Globální pandemická krize, v níž se nacházíme, nutí manažery a politiky k přehodnocení postojů k těm částem populace, jež jsou běžně z veřejné sféry vyloučeny. Pravda, v České republice se zatím neuskutečnila vládní tisková konference pro děti jako v Norsku či na Novém Zélandě.

Norskou tiskovku „pouze pro děti“ — ty měly možnost se ptát i na otázky typu „Budu moci slavit narozeniny?“ — uspořádala tamější premiérka Erna Solbergová. Ta novozélandská byla v režii premiérky Jacindy Ardernové, již doprovodily vědkyně Michelle Dickinsonová, známá jako „Nanogirl“ (její virtuální alter ego), a mikrobioložka Siouxsie Wilesová, zabývající se infekčními chorobami a rovněž autorka online dětské vědecké show Siouxsie & Eve Investigate, již připravovala se svojí dcerou.

Ardernová mimochodem před časem upoutala pozornost globální veřejnosti tím, když se na půdě OSN objevila se svojí malou dcerou — čímž jasně deklarovala, že děti nemají být zavřené ve svém pokoji, když spolu hovoří dospělí. Bohužel si lze jen těžko představit, že by něco podobného bylo možné u nás. Zvláště, když domácí vládní tiskovky často nedávají smysl ani dospělým.

Obrození vysílání pro školy

Nejživěji na situaci pandemie zareagovala Česká televize. Ta již sedm let vysílá pro děti na speciálním kanále nazvaném Déčko. Část pořadů z něj nyní vzala a přenesla na ČT 2 a doplnila je kontinuálním vysíláním připraveným ve spolupráci s ministerstvem školství.

Za ostentativního „selfproma“ se tak v jiné podobě vrátila ke konceptu vysílání pro školy, jež k dějinám českého vysílání neodmyslitelně platí. Od roku 1958 v různých obměnách tehdejší ČST vysílala pro mateřské školy, školní kluby a družiny a od poloviny 60. let i pro základní školy.

Mimochodem — moderátorem vzdělávacích pořadů pro děti byl i herec Miloš Nesvatba, jehož syn Michal Nesvatba je tváří populární Kouzelné školky, která se na České televizi vysílá již od roku 1999. Rozhodně tedy nelze považovat pořad UčíTelka, jenž — vcelku úspěšně — v době pandemie pomáhá s domácí výukou, za unikátní.

Navíc podobné projekty v souvislosti s krizí realizují i média veřejné služby například v sousedním Rakousku, Německu či Polsku. Třeba v Německu vysílá už od konce 90. let vzdělávací stanice ARD-alpha (dříve BR-alpha), jejíž pořady pro školáky je nyní možné prostě jen reprízovat.

Výuka, již nyní Česká televize nabízí, se nese ve znamení „hodně muziky za málo peněz“ a je poznamenána podmínkami, za nichž vznikala. Přesto jde o velmi záslužný čin, který by neměl skončit spolu s pandemií. Naopak — televize by se měla ke své vzdělávací tradici vrátit a začít systematicky připravovat vysílání doplňující školní osnovy i ve formě původní tvorby.