Vy, kdo jste si nezavedli pojem hříchu, budete se asi divit a vy druzí možná smát. Na to, o čem chci mluvit, měl bych skutečně být v čemsi vzdělanější. Ale své tělesné útroby také vnímáme většinou bez náležitých vědomostí, a přece kompletně. Tak ať si Hejdánkové či Němci třeba Spánembohem myslí, že mé poznámky jsou jen šeptání banálních hříšků do jejich otrlé zpovědnice.

Už dávno pomýšlím na to, napsat s omluvou dobré příležitosti „studii" o hříchu. Ale když tu příležitost mám - narozeniny evangelického duchovního Jana Šimsy (55) -, chybí mi síla i čas. Proto jen poznámky. Asi před pěti lety či víc se mi zdálo, že by nebylo divu, kdybych už umřel. Požádal jsem Jana Šimsu, který tenkrát zrovna přišel, aby v tom případě nade mnou promluvil. Cítil jsem, že o mně něco ví, něco si myslí, dost mluví, a když mu občas něco dodám, bude moci podat výklad, jaký v té slavé chvilce budu potřebovat: kritický a laskavý. A tu věc jsme závazně dohodli. Mezitím však mi život připomněl některé úkoly a nové mi přidal. Myslím, že Šimsovi to nepomohlo: často ho v duchu vidím, jak do recenze, kterou si v odpovědnosti hraničící s omylem už načrtl, mrzutě cosi vpisuje a něco zas škrtá. Ty opravy jsou pořád horší.

Je pojem hříchu dnešnímu člověku potřebný? Tvrdím, že lepšímu člověku ano. Jak jinak pojmenovat vědomé porušení svých dobrých úmyslů a zvyků, svá selhání v závazcích, prohrané dědictví, smutné zmrhání svých možností a těžké zklamání představ a očekávání, jež jsme o sobě měli my i naši lidé? S hovorovou stupnicí "neslušnost -bezcharakternost - provinění - trestný čin" lepší člověk nevystačí.

Už si nevzpomenu, na čem to vlastně chtěli schopnější kazatelé ateismu postavit novou mravnost: snad na civilní poslušnosti zákonů, či na vojensko-stranické kázni? Na dneska už zničeném „třídním uvědomění"? Na „odpovědnosti ke kolektivu", často podřadnému? Na „mravním kodexu socialistického člověka", tesaném do nástěnky? Jsem sám zklamán, že socialistická mravnost, z níž to pevnější pochází stejně z křesťanství, tak mdle povlává proměnlivou kondicí společnosti a státu, v němž se tištěné zákony často už nekryjí s obecným mravním vědomím. Příklad: krást je  špatnost čím dál menší, ačkoli trestní sazby se zvětšují. Ale platí to o celém světě: zabít neozbrojeného palestinského Araba je přímo nic ve válce, jež ztratila morálku lidského boje.

Lidské zákony psané i nepsané dají se - s přihlédnutím k nouzi, k násilí, k úkolům či ke státním zájmům - zrealizovat až do nuly. A mělo-li by dojít k hříchu, soudruzi, vyměníme porotu! Zdá se mi, že nemá-li se lidská společnost rozpadnout ve zvěř, musí mít zákony, jež nejsou v ní, nýbrž nad ní. Zákony, na něž nemá vliv, ba snad jich ani nemůže vždycky poslechnout. Zákony neohlížející se na to, že poušť je suchá a žízeň smrtelná. Jiné zákony než takové - selhávají viditelně! Selhávají všude.

Teď mi někdo, a první připadá v úvahu Šimsa Jan, napíše nebo mi na nějakém shromáždění v mé nepřítomnosti dokáže, že kdo uznává hřích, potvrzuje Boha. - Snad nemusíme hnát věci hned tak daleko! Chystám se totiž říct, že ten vyšší Zákon... musí on pocházet od Boha? Navrhuju, aby ho byli stvořili sami lidé, i když to vypadá, že jsem zapomněl, co jsme řekl před chvílí. Kdyby ho však stvořili ve svých lepších osobách (starozákonní proroci, Vaculíku?) a vyhlásili ve chvíli své pokory (bloudění v poušti?), výborně a správně ať pak v dobách pýchy pod ním trpí. (Přísný Bůh Židů?) Pak bychom nepotřebovali věřit v Boha, protože bychom o něm prostě věděli: jako víme o své čepici na věšáku. - Možná mi, někteří filozofové a teolozi, vytknete, že jsem zaspal vyučování: že křesťanství není nic jiného než tvoření Boha!

Ne tedy už otázka, je-li Bůh či není, nýbrž: Potřebujeme Boha, on však není? Poznal jsem, že jako hříšník byl bych ovšem raději, kdyby Bůh byl. Je velmi těžké být s hříchem sám, jen na vlastní odpovědnost. Každý z nás si mohl všimnout, že hřích už od přírody má určitější obrysy a hutnější skupenství než Bůh. Hřích tu je, i když Boha nět. - což je ale optimistické oproti tezi, že kde není Boha, vše je dovoleno (Dostojevský). Kolik lidí, jejichž myšlenky nesahají až k Bohu, je nešťastno ze svého bezbožného světa! Rádi by se zachránili nikoli „pro lásku Boží, Montresore!" (E.A. Poe?), nýbrž pro sebe: sic budou zazděni.

Hřích není pro nás otázka vzdáleně teologická, nýbrž blízce praktická: souvisí se zápasem ani ne o nebe, jako o zemi. Hleďme, komu se dostává země do rukou! Vládci, který svrhl nejen Boha, ale i satana, a obsadil oba mandáty: naděluje nám pod stromeček, aběhem roku nás mučí kdykoli. Ten pán velí se báti: dopravních přestupků, manka, loupeže a vraždy, ale nikoli hříchu, ten popírá. A přece s ním počítá a pracuje: porušíme-li předpisy či zákony, není to pro něj tak výtěžné, jako když hříchem porušíme sebe. Každý mluví o tom, jak je těžké udržet si ctnost. Ale kdo přizná, oč těžší je udržet si své hříchy? Nene! Nepropadnout hříchem pánu, jenž nám diktované smlouvy píše svou volskou močí. Sám psát své smlouvy s ďáblem, svou drahou krví!

V těch úvahách, jaktedy uchopit a řídit svůj hřích, šel jsem minulou neděli Pařížskou třídou. Nevnímavýma očima hleděl jsem do výloh s knihami, loveckými zbraněmi a fotopřístroji, až jsem na konci ulice uviděl Alexandra Klimenta. Řekl jsem mu o čem přemýšlím. Vytáhl obočí a stáhl koutky úst: „Vždyť Martin Luther to řekl: Pecca fortiter neboli Hřeš statečně!"

Bůh mi odpusť, jsem-li krom ateismu ještě i luterán. Ale ne: vždyť Luther byl apoštol nové zbožnosti, mně však Jan Šimsa smutně připisuje: kazatel nové hříšnosti.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 9, září 1984.)