Vedoucí role strany

Jan Randák

Jan Randák se zastává mimostranických politických aktérů a vysvětluje jejich zásadní význam pro demokracii. Zastupitelská demokracie není jen nádoba, do které je potřeba jednou za čas nalít nové poslance.

Jedním z tuzemských evergreenů se v poslední době stalo varování před „samozvanými skupinami aktivistů“, kteří chtějí mluvit do politiky, aniž by k tomu měli oprávnění. Rozumějme, aniž by měli jakoukoli stranickou průkazku, a ještě lépe, aniž by prošli volebním sítem a zasedli v poslaneckých lavicích. Někdy má vetřelec konkrétní jméno Milion chvilek pro demokracii, jindy je to prostě blíže nespecifikovaná „politická neziskovka“. Štábní kultura však žádá své — lidé si volí politiky, ti je zastupují ve sněmovně a sněmovna volí vládu, „takže to je ta demokracie“, dodává Andrej Babiš.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Premiérův postoj využívá představy o zastupitelském systém jakožto univerzálním a z podstaty pozitivním mechanismu, do nějž je pouze nutné jednou za čas nalít poslance. Ti reprezentují politické strany, jimž je ústavou přisouzena nezastupitelná role. A jelikož stejný dokument tvrdí, že zdrojem veškeré státní moci je lid, který ji vykonává kromě jiného prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, stávají se zvolení zástupci formálně reprezentanty a vykonavateli veřejné vůle.

Jenže když je na první pohled s prohlášením Andreje Babiše vše v pořádku, proč je tak těžké jej akceptovat? Protože premiérovo v jádru legitimní stanovisko se v kontextu současného dění a mluvení na české politické scéně ukazuje v zneklidňujícím světle. Jeho vyjádřením se totiž prosazuje účelové pojetí fungování a organizace věcí veřejných.

Právní systém včetně ústavy nepadá jen tak z nebe, ale už z principu je dílem formulovaným v konkrétních politických souvislostech a otevřeným k realizaci rozličných záměrů. Napříč staletími v každém případě není ničím jiným než předpokladem vládnutí.

Česká republika je státem založeným kromě jiného na zásadách občanské společnosti. Ilustrace Balcanicaucaso.org

Platí to i o parlamentních volbách, jež jsou jeho součástí. Ačkoli je lze v demokratických poměrech prezentovat jako avizovaný projev vůle lidu, tato představa by rozhodně neměla zastřít fakt, že jsou zároveň potvrzením politických stran jakožto výlučných zástupců lidu. Ba co víc, v intencích tohoto postřehu se stávají jedním z prostředků dohledu nad politickou scénou, kterou tak mají sdílet pouze státem uznané politické subjekty, tedy právě politické partaje. To má jistě své teoretické opodstatnění s ohledem na možné extrémní síly. Pokud však prostřednictvím této skutečnosti nahlédneme názor apriori odmítající angažmá stranicky neorganizovaných aktérů, nabídne se nám přinejmenším nepříjemný pohled.

První, co může zaujmout, je nejistota, jíž dnešní poměry umožňují odhalit v samotné ústavě. Její znění totiž hned v úvodu předesílá, že Česká republika je státem založeným kromě jiného na zásadách občanské společnosti. Stanovisko politických matadorů, tedy nejen Andreje Babiše, připouštějící pouze a jen stranickou politiku, nás ale staví před podstatnou otázku — v čem má vlastně spočívat občanskost české společnosti?

A dále, se stranickou průkazkou v kapse je snadné relativizovat aktivity neparlamentních organizací jakožto falešných hráčů nerespektujících pravidla hry na ústavně vykolíkovaném hřišti. Janusovská, protože jednou nohou ústavní povaha postoje o výlučnosti stranického vládnutí přitom ještě více vynikne srovnáním s odlišným chápáním politické moci a svobody. Totiž svobody myšlené jako aktuální poměr mezi vládnoucími a podrobenými. Svobody coby průběžně vyjednávané mocenské konstelace snadněji odhalující snahy o marginalizaci občanských aktivit na pomyslném hřišti politického života.

Není zkrátka dobré spokojit se pouze s faktem existence zastupitelské demokracie. Naprosto legitimní je sledovat a glosovat podoby jejího průběžného uskutečňování, respektive ohýbání. Evropská občanská společnost se totiž v průběhu moderních dějin konstituovala právě prostřednictvím kritiky momentální vládní praxe.

O motivech bojovníků proti takzvaným politickým neziskovkám netřeba pochybovat. Velmi poučné je však sledovat způsoby, jak své odhodlání k výlučné politické moci dávají v dnešních dnech najevo a co jím v důsledku ukazují — v rámci demokratické společnosti se volby jakožto občanské právo proklamativně reprezentující podíl lidí na vedení státu stávají argumentem ve prospěch mocenské asymetrie a stranické exkluzivity, neboli s drobnou výpomocí z nedávné minulosti: ve prospěch vedoucí role strany ve společnosti a ve státě.

    Diskuse
    JP
    December 30, 2019 v 11.6
    Vedoucí role stran(y)
    V Německu (západním) svého času, ještě v dobách existence komunistické NDR, existovala taková slovní hříčka, která je jako taková možná opravdu jenom v němčině:

    "Die DDR ist ein Ein-Partei-Staat; die Bundesrepublik ist ein Parteienstaat."

    To co tedy v němčině zní čistě foneticky skoro zcela stejně, to pak obsahově vyjadřuje, že NDR je stát jedné strany; zatímco BRD je stát (několika) stran.

    Ta nevyslovená pointa stojící v pozadí je otázka, zda mezi těmito oběma systémy opravdu existuje tak zcela zásadní rozdíl. Respektive zda celý rozdíl mezi komunismem a demokracií nespočívá nakonec jenom v tom, že tu samou úlohu, kterou tam plní vláda jedné strany, zde splňuje jeden konec konců stejně tak monolitní systém několika (v praxi dvou) vládních stran.

    Jinak řečeno: samotný fakt že v určitém státě existuje několik politických subjektů, ještě sám o sobě neskýtá nijakou definitivní záruku toho, že tyto subjekty se ve svém celku nezačnou chovat jako subjekt jeden - odtržený od samotné společnosti, a mající zájem především na udržení své vlastní moci.
    DU
    December 30, 2019 v 12.52
    Legitimitu u nás nemají ani strany, ani občanské iniciativy
    Skutečná angažovanost lidí v občanských organizacích, spolcích, profesních sdruženích, odborech a politických stranách je tak zoufale nízká, že těžko lze hovořit o autentické demokracii. Spíše žijeme v občansky uvolněném systému, který je ovšem nahoře řízen oligarchicky ovládanými politickými subjekty, které vzájemně bojují o podíl na moci a s legitimitou se vůbec nezatěžují.

    Obávám se, že iniciativa Milion chvilek je jen zrcadlovým obrazem odcizení, které vidíme v politických stranách. Na straně politických stran jsou mnohdy více papíroví a neangažovaní členové ochotni hlasovat tak, jak chtějí velrybáři a straničtí bossové, na straně iniciativ si zase velká skupina lidí udělá čas od času výlet na Letnou nebo na Václavák. Ani na jedné straně není nějaká hloubka a hlavně vize toho, jak by tento stát měl být rekonstituován. Bez toho to ovšem prostě nepůjde. Nikomu se ale do takovéto rekonstituce a rekonstrukce nechce. A hlavně současná moc si jí jistí přes ústavní instituce včetně ústavního soudu, který nedopustí "zvrat polistopadového vývoje", a to prosím ani správným směrem.

    Tak proto dál rozhodují mariášové kluby pod taktovkou loutek oligarchů. Kdo chce také podíl na moci, nejprve si musí koupit podíl na mediálním prostoru a v neposlední řadě zaplatit nutné předvolební průzkumy.

    Kolik členů sociální demokracie, nejstarší české strany, je u nás na počet obyvatel? A kolik členů mají její sesterské strany v Německu a v Rakousku? V Rakousku jsou 3% obyvatel jen členy Sociálnědemokratické strany Rakouska, dokonce 8% obyvatel Rakouska jsou členy současné nejsilnější strany - rakouských lidovců. Když třeba srovnáme výsledek britských voleb ve Skotsku, tak nejde jen o nadpoloviční většinu hlasů pro SNP, ale také o to, že členů SNP je ve Skotsku 1% obyvatel, zatímco u nás je jen 0,13% obyvatel v ČSSD a 0,13% obyvatel v ODS. V nejsilnějším politickém subjektu ANO 2011 je jen 0,03% obyvatel!!! Obávám se, že tady jsme u "jádra pudla".
    JK
    December 31, 2019 v 8.39
    A přitom tady už delší dobu máme návrh řešení:
    „Víte, já si myslím, že ačkoliv má u nás tradici, systém politických stran není pro řízení státu tím nejlepším řešením. Nejsem odborník, ale více než vláda politických stran se mi zamlouvá vláda stavů", jak řekl současný český primas římsko-katolické církve už v roce 2008 v jednom rozhovoru pro média.
    Zdroj: https://www.lidovky.cz/noviny/general-duka.A100220_000082_ln_noviny_sko
    December 31, 2019 v 9.14
    Přitom stavovskou společnost odsoudil už Petr Chelčický v patnáctém století.
    December 31, 2019 v 9.32
    Tedy odsoudil, ale jako autentický křesťan nechtěl vládu odstraňovat násilím.
    Politické strany ovšem ztrácejí členy i na Západě. Relativně k českým poměrům mají ty velké západní strany stále ještě více členů, protože je zde tradice z minulosti. Ale jinak i tady platí trend, že čím dál tím méně lidí se s politickými stranami dokáže plně identifikovat.

    Demokracie se tak z původního smyslu samosprávy lidu čím dál tím stává jenom komerční servisní firmou: jednou za čtyři nebo pět let objednatel (lid) zadá určité požadavky o díle; ale jinak je způsob provedení díla víceméně plně v rukou politických profesionálů. A teprve za další čtyři-pět let má objednatel-lid zase možnost změnit svou objednávku.
    DU
    December 31, 2019 v 12.38
    Ano, pane Poláčku,
    nastoupit s mladou demokracií přímo do éry globalizace nebylo příliš šťastné, dost podrobně se tomu věnuje ve své knize Petr Pithart. Ale ty tradice a kontinuita občanské společnosti je v těch západních zemích důležitá. Je to jako v pohádce O třech prasátkách. Domek ze slámy vlk okamžitě zboural, domek z cihel jako ochrana vydržel.

    Řešením není, že se bude stavět domek ze slámy na každé jedno nebo dvě volební období znovu.

    Pokud jde o svět politických iniciativ proti světu politických stran, vnímám odcizení na obou pólech. Na obou je určitá povrchnost. Dalo by se to nějak popsat slovy dialektiky, pane Poláčku?
    JK
    December 31, 2019 v 14.26
    Evě Hájkové
    "Přitom stavovskou společnost odsoudil už Petr Chelčický v patnáctém století."

    Přiznávám, že úplně nechápu, jak to souvisí s názory římskokatolického preláta Dominika Duky vyslovenými v roce 2008.
    December 31, 2019 v 15.30
    Protože Duka se pokládá (nebo je pokládán) za zástupce křesťanů či křesťanství.
    Jestliže Duka se hlásí ke středověkému, čili vlastně deformovanému křesťanství, Chelčický představoval návrat k autentickému křesťanství.
    IH
    December 31, 2019 v 17.40
    Zase se připozdívá
    Pan Unger vyjádřil číselně, co tak nějak všichni víme, ale málo si uvědomujeme. Jedná se o velmi relevantní skutečnost. Navíc i uvnitř stran se do demokratických procesů zapojují spíše jen nemnozí. Ti zainteresovaní.

    Pan Poláček poté upozornil, že na Západě nás Čechy (jako obvykle, chtělo by se mi dodat) s časovým odstupem následují. Takže celkem docela bída.

    Jak tedy dál s tou demokracií, aby nešlo jen o háv "chytré horákyně" (aby neběhala po světě docela hanbatá)?

    V tuto chvíli jen (levně) zadoufám: Kéž by nový rok 2020 byl v tomto ohledu aspoň trošku novým, obnovujícím.

    Kromě toho popřeji v tuto chvíli všem jakkoli zde zúčastněným zdraví i další předpoklady: k psaní a všemu ostatnímu.
    + Další komentáře