„Práce kvapná, málo platná,“ říká jedna lidová moudrost. „Dvakrát měř, jednou řež,“ říká další taková. A „Festina lente“, neboli „Spěchej pomalu“, pravila už stará římská zásada.

Je jistě působivé umět mluvit tak spatra, jak to zase jednou předvedl pan prezident Zeman při svém vánočním proslovu. Jenže on zároveň předvedl, že to není vždy nejšťastnější způsob, jak se vyjádřit přesně, bez chyb, bez protiřečení, s dostatečnou znalostí věci. Tak, aby se jeho projev nechtěně nestal ilustrací všech těch rčení.

Třeba ta proslulá bytová krize. Ono se jí někdy v dějinách československého a českého státu podařilo překonat? Hovořilo se o ní již po vzniku první Československé republiky. Chudinské kolonie z bud slepených z bůhvíčeho všeho ji provázely od začátku do konce. Však jí to dal poúnorový režim pěkně sežrat za to, že nedokázala bytový problém vyřešit. Kritika ovšem časem utichla, protože by už musela směřovat do vlastních řad.

Po druhé světové válce se v důsledku odsunu německého obyvatelstva uvolnila spousta bytů nejen v pohraničí, ale i v řadě měst ve vnitrozemí včetně Prahy a Brna. Ale zjevně to palčivý problém nevyřešilo. Proč by jinak byl v roce 1947 natočen svého času velmi populární film s příznačným názvem „Nevíte o bytě?“. Popisoval bytové martyrium vojáka československé zahraniční armády po návratu domů. A to se válečným hrdinům i v tomhle vycházelo přednostně vstříc. Jak na tom tedy asi byli obyčejní zájemci?

Po roce 1948 se to mnohdy „řešilo“ i rozdělením větších bytů, kde pak místo jedné rodiny bydlely dvě či tři. A problém nevyřešila ani mohutná (takzvaná proudová) panelová výstavba v sedmdesátých a osmdesátých letech. To už jsem jako čerstvý ženáč, očekávající s manželkou přírůstek do rodiny, zažil na vlastní kůži. Nepamatuje si pan prezident, jak v té době rodiče přihlašovali své právě narozené děti do bytového družstva, aby se bytu dočkaly aspoň až jim bude osmnáct?

Pak přišel politický převrat a privatizace — včetně privatizace bytů. Stát je převedl na obce a ty je většinou rozprodaly. Kdo na to měl, koupil bytů, kolik chtěl. Kdo ne, byl občas někomu prodán i s bytem. Módou se staly byty investiční, byty na výdělek. Vypuklo i samostavitelské domkářské šílení. Celková výše hypoték převážně na bydlení už dávno překročila dva biliony korun a převyšuje zhruba o čtvrtinu výši státního rozpočtu. Potenciálně ty dluhy ohrožují nás všechny, i když sami je nemáme.

A tenhle stoletý bytový zašmodrchanec že zázračně vyřeší zrychlení stavebního řízení skrzevá nový stavební zákon? Nota bene zákon, způsob jehož přípravy je terčem všeobecné kritiky, která zvláště silně zaznívá i ze strany Svazu měst a obcí? Ty mimochodem sdružují právě i starosty, které pan prezident ve svém projevu chválil a které si přeje mít na předních místech kandidátek do krajských voleb v příštím roce.

Opravdu je třeba měřit raději třikrát, než do něčeho řízneme. Klimatické změny jistě lidstvo provázejí po celou dobu jeho historie. On je ale setsakramentský rozdíl mezi tím zmiňovaným oteplením v Grónsku před tisíci roky a dneškem, kdy je svět vzhledem k mnohem větší složitosti a propojenosti na klimatické změny daleko citlivější. Varovným příkladem budiž třeba rychlé šíření přenašečů nebezpečných tropických chorob, kteří seznali, že už tu mají příhodné podmínky.

Ostatně nebezpečí spojených se změnami klimatu si uvědomuje čím dál více lidí, jejichž zdravého rozumu se pan prezident tak rád dovolává. Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění projevovaly ještě v roce 2016 obavy o životní prostředí pouhé 2 % lidí, loni 11 % a letos už každý pátý.

Zase jednou stojíme na křižovatce dějin a nezbývá než se zastavit a promyslet si další cestu. Dobře promyslet — i když, pane prezidente, myšlení opravdu bolí, jak jste sám zmiňoval. A určitě už to nepůjde stále stejným směrem a mechanickým zrychlováním jen proto, že jsme tak zvyklí a že si nic jiného neumíme představit.