Směšný Zeman a šťastný Babiš

Jan Gruber

Prezident Miloš Zeman při zahájení svého druhého funkčního období prohlásil, že abolici premiérovi nikdy neudělí, protože by se zesměšnil. Jak naložit s jeho náhlým názorovým obratem?

„Během prezidentské kampaně jsem dal pět základních slibů. Ten první byl, že nebudu vyhlašovat amnestii a udělovat milosti s výjimkou případů nevyléčitelně nemocných, kteří se nedopustili závažného trestného činu,“ řekl před šesti lety ve vánočním poselství Miloš Zeman. „A tak se nemůže stát, že by milost dostal například muž, jenž zabil svého otce, populární cyklista, který při dopravní nehodě usmrtil tři nevinné lidi, nebo daňový podvodník, jenž dostal milost ze zdravotních důvodů a poté se zázračně uzdravil,“ dodal.

Nejen v průhonické sokolovně, ale i mezi nemalou částí veřejnosti proto prezidentovo televizní vystoupení z konce minulého týdne, během něhož prohlásil, že je připraven omilostnit premiéra Andreje Babiše, respektive využít svého práva abolice, pokud by nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman obnovil jeho trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo, muselo vzbudit vážné pochybnosti o zdravotním stavu lídra politického hnutí ANO. Visí skutečně život druhého nejbohatšího z Čechů na vlásku?

Ačkoli Babiš od počátku roku shodil dvanáct kilogramů, což může naznačovat vážnou chorobu, nezdá se pravděpodobné, že v několika nejbližších týdnech skončí v hrobě. Kdyby měl skutečně na kahánku, dávno by si o tom povídali i vrabci na střeše. Zeman zkrátka znovu dokázal, že názory mění stejně hbitě jako Jarek Nohavica akordy. A to i navzdory ujištění, které dal krátce před zahájením druhé hradní pětiletky, že abolici premiérovi nikdy neudělí, protože by se prý „naprosto zesměšnil“.

Hlava státu má na takové konání samozřejmě nárok, třiašedesátý článek Ústavy hovoří zcela jasně: „Prezident nařizuje, aby se trestní stíhání nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo.“ Přestože žádnému politikovi nelze zakazovat, aby ze sebe udělal před celým světem hlupáka, zákonodárci by měli zvážit, zda vykolíkované pole působnosti neposkytuje prezidentovi přemíru prostoru a nebylo by od věci jej — v zájmu omezení možných pomýlených rozhodnutí — poněkud zúžit.

Podporu by mohli nalézt přímo na Pražském hradě. Zeman totiž krátce poté, co se zabydlel v někdejším sídle českých králů, označil instituty milostí a amnestií za „zbytečné monarchistické prvky“, vyjádřil přání, aby jako takové z Ústavy zmizely, a dodal, že se o to během výkonu prezidentské funkce zasadí. S ohledem na skutečnost, že novelizovat Ústavu kvůli několika málo ustanovením není moudré, mohli by poslanci spolu se senátory zpřesnit i některé další sporné body.

Lze uvažovat například o prodloužení šibeničně krátké lhůty, v níž musí Senát projednat zákony postoupené Poslaneckou sněmovnou, zrušení možnosti opakování funkčních období soudců Ústavního soudu, aby názorově nenadbíhali hlavě státu, nebo zmírnění podmínek pro podání ústavní žaloby na prezidenta, neboť současné znění Ústavy, kdy je nezbytný souhlas třípětinové většiny v obou komorách Parlamentu, jeho postih prakticky vylučuje. A nedotknutelnost si hradní pán — byť přímo volený — zkrátka nezaslouží.