Všechno je špatně. Jedni vnímají veřejné dění jako sport, druzí jako divadlo. Věcem pak nepřikládáme váhu, jakou ve skutečnosti mají. Pokřivené představy o politice ještě lze pochopit, je to přece jen disciplína nestálá, dynamická, schopná zítra zklamat včerejší očekávání. Jenže právo je právo — a nedá se vnímat, ba vykládat jen tak levou zadní.

Městské státní zastupitelství v Praze mělo tušit, co se spustí v okamžiku, kdy žalobci Jaroslavu Šarochovi vyprší termín pro návrh dalšího postupu v kauze Čapí hnízdo. Informací lačné sdělovací prostředky avizovaly brífink, oficiální vyjádření, nakonec se však dočkaly jen mediálního úniku do Deníku N. Z něj se udělala zkratka: žalobce stíhání Babiše a spol. kvůli padesátimilionové evropské dotaci na farmu, jež byla na čas vyvedena z holdingu Agrofert do vlastnictví Babišových příbuzných, zastavil.

Pár hodin se to neslo éterem, než právníci dojem korigovali: Šaroch zformuloval závěr, který nyní posuzuje jeho nadřízený, poněvadž u žalobců neplatí absolutní nezávislost v rozhodování jako u soudců a státní zastupitelství je monokratický úřad. Podstatné je, co oficiálně vyhlásí, ne co kdo v jeho útrobách zvažuje. Kdyby nad verdiktem pražského státního zastupitelství kroutil hlavou Nejvyšší státní zástupce, má ještě možnost vstoupit do děje i on.

Proto také Pavel Zeman ve středu před novináři pečlivě volil slova. Měl potřebu říct svoje, ale zároveň nekomentovat živou kauzu, která mu ještě může skončit na stole. Proto ani nedávalo moc smysl popichování, kterého se mu dostalo od ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Vadilo jí, že Zeman mlčí, ačkoliv nespokojenost a pochybnosti probublávají na ministerstvu, v Unii státních zástupců, mezi politiky i komentátory.

„Doposud byl jen avizován směr, jakým se ubírá uvažování dozorového státního zástupce. S plnou odpovědností však říkám, že si nemyslím, že by veřejnost měla být informována o mezipostupech,“ uvedl Pavel Zeman.

Má víceméně pravdu: buď mělo být zachováno úplné informační embargo do meritorního rozhodnutí, anebo mělo státní zastupitelství své kroky popisovat, aby se v nich vyznali i redakční elévové. Nejsmutnější je, když ve veřejnosti panuje dojem, že všechno je jasné, a Jaroslav Šaroch nic o pohnutkách, které jej vedly k zásadní a nečekané změně názoru, neprozrazuje — poněvadž ani nemůže, když věc posuzuje jeho šéf.

O to víc se šíří spekulace, polopravdy a fámy. Svoji parketu si už našel skoro každý. Andrej Babiš, který hovořil o možnosti objednat si u nás trestní stíhání, nyní radostí poskočil nad fungováním právního státu. Opozice naopak křičí o možnosti objednat si zastavení trestního stíhání.

Šéf poslanců TOP 09 Miroslav Kalousek, který v kauze Pandur tlačil na vyšetřovatele a strašil nadvládou policejních plukovníků a podplukovníků, naříká, že se nám vrací státní prokuratura jako za komunistů. Ani prezident Miloš Zeman nevydržel až do finále a už v pondělí Babišovi poblahopřál ke zproštění viny. Nebo snad ví víc než my, obyčejní smrtelníci?

Překvapuje ale někoho vůbec ten chaos? Když studentům žurnalistiky vyprávím o politologii, politice, právním státu, chci po nich zejména znalost Ústavy ČR. Ač je to dokument útlý, málokdo si z něj pamatuje víc, než že hlavním městem České republiky je Praha. Lze se pak divit prezidentovi, který ústavním analfabetům snadno vtlouká šrouby do hlavy ohledně svých kompetencí? Nějaký ten servilní ústavní právník, který řekne, že i prezidentův výklad je možný, se najde vždy…

Stejně tak jsem již poznal špičkové politiky, kteří mají potíž dělat rozdíl mezi soudem a státním zastupitelstvím. Každý je přesvědčený, že ví, kde je spravedlnost, ale cestu, jak se jí dovolat, už zdaleka každý nezná.

Problém je ještě hlubší. Máme u nás ve zvyku leccos „ošvejkovat“. Hlavní je, aby věci šlapaly — a k tomu se řídíme „zdravým selským rozumem“. Zákony? Pravidla? Ale jděte, ty všechno jen komplikují! Podle toho u nás vypadá politika, státní správa, vztah občanů ke státu… Úctu máme jen ke svým názorům a rozhodnutím. Až jednou ve volbách zvítězí ten, kdo slíbí zrušení všech „zbytečných“ pravidel a vládu „zdravého rozumu“, nebude se čemu divit.

Jen je škoda, že samotným právníkům, teď hlavně z pražského městského státního zastupitelství, nedochází, jak citlivě se musí pracovat s informacemi mezi laiky. Dokud nepřiloží ruce k osvětovému dílu, na jehož konci budeme chápat aspoň základní obrysy justice, měli by každou informaci doplnit obsáhlými vysvětlivkami. Nejhorší je něco pustit bokem a pak mlčet jako tajemný hrad v Karpatech, zatímco citlivý případ rádoby zasvěceně komentuje kdejaká stará Blažková.