Novoroční poselství prezidenta klimatickému hnutí

Anna Kárníková

Ředitelka Hnutí Duha reaguje na výpad Miloše Zemana vůči hnutí za záchranu klimatu. Navrhuje některé strategie, které mají potenciál předcházet tomu, aby se ze zápasu o klima stala jen další fronta kulturního konfliktu.

Vánoční projev prezidenta Miloše Zemana by pro klimatické hnutí měl být velkou inspirací. Riziko, že diskuse o řešeních změny klimatu zapadne do bažiny kulturního konfliktu, což prezident ve svém projevu předznamenal, je totiž vážné.

Deník Referendum psal o klimatu ještě, než to bylo cool. Podpořte naši práci a pomozte nám učinit z něj společenskou prioritu.
×
Hnutí za záchranu klimatu nesmí dopustit, aby se z tématu stala další z front kulturního konfliktu. Repro DR

Názorové tábory kolem klimatické změny se ještě stále formují, mnoho lidí se s tímto tématem setkalo a začalo si tvořit názor intenzivně až v uplynulém roce, často skrze veřejné protestní akce a intenzivnější pokrytí tématu v médiích. Rámování diskuse o klimatické změně je proto (na rozdíl od jiných států jako například USA, kde kulturní konflikt o měnícím se klimatu běží již téměř dvacet let) stále ještě dostatečně otevřené a tuto příležitost klimatické hnutí může uchopit. Beru tento text jako výkop — byť nijak úplný — do debaty, jak se k tomuto riziku a zároveň (jak věřím) příležitosti pro vytvoření efektivnějších strategií klimatického hnutí postavit.

Klimatická změna se může rychle ocitnout po boku dalších témat, která polarizují naši společnost, jako je genderová rovnost nebo přijímání uprchlíků. Postoj ke klimatické změně by pak kopíroval štěpící linii společnosti v těchto „kulturních“ tématech, nejčastěji definovanou jako kulturní liberalismus versus kulturní konzervatismus (tak jak je to dnes viditelně v USA) nebo větší města versus venkov (což je většinou interpretace štěpící linie v České republice).

Prakticky se štěpení projevuje na postoji k procesu vědeckého poznání, vědkyním a vědcům jako jeho nositelkám a nositelům, vědeckým poznatkům samým, i návrhům řešení. V České republice již můžeme sledovat zárodek kulturního konfliktu v zatím nedotažené rétorice, která ukazuje klimatickou změnu a její řešení jako výstřelek „elit“, které tím způsobí škody „obyčejným lidem“; podobné rámování známe ostatně i z jiných evropských států. Je zřejmé, že v situaci kulturního konfliktu by bylo složité vést konstruktivní diskusi o řešeních změny klimatu, natož je politicky prosazovat.

Kulturní konflikt totiž svým zaměřením vytváří samožernost, energeticky vysoce náročnou aktivitu bez malého vztahu k ubíhající realitě. Právě od skutečných zdrojů nespokojenosti nebo frustrace, kterými mohou být třeba narůstající ceny energií, bydlení nebo potravin, ale kulturní zaměření konfliktu diskusi odvádí.

Zároveň odvádí pozornost od struktur, které ke změně klimatu přispívají a/nebo ze současného vysokouhlíkového systému profitují, což může vysvětlit, proč některé skupiny kulturní konflikt v této oblasti záměrně vyvolávají a živí. Z dlouhodobého hlediska pak tento typ vyhrocené polarizace narušuje mezilidské vztahy a důvěru ve společnosti, poškozuje kapacitu pro spolupráci, a může tak paralyzovat naši schopnost řešit komplexní společenské problémy.

Vyvarování se kulturního konfliktu nicméně neznamená zříci se konfliktu jako takového, ten je v jádru každé společenské změny. Jak se tedy „zkulturnění“ konfliktu o změně klimatu bránit?

Naposledy a jednou provždy zapomeňme na představu, že jediné, co lidé potřebují, je více informací. Podstatně méně než dříve (máme dnes už naštěstí ve veřejném prostoru silné kritičky tohoto přístupu, jakou je třeba Kateřina Smejkalová), nicméně i nadále probleskuje představa, že za odmítáním nebo pochybnostmi o klimatické změně jako takové nebo možných řešení stojí neznalost.

Poté, co jsem se přestala v rodinných diskusích „spravedlivě“ rozčilovat a zaposlouchala se do toho, co mi druzí říkají, zjistila jsem, že lidé mají pochopitelné důvody, proč nevěří vědeckým informacím o změně klimatu. V generaci mých rodičů argument shodujících se sedmadevadesáti procent vědců a vědkyň vyvolává například představu cinknutých voleb autoritativních lídrů nebo rétorický styl stranického tisku minulého režimu.

Zarytí ekonomičtí liberálové jako můj táta raději zpochybní vědecký proces, než aby připustili „trojského koně“ nových státních regulací. Při vyhodnocování informací reagujeme na své osobní zkušenosti, svůj světonázor i hodnoty. A je třeba vzít v potaz i další, téměř subverzivní možnost.

Jak popsal v rozhovoru pro Respekt svou zkušenost z amerických politických konfliktů ředitel The New York Times Mark Thompson, lidé vnášejí do diskuse právě takové argumenty, o kterých vědí, že druhou stranu vytočí, aniž by jim sami pevně věřili: „Měli bychom se více soustředit na to, co se skutečně děje. Nespokojenost, zlost nebo nuda se často projevují nečekanými způsoby.“

Je jasné, že na takto položený problém magická odpověď — „vzdělejme je“, nezabere. Vstupovat do diskuse z pozice „vědoucí“ je totiž patronizující a pro druhou stranu urážlivé. Je zřejmé, proč podobný postoj nikdy k vytvoření společenské shody nepovede, a dokonce jakýkoliv rodící se dialog úspěšně utne.

A že více informací nevede ani ke změně názoru natož jednání, vám vždy rád a přesvědčivě za pomoci desítek let výzkumu sociální psychologie dokáže třeba Jan Krajhanzl. Zůstat proto při obviňování Miloše Zemana z neznalosti vědeckých poznatků by bylo osudným omylem — diskuse o klimatické změně už dávno není diskusí o vědě, ale o hodnotách, kultuře a ideologii a ani milión na sociálních sítích sdílených grafů na tom nic nezmění.

Neztrácejme ze zřetele vztahy — právě snaha o uchování vztahu a vyhnutí se hlubokému narušení důvěry i s lidmi, se kterými hluboce nesouhlasíme, je důležitou strategií. A to klidně za cenu udržování vztahu skrze dialog o jiných (klidně dílčích) tématech, na kterých je shodu možné nalézt.

Význam udržování vztahů pro řešení komplexních problémů jsem popsala již dříve a tou nejlepší empirickou oporou pro mé přesvědčení je zkušenost Jaromíra Bláhy z Hnutí Duha z jeho pětadvacetiletého zápasu o Šumavu. Právě schopnost udržet dialog díky respektujícímu vztahu (byť poznamenanému konfliktem) Jaromír popsal jako jedno z největších poznání své aktivistické dráhy.

Sebelepší legislativa nebo politika na národní úrovni nebude mít dostatečný efekt, pokud nenajde odezvu v konkrétních nositelkách a konkrétním místě. Juraj Zamkovský, ředitel slovenských Priatel Zeme, tak například opustil lobbing na národní úrovni a své poslední produktivní desetiletí (jeho slovy) se rozhodl věnovat práci na krajské a místní úrovni, zejména na projektech energetické soběstačnosti. Energetickou revoluci z centra neuděláte.

Domnívám se, že spolupráci s místními aktéry nyní využíváme spíše ad hoc a ilustrativně, jako instrument pro argumentaci vůči centrálním rozhodovačům. Skutečné angažmá na místní úrovni bude vyžadovat jiné metody, než kterými nyní vládneme. Inspiraci může nabídnout například Climate Action Groups ve Spojeném království, byť se výchozí pozice země s dlouholetou tradicí community organising dá s tou naší jen těžko srovnat. Každá tradice má ale svůj začátek.

Pokud nebudou místní aktéři cítit pochopení pro praktické problémy a angažmá v jejich řešení, ať už třeba v energetice nebo odpadovém hospodářství, bude z jejich strany vycházet protitlak nebo paralýza, jak jsme toho svědkem nyní například v odpadové legislativě.

Právě socioekonomickou realitu aktérů změny (jako jsou starostky a starostové nebo třeba zemědělkyně a zemědělci jako klíčoví krajinotvorní aktéři) je třeba brát smrtelně vážně. Pro pochopení faktorů, které ovlivňují jejich chování — je nutné brát na stejnou váhu jak vlivy finančních motivací, tak třeba obavy ze změny nebo neznalost alternativ či nedůvěru k nim.

Teprve skrze poznání-uznání jejich reality a vytvoření takového řešení, které odpoví i na socioekonomický a kulturní rozměr problému, je možné získat tyto lidi jako aktéry změny, a ne její pouhé objekty. U zemědělců lze například pozorovat narůstající frustraci a vztek z mnohačetných tlaků: veřejnosti, distribučních řetězců, ekologických organizací, a nakonec i vlády. Nabídnout v této situaci řešení, které povede pouze k dalšímu „naložení“ povinností bez uznání sociálních nejistot a ekonomických pastí, které na ně číhají, nepovede k žádné systémové změně.

Jak upozorňuje americký akademik Andrew J. Hoffmann, vědeckým konsensem o příčinách a dopadech změny klimatu nelze překrýt fakt, že o změně klimatu neexistuje konsensus společenský. Bez základní společenské shody na příčinách a řešeních problému ovšem není možné přikročit ke skutečně efektivním řešením.

Vytváření úrodné půdy pro společenský konsensus bychom se tak měli věnovat (třeba výše uvedenými strategiemi, ale jistě vás jich napadne i mnohem více) minimálně stejně intenzivně, jako diskusi o konkrétních opatřeních.

    Diskuse
    JK
    January 2, 2020 v 15.50
    Autorce
    Děkuji za ten článek.

    Už jako příznivec raného Hnutí Duha (v tom drsnějším provedení - byl jsem aktivní ve 2. polovině 90. let) jsem si prošel obdobím, kdy jsem taky věřil v samospasitelnost předkládání dostatku informací veřejnosti (různými způsoby, včetně přímé akce...) a kladl jsem si otázku, proč lidi nemají zájem podílet se na správě svých věcí, když se jim tak pěkně vrátila do rukou a když teď mají všechny informace volně k dispozici...

    Zásadní otázka je tato: Proč v některých zemích různá hnutí zdola (grassroots) fungují a jinde ne? Proč někde může fungovat třeba takové hnutí jako Transition Towns? Zdá se, že práce na lokální úrovni by mohla být tou správnou odpovědí. Složitější je otázka, jak k ní lidi dostat. Zatím to vypadá, že většina se pořád ještě cítí tak dobře, že víc než o aktivní veřejnou práci, navíc bez viditelných okamžitých výsledků, jim jde o udržení toho mála, co ještě mají. Rozhodně to nepůjde tak, jak mi jednou řekl jeden venkovský starosta: "Vyřiďte vašim přátelům v Brně, že nám žádní aktivisti z města nebudou vykládat, co máme chtít, protože my sami to víme nejlíp". Dokud se něco většiny lidí nedotkne na vlastní kůži, tak to zřejmě - zahlceni mediálním kraválem a chaosem ve veřejném prostoru - nebudou vnímat. (Takže nejlepší práci v tomto směru může udělat nějaká katastrofa středního dosahu, z níž ještě bude možno vzpamatovat se? Třeba něco jako současné australské požáry?) Bez těch aktivních lidí to samozřejmě nepůjde, třeba i přicházejících zvenku, ale měli by svou práci dělat tak, aby lidi v obcích nebo na sídlištích neměli pocit, že jim někdo něco s blahosklonnou nadřazeností vnucuje. BTW, proč dopadli hollanovci v Brně tak, jak dopadli? A totéž se týká různých pokusů o řešení cikánské otázky. Dovolím si dílčí zobecnění: Kdyby různí aktivisti nebo i místní politici nezacházeli se skupinami svého aktivistického zájmu jako s objekty pro svá pozorování, výzkumy a diplomové práce (to v lepším případě, v horším případě jako s možným zdrojem svého budoucího politického zisku...), ale jako se subjekty, které se na řešení problémů samy podílí - třeba jako popřevratoví starostové v Českém Krumlově - asi by leccos mohlo vypadat jinak. (A zase: Co bylo a je jinak v Obrnicích než v Českém Krumlově?)

    Jinak teoreticky je toho dle mého soudu známo dost, viz například 30 let výzkumů Hany Librové a jejích studentů mezi zelenými aktivisty. Jak ale jistě víte, ona sama ze svých pozorování dělá spíše pesimistické závěry...

    Na závěr ještě jednu věc. Bez nějakého politického lobbingu na vrcholové úrovni se taky nejspíš neobejdete. Otázka je, kdo by ho měl dělat a hlavně na co se zaměřit. Zatím v politice na všech úrovních vždycky vítězí hrubá síla peněz. Takže otázka za milión: Jak rozpojit politickou moc a velké peníze?
    JK
    January 3, 2020 v 8.58
    Respektovat nestačí
    Díky za zajímavý text!

    Souhlasím s tím, že racionální informace a fakta nikoho nezajímají a neovlivní. To je ten nejhlubší liberálně-osvícenský nebezpečný blud, kterým často trpí aktiviste domnívám se proto, protože často pocházejí z "intelektuálně akademické sekty", která fantazíruje o smysluplnosti poznání, pravdě a racionální debatě, kde se zvažují argumenty.

    Někde jsem četl, že ta ultimátní lidská iracionální "zabedněnost" má evoluční logiku. Kdo jde proti komunitě s pravdou, ten nepřežije, ostatně z historie známe grilování apoštolů nepříjemných pravd. Ona zabedněnost je svým omezeným způsobem racionální, když jde o logiku zisku, vlastních výhod či adaptace na drsnou sociální realitu, jasně.

    Paternalistické poučování zastaví jakýkoliv dialog, souhlas. Na druho stranu, nevytváříme zde nějakou falešnou konstrukci fanatického dogmatického aktivisty mlátícího lidi rákoskou, když nechtějí být eko?

    Problém je podle mě v tom, že pravda o klimatické změně je, zdá se, příliš objektivní na to, aby se dala vyřešit tím, že si s popírači budeme raději povídat o kočičkách, "abychom udrželi respektující dialog". Vážně na to máme čas?

    Máme zde situaci, kdy animálně-emocionální povaha homo sapiens (který raději zemře, než by ustoupil faktu u nedělního oběda a narušil si svou konstrukci ega) zřejmě naráží na další pokračování technologické civilizace.

    Racionální argumentace je k ničemu, stejně tak ale podle mě i to objíždění lidí s "udržováním respektujícího dialogu za každou cenu". Čekat až vznikne konsenzus na základě respektujícího dialogu o ničem mně přijde neefektivní.

    Chce to jiné strategie.

    Hnutí XR volí např. performativní apokalyptickou spektakulárnost mířící na animální emoce. Nevím, jestli je to řešení, ale je to alespoň něčím nové.

    Reči o nutnosti dialogu poslouchám v levicovém hnutí už deset let a nezdá se, že by se něco změnilo.
    JP
    January 3, 2020 v 11.2
    Neandrtálci ekologie
    Pane Kalousi, podle všeho ovšem ani ta "katastrofa středního dosahu" nebude stačit. Alespoň na lidi určitého typu ne. Austrálie hoří - a australský premiér s neotřesitelnou sebejistotou prohlašuje, že on nikdy nedopustí, aby byla australská ekonomika "ruinována" tím, že by se omezila těžba uhlí.

    Někdy to opravdu vypadá, že nejenže toto lidstvo nevyhnutelně vyhyne; nýbrž že vyhyne právem, za trest pro svou neuvěřitelnou tupost.

    -------------------------------------------

    Co se těch případných evolučních zdrojů této lidské tupohlavosti týče, tak to jsem slyšel (respektive četl) jinou teorii. Jeden německý výzkumník tuším v oblasti evoluční psychologie v jenom novinovém rozhovoru prohlásil, že celý problém je v tom, že současný člověk je stále ještě vybaven "poplašným systémem neandrtálce".

    Ten neandrtálec (tedy jako symbol našich předků obecně) měl ve svém psychickém aparátu hluboce zakódovánu schopnost jako nebezpečí vnímat jenom a pouze to, co před ním jako takové stálo v bezprostředně přítomném okamžiku: útok nepřátel, atak šavlozubého tygra. A jakákoli potenciální nebezpečí, která překračovala horizont právě jsoucího dne, pro něj byla mimo dosah jeho chápání, jeho představivosti.

    -----------------------------------

    Co tedy dělat? - Na straně druhé, přes všechnu skepsi, přece jen určitá pozitivní znamení tu jsou. Když někdy na počátku osmdesátých let minulého století němečtí Zelení povstali se svým radikálním ekologickým programem, stali se předmětem posměchu prakticky všech ostatních politických stran, a především těch konzervativních - CDU a CSU. A dnes? Ve své novoroční řeči se německá kancléřka (členka CDU) s naprostou jednoznačností vyjádřila, že ekologická hrozba je akutním ohrožením současného lidstva, a že ona osobně učiní vše pro to, aby toto nebezpečí bylo zažehnáno.

    Takže: ta pozitivní zpráva je, že ono to někdy sice trvá hodně dlouho, stojí to mnoho úsilí, a často se už přitom propadá beznaději; ale to těžkopádné těleso veřejného mínění se časem přece jenom pohne někam dopředu. Je samozřejmě určitá skupina nepoučitelných; ale ti se přece jenom postupem času stávají minoritou, a nakonec jsou to právě oni, kdo se stanou vysmívanou sektou.

    Asi tedy opravdu nezbývá nic jiného, nežli nadále pokračovat v úsilí. I když se to někdy zdá být marné. Jedna kapka nic nezmůže; ale milión kapek nakonec může podhlodat i skálu.
    JK
    January 3, 2020 v 11.56
    Josefu Poláčkovi
    V tomto ohledu jsem velice zvědav na novou rakouskou vládu. Její poněkud absurdní až patafyzické složení by pozorovatelům schopným být nad věcí slibovalo obrovskou srandu, kdyby situace nebyla tak vážná... Prozatím se prokázal očekávatelný bezbřehý lidovecký oportunismus; nakolik budou schopni řešit skutečné problémy, není vůbec jisté. Začali taky očekávatelně: Zákazem šátků. :-D Bohužel neznám rakouskou scénu natolik, abych aspoň tušil, kdo má Kurze na špagátkách. Ale to se jistě brzy uvidí.
    Co se Rakouska týče, tady se také sám nechci odvažovat nějakých jednoznačných předpovědí. Faktem je že v Německu už černo-zelené koalice na mnoha místech fungují, a to relativně stabilně. Nelze tedy vyloučit, že se něco podobného povede i v Rakousku. V každém případě tamější Zelení jsou optimističtí, že se jim podaří jejich zelená témata prosadit. Takže vyčkejme, uvidíme.
    JP
    January 4, 2020 v 11.40
    Přístup k informacím
    Ještě něco k těm "racionálním informacím": zrovna včera jsem se dočetl v německých novinách, že faktickým stavem právě v Austrálii je to, že Australané vůbec nedostávají objektivní a pravdivé informace o stavu životního prostředí! Naprostou většinu australských médií totiž vlastní neokonzervativec Murdoch - a jeho média (včetně televize) vliv člověka na klimatické změny zcela systematicky popírají a bagatelizují! Takže objektivní informace ze strany vědců vůbec nemají šanci proniknout k vědomí průměrného Australana. Zřejmě jedině právě proto se v posledních volbách mohl dostat k moci současný premiér, fundamentalistický antiekologista.

    Takže sice platí, že samotné informace ještě nepřinesou automaticky změnu vědomí, změnu postojů; ale na straně druhé, tam kde není dokonce ani základní přístup k těmto informacím, tam je ještě mnohem hůře.
    JK
    January 4, 2020 v 12.3
    Josefu Poláčkovi
    Byla to právě Austrálie, kdo se snad nejvíc podílel na krachu poslední klimatické konference v Madridu. K tomu nelze než připomenout jeden z Murphyho zákonů: Každý se začne chovat rozumně až po vyčerpání všech ostatních možností.