Můj pes má strakatý pískací polštářek. Když chce přilákat pozornost a odvést mě od práce, chytne ho do tlamy a začne na něj pískat. Nemotornost jeho počínání a průzračnost jeho záměru jsou směšné, roztomilé — a efektivní.

Ve své přesvědčovací technice klade důraz na teatrálnost — ví, že to je účinná strategie, kterou mě dokáže v relevantním počtu případů donutit, abych si s ním hrál. Jsem o něco chytřejší, než můj pes, jistě mám lepší vzdělání a i víc životních zkušeností — ale není mi to nic platné. Jakmile pes zapíská na polštářek, patrně mě donutí hrát si s pískací hračkou taky.

Dospělí si sami sebe představují jako aktéry dospělých činností. Diskusí o politice, etice, estetice, formě a obsahu, růstu HDP nebo profesionálním sportu. Ve skutečnosti ale většinu svého času všichni věnujeme pískacím hračkám. Protože dospěláctví je až nadstavba dětské základny každého z nás, pravidelně podléháme.

Demokracie je pískání na polštářek

Můj pes by mohl být úspěšným politikem. Strategii pískací hračky si totiž osvojila řada matadorů i vycházejících hvězd tuzemského managementu moci. Většinou neoslní akademickou kariérou nebo úspěchy z praxe, uspěli jen v jedné věci, v níž ale excelují: objevili skvělou pískací hračku. Přesněji řečeno, sadu hraček, na které zapískají a spolehlivě tím přitáhnou pozornost ostatních, kteří by se rádi zaobírali něčím serióznějším.

Stačilo zapískání na gumového generála Vlasova, a z vojenského pejska Pavla je ryzí demokrat, který to nandal tyranovi. Na kritickou diskusi o historii zapomeňte, hraje se o gesta. Pejsek Pavel udělal ve správnou chvíli to správné gesto. Už je zapsán jako klaďas. Pejsek Kubera taky ví, kdy a na co zapískat. Sice 30 let pomáhal budovat politickou stranu, jejíž hlavní ideou se stala institucionalizace cynismu, ale to bylo včera. Dnes letí na Tchaj-wan. Sice se moc neví, co tam bude dělat a k čemu to vše bude, ale důležité je pískat na hračku a upoutat pozornost. Pejsek Kubera je rošťák a někdy i trochu grázl, ale srdíčko, to má na správném místě!

Volby „hlídacího psa Hradu“ se budou možná konat dřív než za tři roky. Pokud by nastaly neplánovaně, je třeba být připraven. Za dva měsíce ve skutečnosti žádnou kampaň, natož uvěřitelnou změnu značky, nestihnete udělat. Voliči, které v dané chvíli máte k dispozici, vám do voleb víceméně zůstanou. Neplánovaná prezidentská volba tedy přeje připraveným. Jak ostatně ukázala i ta poslední.

Na populistické scéně se o slovo hlásí stále důrazněji Klaus syn, liberální pravice, která nikdy neměla problém se škrtači, visel-li jim jim současně na záchodě plakát Občanského fóra, svého kandidáta dosud nemá. Jaroslav Kubera s nově nalezeným tchaj-wanským příběhem by za podpory například řeporyjského starosty a protiruského étosu mohl tuto mezeru zaplnit. Dokud bude pískat na hračku západní orientace a bude mít podporou jedné z nejsilnější parlamentních stran, nemusí to být lichý pokus.

Kandidatura politických matadorů pravice vytváří tlak na občanské a levicové kandidáty. Jako první pochopil pravidla hry Marek Hilšer, který oficiálně ohlásil začátek své prezidentské kampaně — a především začal budovat aktivistické dobrovolnické zázemí, bez něhož je jakýkoli občanský kandidát bez šance. Tím, že si uvědomuje záludnost náhlé volby, i tím, že se hlásí (i když trochu opatrně) k tezi o solidární společnosti, opětovně prokazuje cit pro strategické myšlení. Bude zajímavé sledovat, jak se mu podaří vyrovnat s případnou konkurencí Pavla Fišera a nakolik může uspět právě s Kuberou v souboji o liberálního voliče, i nakolik se mu podaří oslovit liberální levici. Zdá se, že pravidla výběru hraček chápe.

To se naopak nedá říct o parlamentní levici. Ta se dívá především na horizont krajských voleb, dál se dívat odmítá. Představa, že by obě strany dokázaly vygenerovat seriózního kandidáta, neřkuli mu dokonce poskytnout nějaký servis kampaně, se zdá být z říše snů. Vlastně jediným myslitelným kandidátem vlevo je Josef Středula, který se ale nezdá být ani zdaleka rozhodnut. V poslední volbě se i přes četné výzvy do souboje nezapojil. Pokud se nerozhodne včas, mohou si voličskou kořist rozdělit jiní vlci. Sentiment k levici je hračka, se kterou si voličstvo už vůbec nehraje.

Nacházíme se v rané fázi prezidentské kampaně. Čím více se nakonec ukrojí z mandátu stávající hlavy státu, tím zajímavější to bude. V poslední volbě parlamentní strany Zemanovi druhý mandát de facto darovaly a prezidentské volby ignorovaly, to se už opakovat nemůže.

Jedinou otázkou zůstává, jak se k otázce nástupnictví spojenec současného prezidenta, který má v těchto dnech trable s auditem. Trvám na tom, že Babiš kandidovat nebude, určitě ne v případných předčasných volbách. To ale neznamená, že si to nebude chtít ohlídat. Hlavním kritériem bude loajalita, jinou kvalitu premiér od nové hlavy státu nemůže potřebovat. Až to bude třeba začne bezpochyby věrný pejsek Mára mohutně pískat na všechny hračky v repertoáru.