Vedoucí role strany
Jan RandákJan Randák se zastává mimostranických politických aktérů a vysvětluje jejich zásadní význam pro demokracii. Zastupitelská demokracie není jen nádoba, do které je potřeba jednou za čas nalít nové poslance.
Jedním z tuzemských evergreenů se v poslední době stalo varování před „samozvanými skupinami aktivistů“, kteří chtějí mluvit do politiky, aniž by k tomu měli oprávnění. Rozumějme, aniž by měli jakoukoli stranickou průkazku, a ještě lépe, aniž by prošli volebním sítem a zasedli v poslaneckých lavicích. Někdy má vetřelec konkrétní jméno Milion chvilek pro demokracii, jindy je to prostě blíže nespecifikovaná „politická neziskovka“. Štábní kultura však žádá své — lidé si volí politiky, ti je zastupují ve sněmovně a sněmovna volí vládu, „takže to je ta demokracie“, dodává Andrej Babiš.
Premiérův postoj využívá představy o zastupitelském systém jakožto univerzálním a z podstaty pozitivním mechanismu, do nějž je pouze nutné jednou za čas nalít poslance. Ti reprezentují politické strany, jimž je ústavou přisouzena nezastupitelná role. A jelikož stejný dokument tvrdí, že zdrojem veškeré státní moci je lid, který ji vykonává kromě jiného prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, stávají se zvolení zástupci formálně reprezentanty a vykonavateli veřejné vůle.
Jenže když je na první pohled s prohlášením Andreje Babiše vše v pořádku, proč je tak těžké jej akceptovat? Protože premiérovo v jádru legitimní stanovisko se v kontextu současného dění a mluvení na české politické scéně ukazuje v zneklidňujícím světle. Jeho vyjádřením se totiž prosazuje účelové pojetí fungování a organizace věcí veřejných.
Právní systém včetně ústavy nepadá jen tak z nebe, ale už z principu je dílem formulovaným v konkrétních politických souvislostech a otevřeným k realizaci rozličných záměrů. Napříč staletími v každém případě není ničím jiným než předpokladem vládnutí.
↗
Česká republika je státem založeným kromě jiného na zásadách občanské společnosti. Ilustrace Balcanicaucaso.org
Platí to i o parlamentních volbách, jež jsou jeho součástí. Ačkoli je lze v demokratických poměrech prezentovat jako avizovaný projev vůle lidu, tato představa by rozhodně neměla zastřít fakt, že jsou zároveň potvrzením politických stran jakožto výlučných zástupců lidu. Ba co víc, v intencích tohoto postřehu se stávají jedním z prostředků dohledu nad politickou scénou, kterou tak mají sdílet pouze státem uznané politické subjekty, tedy právě politické partaje. To má jistě své teoretické opodstatnění s ohledem na možné extrémní síly. Pokud však prostřednictvím této skutečnosti nahlédneme názor apriori odmítající angažmá stranicky neorganizovaných aktérů, nabídne se nám přinejmenším nepříjemný pohled.
První, co může zaujmout, je nejistota, jíž dnešní poměry umožňují odhalit v samotné ústavě. Její znění totiž hned v úvodu předesílá, že Česká republika je státem založeným kromě jiného na zásadách občanské společnosti. Stanovisko politických matadorů, tedy nejen Andreje Babiše, připouštějící pouze a jen stranickou politiku, nás ale staví před podstatnou otázku — v čem má vlastně spočívat občanskost české společnosti?
A dále, se stranickou průkazkou v kapse je snadné relativizovat aktivity neparlamentních organizací jakožto falešných hráčů nerespektujících pravidla hry na ústavně vykolíkovaném hřišti. Janusovská, protože jednou nohou ústavní povaha postoje o výlučnosti stranického vládnutí přitom ještě více vynikne srovnáním s odlišným chápáním politické moci a svobody. Totiž svobody myšlené jako aktuální poměr mezi vládnoucími a podrobenými. Svobody coby průběžně vyjednávané mocenské konstelace snadněji odhalující snahy o marginalizaci občanských aktivit na pomyslném hřišti politického života.
Není zkrátka dobré spokojit se pouze s faktem existence zastupitelské demokracie. Naprosto legitimní je sledovat a glosovat podoby jejího průběžného uskutečňování, respektive ohýbání. Evropská občanská společnost se totiž v průběhu moderních dějin konstituovala právě prostřednictvím kritiky momentální vládní praxe.
O motivech bojovníků proti takzvaným politickým neziskovkám netřeba pochybovat. Velmi poučné je však sledovat způsoby, jak své odhodlání k výlučné politické moci dávají v dnešních dnech najevo a co jím v důsledku ukazují — v rámci demokratické společnosti se volby jakožto občanské právo proklamativně reprezentující podíl lidí na vedení státu stávají argumentem ve prospěch mocenské asymetrie a stranické exkluzivity, neboli s drobnou výpomocí z nedávné minulosti: ve prospěch vedoucí role strany ve společnosti a ve státě.
Domov → Komentář
30. prosince 2019 v 7.30
Související
Diskuse
JP
V Německu (západním) svého času, ještě v dobách existence komunistické NDR, existovala taková slovní hříčka, která je jako taková možná opravdu jenom v němčině:
"Die DDR ist ein Ein-Partei-Staat; die Bundesrepublik ist ein Parteienstaat."
To co tedy v němčině zní čistě foneticky skoro zcela stejně, to pak obsahově vyjadřuje, že NDR je stát jedné strany; zatímco BRD je stát (několika) stran.
Ta nevyslovená pointa stojící v pozadí je otázka, zda mezi těmito oběma systémy opravdu existuje tak zcela zásadní rozdíl. Respektive zda celý rozdíl mezi komunismem a demokracií nespočívá nakonec jenom v tom, že tu samou úlohu, kterou tam plní vláda jedné strany, zde splňuje jeden konec konců stejně tak monolitní systém několika (v praxi dvou) vládních stran.
Jinak řečeno: samotný fakt že v určitém státě existuje několik politických subjektů, ještě sám o sobě neskýtá nijakou definitivní záruku toho, že tyto subjekty se ve svém celku nezačnou chovat jako subjekt jeden - odtržený od samotné společnosti, a mající zájem především na udržení své vlastní moci.
"Die DDR ist ein Ein-Partei-Staat; die Bundesrepublik ist ein Parteienstaat."
To co tedy v němčině zní čistě foneticky skoro zcela stejně, to pak obsahově vyjadřuje, že NDR je stát jedné strany; zatímco BRD je stát (několika) stran.
Ta nevyslovená pointa stojící v pozadí je otázka, zda mezi těmito oběma systémy opravdu existuje tak zcela zásadní rozdíl. Respektive zda celý rozdíl mezi komunismem a demokracií nespočívá nakonec jenom v tom, že tu samou úlohu, kterou tam plní vláda jedné strany, zde splňuje jeden konec konců stejně tak monolitní systém několika (v praxi dvou) vládních stran.
Jinak řečeno: samotný fakt že v určitém státě existuje několik politických subjektů, ještě sám o sobě neskýtá nijakou definitivní záruku toho, že tyto subjekty se ve svém celku nezačnou chovat jako subjekt jeden - odtržený od samotné společnosti, a mající zájem především na udržení své vlastní moci.
Skutečná angažovanost lidí v občanských organizacích, spolcích, profesních sdruženích, odborech a politických stranách je tak zoufale nízká, že těžko lze hovořit o autentické demokracii. Spíše žijeme v občansky uvolněném systému, který je ovšem nahoře řízen oligarchicky ovládanými politickými subjekty, které vzájemně bojují o podíl na moci a s legitimitou se vůbec nezatěžují.
Obávám se, že iniciativa Milion chvilek je jen zrcadlovým obrazem odcizení, které vidíme v politických stranách. Na straně politických stran jsou mnohdy více papíroví a neangažovaní členové ochotni hlasovat tak, jak chtějí velrybáři a straničtí bossové, na straně iniciativ si zase velká skupina lidí udělá čas od času výlet na Letnou nebo na Václavák. Ani na jedné straně není nějaká hloubka a hlavně vize toho, jak by tento stát měl být rekonstituován. Bez toho to ovšem prostě nepůjde. Nikomu se ale do takovéto rekonstituce a rekonstrukce nechce. A hlavně současná moc si jí jistí přes ústavní instituce včetně ústavního soudu, který nedopustí "zvrat polistopadového vývoje", a to prosím ani správným směrem.
Tak proto dál rozhodují mariášové kluby pod taktovkou loutek oligarchů. Kdo chce také podíl na moci, nejprve si musí koupit podíl na mediálním prostoru a v neposlední řadě zaplatit nutné předvolební průzkumy.
Kolik členů sociální demokracie, nejstarší české strany, je u nás na počet obyvatel? A kolik členů mají její sesterské strany v Německu a v Rakousku? V Rakousku jsou 3% obyvatel jen členy Sociálnědemokratické strany Rakouska, dokonce 8% obyvatel Rakouska jsou členy současné nejsilnější strany - rakouských lidovců. Když třeba srovnáme výsledek britských voleb ve Skotsku, tak nejde jen o nadpoloviční většinu hlasů pro SNP, ale také o to, že členů SNP je ve Skotsku 1% obyvatel, zatímco u nás je jen 0,13% obyvatel v ČSSD a 0,13% obyvatel v ODS. V nejsilnějším politickém subjektu ANO 2011 je jen 0,03% obyvatel!!! Obávám se, že tady jsme u "jádra pudla".
Obávám se, že iniciativa Milion chvilek je jen zrcadlovým obrazem odcizení, které vidíme v politických stranách. Na straně politických stran jsou mnohdy více papíroví a neangažovaní členové ochotni hlasovat tak, jak chtějí velrybáři a straničtí bossové, na straně iniciativ si zase velká skupina lidí udělá čas od času výlet na Letnou nebo na Václavák. Ani na jedné straně není nějaká hloubka a hlavně vize toho, jak by tento stát měl být rekonstituován. Bez toho to ovšem prostě nepůjde. Nikomu se ale do takovéto rekonstituce a rekonstrukce nechce. A hlavně současná moc si jí jistí přes ústavní instituce včetně ústavního soudu, který nedopustí "zvrat polistopadového vývoje", a to prosím ani správným směrem.
Tak proto dál rozhodují mariášové kluby pod taktovkou loutek oligarchů. Kdo chce také podíl na moci, nejprve si musí koupit podíl na mediálním prostoru a v neposlední řadě zaplatit nutné předvolební průzkumy.
Kolik členů sociální demokracie, nejstarší české strany, je u nás na počet obyvatel? A kolik členů mají její sesterské strany v Německu a v Rakousku? V Rakousku jsou 3% obyvatel jen členy Sociálnědemokratické strany Rakouska, dokonce 8% obyvatel Rakouska jsou členy současné nejsilnější strany - rakouských lidovců. Když třeba srovnáme výsledek britských voleb ve Skotsku, tak nejde jen o nadpoloviční většinu hlasů pro SNP, ale také o to, že členů SNP je ve Skotsku 1% obyvatel, zatímco u nás je jen 0,13% obyvatel v ČSSD a 0,13% obyvatel v ODS. V nejsilnějším politickém subjektu ANO 2011 je jen 0,03% obyvatel!!! Obávám se, že tady jsme u "jádra pudla".
JK
December 31, 2019 v 8.39
A přitom tady už delší dobu máme návrh řešení:
„Víte, já si myslím, že ačkoliv má u nás tradici, systém politických stran není pro řízení státu tím nejlepším řešením. Nejsem odborník, ale více než vláda politických stran se mi zamlouvá vláda stavů", jak řekl současný český primas římsko-katolické církve už v roce 2008 v jednom rozhovoru pro média.
Zdroj: https://www.lidovky.cz/noviny/general-duka.A100220_000082_ln_noviny_sko
„Víte, já si myslím, že ačkoliv má u nás tradici, systém politických stran není pro řízení státu tím nejlepším řešením. Nejsem odborník, ale více než vláda politických stran se mi zamlouvá vláda stavů", jak řekl současný český primas římsko-katolické církve už v roce 2008 v jednom rozhovoru pro média.
Zdroj: https://www.lidovky.cz/noviny/general-duka.A100220_000082_ln_noviny_sko
December 31, 2019 v 9.14
Přitom stavovskou společnost odsoudil už Petr Chelčický v patnáctém století.
December 31, 2019 v 9.32
Tedy odsoudil, ale jako autentický křesťan nechtěl vládu odstraňovat násilím.
JP
December 31, 2019 v 10.45
Politické strany ovšem ztrácejí členy i na Západě. Relativně k českým poměrům mají ty velké západní strany stále ještě více členů, protože je zde tradice z minulosti. Ale jinak i tady platí trend, že čím dál tím méně lidí se s politickými stranami dokáže plně identifikovat.
Demokracie se tak z původního smyslu samosprávy lidu čím dál tím stává jenom komerční servisní firmou: jednou za čtyři nebo pět let objednatel (lid) zadá určité požadavky o díle; ale jinak je způsob provedení díla víceméně plně v rukou politických profesionálů. A teprve za další čtyři-pět let má objednatel-lid zase možnost změnit svou objednávku.
Demokracie se tak z původního smyslu samosprávy lidu čím dál tím stává jenom komerční servisní firmou: jednou za čtyři nebo pět let objednatel (lid) zadá určité požadavky o díle; ale jinak je způsob provedení díla víceméně plně v rukou politických profesionálů. A teprve za další čtyři-pět let má objednatel-lid zase možnost změnit svou objednávku.
nastoupit s mladou demokracií přímo do éry globalizace nebylo příliš šťastné, dost podrobně se tomu věnuje ve své knize Petr Pithart. Ale ty tradice a kontinuita občanské společnosti je v těch západních zemích důležitá. Je to jako v pohádce O třech prasátkách. Domek ze slámy vlk okamžitě zboural, domek z cihel jako ochrana vydržel.
Řešením není, že se bude stavět domek ze slámy na každé jedno nebo dvě volební období znovu.
Pokud jde o svět politických iniciativ proti světu politických stran, vnímám odcizení na obou pólech. Na obou je určitá povrchnost. Dalo by se to nějak popsat slovy dialektiky, pane Poláčku?
Řešením není, že se bude stavět domek ze slámy na každé jedno nebo dvě volební období znovu.
Pokud jde o svět politických iniciativ proti světu politických stran, vnímám odcizení na obou pólech. Na obou je určitá povrchnost. Dalo by se to nějak popsat slovy dialektiky, pane Poláčku?
JK
"Přitom stavovskou společnost odsoudil už Petr Chelčický v patnáctém století."
Přiznávám, že úplně nechápu, jak to souvisí s názory římskokatolického preláta Dominika Duky vyslovenými v roce 2008.
Přiznávám, že úplně nechápu, jak to souvisí s názory římskokatolického preláta Dominika Duky vyslovenými v roce 2008.
December 31, 2019 v 15.30
Protože Duka se pokládá (nebo je pokládán) za zástupce křesťanů či křesťanství.
Jestliže Duka se hlásí ke středověkému, čili vlastně deformovanému křesťanství, Chelčický představoval návrat k autentickému křesťanství.
Jestliže Duka se hlásí ke středověkému, čili vlastně deformovanému křesťanství, Chelčický představoval návrat k autentickému křesťanství.
IH
Pan Unger vyjádřil číselně, co tak nějak všichni víme, ale málo si uvědomujeme. Jedná se o velmi relevantní skutečnost. Navíc i uvnitř stran se do demokratických procesů zapojují spíše jen nemnozí. Ti zainteresovaní.
Pan Poláček poté upozornil, že na Západě nás Čechy (jako obvykle, chtělo by se mi dodat) s časovým odstupem následují. Takže celkem docela bída.
Jak tedy dál s tou demokracií, aby nešlo jen o háv "chytré horákyně" (aby neběhala po světě docela hanbatá)?
V tuto chvíli jen (levně) zadoufám: Kéž by nový rok 2020 byl v tomto ohledu aspoň trošku novým, obnovujícím.
Kromě toho popřeji v tuto chvíli všem jakkoli zde zúčastněným zdraví i další předpoklady: k psaní a všemu ostatnímu.
Pan Poláček poté upozornil, že na Západě nás Čechy (jako obvykle, chtělo by se mi dodat) s časovým odstupem následují. Takže celkem docela bída.
Jak tedy dál s tou demokracií, aby nešlo jen o háv "chytré horákyně" (aby neběhala po světě docela hanbatá)?
V tuto chvíli jen (levně) zadoufám: Kéž by nový rok 2020 byl v tomto ohledu aspoň trošku novým, obnovujícím.
Kromě toho popřeji v tuto chvíli všem jakkoli zde zúčastněným zdraví i další předpoklady: k psaní a všemu ostatnímu.
JK
Četla jste to celé? Z toho článku vyplývá, že jestli se k něčemu současný pražský arcibiskup v roce 2008 hlásil, tak to byly sympatie ke stavovskému státu v provedení caudilla Franca...
December 31, 2019 v 18.24
Četla jsem to. Nerozumím ale, proč vám vadí, že jsem napsala to, co jsem napsala.
Duka snad o sobě netvrdí, že je křesťan?
Já jenom říkám, že s obdivem ke stavovskému státu se pravé křesťanství neslučuje.
Fašisté podle mého názoru obdivovali feudalismus.
Duka snad o sobě netvrdí, že je křesťan?
Já jenom říkám, že s obdivem ke stavovskému státu se pravé křesťanství neslučuje.
Fašisté podle mého názoru obdivovali feudalismus.
December 31, 2019 v 19.55
Na stranickém systému samozřejmě také není co obdivovat.
JK
Proč myslíte, že mi to vadí? Pro mě je jenom těžké sledovat Vaši logiku. Pokusila jste se mi ji vysvětlit a já jsem z toho pochopil, že větší prohřešek křesťana Duky než jeho sympatie k fašistickému režimu je pro Vás jeho odklon od autentického křesťanství. Já si sice s Vaším názorem nesouhlasím, myslím si, že aktuální nebezpečí pro společnost představuje to první, ale Váš názor mi nevadí a ani se Vám ho nepokouším brát.
"Fašisté podle mého názoru obdivovali feudalismus."
Což jim ovšem nebránilo neustále se prezentovat jako praví křesťané.
"Já jenom říkám, že s obdivem ke stavovskému státu se pravé křesťanství neslučuje."
Pak ovšem není pravým křesťanem ani Duka? Ale řekl bych, že ve vysokém kléru tento postoj zdaleka není ojedinělý.
Mimochodem, když váleční zločinci po roce 1945 prchali do jižní Ameriky, nejbezpečnější cesta byla přes Vatikán...
"Fašisté podle mého názoru obdivovali feudalismus."
Což jim ovšem nebránilo neustále se prezentovat jako praví křesťané.
"Já jenom říkám, že s obdivem ke stavovskému státu se pravé křesťanství neslučuje."
Pak ovšem není pravým křesťanem ani Duka? Ale řekl bych, že ve vysokém kléru tento postoj zdaleka není ojedinělý.
Mimochodem, když váleční zločinci po roce 1945 prchali do jižní Ameriky, nejbezpečnější cesta byla přes Vatikán...
December 31, 2019 v 22.21
Do pojmu křesťan se vejde leccos. Podobně jako do pojmu komunismus.
Když se zeptáte, kdo byl pravý komunista, také dostanete od různých lidí různé odpovědi.
Když se zeptáte, kdo byl pravý komunista, také dostanete od různých lidí různé odpovědi.
January 1, 2020 v 0.59
Ale když už jsem se zmínila o tom Chelčickém, tak ještě doplním, co o něm napsal Přemysl Pitter: "Chelčický je naprostý individualista, obrací se k člověku jako jedinci a pouze od člověka - jedince očekává změnu. Nevidí společnost jako organisovaný celek, nemluví o obrácení církve, národa, státu, lidstva - to všechno jsou mu prázdné pojmy. Vidí jen člověka a od člověka jedině očekává obrácení, nápravu".
My si pod slovem "individualismus" obvykle představíme úplně jiný individualismus. Ten světský. Ale zde je míněn individualismus v biblickém smyslu. Individualismus člověka osamoceně stojícího se svým svědomím před Božím soudem a zodpovídajícího se za své vlastní činy.
Šťastný nový rok všem!
My si pod slovem "individualismus" obvykle představíme úplně jiný individualismus. Ten světský. Ale zde je míněn individualismus v biblickém smyslu. Individualismus člověka osamoceně stojícího se svým svědomím před Božím soudem a zodpovídajícího se za své vlastní činy.
Šťastný nový rok všem!
JP
To že Chelčický "nevidí společnost jako organisovaný celek" je ovšem také známkou zcela konkrétního deficitu. Který je ovšem stejně tak jedním ze základních znaků i toho prvotního křesťanství.
Na jedné straně je sice pravda, že není možno zlepšit tento svět, když se vnitřně neobrodí, nezmění (každý) jednotlivec; v tomto smyslu je tedy ten bezpodmínečný důraz na tuto vnitřní obrodu naprosto správný, legitimní a nutný.
Ale - na straně druhé tu zcela chybí principiální uvědomění si člověka jako bytostného "zoon politikon", tvora společenského.
Připomeňme si zase jednou, jak se k dané záležitosti stavěli, jak ji pojímali velcí antičtí myslitelé.
Na jedné straně zde stejně tak stál zcela zásadní a základní požadavek na jednotlivce, na jeho vlastní vypracování se od "svodů břicha" ke skutečně duchovně-mravnímu způsobu vedení vlastního života; ale stejně tak na straně druhé jak Platón, tak i Aristoteles věnovali maximální pozornost otázce konkrétního uspořádání společnosti - neboť si byli plně vědomi té skutečnosti, jak hluboce je právě ten jednotlivec ovlivňován, formován celkovým charakterem života společnosti (obce, státu), ve kterém žije.
Jednou větou: apelovat na mravní uvědomění jednotlivce, a přitom tohoto jednotlivce nechat žít ve světě kde je možno uspět jenom s vyhraněným egoismem a špatností všeho druhu - to dává jenom velice mizivou naději na úspěch. Může to fungovat v tom či onom jednotlivém případě - ale právě jenom ve velice omezeném měřítku.
Ta formulace "člověk stojící osamoceně se svým svědomím před Božím soudem" je totiž velice ambivalentní: na jedné straně znamená, že daný člověk nemá možnost úhybu, vymanění se z absolutní vlastní odpovědnosti za své činy, za svůj charakter; ale na straně druhé stejně tak znamená, že onen člověk zde stojí osamocen, ponechán na pospas jenom svému vlastnímu individuálnímu osudu, izolovaný od dění (a osudu) celé své vlastní lidské komunity.
Na jedné straně je sice pravda, že není možno zlepšit tento svět, když se vnitřně neobrodí, nezmění (každý) jednotlivec; v tomto smyslu je tedy ten bezpodmínečný důraz na tuto vnitřní obrodu naprosto správný, legitimní a nutný.
Ale - na straně druhé tu zcela chybí principiální uvědomění si člověka jako bytostného "zoon politikon", tvora společenského.
Připomeňme si zase jednou, jak se k dané záležitosti stavěli, jak ji pojímali velcí antičtí myslitelé.
Na jedné straně zde stejně tak stál zcela zásadní a základní požadavek na jednotlivce, na jeho vlastní vypracování se od "svodů břicha" ke skutečně duchovně-mravnímu způsobu vedení vlastního života; ale stejně tak na straně druhé jak Platón, tak i Aristoteles věnovali maximální pozornost otázce konkrétního uspořádání společnosti - neboť si byli plně vědomi té skutečnosti, jak hluboce je právě ten jednotlivec ovlivňován, formován celkovým charakterem života společnosti (obce, státu), ve kterém žije.
Jednou větou: apelovat na mravní uvědomění jednotlivce, a přitom tohoto jednotlivce nechat žít ve světě kde je možno uspět jenom s vyhraněným egoismem a špatností všeho druhu - to dává jenom velice mizivou naději na úspěch. Může to fungovat v tom či onom jednotlivém případě - ale právě jenom ve velice omezeném měřítku.
Ta formulace "člověk stojící osamoceně se svým svědomím před Božím soudem" je totiž velice ambivalentní: na jedné straně znamená, že daný člověk nemá možnost úhybu, vymanění se z absolutní vlastní odpovědnosti za své činy, za svůj charakter; ale na straně druhé stejně tak znamená, že onen člověk zde stojí osamocen, ponechán na pospas jenom svému vlastnímu individuálnímu osudu, izolovaný od dění (a osudu) celé své vlastní lidské komunity.
January 1, 2020 v 11.24
Přirozený člověk (tedy vlastně pohan) je zoon politicon. Křesťan přirozeným člověkem není.
VP
January 1, 2020 v 12.27
To, že Chelčický vidí význam změny společnosti v přeměně jednotlivce, neznamená, že nevidí společnost jako celek. Spolu s apoštolem Pavlem potvrzuje nutnost autority (podle Pavla ta, která nosí meč). Ta má udržovat pořádek ve společnosti (podle Chelčického stavět ploty, aby se protivníci navzájem nevybili). Dá se jen uvažovat o tom, že způsob měnit ty, "kteří nosí meč" se našel až přišla demokracie, i když stále nedostatečný.
JP
Pan Unger mi - hned na počátku se teprve ke svému životu probouzejícího nového roku - položil krajně obtížnou, a přitom velice zásadní otázku. Zopakujme si ji:
"Pokud jde o svět politických iniciativ proti světu politických stran, vnímám odcizení na obou pólech. Na obou je určitá povrchnost. Dalo by se to nějak popsat slovy dialektiky, pane Poláčku?"
Jak řečeno, otázka (respektive odpověď na ni) je krajně obtížná. Zafixujme si tedy napřed jako výchozí body dva základní pojmy: "odcizení" a "povrchnost".
A především je nutno vyjádřit uznání panu Ungerovi, že uvedl právě u tu povrchnost. Ta tu má skutečně zcela zásadní význam.
Ale věnujme se napřed tomu fenoménu "odcizení". Pan Unger tedy monitoruje určitý moment odcizení jak ve světě politických stran, tak ve světě "politických iniciativ". Přičemž ten "svět politických iniciativ" zřejmě znamená obsahově víceméně totéž, jako "demokracie zdola", tedy snahy lidu o jeho reálnou participaci na tvorbě státní vůle, na řízení státu vůbec.
Že k tomu procesu odcizení politických partají od lidu došlo a dochází, to jsme si už osvětlili; a ve zdejším - principiálně levicovém - prostředí o tomto faktu asi nebudou příliš velké spory. (A svým způsobem je v daném smyslu velice pozitivním fenoménem mravní rozklad strany sociálně demokratické - alespoň se tím definitivně rozbily staré iluze jedné části levice, že je možno něčeho podstatného dosáhnout prostřednictvím "té správné" levicové partaje.) Ale - jak je to s tím "odcizením světa politických iniciativ"? Tady se otvírají skutečně velice složité otázky.
Především si musíme položit jednu zcela klíčovou otázku: a vůči č e m u vlastně tento "svět politických iniciativ" - a to tedy znamená: l i d sám - je odcizený? Jestliže může bez dalšího platit, že celá ta (údajně demokratická) politická mašinérie se odcizila lidu - jak by bylo možno vůbec prohlásit, že "lid se odcizil lidu"?!... Už napohled naprosto nesmyslný výrok.
Tady je nutno vyslovit uznání, že v rámci křesťanské tradice je možno na tento zdánlivý paradox nalézt přesvědčivou odpověď. (I když i tady by se vlastně muselo hovořit o tradici platónsko-křesťanské.)
Ale budiž: v každém případě v tom (velmi pregnantním) křesťanském podání se jedná o to, že "člověk se odcizil Bohu". Člověk se odcizil tomu božskému čím ho vybavil jeho stvořitel - a tím se odcizil zároveň i sám sobě, své vlastní podstatě.
Mimochodem: pokud z daného výroku odstraníme onu figuru či postavu Boha, pak jeho jádro je možno stejně tak pojmout i čistě materialisticky. A proto stejně tak i v marxismu (respektive právě v něm) byl kladen tak silný důraz na fenomén odcizení (ovšem jenom ve specifické formě, tedy odcizení za podmínek kapitalismu).
V každém případě je zde klíčové zjištění toto: ano, přes zdánlivou paradoxnost respektive logickou nesmyslnost onoho výroku, skutečně je možné, aby se "lid odcizil sám sobě". Totiž právě v tom uvedeném smyslu, že je naprosto možné (a vlastně zcela běžné), že se lid odcizí své vlastní podstatě. Tedy že se vzdálí od toho lepšího, co je v něm uloženo, že se sám vzdálí svému vlastnímu humánnímu potenciálu, a namísto toho se začne věnovat pouze pokleslým, pravému lidskému životu nedůstojným a nepřiměřeným formám existence.
Tady je nutno ještě jednou vyzdvihnout výstižnost panem Ungerem použité charakteristiky o "povrchnosti". Tento lid si tento svůj stav odcizení ovšem sám nedokáže jasně uvědomit, on prostě žije svůj zdánlivě přirozený způsob života, věnuje se svým zábavám a svým běžným denním zaměstnáním; nicméně tato povrchnost jeho profánního žití nakonec i na něm nevyhnutelně zanechá své stopy.
Tento lid je nakonec odcizený hned dvakrát: na jedné straně čistě politicky, na druhé straně existenciálně.
Politicky - jak jsou ty profesionální politické partaje fakticky odcizené lidu, tak se lid stejně tak (recipročně) cítí být odcizený jim. On si to opět nedokáže (většinou) uvědomit jasně a zřetelně, ale ve skutečnosti to cítí, že ten svět politických partají hraje nakonec svou vlastní hru. Proto se tento lid od toho světa politických partají vzdaluje, nedokáže se s nimi identifikovat, žije si svůj vlastní život.
A na straně druhé je tento lid jak řečeno odcizený i hluboce existenciálně; je odcizený (za daných společensko-politických podmínek) sám sobě, své vlastní podstatě.
Toto druhé (existenciální) odcizení má pak ovšem fatální důsledky pro všechny názory na to, že nápravy daného stavu je možno dosáhnout radikální demokratizací. Tedy že se ona odcizenost politických partají nahradí přímou správou lidu nad jeho vlastními záležitostmi.
Totiž: pokud tento lid zůstane ve stavu svého vlastního odcizení, tedy od jeho vzdálení se jeho vlastní humánní podstatě - pak tu žádná samospráva, žádná "deliberativní demokracie" nepřinese naprosto nic. Toto odcizení, tato povrchnost se bude stejně tak reprodukovat nadále, jenom poněkud jiným způsobem.
Když už danou otázku položil profesionální psychiatr, použijme příměr z daného prostředí: pacientům psychiatrické kliniky asi příliš nepomůže, když je necháme o způsobu jejich léčby rozhodovat "demokraticky". Ne že by i v tomto prostředí určitá základní míra demokratismu nebyla potřebná; ale rozhodující je nakonec kompetentní léčba nemocné duše samotná. A se současnou společností je to to samé: naprosto rozhodující je, zda tato společnost dokáže překonat své primární, existenciální odcizení; teprve potom má smysl zabývat se konkrétními formami demokracie.
Původní otázka pana Ungera zněla, zda existuje možnost toto odcizení mezi světem politických stran a "světem politických iniciativ" popsat dialekticky.
Dialektický vztah obecně znamená to, že zde máme daný určitý párový vztah, jehož dva póly proti sobě stojí ve vzájemné opozici. Ale - zároveň je zde dáno (přinejmenším v pozadí) ještě něco třetího, co oba tyto protichůdné momenty navzájem spojuje.
Máme zde tedy svět partajní politiky a svět "dolního lidu", které jsou navzájem v opozici, každý z nich je odcizen tomu druhému.
Ale - zároveň je zde dán i ten společný moment, a to jak v pozitivním, tak i v negativním smyslu.
V negativním smyslu je to s p o l e č n ý moment či stav odcizení - totiž toho odcizení v univerzálním, existenciálním smyslu. Oba světy - jak sám lid tak ale i ten svět politiky - jsou odcizeny své vlastní (lepší) podstatě.
V pozitivním smyslu je zde společným a (potenciálně) spojujícím momentem právě ta pravá, humánní podstata sama. Tedy to, od čeho jsou oba tyto světy odcizeny - a co by mělo být jejich pravou základnou, pravým způsobem a náplní jejich existence.
"Pokud jde o svět politických iniciativ proti světu politických stran, vnímám odcizení na obou pólech. Na obou je určitá povrchnost. Dalo by se to nějak popsat slovy dialektiky, pane Poláčku?"
Jak řečeno, otázka (respektive odpověď na ni) je krajně obtížná. Zafixujme si tedy napřed jako výchozí body dva základní pojmy: "odcizení" a "povrchnost".
A především je nutno vyjádřit uznání panu Ungerovi, že uvedl právě u tu povrchnost. Ta tu má skutečně zcela zásadní význam.
Ale věnujme se napřed tomu fenoménu "odcizení". Pan Unger tedy monitoruje určitý moment odcizení jak ve světě politických stran, tak ve světě "politických iniciativ". Přičemž ten "svět politických iniciativ" zřejmě znamená obsahově víceméně totéž, jako "demokracie zdola", tedy snahy lidu o jeho reálnou participaci na tvorbě státní vůle, na řízení státu vůbec.
Že k tomu procesu odcizení politických partají od lidu došlo a dochází, to jsme si už osvětlili; a ve zdejším - principiálně levicovém - prostředí o tomto faktu asi nebudou příliš velké spory. (A svým způsobem je v daném smyslu velice pozitivním fenoménem mravní rozklad strany sociálně demokratické - alespoň se tím definitivně rozbily staré iluze jedné části levice, že je možno něčeho podstatného dosáhnout prostřednictvím "té správné" levicové partaje.) Ale - jak je to s tím "odcizením světa politických iniciativ"? Tady se otvírají skutečně velice složité otázky.
Především si musíme položit jednu zcela klíčovou otázku: a vůči č e m u vlastně tento "svět politických iniciativ" - a to tedy znamená: l i d sám - je odcizený? Jestliže může bez dalšího platit, že celá ta (údajně demokratická) politická mašinérie se odcizila lidu - jak by bylo možno vůbec prohlásit, že "lid se odcizil lidu"?!... Už napohled naprosto nesmyslný výrok.
Tady je nutno vyslovit uznání, že v rámci křesťanské tradice je možno na tento zdánlivý paradox nalézt přesvědčivou odpověď. (I když i tady by se vlastně muselo hovořit o tradici platónsko-křesťanské.)
Ale budiž: v každém případě v tom (velmi pregnantním) křesťanském podání se jedná o to, že "člověk se odcizil Bohu". Člověk se odcizil tomu božskému čím ho vybavil jeho stvořitel - a tím se odcizil zároveň i sám sobě, své vlastní podstatě.
Mimochodem: pokud z daného výroku odstraníme onu figuru či postavu Boha, pak jeho jádro je možno stejně tak pojmout i čistě materialisticky. A proto stejně tak i v marxismu (respektive právě v něm) byl kladen tak silný důraz na fenomén odcizení (ovšem jenom ve specifické formě, tedy odcizení za podmínek kapitalismu).
V každém případě je zde klíčové zjištění toto: ano, přes zdánlivou paradoxnost respektive logickou nesmyslnost onoho výroku, skutečně je možné, aby se "lid odcizil sám sobě". Totiž právě v tom uvedeném smyslu, že je naprosto možné (a vlastně zcela běžné), že se lid odcizí své vlastní podstatě. Tedy že se vzdálí od toho lepšího, co je v něm uloženo, že se sám vzdálí svému vlastnímu humánnímu potenciálu, a namísto toho se začne věnovat pouze pokleslým, pravému lidskému životu nedůstojným a nepřiměřeným formám existence.
Tady je nutno ještě jednou vyzdvihnout výstižnost panem Ungerem použité charakteristiky o "povrchnosti". Tento lid si tento svůj stav odcizení ovšem sám nedokáže jasně uvědomit, on prostě žije svůj zdánlivě přirozený způsob života, věnuje se svým zábavám a svým běžným denním zaměstnáním; nicméně tato povrchnost jeho profánního žití nakonec i na něm nevyhnutelně zanechá své stopy.
Tento lid je nakonec odcizený hned dvakrát: na jedné straně čistě politicky, na druhé straně existenciálně.
Politicky - jak jsou ty profesionální politické partaje fakticky odcizené lidu, tak se lid stejně tak (recipročně) cítí být odcizený jim. On si to opět nedokáže (většinou) uvědomit jasně a zřetelně, ale ve skutečnosti to cítí, že ten svět politických partají hraje nakonec svou vlastní hru. Proto se tento lid od toho světa politických partají vzdaluje, nedokáže se s nimi identifikovat, žije si svůj vlastní život.
A na straně druhé je tento lid jak řečeno odcizený i hluboce existenciálně; je odcizený (za daných společensko-politických podmínek) sám sobě, své vlastní podstatě.
Toto druhé (existenciální) odcizení má pak ovšem fatální důsledky pro všechny názory na to, že nápravy daného stavu je možno dosáhnout radikální demokratizací. Tedy že se ona odcizenost politických partají nahradí přímou správou lidu nad jeho vlastními záležitostmi.
Totiž: pokud tento lid zůstane ve stavu svého vlastního odcizení, tedy od jeho vzdálení se jeho vlastní humánní podstatě - pak tu žádná samospráva, žádná "deliberativní demokracie" nepřinese naprosto nic. Toto odcizení, tato povrchnost se bude stejně tak reprodukovat nadále, jenom poněkud jiným způsobem.
Když už danou otázku položil profesionální psychiatr, použijme příměr z daného prostředí: pacientům psychiatrické kliniky asi příliš nepomůže, když je necháme o způsobu jejich léčby rozhodovat "demokraticky". Ne že by i v tomto prostředí určitá základní míra demokratismu nebyla potřebná; ale rozhodující je nakonec kompetentní léčba nemocné duše samotná. A se současnou společností je to to samé: naprosto rozhodující je, zda tato společnost dokáže překonat své primární, existenciální odcizení; teprve potom má smysl zabývat se konkrétními formami demokracie.
Původní otázka pana Ungera zněla, zda existuje možnost toto odcizení mezi světem politických stran a "světem politických iniciativ" popsat dialekticky.
Dialektický vztah obecně znamená to, že zde máme daný určitý párový vztah, jehož dva póly proti sobě stojí ve vzájemné opozici. Ale - zároveň je zde dáno (přinejmenším v pozadí) ještě něco třetího, co oba tyto protichůdné momenty navzájem spojuje.
Máme zde tedy svět partajní politiky a svět "dolního lidu", které jsou navzájem v opozici, každý z nich je odcizen tomu druhému.
Ale - zároveň je zde dán i ten společný moment, a to jak v pozitivním, tak i v negativním smyslu.
V negativním smyslu je to s p o l e č n ý moment či stav odcizení - totiž toho odcizení v univerzálním, existenciálním smyslu. Oba světy - jak sám lid tak ale i ten svět politiky - jsou odcizeny své vlastní (lepší) podstatě.
V pozitivním smyslu je zde společným a (potenciálně) spojujícím momentem právě ta pravá, humánní podstata sama. Tedy to, od čeho jsou oba tyto světy odcizeny - a co by mělo být jejich pravou základnou, pravým způsobem a náplní jejich existence.
JP
January 1, 2020 v 12.42
V každém případě je nutno s uznáním kvitovat Vaše konstatování, paní Hájková, že "křesťan není přirozeným člověkem". To tedy pak nutně znamená, že křesťan je bytostí nepřirozenou, umělou, chimérickou. Tam kde je křesťanem, tam není člověkem; a tam kde je - nevyhnutelně - stále ještě v zásadě přirozeným člověkem, tam nemůže být křesťanem.
JP
January 1, 2020 v 12.46
Pan Pospíšil: přítomnost "autority" ještě zdaleka neznamená schopnost vidět společnost jako skutečný celek, tedy jako komplex vztahů mající zásadně formující vliv na člověka.
To Chelčického "stavění plotů" je pak stejně naprosto povrchním opatřením, jako když polistopadová demokracie - poté co s úžasem zjistila že její bezbřehý liberalismus nese velice zkažené ovoce - najednou začala stavět "mantinely" zdivočelému a ze řetězu utrženému lidu.
To Chelčického "stavění plotů" je pak stejně naprosto povrchním opatřením, jako když polistopadová demokracie - poté co s úžasem zjistila že její bezbřehý liberalismus nese velice zkažené ovoce - najednou začala stavět "mantinely" zdivočelému a ze řetězu utrženému lidu.
January 1, 2020 v 13.02
Nikoli, pane Poláčku. Vy to nemůžete pochopit, protože neuznáváte Boha.
Už Židé se liší od pohanů, protože je Bůh oddělil. A po nich odděluje jednotlivé křesťany.
Apoštol Pavel o tom píše:
"Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly... " Čili nechal je žít podle jejich přirozenosti, (a podle jejich svědomí), zatímco po těch "oddělených" chce, aby se řídili jeho Duchem. Židé se zatím ještě řídí jeho zákonem, který jim poslal po Mojžíšovi. Protože nepřijali Krista. Ale nejsou to pohané,to ne.
Už Židé se liší od pohanů, protože je Bůh oddělil. A po nich odděluje jednotlivé křesťany.
Apoštol Pavel o tom píše:
"Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly... " Čili nechal je žít podle jejich přirozenosti, (a podle jejich svědomí), zatímco po těch "oddělených" chce, aby se řídili jeho Duchem. Židé se zatím ještě řídí jeho zákonem, který jim poslal po Mojžíšovi. Protože nepřijali Krista. Ale nejsou to pohané,to ne.
VP
January 2, 2020 v 0.18
Je vidět, pane Poláčku, že tomu vůbec nerozumíte. Stavění plotů není žádná povrchní činnost, ale vytváření zákonů. Zákony jsou řízeni ti, co nechtějí nebo neumějí jednat dobře samostatně. O zákonu říká apoštol Pavel, že je pro nešlechetníky, věřící jej nepotřebují, protože jednají z lásky, z Božího Ducha.
Moc děkuji za analýzu, dokážete velmi přesně analyzovat a filozoficky vysvětlit to, co já cítím intuitivně a dokážu nazvat jen dvěma zastřešujícími pojmy.
Skutečně jsem přesvědčen, že jakkoli radikální demokratizace prostřednictvím přímé participace lidu nebo prostřednictvím živých občanských iniciativ nic nevyřeší. Nejde totiž jen o odcizení občanů politickým stranám, to jsme se přesvědčili.
Existenciální odcizení lidí své podstatě nevyřeší zakládání dalších a dalších iniciativ, hnutí nebo dokonce vyjádřeno "superdestigmatizačním" a zároveň "supernekonkrétním" pojmem p. Čižinského "politických sil". Pokud bude každý týden, nebo každý den na náměstích stále více a více lidí, tak to samotné existenciální odcizení občanské společnosti nepřekoná.
Skutečně jsem přesvědčen, že jakkoli radikální demokratizace prostřednictvím přímé participace lidu nebo prostřednictvím živých občanských iniciativ nic nevyřeší. Nejde totiž jen o odcizení občanů politickým stranám, to jsme se přesvědčili.
Existenciální odcizení lidí své podstatě nevyřeší zakládání dalších a dalších iniciativ, hnutí nebo dokonce vyjádřeno "superdestigmatizačním" a zároveň "supernekonkrétním" pojmem p. Čižinského "politických sil". Pokud bude každý týden, nebo každý den na náměstích stále více a více lidí, tak to samotné existenciální odcizení občanské společnosti nepřekoná.
JP
January 2, 2020 v 10.53
Paní Hájková, podle proroka Mohameda je ovšem "pohanstvím" i samotné křesťanství - protože tím že Ježíše prohlašuje za "Božího syna" vstupuje nevyhnutelně na půdu polyteismu.
Skutečně monoteistické bylo v očích Mohameda pouze původní křesťanství, to jest až do smrti Ježíše; ale ten pozdější obrat křesťanství, spojený se zbožštěním Ježíše, pro striktního monoteistu Mohameda znamená regres k polyteismu.
Skutečně monoteistické bylo v očích Mohameda pouze původní křesťanství, to jest až do smrti Ježíše; ale ten pozdější obrat křesťanství, spojený se zbožštěním Ježíše, pro striktního monoteistu Mohameda znamená regres k polyteismu.
JP
January 2, 2020 v 10.58
Pane Pospíšile, v daném případě ale máme přece na mysli to samé. Nařizování těch zákonů, stavění plotů a mantinelů - to je povrchní činnost právě proto, že nestaví na vlastní lidské odpovědnosti, nýbrž jenom na čistě vnějškovém donucení.
JP
Ano, pane Ungere (díky za uznání mimochodem) - ty masové demonstrace apod., to v daném smyslu konec konců pouze vytváří i l u z i toho, že lid si obnovuje svou vlastní autentickou vládu nad věcmi svými. V té euforii oněch masových shromážděních snadno vzniká iluzivní pocit jak vlastní síly, tak ale i vzájemné pospolitosti. Ale tento pocit nemá žádnou pravou substanci, a tak se také velice rychle rozpadá, jakmile nějakým způsobem zmizí objekt společného hněvu. Tyto akce mají ve své podstatě pouze negativní charakter, jediným spojujícím momentem je odpor proti společnému nepříteli.
Nechci těmto demonstracím paušálně upírat jejich legitimitu; jsou chvíle (a chvilky), kdy jsou potřebné a nutné už v zájmu zachováních zcela základních demokratických norem a principů; ale velmi špatně je, když se podlehne iluzi, že jejich partikulární charakter by mohl nabýt nějaký opravdu univerzální smysl.
Ostatně, vztah establishmentu vůči těmto shromážděním lidu velice kouzelným způsobem ve svém novoročním projevu demonstroval předseda Poslanecké sněmovny Vondráček. On napřed uznal legitimitu takovýchto demonstrací; muselo by se vlastně říci, že to bylo férové gesto, opravdu demokratický počin, vždyť ty demonstrace mířily především proti předsedovi jeho vlastní strany.
Jenže - hned vzápětí Vondráček toto vyznání se k demokratickým principům, tedy k právu lidu demonstrovat, uvedl do těch "pravých" kolejí. On totiž prohlásil, že právo demonstrovat je sice samozřejmě nezadatelným demokratickým institutem; ale že existují i jiné demokratické instituty, jako například volby. A že ty demonstrace v žádném případě nemohou zpochybňovat výsledky voleb.
Krátce řečeno, předseda Poslanecké sněmovny v novoročním projevu sdělil lidu: Ale ano, klidně si zademonstrujte, vykřičte se, vybouřete se - my tady nahoře si stejně pojedeme podle svého! Máte demokratické právo demonstrovat - ale to právo vám stejně bude k ničemu. Jednou jste si nás zvolili - a tak nás tu máte, a místo těch vašich křiklounských demonstrací si stejně tak dobře můžete jít stěžovat na lampárnu.
Nechci těmto demonstracím paušálně upírat jejich legitimitu; jsou chvíle (a chvilky), kdy jsou potřebné a nutné už v zájmu zachováních zcela základních demokratických norem a principů; ale velmi špatně je, když se podlehne iluzi, že jejich partikulární charakter by mohl nabýt nějaký opravdu univerzální smysl.
Ostatně, vztah establishmentu vůči těmto shromážděním lidu velice kouzelným způsobem ve svém novoročním projevu demonstroval předseda Poslanecké sněmovny Vondráček. On napřed uznal legitimitu takovýchto demonstrací; muselo by se vlastně říci, že to bylo férové gesto, opravdu demokratický počin, vždyť ty demonstrace mířily především proti předsedovi jeho vlastní strany.
Jenže - hned vzápětí Vondráček toto vyznání se k demokratickým principům, tedy k právu lidu demonstrovat, uvedl do těch "pravých" kolejí. On totiž prohlásil, že právo demonstrovat je sice samozřejmě nezadatelným demokratickým institutem; ale že existují i jiné demokratické instituty, jako například volby. A že ty demonstrace v žádném případě nemohou zpochybňovat výsledky voleb.
Krátce řečeno, předseda Poslanecké sněmovny v novoročním projevu sdělil lidu: Ale ano, klidně si zademonstrujte, vykřičte se, vybouřete se - my tady nahoře si stejně pojedeme podle svého! Máte demokratické právo demonstrovat - ale to právo vám stejně bude k ničemu. Jednou jste si nás zvolili - a tak nás tu máte, a místo těch vašich křiklounských demonstrací si stejně tak dobře můžete jít stěžovat na lampárnu.
JP
Ale vraťme se zpět k samotnému tématu - tedy k otázce odcizení samotného lidu. Základní otázka tady je: jestliže je tento "lid" ve svém současném stavu odcizený - kde pak je možno hledat nějaký zdroj "neodcizení", autentické lidské a občanské existence?
V dnešním Salonu (Právo) V. Bělohradský napsal vlastně docela zajímavý článek na téma polistopadového vývoje; kdy podle něj došlo k fatálnímu zvratu především tehdy, když generaci (či skupinu) disidentů vystřídala (a vytlačila) skupina antikomunistů. Kdy tedy ten mravní a ideový horizont původních disidentů, kteří zpochybňovali legitimitu celé současné průmyslové civilizace, byl vytlačen novou ideologií, na místo slepé adorace komunismu nastoupila stejně tak slepá adorace kapitalismu.
Tato kritická analýza daného stavu od Bělohradského je jak řečeno docela zajímavá; jenom v závěru svého článku se Bělohradský jakýmsi podivným argumentačním kotrmelcem, vlastně v rozporu s celou dosavadní logikou jeho výkladů, dostává jako vždy k tomu samému závěru, totiž k nekritické adoraci liberalismu.
Ale v tomto zvratu je zajímavý jeden moment: on - ve společenských vztazích, v životě společnosti - popírá reálnou existenci "esence" (tedy něčeho, na čem staví ty či ony ideové směry); a namísto toho tvrdí, že konec konců jsou vždy rozhodující, jak se lidé k sobě navzájem vztahují.
Bělohradský si vůbec nedokáže uvědomit (či spíše přesněji, jako praktikující liberál není ochoten doznat), že toto "mezilidské vztahování" v žádném případě není primární skutečností; že za těmito vztahy je skryto něco ještě mnohem původnějšího, a mnohem hlubšího. Anebo, jeho vlastní terminologií řečeno, něco "esenciálního".
To "mezilidské vztahování" - ano, samozřejmě, v bezprostřední rovině přirozeného lidského žití je samozřejmě vždy nakonec rozhodující, jaké osoby, jaké charaktery člověk vidí kolem sebe, jak tito lidé konkrétně jednají, jaká je jejich osobnost.
Jenže - tyto charaktery, tyto osobnostní kvality nevznikají jenom nějak samy ze sebe, ty se utvářejí a formují vždy v nějakém zcela reálném kontextu, totiž v kontextu jak (celo)společenského vědomí, tak i společenského bytí.
Jinak řečeno: člověk - jakožto individuum - není konečná, není primární entita; a všechno přenechat jenom na (potenciální) kvalitě jednotlivce neznamená nic jiného, nežli všechno ponechat pouhé náhodě, pouze spontánně-chaotickému samovývoji.
Vraťme se zpět k těm Bělohradského disidentům. On tedy tvrdí, že jejich centrální ideou bylo "zpochybňování legitimity průmyslové civilizace". To je sice pravda; ale je to pravda jenom velice partikulární. V tom disidentském hnutí - alespoň v jeho lepších částech - bylo obsaženo něco mnohem více.
Pro zjednodušeni celé věci je nutno si uvědomit, že Bělohradský se zde vztahuje především na myšlenky (disidenta) V. Havla; a že tyto Havlovy myšlenky zase mají svůj původ především ve filozoficko-státních úvahách Jana Patočky.
Podívejme se tedy - bez zbytečných oklik - rovnou k samotnému Patočkovi, o co se tu vlastně tehdy doopravdy jednalo.
Ve svých "Kacířských esejích" Patočka sice skutečně - plně v tradici fenomenologicky fundované filozofie - zavrhuje tuto současnou průmyslovou civilizaci, pro její prázdný utilitarismus a technokratismus, ve kterém se rozpouštějí všechny skutečné humánní a civilizační hodnoty.
Oproti tomu staví Patočka v prvé řadě moment, stav o d p o v ě d n o s t i občana a člověka, který podle Patočky přichází s řeckou polis, a který je základem veškeré civilizace jako takové.
Zdálo by se napohled, že ani tady není žádného rozporu mezi názory V. Bělohradského a mezi oněmi "disidenty"; Bělohradský si sám dozajista takovouto nějakou "občanskou odpovědnost" přeje.
Jenže - on je tady jeden zcela zásadní rozdíl. Ona opravdu není jedna odpovědnost stejná jako druhá. Bělohradský si - jakožto vyznavač liberalismu - se vší samozřejmostí přeje odpovědnost výlučně l i b e r á l n í; tedy ryze individuální. A především - absolutně nepodmíněnou. To jest: tento liberální občan se sice má chovat občansky odpovědně; ale naprosto nikdo a nic mu nesmí předem určovat, žádným způsobem předepisovat, jakým způsobem tuto svou "odpovědnost" bude sám chtít praktikovat.
Tento koncept "liberální odpovědnosti" ale okamžitě upadá do principiálně neřešitelných aporií: na straně jedné má platit princip odpovědnosti - ale na straně druhé je tato "odpovědnost" vystavena ničím neregulované libovůli každého jednotlivce! Princip odpovědnosti je tedy okamžitě vzápětí kontaminován, respektive neutralizován principem libovůle, neodpovědnosti.
Zatímco ta pravá antická odpovědnost, ta měla ve skutečnosti naprosto jiný základ. Tady nebylo lidské individuum (a tedy ani sám občan) považováno za nějakou primární danost. Tento - bezprostředně individuální - občan byl bytostně z a k o t v e n jak v životě své vlastní polis, v jejích hodnotách a normách - ale zároveň i v absolutním řádu celého vesmíru! Tento k o s m o s, tato vesmírná harmonie byla konec konců tou naprosto primární entitou; a odpovědnost jednotlivého občana rezultovala v posledku právě z jeho připravenosti se tomuto kosmickému řádu podřídit, a být sám činný v jeho intencích. A právě toto byla ona "esence", kterou novodobý liberál Bělohradský s tak úporným zaujetím znovu a znovu popírá.
Jestliže se tedy má nějakým způsobem překonat současné odcizení jak lidu od politiky, tak ale i především odcizení samotného člověka od jeho vlastního života, pak je nutno učinit přesný opak než co žádá Bělohradský - totiž nějakým způsobem rehabilitovat a restaurovat pojem "esence", jakožto nadindividuálního horizontu a substance všeho jsoucího.
V dnešním Salonu (Právo) V. Bělohradský napsal vlastně docela zajímavý článek na téma polistopadového vývoje; kdy podle něj došlo k fatálnímu zvratu především tehdy, když generaci (či skupinu) disidentů vystřídala (a vytlačila) skupina antikomunistů. Kdy tedy ten mravní a ideový horizont původních disidentů, kteří zpochybňovali legitimitu celé současné průmyslové civilizace, byl vytlačen novou ideologií, na místo slepé adorace komunismu nastoupila stejně tak slepá adorace kapitalismu.
Tato kritická analýza daného stavu od Bělohradského je jak řečeno docela zajímavá; jenom v závěru svého článku se Bělohradský jakýmsi podivným argumentačním kotrmelcem, vlastně v rozporu s celou dosavadní logikou jeho výkladů, dostává jako vždy k tomu samému závěru, totiž k nekritické adoraci liberalismu.
Ale v tomto zvratu je zajímavý jeden moment: on - ve společenských vztazích, v životě společnosti - popírá reálnou existenci "esence" (tedy něčeho, na čem staví ty či ony ideové směry); a namísto toho tvrdí, že konec konců jsou vždy rozhodující, jak se lidé k sobě navzájem vztahují.
Bělohradský si vůbec nedokáže uvědomit (či spíše přesněji, jako praktikující liberál není ochoten doznat), že toto "mezilidské vztahování" v žádném případě není primární skutečností; že za těmito vztahy je skryto něco ještě mnohem původnějšího, a mnohem hlubšího. Anebo, jeho vlastní terminologií řečeno, něco "esenciálního".
To "mezilidské vztahování" - ano, samozřejmě, v bezprostřední rovině přirozeného lidského žití je samozřejmě vždy nakonec rozhodující, jaké osoby, jaké charaktery člověk vidí kolem sebe, jak tito lidé konkrétně jednají, jaká je jejich osobnost.
Jenže - tyto charaktery, tyto osobnostní kvality nevznikají jenom nějak samy ze sebe, ty se utvářejí a formují vždy v nějakém zcela reálném kontextu, totiž v kontextu jak (celo)společenského vědomí, tak i společenského bytí.
Jinak řečeno: člověk - jakožto individuum - není konečná, není primární entita; a všechno přenechat jenom na (potenciální) kvalitě jednotlivce neznamená nic jiného, nežli všechno ponechat pouhé náhodě, pouze spontánně-chaotickému samovývoji.
Vraťme se zpět k těm Bělohradského disidentům. On tedy tvrdí, že jejich centrální ideou bylo "zpochybňování legitimity průmyslové civilizace". To je sice pravda; ale je to pravda jenom velice partikulární. V tom disidentském hnutí - alespoň v jeho lepších částech - bylo obsaženo něco mnohem více.
Pro zjednodušeni celé věci je nutno si uvědomit, že Bělohradský se zde vztahuje především na myšlenky (disidenta) V. Havla; a že tyto Havlovy myšlenky zase mají svůj původ především ve filozoficko-státních úvahách Jana Patočky.
Podívejme se tedy - bez zbytečných oklik - rovnou k samotnému Patočkovi, o co se tu vlastně tehdy doopravdy jednalo.
Ve svých "Kacířských esejích" Patočka sice skutečně - plně v tradici fenomenologicky fundované filozofie - zavrhuje tuto současnou průmyslovou civilizaci, pro její prázdný utilitarismus a technokratismus, ve kterém se rozpouštějí všechny skutečné humánní a civilizační hodnoty.
Oproti tomu staví Patočka v prvé řadě moment, stav o d p o v ě d n o s t i občana a člověka, který podle Patočky přichází s řeckou polis, a který je základem veškeré civilizace jako takové.
Zdálo by se napohled, že ani tady není žádného rozporu mezi názory V. Bělohradského a mezi oněmi "disidenty"; Bělohradský si sám dozajista takovouto nějakou "občanskou odpovědnost" přeje.
Jenže - on je tady jeden zcela zásadní rozdíl. Ona opravdu není jedna odpovědnost stejná jako druhá. Bělohradský si - jakožto vyznavač liberalismu - se vší samozřejmostí přeje odpovědnost výlučně l i b e r á l n í; tedy ryze individuální. A především - absolutně nepodmíněnou. To jest: tento liberální občan se sice má chovat občansky odpovědně; ale naprosto nikdo a nic mu nesmí předem určovat, žádným způsobem předepisovat, jakým způsobem tuto svou "odpovědnost" bude sám chtít praktikovat.
Tento koncept "liberální odpovědnosti" ale okamžitě upadá do principiálně neřešitelných aporií: na straně jedné má platit princip odpovědnosti - ale na straně druhé je tato "odpovědnost" vystavena ničím neregulované libovůli každého jednotlivce! Princip odpovědnosti je tedy okamžitě vzápětí kontaminován, respektive neutralizován principem libovůle, neodpovědnosti.
Zatímco ta pravá antická odpovědnost, ta měla ve skutečnosti naprosto jiný základ. Tady nebylo lidské individuum (a tedy ani sám občan) považováno za nějakou primární danost. Tento - bezprostředně individuální - občan byl bytostně z a k o t v e n jak v životě své vlastní polis, v jejích hodnotách a normách - ale zároveň i v absolutním řádu celého vesmíru! Tento k o s m o s, tato vesmírná harmonie byla konec konců tou naprosto primární entitou; a odpovědnost jednotlivého občana rezultovala v posledku právě z jeho připravenosti se tomuto kosmickému řádu podřídit, a být sám činný v jeho intencích. A právě toto byla ona "esence", kterou novodobý liberál Bělohradský s tak úporným zaujetím znovu a znovu popírá.
Jestliže se tedy má nějakým způsobem překonat současné odcizení jak lidu od politiky, tak ale i především odcizení samotného člověka od jeho vlastního života, pak je nutno učinit přesný opak než co žádá Bělohradský - totiž nějakým způsobem rehabilitovat a restaurovat pojem "esence", jakožto nadindividuálního horizontu a substance všeho jsoucího.
VP
January 2, 2020 v 18.14
Vždyť jsem napsal, že zákon je pro ty špatné. Co od nich čekáte? Nic jiného na ně neplatí.
Ti, kteří žijí z Božího ducha, z lásky, jsou činorodí. Těm patří budoucnost, ikdyž to zatím někdy vypadá opačně. Špatní jsou superaktivní pro sebe.
(Ještě je třetí skupina, ti kteří bloudí mezí oběma tábory).
Ti, kteří žijí z Božího ducha, z lásky, jsou činorodí. Těm patří budoucnost, ikdyž to zatím někdy vypadá opačně. Špatní jsou superaktivní pro sebe.
(Ještě je třetí skupina, ti kteří bloudí mezí oběma tábory).
PM
January 3, 2020 v 12.54
Jak rehabilitovat a restaurovat pojem "esence" dnes,
když (slovy W. Benjamina na adresu fašismu) to čemu dnes říkáme růst je popravdě karcinogenní bezcílné bujení v prostředí
- opojeném produkcí a růstem, který působí dojmem opojení smrtí
- předstírání vitality a zastírání blízkost smrtelné katastrofy.
- kde produkce splývá stále výrazněji s destrukcí a stupeň odcizení člověka již dosahuje stavu, ve kterém lze vlastní sebezničení zažít jako estetický požitek.
Co s tím jako dnešní občan vystavený současnému pojetí liberalismu, kdy slovy J.P......
je "odpovědnost" vystavena ničím neregulované libovůli každého jednotlivce! Princip odpovědnosti je tedy okamžitě vzápětí kontaminován, respektive neutralizován principem libovůle, neodpovědnosti.
Přelstít ducha kapitalismu, rehabilitovat a restaurovat pojem "esence" jakožto nadindividuálního horizontu a substance všeho jsoucího.
Nemalé to zadání do nového roku ...bych dodal.
- opojeném produkcí a růstem, který působí dojmem opojení smrtí
- předstírání vitality a zastírání blízkost smrtelné katastrofy.
- kde produkce splývá stále výrazněji s destrukcí a stupeň odcizení člověka již dosahuje stavu, ve kterém lze vlastní sebezničení zažít jako estetický požitek.
Co s tím jako dnešní občan vystavený současnému pojetí liberalismu, kdy slovy J.P......
je "odpovědnost" vystavena ničím neregulované libovůli každého jednotlivce! Princip odpovědnosti je tedy okamžitě vzápětí kontaminován, respektive neutralizován principem libovůle, neodpovědnosti.
Přelstít ducha kapitalismu, rehabilitovat a restaurovat pojem "esence" jakožto nadindividuálního horizontu a substance všeho jsoucího.
Nemalé to zadání do nového roku ...bych dodal.
JP
Úvodem musím objasnit, že pro to co V. Bělohradský označuje pojmem "esence", jsem já v minulosti opakovaně použil termín "substance". Fakticky se jedná o totéž.
Jedná se o to pochopit, že zde existuje ještě něco více, nežli samotný člověk. Totiž - více nežli samotný člověk ve smyslu pouhého individua.
Konzervativní liberálové jako Bělohradský chtějí mít právě jenom toto pouhé individuum - naprosto nezávislé od všech vztažností a vazeb (a tedy i hodnot), které by nějakým způsobem převyšovaly jejich vlastní individuální Já. Všechny tyto vztažnosti a vazby jsou apriori pociťovány jenom jako pouta; a stejně tak apriori se vylučuje jakákoli možnost, že by tyto vazby a vztažnosti mohly mít také nějaký pozitivní aspekt.
Já zase jednou sáhnu po Platónovi. Ten ve svém díle "Symposion" projednává tématiku lásky. Tedy něco, co je zdánlivě výhradně individuální záležitostí. (Sice praktikovanou ovšem v páru; ale to nic nemění na tom, že je výlučně individuálním rozhodnutím do tohoto stavu či svazku vstoupit.)
Takže tedy: bezprostředně vzato záležitost čistě vlastních libostí, tužeb a preferencí. Do kterých dané osobě nikdo nemá co mluvit.
Jenže - v procesu rozvoje typického platónovského dialogu se čím dál tím ukazuje, že je zde přítomno ještě něco daleko více. Napřed se ukazuje ještě celkem přirozené, ale už zásadní rozlišování mezi různými kvalitami daného vztahu; tedy mezi láskou čistě tělesnou (vedenou výlučně neřízenými vášněmi) - a mezi láskou, jejímž konečným objektem a cílem je nikoli pouze tělo, nýbrž naopak duše toho, jenž je milován.
Jako další krok zde následuje specifický moment praktikované lásky v antickém Řecku: totiž láska k (nedospělým) chlapcům. Je zde totiž vyřčeno, že vztah staršího milovníka k objektu jeho lásky, tedy chlapeckému milenci, je jenom tehdy legitimní, když je pravým cílem tohoto svazku vedení, výchova onoho chlapce ze strany jeho dospělejšího a zkušenějšího partnera k plně rozvinuté, zralé lidské osobnosti. (Proto také ten ryze erotický vztah má končit s dovršením dospělosti chlapce.)
Pak vstupuje do hry ještě další moment. "Eros" totiž není jenom láska - nýbrž také bůh. Podle jednoho účastníka dialogu dokonce jeden ze zcela prvních, nejpůvodnějších bohů, bez kterého by vůbec nebyl zplozen jsoucí svět; podle jiného naopak - díky své oživující svěžesti - bůh nejmladší. V každém případě: to co se na počátku zdálo být jenom ryze interpersonální záležitostí, je zde pozdviženo do sféry jak božské, tak ale i metafyzicky-ontologické. Bůh Eros se zde ukazuje jako prapůvod veškerého plození - ale tím i veškerého tvoření.
Až nakonec do těchto hovorů vstoupí samotný Sokrates - a celou záležitost ještě jednou převýší, a tím postaví do zcela nového světla.
V jeho podání (přičemž se ovšem odvolává na to, že ve věcech lásky se mu dostalo tohoto poučení a zasvěcení od kněžky Diotimy) Eros není bůh, nýbrž "daimon", polobůh. Či přesněji: bytost mezi světem lidským a světem božským. (Zrovna nedávno jsem zmínil paralelu této jeho funkce zprostředkování mezi oběma sférami s Ježíšem, taktéž zakotveným v obou sférách.)
Sokrates (respektive Diotima) zde dovozuje toto: vlastní podstata, substance, cíl a účel lásky (erós) je od samotného počátku někde zcela jinde. Vycházeje ze své vlastní individuální touhy, člověk se postupně - spolu se svým vlastním duševním a duchovním růstem - seznamuje s pravým charakterem a hodnotou Krásna vůbec; tedy toho Krásna, které je jmenovitě v Platónově pojetí identický s pojmem Dobra. Co je dobré, to je zároveň harmonické, a tedy i krásné.
"Krása" a "Dobro" tu tedy vystupují nikoli pouze v jejich obvyklé pozici ryze lidských kategorií a soudů; nýbrž jako svébytné ontologické entity, které jsou prapůvodním pramenem toho, že člověk vůbec něco takového jako krásu a dobro může prožívat a vnímat.
A právě toto je zároveň ten zcela fundamentální rozdíl mezi tím, jak svět vnímá dejme tomu konzervativní liberál typu V. Bělohradského - a mezi tím, jak tento svět vnímá "esencialista" typu Platóna.
Platón sice samozřejmě také vidí, že na samotném počátku člověk tento svět vnímá a prožívá jenom prostřednictvím své přirozené individuality, svých vlastních osobních preferencí. Ale - zůstat jenom u tohoto prvotního stavu, to by bylo pro Platóna příliš laciné, příliš povrchní. Platón jde dále a hlouběji; a právě proto se mu nakonec ukáže, že i ty zdánlivě zcela osobní a individuální záležitosti se odehrávají na pozadí mnohem vyšších, substanciálnějších (esenciálnějších) vztahových komplexů a entit.
Je to v podstatě rozdíl mezi "já" a mezi "svět". Konzervativní liberál vidí jenom to "já"; a veškerý jsoucí svět je pro něj konec konců jenom množinou těchto ryze individualistických "já". Zatímco "esencialista" vidí celý ten komplex ontologických vztahů a daností, který utváří tento svět; a jednotlivé "já" je od samotného počátku vpletené do tohoto síťoví, a existuje a je činné jenom v jeho rámci. A to zcela bez ohledu na to, jestli si to izolované individuum tyto vlastní souvislosti a souvztažnosti dokáže uvědomit a přiznat, anebo ne.
Jedná se o to pochopit, že zde existuje ještě něco více, nežli samotný člověk. Totiž - více nežli samotný člověk ve smyslu pouhého individua.
Konzervativní liberálové jako Bělohradský chtějí mít právě jenom toto pouhé individuum - naprosto nezávislé od všech vztažností a vazeb (a tedy i hodnot), které by nějakým způsobem převyšovaly jejich vlastní individuální Já. Všechny tyto vztažnosti a vazby jsou apriori pociťovány jenom jako pouta; a stejně tak apriori se vylučuje jakákoli možnost, že by tyto vazby a vztažnosti mohly mít také nějaký pozitivní aspekt.
Já zase jednou sáhnu po Platónovi. Ten ve svém díle "Symposion" projednává tématiku lásky. Tedy něco, co je zdánlivě výhradně individuální záležitostí. (Sice praktikovanou ovšem v páru; ale to nic nemění na tom, že je výlučně individuálním rozhodnutím do tohoto stavu či svazku vstoupit.)
Takže tedy: bezprostředně vzato záležitost čistě vlastních libostí, tužeb a preferencí. Do kterých dané osobě nikdo nemá co mluvit.
Jenže - v procesu rozvoje typického platónovského dialogu se čím dál tím ukazuje, že je zde přítomno ještě něco daleko více. Napřed se ukazuje ještě celkem přirozené, ale už zásadní rozlišování mezi různými kvalitami daného vztahu; tedy mezi láskou čistě tělesnou (vedenou výlučně neřízenými vášněmi) - a mezi láskou, jejímž konečným objektem a cílem je nikoli pouze tělo, nýbrž naopak duše toho, jenž je milován.
Jako další krok zde následuje specifický moment praktikované lásky v antickém Řecku: totiž láska k (nedospělým) chlapcům. Je zde totiž vyřčeno, že vztah staršího milovníka k objektu jeho lásky, tedy chlapeckému milenci, je jenom tehdy legitimní, když je pravým cílem tohoto svazku vedení, výchova onoho chlapce ze strany jeho dospělejšího a zkušenějšího partnera k plně rozvinuté, zralé lidské osobnosti. (Proto také ten ryze erotický vztah má končit s dovršením dospělosti chlapce.)
Pak vstupuje do hry ještě další moment. "Eros" totiž není jenom láska - nýbrž také bůh. Podle jednoho účastníka dialogu dokonce jeden ze zcela prvních, nejpůvodnějších bohů, bez kterého by vůbec nebyl zplozen jsoucí svět; podle jiného naopak - díky své oživující svěžesti - bůh nejmladší. V každém případě: to co se na počátku zdálo být jenom ryze interpersonální záležitostí, je zde pozdviženo do sféry jak božské, tak ale i metafyzicky-ontologické. Bůh Eros se zde ukazuje jako prapůvod veškerého plození - ale tím i veškerého tvoření.
Až nakonec do těchto hovorů vstoupí samotný Sokrates - a celou záležitost ještě jednou převýší, a tím postaví do zcela nového světla.
V jeho podání (přičemž se ovšem odvolává na to, že ve věcech lásky se mu dostalo tohoto poučení a zasvěcení od kněžky Diotimy) Eros není bůh, nýbrž "daimon", polobůh. Či přesněji: bytost mezi světem lidským a světem božským. (Zrovna nedávno jsem zmínil paralelu této jeho funkce zprostředkování mezi oběma sférami s Ježíšem, taktéž zakotveným v obou sférách.)
Sokrates (respektive Diotima) zde dovozuje toto: vlastní podstata, substance, cíl a účel lásky (erós) je od samotného počátku někde zcela jinde. Vycházeje ze své vlastní individuální touhy, člověk se postupně - spolu se svým vlastním duševním a duchovním růstem - seznamuje s pravým charakterem a hodnotou Krásna vůbec; tedy toho Krásna, které je jmenovitě v Platónově pojetí identický s pojmem Dobra. Co je dobré, to je zároveň harmonické, a tedy i krásné.
"Krása" a "Dobro" tu tedy vystupují nikoli pouze v jejich obvyklé pozici ryze lidských kategorií a soudů; nýbrž jako svébytné ontologické entity, které jsou prapůvodním pramenem toho, že člověk vůbec něco takového jako krásu a dobro může prožívat a vnímat.
A právě toto je zároveň ten zcela fundamentální rozdíl mezi tím, jak svět vnímá dejme tomu konzervativní liberál typu V. Bělohradského - a mezi tím, jak tento svět vnímá "esencialista" typu Platóna.
Platón sice samozřejmě také vidí, že na samotném počátku člověk tento svět vnímá a prožívá jenom prostřednictvím své přirozené individuality, svých vlastních osobních preferencí. Ale - zůstat jenom u tohoto prvotního stavu, to by bylo pro Platóna příliš laciné, příliš povrchní. Platón jde dále a hlouběji; a právě proto se mu nakonec ukáže, že i ty zdánlivě zcela osobní a individuální záležitosti se odehrávají na pozadí mnohem vyšších, substanciálnějších (esenciálnějších) vztahových komplexů a entit.
Je to v podstatě rozdíl mezi "já" a mezi "svět". Konzervativní liberál vidí jenom to "já"; a veškerý jsoucí svět je pro něj konec konců jenom množinou těchto ryze individualistických "já". Zatímco "esencialista" vidí celý ten komplex ontologických vztahů a daností, který utváří tento svět; a jednotlivé "já" je od samotného počátku vpletené do tohoto síťoví, a existuje a je činné jenom v jeho rámci. A to zcela bez ohledu na to, jestli si to izolované individuum tyto vlastní souvislosti a souvztažnosti dokáže uvědomit a přiznat, anebo ne.
JP
Ano, pane Krupičko, bohužel je tomu tak: samotný fakt že se někdo prohlásí za levičáka, to ještě nijak nedává garanci toho, že se bude ve svém vlastním reálném životě chovat solidárně, sociálně, nebo vůbec prostě slušně. A jak sám píšete, i mezi levičáky je velmi mnoho "sebestředných jedinců, ba i psychopatů a sociopatů".
Já jsem se s tímto faktem vlastně poprvé setkal svého času za mých studií na mnichovské univerzitě. Někdy v osmdesátých létech marxisticky orientovaní němečtí akademici uspořádali v Mnichově velkou slezinu, kde se měly probrat a prodiskutovat všechny aktuální otázky a problémy marxistické teorie. Náš (mnichovský) marxistický docent Treptow (naprosto ne nějaký nýmand v oblasti marxistické teorie) byl tehdy velice aktivní v organizování oné konference, věnoval tomu mnoho úsilí a osobního času. A - co se pak stalo? Veškerý přednáškový čas si pro sebe uzurpovali dominantní "vlčáci" marxistického hnutí, a sám Treptow se na půdě své vlastní univerzity nakonec vůbec nedostal ke slovu!
Ačkoli - jak nám pak vyprávěl na semináři - měl už připravená závažná témata, která chtěl projednat; ale jak řečeno ti levičáčtí alfa-samci ho k tomu nakonec vůbec nepustili. A on pak - očividně nemálo frustrován - konstatoval, že příslušníci levicového hnutí jsou nakonec stejně tak egoističtí, jako kdokoli druhý.
---------------------------------
Takže tedy - co vlastně ještě vůbec zbývá, po všem tom zklamání jsoucím světem? Podle Komenského zbývá nakonec jenom "ráj srdce"; podle Vás už jen "zpochybňující racionální cynismus".
Ovšem - troufám si Vám tak úplně nevěřit, že právě v tomto cynismu byste hledal (či spíše: shledal) něco skutečně pozitivního. I když - čistě osobně bych pro takovýto postoj mohl mít dosti velké pochopení. Tento svět - tak jak se nám ukazuje ve své současné podobě - opravdu moc příležitosti pro nějakou vyšší míru optimismu neposkytuje.
Tak ještě jednou: když není možno nalézt oporu ve jsoucím - zkaženém - světě, ani ve fiktivních jistotách Boha, ale ani u lidí samotných, kteří vše pravé a pravdivé vždy spolehlivě zfalšují a pokazí; kde tedy ještě vůbec hledat nějakou naději?
Pokud ještě nějaká taková naděje vůbec existuje, pak spíše než u "někoho" je možno ji hledat u "něčeho". U něčeho, co tady objektivně je, i když je to napohled neviditelné; u něčeho co tvoří samotný základ naší existence, a tedy je nakonec přítomno nějakým způsobem i v tomto světě i v lidech samotných, i když oni sami si toho třeba vůbec nejsou vědomi, anebo jenom nějakým pokřiveným způsobem.
Právě proto já se v posledních letech navracím k myšlenkovému dědictví antiky - protože ti staří Řekové se tohoto "Něčeho" velice úzce dotýkali.
Samozřejmě, i ten jejich svět se nakonec opíral o představu reálné existence světa bohů; ale na straně druhé jejich způsob pojímání světa byl natolik myšlenkově hluboký a konzistentní, že ty jejich bohy je možno nakonec z toho všeho víceméně vyeliminovat, a stále ještě zůstane nějaké pozitivní, racionální jádro.
Proč jsem například vnesl do hry teď Platóna s jeho konceptem lásky: protože Platón tu sice také tak nějak operuje s tou boží sférou, ale to jedinečné na tomto jeho argumentačním konceptu je to, že on se k těm nejvyšším sférám dokáže nakonec propracovat imanentně - vycházeje z nejbezprostřednější lidské přirozenosti. On vychází z člověka takového jaký tu reálně je - aby pak krok za krokem dokázal ty původní lidské nekultivované emoce a vášně znovu a znovu převyšovat, až nakonec dospěje k finální transcendenci. Je tu tedy ukázáno nakonec naprosto přehledné "schodiště" od toho nejnižšího až k tomu nejvyššímu; a každý si může sám pro sebe rozhodnout, jak vysoko bude ochoten (a schopen) po tomto schodišti vystoupat.
Je to tedy na straně jedné čistě individuální, osobní cesta - cesta osobního zrání; ale na straně druhé se tato cesta dotýká těch nejvyšších vůbec myslitelných sfér, totiž sféry absolutního Krásna, a spolu s tím absolutního Dobra.
Já nechci v žádném případě tvrdit, že tento návrat k antickému myšlení by mohl poskytovat nějakou definitivní odpověď na existenciální krizi a prázdnotu současné doby, současného světa. Dnes už jsme přece jenom někde jinde, ten starý svět není možno bez dalšího vrátit zpátky.
Ale přece - opakuji ještě jednou, ti staří Řekové se dokázali dotknout něčeho velice podstatného, a velice hlubokého; a teď jde o to, jestli se nám podaří k tomuto skrytému "Něčemu" najít naši vlastní cestu.
Já jsem se s tímto faktem vlastně poprvé setkal svého času za mých studií na mnichovské univerzitě. Někdy v osmdesátých létech marxisticky orientovaní němečtí akademici uspořádali v Mnichově velkou slezinu, kde se měly probrat a prodiskutovat všechny aktuální otázky a problémy marxistické teorie. Náš (mnichovský) marxistický docent Treptow (naprosto ne nějaký nýmand v oblasti marxistické teorie) byl tehdy velice aktivní v organizování oné konference, věnoval tomu mnoho úsilí a osobního času. A - co se pak stalo? Veškerý přednáškový čas si pro sebe uzurpovali dominantní "vlčáci" marxistického hnutí, a sám Treptow se na půdě své vlastní univerzity nakonec vůbec nedostal ke slovu!
Ačkoli - jak nám pak vyprávěl na semináři - měl už připravená závažná témata, která chtěl projednat; ale jak řečeno ti levičáčtí alfa-samci ho k tomu nakonec vůbec nepustili. A on pak - očividně nemálo frustrován - konstatoval, že příslušníci levicového hnutí jsou nakonec stejně tak egoističtí, jako kdokoli druhý.
---------------------------------
Takže tedy - co vlastně ještě vůbec zbývá, po všem tom zklamání jsoucím světem? Podle Komenského zbývá nakonec jenom "ráj srdce"; podle Vás už jen "zpochybňující racionální cynismus".
Ovšem - troufám si Vám tak úplně nevěřit, že právě v tomto cynismu byste hledal (či spíše: shledal) něco skutečně pozitivního. I když - čistě osobně bych pro takovýto postoj mohl mít dosti velké pochopení. Tento svět - tak jak se nám ukazuje ve své současné podobě - opravdu moc příležitosti pro nějakou vyšší míru optimismu neposkytuje.
Tak ještě jednou: když není možno nalézt oporu ve jsoucím - zkaženém - světě, ani ve fiktivních jistotách Boha, ale ani u lidí samotných, kteří vše pravé a pravdivé vždy spolehlivě zfalšují a pokazí; kde tedy ještě vůbec hledat nějakou naději?
Pokud ještě nějaká taková naděje vůbec existuje, pak spíše než u "někoho" je možno ji hledat u "něčeho". U něčeho, co tady objektivně je, i když je to napohled neviditelné; u něčeho co tvoří samotný základ naší existence, a tedy je nakonec přítomno nějakým způsobem i v tomto světě i v lidech samotných, i když oni sami si toho třeba vůbec nejsou vědomi, anebo jenom nějakým pokřiveným způsobem.
Právě proto já se v posledních letech navracím k myšlenkovému dědictví antiky - protože ti staří Řekové se tohoto "Něčeho" velice úzce dotýkali.
Samozřejmě, i ten jejich svět se nakonec opíral o představu reálné existence světa bohů; ale na straně druhé jejich způsob pojímání světa byl natolik myšlenkově hluboký a konzistentní, že ty jejich bohy je možno nakonec z toho všeho víceméně vyeliminovat, a stále ještě zůstane nějaké pozitivní, racionální jádro.
Proč jsem například vnesl do hry teď Platóna s jeho konceptem lásky: protože Platón tu sice také tak nějak operuje s tou boží sférou, ale to jedinečné na tomto jeho argumentačním konceptu je to, že on se k těm nejvyšším sférám dokáže nakonec propracovat imanentně - vycházeje z nejbezprostřednější lidské přirozenosti. On vychází z člověka takového jaký tu reálně je - aby pak krok za krokem dokázal ty původní lidské nekultivované emoce a vášně znovu a znovu převyšovat, až nakonec dospěje k finální transcendenci. Je tu tedy ukázáno nakonec naprosto přehledné "schodiště" od toho nejnižšího až k tomu nejvyššímu; a každý si může sám pro sebe rozhodnout, jak vysoko bude ochoten (a schopen) po tomto schodišti vystoupat.
Je to tedy na straně jedné čistě individuální, osobní cesta - cesta osobního zrání; ale na straně druhé se tato cesta dotýká těch nejvyšších vůbec myslitelných sfér, totiž sféry absolutního Krásna, a spolu s tím absolutního Dobra.
Já nechci v žádném případě tvrdit, že tento návrat k antickému myšlení by mohl poskytovat nějakou definitivní odpověď na existenciální krizi a prázdnotu současné doby, současného světa. Dnes už jsme přece jenom někde jinde, ten starý svět není možno bez dalšího vrátit zpátky.
Ale přece - opakuji ještě jednou, ti staří Řekové se dokázali dotknout něčeho velice podstatného, a velice hlubokého; a teď jde o to, jestli se nám podaří k tomuto skrytému "Něčemu" najít naši vlastní cestu.
JK
Ten cynismus je spíš obrana, hradba nebo - jak mi kdysi řekl jeden psycholog - "obednění" snadno zranitelného lidského nitra ("duše", jak by řekli někteří, kdo to teď čtou). Jiní jako takové "obednění" používají víru (a kdoví, jestli ti nejplamennější morální velikáni dštící z kazatelen oheň a síru na ubohé a směšné smrtelníky nejsou právě z těch uvnitř nejzranitelnějších; ergo, je na místě otázka, kdo je potom tedy ubožejší a směšnější, jestli ti morální velikáni nebo ti cynici...)
Kdyby ti věřící zůstali u toho, že jim víra pomáhá lépe přežívat tohle slzavé údolí, tak ať si spánembohem věří čemu chtějí; jenže oni mají navíc většinou nezvladatelné puzení k misijnímu působení mezi jinověrci a nevěřícími ve svém okolí nebo rovnou k zatracování všech, kdo s nimi tu jejich víru nesdílejí, a to už je přes čáru. Nemluvě o zneužívání víry a náboženství v politice a jiných mocenských hrách.
Kdyby ti věřící zůstali u toho, že jim víra pomáhá lépe přežívat tohle slzavé údolí, tak ať si spánembohem věří čemu chtějí; jenže oni mají navíc většinou nezvladatelné puzení k misijnímu působení mezi jinověrci a nevěřícími ve svém okolí nebo rovnou k zatracování všech, kdo s nimi tu jejich víru nesdílejí, a to už je přes čáru. Nemluvě o zneužívání víry a náboženství v politice a jiných mocenských hrách.
VP
January 5, 2020 v 23.28
Pane Kalousi, teď už tu diskutujete s někým, kdo tu nediskutuje a nemůže se bránit. (Anebo si jenom stěžujete na špatné zkušenosti?) Ze zdejších diskutujících Vás nikdo nezatracuje ani nezneužívá víru v politice nebo snad mocenských hrách.
JK
Nebojte se, nějaká ta potrefená husa se najde vždycky.
January 6, 2020 v 9.08
A myslíte si, pane Kalousi, že při střelbě, která má tak široký rozsah bude potrefen vždycky ten, kdo si to zaslouží? Nebo tomu může být i naopak?
Mimochodem, zrovna mě napadlo, že apoštol Pavel vlastně také mluví o Boží zbroji - o štítu víry, o meči Božího slova atd. Ale boj se samozřejmě nevede proti tělu a krvi (čili ne proti člověku) nýbrž proti mocnostem zla.
Mimochodem, zrovna mě napadlo, že apoštol Pavel vlastně také mluví o Boží zbroji - o štítu víry, o meči Božího slova atd. Ale boj se samozřejmě nevede proti tělu a krvi (čili ne proti člověku) nýbrž proti mocnostem zla.
January 6, 2020 v 10.11
Možná je to pravda. Cynik se často uchyluje ke střelbě širokého rozsahu a zbraním těžkého kalibru, protože je vnitřně zraněn. Například ten, koho kdysi zradila nějaká žena, bude pravděpodobně tvrdit, že všechny ženy jsou mrchy. Zatímco muž, který neztratil naději, to říkat nebude.
JP
January 6, 2020 v 12.56
Pane Kalousi, co se evolučních kořenů víry v Boha týče, o tom jsem právě napsal dost zásadní text v jiné diskusi ("Přijde Spravedlivý?").
Takže tady jenom tolik: ano, to "misijní působení" věřících ateista pociťuje nutně jako nepřípustné, až vysloveně provokativní.
Kdyby věřící pouze prostě řekl "věřím, protože mám k tomu vnitřní potřebu" - pak by sotva bylo možno něco zásadního namítnout. Jak sám konstatujete, člověk je ve svém nitru zřejmě hodně nesebejistý tvor; který si stále musí hledat oporu někde mimo sebe. (Což ovšem stejně tak může platit i pro racionalisty.)
Ale: když věřící náhle začne apodikticky tvrdit přesvědčenému ateistovi: "I tebe stvořil Bůh, a tento Bůh tě zahrnuje svou milostí a je jedinou zárukou smyslu svého bytí" - pak máte naprostou pravdu, že tohle už je za hranou. To už je ingerence cizí moci do vlastního výsostného území, do pocitu vlastní identity a vlastní integrity; a tady už je samozřejmě naprosto legitimní, a naprosto nutné bránit se takovýmto atakům.
Takže tady jenom tolik: ano, to "misijní působení" věřících ateista pociťuje nutně jako nepřípustné, až vysloveně provokativní.
Kdyby věřící pouze prostě řekl "věřím, protože mám k tomu vnitřní potřebu" - pak by sotva bylo možno něco zásadního namítnout. Jak sám konstatujete, člověk je ve svém nitru zřejmě hodně nesebejistý tvor; který si stále musí hledat oporu někde mimo sebe. (Což ovšem stejně tak může platit i pro racionalisty.)
Ale: když věřící náhle začne apodikticky tvrdit přesvědčenému ateistovi: "I tebe stvořil Bůh, a tento Bůh tě zahrnuje svou milostí a je jedinou zárukou smyslu svého bytí" - pak máte naprostou pravdu, že tohle už je za hranou. To už je ingerence cizí moci do vlastního výsostného území, do pocitu vlastní identity a vlastní integrity; a tady už je samozřejmě naprosto legitimní, a naprosto nutné bránit se takovýmto atakům.
JK
A myslíte si, pane Kalousi, že při střelbě, která má tak široký rozsah bude potrefen vždycky ten, kdo si to zaslouží? Nebo tomu může být i naopak?"
Jak píše Josef Poláček, ten, kdo se snaží narušovat mou integritu a identitu, si to zaslouží vždycky. A ten, kdo se o to nesnaží, zřejmě zasažen nebude.
"Ale boj se samozřejmě nevede proti tělu a krvi (čili ne proti člověku) nýbrž proti mocnostem zla."
Vždyť to je pořád dokolečka: Výklad toho, co je dobro a zlo, si už 2000 let snažíte usurpovat vy křesťané. "Pozabíjejte je všechny, pámbu si je tam nahoře přebere."
"Cynik se často uchyluje ke střelbě širokého rozsahu a zbraním těžkého kalibru, protože je vnitřně zraněn."
Opomíjíte možnost, že se brání preventivně, aby k tomu zranění nedošlo. Při agresivitě, mocenských ambicích a mediálním působení spousty Vašich souvěrců, zvlášť těch, kteří božím dopuštěním zastávají vysoké funkce v hierarchii, je taková prevence zcela na místě.
Jak píše Josef Poláček, ten, kdo se snaží narušovat mou integritu a identitu, si to zaslouží vždycky. A ten, kdo se o to nesnaží, zřejmě zasažen nebude.
"Ale boj se samozřejmě nevede proti tělu a krvi (čili ne proti člověku) nýbrž proti mocnostem zla."
Vždyť to je pořád dokolečka: Výklad toho, co je dobro a zlo, si už 2000 let snažíte usurpovat vy křesťané. "Pozabíjejte je všechny, pámbu si je tam nahoře přebere."
"Cynik se často uchyluje ke střelbě širokého rozsahu a zbraním těžkého kalibru, protože je vnitřně zraněn."
Opomíjíte možnost, že se brání preventivně, aby k tomu zranění nedošlo. Při agresivitě, mocenských ambicích a mediálním působení spousty Vašich souvěrců, zvlášť těch, kteří božím dopuštěním zastávají vysoké funkce v hierarchii, je taková prevence zcela na místě.
January 6, 2020 v 16.09
Já přece žádné souvěrce v hierarchii nemám. Vlastně nemám skoro žádné souvěrce. Právě proto nějaké hledám.
JK
Já jsem myslel, že jste křesťanka...
VP
January 6, 2020 v 19.07
Já myslel, že se tu diskutuje, a ono se tu střílí.
PK
January 6, 2020 v 19.32
Ale kdeže. Po pravdě řečeno, nevím, kde to Petr Pithart vzal, že prý tady jsou "diskuse na vysoké úrovni".
To se mu tedy povedlo.
To se mu tedy povedlo.
JK
January 6, 2020 v 20.24
Pozorovat zápal, se kterým nadšenci prosazují Pravdu, někdy člověka vede až k tomu, že před nimi začne zkusmo hájit opačný názor. Jako když si šťouchnete tyčkou do ježka, jestli prskne.
(napsal Štefan Švec ve dnešním Salonu)
(napsal Štefan Švec ve dnešním Salonu)
Jsem. Ale ještě nemám svou denominaci. A i kdybych měla, tak stejně nebudu mlčet. Však to vy ani pan Poláček nemusíte číst. Můžu si sem věšet informace stejně jako vy.
Pan Poláček má nejvíc co povídat o narušování osobní integrity. On, který ji tady narušuje kdekomu svými ustavičnými nesmyslnými výroky o křesťanství a nekonečným hledáním "něčeho", které ovšem nesmí být Bohem.
Nemáte ani tušení, že já musím vést boj na více frontách. Musím se snažit smiřovat nesmiřitelné.
Pan Poláček má nejvíc co povídat o narušování osobní integrity. On, který ji tady narušuje kdekomu svými ustavičnými nesmyslnými výroky o křesťanství a nekonečným hledáním "něčeho", které ovšem nesmí být Bohem.
Nemáte ani tušení, že já musím vést boj na více frontách. Musím se snažit smiřovat nesmiřitelné.
JD
January 6, 2020 v 23.05
Smyslem diskuze, která má mít úroveň, je společné hledání pravdy. To neznamená nutně najít shodu nebo vzdát se ambic druhého přesvědčit, připadně že by nárok na přesvědčování měla jen jedna strana. Znamená to být aspoň trochu otevřený východiscím druhého a respektovat je alespoň jako hodné naslouchání a zvažování.
Věřící i nevěřící pochopitelně mají své přesvědčení za univerzální, takže logicky věřící si myslí, že i nevěřícího stvořil Bůh, zato nevěřící si myslí, že věřící věří v něco, co není. Ale když kromě vyjádření tohoto přesvědčení by jeden druhému začal naznačovat, že je kvůli svému přesvědčení ignorant, hlupák, morálně nižší bytost, slaboch, co potřebuje "berličku" atd., tvářit se, že jeho přesvědčení rozumím lépe než on sám, tak to už je za hranou.
Věřící i nevěřící pochopitelně mají své přesvědčení za univerzální, takže logicky věřící si myslí, že i nevěřícího stvořil Bůh, zato nevěřící si myslí, že věřící věří v něco, co není. Ale když kromě vyjádření tohoto přesvědčení by jeden druhému začal naznačovat, že je kvůli svému přesvědčení ignorant, hlupák, morálně nižší bytost, slaboch, co potřebuje "berličku" atd., tvářit se, že jeho přesvědčení rozumím lépe než on sám, tak to už je za hranou.
January 7, 2020 v 7.04
Četla jsem (už nevím kde), že při přesvědčování, chtě nechtě, hraje roli i osoba přesvědčujícího. Aspoň do té míry, do jaké ji druhá strana dokáže poznávat a vnímat. Na internetu je ta možnost omezená. Ale částečně to možné je.
Myslím si, že jsem tu toho o sobě napsala dost. Ten, kdo chtěl, mohl zaregistrovatt, jak do mého života vstoupil Bůh a co to se mnou udělalo.
Kdysi mě diskuse (zejména ty s panem Poláčkem) vytáčely. Teď už mě nevytočí ani ty nejhloupější útoky, kdy se někdo neustále nesmyslně snaží házet na nás vinu za středověké upalování, za zločiny koloniálních dobyvatelů, vykládat o nás, čemu jako křesťané podle něj věříme, atd.
Díky Bohu jsem spoustu věcí uviděla v novém světle, jakoby s větším odstupem. A získala jsem větší vytrvalost, klid a odvahu. Nejde o žádnou "berličku" nýbrž o proměnu. Není snad tohle důkaz Boží existence? I když existence "jen" toho osobního Boha, nikoli toho kosmického. Souvislost mezi nimi však je. Jde přece o prazáklad všeho.
Myslím si, že jsem tu toho o sobě napsala dost. Ten, kdo chtěl, mohl zaregistrovatt, jak do mého života vstoupil Bůh a co to se mnou udělalo.
Kdysi mě diskuse (zejména ty s panem Poláčkem) vytáčely. Teď už mě nevytočí ani ty nejhloupější útoky, kdy se někdo neustále nesmyslně snaží házet na nás vinu za středověké upalování, za zločiny koloniálních dobyvatelů, vykládat o nás, čemu jako křesťané podle něj věříme, atd.
Díky Bohu jsem spoustu věcí uviděla v novém světle, jakoby s větším odstupem. A získala jsem větší vytrvalost, klid a odvahu. Nejde o žádnou "berličku" nýbrž o proměnu. Není snad tohle důkaz Boží existence? I když existence "jen" toho osobního Boha, nikoli toho kosmického. Souvislost mezi nimi však je. Jde přece o prazáklad všeho.
PM
kdy se člověk cítí bezmocný/slepý vůči tajemnému vyššímu řádu/uspořádání, tedy věčnému opakování lidských dějiny soupeření s nadlidskými/božskými silami, je usilování o osobní integritu extra vachrlatou záležitostí...bych poznamenal.
JK
Jenomže jakou máme alternativu? Osobnosti s narušenou integritou jsou obvykle považovány za duševně nemocné...
JP
January 7, 2020 v 15.24
No ano - právě proto každý natolik usilovně, někdy až přímo zoufale bojuje o tu svou integritu.
Rozdíl mezi racionalisty a spiritualisty je v tom, že spiritualisté (jmenovitě křesťané) v zájmu udržení této své integrity musejí znovu a znovu vytvářet představy, které jsou fiktivní, a naopak popírat skutečnosti, které jsou evidentní.
Nejedná se tedy - jak se domnívá pan Dospiva - že by se v těchto sporech jednalo o zcela rovnovážný stav, kde by každá z obou stran měla prostě vyvinout trochu více pochopení pro tu druhou. Ryze racionalistická mysl se sice z hlediska mysli spirituálně založené může právem jevit jako redukcionistická, omezená; ale opačně z hlediska racionalistické mysli ta křesťansko-spiritualistická se nachází v trvalé kolizi se základním postulátem pravdivosti.
Oproti tomu racionalismus nijak nedeformuje pravdu; on ji pouze zkracuje, ochuzuje.
Rozdíl mezi racionalisty a spiritualisty je v tom, že spiritualisté (jmenovitě křesťané) v zájmu udržení této své integrity musejí znovu a znovu vytvářet představy, které jsou fiktivní, a naopak popírat skutečnosti, které jsou evidentní.
Nejedná se tedy - jak se domnívá pan Dospiva - že by se v těchto sporech jednalo o zcela rovnovážný stav, kde by každá z obou stran měla prostě vyvinout trochu více pochopení pro tu druhou. Ryze racionalistická mysl se sice z hlediska mysli spirituálně založené může právem jevit jako redukcionistická, omezená; ale opačně z hlediska racionalistické mysli ta křesťansko-spiritualistická se nachází v trvalé kolizi se základním postulátem pravdivosti.
Oproti tomu racionalismus nijak nedeformuje pravdu; on ji pouze zkracuje, ochuzuje.
PM
V dobách všeobecně narušené integrity jde o schopnost takového terapeutického postoje. který zohlední prahovou toxicitu argumentace.
Evidentním musí být poznatek, že střet mezi tradičním a moderním pojetím křesťanského idealismu o korektní výklad skutečnosti probíhá již pár set let a nadále a opodstatněně se nachází v patové situaci.
Kdo z věřících či nevěřících je schopno nám doložit znalost zrodu svého vědomí....bych coby sedativum nabídl.
Evidentním musí být poznatek, že střet mezi tradičním a moderním pojetím křesťanského idealismu o korektní výklad skutečnosti probíhá již pár set let a nadále a opodstatněně se nachází v patové situaci.
Kdo z věřících či nevěřících je schopno nám doložit znalost zrodu svého vědomí....bych coby sedativum nabídl.
JK
Děkuji. Z toho vyplývá, že nejnižší stupeň narušení integrity osobnosti zřejmě vykazují agnostici, kteří obvykle necítí potřebu v tomto sporu zaujímat jakákoli stanoviska. Protože se považuji za součást agnostické komunity, kvituji Váš názor s potěšením.
JP
January 8, 2020 v 12.05
"Znalost zrodu svého vědomí" - jako obvykle pan Petrasek uhodil hřebík přímo na hlavičku.
My se v našem vědomí
- vztahujeme ke světu
- jsme uchopeni světem; a zároveň
- konstruujeme si svůj vlastní svět.
To co je pak naším aktuálním vědomím, to je výslednicí těchto tří faktorů. Dalo by se také říci: těchto tří proměnných. Neboť žádný z těchto tří faktorů není fixní, dalo by se daleko spíše říci že jsou to jako míčky v rukou žongléra, jejich dráhy se neustále protínají a proplétají. Není tu jeden jediný opravdu pevný bod.
A i ten "zrod našeho vědomí" spadá do tohoto neustálého pohybu, neustálého vzájemného kroužení a prolínání. Svým způsobem zde máme dán ten samý stav, jaký je ve fyzice definován jako "princip neurčitosti": jakmile nějakým způsobem fixujeme jeden z oněch faktorů, okamžitě nám uniknou všechny ostatní.
My se v našem vědomí
- vztahujeme ke světu
- jsme uchopeni světem; a zároveň
- konstruujeme si svůj vlastní svět.
To co je pak naším aktuálním vědomím, to je výslednicí těchto tří faktorů. Dalo by se také říci: těchto tří proměnných. Neboť žádný z těchto tří faktorů není fixní, dalo by se daleko spíše říci že jsou to jako míčky v rukou žongléra, jejich dráhy se neustále protínají a proplétají. Není tu jeden jediný opravdu pevný bod.
A i ten "zrod našeho vědomí" spadá do tohoto neustálého pohybu, neustálého vzájemného kroužení a prolínání. Svým způsobem zde máme dán ten samý stav, jaký je ve fyzice definován jako "princip neurčitosti": jakmile nějakým způsobem fixujeme jeden z oněch faktorů, okamžitě nám uniknou všechny ostatní.
JD
k Vašemu příspěvku ze 7. ledna 2020, 15:24:36 - víte, těžko můžete vést smysluplnou debatu, když nějakým tvrzením předem onálepkujete a diskvalifikujete druhou stranu.
PM
ve střetu mezi tradičním a moderním pojetím křesťanského idealismu.
O nesnáz korektního hledání výkladu neznámého společného opěrného bodu, který probíhá již pár set let a nadále a opodstatněně se nachází v patové situaci.
Umění vést smysluplnou debatu a nějakým tvrzením předem nediskvalifikovat druhou stranu je tak konstantou všeobecné nouze lidské kondice.
S tím se vypořádat bez lkaní se semtam úspěšně pokoušíme jak religiózním tak analytickým pojetím psýchy lidské kondice......bych mínil.
O nesnáz korektního hledání výkladu neznámého společného opěrného bodu, který probíhá již pár set let a nadále a opodstatněně se nachází v patové situaci.
Umění vést smysluplnou debatu a nějakým tvrzením předem nediskvalifikovat druhou stranu je tak konstantou všeobecné nouze lidské kondice.
S tím se vypořádat bez lkaní se semtam úspěšně pokoušíme jak religiózním tak analytickým pojetím psýchy lidské kondice......bych mínil.
JP
January 9, 2020 v 14.39
Pane Dospivo, to že věřící (křesťané) vytvářejí fiktivní, mystické představy (jako je například představa Boha, andělů, svatých atd.atd.) - to není žádná diskvalifikace, nýbrž holé konstatování naprosto reálného stavu.
PM
křehkost návaznosti mezi
těmi, které Bůh zahrnuje svou milostí a kterým nabízí záruku smyslu bytí
a těmi, kterým může být výchozím pocitem i "princip neurčitosti".
Příkladně pojem láska věřící vnímá jako biofilní projev a její nekrofilní formu přenechává výhradně psychiatrii.
V té souvislosti jsem to již několikrát a po zásluze schytal i od religionistů: Tak takhle se s věřícími nemluví!!!
Křehkost si žádá citlivosti ....bych objevně dodal.
těmi, které Bůh zahrnuje svou milostí a kterým nabízí záruku smyslu bytí
a těmi, kterým může být výchozím pocitem i "princip neurčitosti".
Příkladně pojem láska věřící vnímá jako biofilní projev a její nekrofilní formu přenechává výhradně psychiatrii.
V té souvislosti jsem to již několikrát a po zásluze schytal i od religionistů: Tak takhle se s věřícími nemluví!!!
Křehkost si žádá citlivosti ....bych objevně dodal.
JP
V určitém smyslu máte samozřejmě pravdu, pane Petrasku; a mně samotnému zrovna tato myšlenka v minulých dnech projela myslí.
Jenže - u dané tématiky je otázka, jestli je takto citlivý přístup opravdu reálně možný. A jestli by tohoto "citlivého přístupu" protistrana okamžitě nezneužila pro své zájmy. Tedy pro jednostranné posílení svých pozic; aniž by na to odpověděla stejně citlivým porozuměním pro pozice strany opačné.
Ve svém textu "Základy našeho bytí" jsem napsal, že když se diskuse na dané téma začnou apodiktickým prohlášením "Člověka stvořil Bůh", pak je to jako bouchnutí do stolu. Na tomto základě není vůbec možno zahájit nějaký dialog směřující k vzájemnému porozumění; tento apodiktický výrok je možno buďto bezvýhradně akceptovat, anebo ale stejně tak zásadně odmítnout, jako zcela fiktivní.
Nějaký kompromis ve smyslu "Bůh stvořil člověka, ale zároveň člověk stvořil Boha" se tu jeví být absolutně nemožný. A to přesto, že právě toto by ještě tak relativně nejspíše odráželo skutečný stav věcí.
Jenže - u dané tématiky je otázka, jestli je takto citlivý přístup opravdu reálně možný. A jestli by tohoto "citlivého přístupu" protistrana okamžitě nezneužila pro své zájmy. Tedy pro jednostranné posílení svých pozic; aniž by na to odpověděla stejně citlivým porozuměním pro pozice strany opačné.
Ve svém textu "Základy našeho bytí" jsem napsal, že když se diskuse na dané téma začnou apodiktickým prohlášením "Člověka stvořil Bůh", pak je to jako bouchnutí do stolu. Na tomto základě není vůbec možno zahájit nějaký dialog směřující k vzájemnému porozumění; tento apodiktický výrok je možno buďto bezvýhradně akceptovat, anebo ale stejně tak zásadně odmítnout, jako zcela fiktivní.
Nějaký kompromis ve smyslu "Bůh stvořil člověka, ale zároveň člověk stvořil Boha" se tu jeví být absolutně nemožný. A to přesto, že právě toto by ještě tak relativně nejspíše odráželo skutečný stav věcí.
JN
January 10, 2020 v 11.53
"... více než vláda politických stran se mi zamlouvá vláda stavů", jak řekl současný český primas..." (Jindřich Kalous, úterý 31. prosince 2019, 08:39:27)
"Podobně tomu bylo s Chudobovým fašismem, který mu byl neprávem podsouván. Mezi prvními ze všech si po právu uvědomoval, že starý demokratický systém vyhovuje čím dál tím méně modernímu řízení společnosti, v níž převládají ekonomické vlivy. O tom se již dnes píše, mluví a konferuje na všech stranách, že je nutné zavést jisté korektury. Doporučoval například aby druhou parlamentní komoru volili a tvořili zástupci zájmových organizací: od zaměstnavatelů přes pracující až po ženy a mládež. Měla být jakousi "pojistkou" proti příliš svévolnému počínání politiků a proti jejich lehkovážným slibům. V každé vyspělé zemi dnes vláda vyjednává právě se zájmovými organizacemi zaměstnanců, zemědělců, dopravců a jiných, jimž stačí, aby "šli do ulic" a dosáhli tak splnění svých požadavků, aniž by to bylo označeno za fašistický postup při zavádění stavovského státu." (Jaroslav Vrzala, Dialog Evropa XXl, 2000, č. 1-2)
-------------------------------------
Narazil jsem na to v knize Bohdana Chudoby Člověk nad dějinami. Možná se Duka inspiroval u Chudoby, který ve Španělsku v exilu žil a k F. Francovi určité sympatie měl.
-------------------------------------
Narazil jsem na to v knize Bohdana Chudoby Člověk nad dějinami. Možná se Duka inspiroval u Chudoby, který ve Španělsku v exilu žil a k F. Francovi určité sympatie měl.
JK
Z čeho budete citovat příště? Navrhuji Protokoly siónských mudrců...
JN
Chudobu je možné významem řadit k Pekařovi nebo Kalistovi.
Je mi také už jasnější, kam řadit Vás.
Je mi také už jasnější, kam řadit Vás.
JD
pokud považujete za "evidentně" nepravdivou či fiktivní samotnou představu osobního Boha, pak je opravdu diskuze krajně obtížná. Mohl bych se ptát, z čeho tuto "evidentní fiktivnost" dovozujete, a pak poukazovat na to, že tato konstrukce vychází z předpokladů, které také nemusí být samozřejmé (ono se fiktivním může jevit i to Vámi vzývané "Něco"), ale přiznám se, že už mě to také unavuje. Když se říká, že víra je iracionální, pak si jen také dovolím napsat, že pravý důvod ateismu prohlašujícího za nepřijatelnou, reálně nemožnou existenci Boha, je jiný než domněle racionální argumenty. Přijmout Boha totiž znamená pokoru před ním, uznání, že mu nejsem roven, a to prostě našemu Já nedělá dobře.
JK
Děláte si srandu Vy nebo Vaši učitelé?
Chudoba byl taková ultrakonzerva, že se s ním nekamarádili ani jeho političtí bratři a souvěrci. A ty Protokoly jsem uvedl schválně - nebo snad není pravda, že Chudoba někde píše o Chazarech? V dehonestujícím použití názvu toho národa a popisu jeho vztahu k judaismu se moc neliší od některých postav temných zákoutí dnešního českého internetu, včetně takových etalonů vysoké morálky jako jsou některé údajně křesťanské weby. (Skoro se mi chce říct, že tím předběhl dobu o desítky let.) Ale pokud jde o mě, tak mi stačí jeho třeba i nepříliš nahlas vyjádřené sympatie k Francovi, abych ho nebral vážně.
Chudoba byl taková ultrakonzerva, že se s ním nekamarádili ani jeho političtí bratři a souvěrci. A ty Protokoly jsem uvedl schválně - nebo snad není pravda, že Chudoba někde píše o Chazarech? V dehonestujícím použití názvu toho národa a popisu jeho vztahu k judaismu se moc neliší od některých postav temných zákoutí dnešního českého internetu, včetně takových etalonů vysoké morálky jako jsou některé údajně křesťanské weby. (Skoro se mi chce říct, že tím předběhl dobu o desítky let.) Ale pokud jde o mě, tak mi stačí jeho třeba i nepříliš nahlas vyjádřené sympatie k Francovi, abych ho nebral vážně.
JN
Přizpůsobím se vaší metodě. Necitoval jsem Chudobu, ale Vrzalu.
JP
January 11, 2020 v 11.46
Pane Dospivo, dejme si zcela konkrétní příklad: existuje někdo takový jako například archanděl Gabriel reálně, anebo je to jenom mytologická představa jedné určité náboženské tradice na této planetě?
JP
Pane Petrasku, ohledně té možnosti vzájemného pochopení, či přinejmenším vzájemné vstřícnosti mi hlavou projela myšlenka: a jak je tomu někde jinde? Na nějaké jiné, obydlené planetě, která je ale civilizačně mnohem vyspělejší než ta naše? Která je dejme tomu o nějakých deset tisíc let napřed (což je z kosmického hlediska jen nepatrný okamžik; ale ve zrychleném čase moderní civilizace obrovský rozdíl). Utápěla by se i tato civilizace v nesmiřitelných sporech o boží původ vesmíru; anebo by tam tato záležitost byla už definitivně vyřešena?
Na jedné straně je možno prakticky s určitostí prohlásit: i tam by byli neustále konfrontováni s principiálním protikladem mezi myšlením racionalistickým, a mezi myšlením (respektive vnímáním) intuitivně-holistickým.
Ty obvyklé představy, že by tato mnohem vyspělejší civilizace byla už jenom čistě technická či technologická (anebo by ji rovnou tvořili už jenom samí roboti), totiž patří tak nanejvýš do hollywoodských filmů; to co utváří samotný komplex živého vědomí, je něco zcela zásadně jiného. Jinak řečeno: tu vnitřní, intiutivně-emocionální složku není možno nahradit nějakým pouze chladně technickým věděním.
Takže vyjděme z toho, že v každém případě určité napětí mezi oběma zmíněnými složkami lidského vědomí bude přetrvávat i tam. Ale - je možno vycházet z toho, že bude přetrvávat i v té podobě v jaké ji ještě prožíváme my, tedy ve formě střetu specificky náboženských představ na straně jedné, a chladného racionalistického ateismu na straně druhé?
Při vším riziku takovýchto předpovědí bych si s celkem dost vysokou pravděpodobností troufal tvrdit dvě věci:
- za prvé, že tam nebude naprosto žádná povědomost o nějakém křesťanském Bohu;
- a za druhé, že tam nicméně bude přítomna nějaká forma spirituality.
Tato spiritualita bude zřejmě už mnohem vyspělejší, tedy jemnější, "duchovnější", nežli jak to umožňují klasické náboženské směry, které jsou vždy nerozlučně spjaty se zcela určitým způsobem vyznání, se zcela určitými fixními články víry, se zcela určitým kultem.
Bude to spiritualita, která už alespoň v zásadní míře dokázala překonat zásadní protiklad mezi vírou a rozumem.
Tady se ale zároveň dostáváme k jednomu dost podstatnému bodu; respektive k podstatnému rozlišování, které je ale zcela pravidelně přehlíženo.
Totiž: jaký je vlastně vztah mezi spiritualitou a vírou? U nás - totiž na naší planetě, a jmenovitě v teritorii s dominantním postavením tradice křesťanské, respektive vůbec (mono)teistické obojí obvykle splývá dohromady.
Jenže - ve skutečnosti to zdaleka není totéž. Je naprosto možno být spirituálně orientovaným, a přitom nevěřit. V každém případě - nevěřit v (personálního) Boha. Reálným dokladem možnosti takovéhoto odloučení je buddhismus.
Takže tedy: podle mého přesvědčení i na této cizí planetě (respektive na naší vlastní planetě, o deset tisíc let později) bude i nadále přítomna spiritualita. Ale - víra?... To je jak řečeno značně jiná záležitost.
Spiritualita obecně je jiný, "alternativní" způsob vztahování se ke skutečnosti. Je to spatřování skutečnosti našeho žití v jiném modu, pod jiným úhlem pohledu, v jiných souvislostech. To všechno nemusí být nijak v rozporu s postulátem rozumu (pokud tento rozum nepojímáme úzce racionalisticky).
Ale víra?... I tady by vlastně bylo zapotřebí dále jdoucího rozlišování. A to sice mezi "vírou v Boha" na straně jedné, a mezi vírou v "Něco" na straně druhé.
Víra v "Něco" obecně je vírou v to, že zde existuje něco, co mě přesahuje v mé čistě individuální existenci; něco k čemu se mohu přimknout, a čím se mohu nechat vést.
Zatímco "víra v Boha" - k té je už nutno si vytvořit nějakou zcela specifickou, v principu tak či onak antropologizovanou představu takové či onaké Bytosti, která stojí nade mnou, a která má vůči mně dominantní a autoritativní postavení.
Takže ohledně oné hypotetické planety s náskokem deseti tisíc let civilizačního pokroku ve srovnání s námi bych si troufl odhadovat, že nejen spiritualita jako taková, ale dokonce i určitý druh "víry" tam bude v nějaké formě existovat. A že v daném ohledu tedy dojde i k základnímu smíření mezi táborem racionalistů a spiritualistů.
Ale že by i na oné planetě byl stále ještě přítomen nějaký "Bůh" v klasické podobě nějaké supranaturální bytosti - o tom je možno mít dosti zásadní pochybnosti.
Na jedné straně je možno prakticky s určitostí prohlásit: i tam by byli neustále konfrontováni s principiálním protikladem mezi myšlením racionalistickým, a mezi myšlením (respektive vnímáním) intuitivně-holistickým.
Ty obvyklé představy, že by tato mnohem vyspělejší civilizace byla už jenom čistě technická či technologická (anebo by ji rovnou tvořili už jenom samí roboti), totiž patří tak nanejvýš do hollywoodských filmů; to co utváří samotný komplex živého vědomí, je něco zcela zásadně jiného. Jinak řečeno: tu vnitřní, intiutivně-emocionální složku není možno nahradit nějakým pouze chladně technickým věděním.
Takže vyjděme z toho, že v každém případě určité napětí mezi oběma zmíněnými složkami lidského vědomí bude přetrvávat i tam. Ale - je možno vycházet z toho, že bude přetrvávat i v té podobě v jaké ji ještě prožíváme my, tedy ve formě střetu specificky náboženských představ na straně jedné, a chladného racionalistického ateismu na straně druhé?
Při vším riziku takovýchto předpovědí bych si s celkem dost vysokou pravděpodobností troufal tvrdit dvě věci:
- za prvé, že tam nebude naprosto žádná povědomost o nějakém křesťanském Bohu;
- a za druhé, že tam nicméně bude přítomna nějaká forma spirituality.
Tato spiritualita bude zřejmě už mnohem vyspělejší, tedy jemnější, "duchovnější", nežli jak to umožňují klasické náboženské směry, které jsou vždy nerozlučně spjaty se zcela určitým způsobem vyznání, se zcela určitými fixními články víry, se zcela určitým kultem.
Bude to spiritualita, která už alespoň v zásadní míře dokázala překonat zásadní protiklad mezi vírou a rozumem.
Tady se ale zároveň dostáváme k jednomu dost podstatnému bodu; respektive k podstatnému rozlišování, které je ale zcela pravidelně přehlíženo.
Totiž: jaký je vlastně vztah mezi spiritualitou a vírou? U nás - totiž na naší planetě, a jmenovitě v teritorii s dominantním postavením tradice křesťanské, respektive vůbec (mono)teistické obojí obvykle splývá dohromady.
Jenže - ve skutečnosti to zdaleka není totéž. Je naprosto možno být spirituálně orientovaným, a přitom nevěřit. V každém případě - nevěřit v (personálního) Boha. Reálným dokladem možnosti takovéhoto odloučení je buddhismus.
Takže tedy: podle mého přesvědčení i na této cizí planetě (respektive na naší vlastní planetě, o deset tisíc let později) bude i nadále přítomna spiritualita. Ale - víra?... To je jak řečeno značně jiná záležitost.
Spiritualita obecně je jiný, "alternativní" způsob vztahování se ke skutečnosti. Je to spatřování skutečnosti našeho žití v jiném modu, pod jiným úhlem pohledu, v jiných souvislostech. To všechno nemusí být nijak v rozporu s postulátem rozumu (pokud tento rozum nepojímáme úzce racionalisticky).
Ale víra?... I tady by vlastně bylo zapotřebí dále jdoucího rozlišování. A to sice mezi "vírou v Boha" na straně jedné, a mezi vírou v "Něco" na straně druhé.
Víra v "Něco" obecně je vírou v to, že zde existuje něco, co mě přesahuje v mé čistě individuální existenci; něco k čemu se mohu přimknout, a čím se mohu nechat vést.
Zatímco "víra v Boha" - k té je už nutno si vytvořit nějakou zcela specifickou, v principu tak či onak antropologizovanou představu takové či onaké Bytosti, která stojí nade mnou, a která má vůči mně dominantní a autoritativní postavení.
Takže ohledně oné hypotetické planety s náskokem deseti tisíc let civilizačního pokroku ve srovnání s námi bych si troufl odhadovat, že nejen spiritualita jako taková, ale dokonce i určitý druh "víry" tam bude v nějaké formě existovat. A že v daném ohledu tedy dojde i k základnímu smíření mezi táborem racionalistů a spiritualistů.
Ale že by i na oné planetě byl stále ještě přítomen nějaký "Bůh" v klasické podobě nějaké supranaturální bytosti - o tom je možno mít dosti zásadní pochybnosti.
JN
To, co víte, přestane ovšem časem platit (krom deduktivních věd) takže i ve většinu toho, "co víte", vlastně jen věříte.
Jestli existuje archanděl Gabriel, to nevím. Není to pro mě natolik důležité, abych se rozhodl věřit jedné z těch dvou možností (existuje - neexistuje). Pro Vás to, pane Poláčku, důležité je, takže jste se (INTUITIVNĚ - EMOCIONÁLNĚ) rozhodl jedné z těch dvou možností věřit.
Jestli existuje archanděl Gabriel, to nevím. Není to pro mě natolik důležité, abych se rozhodl věřit jedné z těch dvou možností (existuje - neexistuje). Pro Vás to, pane Poláčku, důležité je, takže jste se (INTUITIVNĚ - EMOCIONÁLNĚ) rozhodl jedné z těch dvou možností věřit.
JN
January 11, 2020 v 13.49
"Russellova čajová konvice" tedy platí i obráceně:
Já tvrdím, že nemohu vědět, jestli se tento objekt (čajová konvice) na oběžné dráze mezi Marsem a Jupiterem vyskytuje, Vy naopak, pane Poláčku, tvrdíte, že tam URČITĚ není, důkazní břemeno je tedy na Vaší straně.
Já pochopitelně nemohu dokazovat tvrzení, že "se věci mohou mít jakkoliv".
Já pochopitelně nemohu dokazovat tvrzení, že "se věci mohou mít jakkoliv".
JD
jak to vypadá a co se děje v duchovním světě, je v zásadě spekulací, a jak už jsme upozornil, v tomto směru jsem agnostik. Bible výslovně zmiňuje anděla (nikoli archanděla) či muže jménem Gabriel celkem čtyřikrát, z toho dvakrát v knize Daniel a dvakrát v Lukášově evangeliu. Gabriel znamená "Bůh je mocný". Význam jména se vykládá také jako „muž boží“, „Bůh je silný“, „Bůh je moje síla“, „hrdina boží“, nebo jako „přemohl mě Bůh“. Určitá duchovní zkušenost je zde popsána jistě lidskými slovy, což ale neznamená, že za nimi nestojí skutečná duchovní bytost.
Touto otázkou však odbíháte od otázky existence samotného Boha. Nebavíme se tu o nějakém "létajícím špagetovém monstru", ale o jedné ze základních filozofických otázek, totiž zda za světem, životem a člověkem jako bytostí nadanou vědomím, cítěním, rozumem a vůlí stojí jen neosobní procesy nebo neosobní základ či řád, anebo nějaká nejvyšší bytost, která rovněž disponuje vědomím, cítěním, rozumem a vůlí, co všechno ostatní přesahuje. Osobně jsem došel k tomu, že tuto otázku nelze rozumově rozhodnout nebo čistě rozumově odpovědět, případně opravdu záleží na tom, přes jakou "barevnou fólii" se na skutečnost podíváte. Ale zatímco já připouštím neexistenci Boha jako možnou, Vy možnost jeho reálné existence striktně odmítáte a kategoricky ji označujete jako evidentně nepravdivou. Pak kdo tady "bouchá do stolu"?
Možná namítnete, že jste měl na mysli ne Boha jako abstraktní filozofickou kategorii, ale konkrétně křesťanského Boha se vším tím zázračným uzdravováním, neposkvrněným početím a vzkříšením. Jenže za prvé z Vašich příspěvků vyplývá, že to tak úplně není pravda, pro Vás je nepřijatelná už myšlenka reálné existence osobního Boha jako takového, ať už křesťanského nebo jiného, a poukaz na údajně evidentní rozpor těchto popisovaných událostí se skutečností používáte jen jako své beranidlo proti představě osobního Boha jako takové. A za druhé, pokud připustíme, že Bůh existuje, pak musíme připustit, že je v jeho moci dělat věci přesahující zákonitosti tohoto světa.
Touto otázkou však odbíháte od otázky existence samotného Boha. Nebavíme se tu o nějakém "létajícím špagetovém monstru", ale o jedné ze základních filozofických otázek, totiž zda za světem, životem a člověkem jako bytostí nadanou vědomím, cítěním, rozumem a vůlí stojí jen neosobní procesy nebo neosobní základ či řád, anebo nějaká nejvyšší bytost, která rovněž disponuje vědomím, cítěním, rozumem a vůlí, co všechno ostatní přesahuje. Osobně jsem došel k tomu, že tuto otázku nelze rozumově rozhodnout nebo čistě rozumově odpovědět, případně opravdu záleží na tom, přes jakou "barevnou fólii" se na skutečnost podíváte. Ale zatímco já připouštím neexistenci Boha jako možnou, Vy možnost jeho reálné existence striktně odmítáte a kategoricky ji označujete jako evidentně nepravdivou. Pak kdo tady "bouchá do stolu"?
Možná namítnete, že jste měl na mysli ne Boha jako abstraktní filozofickou kategorii, ale konkrétně křesťanského Boha se vším tím zázračným uzdravováním, neposkvrněným početím a vzkříšením. Jenže za prvé z Vašich příspěvků vyplývá, že to tak úplně není pravda, pro Vás je nepřijatelná už myšlenka reálné existence osobního Boha jako takového, ať už křesťanského nebo jiného, a poukaz na údajně evidentní rozpor těchto popisovaných událostí se skutečností používáte jen jako své beranidlo proti představě osobního Boha jako takové. A za druhé, pokud připustíme, že Bůh existuje, pak musíme připustit, že je v jeho moci dělat věci přesahující zákonitosti tohoto světa.
JP
January 12, 2020 v 12.16
Pane Nusharte, Vy zcela systematicky překrucujete věci (a argumenty) tak, že už skutečně pozbývá jakéhokoli smyslu s Vámi diskutovat.
Já jsem nikdy nenapsal že ta Russelova konvice mezi Marsem a Venuší neobíhá. Já jenom říkám, že jestli někdo něco takového věří a nechce platit za naprostého pomatence, pak si musí dát tu práci s tím to dokázat.
Já jsem nikdy nenapsal že ta Russelova konvice mezi Marsem a Venuší neobíhá. Já jenom říkám, že jestli někdo něco takového věří a nechce platit za naprostého pomatence, pak si musí dát tu práci s tím to dokázat.
PK
kdo je schopen prostě napsat, že žádná konvice, Russelova ani žádná jiná, ani žádné jiné nádobí mezi Marsem a Venuší, ani mezi žádnými jinými planetami, neobíhá, a že opačné tvrzení je totální magořina.
JP
January 12, 2020 v 12.27
Pan Dospiva: v podstatě naprosto to samé. Já jsem neřekl, že "Bůh neexistuje". Já jsem jenom řekl a napsal, že pro jeho o b j e k t i v n í existenci nejsou naprosto žádné důkazy.
To jediné co je možno tvrdit skutečně oprávněně, je to, že velké množství lidí má, pociťuje v n i t ř n í prožitek, který nazýváme obecně prožitkem spirituálním, transcendentálním apod.
Napsal jsem navíc, že tento vnitřní prožitek naprosto má svou určitou oporu v určitých objektivních danostech tohoto světa: a to sice v onom (Parmenidově) Bytí, které je kdykoli možno si odvodit cestou logické úvahy.
Toto je ale zároveň všechno, co můžeme tvrdit oprávněně. Všechno nad to jdoucí je už čistě jenom naší spekulací. Kromě jiného je spekulací i to, tento pocit transcendence vykládat jako živou bytost, jako subjekt nadaný vlastním vědomím. Takovýto výklad je nejenom nepodložený; nýbrž nese i zcela zjevné znaky antropologizace. Je tu tedy zcela zřetelně vidět, že člověk (věřící) do svého prožitku tohoto "transcendentna" vnáší své vlastní, ryze lidské představy.
No - a to je vlastně všechno, co je možno na dané úrovni k této věci říci.
To jediné co je možno tvrdit skutečně oprávněně, je to, že velké množství lidí má, pociťuje v n i t ř n í prožitek, který nazýváme obecně prožitkem spirituálním, transcendentálním apod.
Napsal jsem navíc, že tento vnitřní prožitek naprosto má svou určitou oporu v určitých objektivních danostech tohoto světa: a to sice v onom (Parmenidově) Bytí, které je kdykoli možno si odvodit cestou logické úvahy.
Toto je ale zároveň všechno, co můžeme tvrdit oprávněně. Všechno nad to jdoucí je už čistě jenom naší spekulací. Kromě jiného je spekulací i to, tento pocit transcendence vykládat jako živou bytost, jako subjekt nadaný vlastním vědomím. Takovýto výklad je nejenom nepodložený; nýbrž nese i zcela zjevné znaky antropologizace. Je tu tedy zcela zřetelně vidět, že člověk (věřící) do svého prožitku tohoto "transcendentna" vnáší své vlastní, ryze lidské představy.
No - a to je vlastně všechno, co je možno na dané úrovni k této věci říci.
JP
January 12, 2020 v 12.32
Ještě dodatek: v dané rovině není nijak podstatné, jestli je řeč o personálním bohu vůbec, anebo o specifickém Bohu podle judaisticko-křesťanské tradice.
Ten Bůh judaisticko-křesťanské tradice má jenom ještě to "navíc", že je nerozlučně spojen s celou řadou spoecifických dogmat, která jsou seriózním novozákonním (respektive biblickým) výzkumem už dávno vyvrácena.
----------------------------
P.S. Pokud si tu transcendentální sféru představíme v podobě personálního Boha, pak už skutečně není důvodu nevěřit tomu, že může konat i jakékoli zázraky. Právě proto už samotná představa personálního Boha patří už jenom do kategorie čiré fantazie.
Ten Bůh judaisticko-křesťanské tradice má jenom ještě to "navíc", že je nerozlučně spojen s celou řadou spoecifických dogmat, která jsou seriózním novozákonním (respektive biblickým) výzkumem už dávno vyvrácena.
----------------------------
P.S. Pokud si tu transcendentální sféru představíme v podobě personálního Boha, pak už skutečně není důvodu nevěřit tomu, že může konat i jakékoli zázraky. Právě proto už samotná představa personálního Boha patří už jenom do kategorie čiré fantazie.
January 12, 2020 v 12.44
Problém je v tom, pane Poláčku, že vy si sám o sobě nepřipustíte, že byste do něčeho vnášel jen své ryze lidské představy. Vy si prostě myslíte, že máte pravdu, zatímco my žijeme v jakémsi svém bludu. Vy nechcete diskutovat jako rovný s rovným. Vy po nás chcete, abychom před vámi uznali, že máme jenom jakési své představy, zatímco vy znáte objektivní pravdu. Přitom křesťané většinou prošli krizí víry nebo k víře dospěli po ateistickém období. Prošel jste nějakou krizí vy? Nebo jste odmalička skálopevně přesvědčen o své pravdě?
Myslím, že nikdo z křesťanů tady nechce Boha dokazovat. Spíš jenom reagujeme na vaše příspěvky. Témata z oblasti víry sem vnášíte častěji vy.
Přirovnávat Boha k čajové konvici je samozřejmě nesmysl.
Myslím, že nikdo z křesťanů tady nechce Boha dokazovat. Spíš jenom reagujeme na vaše příspěvky. Témata z oblasti víry sem vnášíte častěji vy.
Přirovnávat Boha k čajové konvici je samozřejmě nesmysl.
JN
January 12, 2020 v 14.34
"Já jsem jenom řekl a napsal, že pro jeho o b j e k t i v n í existenci nejsou naprosto žádné důkazy."
Pokud je Bůh transcendentní - tedy jeho existence je transcendentní - (a o tom přece není sporu, že všichni Boha za takového transcendentního mají - tedy přesahujícího všechny možné vesmíry, přesahujícího možnosti našeho poznání), pak pro jeho existenci žádné důkazy (důkazy v racionálním smyslu slova) být nemohou.
Pokud by takové důkazy existovaly, pak by to znamenalo, že transcendentní není a tedy že se o Boha vůbec nejedná.
Proč tedy, pane Poláčku, požadujete důkazy tam, kde ze samotné "definice" problému být nemohou? Nejedná se zde paradoxně o iracionální víru ve vědu, o to, že rozum si není schopen uvědomit své meze?
Pokud by takové důkazy existovaly, pak by to znamenalo, že transcendentní není a tedy že se o Boha vůbec nejedná.
Proč tedy, pane Poláčku, požadujete důkazy tam, kde ze samotné "definice" problému být nemohou? Nejedná se zde paradoxně o iracionální víru ve vědu, o to, že rozum si není schopen uvědomit své meze?
JN
January 12, 2020 v 15.29
"Pokud si tu transcendentální sféru představíme v podobě personálního Boha,
pak už skutečně není důvodu nevěřit tomu, že může konat i jakékoli zázraky. Právě proto už samotná představa personálního Boha patří už jenom do kategorie čiré fantazie."
To je takový "důkaz" kruhem:
Pokud si transcendentální sféru představíme v podobě "čehosi", pak není důvodu nevěřit, že "cosi" může být příčinou zázraků ("cosi" může konat zázraky) [protože v transcendentální sféře jsou zázraky racionálně možné].
Právě proto představa "čehosi" [v podobě transcendentální sféry] patří jenom do kategorie čiré fantazie [protože zázraky jsou nemožné].
-------------------------------------
O smyslu tohoto tvrzení pochybuji...
To je takový "důkaz" kruhem:
Pokud si transcendentální sféru představíme v podobě "čehosi", pak není důvodu nevěřit, že "cosi" může být příčinou zázraků ("cosi" může konat zázraky) [protože v transcendentální sféře jsou zázraky racionálně možné].
Právě proto představa "čehosi" [v podobě transcendentální sféry] patří jenom do kategorie čiré fantazie [protože zázraky jsou nemožné].
-------------------------------------
O smyslu tohoto tvrzení pochybuji...
JD
January 12, 2020 v 21.05
Plně souhlasím s paní Hájkovou a tentokrát i plně s panem Nushartem, kteří to řekli za mě.
Pane Poláčku, vidím, že to vážně nemá smysl a že by bylo lepší věnovat svůj čas něčemu užitečnějšímu (třeba spánku). Proto se nezlobte, ale diskuzi s Vámi o těchto věcech končím a na další příspěvky už nebudu reagovat.
Pane Poláčku, vidím, že to vážně nemá smysl a že by bylo lepší věnovat svůj čas něčemu užitečnějšímu (třeba spánku). Proto se nezlobte, ale diskuzi s Vámi o těchto věcech končím a na další příspěvky už nebudu reagovat.
JP
January 13, 2020 v 11.01
Pane Dospivo, sám jsem včera odpověděl panu Pospíšilovi, že taktéž o takové diskuse naprosto nestojím; neshledávám naprosto žádné potěšení v tom, znovu a znovu narážet na zeď fundamentalistických přesvědčení a dogmat. Ta náboženská témata sem vnášejí jiní, ne já. Ale v případech kdy jsou apodikticky vyslovována naprosto nepodložená tvrzení (jako typu "Bůh nás všechny miluje" apod.), cítím se povinen proti tomu vystoupit.
JP
Paní Hájková: ukažte mi jeden jediný případ, kde já bych cokoli ze jsoucího světa antropologizoval. Tedy kde bych do objektivně jsoucích procesů vnášel nějaké čistě lidské představy.
To je něco zcela jiného, nežli eventualita čistě osobní omylnosti. Každý vnáší do svého výkladu světa samozřejmě své osobní představy, názory. Ale - všechny mé výklady tohoto světa se vždy snažím opřít o tak či onak objektivizovatelné argumenty. Tedy buďto o fakta zjištění vědou, anebo o úvahy filozoficko-metafyzického charakteru, které je kdykoli možno - cestou logické úvahy - přezkoumat na jejich konzistenci.
--------------------------------------
Co se pak tím "projitím krizí" týče: když už Vás to zajímá, tak i já jsem si musel projít obdobími, kdy jsem se musel vzdát svých dosavadních přesvědčení (respektive uznat jejich nedostatečnost). A kdy jsem musel začít hledat novou orientaci, a nové základy pro můj vztah ke světu.
V prvé řadě jsem se musel vzdát své dřívější víry, že dějiny světa nezadržitelně směřují k socialismu; a stejně tak i s tím spojené víry, že člověk je v zásadě dobrodušný tvor.
V jiné rovině jsem svého času musel překonat svůj dřívější materialistický racionalismus; a musel jsem si přiznat, že skutečnost je sama o sobě mnohem širší a hlubší, nežli kolik z ní dokáží postihnout empirické vědy.
Není tomu tedy v žádném případě tak, že bych železně setrvával na svých názorech z dob mého mládí - poté když jsem byl konfrontován s tím, že sám svět je někde jinde.
Jenže - právě tohle je ten zásadní rozdíl. Totiž ne ten samotný fakt, že někdo změnil své dřívější názory. Nýbrž to, zda je dotyčný připraven k tomu změnit svá přesvědčení poté, když se ukáže jejich fiktivnost, nebo přinejmenším jejich limitovanost. Anebo jestli naopak úporně setrvává na svých přesvědčeních (ať už starších či novějších), i poté co se jejich neodůvodněnost stala zcela zjevnou.
To je něco zcela jiného, nežli eventualita čistě osobní omylnosti. Každý vnáší do svého výkladu světa samozřejmě své osobní představy, názory. Ale - všechny mé výklady tohoto světa se vždy snažím opřít o tak či onak objektivizovatelné argumenty. Tedy buďto o fakta zjištění vědou, anebo o úvahy filozoficko-metafyzického charakteru, které je kdykoli možno - cestou logické úvahy - přezkoumat na jejich konzistenci.
--------------------------------------
Co se pak tím "projitím krizí" týče: když už Vás to zajímá, tak i já jsem si musel projít obdobími, kdy jsem se musel vzdát svých dosavadních přesvědčení (respektive uznat jejich nedostatečnost). A kdy jsem musel začít hledat novou orientaci, a nové základy pro můj vztah ke světu.
V prvé řadě jsem se musel vzdát své dřívější víry, že dějiny světa nezadržitelně směřují k socialismu; a stejně tak i s tím spojené víry, že člověk je v zásadě dobrodušný tvor.
V jiné rovině jsem svého času musel překonat svůj dřívější materialistický racionalismus; a musel jsem si přiznat, že skutečnost je sama o sobě mnohem širší a hlubší, nežli kolik z ní dokáží postihnout empirické vědy.
Není tomu tedy v žádném případě tak, že bych železně setrvával na svých názorech z dob mého mládí - poté když jsem byl konfrontován s tím, že sám svět je někde jinde.
Jenže - právě tohle je ten zásadní rozdíl. Totiž ne ten samotný fakt, že někdo změnil své dřívější názory. Nýbrž to, zda je dotyčný připraven k tomu změnit svá přesvědčení poté, když se ukáže jejich fiktivnost, nebo přinejmenším jejich limitovanost. Anebo jestli naopak úporně setrvává na svých přesvědčeních (ať už starších či novějších), i poté co se jejich neodůvodněnost stala zcela zjevnou.
JP
January 13, 2020 v 11.21
Pane Nusharte, zase zcela manipulativně zaměňujete zcela různé záležitosti. A už mě opravdu unavuje Vám tyto Vaše argumentační kotrmelce a fauly znovu a znovu vyvracet.
Takže jenom jednou větou: to je že možno s určitou mírou oprávnění předpokládat existenci určité sféry kterou nazýváme "transcendentální" - to ještě nijak nezadává oprávnění tvrdit reálnou existenci personálního Boha.
Český záhadolog Ludvík Souček svého času tento (doslovně: "pošetilý") způsob argumentace velice trefně vyjádřil příměrem, že je to totéž, jako z existence hradu Rožmberku vyvozovat důkaz o reálné existenci paní Perchty. Tedy - Bílé paní.
Takže jenom jednou větou: to je že možno s určitou mírou oprávnění předpokládat existenci určité sféry kterou nazýváme "transcendentální" - to ještě nijak nezadává oprávnění tvrdit reálnou existenci personálního Boha.
Český záhadolog Ludvík Souček svého času tento (doslovně: "pošetilý") způsob argumentace velice trefně vyjádřil příměrem, že je to totéž, jako z existence hradu Rožmberku vyvozovat důkaz o reálné existenci paní Perchty. Tedy - Bílé paní.
January 13, 2020 v 11.27
Ale vždyť já jsem také byla nucena začít hledat novou orientaci, a nové základy pro můj vztah ke světu. Také jsem se musela vzdát své dřívější víry, že dějiny světa nezadržitelně směřují k socialismu, překonat svůj dřívější materialistický racionalismus; a musela jsem si přiznat, že skutečnost je sama o sobě mnohem širší a hlubší, nežli kolik z ní dokáží postihnout empirické vědy.
Právě to mě přivedlo k Bohu. Předtím se mi existence Boha jevila jako nesmyslná. Dokud jsem nepoznala, jak mu mohu rozumět.
Právě to mě přivedlo k Bohu. Předtím se mi existence Boha jevila jako nesmyslná. Dokud jsem nepoznala, jak mu mohu rozumět.
JK
Zlatý agnosticismus... Hledat odpovědi na momentálně nezodpověditelné otázky agnostikovi nestojí za to trápení a rozčilování, jediné, v čem spočívá jeho historický optimismus, je přesvědčení, že na ně někdy někdo odpoví, až přijde ten správný čas. (Jak to napsal Marx? Lidstvo si má klást jenom takové otázky, k jejichž zodpovězení už má potenciál.)
A pro ukočírování světa, i tak složitého jako je ten dnešní, by ten racionalisticko-empirický materialismus bohatě stačil, kdyby ho část lidstva nepoužívala k mocenským a válečným hrátkám a k hromadění majetku, to vše na úkor a ke škodě jiné části lidstva. Koneckonců jste to sám jinde napsal: Evoluce možná věděla, proč nás vybavila mozkovou kůrou. Teď už jde jenom o to, začít její nejdůležitější funkci, tj. rozum, řádně a náležitě používat.
A pro ukočírování světa, i tak složitého jako je ten dnešní, by ten racionalisticko-empirický materialismus bohatě stačil, kdyby ho část lidstva nepoužívala k mocenským a válečným hrátkám a k hromadění majetku, to vše na úkor a ke škodě jiné části lidstva. Koneckonců jste to sám jinde napsal: Evoluce možná věděla, proč nás vybavila mozkovou kůrou. Teď už jde jenom o to, začít její nejdůležitější funkci, tj. rozum, řádně a náležitě používat.
January 13, 2020 v 12.44
Racionalisticko-empirický materialismus evidentně nestačí. V článku "Fantasy jako náhražka historie i víry" publikovaném zde https://www.krestandnes.cz/fantasy-jako-nahrazka-historie-i-viry/
jsem se snažila trochu zamyslet nad tím, proč se dnes lidé tolik hrouží do světa fantazie.
jsem se snažila trochu zamyslet nad tím, proč se dnes lidé tolik hrouží do světa fantazie.
HZ
"...to je že možno s určitou mírou oprávnění předpokládat existenci určité sféry kterou nazýváme "transcendentální" - to ještě nijak nezadává oprávnění tvrdit reálnou existenci personálního Boha."
Možná tušíte, pane Poláčku, že pro lidi jako já je to prašť jako uhoď.
Existence transcendentální sféry je pro mne stejná Russellova čajová konvice jako pro vás biblický Bůh.
Možná tušíte, pane Poláčku, že pro lidi jako já je to prašť jako uhoď.
Existence transcendentální sféry je pro mne stejná Russellova čajová konvice jako pro vás biblický Bůh.
JN
January 13, 2020 v 13.37
"Ukažte mi jediný případ, kde já bych cokoli ze jsoucího světa antropologizoval, kde bych do objektivně jsoucích procesů vnášel lidské představy."
Například představa "smyslu všech věcí" (nějakého cíle vývoje - cíle pokroku, kam se má lidstvo dobrat) je čistě lidská představa, pane Poláčku.
JN
Cha, cha. Tak si nepovídejte s Bohem, ale s Evolucí - navažte s ní osobní vztah. "Teď už jde jenom o to, začít její nejdůležitější funkci, tj. rozum, řádně a náležitě používat."
PK
January 13, 2020 v 13.46
Než přišla do módy fantasy, bylo v módě něco, co jsem si nazval "matrixománie", čili fascinace filmem Matrix, a fascinace teprve se široce rozšiřující počítačovou a digitální technikou. Najednou začali mnozí zavilí ateisti (hlavně technicky a v informačních technologiích vzdělaní) tvrdit, že jsme vlastně všichni jenom jakési počítačové programy, nebo přinejmenším, že se nedá nijak dokázat, že nejsme.
Ta momentální obliba fantasy mi vzhledem k tomu připadá jako krok vpřed - jsou zde báje a mýty, s jednoznačným poselstvím o vítězství dobra nad zlem. A u Pána prstenů nebo Letopisů z Narnie je ten odkaz ke křesťanství myslím zřetelný.
Ta momentální obliba fantasy mi vzhledem k tomu připadá jako krok vpřed - jsou zde báje a mýty, s jednoznačným poselstvím o vítězství dobra nad zlem. A u Pána prstenů nebo Letopisů z Narnie je ten odkaz ke křesťanství myslím zřetelný.
Já nejsem fanoušek fantasy, takže nemám příliš velkou schopnost to rozlišovat, ale bylo mi to právě takto vyloženo: tedy, že všechny knihy a filmy fantasy žánru nelze házet do jednoho pytle. Zatímco některé vedou vyloženě k novopohanství, jiné naopak potvrzují křesťanský pohled na svět - jako třeba Nekonečný příběh, Pán prstenu, popřípadě Letopisy z Narnie.
Pokud je to pravda, říkám si: kéž by někoho skutečně dovedly až ke křesťanství.
Pokud je to pravda, říkám si: kéž by někoho skutečně dovedly až ke křesťanství.
PK
January 13, 2020 v 13.50
No tak ano, to je typická hloupost těchto lidí, "Evoluce možná věděla..."
Ale ono tady dokonce z téže "moudré" hlavy už zaznělo i "evoluce to zpackala" - čehož výsledkem prý je - náboženství.
To si zaslouží ještě dlouho být dávano k lepšímu :o))
Ale ono tady dokonce z téže "moudré" hlavy už zaznělo i "evoluce to zpackala" - čehož výsledkem prý je - náboženství.
To si zaslouží ještě dlouho být dávano k lepšímu :o))
PK
Ale vždyť v diskusi pod tím vaším článkem jedno takové svědectví máte:
"Byla to právě práce Tolkiena (autora Pána prstenů), co mě nezanedbatelně posunula k víře v Krista Ježíše."
"Byla to právě práce Tolkiena (autora Pána prstenů), co mě nezanedbatelně posunula k víře v Krista Ježíše."
PK
ve své knize Ortodoxie napsal toto:
"Od té doby, co jsem odložil pohádky, už nikdy jsem se nesetkal s tak rozumnými knihami."
"Od té doby, co jsem odložil pohádky, už nikdy jsem se nesetkal s tak rozumnými knihami."
HZ
January 13, 2020 v 14.13
Za současnou vlnou obliby fantasy vidím jednak eskapismus, tedy touhu uniknout všednosti, jednak to, že vstup do toho alternativního, virtuálního světa není závazný. Je možné do něj vstupovat a opět vystupovat, nenechat se pohltit.
Vidím to na partě, která se věnuje tzv. RPG, neboli role-play game. Jsou ochotni věnovat se při přípravě svých příběhů studiu reálií do neuvěřitelných podrobností, když je chtějí zasadit do určité doby, své hry přito osazují postavami vládnoucími magií. Jsou tím zaujatí, ale ne tak, aby ztratili kontakt s realitou.
Vidím to na partě, která se věnuje tzv. RPG, neboli role-play game. Jsou ochotni věnovat se při přípravě svých příběhů studiu reálií do neuvěřitelných podrobností, když je chtějí zasadit do určité doby, své hry přito osazují postavami vládnoucími magií. Jsou tím zaujatí, ale ne tak, aby ztratili kontakt s realitou.
JP
Paní Hájková, v každém případě je nemálo půvabné, když právě na křesťanském serveru píšete - v souvislosti s Vámi zpochybňovanou vlnou fantasy - o "pohroužení se do imaginárna".
A co pak jiného je jakákoli víra nežli právě takovýmto "pohroužením se do imaginárna"?... Jaký je zásadní rozdíl mezi vírou v bohy/Boha, vírou v anděly, vírou v bytosti pekelné, a mezi přirozenou touhou mnoha lidí překročit omezený horizont všedního, materialistického světa, a pohroužit se do světa fantazie?
Rozdíl je tu ovšem v tom, že ti vyznavači fantasy v naprosté většině případů nevěří a netvrdí, že ty jejich fantasy-zážitky a jejich postavy jsou objektivní realitou. Že se tady někde kolem nás vznášejí, a že určují naše životy.
A co pak jiného je jakákoli víra nežli právě takovýmto "pohroužením se do imaginárna"?... Jaký je zásadní rozdíl mezi vírou v bohy/Boha, vírou v anděly, vírou v bytosti pekelné, a mezi přirozenou touhou mnoha lidí překročit omezený horizont všedního, materialistického světa, a pohroužit se do světa fantazie?
Rozdíl je tu ovšem v tom, že ti vyznavači fantasy v naprosté většině případů nevěří a netvrdí, že ty jejich fantasy-zážitky a jejich postavy jsou objektivní realitou. Že se tady někde kolem nás vznášejí, a že určují naše životy.
JP
Nikoliv, pane Kalousi, já jsem napsal něco podstatně jiného: totiž to, že je podle všeho naprosto přirozené a nutné, že nás příroda a evoluce vybavily o b ě m a složkami našeho vnímání skutečnosti: jak složkou racionální, tak ale i složkou intuitivně-holistickou.
Ani jedna z těchto složek sama o sobě nikdy nemůže mít potenciál postihnout celou skutečnost, celý rozměr našeho (lidského) žití. Tragédie současné doby je právě v tom, že se obě tyto složky od sebe oddělily a odtrhly, a není tu nic co by je dokázalo spojit dohromady. A jeden z klíčových momentů budoucího vývoje lidstva bude právě to, jestli se najde nějaká - nová - cesta k jejich opětovnému spojení.
Samotný racionalismus - ten by mohl být postačující pro nějakou říši robotů. Ale nikdy ne pro svět samotného člověka.
Ani jedna z těchto složek sama o sobě nikdy nemůže mít potenciál postihnout celou skutečnost, celý rozměr našeho (lidského) žití. Tragédie současné doby je právě v tom, že se obě tyto složky od sebe oddělily a odtrhly, a není tu nic co by je dokázalo spojit dohromady. A jeden z klíčových momentů budoucího vývoje lidstva bude právě to, jestli se najde nějaká - nová - cesta k jejich opětovnému spojení.
Samotný racionalismus - ten by mohl být postačující pro nějakou říši robotů. Ale nikdy ne pro svět samotného člověka.
VP
January 14, 2020 v 12.04
Nu vidíte. Křesťané racionálno nevylučují, rozum používají. Navíc poznali, že ta složka intuitivně-holistická je poznání - zkušenost s Bohem a celou sférou duchovní.
Víra v Boha samozřejmě vůbec není imaginární, pokud se promítá do praktického života. Čili pokud prostupuje veškeré jednání a chování člověka.
Pokud si křesťan svou víru "odžije" jenom v kostele, zatímco jinde se jeho víra neprojeví, pak to jistě není dobře.
Ale na druhé straně, změny se dějí pomalu, a Bůh nenaloží na člověka více, než je tento schopen unést.
Pokud si křesťan svou víru "odžije" jenom v kostele, zatímco jinde se jeho víra neprojeví, pak to jistě není dobře.
Ale na druhé straně, změny se dějí pomalu, a Bůh nenaloží na člověka více, než je tento schopen unést.
JP
Nikoliv, paní Zemanová - to opravdu není jedno a totéž. Vlastně jsem se domníval, že už jsem to dostatečně zřetelně vysvětlil; ale jak to vypadá, stále v tom ještě jsou zmatky.
Takže ještě jednou: "transcendence" sama o sobě neznamená nic jiného nežli to, že subjekt dokáže překročit omezený horizont své bezprostředně individuální existence, a že začne vnímat i jiný, nepodmíněný modus existence.
Nejvlastnějším ontologicko-metafyzickým základem takovéto "transcendence" je stále to Parmenidovo "ryzí Bytí", o kterém jsem tu už opakovaně psal. (Parmenides sám ovšem tohoto termínu "transcendence" nepoužíval.)
Připomeňme se tedy ještě jednou základní momenty jeho úvah: už před ním přišli řečtí myslitelé na to, že svět bezprostředně jsoucích, individuálních věcí nemůže vytvořit základ pro svou vlastní existenci. Proč? - Protože tyto jednotlivé, materiální věci podléhají neustálé změně. Neustále vznikají, mění se, a opět zanikají. Není v nich - jakožto jednotlivinách - nic skutečně stálého, trvalého.
Proto Parmenides odvodil (navázal zde fakticky na Anaximandrův "apeiron", Nekonečno) své "ryzí Bytí". Toto Bytí je právě tím, co překračuje tu pouze momentální, individuální existenci jsoucích, předmětných věcí; je tím co je nadčasové, všeprostupující, věčné.
Tyto charakteristiky Parmenidova Bytí jsou tedy prakticky identické s těmi, které se připisují oné transcendentální sféře. Jak jsme si uvedli, i ona je v prvé řadě "překračováním" pouze individuální, zdejsoucí existence; je to krok k nadčasovosti, nepodmíněnosti, absolutnímu bytí.
Ta transcendentální sféra je tedy ve svém původu naprosto objektivně jsoucí daností; i když její existenci samozřejmě není možno dokázat "vědecky", nýbrž pouze cestou logicko-metafyzické dedukce.
--------------------------------------------------
Teprve nyní pak následuje další krok, další otázka: toto Parmenidovo "absolutní Bytí" - je to pouhé abstraktum, pouhé vyjádření toho že věci "jsou"; anebo se za tím skrývá něco daleko více?
Jak už jsem nedávno uvedl, o tom se dodnes vedou učené spory; ale je celá řada velmi renomovaných autorů, kteří se kloní k takovému výkladu, že se zdaleka nejedná o pouhé abstraktum, nýbrž že ve skutečnosti toto "Bytí" je něčím mnohem více.
Ono je krajně obtížné vyjádřit to nějak laicky srozumitelně; pokusím se to popsat tak, že toto Bytí je jaksi "průsečíkem" všeho jsoucího. Že právě ono je tou pralátkou, ze které vznikají, ze které se rodí všechny individuální předměty či entity jsoucího světa. (Včetně samotného člověka.) Takto pojímané Bytí je pak nikoli pouze abstraktním pojmem, nýbrž holistickou entitou, obsahující v sobě - potenciálně - celý náš jsoucí svět. Ale právě proto že má toto Bytí holistický charakter, my ho nikdy nemůžeme - čistě racionálním způsobem - adekvátně popsat, analyzovat. A snad ani vůbec pochopit. To je pak právě to, co jsem nazval "Tajemstvím" samotného Bytí.
Takže všechno toto patří, paní Zemanová, do oblasti "objektivní transcendence". Jak řečeno existenci této sféry není principiálně možné dokázat empirickými vědami - neboť tato sféra je právě tím, co veškerou empirii překračuje. Tuto sféru je možno dovodit pouze cestou metafyzické dedukce; ale bez tohoto výkladového modelu náš jsoucí, empirický svět zůstane sám bez základu. Bez možnosti určení jeho původu, jeho směřování, a vůbec jeho samotné existence.
-------------------------------------------
A teprve za hranicí této "objektivní transcendence" pak následuje další dělení: totiž jestli onomu zmíněnému "Tajemství Bytí" přisoudíme charakter subjektu. Tedy charakter jakési bytosti, která toto Tajemství spravuje a řídí svou vlastní vědomou vůlí, se svými vlastními záměry.
Až tento poslední krok není možné odvodit, odůvodnit, dokázat žádnou logickou úvahou; a to ani ze sféry myšlení deduktivně-metafyzického. Na existenci takovéto - hypotetické - Bytosti je pak už opravdu možno pouze věřit; ale jinak ji nelze žádným způsobem ani dokázat, ani (deduktivně) odvodit.
Až tento krok subjektivizace oné ontologické transcendence je tedy aktem antropologizace, kdy člověk své vlastní vědomí extrapoluje, přenáší do sféry principiálně jiné.
Na straně druhé, i pro tuto extrapolaci je možno mít určité pochopení. Ta sféra "čistého Bytí" (tedy sféra objektivní transcendence) se nevznáší někde v nedohledných dálkách kosmu, či až dokonce za jeho hranicemi; naopak, toto transcendentální Bytí je všude kolem nás, je dokonce i v nás samých, právě proto že vytváří vlastní ontologický základ pro každou jednotlivou individuální existenci.
Takže ještě jednou: "transcendence" sama o sobě neznamená nic jiného nežli to, že subjekt dokáže překročit omezený horizont své bezprostředně individuální existence, a že začne vnímat i jiný, nepodmíněný modus existence.
Nejvlastnějším ontologicko-metafyzickým základem takovéto "transcendence" je stále to Parmenidovo "ryzí Bytí", o kterém jsem tu už opakovaně psal. (Parmenides sám ovšem tohoto termínu "transcendence" nepoužíval.)
Připomeňme se tedy ještě jednou základní momenty jeho úvah: už před ním přišli řečtí myslitelé na to, že svět bezprostředně jsoucích, individuálních věcí nemůže vytvořit základ pro svou vlastní existenci. Proč? - Protože tyto jednotlivé, materiální věci podléhají neustálé změně. Neustále vznikají, mění se, a opět zanikají. Není v nich - jakožto jednotlivinách - nic skutečně stálého, trvalého.
Proto Parmenides odvodil (navázal zde fakticky na Anaximandrův "apeiron", Nekonečno) své "ryzí Bytí". Toto Bytí je právě tím, co překračuje tu pouze momentální, individuální existenci jsoucích, předmětných věcí; je tím co je nadčasové, všeprostupující, věčné.
Tyto charakteristiky Parmenidova Bytí jsou tedy prakticky identické s těmi, které se připisují oné transcendentální sféře. Jak jsme si uvedli, i ona je v prvé řadě "překračováním" pouze individuální, zdejsoucí existence; je to krok k nadčasovosti, nepodmíněnosti, absolutnímu bytí.
Ta transcendentální sféra je tedy ve svém původu naprosto objektivně jsoucí daností; i když její existenci samozřejmě není možno dokázat "vědecky", nýbrž pouze cestou logicko-metafyzické dedukce.
--------------------------------------------------
Teprve nyní pak následuje další krok, další otázka: toto Parmenidovo "absolutní Bytí" - je to pouhé abstraktum, pouhé vyjádření toho že věci "jsou"; anebo se za tím skrývá něco daleko více?
Jak už jsem nedávno uvedl, o tom se dodnes vedou učené spory; ale je celá řada velmi renomovaných autorů, kteří se kloní k takovému výkladu, že se zdaleka nejedná o pouhé abstraktum, nýbrž že ve skutečnosti toto "Bytí" je něčím mnohem více.
Ono je krajně obtížné vyjádřit to nějak laicky srozumitelně; pokusím se to popsat tak, že toto Bytí je jaksi "průsečíkem" všeho jsoucího. Že právě ono je tou pralátkou, ze které vznikají, ze které se rodí všechny individuální předměty či entity jsoucího světa. (Včetně samotného člověka.) Takto pojímané Bytí je pak nikoli pouze abstraktním pojmem, nýbrž holistickou entitou, obsahující v sobě - potenciálně - celý náš jsoucí svět. Ale právě proto že má toto Bytí holistický charakter, my ho nikdy nemůžeme - čistě racionálním způsobem - adekvátně popsat, analyzovat. A snad ani vůbec pochopit. To je pak právě to, co jsem nazval "Tajemstvím" samotného Bytí.
Takže všechno toto patří, paní Zemanová, do oblasti "objektivní transcendence". Jak řečeno existenci této sféry není principiálně možné dokázat empirickými vědami - neboť tato sféra je právě tím, co veškerou empirii překračuje. Tuto sféru je možno dovodit pouze cestou metafyzické dedukce; ale bez tohoto výkladového modelu náš jsoucí, empirický svět zůstane sám bez základu. Bez možnosti určení jeho původu, jeho směřování, a vůbec jeho samotné existence.
-------------------------------------------
A teprve za hranicí této "objektivní transcendence" pak následuje další dělení: totiž jestli onomu zmíněnému "Tajemství Bytí" přisoudíme charakter subjektu. Tedy charakter jakési bytosti, která toto Tajemství spravuje a řídí svou vlastní vědomou vůlí, se svými vlastními záměry.
Až tento poslední krok není možné odvodit, odůvodnit, dokázat žádnou logickou úvahou; a to ani ze sféry myšlení deduktivně-metafyzického. Na existenci takovéto - hypotetické - Bytosti je pak už opravdu možno pouze věřit; ale jinak ji nelze žádným způsobem ani dokázat, ani (deduktivně) odvodit.
Až tento krok subjektivizace oné ontologické transcendence je tedy aktem antropologizace, kdy člověk své vlastní vědomí extrapoluje, přenáší do sféry principiálně jiné.
Na straně druhé, i pro tuto extrapolaci je možno mít určité pochopení. Ta sféra "čistého Bytí" (tedy sféra objektivní transcendence) se nevznáší někde v nedohledných dálkách kosmu, či až dokonce za jeho hranicemi; naopak, toto transcendentální Bytí je všude kolem nás, je dokonce i v nás samých, právě proto že vytváří vlastní ontologický základ pro každou jednotlivou individuální existenci.
JP
January 14, 2020 v 12.24
Imaginární ovšem není víra v Boha, paní Hájková; imaginární bytostí je pouze samotný Bůh.
JP
January 14, 2020 v 12.26
Pane Pospíšile, křesťané sice opravdu rozum používají - ale jenom proto, aby Rozum jako takový učinili pouhou služkou víry.
JP
Jestli je "smysl všech věcí" představou pouze lidskou - právě tohle je otázka všech otázek, pane Nusharte.
V každém případě já jsem nikdy apodikticky netvrdil, že objektivní materiální bytí (vesmír, příroda) v sobě takovýto smysl má. Já se pouze snažím v základech tohoto bytí objevit něco, co by takovýto smysl mohlo zakládat, být jeho počátkem a východiskem.
Ale samotný smysl jako takový - v tom Vám dávám plně za pravdu - ten tomuto světu může dodat až a pouze samotný člověk, nikdo jiný.
V každém případě já jsem nikdy apodikticky netvrdil, že objektivní materiální bytí (vesmír, příroda) v sobě takovýto smysl má. Já se pouze snažím v základech tohoto bytí objevit něco, co by takovýto smysl mohlo zakládat, být jeho počátkem a východiskem.
Ale samotný smysl jako takový - v tom Vám dávám plně za pravdu - ten tomuto světu může dodat až a pouze samotný člověk, nikdo jiný.
January 14, 2020 v 13.26
Kritériem poznání je praxe. Stejně tak i jeho východiskem a cílem (smyslem). Totéž platí pro poznání Boha. V praxi si to ověřuji, z praxe jsem přitom vyšla a v praxi poznání Boha uplatňuji.
January 14, 2020 v 15.09
Evoluce by byla macechou, kdyby nevybavila člověka schopností poznat, co je pro něj dobré.
HZ
já si tu nehraju na objektivního soudce. Jen říkám, jak je to s tou transcendentální sférou z mého hlediska. Vy to vidíte jinak, vy neustále hledáte či dokonce objevujete vyšší smysl lidské existence, já jsem usoudila, že je to marnost. Ale neberu vám to. Jen zase neberte vy mně, že mezi vaším "Bytím" s velkým "B" a personalizovaným Bohem nevidím až tak velký rozdíl, aby ve mně vaše neustálé filipiky proti zdejším věřícím nebudily úsměv.
January 14, 2020 v 17.07
Paní Zemanová, oceňuji, že nás věřící aspoň berete vážně a nesnažíte se interpretovat, čemu věříme.
VP
January 14, 2020 v 17.16
Žena byla taky stvořena jako pomocnice pro muže. Právě tím jej v mnohém převyšuje, poněvadž muž ji potřebuje.
Rozum potřebuje smysly, tím taky nejsou podřadnou složkou člověka.
Každý má svou oblast činnosti. To jen Vy vidíte vše černobíle. (Nebo jako šachovnici, na které vítězíte?)
Rozum potřebuje smysly, tím taky nejsou podřadnou složkou člověka.
Každý má svou oblast činnosti. To jen Vy vidíte vše černobíle. (Nebo jako šachovnici, na které vítězíte?)
JK
"Evoluce by byla macechou, kdyby nevybavila člověka schopností poznat, co je pro něj dobré."
Ano. Proto jsme se přemnožili jako hraboši v loňském létě a rozebíráme si zeměkouli pod nohama. A proto před záchranou civilizace dáváme přednost nekonečnému růstu spotřeby a zisku.
Ano. Proto jsme se přemnožili jako hraboši v loňském létě a rozebíráme si zeměkouli pod nohama. A proto před záchranou civilizace dáváme přednost nekonečnému růstu spotřeby a zisku.
January 14, 2020 v 17.31
Přítomnost nějaké schopnosti ještě automaticky neznamená její užití.
Měla jsem v tomto případě na mysli člověka jako jedince, nikoliv jako živočišný druh.
Měla jsem v tomto případě na mysli člověka jako jedince, nikoliv jako živočišný druh.
VP
January 14, 2020 v 17.33
Takže, páni vědci, evoluce je macechou. Co s tím uděláme?
PM
a tím na nedostatek poznatků, které by ukojily naši zvídavost:
Kdy a jak ta naše milá civilizace zapadne do nekonečného řetězce víceméně zapomenutých lidských civilizací.
Co s tím notabene v době informačního přehlcení......bych dodal.
Kdy a jak ta naše milá civilizace zapadne do nekonečného řetězce víceméně zapomenutých lidských civilizací.
Co s tím notabene v době informačního přehlcení......bych dodal.
JK
"Žena byla taky stvořena jako pomocnice pro muže."
A to jsem si myslel, že se tady schází diskutující levicových postojů a že se píše 21. století...
A to jsem si myslel, že se tady schází diskutující levicových postojů a že se píše 21. století...
JK
"Měla jsem v tomto případě na mysli člověka jako jedince, nikoliv jako živočišný druh."
Jestliže evoluce dopustí něco, co je v rozporu s potřebami přežití druhu, vposledku se to vždy ukáže jako škodlivé i pro jedince.
Jestliže evoluce dopustí něco, co je v rozporu s potřebami přežití druhu, vposledku se to vždy ukáže jako škodlivé i pro jedince.
JN
January 14, 2020 v 18.42
"Proto jsme se přemnožili jako hraboši v loňském létě
a rozebíráme si zeměkouli pod nohama. A proto před záchranou civilizace dáváme přednost nekonečnému růstu spotřeby a zisku."
------------------
To je, pane Kalousi, jádro problému antropogenního vlivu na změnu klimatu: přemnožení lidí.
Předpokládám, že tímto způsobem uvažují možná i lidé s určitou reálnou mocí a tedy i možností prosadit to řešení (záchrany planety), které se nabízí: zregulovat počet lidí na planetě.
------------------
To je, pane Kalousi, jádro problému antropogenního vlivu na změnu klimatu: přemnožení lidí.
Předpokládám, že tímto způsobem uvažují možná i lidé s určitou reálnou mocí a tedy i možností prosadit to řešení (záchrany planety), které se nabízí: zregulovat počet lidí na planetě.
Jednou jste sám napsal, že člověk je na světě proto, aby pomáhal druhým přežít. Takže proč by vlastně nemohla žena pomáhat muži? Muž je zase povinen o ženu pečovat.
A jedinec, aby mohl někomu pomáhat přežít, popřípadě o někoho pečovat, musí přežít taky sám. Mně k tomu přežití pomáhá Bůh a já pak zase mohu pomáhat jiným.
A jedinec, aby mohl někomu pomáhat přežít, popřípadě o někoho pečovat, musí přežít taky sám. Mně k tomu přežití pomáhá Bůh a já pak zase mohu pomáhat jiným.
JK
"Takže proč by vlastně nemohla žena pomáhat muži? Muž je zase povinen o ženu pečovat."
Toto je formulace, která - když je řečena takto, bez té navazující druhé poloviny - omlouvá nadvládu mužů. Naštěstí existuje dost žen, které za normální stav považují rovnoprávnost...
Kromě toho je rozdíl napsat "Žena byla taky stvořena jako pomocnice pro muže." a "Takže proč by vlastně nemohla žena pomáhat muži?". Máte pocit, že z mého vyjádření vyplývá, že by žena neměla pomáhat muži? Samozřejmě, že měla, ale i opačně, muž by měl pomáhat ženě. Muž je povinen o ženu pečovat, když to žena potřebuje, ale platí to i opačně. Když z toho řeknete jenom tu Vaši půlku, vracíte se o stovky let zpátky - nebo do takových odpudivých režimů, jako je třeba ten saúdskoarabský.
Toto je formulace, která - když je řečena takto, bez té navazující druhé poloviny - omlouvá nadvládu mužů. Naštěstí existuje dost žen, které za normální stav považují rovnoprávnost...
Kromě toho je rozdíl napsat "Žena byla taky stvořena jako pomocnice pro muže." a "Takže proč by vlastně nemohla žena pomáhat muži?". Máte pocit, že z mého vyjádření vyplývá, že by žena neměla pomáhat muži? Samozřejmě, že měla, ale i opačně, muž by měl pomáhat ženě. Muž je povinen o ženu pečovat, když to žena potřebuje, ale platí to i opačně. Když z toho řeknete jenom tu Vaši půlku, vracíte se o stovky let zpátky - nebo do takových odpudivých režimů, jako je třeba ten saúdskoarabský.
January 14, 2020 v 19.22
Já si rozhodně nepřipadám méně důležitá než muž, pane Kalousi. A ta formulace mě neuráží. Je pro mě mnohem přijatelnější než výrok, že se lidé přemnožili jako hraboši v loňském létě.
JK
"Předpokládám, že tímto způsobem uvažují možná i lidé s určitou reálnou mocí a tedy i možností prosadit to řešení (záchrany planety), které se nabízí: zregulovat počet lidí na planetě."
Vy něco víte? Povídejte, přehánějte...
Spekulace tohoto druhu jsou obvykle považovány za paranoidní. Jestli takhle ale opravdu někdo uvažuje, jistě si od toho slibuje, že zrovna on by byl ten, kdo by tomu, co by zbylo, šéfoval. Což je - mírně řečeno - zásadně chybný předpoklad.
Kromě toho, planeta se dokáže ochránit sama. V ohrožení je lidská civilizace, jak ji známe. Planeta si jistě poradí, jako už tolikrát v minulosti.
Vy něco víte? Povídejte, přehánějte...
Spekulace tohoto druhu jsou obvykle považovány za paranoidní. Jestli takhle ale opravdu někdo uvažuje, jistě si od toho slibuje, že zrovna on by byl ten, kdo by tomu, co by zbylo, šéfoval. Což je - mírně řečeno - zásadně chybný předpoklad.
Kromě toho, planeta se dokáže ochránit sama. V ohrožení je lidská civilizace, jak ji známe. Planeta si jistě poradí, jako už tolikrát v minulosti.
JK
To nic nemění na věci, že lidstvo vykazuje znaky přemnoženého živočišného druhu.
JK
Abych to ještě doplnil: Sice nevím o tom, že by někdo ve prospěch záchrany zeměkoule nebo civilizace veřejně argumentoval tím, že je potřeba zregulovat počet lidí na planetě, ale jestli se někdo takový najde, jistě mu primárně nepůjde o záchranu planety nebo civilizace, ale především o udržení svého vlivu.
JK
Pojďme se vrátit k původnímu tématu článku.
Dnešní esej v !Argumentu tady
http://casopisargument.cz/2020/01/14/umoznuje-ceska-ustava-zasadni-politickou-zmenu/
vysvětluje, že a proč česká ústava v podstatě znemožňuje zásadní politickou změnu.
Dnešní esej v !Argumentu tady
http://casopisargument.cz/2020/01/14/umoznuje-ceska-ustava-zasadni-politickou-zmenu/
vysvětluje, že a proč česká ústava v podstatě znemožňuje zásadní politickou změnu.
PM
jakým způsobem v předchozích civilizacích působil vliv generativního pudu na civilizační proces, tak bych souhlasil s poznatkem, že zítřejších 10 miliard spoluobyvatel planety je ojediněle špičkovým výkonem kultivovanosti generativního pudu.
Veškeré předešlé civilizace kolabovaly již na podstatně nižším stupni reprodukce....bych tak trochu s rozpaky dodal.
Veškeré předešlé civilizace kolabovaly již na podstatně nižším stupni reprodukce....bych tak trochu s rozpaky dodal.
VP
January 15, 2020 v 2.40
Pane Kalousi, Vy jste uvedl jen polovinu mého vyjádření. Vynechal jste "Právě tím jej (žena muže) v mnohém převyšuje, poněvadž muž ji potřebuje."
Pokud se Vám zdá, že muž má být jen hýčkán, pak je v Bibli i o něm napsáno: Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce a budou jedno tělo.
Pokud se Vám zdá, že muž má být jen hýčkán, pak je v Bibli i o něm napsáno: Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce a budou jedno tělo.
JP
January 15, 2020 v 10.04
Paní Zemanová, metafyzický způsob uvažování je skutečně značně náročná záležitost. Primárním předpokladem pro zvládnutí tohoto umění je pochopení, že náš "přirozený" způsob chápání a pojímání světa je ve skutečnosti velice limitovaný. A že opravdu podstatné záležitosti začínají až za těmito hranicemi.
V zásadě by bylo možno říci, že stupeň kulturní vyspělosti té či oné civilizace je možno měřit právě na schopnosti této civilizace osvobodit se od onoho pouze "přirozeného" způsobu nazírání, a začít vnímat a chápat i další, skryté roviny existence tohoto světa.
V zásadě by bylo možno říci, že stupeň kulturní vyspělosti té či oné civilizace je možno měřit právě na schopnosti této civilizace osvobodit se od onoho pouze "přirozeného" způsobu nazírání, a začít vnímat a chápat i další, skryté roviny existence tohoto světa.
JP
Pane Petrasku, Hegel vyjádřil názor, že každá z velkých dějinných civilizací byla nesena jedním konkrétním momentem "ideje"; přičemž pod touto "ideou" rozuměl v zásadě kompletní dovršení veškerého potenciálu Bytí v lidských dějinách a lidské společnosti.
Jinak řečeno: dějiny lidstva k tomuto završenému modu jeho existence probíhají nikoli povlovně, nýbrž v jednotlivých fázích, kdy každá jedna fáze realizuje jeden - dílčí - moment z toho finálního celku. A každá z těch dosavadních historických velkých civilizací měla tu úlohu, že byla nositelem tohoto jednoho dílčího momentu, uskutečnila ho - a když se tento dějinný moment vyčerpal a byl čas přejít do další, vyšší fáze celkového vývoje, tak spolu s tím tato civilizace ztratila svou sílu, ten impuls který ji vynesl do jejích výšin.
K čemuž Hegel ještě dodává, že se ještě nikdy nestalo, aby jeden a tentýž národ byl v dějinách dvakrát nositelem tohoto momentu ideje.
Samozřejmě, Hegelovo pojetí světa a tedy i jeho dějin jakožto samovývoje ideje je velmi specifické; nicméně na straně druhé je vždycky dobré brát Hegela vážně. Tohle musel svého času uznat i Marx, který jinak celý svůj vlastní koncept dějin založil vlastně na distancování se od Hegelovy filozofie.
Takže co by nám tu Hegel vlastně sděloval, pro naše reálné dějiny? - V zásadě toto: že každá z velkých civilizací minulosti byla opravdu nesena nějakým specifickým dějinným (kulturním, státněspolečenským) impulsem. Ale když se tento impuls vyčerpal, pak tato civilizace ztratila své vnitřní pnutí, svou schopnost udržovat, integrovat centrifugální a destruktivní síly. Pak se tato civilizace rozpadá, neboť ztratila svou vitální sílu.
To všechno tedy znamená, že zánik dřívějších civilizací není sám o sobě nijakým krizovým či znepokojujícím jevem, nýbrž zcela přirozeným procesem. Je to vlastně nevyhnutelná daň za celkový dějinný pokrok lidstva.
Otázka je ovšem, co lze očekávat do budoucna. Je možno předpokládat takovýto vnitřní kolaps i u dnes natolik dominantní civilizace Spojených států?
Vyloučit se to nedá; nicméně dnes už máme přece jenom principiálně novou situaci. Svět se globalizuje; vzniká něco takového jako je "celoplanetární civilizace". Takže měřítka z minulosti není možno bez dalšího extrapolovat na budoucnost.
Dost klíčová otázka je tu, zda opravdu vznikne celoplanetární civilizace jako taková; anebo jestli těžiště zůstane i nadále v jednotlivých lokálních centrech (státech), a budoucí celoplanetární instituce budou mít pouze v zásadě takový charakter jako současná EU.
Kdyby vznikla jedna homogenní celoplanetární civilizace, mohlo by to obsahovat ten rizikový faktor, že kdyby tato civilizace zkolabovala (z uvedených důvodů ztráty vitality), pak by tu nebylo žádné jiné centrum, které by ji mohlo nahradit. Ale právě z toho důvodu se spíš dá očekávat, že takováto celoplanetární organizace a civilizace se vytvoří až tehdy, když už vzniknou centra jiná - v prvé řadě v koloniích na Měsíci a na Marsu.
Jinak řečeno: dějiny lidstva k tomuto završenému modu jeho existence probíhají nikoli povlovně, nýbrž v jednotlivých fázích, kdy každá jedna fáze realizuje jeden - dílčí - moment z toho finálního celku. A každá z těch dosavadních historických velkých civilizací měla tu úlohu, že byla nositelem tohoto jednoho dílčího momentu, uskutečnila ho - a když se tento dějinný moment vyčerpal a byl čas přejít do další, vyšší fáze celkového vývoje, tak spolu s tím tato civilizace ztratila svou sílu, ten impuls který ji vynesl do jejích výšin.
K čemuž Hegel ještě dodává, že se ještě nikdy nestalo, aby jeden a tentýž národ byl v dějinách dvakrát nositelem tohoto momentu ideje.
Samozřejmě, Hegelovo pojetí světa a tedy i jeho dějin jakožto samovývoje ideje je velmi specifické; nicméně na straně druhé je vždycky dobré brát Hegela vážně. Tohle musel svého času uznat i Marx, který jinak celý svůj vlastní koncept dějin založil vlastně na distancování se od Hegelovy filozofie.
Takže co by nám tu Hegel vlastně sděloval, pro naše reálné dějiny? - V zásadě toto: že každá z velkých civilizací minulosti byla opravdu nesena nějakým specifickým dějinným (kulturním, státněspolečenským) impulsem. Ale když se tento impuls vyčerpal, pak tato civilizace ztratila své vnitřní pnutí, svou schopnost udržovat, integrovat centrifugální a destruktivní síly. Pak se tato civilizace rozpadá, neboť ztratila svou vitální sílu.
To všechno tedy znamená, že zánik dřívějších civilizací není sám o sobě nijakým krizovým či znepokojujícím jevem, nýbrž zcela přirozeným procesem. Je to vlastně nevyhnutelná daň za celkový dějinný pokrok lidstva.
Otázka je ovšem, co lze očekávat do budoucna. Je možno předpokládat takovýto vnitřní kolaps i u dnes natolik dominantní civilizace Spojených států?
Vyloučit se to nedá; nicméně dnes už máme přece jenom principiálně novou situaci. Svět se globalizuje; vzniká něco takového jako je "celoplanetární civilizace". Takže měřítka z minulosti není možno bez dalšího extrapolovat na budoucnost.
Dost klíčová otázka je tu, zda opravdu vznikne celoplanetární civilizace jako taková; anebo jestli těžiště zůstane i nadále v jednotlivých lokálních centrech (státech), a budoucí celoplanetární instituce budou mít pouze v zásadě takový charakter jako současná EU.
Kdyby vznikla jedna homogenní celoplanetární civilizace, mohlo by to obsahovat ten rizikový faktor, že kdyby tato civilizace zkolabovala (z uvedených důvodů ztráty vitality), pak by tu nebylo žádné jiné centrum, které by ji mohlo nahradit. Ale právě z toho důvodu se spíš dá očekávat, že takováto celoplanetární organizace a civilizace se vytvoří až tehdy, když už vzniknou centra jiná - v prvé řadě v koloniích na Měsíci a na Marsu.
JN
January 15, 2020 v 10.28
"Spekulace tohoto druhu jsou obvykle považovány za paranoidní."
Vysvětlete mi, pane Kalousi, co je paranoidního
na skutečnosti, že čím více lidí na planetě, tím větší čerpání všech přírodních zdrojů planety, tím větší konzum, tím větší produkce skleníkových plynů, tím větší antropogenní vliv na změnu klimatu planety.
Jde o všem zcela zřejmou souvislost. Co je na tom proboha paranoidního?
na skutečnosti, že čím více lidí na planetě, tím větší čerpání všech přírodních zdrojů planety, tím větší konzum, tím větší produkce skleníkových plynů, tím větší antropogenní vliv na změnu klimatu planety.
Jde o všem zcela zřejmou souvislost. Co je na tom proboha paranoidního?
JK
Další diskusní faul z Vaší strany. Reagovat nemá smysl.
JP
Pane Kalousi, ten článek v "argumentu" je dozajista zajímavý; ale v zásadě neříká nic tak zásadně nového. Že ta obecně rozšířená představa o tom, že stávající politická forma takzvané "demokracie" je bez dalšího identická s vládou lidu je naprostou iluzí, to tady sám opakuji už celá léta. Jedná se o pouhou ideologickou floskuli, která má konec konců jedinou funkci: aby se lid obecný oddal blahému vědomí že on je přece "pánem" ve státě, a aby se do reálných státních záležitostí pak už příliš nemíchal.
Už samotný princip "dělby moci", který je natolik vynášen jako jakási funkční konkretizace této demokracie, ve skutečnosti zcela popírá zcela zásadní princip právě této demokracie. Pokud tedy demokracii chápeme v jejím původním smyslu jako "vládu lidu".
Jestliže se - celková - státní moc rozdělí na tři části, parlament, exekutivu a moc soudní, pak je už na první pohled naprosto jasné, že ta původní "moc lidu" je tu zkrácena jenom na jednu třetinu. A když se k tomu připojí ještě i ta skutečnost, že tuto svou "moc" lid reálně může vykonat jenom jednou za několik let, v izolovaném aktu voleb, pak se jeho reálná možnost působení na formulování státní vůle scvrkává ještě mnohem více.
Potud tedy autor onoho článku správně poukazuje na rozpor mezi původní ideou demokracie a její reálnou praxí. Nicméně jeho argumentace je dost pochybná ve dvou bodech. Za prvé, když tvrdí že česká ústava cementuje svou nezměnitelnost nějak extrémně více nežli ústavy jiných států. Ale jak vyplývá už z těch příkladů které sám uvádí, naprosto tomu tak není. Že jsou ve státech liberální demokracie určitá základní práva a demokratické instituty nezměnitelné (a to i samotným parlamentem), to je univerzální charakteristikou všech těchto států. Na konkrétní ústavní formulaci (která je vždy ovlivněna specifickými místními dějinnými podmínkami jejího vzniku) ani tak nezáleží; rozhodující je celkový charakter celého ústavního pořádku.
Ale autor chtěl zřejmě poukázat především na něco jiného; což souvisí s druhým pochybným momentem jeho argumentace. Totiž s tím, když tvrdí, že ten proces čím dál většího přesouvání reálných rozhodnutí ve státě z parlamentu na exekutivu je jaksi záměrným, cíleným opatřením v zájmu neoliberalismu.
Autor se tu mýlí v tom bezprostředním ohledu, že by tento proces byl cíleně politicky motivovaný. Tento proces je daleko spíše "přirozený"; novodobý stát dostává čím dál tím více technokratický charakter, zásahy "dolního lidu" do těchto ryze technokratických procesů působí vždy rušivě. Nemusí se tedy jednat o něčí záměr, tento proces technokratizace (a i soudcokracie) je procesem víceméně objektivním.
Nicméně se tu autor - i přes toto zjednodušení - dotýká jedné velice zásadní záležitosti. Totiž té, že tento "demokratický" stát je od svého samého počátku "neoliberální"; k tomuto neoliberalismu nevyhnutelně vede už to pojetí "základních lidských práv" - a že tím že tato "základní lidská práva" jsou jádrem všech těchto ústav, je v nich skutečně cementován neoliberalismus "pro všechny časy". A sám lid nemá právo s tím jakkoli pohnout.
Protože jakmile za "základní lidské právo" prohlásíme (byť i jen implicitně, nevysloveně) právo podnikat ve svém vlastním, ryze soukromém zájmu - pak zde automaticky máme otevřenu přímou cestu k neoliberalismu.
A i když se třeba německá ústava snaží přímočarost této cesty poněkud omezit tím, že jako jedno ze svých základních ustanovení postuluje "sociální odpovědnost vlastnictví", pak je to jenom určitá modifikace, ale základní princip zůstává platný a rozhodující. Tedy základní princip zájmu ryze soukromého.
Ústavy těchto "demokratických" států tedy hrají se svým lidem opravdu velmi podivnou hru: na straně jedné ho staví do role naprostého a nezpochybnitelného suveréna - aby mu vzápětí sdělily, že tento "suverén" nemá žádné právo měnit soukromovlastnický, tedy kapitalistický (a tedy latentně "neoliberální") charakter státu! Lid je tu tedy "suverénem" - ale právě o těch zcela nejdůležitějších záležitostech je mu upřeno jakékoli právo rozhodovat!
Už samotný princip "dělby moci", který je natolik vynášen jako jakási funkční konkretizace této demokracie, ve skutečnosti zcela popírá zcela zásadní princip právě této demokracie. Pokud tedy demokracii chápeme v jejím původním smyslu jako "vládu lidu".
Jestliže se - celková - státní moc rozdělí na tři části, parlament, exekutivu a moc soudní, pak je už na první pohled naprosto jasné, že ta původní "moc lidu" je tu zkrácena jenom na jednu třetinu. A když se k tomu připojí ještě i ta skutečnost, že tuto svou "moc" lid reálně může vykonat jenom jednou za několik let, v izolovaném aktu voleb, pak se jeho reálná možnost působení na formulování státní vůle scvrkává ještě mnohem více.
Potud tedy autor onoho článku správně poukazuje na rozpor mezi původní ideou demokracie a její reálnou praxí. Nicméně jeho argumentace je dost pochybná ve dvou bodech. Za prvé, když tvrdí že česká ústava cementuje svou nezměnitelnost nějak extrémně více nežli ústavy jiných států. Ale jak vyplývá už z těch příkladů které sám uvádí, naprosto tomu tak není. Že jsou ve státech liberální demokracie určitá základní práva a demokratické instituty nezměnitelné (a to i samotným parlamentem), to je univerzální charakteristikou všech těchto států. Na konkrétní ústavní formulaci (která je vždy ovlivněna specifickými místními dějinnými podmínkami jejího vzniku) ani tak nezáleží; rozhodující je celkový charakter celého ústavního pořádku.
Ale autor chtěl zřejmě poukázat především na něco jiného; což souvisí s druhým pochybným momentem jeho argumentace. Totiž s tím, když tvrdí, že ten proces čím dál většího přesouvání reálných rozhodnutí ve státě z parlamentu na exekutivu je jaksi záměrným, cíleným opatřením v zájmu neoliberalismu.
Autor se tu mýlí v tom bezprostředním ohledu, že by tento proces byl cíleně politicky motivovaný. Tento proces je daleko spíše "přirozený"; novodobý stát dostává čím dál tím více technokratický charakter, zásahy "dolního lidu" do těchto ryze technokratických procesů působí vždy rušivě. Nemusí se tedy jednat o něčí záměr, tento proces technokratizace (a i soudcokracie) je procesem víceméně objektivním.
Nicméně se tu autor - i přes toto zjednodušení - dotýká jedné velice zásadní záležitosti. Totiž té, že tento "demokratický" stát je od svého samého počátku "neoliberální"; k tomuto neoliberalismu nevyhnutelně vede už to pojetí "základních lidských práv" - a že tím že tato "základní lidská práva" jsou jádrem všech těchto ústav, je v nich skutečně cementován neoliberalismus "pro všechny časy". A sám lid nemá právo s tím jakkoli pohnout.
Protože jakmile za "základní lidské právo" prohlásíme (byť i jen implicitně, nevysloveně) právo podnikat ve svém vlastním, ryze soukromém zájmu - pak zde automaticky máme otevřenu přímou cestu k neoliberalismu.
A i když se třeba německá ústava snaží přímočarost této cesty poněkud omezit tím, že jako jedno ze svých základních ustanovení postuluje "sociální odpovědnost vlastnictví", pak je to jenom určitá modifikace, ale základní princip zůstává platný a rozhodující. Tedy základní princip zájmu ryze soukromého.
Ústavy těchto "demokratických" států tedy hrají se svým lidem opravdu velmi podivnou hru: na straně jedné ho staví do role naprostého a nezpochybnitelného suveréna - aby mu vzápětí sdělily, že tento "suverén" nemá žádné právo měnit soukromovlastnický, tedy kapitalistický (a tedy latentně "neoliberální") charakter státu! Lid je tu tedy "suverénem" - ale právě o těch zcela nejdůležitějších záležitostech je mu upřeno jakékoli právo rozhodovat!
JN
January 15, 2020 v 12.50
"Další diskusní faul..." (panu Kalousovi)
Jestliže tedy závislost mezi počtem lidí na planetě a celkovou produkcí skleníkových plynů je zřejmá a nejedná se tedy o paranoidní myšlení, proč by se o tom vlastně nesmělo mluvit a proč by samotné uvědomění si této souvislosti bylo "obvykle považováno za paranoidní"?
JN
January 15, 2020 v 13.03
Prostě o této zjevně existující a racionálně doložitelné souvislosti nechcete mluvit,
abyste nebyl okolím považován za paranoidního.
JK
Nechci mluvit o Vaší domněnce, že někdo chce úmyslně regulovat počet lidí na planetě. Na ni jsem reagoval a na nic jiného. Další oblíbený faul v takovýchto diskusích totiž obvykle bývá podsouvání takových úmyslů zeleným aktivistům a jejich označování za ekofašisty. O takovou diskusi opravdu nemám zájem.
JN
January 15, 2020 v 17.20
Souhlasíte tedy s tím, pane Kalousi, že
1.) souvislost mezi počtem lidí na planetě a antropogenním vlivem na množství skleníkových plynů v atmosféře je reálná a zřejmá a že
2.) je oprávněné předpokládat, že si tuto souvislost lidé tedy uvědomují, ale že
3.) je ošemetné o této souvislosti mluvit? (Takový člověk totiž může být snadno označen buď za paranoidního, nebo za ekofašistu, nikoliv ovšem samozřejmě za "paranoidního ekofašistu" - jde o vztah vzájemně vylučovací.)
2.) je oprávněné předpokládat, že si tuto souvislost lidé tedy uvědomují, ale že
3.) je ošemetné o této souvislosti mluvit? (Takový člověk totiž může být snadno označen buď za paranoidního, nebo za ekofašistu, nikoliv ovšem samozřejmě za "paranoidního ekofašistu" - jde o vztah vzájemně vylučovací.)
JN
Vyskytují se, pane Kalousi, i takovéto názory:
"Pokud není automatické stát se rodičem, nemělo by být automatické ani právo rodit. Buéno navrhuje analogii s řidičským průkazem. Rodiče, stejně jako ti, kdo chtějí v současnosti dítě adoptovat, by měli projít přezkoumáním..."
Teprve tím dojde ke konečnému zrovnoprávnění všech svazků...
"Pokud není automatické stát se rodičem, nemělo by být automatické ani právo rodit. Buéno navrhuje analogii s řidičským průkazem. Rodiče, stejně jako ti, kdo chtějí v současnosti dítě adoptovat, by měli projít přezkoumáním..."
Teprve tím dojde ke konečnému zrovnoprávnění všech svazků...
JN
"Druhé řešení čerpá inspiraci ze světového obchodu s emisními povolenkami. Po jeho vzoru by měl vzniknout světový trh s povolenkami rodit. K tomu je nutné založit nadnárodní instituce, které budou na tento obchod a vydávání povolení dohlížet.
(...)
Hlavní cesta ke snižování světové populace vede přes bohatnutí společnosti. Buéno však pragmaticky upozorňuje, že tento mechanismus má stinné stránky v prodlužování délky života.
(...)
Pokud chce lidstvo přežít, musí podporovat aktivně politiku, jež povede ke snižování počtu rozených dětí, a zároveň zakázat jakoukoliv proporodní politiku. Denatalizační politika nesmí být brutální, ale humánní.
(...)
Systém naopak musí zohlednit míru znečištění dané oblasti. (...) Narození malého Američana je mnohem větší zátěž pro životní prostředí než narození malého Somálce."
Ve vyspělých zemích by tedy emisní povolenka na dítě stála zhruba tři tisíce eur. Přepočet jednoho dítěte na ekvivalentní množství škodlivin je samozřejmě dost složitý a mimo určité lokality je závislý i na deklarovaném způsobu budoucího života, k němuž by se nastávající rodiče vůči společnosti tedy měli zavázat a jehož dodržování by pak bylo nutno vymáhat.
"Těm, kteří by se novému systému vzpouzeli, by byly děti odebrány a dány k adopci."
------------------------------------------
Stručně shrnuto: Každé narozené dítě je ekvivalentem určitého množství škodlivin, tato závislost je podmíněna jednak příslušnou lokalitou, jednak způsobem života. Prodlužování délky života je značně nežádoucí jev (zde je tedy na místě podpora eutanazie). Pokud chce lidstvo přežít, musí aktivně podporovat politiku, která povede ke snižování počtu rozených dětí, což už v současnosti (například prostřednictvím některých mezinárodních organizací a prosazováním tzv. reprodukčních práv) naštěstí dělá. Tato politika ale nesmí být brutální nýbrž humánní.
------------------------------------------
Francouzský filozof a sociolog Bruno Latour píše:
"Osvícené elity si začaly stále více uvědomovat, že takhle to dál nepůjde. Problém je, že tuto výstrahu zároveň zaslechly i jiné elity, možná méně osvícené, ale zato s velkými prostředky a zájmy, a především nesmírně citlivé na svůj blahobyt. A tady se nabízí určitá hypotéza z oblasti politické fikce: tyto elity pochopily, že varování je reálné a že za to, aby se Země vrátila k sobě samé, bude třeba draze zaplatit. Platit ale budou ti druzí... V budoucnu totiž nebude dost místa pro všechny; je tedy třeba vybudovat cosi jako pevnost pro pár procent těch, kteří z toho budou mít prospěch. A aby se zakryl špinavý egoismus útěku před ostatním světem, je nutné popírat samotnou existenci hrozby, která k tomuto útěku vedla. Osvícení lidé na Titaniku vědí že srážka je nevyhnutelná, obsadí tedy záchranné čluny a požádají orchestr aby hrál ukolébavky dost dlouho na to, aby mohli využít noční tmy a vypařili se dřív, než přílišný náklon lodi zalarmuje i ostatní třídy! Ale ty jsou již probuzené a tak musíme čelit hněvu - reakci nedůvěry, obracející se proti takové zradě. Pro popis této reakce nedůvěry je dnes zneužíván termín 'populismus'."
(...)
Hlavní cesta ke snižování světové populace vede přes bohatnutí společnosti. Buéno však pragmaticky upozorňuje, že tento mechanismus má stinné stránky v prodlužování délky života.
(...)
Pokud chce lidstvo přežít, musí podporovat aktivně politiku, jež povede ke snižování počtu rozených dětí, a zároveň zakázat jakoukoliv proporodní politiku. Denatalizační politika nesmí být brutální, ale humánní.
(...)
Systém naopak musí zohlednit míru znečištění dané oblasti. (...) Narození malého Američana je mnohem větší zátěž pro životní prostředí než narození malého Somálce."
Ve vyspělých zemích by tedy emisní povolenka na dítě stála zhruba tři tisíce eur. Přepočet jednoho dítěte na ekvivalentní množství škodlivin je samozřejmě dost složitý a mimo určité lokality je závislý i na deklarovaném způsobu budoucího života, k němuž by se nastávající rodiče vůči společnosti tedy měli zavázat a jehož dodržování by pak bylo nutno vymáhat.
"Těm, kteří by se novému systému vzpouzeli, by byly děti odebrány a dány k adopci."
------------------------------------------
Stručně shrnuto: Každé narozené dítě je ekvivalentem určitého množství škodlivin, tato závislost je podmíněna jednak příslušnou lokalitou, jednak způsobem života. Prodlužování délky života je značně nežádoucí jev (zde je tedy na místě podpora eutanazie). Pokud chce lidstvo přežít, musí aktivně podporovat politiku, která povede ke snižování počtu rozených dětí, což už v současnosti (například prostřednictvím některých mezinárodních organizací a prosazováním tzv. reprodukčních práv) naštěstí dělá. Tato politika ale nesmí být brutální nýbrž humánní.
------------------------------------------
Francouzský filozof a sociolog Bruno Latour píše:
"Osvícené elity si začaly stále více uvědomovat, že takhle to dál nepůjde. Problém je, že tuto výstrahu zároveň zaslechly i jiné elity, možná méně osvícené, ale zato s velkými prostředky a zájmy, a především nesmírně citlivé na svůj blahobyt. A tady se nabízí určitá hypotéza z oblasti politické fikce: tyto elity pochopily, že varování je reálné a že za to, aby se Země vrátila k sobě samé, bude třeba draze zaplatit. Platit ale budou ti druzí... V budoucnu totiž nebude dost místa pro všechny; je tedy třeba vybudovat cosi jako pevnost pro pár procent těch, kteří z toho budou mít prospěch. A aby se zakryl špinavý egoismus útěku před ostatním světem, je nutné popírat samotnou existenci hrozby, která k tomuto útěku vedla. Osvícení lidé na Titaniku vědí že srážka je nevyhnutelná, obsadí tedy záchranné čluny a požádají orchestr aby hrál ukolébavky dost dlouho na to, aby mohli využít noční tmy a vypařili se dřív, než přílišný náklon lodi zalarmuje i ostatní třídy! Ale ty jsou již probuzené a tak musíme čelit hněvu - reakci nedůvěry, obracející se proti takové zradě. Pro popis této reakce nedůvěry je dnes zneužíván termín 'populismus'."
JN
jsou tedy nakonec pěknými příklady toho, nač jste zde právem uporňoval, pane Kalousi, i když se Latour to své paranoidní myšlení marně snaží zakrýt odkazem na "politickou fikci".
JN
January 19, 2020 v 0.25
Zatímco ta druhá myšlenka "emisních" povolenek na dítě
zase evokuje Zygmunta Baumana, který poukázal na souvislost mezi absolutizací racionálního smýšlení moderní společnosti a normalizací excesů zrůdnosti v takovéto společnosti.
JN
January 19, 2020 v 0.29
Takže je Latour paranoidní, nebo není?
+ Další komentáře