Roku 2009 publikoval Tim Jackson, předseda tehdejší britské Komise pro udržitelný rozvoj, vlivnou zprávu Prosperita bez růstu? Profesor Jackson, ústřední postava celé debaty o alternativách k ekonomickému růstu, nedávno podnítil vznik nadstranické parlamentní komise pro meze růstu. Výbor si klade za cíl „vytvořit prostor pro mezistranický dialog o ekologických a sociálních limitech růstu, posoudit důkazy o těchto limitech, identifikovat rizika, budovat podporu pro vhodná opatření a přispět k mezinárodní debatě o redefinování prosperity“. Debata o alternativách k růstu má v evropských sněmovnách dlouhou tradici — parlamentní komise mají aktuálně ve Francii (komise pro měření hospodářského výkonu a sociálního pokroku) a také v Německu (vyšetřovací komise pro růst, prosperitu a kvalitu života).

Britská komise organizuje mimo jiné debaty v poslanecké sněmovně. Sám jsem měl nedávno možnost účastnit se jedné z nich s názvem „Konec růstu?“ Zásadní otázka zněla: „Může ekonomický růst ještě nějak přispět k zajištění udržitelné prosperity?“ Mezi panelisty patřili Kate Raworthová (je autorkou modelu známého jako „koblihová ekonomika“ a stejnojnmenné knihy), Jørgen Randers (spoluautor studie Meze růstu z roku 1972) a Graeme Maxton (generální tajemník Římského klubu). Diskutující se shodli, že namísto aby byl hospodářský růst všelékem řešícím všechny sociální problémy, je naopak sám o sobě problémem — ne-li přímo příčinou řady problémů dalších.

Hospodářský růst je ekologicky neudržitelný, společensky nežádoucí a mohl již dokonce samovolně dospět ke svému konci (tedy takzvané sekulární stagnaci). Ačkoliv jsme se povšechně shodli v diagnóze, názory na to, jak politicky postupovat, se různily.

Zůstává zde mnoho nezodpovězených otázek: Jak měnit společnost? Jak lze rozšířit klíčící alternativy? Kde stojíme ve vztahu ke kapitalismu? Jak bychom si dokázali představit sociálně-ekologickou transformaci v nízkopříjmových zemích? Jaké jsou překážky? Jak můžeme učinit blahobyt udržitelným? 

Co je vlastně nerůst

V článku Co je nerůst? docházíme k závěru, že „nerůst obecně zpochybňuje hegemonii růstu a vyzývá k demokraticky vedenému redistributivnímu snižování výroby a spotřeby v industrializovaných zemích jako prostředkům k dosažení environmentální udržitelnosti, sociální spravedlnosti a blahobytu“. Nerůst není koncem, ale prostředkem. Je třeba zaměřit se nejen na „méně“, ale i na „jinak“. Termín nerůst poprvé použil André Gorz v roce 1972. Ve Francii po roce 2000 pak začal fungovat jako aktivistický slogan v reakci na selhání udržitelného rozvoje, vnímaného jako oxymóron.

Nerůst je hypotéza, která říká, že můžeme mít méně a žít dobře. Jde o nastínění a realizaci alternativních vizí k modernímu vývoji založenému na růstu. Alternativní, lepší nebo zelenější rozvoj prostě nestačí — a platí to i pro udržitelný rozvoj a všechny jeho reinkarnace, jako je zelená ekonomika, zelený růst nebo cirkulární ekonomika. Jinými slovy, hospodářský růst není kompatibilní s udržitelností, ať ho transformujeme, jak chceme.

Nerůst se nicméně netýká jen ekologické udržitelnosti. V Londýně jsem zdůraznil, že jeho definice zahrnuje celou řadu východisek, jako je demokracie, spravedlnost, smysl života, duchovno a péče. Žádnou z těchto oblastí nesmíme pominout. Teorie nerůstu například zamítá lákavou vidinu ekologické diktatury, projevující se vnucováním limitů, které lidé nejsou ochotni dobrovolně přijmout. Sociálně-ekologická transformace musí vycházet od lidí a realizovat se pro lidi, jinak nemá smysl. 

Nerůst jako slovo je aktem podvracení. Tuto techniku vyvinula v padesátých letech Situacionistická internacionála a spočívala v obracení výrazů kapitalistického systému a jeho mediální kultury proti nim samým. Příkladem známým dodnes jsou akce Adbusters, upravujících reklamy s cílem podvracet jejich význam. Někteří považují nerůst za punk, bitva však bude vybojována ve chvíli, kdy ideje nerůstu vejdou ve všeobecnou známost a promění představy a myšlení každého, nejen punkerů. 

Možnosti politického průniku