Lehko jim, těžko nám
Lukáš JelínekZemřely dvě významné postavy evropské politiky. Spolutvůrce německého sjednocení Hans-Dietrich Genscher i evangelický farář Jan Šimsa věděli, odkud a kam jdou a vždy mířili k jádru věci. Svět je bude postrádat.
Zase se budu na světě cítit trochu bezradněji. Odcházejí z něj lidé, jejichž životní příběhy nám dokládají, že nikdy nemá smysl vzdávat věci, jimž člověk věří. Lidé, kteří uměli strhnout k politické akci, provést cosi nečekaného nebo vést vášnivou polemiku s přáteli i oponenty. Sotva jsme si zvykli na svět bez Jaroslava Šabaty či Jiřího Dienstbiera, odcházejí jejich generační i političtí souputníci.
Minulý týden zemřel Hans-Dietrich Genscher, legenda německé politiky, jež v čele liberální FDP zkusila vládnutí jak se sociálními, tak s křesťanskými demokraty. Ministrem byl celých třiadvacet let. Nejprve pět let stál v čele resortu vnitra, pak se stal šéfem diplomacie.
Patřil, třeba spolu s Mitterandem, Delorsem, Brandtem či Kohlem, k té sortě politiků, která myslela evropskou integraci bytostně vážně — coby reakci na válečná zvěrstva a sociální chaos. Jestliže jejich nástupci často taktizují, politikaří, utápějí se v navařené kaši, tak „stará garda“ věděla, odkud a kam jde a pokaždé mířila k jádru věci.
Genscher je navíc spolutvůrcem sjednocení Německa. Na papíře i v praxi — když v devětaosmdesátém, „roku Evropy“, jak jej sám nazval, prchali východní Němci oklikou přes Prahu a Budapešť do západního Německa. O sjednocení obou částí už uvažovala Pražská výzva, dokument českého disentu z roku 1985. S jeho spoluautory, Dienstbierem a Šabatou, měl později možnost se potkat.
V roli ministra zahraničí se čile zajímal o postavení opozice k Husákovu režimu. Jako rozený vyjednavač ale dokázal najít též cestu k establishmentu. Spolupráci s ním si pochvaloval i dlouholetý komunistický ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek.
S Jiřím Dienstbierem, jenž nastoupil do Černínského paláce v prosinci 1989, Hans-Dietrich Genscher za vysokého mediálního zájmu stříhal ostnaté dráty na česko-německé hranici. Přátelství, které mezi nimi vzniklo, pomohlo překonat disharmonie ve vztazích obou zemí a položilo základ pozdější česko-německé smlouvy a česko-německé deklarace.
Vždy mne zajímalo, co státníky s pevnou pozicí a dobrým bydlem žene do nejistých situací a projektů. V případě Hanse-Dietricha Genschera se jako odpověď nabízí smysl pro historickou spravedlnost, ostatně sám v roce 1952 prchl z NDR do západního Berlína.
V úterý pak přišla zpráva, že mezi námi už není Jan Šimsa. Evangelického faráře a jednoho z prvních signatářů Charty 77 jsem poznal jako vášnivého diskutéra. Ačkoliv budil zdání křehkého člověka, uměl se pořádně rozohnit — například v roce 1978, když před příslušníkem Státní bezpečnosti bránil svoji manželku, za což ho čekal kriminál a po listopadu 89 léta rehabilitačního souzení.
Jan Šimsa ukázkově naplňoval zásady masarykovského humanismu i v nedemokratických poměrech a usiloval o těsnou spolupráci všech náboženských a politických proudů, jakkoliv se mnohým mohla zdát utopická. A protože sám se pokládal za socialistu (v roce 1978 podepsal prohlášení Sto let českého socialismu), nepřekvapí jeho jméno ani na pamětní desce připomínající osobnosti, jež na sklonku roku 1989 v Brně obnovovaly československou sociální demokracii. Sousedem na ní mu je i jeho přítel, historik Jaroslav Mezník.
Se Šabatou zase Šimsu vedle inklinace k demokratické levici spojovala diskuse o průnicích mezi marxisty a křesťany (v první řadě evangelíky). Zatímco v Šabatovi se po osmašedesátém rodila „novodemokracie“, Šimsa pracoval na „nové orientaci“, teologickém proudu s filozofickým a politickým přesahem.
Ovlivnili jej myslitelé Jan Patočka, Ladislav Hejdánek, Václav Černý nebo Božena Komárková, jež byla brněnskou filozofickou i evangelickou autoritou. Velkou zásluhou Jana Šimsy bylo spojování lidí z různých cípů republiky, od Prahy po Bratislavu. Jeho sídlo v Prosetíně sloužilo k setkávání opozičních představitelů nejpestřejších názorů i generací.
Stejně tak v Brně se u Šimsů scházely desítky lidí na přednáškách, diskusích i kulturních akcích. Aktivní byl — po Mezníkově boku - na půdě takzvaného M-klubu. Jako stoupenec myšlenek prvního československého prezidenta stál u zrodu Masarykovy společnosti. Nemohl chybět ani u podpisové akce za znovupojmenování brněnské Masarykovy ulice v roce 1987.
Když jsem v 90. letech Jana Šimsu zpovídal pro svoji diplomovou práci, sypal z rukávu historky do detailu dokreslující prostředí disentu, jeho silná i slabá místa. Jedna na ukázku:
Když sháněl větší finanční obnos pro jednu pronásledovanou ženu, navštívil v Praze Václava Bendu. Právě u něj narazil na Václava Havla, který se zrovna chystal psát divadelní hru „Pokoušení“ (tehdy tomu říkal „Český Faust“). Od Václava Bendy chtěl vědět něco o tom, jak se čaruje, poněvadž právě Benda byl proslulý nejlepší sbírkou čarodějnických knih v celé republice.
Benda proto v době Šimsovy návštěvy Havlovi vytahoval jednu knihu po druhé. Havel je však odmítal, poněvadž většina byla psána latinsky nebo starou němčinou - a on dovedl číst jen česky nebo slovensky. Benda, aby mohl Havla před Šimsou poškádlit, ale vytahoval a dramatikovi vnucoval jednu z cizojazyčných knih za druhou. Havel stále opakoval, že se už latinu nikdy nenaučí a že je ze středostavovské rodiny, kde se žádná latina neučí, žádné klasické gymnázium nenosí.
To už Šimsovi nedalo, aby si také nerýpnul a Havlovi nepřipomněl, že v pamětech Havlova otce četl, že je rád, že jeho synové nemají normální gymnázium a vysokou školu, ale vstoupili rovnou do života a pak si vzdělání sháněli po svém. Václav Havel se na Šimsu podíval - prý to byl jeden z jeho příšerných šklebů, kterých později zanechal - a pronesl: „To se to říká někomu, kdo má klasické gymnázium a celou vysokou!“ Tento svůj zážitek Jan Šimsa líčil, když chtěl vysvětlit, jak Havel trpí tím, když někdo používá latinské a řecké citáty.
Po listopadu 89 Šimsa zůstal politickému aktivismu věrný, v Brně byl dokonce součástí tamní Rady Občanského fóra, kde se snažil brzdit mladé radikály, nadané spíš bourat než tvořit. Byl unikátním politickým živočichem, v němž se snoubil venkov s městem, prostota s ušlechtilostí, víra s politikou.
Jan Šimsa začal na jižní Moravě, a pomáhal měnit celou zemi. Hans-Dietrich Genscher stál u rozkvětu Německa a výrazně prospěl Evropě. V ní se příběh českého disentu potkal s geopolitickými posuny, díky kterým se pásmo stability a demokracie rozšířilo i na východ.
Jenže právě dnes, kdy se jistoty hroutí a nervozita prostupuje tuzemskou společnost i Evropskou unii, si už ani za jedním z nich pro radu jít nemůžeme. Budiž jim země lehká. Nám v naší tíži pak může pomoci studovat jejich osudy a brát si poučení z toho, co po nich zbylo. Naštěstí jde o nepřeberný kopec inspirace.
Na mnoho lidí v Čechách to působilo jak tornádo v Polabí, ale pokud měl člověk skutečně zájem o rozhovor a vzájemné vyjasňování, pak byl Šimsa tím vždy tím pravým a připraveným. A i když jste se s ním nedohodli, neznamenalo to nepřátelství, ale spíš naopak.
A pokud teď s Někým diskutuje, pak zřejmě o tom, jak to mohli nechat dojít takhle daleko. Asi si to užívá, ale nám bude chybět.
Německá ekonomika se tehdy potácela ve stavu trvalé stagnace, kromě jiného - či snad v řadě první - byla zatížena vysokými sociálními odvody, které sociální demokracie z ideologických důvodů odmítala snížit. Proto už delší čas mezi F.D.P. a mezi SDP trvaly zásadní konflikty; a tedy bylo nakonec jak řečeno vcelku logickým počinem, že Svobodní demokraté přešli do protichůdného tábora.
Německé ekonomice tato změna vlády skutečně prospěla; nová pravostředová koalice odbourala mnohé do té doby nedotknutelné sociální výhody, tím se ulehčilo produkční sféře, která se v důsledku toho skutečně nastartovala k novému rozmachu.
Na straně druhé - celou to éru Kohlova panování - pardon vládnutí - mám v paměti jako dobu naprosté společenské a duchovní stagnace, ve své podstatě prakticky zcela srovnatelnou se stagnací dob Husákových. S tím jediným rozdílem, že za Kohla se za politické názory nezavíralo do vězení.
Ale po éře kancléře Schmidta (kterou jsem už bohužel neměl příležitost zakusit), kdy přece jenom společenským programem bylo vyrovnávání sociálních rozdílů, a vůbec program společenské humanity, nyní Německo ovládl duch zkostnatělého konzervatismu, kdy sice z úst po celá další desetiletí úřadujícího kancléře neustále dokola zaznívalo heslo "unsere Zukunft" (naše budoucnost) - ale nebyl zde ani stín nějaké skutečné vize, která by nějakým způsobem do opravdové budoucnosti člověka a lidstva mohla směřovat. S výjimkou právě neustále rychlejšího roztáčení kol konzumně orientované ekonomiky.
Je sice pravda, že v tomto panoptiku politické garnitury Kohlovy éry to byl právě H.-D. Genscher, který se jevil čistě po lidské stránce tak ještě nepřijatelnější osobou. V podstatě docela sympatický člověk, vůči kterému sotva bylo možno mít nějakých zásadních výhrad.
Ale na straně druhé - ani on nebyl nikým, kdo by tuto atmosféru naprosté stagnace, respektive konzervativní restaurace dokázal nějakým zásadním způsobem narušit. Anebo, kdo by se o to vůbec nějakým výrazným způsobem chtěl pokusit.
V tom bezduchém mechanismu nekonečné sebereprodukce (západního) Německa byl Genscher prostě jedním z koleček tohoto soustrojí - kolečkem dobře fungujícím, kolečkem korektním, bezporuchovým; ale konec konců ničím více.
Jak řečeno, vůči samotné osobě H.-D. Genschera není možno mít nějakých zásadních výhrad. Ale považovat ho za nějakou výraznou osobnost své doby (s výjimkou záležitostí týkajících se jeho vlastního rezortu), to by bylo skutečně nemálo přehnané.
http://a2larm.cz/2016/04/zivot-ve-lzi-a-kostlivci-ve-skrini/
"Leckde už se smělo napsat, co bylo nyní v nekrolozích vynecháno: že uznání Chorvatska a Slovinska jako nových nezávislých republik Hansem-Dietrichem Genscherem v prosinci 1991 bylo nejtemnějším okamžikem jeho dlouhého působení na postu ministra zahraničních věcí. Neboť bylo nepochybně klíčovým faktorem, který strhl Jugoslávii do občanské války a nedal tomuto společenství národů žádnou šanci."
Českomoravská vysočina je spíše geografický název, dle oblasti je Prosetín na Moravském Horácku či západní Moravě. Např. v Čechách (narozdíl od Moravy) se kulturní oblasti bez ohledu na geografii nikdy neprosadily, proto to pro přátele z Čech je neobvyklé pojmenování. V době, kdy v Prosetíně působil pan farář Šimsa, to byl od roku 1960 komunisty zřízený velký Jihomoravský kraj, ale označení jižní Morava od Lukáše Jelínka je skutečně nepřesné.
Jsem potěšen, jak pan Tožička, beru-li v potaz jeho ideové zaměření, dokáže respektovat různé zemské identity v rámci Zemí Koruny české. Je zajímavé, jak píše pan Tožička, cituji, tak "na mnoho lidí v Čechách to působilo jako tornádo v Polabí", ale zřejmě na Moravě lidé nebyli z přístupu Jana Šimsy podle Tomáše Tožičky tak překvapeni, jako v jeho rodných Čechách. To jsem netušil.
Naopak Jiří Dienstbier st. odmítl uznat nezávislost baltských republik na Sovětském svazu a ukázal tak, že minimálně částečně pokračuje v benešovské nekriticky proruské tradici proti národům a zemím analogicky velkým nebo kulturně spjatým se zeměmi českými.
A on tehdy - v plném souladu s třetím účastníkem našeho setkání - s naprostým přesvědčením hlásal své neotřesitelné přesvědčení, že Německo prosazuje záměrně rozpad Jugoslávie, protože si v onom regionu chce vytvořit své ekonomické kolonie.
Byl jsem tehdy skutečně konsternován skutečností, jak někdo (navíc oba vysokoškolsky vzdělané osoby) může s plnou vážností vůbec vyslovit takový neuvěřitelný nesmysl: jakýpak profit by Německo mělo vyzískávat ze zchudlého a válkou poničeného balkánského regionu?! Jediný reálný "zájem", který v té době Německo mohlo mít, byl ten, aby se v důsledku případně propuklé všeobecné války nepřelil proud uprchlíků do Německa. Právě proto se Německo - skutečně aktivně a angažovaně - snažilo situaci tam uklidnit, odstranit příčiny krize, tím že se nesourodé a nesmiřitelně rozvaděné národy oddělí do samostatných států.
Pokusil jsem se v daném smyslu argumentovat; nicméně jsem velice záhy zjistil, že stejně tak se mohu pokoušet mluvit do skály. Mí marxističtí vykladači světa prostě v ě d ě l i, že Německo je imperiální démon postrkující po šachovnici Evropy státy jako figurkami jenom v zájmu svého vlastního - ovšemže kapitalistického - profitu.
Nahlédl jsem tehdy definitivně, že pokoušet se dále jakkoli racionálně argumentovat s "antiimperialistickými" fundamentalisty postrádá jakéhokoli smyslu. Jak řečeno, právě na základě této zkušenosti jsem s M. Hekrdlou přerušil další kontakty; a je přece jenom tristní konstatovat, že ani po dalších dvou desetiletích neztratil naprosto nic ze svého černobílého politického a ideologického fundamentalismu.