Andrej Babiš — vidina prámu v tekutých časech
Roman ŠolcNejvětší nebezpečí Andreje Babiše a jeho „hnutí“ spočívá v jeho principiálním pojetí moci. Roman Šolc si ve své eseji bere na pomoc slavnou metaforu Zygmunta Baumana.
Na Babišovu hlavu se snáší řada kritik ze všech stran. Stejně tak se ovšem rozšiřují, či alespoň nezmenšují, řady jeho bezmezných obdivovatelů. V souvislosti s Babišem se mluví o mnoha patologických jevech — získávání ekonomických a strategických výhod pro jeho podnik, zneužívání dotací a daňových optimalizacích, ovládnutí několika celostátních médií, tlaku na novináře či jiné kritiky, hrubnutí politické kultury apod. Specifickou kapitolou jsou pak záležitosti jeho trestního stíhání. Tyto jevy ovšem nejsou tím nejproblematičtějším.
Skutečné nebezpečí Andreje Babiše a hnutí ANO spočívá v jejich principiálním pojetí moci. Babišův přístup k vládě je silně autoritativní. Nikoli v tom smyslu, že by plánoval zrušit volby a legitimitu vlády odvozenou od vůle lidu, nýbrž spíše v preferenci modelu „zvoleného diktátora“, či v jemu bližším pojmosloví „zvoleného ředitele firmy“.
Babiš nezpochybňuje formální aspekty demokracie, ale její faktický obsah. S jeho osobou se spojuje idea vlády pevné ruky, neomezované takovými „zbytečnostmi“ jako je otevřená diskuse, dialog s opozicí či občanská participace. Podstata jeho kultu spočívá ve figuře schopného vůdce, moudrého diktátora, jehož nadvládě se lidé podřídí výměnou za to, že na svá bedra přebere jejich starosti a problémy a zbaví je nepříjemných nutností, jako je přijímání rozhodnutí, vlastní zodpovědnost a participace na uskutečňování správy společnosti.
Kritici stavící se pod heslem obrany demokracie proti hnutí ANO zosobněné Andrejem Babišem takřka ztotožňují s destrukcí politiky v České republice — jako by byl Babiš původcem stavu politiky a jeho případnou eliminací z politického prostoru by došlo k jakési restauraci zdravého politična. Babiš ovšem není kauzální příčinou, nýbrž pouze symptomem krize politična.
Tekuté časy
Postmoderní doba s sebou přinesla velké osvobození spojené s velkým traumatem, kterážto se krásně zrcadlí v geniální metafoře „tekutosti“ Zygmunta Baumana. Hodí se nám i zde. Lidé jako by po staletí žili ve světech postavených z pískovcových balvanů, přestavovaných a otesávaných do různých tvarů. Balvany je omezovaly v pohybu, avšak zároveň se o ně bylo možné opřít. Svět balvanů byl jednoduchý — bylo jasně dáno, co je dobré a co zlé, koho je třeba poslouchat a koho je třeba nenávidět, co od života chtít a co od něj ani neočekávat. Některé cesty mezi balvany byly považovány za správné, jiné za špatné — člověk mezi nimi mohl volit, ovšem samotné cesty byly pevně vymezeny, ohraničeny a hodnoceny.
Jenže když svět zdánlivě nezničitelných balvanů — z nichž během posledních tří staletí některé již dosti erodovaly — definitivně zaplavila postmoderna, vyšla najevo jejich skutečná podstata: začaly se drolit, částice písku se vymývaly a pozvolna se začaly rozpouštět v „tekuté modernitě“. Pevně vymezené cesty zmizely pod vodou. Náhle se ukázalo, že se člověk může zbavit omezení a vší předurčenosti, stát se pánem svého života a v tekuté modernitě plavat, kamkoli bude chtít.
Což nemělo být nijak zaměřeno proti R. Šolcovi samotnému; jeho rozbor přítomného stavu je bezpochyby naprosto trefný, není prakticky co k tomu dodat a co na tom kritizovat. Ale - jeho představy a návody k tomu, jak tento deformovaný stav překonat, přece jenom mají své nemálo problematické body.
Jeho rady totiž jdou fakticky právě tím směrem, že bychom spolu měli navzájem více mluvit. Více si navzájem naslouchat, více sdílet společné hodnoty jako je tolerance, bratrství, demokracie...
A tak mi spontánně vyskočila v hlavě vzpomínka na to, jak to také může zcela reálně dopadnout, když "hoši spolu mluví".
Jako druhý mě napadl možný název "Dva břehy našeho žití". Tady jsem si zase vzpomněl na jednu teologickou diskusi projednávanou v jiném zdejším vlákně, když pánové Štampach a Zajíc použili právě tento příměr, pro znázornění principiálně podvojného charakteru našeho žití - na jednom břehu život vezdejší, a na druhém břehu život transcendentální, spirituální.
Až jsem si pak vzpomněl na tu větu, která teď stojí v záhlaví mého textu. Mnozí už asi rozpoznali, že se jedná o citát z Hérakleita. Který je zde naprosto příhodný právě proto, že se kryje s onou "tekutostí" našeho světa, kterou konstatoval Bauman, a po které sáhl i R. Šolc.
Zopakujme si ale napřed tenor Šulcových úvah: dnešní svět je tedy "tekutý". Ztratil své dřívější jasné kontury velkých ideologií (respektive velkých idejí); dnes se tyto dříve tak dominantní ideje mohou ve své zdánlivé jednoznačnosti a nezpochybnitelnosti reprodukovat už jenom jako dogmata. Strnulá, neživotná. A Šulc má naprostou pravdu v tom, že je tu naprosto lhostejné, zda se jedná o dogmata katolická, marxistická, anebo třeba zbožštělého legalismu.
Jako druhou možnost, jak se vypořádat s tímto "tekutým" světem, Šolc uvádí strategii přimknutí se k velkému vůdci. Který - obdobně jako ty velké ideologie - člověka "osvobozuje" od nutnosti sám hledat svou vlastní cestu životem, svou vlastní pravdu.
Zopakujme si také, v čem Šolc vidí východisko z tohoto deformovaného stavu: "Snad právě bezprostředně vystaveni tekutosti pochopíme a prožijeme hluboký význam pojmů jako dialog, kompromis, solidarita, konsensus, odpovědnost, tolerance, bratrství či demokracie."
Tady se nelze vyhnout otázce, jestli v tomto doufání není obsaženo až příliš mnoho optimismu. A především: jestli to zavržení, odhození všech těch "starých pravd" není až příliš radikální. A jestli po tomto jejich naprostém odstranění nevyhnutelně nebude následovat právě to utopení, kterému R. Šulc chce zabránit.
A teď si uveďme celou, originální Hérakleitovu větu: "Když vstupujeme do stejné řeky, proudí sem stále nové a nové vody".
(Připomínám pro jistotu: ten klasický Hérakleitův výrok "všechno teče" ve skutečnosti Hérakleitos sám nikdy nepronesl. Je to další případ toho, v jak zdeformované podobě se nám mnohdy dostávají myšlenky starých myslitelů. A proroků. Tento výrok pronesl až jeden z Hérakleitových žáků - kteří ale všeobecně nedosahovali myšlenkových výšin svého mistra. Tento výrok je tedy hrubě zjednodušující; dnešní terminologií řečeno, jedná se vlastně o lacinou mediální zkratku.)
Hérakleitos tu totiž ve skutečnosti říká dvojí. Na straně jedné skutečně to, že "všechno teče", tedy že je zde neustálé proudění, neustálá změna.
Ale - on tu říká zároveň ještě něco jiného. Něco, co při zběžném, povrchním pohledu snadno unikne pozornosti. On tu totiž zároveň říká, že tyto "nové vody" (jakožto symbol neustálé změny, "tekutosti") vplývají do s t e j n é řeky.
Hérakleitos tedy - a právě v tom spočívá jeho velikost - ve skutečnosti viděl obojí: jak moment neustálé změny, tak ale i moment stálosti, neměnnosti. A teprve a jedině obojí dohromady nám dá ucelený a pravdivý obraz našeho světa.
A tak se teď vraťme zpět k těm velkým pravdám minulosti, v kterých R. Šulc nevidí nic jiného nežli "balvany minulosti". Nežli prázdná, strnulá dogmata.
Položme si otázku: byla (a jsou) to skutečně a pouze dogmata? Neskrývá se za těmito "balvany" něco, co je samo o sobě pravdivé? Něco, co je i v těch "nejtekutějších časech" momentem stálosti?
Co se asi tak stane, když šmahem zavrhneme všechny tyto "balvany" starých pravd? Bude opravdu výsledkem, že lidé začnou chápat hlubší významy určitých pojmů vzájemného spolubytí? Nebude spíše výsledkem pravý opak - definitivní rozmělnění všeho pravého, všeho pozitivního?
Není vůbec celá ta Baumanova definice současného světa jako "tekutého" až příliš konjunkturální? Odrážející sice napohled dozajista přítomný a viditelný, ale konec konců jenom velmi povrchní rys současné doby?
V tomto neustálém "panta rei" zde naprosto chybí druhá stránka našeho veškerého bytí; ta stránka kterou dokázal vidět Hérakleitos, totiž stránka stálosti v tomto zdánlivě bezcílném a chaotickém proudění.
Takže tedy: buďme velice opatrní, nežli bychom všechny ty staré pravdy hodili přes palubu (abychom zůstali u plavecké terminologie); mohlo by se ukázat, že jsme tu s vaničkou vylili i dítě. A že jsme právě tím ztratili všechno to, co by nás ještě mohlo zachránit před úplným utopením se v chaotičnosti a bezcílnosti současného světa.
Píšu tam: "V chápání času dnes, zdá se, u většiny lidí převládá spíš to antické pojetí: stojíme na břehu a život nám někam beze smyslu uplouvá, ztrácí se v dálce jako voda. A to je docela smutné. Hebrejské pojetí času jakožto zrání a naplnění dává světu i člověku větší smysl."
Ten obraz stromu, zasazeného u tekoucích vod, se vyskytuje i v 1. žalmu. Řeka okolo něj plyne, vítr s sebou unáší plevy, ale strom roste dál, neuvadá, a své ovoce dává v pravý čas.
Jinde jsem připomněl taoisty. Ti navrhují s tím proudem plynout...
Málokdo je ochoten poddat se tomu zmaru. Stát se zrnem v brázdě, které zemře, aby vydalo nový život stonásobně, šedesátinásobně, nebo aspoň třicetinásobně.
Ano. Občas dokonce i někteří křesťané...
I když ten taoismus spíše hovoří o "rozplynutí se", rozpuštění individuální existence (člověka) v nekonečném oceánu ryzí duchovní esence. Takže fakticky by se spíše asi blížil tomu pojetí hebrejskému: nakonec všechno zůstává stát na místě, a jde jenom o to přivést to k rozkvětu.
Pokud bychom ale opravdu na stranu jednu postavili jenom a pouze to proudění, a na stranu druhou to hebrejské pojetí "zrání" (stromu na jednom místě), pak obojí je stejně tak jednostranné.
Ostatně, zrovna nedávno jsem psal o tom, že to judaisticko-křesťanské pojetí člověka fakticky člověka okrádá o jeho vlastní dějiny. Právě proto že tady všechno má prakticky jenom čistě vertikální orientaci. Jako ten strom - roste vzhůru, zraje; ale nakonec stojí pořád jenom na tom samém místě. A to nejen v čistě mechanickém slova smyslu; ale i v tom smyslu, že on nemá vůbec možnost vyvíjet se někam jinam, než co mu bylo dáno předem. (Totiž v tomto ryze symbolickém pojetí tuto možnost nemá; v rámci reálné evoluce ovšem i ten strom má možnost vlastního vývoje.)
Právě proto jsem do věci vznesl Hérakleita; protože on byl jedním z mála, který skutečně dokázal vidět oba tyto momenty, v jejich nerozlučné jednotě.
To antické pojetí času bylo ovšem fakticky všechno jiné, nežli jenom nějaké jeho bezcílné uplývání. V každém případě Platónův model byl prakticky identický s židovsko-křesťanským: návrat do původního, jako "dokonalý" pociťovaného stavu. A především: jednotlivý člověk (a stejně tak i stát, tedy společenství lidí) měl také "zrát", k tomu stavu naprosté dokonalosti, mravní i veškeré jiné.