Vzhledem k tomu, jak špatně u nás fungují mainstreamová média včetně těch veřejnoprávních, je opravdu s podivem, že to téměř nikomu nevadí. Lidé jsou asi rádi manipulováni. Ti starší jsou zvyklí z předlistopadové normalizace, mladí nad tím nepřemýšlejí, mají tisíce jiných zájmů…

Vyrůstají tak do světa, který se sice zatím jeví jako svobodný, ale s realitou má pramálo společného. A to je hlavní důvod jejich časté nespokojenosti s tím či oním společenským děním - čím více lidé přijímají manipulaci bez přemýšlení, tím menší mají možnost něco ovlivňovat k lepšímu, protože neznají skutečný stav věcí, ale pouze to, co koktejl politiky a médií nabízí namísto pravdy.

Matrix

Realitu mnohem více než internet či počítačové hry deformuje oficiální počínání médií, která v našem typu společnosti vládnou již nejméně patnáct let - tomuto systému říkáme mediokracie. Matrixem se tak stává běžný život, nikoli svět virtuální. Hlídací psi demokracie již dávno odešli do důchodu, namísto nich máme hlídací psy zájmů majitelů médií, kterým se jen kousíček na východ od nás říká oligarchové.

Krycí clonu vypouštějí i zájmy dalších politiků, ale i redakcí a novinářů samých. Není divu, že demokracie, právní stát a svoboda kvapem odumírají. Vzpomeňme kupříkladu na tanečky kolem „pozvání všech uprchlíků Merkelovou“ či kolem „kvót pro přerozdělování uprchlíků“.

Merkelová nikdy nepozvala všechny uprchlíky a další migranty do Evropy či do Německa. V momentě, kdy stovky tisíc lidí již byly v pohybu z Řecka a Itálie na sever Evropy, kdy na maďarských, srbských, makedonských, slovinských a posléze i rakouských hranicích jich byl již milion, v té chvíli Merkelová řekla, že se její země postará o ty syrské válečné uprchlíky, kteří chtějí jít do Německa (nikoli tedy o všechny migranty). A sdělila to v momentě, kdy žádné další členské země Evropské unie přijímat uprchlíky nechtěly. Hrozilo tedy, že rodiny s dětmi zůstanou venku i v zimě, bez pomoci ze strany státních institucí, pouze v péči dobrovolníků, kteří ani zdaleka nemají tolik možností a prostředků.

↗

Média vytvářejí náhradní a vyhrocenou realitu. Xenofobní rétorika je pak pro čtenáře přijatelnější. Foto destructoid.com

Již nějakou dobu se hledalo, jak by se země Evropské unie mohly postarat o uprchlíky solidárně. Marně. Merkelová své rozhodnutí oznámila až v momentě, kdy sousloví „kvóty pro přerozdělování uprchlíků“ využívali místní politici jako populistický kyj proti ní i proti „šílenému Bruselu“. Kvóty přitom odhlasovala většina nejen v evropském parlamentu a v Komisi Evropské unie, ale i ministři vnitra členských zemí na svém setkání.

„Raději vstoupím do infringementu (procedury porušení pravidel), než abychom respektovali tento diktát… Dokud budu předsedou vlády Slovenské republiky, povinné kvóty na slovenském území nebudou uplatněny,“ prohlásil Fico. Podobně hovořili naši vrcholní politici, předseda vlády Sobotka, ministr vnitra Chovanec a další.

„Všechny země by měly dodržet závazky, které přijaly. Některé nehlasovaly, ale to je pravidlo kvalifikované většiny. To znamená, že i ti, kteří hlasovali proti, by měli přijatou dohodu naplnit,“ reagoval na to francouzský prezident François Hollande.

ČR proti demokracii

Média (i prostřednictvím názoru politiků) toto nekonečné odmítání kvót představovala jako výhru České republiky nad zlou Evropskou unií, která chce zaplavit starý kontinent „vyžírkami z Arábie, které islamizují Evropu“, případně rovnou teroristy. Novináře vůbec nezajímalo, že vláda, opozice i mimoparlamentní křiklouni svým populistickým hulákáním táhnou na prvním místě proti demokracii.

Představme si, že někteří občané přestanou respektovat demokraticky odhlasované zákony, třeba, že přestanou platit daně, o nichž rozhoda vláda i parlament. Co by asi stát s těmito lidmi udělal? Česká republika, Slovensko a Maďarsko se přitom chovají úplně stejně jako tito neplatiči. Všechny tři státy odmítly přijmout demokratické rozhodnutí, což si málokdo uvědomuje, protože náš vládnoucí systém, mediokracie, směřuje naši společnost jinam než k demokracii. Demokratické hlasování a rozhodování označil Fico za diktát a naši politici se k tomu tiše připojili.

Hlavně je třeba si uvědomit: byly to mimo jiné i ty státy Evropské unie, které nepřijaly žádné uprchlíky a další migranty, třeba i odmítnutím kvót, které přiměly Merkelovou nabídnout syrským válečným uprchlíkům pobyt v Německu. Jestliže to tedy Merkelové někdo z nich vyčítá, měl by začít u sebe.

Humanita pouze verbální

Dalším z mýtů, které média používají namísto pravdivých informací, je tvrzení, že české vládě není humanita cizí. Média vycházejí z občasného Sobotkova proslovu, který opravdu vypadá jako projev státnický, v němž i humanita a humanismus mají své místo. Onehdy například vyzval k solidaritě s uprchlíky. U verbální „pomoci“ to však také končí.

Česká vláda zatím v podstatě nepomohla nikomu a v praxi se chová úplně stejně jako ta maďarská či slovenská. Kdyby Česká republika odmítla kvóty s tím, že mimo ně přijme tolik uprchlíků, kolik jich zvládne, pak by se mohlo hovořit o vládě, která ví, co je humanita a solidarita. Náš stát však zatím přijal okolo jednoho sta uprchlíků (číslicí: 100), zatímco nehumanistické Rakousko, kde žije o dva miliony občanů méně než u nás, loni přijalo osmdesát tisíc uprchlíků, a letos jich chce přijmout téměř čtyřicet tisíc.

↗

Merkelová nepozvala všechny uprchlíky do Německa. Reagovala spíše na neochotu jiných států pomoci příchozím. Repro DR

Jako další příklad manipulace veřejností může posloužit i to, co si novináři představují pod výrazem „nepřizpůsobiví“. Zatímco podle naší mediokracie se Romové, uprchlíci, migranti či cizinci musejí ve všem všudy přizpůsobit našim zákonům, zvyklostem a kultuře vůbec, Češi se v jiných zemích nemusejí přizpůsobovat vůbec.

Norská sociálka odebírá rodičům děti zcela podle tamních zvyklostí, naprostá většina Norů je s tím spokojena. Tak bylo odebráno i několik dětí českým rodičům. Naši politici a média ovšem volají po tom, aby zvyklosti změnila norská sociálka, namísto toho, aby pokračovali ve svém tvrzení, že každý, kdo přijde do cizího prostředí, se musí přizpůsobit. Vyvolávání negativních emocí pokračuje hysterickou kampaní, tentokrát namířenou proti Norsku. To samozřejmě za nic nemůže, za podpory obyvatelstva koná, jak je dlouhé roky zvyklé, ale jako vnější nepřítel momentálně představitelům naší mediokracie vyhovuje.

Směřujeme k autoritářství

Málokdo si práce českých mainstreamových médií blíže všímá, málokdo kritizuje jejich chyby a omyly, nedostatek profesionality či neznalost etických pravidel novinářského povolání… Česká média přitom až příliš často vytvářejí náhradní realitu, která je s tou skutečnou v příkrém rozporu. Tento problém se zvýrazní vždy při nějaké krizi, kdy novináři mají dokázat svou erudici. Například při protiromských taženích neonacistů v posledních pěti až deseti letech či během údajné uprchlické krize.

Popsané příklady a další stejné či podobné jednání slouží jako manipulační nástroje, které průběžně vyrábějí čeští politici a média. Bezprostředně slouží k tomu, aby se xenofobní rétorika zdála většině obyvatelstva přijatelná. Slouží k vyvolávání strachu a následného nepřátelství a nenávisti, k vyvolávání chaosu, všeobecného pocitu nejistoty a frustrace.

Jestliže někdo skutečně organizuje „migrační vlnu“, o čemž se dá úspěšně pochybovat, pak je to ten, kdo chce mít Evropskou unii rozvrácenou a rozhádanou, s obyvatelstvem, které přestává věřit demokracii a jejím mechanismům. Tohle chce určitě Putin mnohem silněji a má k tomu mnohem více možností, než těch několik procent muslimů, z nichž se stali zfanatizovaní islamisté.

Ať tak, či onak, vydáváme se cestou „řízené demokracie“, jak svůj autoritářský režim nazval Vladimír Putin. Jsme sice, alespoň zatím, členy Evropské unie, ale společně s Maďarskem, Polskem a Slovenskem se vydáváme historií nazpět, do konejšivé náruče KGB (FSB). Češi přišli na to, že demokracie, lidská práva a humanita, tedy hodnoty, na nichž vznikl náš stát, již nepotřebují. Teď touží po pevné ruce, žiletkových plotech na hranicích, po armádě a policii v ulicích, které zajistí přednost práv středoevropského nadčlověka před občany druhé kategorie, kteří k nám přišli odjinud. Jak rád bych se mýlil.