↗

Novozélandská premiérka Jacinda Ardernová vysvětluje na tiskové konferenci pro děti, proč je důležité zůstat v karanténě. Foto KiwiKidsNews

Globální pandemická krize, v níž se nacházíme, nutí manažery a politiky k přehodnocení postojů k těm částem populace, jež jsou běžně z veřejné sféry vyloučeny. Pravda, v České republice se zatím neuskutečnila vládní tisková konference pro děti jako v Norsku či na Novém Zélandě.

Norskou tiskovku „pouze pro děti“ — ty měly možnost se ptát i na otázky typu „Budu moci slavit narozeniny?“ — uspořádala tamější premiérka Erna Solbergová. Ta novozélandská byla v režii premiérky Jacindy Ardernové, již doprovodily vědkyně Michelle Dickinsonová, známá jako „Nanogirl“ (její virtuální alter ego), a mikrobioložka Siouxsie Wilesová, zabývající se infekčními chorobami a rovněž autorka online dětské vědecké show Siouxsie & Eve Investigate, již připravovala se svojí dcerou.

Ardernová mimochodem před časem upoutala pozornost globální veřejnosti tím, když se na půdě OSN objevila se svojí malou dcerou — čímž jasně deklarovala, že děti nemají být zavřené ve svém pokoji, když spolu hovoří dospělí. Bohužel si lze jen těžko představit, že by něco podobného bylo možné u nás. Zvláště, když domácí vládní tiskovky často nedávají smysl ani dospělým.

Obrození vysílání pro školy

Nejživěji na situaci pandemie zareagovala Česká televize. Ta již sedm let vysílá pro děti na speciálním kanále nazvaném Déčko. Část pořadů z něj nyní vzala a přenesla na ČT 2 a doplnila je kontinuálním vysíláním připraveným ve spolupráci s ministerstvem školství.

Za ostentativního „selfproma“ se tak v jiné podobě vrátila ke konceptu vysílání pro školy, jež k dějinám českého vysílání neodmyslitelně platí. Od roku 1958 v různých obměnách tehdejší ČST vysílala pro mateřské školy, školní kluby a družiny a od poloviny 60. let i pro základní školy.

Mimochodem — moderátorem vzdělávacích pořadů pro děti byl i herec Miloš Nesvatba, jehož syn Michal Nesvatba je tváří populární Kouzelné školky, která se na České televizi vysílá již od roku 1999. Rozhodně tedy nelze považovat pořad UčíTelka, jenž — vcelku úspěšně — v době pandemie pomáhá s domácí výukou, za unikátní.

Navíc podobné projekty v souvislosti s krizí realizují i média veřejné služby například v sousedním Rakousku, Německu či Polsku. Třeba v Německu vysílá už od konce 90. let vzdělávací stanice ARD-alpha (dříve BR-alpha), jejíž pořady pro školáky je nyní možné prostě jen reprízovat.

Výuka, již nyní Česká televize nabízí, se nese ve znamení „hodně muziky za málo peněz“ a je poznamenána podmínkami, za nichž vznikala. Přesto jde o velmi záslužný čin, který by neměl skončit spolu s pandemií. Naopak — televize by se měla ke své vzdělávací tradici vrátit a začít systematicky připravovat vysílání doplňující školní osnovy i ve formě původní tvorby.

Že podobné pořady umí, dokazuje právě ČT :D. Co ale stále ve vysílání pro nejmladší chybí, je důraznější akcent na reflexi světa, v němž se nyní nacházíme.

Televize i učitelé, kteří na přípravě těchto pořadů spolupracují, by měli děti začít brát vážně a nepřistupovat k nim paternalisticky jako k někomu, koho je třeba poučovat. Je čas dát dětem možnost vyjádřit vlastní obavy a představy související nejen s pandemickou krizí, ale i s dalšími nástrahami pozdně moderní rizikové společnosti, včetně globální změny klimatu.

Že to lze dokonce i v politické komunikaci ukazují právě třeba norské a novozélandské příklady. Obě zmíněné vědkyně se navíc v posledních týdnech usilovně věnovaly popularizaci tématu COVID-19 — nejen pro děti. „Nanogirl“ Dickinsonová natočila „plyšákové“ video vysvětlující koronavirus a Wilesová mimo jiné s komiksovým kreslířem Tobym Morrisem pro online magazín Spinoff vytvořila animaci „Zploštění křivky“ (Flatten the Curve), která ve formě přiléhavé internetovému šíření vysvětluje, proč je důležité dbát na epidemiologická doporučení.

Lze namítnout, že Česká televize má Daniela Stacha, jenž se popularizaci vědy systematicky věnuje. Ale jen sotva se lze spokojit s tím, že je médiu veřejné služby k dispozici jediný moderátor schopný dostatečně srozumitelně vysvětlit vědecká fakta, když navíc v segmentu dětských pořadů podobná osobnost chybí.

Pokud tedy odbornou mediální komunitou poslední dny rezonovalo nadšení, že UčíTelka je vzorovým příkladem toho, jak má vypadat veřejná služba, lze namítnout, že Česká televize se pouze pod tlakem krize vrací k tomu, co dříve dělala a co by měla zajišťovat i bez extrémních podmínek, v nichž se dnes nacházíme. Navíc by měla více dbát na podporu nových talentů, které nejenže dětem srozumitelnou a moderní formou předají vědecká fakta, ale vtáhnou je i do diskuze o světě, ve kterém žijeme a ve kterém chceme žít.

Popkulturní narkotizace seniorů

Pokud s výše uvedenými výhradami Česká televize vysílání pro děti umí, potom senioři jsou doslova opomíjeni. A přitom to není tak dávno, co se médium veřejné služby pokoušelo nalézt formát, který by této obrovské části české populace byl ušit na míru.

Spíše konzervativnější Barvy života uváděné Vladimírem Čechem v roce 2013 nahradila ČT počinem zaměřeným na aktivní stáří, který se jmenoval Žiješ jenom 2x. O tři roky později se pak experimentální reality show Nabručení pokoušela překonávat generační rozdíly a „penzionované dobrodruhy“ vystavovala světu mladých — tetování, graffiti nebo djingu.

V posledních letech ale Česká televize nevytvořila žádný významnější pořad, který by byl na seniory zaměřen. A celkově se dramaturgický přístup média veřejné služby k „dříve narozeným“ nese spíše ve znamení recyklování starých filmů a seriálů a spoléhání na nostalgii.

Jako by se management ČT držel Terentiova hesla „senectus ipsa est morbus“ — „stáří samo je nemoc“. To potvrzuje i tento týden spuštěný kanál ČT 3. Ten totiž přináší spíše základní informační servis ve stylu „jak přežít“ a zbytek času je věnován vzpomínání na to, jaké to bylo v časech uprchlého mládí.

Podle ATO-Nielsen Admosphere se sice v den své premiéry stala ČT 3 ve skupině diváků nad 65 let třetí nejvyhledávanější stanicí, ale stanice nabídla Nemocnici na kraji města, Televarieté či Rozpaky kuchaře Svatopluka. Mimo zpravodajství, jež samo neospravedlňuje existenci samostatného kanálu, jde o pořady a seriály, které se čas od času objevují i v běžném vysílání České televize jako reprízy a dá se předpokládat, že by si své diváky našly třeba i na ČT 2.

Magazín Život na třetí je zkostnatělým informačním servisem, který v rámci krátké stopáže poskytuje skutečně jen to nejnutnější. Pokud bychom si jej odmysleli, je ČT 3 v podstatě veřejnoprávní variací na Nova Gold, odpadovou stanici, která propírá tisíckrát viděné a slyšené.

„Paliativní“ televizní péče

Důležitější je, že takto nastavená dramaturgie utvrzuje představu, že člověk po šedesátce má vzpomínat na lepší časy, sem tam si zacvičit a hlavně vědět, kdo mu pomůže přežít ve světě, kterému už vlastně nerozumí. To je od základu špatný přístup.

Dnešní pojetí důchodu už dávno překonalo tento „paliativní“ pohled a spíše odráží poznatek C. G. Junga, že stárnutí znamená přechod do nového, autentičtějšího období života, kdy člověk již není tlačen hrdinskou touhou po výkonu, ale může se věnovat reflexi a rozvíjení své osobnosti. Vzpomínání je důležité pro uchování osobní identity, ale pokud se z něho stává každodenní program, má spíše narkotické účinky. Jak už před téměř stoletím napsal britský filozof Alfred Edward Taylor: požitky dětství, mládí i dospělosti může člověk plně užívat pouze v příslušných obdobích života — a tato radost je vždy poznamenána tím, co jsme z dob předchozích ztratili.

Seniorský věk by se tak měl spíše nést ve znamení rozvíjení zálib a koníčků, navazování či utužování vztahů, zapojování do života společnosti v nové formě, měl by odrážet reflexivitu tohoto životního období a usilovat o mezigenerační propojení a dialog. Bohužel, v české společnosti lidé nad šedesát let i vlivem ostrakizace na trhu práce žijí spíše na periferii. Jejich názory nikoho nezajímají; nebo se jich podvědomě bojíme.

Důchodci tvoří rovněž podstatnou část nejnižší, strádající společenské třídy. Mnozí senioři totiž díky hůře placeným profesím nebo porevolučnímu deklasování nenastřádali kapitál, který by je zajistil.

Demograficky jde navíc o jeden z největších problémů, jemuž jako společnost budeme čelit. Jak uvádí Český statistický úřad, zatímco v roce 2001 lidé nad šedesát let tvořili necelých 14 % obyvatel, v roce 2017 to bylo již 19,2 % a podle predikcí za třicet let podíl vzroste na 28,6 %. V té době budou děti tvořit pouze 14,8 % české populace. Výhled je jasný: naše společnost bude čím dál tím starší.

Je tedy na pováženou, že se Česká televize chlubí dočasným programem bez ambicí, který recykluje tisíckrát viděné, uspává vzpomínkami na dobu, jež se nikdy nevrátí, a nenabízí nic, co by mohlo přispět k tomu, aby stáří bylo plnohodnotným obdobím života — zvláště v době krize. Proč nevyužít akademiky, kteří nyní nemohou vyučovat, a nepřenést na obrazovky univerzity třetího věku, jež české vysoké školy nabízejí a které jsou velmi populární?

Proč neposkytnout prostor pro mezigenerační dialog? Proč se utápět v normalizačních seriálech namísto dokumentárních pořadů či inspirativních zábavních show, které by — třeba i v podobě oblíbených vědomostních soutěží — pomáhaly rozvíjet kognitivní schopnosti a nasávat nové informace? ČT 3 je promarněná šance.

Veřejná služba musí budovat společnou budoucnost

Česká televize má za sebou bohatou historii a pořád ještě velmi slušný kredit ve společnosti, jenž jí umožňuje snadno navázat spolupráci s vědci, rozličnými institucemi, komunitami a organizacemi. Je chvályhodné, že slyší na imperativ veřejné služby a v době pandemie, kdy jsou diváci nuceni trávit svůj čas doma a nemohou se stýkat, jim podává pomocnou ruku v podobě školního vysílání a obnoveného zájmu o seniory.

Zatímco děti už ale několik let mají možnost sledovat kvalitní pořady a obrození vzdělávacího vysílání je třeba chápat jako — zřejmě bohužel jen dočasný — žádoucí návrat ke kořenům domácí dramaturgie, lidé v důchodu dostali jen druhořadé zboží. Nabízí se dokonce otázka, zda nejde spíše o vylepšování obrazu televize před veřejností než o smysluplnou pomoc.

Ani zmíněné vysílání pro školy ale nepřekračuje úroveň informačního servisu a nenabízí reflexi, dialog, pozvání ke spoluutváření světa, v němž žijeme. Dětem bude snad dovoleno spolupracovat na jeho konstrukci až budou starší, senioři jako by z pohledu televize už svoji šanci dostali a mají jen vzpomínat. To je špatně, a to nejen proto, že naše společnost stárne.

Pandemie, které čelíme, není izolovanou událostí, jež brzy skončí, a my se jedno ráno zase probudíme zpět v našem starém, dobrém, rozumném a plně funkčním světě; který nota bene nikdy neexistoval. Stojí před námi výzvy 21. století, které se ponesou především ve znamení ubývání produktivní generace a zásadních klimatických změn, jež druhotně mohou způsobovat nejen extrémní, často kontrastní výkyvy počasí — sucha, povodně, ale i další epidemie.

Na krizové stavy si zřejmě budeme muset zvyknout. Období blahobytu bez hranic je za námi. Média — a televize zvláště — budou v tom všem nabývat na významu. Jde jen o to, zda ČT svoji příležitost využije ku prospěchu všem, anebo zahodí.

Zatím to vypadá, jako by ještě nevěděla, zda má odvahu naplnit imperativ veřejné služby a přestat dýchat za krk komerčním televizím. Jako by se teprve odhodlávala vydat se svojí cestou, v níž pomůže všem složkám české společnosti rozvíjet se a zapojit se do rozhodování o naší společné budoucnosti.