Premiér a jeho davy
Filip OutrataProtibabišovské demonstrace Babišovi svým způsobem i pomáhají: umožňují mu nadále hrát oblíbenou roli outsidera, který zarputile čelí mocnému protivníkovi, v tomto případě mohutným a naštvaným davům.
Dorazil jsem na Václavské náměstí těsně před začátkem demonstrace Milionu chvilek. První, čeho jsem si všiml, byl transparent se jmény politiků, kteří jsou dnes ve vysokých funkcích a byli nějakou dobu členy KSČ nebo KSČM. Vedle sebe figurovali Miloš Zeman, Andrej Babiš, Jaroslav Kubera, Vojtěch Filip i Pavel Rychetský. Bez ohledu na to, jestli byli ve straně se slovem komunistická v názvu jen krátce na konci 60. let, za normalizace, nebo třeba dodnes.
To jsme se toho museli dožít, třicet let po roce 1989?, ptal se autor nebo autorka transparentu. To jsem se musel dožít dnes, třicet let po pádu nesvobodného režimu, takové míry nerozlišování a nesvobodného, vnitřně znormalizovaného myšlení?, ptal jsem se sám sebe. A měl jsem chuť se hned otočit a jít domů. Skutečně jsem také odešel, ale pak se zase ze zvědavosti vrátil.
Uprostřed Václaváku rozdávaly bílé křídy, byly tam celé hromady krabic plných kříd a další organizátoři rozdávali lidem. Těmi křídami se pak psalo na zem, kromě prostých nápisů „Demisi“ a „Odstup“ bylo k vidění třeba i „Babiši, jdi do prdele!“ nebo „Babiši, vyliž si koblihu“. Pokud tohle byl jeden ze způsobů, jakými chtěli organizátoři z Milionu chvilek pro demokracii obohatit své demonstrace, pak se moc nepovedl.
Moc jsem nechápal ani záměr vydat se průvodem na Hlavní nádraží a tam pak zčásti zaplnit vstupní halu. Asi to měl být prostě způsob, jak dodat demonstracím něco nového, když obsahově se — ne ovšem vinou organizátorů — pořád opakuje totéž. Po cestě účastníci křídami popsali mimo jiné fasádu Lidového domu, hesly jako „Kolaboranti“ nebo „Hamáčku, styď se“. Popsány byly údajně i sloupy na Hlavním nádraží.
Shodou okolností dnes média přinesla výsledky listopadového průzkumu STEMu, podle kterého by ANO s pětatřiceti procenty dosáhlo na celých 90 mandátů. Jen krůček od nadpoloviční většiny. Průzkum byl z poloviny listopadu a nezohledňoval ještě rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana znovuobnovit trestní stíhání Andreje Babiše ani audit Evropské unie o střetu zájmů českého premiéra.
Do jaké míry protibabišovské demonstrace spíše přihazují body jeho straně, je těžké říci. Myslím si ale, že Babišovi a ANO nakonec možná v něčem pomáhají. Dávají totiž premiérovi možnost pokračovat v jeho oblíbené roli outsidera, který zarputile, svými vlastními slovy jako „urputné hovado“, čelí mocnému protivníkovi, totiž mohutným a naštvaným davům, a neustupuje jim. To se politicky ještě může Andreji Babišovi vyplatit.
Věcná podstata přitom zůstává stále stejná: premiér v takovémto střetu zájmů je problém pro celou Českou republiku; je to zátěž politická — jeho kauza odčerpává část energie, která by se mohla věnovat řešení zásadních problémů, možná i zátěž finanční, pokud bude nutné vracet dotace pobrané Agrofertem. Nejlepší řešení by bylo, kdyby Andrej Babiš odešel z politiky a ANO, nezpochybnitelný vítěz posledních sněmovních voleb, dál vládlo bez něj.
Demonstrace i její kritiku a diskusi o jejich smyslu a zaměření považuji za užitečné. Oligarchický populismus (Babiš) i nacionální populismus ve prospěch oligarchů (Zeman) považuji za škodlivé pro naši demokratickou republiku a proto jsou demonstrace užitečné. Nicméně personalizace toho, proti čemu se protestuje je problematická a kontraproduktivní, v tom souhlasím s výše uvedenou kritikou. Hledání politické alternativy je společný úkol všech poctivých demokratů a Milión chvilek probuzením občanské společnosti k tomu významně přispěl, ale nemůžeme si myslet, že by ho za nás vyřešil.
"Hledání politické alternativy je společný úkol všech poctivých demokratů..."
Ve kterých opozičních demokratických stranách se nacházejí poctiví demokraté? Jaká je vůbec Vaše definice poctivého demokrata?
Kdo jsou poctiví demokraté? Demokracie pro ně neznamená jen volební soutěž o moc a vláda většiny, ale i respekt k druhým jedincům, odlišnému náboženství a kulturám, k ústavě a zákonům, menšinám, otevřenost k dialogu a kritice.
Že v boji o moc je možné použít cokoli?
Nebo že ten, kdo bojuje o moc, má dispens od občanských a demokratických ctností?
Politika je hra zájmů. Dokud tady není aspoň polopřímá demokracie (taková, jakou chtěl svého času Milan Valach, R.I.P.), tak jediný morální požadavek, který má na vrcholové politiky smysl uplatňovat, je požadavek dodržování zákonů. Když politici dodržují zákony a když dokážou zajistit, aby se politické garnitury měnily bez použití kalašnikovů a oprátek na lucernách, je to nejspíš maximum, co se od nich dá očekávat. A jinak se ztotožňuji s tím, co nedávno řekl Ivan Hoffman: Až tady bude strana, která bude mít v programu zrušení kapitalismu, milerád ji budu volit.
Pokud jsou v politice jen sociopati a je to jen hra zájmů, tak jste asi spokojen se současnou situací a budete spokojen s každou další situací, pokud se politické garnitury nebudou střílet?
Myslíte, že v přímé nebo polopřímé demokracii by lidé jednali a rozhodovali lépe než když volí Babiše a Zemana?
Tam, kde se podařilo realizovat deliberaci, participativní rozpočty a podobné metody, lidi aspoň neměli za svá vlastní rozhodnutí komu nadávat. Kromě toho nevím o lepší škole demokracie než je reálná účast na rozhodování.
"Zrušení kapitalismu měli v programu komunisté, takže s Ivanem Hoffmanem čekáte na nové, skutečné komunisty?"
Na koho čeká bývalý disident Ivan Hoffman, na to se zeptejte jeho. Na nálepce, kterou partaj sama sobě přilepí, snad nezáleží. Ze všech polistopadových volebních programů byl pro mě přijatelný jediný, a to program Levého bloku pro volby do poslanecké sněmovny 1996, který ještě před svou smrtí stačil napsat Zdeněk Mlynář.
"Pokud jsou v politice jen sociopati a je to jen hra zájmů, tak jste asi spokojen se současnou situací a budete spokojen s každou další situací, pokud se politické garnitury nebudou střílet?"
Mezi spokojeností a snesitelností je snad přece jen jistý rozdíl... Nenapsal jsem, že mi to stačí, napsal jsem, že se za daných okolností více nedá čekat.
Že Babiš přes svůj formální manévr se svěřenskými fondy osobně ovládá firmy, přes které vlastní noviny, si myslí nejenom Milion chvilek /údajně o tom hovoří i audit EU/. Každopádně má toto hnutí právo své podezření, formulované vámi zmíněným letákem, veřejně vyslovovat.
V okamžiku, kdy by Kellner nebo Křetínský přijali veřejnou funkci, jakou uvádí zákon, stali by se terčem stejných protestů.
Že Babišovi voliči uvažují podobně jako vy /totiž že je jim sympatický tím více, čím víc se upozorňuje na jeho přešlapy/, je bohužel smutná pravda. Není to první případ v dějinách, kdy se lidé zamilovali do politika a nevadilo jim, že ignoruje pravidla.
Je to skutečně svým způsobem až groteskní, když se napřed zavede stav, kdy každý má hledět v prvé řadě na své vlastní privátní zájmy - a pak se některým jednotlivcům náhle začne vytýkat, že se právě tak chovají.
Ano, paní Zemanová, zákon skutečně zakazuje střet zájmů - ale právě že jenom a pouze z á k o n.
Vláda zákona je sice bezpochyby dobrá a potřebná věc; ale jestliže je nějaký zákon v zásadním rozporu s reálným životem, pak je stejně tak předem dáno, že tento zákon bude porušován respektive obcházen všude tam, kde se k tomu naskytne příležitost.
Tam kde se připustí existence oligarchů (a dokonce se prohlásí za společensky pozitivní a žádoucí jev - "víc takových Kožených"!), tak tam je předem jasné, že tito oligarchové se budou chovat - no, prostě jako oligarchové.
Právě v tomto spočívá věčný limit a věčný deficit vyznavačů liberální demokracie: oni se nikdy nedostanou dále nežli k vládě práva, ale nikdy nikdy nepochopí, že síla zákonů nakonec nikdy nemůže být větší, nežli jaké je reálné nastavení společnosti.
Takový Platón například - ten také sice vyžadoval vládu zákona, jeho ideální stát měl být dokonce velmi striktně normovaný, on o tom napsal celou knihu "Nomoi" - Zákony; ale ten samý Platón stejně tak důsledně požadoval, že v tomto dobrém státě nesmí být jeho obyvatelé ani příliš chudí, ale ani příliš bohatí. Protože tam kde je společnost příkrými sociálními rozdíly roztrhána do vzájemně na sebe nevražící skupiny (či třídy), tam žádné zákony nemohou způsobit, aby se jednalo o společnost harmonickou a lidsky soudržnou.
Já v takových případech vždycky uvádím stejný příklad: změní se snad něco zásadního, když banda lupičů zruší vůdcovský princip a začne se o svých lupičských výpravách domlouvat "demokraticky"?...
Pokud začnete tu svou "školu demokracie" provozovat za podmínek reálného kapitalismu - tedy tam kde nejvyšší maximou je vlastní egoistický prospěch - tak své svěřence nenaučíte nakonec ničemu jinému, nežli zase jenom tomu vládnoucímu egoismu. To jediné čeho snad dokážete dosáhnout by bylo to, že na místo egoismu individuálního by nastoupil egoismus skupinový. Že tedy interně (dejme tomu v rámci nějakého družstva) se dotyční budou rozhodovat "demokraticky", tedy pospolitě - ale ve vnějších vztazích, tedy v oblasti realizování své produkce (tedy právě v té nejdůležitější oblasti) budou stejně nuceni chovat se tržně, to jest egoisticky, protože jinak by velice rychle zanikli, i s celým svým demokratismem.
Je to nakonec ten samý případ jako s tou "vládou zákonů": liberálové věří ve vládu zákonů, a nic se nezajímají o společenskou realitu. Demokraté zase věří v ušlechtilý princip demokracie - a nijak se neohlížejí na společenskou realitu.
Liberální demokraté pak věří na obojí, na vládu zákonů a na ušlechtilost demokracie; a když pak zjistí že reálný svět se chová zcela jinak než jak mu to káže jejich víra, pak udělají přesně to samé co dělal režim totalitní: všechnu vinu svalí na chování "nedostatečně uvědomělých" jednotlivců. Viz kauza Babiš.
Zastávat se tímto argumentem Babiše proti Milionu chvilek mi přijde poněkud - ted hledám vhodné slovo - chucpe.
Vtip, co je chucpe, praví, že je to žádost vraha rodičů u uznání polehčující okolnosti, neb je sirotek.
Může vám připadat rozdíl mezi jednotlivými demokratickými zeměmi zanedbatelný, všechny ty současné fungují na prohnilém kompromisu ukrocování trhu a ve všech chybí ethos pospolitosti. My, přízemní smrtelnící, kteří žijí ten jediný život, co je nám dán, ovšem rozlišujeme mezi kvalitou demokracie v Maďarsku, u nás a v Norsku. A právě tak se přízemně bojíme, když vidíme, jak rychle se dá dosažená kvalita ztratit a může místo ní přijít Johnson.
Budiž Vám přáno, abyste si Pavlem Krupičkou notovali, že nemá cenu zametat podlahu v hospodě, protože bude při zavíračce zase špinavá a bez změny vládnoucího principu reality (tedy v kapitalismu principu individuálního výkonu) se nic zásadního nezmění. Můžete pečlivě hledat hnidy na letáku, abyste mohli dospět k názoru, že je v pořádku, pokud Babiš ovládá dva celostátní deníky, protože v kapitalismu přeci vždy vlastní media bohatí lidé.
Ostatně, dá to mnohem méně intelektuální práce, než se pokoušet nacházet situační a dočasný konsensus lidí, kteří se liší jak skupinovými zájmy, tak životní zkušeností; nota bene konsensus, který se týká jen naprosto dílčího zlepšení, pouhého zametení podlahy, která se bude muset zítra zametat znova. Stačí se při tom vašem postoji neudávit velkými slovy, například mne vždy znovu udivuje, že se Pavel Krupička nezalkne frázemi typu "znevýhodnění občané" nebo "maloměšťáci".
Budete se možná divit, ale například posádky bukanýrských lodí byly organizovány na principu, který bychom dnes nejspíš označili jako družstevní, a o spoustě věcí se tam demokraticky hlasovalo... Nebo jiný příklad, na shromážděních paštunských kmenů na pákistánsko-afghánském pomezí se rozhoduje dokonce konsensuálně...
Demokracie je nástroj, který lze používat v nejrůznějších podmínkách.
Představme si, že Andrej Babiš i ve svém zájmu konečně předá premiérské křeslo někomu jinému z ANO, kde však zůstane předsedou a faktickým majitelem hnutí, tedy tím, kdo stejně určuje agendu. Agrofert znovu bude moct čerpat dotace a vlastnit média. Z hlediska zákona bude vše v nejlepším pořádku a nebude už proti čemu protestovat.
Snad byste si mohla ještě jednou prostudovat, o čem tu vlastně byla řeč.
Pan Profant: musím přiznat, že ta otázka jestli jistý A. B. vlastní dva české deníky nebo deset, mě zajímá asi tolik, jako otázka kolik je v amazonských deštných pralesích druhů hmyzu.
Mě zajímá něco naprosto jiného: proč se naprostá většina populace vždy znovu a znovu nechá - a to sice s radostným vnitřním souzněním - manipulovat a obelhávat demagogy všeho druhu; a to zcela bez ohledu na to, jestli tito vlastní či nevlastní soukromá média.
Krátce řečeno: lidská hloupost masově multiplikovaná v sociálních sítích je pro mě nesrovnatelně více krizovým a alarmujícím fenoménem, nežli otázka kolik kdo vlastní médií. A tato hysterie kolem jednoho jediného oligarchy ve skutečnosti konec konců odvádí veškerou pozornost zcela mimo těchto opravdových problémů.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/rozhodnuti-ale-rozdrobeni-ptali-jsme-se-koho-by-demonstranti-volili-84608?dop-ab-variant=100&seq-no=1&source=hp&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null
Výsledek je vcelku očekávatelný. Z 85 lidí, kteří odpověděli jednoznačně, by 27 volilo Piráty, 25 TOP 09, 19 ODS.
Když proti vládní garnituře, ve které byly dvě z uvedených partají zastoupeny, svého času demonstrovali odboráři, byli jedním z puncovaných strážců morálky českého národa označeni za lůzu.
Tož tak... Quod licet Iovi, non licet bovi.
Z diskuse pod Vaším článkem:
"Už Šalomoun konstatoval, že všechno je marnost. Kdo jiní, než právě křesťané, měli by prakticky tuto marnost světu dokazovat a nenechat se jím naopak strhnout. Stejně tak je pošetilé, aktivní angažování se křesťana do politiky."
"Brusel je žalářem národů/ Satanův projekt..."
Takhle tam ta diskuse vypadá vždycky?
Jinak, ten Šalamoun měl v jistém smyslu pravdu.
Další diskuse k mému článku byla na Facebooku. Z té jsem zjistila, že mnoho lidí článek vůbec nepochopilo. Někdo tvrdil, že je jako vystřižený z Rudého práva, jiný, že nahrává Bruselu. Přitom to není pravda.
Lidé vidí čím dál tím víc černobíle: buď jsi pro Babiše nebo proti němu, buď jsi chvilkař čili "neomarxista" nebo jsi pro Zemana. Jiná možnost není. Václav Bělohradský měl pravdu, když řekl, že smysl pro porozumění (textu, ale i druhým lidem) se dnes vytrácí.
Neznám v poslední době dav, který by demonstroval za pravici. Demonstrace proti Babišovi to určitě nejsou. Za to, že by pád Babiše neznamenal vítězství levice -- jak by člověk o prohře jednoho z největších vykořisťovatelů v této zemi a předsedy strany, která má mezi svými poslanci polooficiálně deklarovaný
[multi]milionářský klub -- nemůže Milion chvilek, ale absence jakékoli politické levice v této zemi.
Jistě, naše nestranná media a opinionmakeři dokážou ledacos -- při fungování všech asociálních opatření pravicových vlád krom těch několika výstřelků, které odstranila Sobotkova vláda. V situaci, kdy se starobní důchody, mateřské, dávky a minimální mzda drží sotva na reálné výši předchozí dekády, kdy zaměstnanci sociálních ústavů nevědí, zda a kdy dostanou další (podprůměrnou) mzdu, kdy nepřibývají lokální spoje veřejné dopravy a nijak se nezlepšuje dostupnost zdravotní péče -- nezbývá než o schopnostech probabišovských médií, která dokázala prosadit představu, že se dnes venkovu vede lépe než před Babišem, říci obdivně -- vot technika,vot molodci (i děvušky -- abych nebyl genderově šovinistický)
Sociolog by s Vámi nesouhlasil. Je statisticky dokázáno, že když je vzorek respondentů vybraný opravdu náhodně, tak od určité jeho velikosti už se poměrné zastoupení jednotlivých odpovědí nemění. Pro naši 10miliónovou populaci je za dostatečný vzorek považováno 1000 respondentů. Výjimečně, když jde o nějaké vošajslich téma veřejného zájmu nebo velké důležitosti, tak se dotazují jednotek tisíc lidí, ale nevzpomínám si, že by někdy např. při celorepublikovém výzkumu volebních preferencí bylo použito vzorku většího než 10 000 lidí. (Sám jsem kdysi dělal tazatele pro STEM, takže jsem byl v tomto směru řádně poučen.) Proto se domnívám, že vzorek 111 lidí byl na 60tisícové demonstraci více než dostatečný.
A jestli mi namítnete, že výsledky těch výzkumů nebývají spolehlivé, tak Vám odpovím, že můžete mít pravdu, protože u některých agentur nelze o nezávislosti ani mluvit... Ze známějších agentur se obvykle nejlépe strefují do volebních výsledků prognózy agentur TNS Aisa, Médea, STEM a ppm factum.
Statistický není dokázáno nic, to by ani dost dobře nešlo, ale existují celkem přijatelné konvence.
Pavlu Kolaříkovi
Potkal jsem tam pár voličů ČSSD a jednoho skalního voliče KSČM. Tedy z té malé množiny svých dobrých známých, kterých jsem se ptát nemusel.
Tak zrovna tohle se experimentálně ověřovalo.
Ale samozřejmě máte plné právo dělat mu tady advokáta. Jistě to patřičně morálně ocení, jak bývá jeho zvykem...
Ale o zametání se nezmínil.
Když se ale zase zvednou ty důchody nebo zlevní jízdné, řekne se -- vot populismus.
Situace je tedy vlastně neřešitelná.
Projednou s Vámi opravdu bez jakýchkoliv námitek souhlasím, pane Kalousi.
Považuji ovšem za velmi zajímavé, že jsem to zpočátku (v roce 2010 těsně po začátku jejich vládnutí) viděl úplně opačně. To rozčarování se dostavilo až během jejich vlády.
Mám, pane Krupičko, takovou představu (nevím, zda správnou, či nesprávnou), že "opravdový radikální levičák" si dnes většinou myslí, že opravdovým radikálním levičákem dnes může být pouze intelektuál nebo příslušník nějaké menšiny s výjimkou té menšiny dělnické lůzy, která dnes patří k třídním nepřátelům opravdových radikálních levičáků.
Tohle "stavění věcí na hlavu" je přesně to, o čem už před dvěma stoletími mluvil Marx. A jak je vidět, naprostá většina lidí to dodnes ještě nedokázala pochopit.
Pořád se ještě slepě věří tomu, že rozhodujícím faktorem pro život společnosti je sféra politiky, politický systém. A že tedy naprosto postačí někam - jedno kam - hodit nějakou tu demokracii a svobodné volby, a že už tím automaticky všechno bude v naprostém pořádku.
Tohle zkracování celého komplexu společenského bytí jenom a pouze na otázku politického systému je v prvé řadě projevem naprosté intelektuální lenosti; místo aby se dopodrobna zkoumaly hlubší, určující faktory společenského bytí, tak se jenom spočítají hlasy ve volbách. Na to není zapotřebí žádné intelektuální námahy, k tomu stačí nakonec pouhé kuličkové počitadlo.
My můžeme místo toho příkladu s lupičskou bandou vzít i jiný příklad, snad poněkud přístupnější.
Představme si, že máme rodinu, s více členy, která je vnitřně naprosto rozhádaná. Její jednotliví členové mají naprosto různé zájmy, jeden chce spořit, druhý si chce užívat, jeden je introvert a druhý extrovert, jeden chce chodit do divadla a druhý zase na fotbal.
Když k této rodině přijde laický psycholog a začne jim rozdávat své moudré rady, tak jim ze všeho nejspíše poradí: "No tak se přestaňte hádat, a rozhodujte si do budoucna o všem společně, demokraticky!"
Je asi docela dobře možno si představit, jak by té rodině takovéto "demokratické" rozhodování asi pomohlo: ty původní, hluboko usazené rozdíly a rozpory by ovšem zůstaly plně zachovány, jenom by se teď při denním "demokratickém" rozhodování ještě mnohem více manifestovaly, vyostřovaly. V rodině by se navíc vytvářely jednotlivé frakce, s tím "já podpořím tvé zájmy v jednom hlasování, a ty zase moje v tom příštím!" Takže nakonec by rodina byla nejspíše ještě daleko více rozhádaná a rozeštvaná nežli předtím.
Kdyby se k této rodině dostal skutečně kompetentní rodinný terapeut, pak ten by jako zcela první věc musel začít zkoumat, z čeho vlastně všechny ty spory pramení. A jestli není možno celou rodinnou konstelaci změnit tak, že by ty rozdílné zájmy a záliby dostaly přece jenom nějaký společný fundament. Kdy by například ten kdo chce spořit a ten kdo si chce užívat se dohodli na tom, že si společným úsilím postaví rodinné sídlo, kde bude dost možností jak pro klid, tak i pro družnou zábavu. Ale bylo by nutno - při této rodinné terapii - nutno jít ještě dál, a ještě hlouběji. Bylo by nutno se ptát, proč jsou vlastně ty zájmy natolik zásadně rozdílné, natolik nesmiřitelné; jestli to všechno je zapříčiněno pouze přirozenou rozdílností charakterů, anebo jestli zde ve skutečnosti není přítomen nějaký patologický prvek, kdy ten či onen člen rodiny si svými přehnanými eskapádami jenom kompenzuje nějaké hluboké deficity své osobní existence.
A teprve až poté, až by byly vyřešeny všechny tyto hlubinné problémy - až potom by mělo smysl přejít k tomu, že všechny sporné záležitosti je možno řešit vzájemnou diskusí, a vzájemnou dohodou. Tato "rodinná demokracie" by tedy byla až zcela posledním článkem celého komplexu řešení; a nikoli článkem prvním, který předstírá, že už on sám je řešením celým.
Tak tohle je v kostce rozdíl mezi demokracií, a mezi skutečným životem.
A to přesně z těch důvodů, které jste tam zmínila: protože vlastně principiálně každá demonstrace nutně vykazuje mentalitu stáda. Nebo možná poněkud přesněji: mentalitu smečky.
Anebo ale ještě přesněji: obojí. Demonstrace má mentalitu stáda, protože zde nutně mizí moment myšlení. To jest především: kritického myšlení. Demonstrace je zástup lidí, který se sešel právě na tom základě, že sdílejí společné přesvědčení. A to sice přesvědčení natolik železné, že nikdo není ochoten o jeho oprávněnosti jakkoli dále uvažovat, či ho dokonce zkoumat. Ale všude tam kde absentuje právě ten prvek kritického přezkoumávání - tam okamžitě nastupuje mentalita stáda.
Ale tato mentalita stáda je zároveň mentalitou smečky; neboť její základní přesvědčení je: "My máme pravdu, a touto svou pravdou převálcujeme každý odpor! Kdo není s námi, je proti nám!" Ta původní skupinová bezmyšlenkovitost se tedy zcela zákonitě a nevyhnutelně transformuje ve skupinové predátorství.
Tyto charakteristiky platí - bohužel - dokonce i pro demonstrace, které jsou samy o sobě zcela oprávněné. Když jsem svého času před třiceti lety sledoval televizní záběry z masových demonstrací na Letné, i když jsem samozřejmě sdílel jejich antitotalitní impuls a cíl, nedokázal jsem se s nimi nijak vnitřně ztotožnit; už z nich jsem cítil jejich stádnost. Už tehdy se mě zmocnil silný pocit, že právě zde se rodí pokřivený charakter společnosti budoucí: my jsme ta většina, my máme patent na pravdu; kdo s řečníků nám bude mluvit po vůli, toho odměníme potleskem, ale kdo ne, toho vypískáme! Už tady se zrodila mentalita (formální) demokracie, že kdo má většinu, ten má také patent na pravdu.
Tak to byl především ten stádní charakter oněch listopadových demonstrací. A ten charakter predátorský? - Má tehdejší švagrová, velmi inteligentní žena, se v těch dnech také vypravila do ulic Prahy, demonstrovat proti režimu. Ale potom vyprávěla, že ji velice rychle odstrašil ten militantně řvoucí dav. Že v něm doslova dostala strach. Odešla odtamtud; a už na žádnou další demonstraci nešla.
Abych předešel - očekávatelným - námitkám a osočováním: naprosto a vůbec nepopírám, že jsou situace, kdy je zapotřebí a naprosto legitimní, aby lid vystoupil proti zjevnému zlu a násilí moci. Ale - nedá se nic dělat, ale i v těch oprávněných demonstracích je ta mentalita stáda a mentalita smečky vždycky přítomná, přinejmenším latentně. A musela by to být opravdu velice zralá vůdčí osobnost, která by velikostí a silou svého ducha dokázala tyto sklony davu ke stádnosti a k predátorství ovládnout, potlačit je ve prospěch pocitu pravé občanské i lidské odpovědnosti.
Mám pocit, že "kreativní akce" organizátorů narážejí na svůj limit, neboť kromě pocitu sounáležitosti demonstrujících a popsaných chodníků nepřinášejí žádný výsledek. Jestliže se Minářovi a Rollovi nepodaří dostat za týden na pódium představitele opozičních stran, jejichž pozvání dnes slíbili, bude to podle mého názoru počátek konce této iniciativy, která o sobě tvrdí, že zachraňuje demokracii, právní stát a veřejnoprávní média, i když na souboje o tyto hodnoty má jen marginální vliv mající podobu vznášející se potenciální hrozby masového protestu "kdyby došlo na lámání chleba."
(Zdroj: http://www.louc.cz)
Ani já si nemyslím, že demokracie se svobodnými volbami se dá implantovat kamkoliv a že se tím automaticky jednou provždy vše vyřeší a změní k naprosté spokojenosti všech zúčastněných. Aby nějaký určitý politický systém mohl být v dané společnosti funkční, musí k němu ta společnost kulturně dospět (Vy říkáte "musí se dopodrobna zkoumat hlubší, určující faktory společenského bytí"). Úspěšnost - zda se "implantát politického systému" v organismu společnosti ujme - je tedy (podobně jako v případě pacienta) závislá na kompatibilitě implantátu a organismu. To je také důvodem, proč nelze jakýkoliv implantát použít do jakéhokoliv organismu. Jelikož organismy společností na planetě Zemi jsou i přes postupující globalizaci značně kulturně odlišné, je možné asi jen těžko doufat ve vyřešení všech celoplanetárních problémů tím, že by všem těm rozdílným společenským organismům byl implantován jeden typ (pro všechny ideálního) systému. To by sice mohlo dobře posloužit ekonomickým zájmům silných světových hráčů, ale zároveň by to vyvolalo prudkou imunitní reakci jednotlivých společenských organismů a pacient by se tak ocitl v přímém ohrožení života - podobně, jako s tou vnitřně rozhádanou rodinou, do které byste zvenčí implantoval "systém demokratického rozhodování". Proto je třeba "kompetentního terapeuta" - musíme se ptát, z čeho vlastně ty spory pramení, proč jsou jednotlivé zájmy tak zásadně rozdílné (nesmiřitelné) a zda tato rozdílnost zájmů je v ekosystému planety jevem patologickým, či naopak projevem jeho normální fyziologické funkce.
Ibrí je někdo, kdo poslouchá Boha a proto neimituje (a nemusí imitovat) druhé. Je svůj. Tedy spíš Boží. Ovšem, chápu, že vy v Boha nevěříte, takže je to pro vás asi těžko pochopitelné.
Poměrně nenáročné (na počet respondentů) Katriakovo schéma by požadovalo pro šedesátitisícovou demonstraci vzorek alespoň 900 lidí (1,5 %). Fakticky by byl v souvislosti s kladenou otázkou potřeba vzorek ještě o něco vyšší.
Ale jak jsem už psal, jedná se vždy o relativně odůvodněná a praxí jakžtakž ověřená schémata, pokud někdo natvrdo píše o dokázaných [nota bene statisticky] poměrech, pak je to buď šarlatán anebo oběť novinářského přetlumočení.
STEM a CVVI používají sice relativně nízké vzorky, ale řeší to vyvažováním sítě a kalibracemi, to v tomto případě nepřicházelo v úvahu.
Celkově odhaduji, že při větším vzorku by klesl podíl pirátských voličů ve prospěch TOP 09 (bohužel), u dalších stran bych očekával poměrně bezvýznamné posuny. Nejspíše by se objevila malá procenta lidí, které by s ohledem na jejich volební preference člověk na takto zaměřené demonstraci nečekal.
Jestliže si za ten takzvaně zvýšený důchod koupím stejně nebo méně než jsem si koupil v minulé dekádě, pak se ten důchod reálně nezvýšil.
Takže jako levičák chci minimálně mechanismus spolehlivé valorizace důchodů ve vztahu k inflaci a průměrné mzdě. A k současnému stavu valorizaci, které bude měnit poměr starobních důchodů vůči průměrné mzdě ve prospěch těch důchodů.
Jako levičák nechci doufat, že mi oligarcha milostivě před volbami valorizuje důchod na úroveň, ke které ho dávno zavazoval i současný nedostatečný zákon -- a bude očekávat můj vděk, protože se tím zachoval o něco maličko lépe než jeho asociálně zhovadilí předchůdci.
A jako levičák nechci poslouchat, že to nejde a koukat se přitom, jak máme zastropované důchodové pojištění ve prospěch těch s největšími příjmy, rovnou daň, Schwarzsystém a politiku zaměstnávání cizinců, která i slušné podnikatele nutí, aby je zaměstnávali na černo.
A jako levičák považuji ministryni práce a sociálních věcí, která mi udržovací zvyšování důchodů, mateřské a minimální mzdy vydává za nevídaný úspěch nikoli za sociálně demokratickou političku, ale za pravicově populistickou lhářku.
Kdo chce, aby zase byly:
– 200miliardové deficity;
– korupční kauzy v řádu desítek mld. Kč;
– nucené práce pro nezaměstnané;
– snižovány platy státních zaměstnanců;
– prodlužovány odchody do penze;
– zvyšovány DPH;
– snižovány daně a odvody nejbohatších;
musí demonstrovat s Milionem chvilek.
"... No teď jste se odhalil jako jasný okamurovec. Klasická levice je co? Zvyšování důchodů?"
Takže podle něj jste možná okamurovec (já si to pochopitelně nemyslím).
Jenže inteligence není evolučním samoúčelem, takže progresivní levičák buď zatlačí svůj majetek do podvědomí, nebo se stane užitečným idiotem pravičáka při jeho bohatnutí a likvidaci konkurence.
Dělnická lůza tu slouží jako referenční bod: pro pravičáka v majetku, pro levičáka v inteligenci a pro pravičáka i levičáka společně jako třídní nepřítel.
Tenkrát ovšem neexistovala centrálně řízená společnost s veřejným rozpočtem a veřejnými důchody, takže to záleželo na těch menších komunitách, nebo prakticky na těch, kteří ty staré museli vyživovat. Proto bylo už v Desateru zakotveno "cti otce svého a matku svou, abys dlouho byl živ a dobře ti bylo na zemi".
Nepřipomíná vám to něco současného, moderního, humánního, svobodného, něco, co se musí stát "právem" každého člověka?
Anebo se bude zdát -- on je rozdíl mezi tím, když tvrdí takový idiot, že levice je zvyšování důchodů a tvrzením, že strany, která připouštějí ve vládní pozici reálnou stagnaci asociálně nízkých důchodů, nejsou levicové.
Anebo se to bude tak zdát -- on je rozdíl mezi tím, když tvrdí takový idiot, že levice je zvyšování důchodů a tvrzením, že strany, která připouštějí ve vládní pozici reálnou stagnaci asociálně nízkých důchodů, nejsou levicové.
Opravu byste chtěla tvrdit, že svého času ortodoxní židovští kněží a zákoníci "neposlouchali Boha"?... Samozřejmě že ho poslouchali, a to s až extrémní oddaností a zaujetím.
Jak je tedy pak vůbec možné, že se s nimi Ježíš dostal do tak hlubokého konfliktu? Že by snad zrovna Ježíš "neposlouchal Boha"? Asi sotva. Takže Ježíš "poslouchal Boha" - jenže zřejmě nějakým jiným způsobem nežli ti kněží a zákoníci.
A v čem spočíval tento jeho "jiný způsob naslouchání" Boha? - Právě a výhradně v tom, že na rozdíl od těch ortodoxních "naslouchačů" on projevil schopnost kritického přezkoumání všech dosavadních "božích pravd".
Byl to právě sám Ježíš, který řekl: dosavadní způsob "poslouchání Boha" je falešný. Že je nezbytné Boží vůli chápat, vykládat, být jí poslušen zásadně novým, jiným způsobem!
A to je vlastně všechno, paní Hájková. Ani Vy sama nemůžete mít žádnou absolutní jistotu, že jednoho nepřijde nějaký nový Ježíš, který by sdělil lidem: čas přešel, a Boha je nutno chápat, vykládat, a poslouchat nějakým novým, od starých dogmat očištěným, životnějším způsobem.
Takže tentokrát mě chytla zvědavost, který "nejvlivnější filosof dneška" říká, že když je kvalita života člověka mizerná, nenecháme ho naživu.
Kdo to je, kdy to řekl nebo napsal? Máte přesnou citaci nebo odkaz?
A ještě jeden doplněk:
Má to podle vás nějaký vliv na jednu ze všeobecně sdílených základních zásad naší civilizace, totiž příkaz "nezabiješ!", nebo se případně domníváte, že jde o přenesení tohoto vlivu na naši a evropskou legislativu, kde je pevně zakotveno, že lidi zabíjet nelze?
Každý nový prorok však u nich vzbuzoval nedůvěru, protože si zvykli, že proroci patří minulosti. Nedůvěřovali Janu Křtiteli, o Ježíšovi ani nemluvě. Přitom Ježíš byl více než prorok. K Ježíšovi Bůh mluvil. On se de facto nepotřeboval slepě řídit podle litery Zákona. Věděl, že Zákon je jenom pomůcka, nikoliv modla a že je důležité dodržet jeho celkový smysl, nikoliv literu. Duch je tím, co Zákon oživuje.
Proto to Ježíš přišel zařídit tak, aby všichni, kdo v něj uvěří a přijmou jeho Ducha, byli proroky, respektive lidmi, kteří slyší Boží hlas. Nepřijde žádný nový Ježíš, který něco zruší. I když, samozřejmě, mohou přijít různí falešní mesiášové a já proti tomu pochopitelně vůbec nic nenadělám. Jediné, co mohu, je usvědčovat je ze lži.
Pokud jde o různá náboženská či kvazináboženská hnutí, není špatné věnovat pozornost i tomu, co řekl Gamaliel: Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nic nenaděláte.
Já nepotřebuji absolutní jistotu. Mně stačí víra, naděje a láska.
https://relax.lidovky.cz/peter-singer-nemluvme-jen-o-abstraktnich-teoriich-udelejme-neco-konkretniho-1sz-/veda.aspx?c=A150818_200451_ln_veda_ELE
A teď se prosím pokuste odpovědět i na druhou část mé žádosti. Pak se zase pokusím já dodržovat svá předsevzetí.
V těch teoriích nejde o "novorozence s těžkými vadami", ale o "dítě, ať už nemocné nebo zdravé":
"Z teoretického hlediska není velký rozdíl mezi potratem na straně jedné, a infanticidou krátce po narození na straně druhé."
Dokonce by ten člověk "teoreticky uvažoval o možnosti ukončit život dítěte", o které se nechce nikdo postarat.
Staří lidé jsou na tom někdy podobně: také se o ně nikdo nechce postarat, takže což kdybychom začali "teoreticky uvažovat ..."
Ale to vám snad nebrání, abyste mi odpověděl. Jestli nechcete, řekněte to rovnou.
V podstatě mi jde o to, jaký vliv má podle vás názor tohoto člověka na obecně přijímanou zásadu "nezabiješ", a jestli si myslíte, že se to nějak může promítnout do naší a evropské legislativy, která usmrcování lidí jednoznačně zapovídá.
Jestliže tedy odpovíte, "že tomu člověku rozumíte jinak, než to on sám říká", pak další diskuse nemá smysl.
Rád Vám na Vaše další otázky odpovím, až tomu budete rozumět tak, jak to ten člověk sám říká.
Takže abych to shrnula: Singer by chtěl přiznat rodičům dítěte, které nemá šanci vést normální život, právo usmrtit ho. Na podporu tohoto stanoviska uvádí ono teoreticko-filosofické porovnání závažnosti ukončení života z hlediska toho, jestli si člověk uvědomuje sám sebe.
Pokud vím, Singer je v těchto svých teoretických úvahách osamocený, jeho filosofie ohledně otázky práva na život není nikde přijímána bez výhrad a nemá v ní následovníky, natož aby se někdo pokoušel vyvodit z ní návrhy pro uvedení do praxe.
Což je moje odpověď na otázku, kterou jsem vám položila. Máte-li jinou, napište ji.
Z textu:
"U moci je oligarcha s majetkem nainvestovaným v Německu a dolů se ho snaží dostat oligarchové s investicemi v Rusku a Číně sponzorující pravicové strany, Trikolóru třeba konkrétně Home Credit. V Čechách nic divného. Tady je nutné se na věci dívat vzhůru nohama, pak dávají smysl."
V každém případě tu stojí člověk, který je vnitřně naprosto pevně přesvědčen, že má zcela nezpochybnitelné vědomí o tom, co ze - z Boží vůle - jedině správné a dobré. Tuto jistotu "naslouchání Bohu" měli stejně tak ti zákoníci, jako farizejové, jako Ježíš, jako ji máte i Vy sama. A jako ji má i kdokoli druhý, kdo se bez jakýchkoli vnitřních pochybností upnul k nějaké Pravdě.
Všechny ty vaše "nezpochybnitelné pravdy" ale jednou nemilosrdně převálcuje samotný Čas.
Dem Reinen ist Alles rein – so spricht das Volk. Ich aber sage euch: den Schweinen wird Alles Schwein!
Česky to sice říkáme jednodušeji - podle sebe soudím tebe - ale chytrému většinou stačí napovědět...
Jakmile připustíme, že je něco možné "pouze teoreticky", je to první krok k praxi. Když například začneme "teoreticky filozofovat" o tom, že život Žida může mít menší cenu než život árijce, není vůbec jisté, že "v tomto našem světě, ve kterém žijeme, zůstane takové teoretické filozofování navždy pouze v rovině teoretické". Oni se ty věci (i přes ono legislativní zakotvení práva na život) totiž v praktické rovině už dávno dějí. Pacient je třeba i přes nesouhlas svých blízkých usmrcen, a to z rozhodnutí soudu a i přesto, že péče o něj buď není nijak finančně nákladná, nebo je třeba nabízen převoz a jeho léčba v jiném zařízení.
Singerovo přesvědčení o menší závažnosti ukončení života někoho, kdo si "sám sebe není vědom", občas nepotvrzují lidé, kteří se probrali z tzv. vigilního kómatu. Osobně jsem zcela pevně přesvědčen, že ani o dětech ve věku jednoho měsíce (Singerova hranice pro usmrcení) nelze říci, že by si nebyly vědomy toho, že žijí, a že by nepociťovaly žádný strach z toho, že by žít také nemusely - takovéto úvahy, jejichž cílem je "rozšíření práva na interrupce" i na dobu po narození považuji za šílenství, prostě za zrůdnost...
K té formulaci "přiznat rodičům dítěte, které nemá šanci vést normální život, právo usmrtit ho", mohu uvést, že mám osobní zkušenost s lidmi v dospělém věku, kteří jako děti po narození "neměli šanci vést normální život". Oni samozřejmě vedou život, který považují za naprosto normální a jsou šťastní úplně stejně jako jiní. Nenormální se ten život zdá pouze tomu okolí a - ano, jejich rodiče jsou v daleko obtížnější situaci. Nemyslím si ale, že bychom se mohli cítit jako civilizovaní lidé, pokud bychom usmrcovali jiné lidi z toho důvodu, že jsou s nimi větší starosti, a pokrytecky bychom tvrdili, že je usmrcujeme z důvodu "nízké kvality jejich života".
Abych tedy konečně odpověděl na Vaši otázku, jaký vliv má Singerův názor na obecně přijímanou zásadu "nezabiješ" a jestli se to může promítnout do praxe: ta odpověď závisí na našem vlastním postoji k těmto "humanisticky oblečeným" zrůdnostem. Pokud takové "teoretické filozofování o možnosti usmrcování druhých lidí" budeme bagatelizovat, pak se to teoretizování jistě projeví i v praxi.
Proto považuji za povinnost každého slušného člověka, aby se proti tomu postavil.
Zajímalo by mě, zda to nějak změnilo Váš pohled na eutanazii. Dovolím si předpokládat, že asi nikoliv.
Z nemocnice se stane místo, kde se pomáhá smrti. A těžce nemocnému člověku se tam nebude chtít. Bude to znamenat nedůvěru a minimálně alespoň psychické utrpení, pominu-li možné zdravotní důsledky takové situace.