsem místním Romům komunikovat s pronajímateli, kteří je chtěli vyhodit. Můj první přítel pocházel z jedné z nejchudších rodin v Karviné a rodiče mu zprvu vyčítali, že dělá ostudu. Pak jsem za ním přijel bílým súvéčkem a oni změnili názor. Až poté, co jsem se s ním rozešel, je za svou orientaci opět hnán,“ dokresluje svá tvrzení vlastním příběhem.
Vůbec nejhůře je členům sexuální menšiny v konzervativních tradičních komunitách, které se drží zásad takzvané rituální čistoty, nejčastěji mezi olašskými Romy či Sinthy. Některým romským gayům a lesbám bývá přidělen vlastní talíř a hrníček, případně je nádobí, z nějž na návštěvě u široké rodiny pijí a jedí, po jejich odchodu vyhozeno jakožto nečisté.
„Můj klient, olašský Rom, musel zaplatit nejstaršímu členovi rodiny své ženy statisícovou pokutu, aby svůj skutek odčinil. Nakonec se radši odstěhoval do Anglie, aby rodině nedělal ostudu,“ popisuje René Polák, který v organizaci ARA ART působil jako konzultant pro Moravskoslezský kraj. Stejně jako Urbánszká, která působila jako konzultantka v Ústeckém kraji, se setkával s mužskými klienty, kteří se v sociálními problémy svíraných regionech snažili uživit svou rodinu prostitucí.
„Měli jsme i klienta, jehož homosexualitu rodina přijala až v důsledku jeho prostituce. Jezdil vydělávat do Švýcarska, odkud za dva týdny přivezl třeba osmdesát tisíc. Když s tím chtěl přestat, rodina ho vydírala, že kvůli němu nebudou mít na nájem,“ potvrzuje Tišer.
Respondenti v Tišerově bakalářské práci o homosexualitě Romů se v konzervativních komunitách setkali dokonce s nátlakem na to, aby popřeli sami sebe v rámci rituálních přísah. „Jednou někdo řekl mému otci, že mě viděl s chlapem. Doma bylo peklo a já se bránil, jak jsem jen uměl. Nakonec mi táta řekl, že pokud nelžu, musím přísahat pod obrazem svatého, který máme v obývacím pokoji. Musel jsem se svléknout donaha, abych byl pod obrazem tak, jak mě pán stvořil, a přísahat, že všechno, co tátovi řekli, je lež,“ popsal Tišerovi respondent Ladislav.
Vůbec nejhorší podobu odmítnutí ale představuje exkomunikace, tedy naprosté vyloučení člověka, který se regulím rituální čistoty zpronevěřil, z rodiny. S vyloučeným členem nesmí nikdo z rodiny mluvit, ze zdí zmizí jeho podobizny, jméno upadá v předstírané zapomnění. Exkomunikovaný jedinec se ocitá na ulici. Ze dne na den.
„Romská kultura je přitom založená na kolektivismu. Kluci jsou vychováváni úplně jinak, doma nemusejí dělat nic. Často si neumějí ani nakoupit. Jako kdyby vyrůstali v ústavní péči,“ upozorňuje Tišer. ARA ART platí čerstvě exkomunikovaným jedincům prvních pár nocí, než najdou společné řešení, hotel v Praze. Do budoucna by ale rád od Prahy získal sociální byty, aby mohl exkomunikovaným nabídnout okamžité zázemí na prvních pár měsíců, než si vydělají na vlastní bydlení.
Těžší to mají ženy
Otázka tolerance jinakosti souvisí nejenom se sociálními nerovnostmi a prostředím, ale i s pohlavím. Ze všech romských osobností, které o své orientaci začaly otevřeně mluvit, si zakusila nejbolestnější dopady coming outu Denisa Urbánszká — vůbec jediná lesba, která v rámci kampaní romské LGBT menšiny veřejně vystupovala. „Ženy to mají těžší, protože mají status matky,“ myslí si.
Na Grundzu se jako na poradce v rámci Prague Pride obracelo mnoho romských ženatých mužů. „Často opustili svou rodinu bez udání důvodu a řešili se mnou, jak to manželce říct. Poté, co šli s pravdou ven, se k sobě mnohdy vrátili a manželka jim vztah s mužem tolerovala,“ popisuje zdánlivě idylická vyústění.
Jenže provdané lesby se na ně neobracely. Ba naopak — jednu z klientek ARA ART po coming outu opakovaně bila matka i tety. Nakonec se provdala, otěhotněla a mluví o sobě jako o vyléčené.
Genderového rozměru tolerance si je vědom i Tadeáš (jméno je na jeho přání změněno). „Díky změně pohlaví jsem se stal váženějším členem rodiny. Nejtěžší to má Rom, který chce být žena. Muž je v romské rodině někdo — proč by měl chtít místo toho k plotně?“ glosuje.
S proměnou, s níž zmizela jeho očividná jinakost, ze sebe Tadeáš setřásl i pohrdavý pohled společnosti. Diskriminaci přesto neutekl: „V dětství se mi nikdo kvůli romství nesmál, úplně to přebila moje odlišnost. Řešil jsem svou pohlavní identitu a barvou pletí jsem se vůbec nezaobíral. S romskou manželkou se nám ale kolikrát stalo, že jsme šli na prohlídku bytu a když nás majitel spatřil, ani nám byt neukázal. Až teď se setkávám s tím, že mi někdo nepronajme byt nebo nedá práci proto, že jsem Rom.“
Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.
