Mojše jede podzemkou a čte arabské noviny. Přistoupí Jojne a strne: „Mojše, oni jsou úplnej mešuge! Co ty arabské noviny? Proč?“ Mojše s ledovým klidem odpoví: „Nerozčilujou se, Jojne, to je úplně jednoduché. Když čtu naše noviny, tak je to imrvére samý pogrom a persekuce našinců, útoky na Izrael, ztráta židovské identity asimilací a další mizérie. Ale když čtu arabské noviny, tak co… ? Židi vlastní všechny banky, Židi ovládají všechny noviny a televize, Židi jsou bohatí a mocní, Židi vládnou světu. Neráčej se zlobit, ale není to lepší čtení?“

Tato anekdota není geniální jen svým obsahem, má i svůj nezamýšlený smysl. Výtečně předznamenává výraz simulakrum, kterým se dnes krom jiných budeme zabývat ve vztahu k poslednímu dění na našich náměstích, ulicích, v našich médiích a státních pelíšcích.

Simulakrum popisuje slovník cizích slov jako „mediální falešný a manipulativní obraz reality; konstrukt, který není odvozen od reality; kopie bez originálu; nápodoba; přelud.“ Výraz lůza známe dobře, je to totéž co chátra, holota či sebranka. Možná bychom mohli po Masarykovsku dodat „patologická sedlina“ či z němčiny „ksindl“.

V našem případě je jisté, co bylo dříve, jestli vejce, nebo slepice. Vejce i slepice se narodily dříve. Lůze předcházelo simulakrum a simulakru zároveň předcházela lůza, běžely dějinami souběžně, v pevném soudružském objetí. A tak pořád, nazpět i vpřed, dokola. Co je tedy ten „náš případ“?

Lůza versus národ a lid

Lůze říká se u nás s oblibou „lid“ nebo „národ“. Například když Okamura, Konvička, Černoch, Vandas nebo Bartoš pokřikují na tu sebranku, co se schází na jejich demonstracích, ve jménu národa nebo lidu. To je ale čiré simulakrum, národ či lid není lůzou — patologická sedlina dosahuje obvykle několik procent z národa i z lidu, ve vypjatých situacích se procento šplhá vzhůru.

To když frustrovaní jedinci si nevědí rady se sebou a někteří z nich podlehnou zdání, že hodinka Okamurovské sdílené nenávisti a demagogie pod šibenicemi pro „vlastizrádce“ jim neuškodí. Demokratičtí odpůrci migrace pochopitelně nejsou lůzou, ale prostě lidmi s odlišným názorem, o nich tu však dnes nepojednáváme. S holotou se nemá cenu špinit, naopak s demokraty je vždy dobré diskutovat a naslouchat jim.

Je mi až stydno, ale vzhledem k úrovni „diskusí“ na internetu musím preventivně odpovědět na otázku, která by v diskusi tak jako tak padla: A kdo rozhoduje o tom, jestli ten či onen je demokratem, nebo patří k patologické sedlině? (Inteligentním čtenářům se tímto omlouvám.) Na to musím odpovědět jednoznačně: v mých článcích o tom rozhoduji já.

↗

Xenofobní politici se zaklínají tím, že za nimi stojí národ. Nestojí. Ani ti, kteří je podporují nemusí souhlasit se vším. Foto youtube.com

Jestliže někdo kupříkladu vyslechne projev Adama B. Bartoše do konce, aniž by vznesl protest či odešel, je součástí davu, kterému bez obalu říkám fašistický ksindl. „Bílé rase v Evropě buď zvoní hrana, anebo ji čeká znovuzrození. Je to jen na nás. My, Češi, se dovedeme bránit. Lid je ozbrojen… Policie je na naší straně, bezpečnostní složky jsou na naší straně. Ve chvíli, kdy půjde do tuhého, národ povstane, sjednotí se a zvítězí,“ kníká Bartoš po vzoru předchozích „vůdců lidu“ na celé náměstí Velké říjnové socialistické revoluce (dnes Vítězné náměstí).

Národ nepovstane, jen lůza, která takovéto projevy pokládá za pravé ořechové. A není rozdílu, jestli tomu tleská zakomplexovaný mešuge nebo policista bdící nad dodržováním zákona ve jménu demokracie a jejích hodnot.

Jaký je rozdíl mezi vránou? Žádný

A jak je to s tím parazitismem? Vše je opět krásně a souměrně propojené. Paraziti se v našem případě pojí jak k simulakru, tak k lůze. Jsou spojnicí mezi nimi. Existují totiž lidé, kteří zprvu podněcují latentní rasismus a xenofobii, aby po jejich vyplavání na povrch mohli na nejvyšší vlně surfovat až do státních a dalších přiměřených funkcí, křesel, polstrovaných seslí nebo aspoň štokrlat. Nebo aby dosáhli orgasmu mysli z moci jim do klína spadnuvší.

Tím utváří simulakrum a v případě jednoho nejmenovaného starce dokonce simulakslivovici. A tento mediální falešný a manipulativní obraz reality vydávají za pravdu, protože kvůli pravdě by lůza na náměstích nekřičela po krvi.

Zprvu parazitují na obavách a strachu lidí, poté parazitují na vlně vášní, kterou pomáhali vzedmout. A holota dodává jejich parazitování na hlasitosti a věrohodnosti, protože mohou vždy říci, že národ či lid stojí za nimi. Nestojí. A ten, kdo takového veřejně činného člověka podporuje, nemusí souhlasit se vším, co dotyčný kope či plive.

Takovému parazitu říká se civilně politik, novinář, publicista, umělec, politolog nebo odborník. Ono je vlastně jedno, jakou činnost jinak vyvíjí, důležitá je pro něj ideologie, na níž staví svůj vzdušný zámek, důležitá je pro něj demagogie, jíž se může lépe prosadit, důležitá je pro něj lůza, jíž se může zaštítit.

Jiří Suchý měl a má ve svých představeních mnoho skvělých monologů a anekdot. Rád si připomínám i tento jeho skvělý dadaistický žert: „Jaký je rozdíl mezi vránou? Žádný, protože má obě nožičky stejné, kór tu pravou.“ Máme-li vránou myslet všechny výše jmenované, platí to beze zbytku. Mají všechny ideologie stejné, kór tu pravou. Benito by mi jistě dal za pravdu.

Musím ovšem obdivně opěvat vránu Miloše Zemana, zatím nejmenovaného, jehož vyprazdňování smyslu slov již dosáhlo vysokých kvalit bolševických kulturtrégrů. Příklady přináší média takořka denně. Jeho počínání ovšem není pragmatické či utilitární, jak jsem vyslechl od jakéhosi odborníka v bedně, ale parazitické.

Parazitismus je pojem, který se Zemanovi nejen nepodařilo vyprázdnit, ale který svým přístupem k věci naplňuje beze zbytku. Úsilovně mu v tom napomáhá jeho věrný ovčáčský pes Jurij Stalináček. Zeman napřed štval, dnes sklízí plody nutné do prezidentské volby. Tedy - myslí si to, domnívá se, má za to, je přesvědčen… Uvidíme.