Mojše jede podzemkou a čte arabské noviny. Přistoupí Jojne a strne: „Mojše, oni jsou úplnej mešuge! Co ty arabské noviny? Proč?“ Mojše s ledovým klidem odpoví: „Nerozčilujou se, Jojne, to je úplně jednoduché. Když čtu naše noviny, tak je to imrvére samý pogrom a persekuce našinců, útoky na Izrael, ztráta židovské identity asimilací a další mizérie. Ale když čtu arabské noviny, tak co… ? Židi vlastní všechny banky, Židi ovládají všechny noviny a televize, Židi jsou bohatí a mocní, Židi vládnou světu. Neráčej se zlobit, ale není to lepší čtení?“

Tato anekdota není geniální jen svým obsahem, má i svůj nezamýšlený smysl. Výtečně předznamenává výraz simulakrum, kterým se dnes krom jiných budeme zabývat ve vztahu k poslednímu dění na našich náměstích, ulicích, v našich médiích a státních pelíšcích.

Simulakrum popisuje slovník cizích slov jako „mediální falešný a manipulativní obraz reality; konstrukt, který není odvozen od reality; kopie bez originálu; nápodoba; přelud.“ Výraz lůza známe dobře, je to totéž co chátra, holota či sebranka. Možná bychom mohli po Masarykovsku dodat „patologická sedlina“ či z němčiny „ksindl“.

V našem případě je jisté, co bylo dříve, jestli vejce, nebo slepice. Vejce i slepice se narodily dříve. Lůze předcházelo simulakrum a simulakru zároveň předcházela lůza, běžely dějinami souběžně, v pevném soudružském objetí. A tak pořád, nazpět i vpřed, dokola. Co je tedy ten „náš případ“?

Lůza versus národ a lid