Pojem „politické korektnosti“ se v českých zemích uvelebil do míry, která je překvapivá. Domácí veřejný prostor má zcela odlišnou tradici svobody projevu než třeba ten ve Spojených státech amerických, poznamenaný především rázem aktivistického hnutí šedesátých let.

Mimochodem, jak připomněl v jednom ze svých esejů o politické korektnosti sociolog Stuart Hall, podle jedné verze vznikl pojem v levicovém hnutí jako vtip, jímž levicoví američtí aktivisté častovali své přespříliš horlivé kolegy a kolegyně. Hall druhým dechem dodává, že v osmdesátých letech praktickou politickou korektnost již bez známky humoru razili příznivci prezidenta Ronalda Reagana (na aktivisty konzervativní „Morální většiny“ střežící mravnost třeba i univerzitních přednášek dnešní pravicoví kritici politické korektnosti většinou se vší nekorektností zapomínají).

V českém prostředí lze historicky hovořit o propagandě, cenzuře, ideovém a verbálním konformismu, zbabělství či touze být součástí ducha doby, ale jen sotva o politické korektnosti — zvláště když se ohlédneme na zástup zcela nekorektních politiků. Ať už si vzpomeneme na Miroslava Sládka, Jiřího Paroubka, Mirka Topolánka nebo třeba i Miroslava Kalouska, u nás se pro jadrné slovo nechodilo nikdy daleko. Také česká demokratická společnost ale musí narýsovat limit, který by měl respektovat i „chlap s gulama“.

Tuto mez lze narýsovat dvěma liniemi souřadnic — ta první reflektuje osobní újmu, již určitý výrok mohl způsobit tomu, koho se týká. Druhá linie pak označuje, nakolik tvrzení škodí celé společnosti. U soudů se tak může veřejně pronesené vyjádření objevit jak v rovině soukromoprávní, tak i z hlediska práva trestního.

Lze se dovolávat omluvy za poškození dobrého jména, ale i přemýšlet nad tím, jestli dotyčný neohrožuje celou společnost. Jako když Topolánek henleinovsky vyhrožoval novinářům slovy „Es kommt der Tag“ nebo Martin Konvička chtěl muslimy „mlít do masokostní moučky“. Do stejné kategorie patří poštěkávání některých politiků, že novináře je třeba vyhubit či likvidovat (Miloš Zeman) nebo že jsou média „zaplacená mediální žumpa“ (Tomio Okamura).

Hranice demokratického fóra

Média plní v moderní společnosti nezastupitelnou roli, jíž je moderace veřejné debaty. Vnášejí na demokratické fórum informace, zprostředkovávají, ale i zastávají názory, reflektují skutečnost. Jsou spoluzodpovědná za to, jak vidíme svět, jak mu rozumíme a co s ním chceme dělat. Každý útok na jednotlivého novináře je proto útokem na celou profesi a přeneseně na demokratické principy vůbec.