Reálný problém imigrace do ČR: příchozí trpí málo řešenými psychickými problémy
Fatima RahimiV zemi, kde se politici nedokážou bavit o integraci migrantů do společnosti jako o praktickém problému, který má řešení, se nedostává prostor pro diskuzi o psychologické podpoře azylantů. Další věc, kterou stát nechává na dobrodincích.
„Kdyby se mě teď někdo zeptal, zda má v České republice požádat o azyl, řeknu mu, ať to nedělá,“ vypráví mi čtyřiadvacetiletá Ukrajinka Nataša. V Čechách je již podruhé na polské vízum, chtěla by zde zůstat, legálně pracovat a posílat peníze rodině. Předtím požádala dvakrát o azyl, na zamítavou odpověď naposledy čekala rok a půl. Už na Ukrajině měla psychické problémy. S azylovou procedurou, dlouhým čekáním a nejistotou se jí ale ještě přitížilo.
Život v pobytovém středisku pro uprchlíky není jednoduchý. Sama jsem s rodinou v takovém zařízení strávila zhruba čtyři roky, během nichž jsem nepotkala žádného psychologa či psychoterapeuta. Největším zážitkem pro nás zůstávaly návštěvy sociálních pracovníků. Byl to takový rituál: uvařili jsme jim čaj, a přestože jsme neuměli jazyk, užívali si zájem a přítomnost hosta. Moc jiných způsobů, jak si zkrátit dlouhé čekání překypující nudou, nebylo.
Od podání žádosti o azyl, tedy mezinárodní ochranu, nemá člověk v České republice půl roku nárok na pracovní povolení. Jestliže si po této lhůtě najde práci a bydlení, musí opustit uprchlický tábor, s čímž přichází o finanční podporu. „S doklady azylanta se ale práce i bydlení hledají velmi těžko. Lidé, kteří nechtějí žít v uprchlických táborech, proto berou obvykle práci i bydlení načerno,“ vysvětluje psychoterapeut František Cihlář. Výsledkem je, že azylanti končí v nevyhovujících pracovních i bytových podmínkách. Svou stále živou vzpomínkou to dokládá i Nataša: v třípokojovém bytě s kuchyní bydlelo jedenáct lidí, z nichž pět spalo na jedné manželské posteli.
Snažím se přijít na důvody Natašina odchodu z Ukrajiny. Není jí to příjemné a nechce o tom vůbec mluvit. Působí klidně, mluví potichu. Za tři roky se naučila velmi slušně česky. Dlouho chodila na terapii, bere antidepresiva a léky na spaní.
Jedna z věcí, o kterých se v souvislosti s migrací skoro nemluví, je, že zahrnuje množství stresorů s potenciálně negativními dopady na duševní zdraví člověka. Jenomže právě duševní zdraví je pro úspěšnou integraci cizinců do nové země naprosto zásadní. Lidé si po příchodu do nové země kladou otázky: „Budu moci zůstat? Budu schopen postarat se o svou rodinu? Přijmou nás?“
Nejistota během čekání na rozhodnutí o udělení azylu pro žadatele představuje velkou mentální a emoční zátěž. Nejsou to však pouze problémy spojené s azylovým řízením, které imigranty tíží.
Cítí se opuštění, bojují s traumaty
„Nejčastější téma rozhovorů s klienty je osamělost,“ říká mi psychoterapeutka Věra Roubalová. Neznamená to, že nikoho nemají, cítí se ale vykořenění. Nemají okruh přátel a známých. Často se ale podle ní opakují i obyčejné vztahové problémy, které ovšem s vykořeněním úzce souvisí.
„Někteří klienti — a častěji klientky — se cítí osaměle, přestože žijí v partnerských nebo manželských vztazích,“ líčí František Cihlář. Tento problém bývá podle něj častý především u migrantek z rusky mluvících regionů, Blízkého východu, Vietnamu či jiných částí Asie, které řadu let v izolaci vychovávaly děti, manžel je zajišťoval, a ony neměly možnost více poznat zdejší prostředí a vybudovat si vlastní síť vztahů a kontaktů. Zatímco děti dospívají, integrují se do většinové společnosti a odcházejí z domova, matky zůstávají samy.
Podle Věry Roubalové také hrají důležitou roli traumata, která si příchozí nesou ze své vlasti — to se týká hlavně uprchlíků z válkou zničených zemí. „Je to velmi aktuální téma. Uprchlické země, ať je to Afghánistán, Sýrie či Bosna, zažívaly — a v případě Afghánistánu či Sýrie stále zažívají — dlouhodobé konflikty. Traumata z těchto válečných konfliktů se přenášejí z generace na generaci. Prarodiče to předali svým dětem, ty zas svým. Výsledkem jsou často vážné psychosomatické problémy,“ upozorňuje Věra Roubalová. Se svými kulturními odlišnostmi, obyčeji a rituály si uprchlíci často nesou nejrůznější — často neléčené — rány.
Imigranti nezřídka své psychické potíže opomíjejí, sami si je nepřiznávají a většinou pomoc nevyhledávají, i když je dostupná. To platí především pro starší lidi, kteří berou psychickou nemoc jako stigma a známku vlastní nedostatečnosti. „Nejsem přece blázen, abych chodil k psychologovi,“ říkají si podle Roubalové mnozí.
Psychologická podpora je nutná - a zase jsme u toho: "normální občan" má tendenci si říct, že on by třeba taky potřeboval psychologa a nikdo se o něj nezajímá, tak proč by ho měl mít nějaký uprchlík. Ale sám aktivně psychologa nevyhledá. Představit si horší životní zkušenost, než mám já sám, je pro mnoho lidí nad jejich síly.
Je mi líto, že v tom nepomůže množství rozhlasových a televizních dokumentů ani reportáží. Ale je to tak - ani mně se vždycky nechce se na ně dívat a poslouchat. Jediné, co pomůže, je osobní kontakt, při kterém i "normální občan" má šanci uplatnit své právo říct, že "takhle to u nás nechodí" a "tohle na mě nezkoušej". Jenže právě toho osobního kontaktu se nejvíc bojíme a právě toho našeho strachu využívají politici, aby mohli říci, že nás před ním ochrání.
Ale nejvíc ze všeho mě trápí, že se nemůžu zbavit dojmu, že většina našinců exulanty a azylanty nepovažuje za stejné lidi, jako jsme sami. Že nám nevadí, že ti lidé trpí, ztrácejí domov, integritu, perspektivu a všechno, na čem my si zakládáme, že je nám dokonce i víceméně jedno, když umírají.
A za jednu z nejstrašnějších zpráv o naší současnosti považuji, že se do Evropského parlamentu dostal na prvním místě za SPD psychiatr Ivan David, který by měl mít už z profese vhled do lidských traumat, a místo toho mluví prázdné řeči o nějakém kulturním ovládnutí: jako by mu na naší kultuře záleželo! Jako ministr zdravotnictví vlády Miloše Zemana skončil neslavně ( už zesnulý spisovatel Pavel Verner, někdejší mluvčí ministerstva zdravotnictví , napsal o jeho ministerském působení dost jedovatou knížku David a Goliáška, 1999), nyní se prosadil jako protofašista. Když kdysi levicový ateista a lékař opustí základní ideu humanity,spočívající v lidské rovnosti bez ohledu na rasu, barvu či náboženství, lze se domnívat, že v ještě ostřejších poměrech by z něj mohl být Mengele.
O to větší uznání patří těm, kteří se lidem věnují ( a nemají pro to ani čas někam kandidovat, ostatně ti, o které se starají, ani nejsou voliči).
Mentalita a z ní vyplývající morálka značné části lidstva se od dob kmenového uspořádání společnosti vůbec nezměnila.
Druhá stránka celé věci ale je, že ze strany přinejmenším mnohých starousedlíků ten imigrant nakonec nikdy nebude přijímán jako zcela plnohodnotný příslušník jejich (německého) národa. Prostě vždy zůstane cizincem; a to tím více, čím spíše je jeho cizokrajný původ nápadnější, viditelnější.
Nakonec, tyto resentimenty vůči příchozím nejsou žádný div; v podstatě ty samé resentimenty pociťuje i typický Bavor vůči Severoněmcům, kteří jsou v jeho očích namyšlenými "Prušáky".
Takže ani v Německu není ta situaci nijak jednoznačná; je nutno rozlišovat mezi právním statutem na straně jedné, a mezi reálným přístupem obyvatelstva k cizincům na straně druhé. Přičemž i tento druhý vztah je velmi rozdílný: je mnoho Němců kteří jsou vůči cizincům naprosto vstřícní; ale jak řečeno je možno znovu a znovu zažít i postoje zcela opačné.
Ale celkově je ten postoj vůči cizincům na Západě zřejmě mnohem vstřícnější, nežli jak je tomu stále ještě ve státě českém. Naprosto zásadní rozdíl je ale v postojích reprezentantů státu; ti němečtí by si nikdy nedovolili natolik xenofobní výroky, jaké jsou u českých politiků víceméně zcela běžným jevem.
Mimochodem, nejvíc uprchlíků z blízkovýchodních válečných zón je v Libanonu a Jordánsku.
Smyslem utrpení je prožít lásku, a to je právě ta pověstná "kvalita života", pojem, který je dnes hrubě zneužíván k ovládnutí cizích životů.
V západní kultuře má vše nějaké objektivní - tedy racionálně uchopitelné příčiny. I nenávist by tedy v západní kultuře měla mít racionální příčinu, jinak by (z tohoto západního kulturního pohledu) byla neoprávněná. Nenávist bez objektivní racionální příčiny je tedy z tohoto pohledu odsouzeníhodná, xenofobní, rasistická.., zatímco nenávist objektivně racionálně podložená nějakými správnými morálními důvody je (z tohoto západního kulturního pohledu) nenávistí správnou a potřebnou.
Problémem tohoto západního kulturního pohledu na nenávist ale je, že neodpovídá objektivní realitě. Člověk se stále setkává s mnohými lidmi a ještě než si o nich stačí cokoliv (racionálně) uvědomit, už k některým z nich cítí odpor a nenávist. Bez jakékoliv (racionální) příčiny. Bez ohledu na jejich etnický původ, barvu kůže ap. Někdy člověk pociťuje tyto negativní emoce ještě dřív, než s těmi lidmi vůbec stačí promluvit.
Objektivně prostě cítíte odpor a nenávist bez objektivní racionálně uchopitelné příčiny.
Samozřejmě, že se s tím dá něco dělat - člověk se vyvíjí, vyvíjí se i duchovně, může si tedy tuto obecně lidskou emoční dispozici uvědomit, může ji reflektovat, může se rozhodnout té dispozici nepodléhat, nebo ji naopak může (podle mě velmi nešťastně) považovat za potvrzení správnosti svého morálního úsudku (jehož nevědomým účelem je zařadit se do "kmene spravedlivých" a vést válku proti "kmeni nespravedlivých").
Nenávist se samozřejmě zakázat a vymýtit nedá, to by racionálně uvažujícímu člověku mělo být jasné. Chování, které tento nesmyslný cíl deklaruje, používá nenávist jako instrument k vylepšení vlastního mínění o sobě samém, což bohužel ve svém důsledku vede jen k dalšímu roztáčení spirály nenávisti.
„Ten, který zkritizoval kněze a levitu.“
Pokud tedy migraci budeme apriorně považovat za dobrou, je nutno se smířit i s tím, že spolu s přibývajícím počtem migrantů musí přibývat i lidí s psychickými problémy.
Azylový systém pak může mít dvě funkce:
Může podle stanovených kritérií určovat komu z migrantů (v tomto případě žadatelů o azyl) bude přiznáno postavení uprchlíka a těmto lidem poskytnout veškerou potřebnou pomoc včetně té odborné psychologické. Nutnou podmínkou funkčnosti systému je v tomto případě možnost navracení odmítnutých žadatelů o azyl.
Nebo může azylový systém fungovat také jako pull-faktor migrace, což pak v důsledku většího počtu klientů systému znamená horší služby.
V případě, kdy není možné odmítnuté žadatele o azyl navracet, má azylový systém tendenci fungovat druhým zmíněným způsobem, což vyvolává ideologický konflikt: Na jedné straně je snaha považovat za uprchlíka každého migranta, na druhé straně pak nekontrolovaná migrace může vyvolávat snahu ztěžovat vstup do azylového systému úplně všem - tedy i těm, kteří by jinak se žádostí o azyl uspěli.
-------------------------------------
"Tak znova, kdo se v tom příběhu o milosrdném Samaritánovi zachoval jako bližní?" zeptal se Ježíš.
"Ten, který vyhlásil, že každého, koho najde na cestě za lesem lupičů, na vlastní náklady ubytuje v hostinci a zajistí mu veškerou péči. Lupiči pak tomu hodnému Samaritánovi sami zmlácené a okradené pocestné dováželi a všichni byli spokojeni: lupiči se svým lupem, pocestní s péčí v hostinci a Samaritán sám se sebou."
Ježíš se chytil za hlavu...