Peking ve čtvrtek 10. října vypověděl s okamžitou platností vzájemné partnerství s Prahou. Reagoval tak na stejný záměr českého hlavního města. V souvislosti s tímto český prezident Miloš Zeman informoval, že má být zastaveno financování Slavie Praha ze strany čínského společnosti Sinobo a že také mohou být zrušeny přímé letecké linky mezi Prahou a čínskými městy.

Otázka hodnot a symbolů byla v českém postoji vůči Číně vždy velmi důležitá. Nechci zde naznačovat, že jde o otázku malichernou. Symbolika není bezvýznamná či druhotná. Avšak v konkrétním případě zcela opanovala zahraniční vztahy, respektive vytvořila jejich simulakrum.

V rámci české rozpolcené diskuse o Číně proti sobě dlouhodobě stojí dva proudy, které spolu nejen nesouhlasí, ale v podstatě ani spolu nejsou schopny komunikovat (výjimky samozřejmě existují). Jeden zdůrazňuje odkaz Václava Havla a nedělitelnost hodnot, jako jsou lidská práva. Druhý vidí Čínu jako ekonomickou příležitost a potenciálního politického partnera.

V kontextu právě probíhající pražsko-pekingské přestřelky se vzájemné vymezování obou proudů patrně stalo spíše nástrojem pro vnitřní politiku a Čína zástupným symbolem, který umožňuje oklikou atakovat ignoranci či neschopnost politických soupeřů. Současné vedení Prahy demonstruje, že je schopné se Číně postavit s rozhodností, kterou postrádají jiné strany a aktéři; zejména ti vládní.

Efekty uvedených kroků jsou mnohem spíše vnitropolitické než mezinárodněpolitické. Ani uznání či neuznání principu jedné Číny ze strany Prahy totiž reálně nic nemění. Něco jiného by bylo, pokud by tuto otázku začala seriózně otevírat a mezinárodně o ní diskutovat česká diplomacie.

Na danou situaci odpovídá se svým patosem i Čína. Snaha uchovat princip jedné Číny patří do její symboliky, kterou se rituálně snaží dodržet na všech možných fórech a úrovních. Pokud by nebylo asertivního způsobu vyjadřování čínské strany včetně čínského velvyslanectví v Praze, tak by snad mohla působit až zcela odděleně od české reality.

Simulakrum česko-čínských vztahů bylo však dovršeno hrozbou odvety, která by mohla přijít ze strany Číny, ale kterou pro jistotu vyjádřil český prezident. Financování fotbalového klubu ani letecké linky totiž skutečně netvoří náplň mezistátních vztahů. Rozpočty sportovních klubů se mění běžně a někdy i turbulentně, stejně jako se přesouvají trasy leteckých linek.

Jde o mrzutost pro fanoušky či pasažéry, ale jinak jsou to vcelku zanedbatelné záležitosti. Téměř žádné jiné nástroje Čína vůči České republice nemá, což jen podtrhuje, že česko-čínské vztahy mimo uvedenou symboliku nejdou uchopit.

Pokud by náhodou českou zahraniční politiku měly zmíněné čínské hrozby vylekat, šlo by o finální dovršení simulace vztahů, které reálně nikdy nebyly. Nikdy jsme na ničem nespolupracovali a teď se bojíme, že bychom o to mohli přijít na základě toho, že by Čína využila páky, které nemá.