„Myslela jsem si, že neumím milovat. Moje vztahy byly jako brambory, které při vaření zapomeneš osolit. A pak mi dala spolužačka z vejšky pusu…“ popisuje temnovlasá žena s velkýma očima svůj příběh. 

Denisa Urbánszká nenáleží k menšině pouze svou sexuální orientací. Vyrůstala v prostředí, kde sexualita, a tím spíš homosexualita, nadále platí za tabu — v tradiční křesťanské romské rodině.

„Rok po tom, co jsem o své orientaci řekla rodině, byl nejhorší v mém životě. Táta brečel, protože to prý budu mít těžký. A máma to okamžitě řekla všem, protože doufala, že se zastydím. Myslela si, že to dělám naschvál, že se jí mstím, že něco nevědomky pokazila během výchovy. Během dvaceti minut jsem se sbalila a už jsem se nevrátila. S mámou jsme nemluvily rok,“ vypráví Urbánszká.

Na Vánoce otec zavolal Urbánszké taxíka a řekl, ať přijede domů. „Na romské zábavě v Ústí nebo v Teplicích bych si partnerku ani teď nedovolila vzít za ruku. Ale jinak už je všechno v pohodě. První, kdo přišel k mé partnerce na večeři, byl paradoxně strýc, co zprvu tvrdil, že mi rozbije hubu. A teď už se s mýma partnerkama seznamuje i máma. I v Teplicích už si na mě zvykli,“ směje se mladá žena ironicky.

Na romského gaye z Ostravy, Reného Poláka, zase máma poté, co se o jeho orientaci dozvěděla, křičela, ať se vystěhuje. Tak se na dva týdny vystěhoval a ona to mezitím vstřebala. „Když mám ale přijít na rodinnou oslavu, stejně si mezi sebou šuškají, jestli už přišel ten buzerant. Je to spíš tichá diskriminace — říkají si o mně věci za zády, abych je neslyšel,“ líčí Polák. Ve vyhlášeném ostravském gay klubu si vyslechl, že „černý buzeranti“ mají chodit jinam.

Romové si neuvědomují, že umí také diskriminovat

Tak jako jiné menšiny v menšině se romská LGBT komunita potýká s následky vícečetné diskriminace: Ze strany majority kvůli etnicitě a sexuální orientaci. Ze strany LGBT menšiny kvůli etnicitě. A ze strany romské menšiny kvůli orientaci.

„Romové mluví o diskriminaci, ale neuvědomují si, že taky umí diskriminovat. Znají jenom diskriminaci podle barvy pleti,“ popisuje v úvodu deset let starého studentského filmu Rozálie Kohoutové Roma Boys scenárista a představitel hlavního hrdiny David Tišer. Poté, co filmový milenec hlavního hrdiny řekne své rodině, že je gay, mužští členové rodiny jej odvezou do polí a zbijí. Následně mu rodina vystrojí veselku s ženou. 

Pro Tišera práce na snímku inspirovaném skutečným příběhem neznamenala nic menšího než vlastní coming out. Rodina sice jeho identitu přijala, ale i tak sám připouští, že se svou sexualitou dlouho kvůli tlaku společnosti bojoval. „Vyoutoval jsem se až ve čtyřiadvaceti. Bál jsem se. Romové se v každém městě znají a já věděl, jak o gayích mluví, jak se jich štítí,“ popisuje muž se sametově hlubokým hlasem a dlouhými černými vlasy spletenými do copánků.

S vícečetnou diskriminací se setkává nadále. „Před pěti lety jsme uspořádali pro příslušníky romské LGBT menšiny školení o diskriminaci Romů. Když jsme poté chtěli zajít do gay klubu, nepustili nás dovnitř. Kvůli čemu asi… O tři roky později se konala mezinárodní konference LGBT menšiny a já jsem na Facebook umístil fotku, kde držíme jak romskou, tak duhovou queer vlajku. Homofobní komentáře pod ní psali dokonce i romští lidskoprávní aktivisté. Že prý znesvěcujeme symbol našich předků,“ vysvětluje.

Na základě zkušenosti s diskriminací v gay klubu vytvořil divadelní představení v rámci takzvaného divadla utlačovaných. Nenávistné komentáře na Facebooku zase přeměnil ve výstavu. A hlavně už deset let platí za nejvýznamnějšího romského LGBT aktivistu. V roce 2011 založil organizaci ARA ART (Pozor, umění), která podporuje občanská a národnostní práva a svobody příslušníků romské minority a jiných marginalizovaných skupin.

Založili rodinu a ve čtyřiceti si uvědomili, že chtějí žít

Zatímco ve většinové společnosti se debata o možných odstínech sexuality otevřela s pádem komunistického režimu, mezi Romy panoval dlouho dojem, že „to dělají jenom gádžové“, jak glosuje ve filmu Roma Boys Tišer. Romové s menšinovou sexuální orientací čelí posměškům, vyhrůžkám či nařčení, že „dělají ostudu“.

Když v roce 2014 vznikla brožura s příběhy lidí z romské LGBT komunity, část si přála být uvedená pod změněným jménem a jejich obličej na fotce překrýval barevný puntík. Stále totiž nebyli „vyoutovaní“.

Zároveň si mnozí svou orientaci naplno uvědomili, či spíše konečně připustili, až poměrně pozdě. „V devatenácti jsem začal chodit se svou budoucí manželkou, dva roky na to jsme čekali syna. Až tehdy jsem začal pokukovat i po mužích. Dlouho jsem se s tím v sobě smiřoval,“ vzpomíná urostlý muž v černé kšiltovce, zpěvák Jaroslav Parči.

Jelikož sám vyrůstal v neúplné rodině, rozchodu se bránil. „Bylo mi ale hloupé lhát. Přiznal jsem manželce, že se mi líbí i muži. Vzala to skvěle. Ještě vtipkovala: Ty mi najdeš chlapa a já ti taky najdu chlapa,“ popisuje s vděčným úsměvem. Žili spolu až do synových desátých narozenin.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.