Strach. Ano, řeč je o onom neustále omílaném strachu z „uprchlické cunami“, jak nám pouť ohrožených a strádajících lidí představují média i politici. Strach je podáván jako jediný důvod našeho odporu k jinakosti, jakoby jiné důvody neexistovaly. Strach se stal zdůvodněním pro všechny následující kroky. Že se tomuto strachu, který u některých lidí probouzí nesnášenlivost, nenávist, ideologickou zaťatost a fanatismus říká xenofobie, zapomínáme.

Jak vzniká strach

A jak vlastně vzniká ten strach, z něhož se odvozuje následné dění? Heslovitě řečeno asi takto:

I proto, že Evropská unie zanedbala financování provozu uprchlických táborů v Turecku, prudce narůstá pohyb uprchlíků do Evropy. Řecko nemá tu sílu a prostředky, aby samo tento nápor zvládlo, uprchlíci proto jdou přes Balkán na sever.

Evropané mají své běžné obavy kvůli počtu uprchlíků i proto, že si nedokážou představit, co bude následovat. Mnozí z Evropanů, včetně Čechů, však namísto mlácení prázdné slámy po hospodách vyjíždějí na Balkán a pomáhají uprchlíkům na místě, další jim pomáhají zde, v detencích či na Hlavním nádraží v Praze.

Politici a média začínají běžné obavy živit a zveličovat, vše přerůstá v hysterickou kampaň. Médiím se daří uprchlíky dokonale odlidštit - již nejde o konkrétní lidi, kterým je třeba pomoct, ale o nebezpečí, jemuž je třeba čelit, o čísla v kolonkách, která je třeba vymazat.

Z obav se stává strach. Souběžně s tím se v některých lidech probouzí latentní rasismus a odpor k jinakosti. Posiluje se i tvrdý rasismus, vyfutrovaný ideologií. Mnozí běžní lidé v tu chvíli mají blíže k těmto echtovním rasistům, demonstrují s nimi a upřednostňují jejich radikální a zjednodušená „řešení“. Z dobrovolníků, kteří pomáhají uprchlíkům, a vůbec z lidí s odlišným názorem na uprchlickou tématiku se stávají vlastizrádci, které je třeba pověsit na šibenice.

K populistické honbě na uprchlíky se přidávají další dosud demokratičtí politici, profesionální rasisti mezi politiky získávají další příznivce, dlouhodobá předvolební kampaň začíná. Demokracie pozvolna začíná směřovat k autoritativnímu režimu, mimo jiné i proto, že některé návrhy na „řešení situace“ jsou v rozporu s lidskými právy a mezinárodními úmluvami, které se jich týkají.

↗

Z obav se stává strach. Souběžně s tím se v některých lidech probouzí latentní rasismus a odpor k jinakosti. Foto pixelgardenstudio.com

Strach jako alibi

Média a politici používají strach jako alibi pro své jednání: občané mají strach, proto musíme odstranit to, co ten strach vyvolává. A to lze jen posílením bezpečnosti - žene se na nás „armáda uprchlíků“, proti které je třeba postavit armádu či policii naši, znovu na hranicích postavit ploty, jinak občané nebudou v bezpečí. Tento propagandistický úskok používají u nás nejvíc Miloš Zeman a ministr vnitra Chovanec, od nich to pak převzala vláda. Leckteří politici včetně většiny ministrů a zákonodárců napřed onu obavu z uprchlíků hysterickou kampaní znásobili, aby měli možnost sbírat politické body k příštím volbám.

Česká vláda zatím uprchlíkům nepomáhá (snad až na jednu výjimku), až nyní se chystá přijmout několik křesťanů z Iráku. Naopak - uprchlíky zavírá do vězení a tam s nimi nelidsky zachází (což platilo především o detenci v Bělé v prvních měsících). O azyl přitom u nás žádá naprosté minimum lidí ze Sýrie či Afriky, přičemž všichni žadatelé by se pomalu dali spočítat „na prstech jedné ruky“. Česká republika by v dnešní situaci lehce absorbovala desítky tisíc uprchlíků, namísto toho však jen neustále papouškuje hesla o špatném rozhodnutí Evropské unie v podobě kvót.

Kvóty skutečně k ničemu nepotřebuje, ty počítají pro Českou republiku jen s několika stovkami uprchlíků ročně. Německo, Rakousko, severské a další země přijímají stovky tisíc uprchlíků. Sousední Rakousko je rozlohou území i počtem obyvatel (o dva miliony méně než my) s Českou republikou srovnatelné, přitom se nyní „ohradilo“, že může přijmout „jen“ 100 tisíc uprchlíků ročně. Česká republika oproti tomu nepřijímá žádné, jen těch několik málo jednotlivců, které si sama vybere. Rozhodujícím českým politikům namísto solidárnosti se zeměmi EU trčí z každého oka kalašnikov. Není pochyb, že dříve či později se nám to vymstí.

Kdo zná, nebojí se

O čem média či politici informují jen okrajově, pokud vůbec, jsou pozitivní zkušenosti, které z kontaktu s cizinci můžeme mít. Není pochyb o tom, že ten, kdo nikdy nepoznal žádného uprchlíka, se může obávat, co by následovalo po jeho nastěhování do sousedství. Vedle touhy po změně, tedy i po dosud nepoznaném, se zároveň neznámého obáváme, protože nevíme, jakou má povahu: dobromyslnou, násilnou, něco mezi tím?

Některé průzkumy ukazují, že pozitivněji hodnotí Romy ti dotázaní, kteří s nimi mají osobní zkušenosti, žijí poblíž nich a znají je buď osobně, nebo alespoň jejich zvyklosti. Stejné je to nepochybně i u uprchlíků. Už roky pozorují lidé z občanských sdružení jev, který tomu nasvědčuje: kdo se osobně setkává s cizinci (uprchlíky, migranty vůbec, návštěvníky) a pozná je blíže, koriguje svůj strach, protože z neznámého se postupně stává poznatelné a známé. Jde jen o oboustrannou dobrou vůli. Na základě osobní zkušenosti můžeme vyvozovat, že míra případného ohrožení není tak vysoká, jakou jsme očekávali. Někteří z nás poté jistě dojdou k závěru, že míra ohrožení nebyla nikdy tak vysoká, jak ji před nás svou neutuchající hloupou propagandou stavěla většina médií, včetně těch veřejnoprávních.

↗

Průzkumy ukazují, že pozitivněji hodnotí Romy ti, kteří s nimi mají osobní zkušenosti, žijí poblíž nich a znají je. Foto Nikos Kotuláš, flickr.com

Šlo by jistě lehce oponovat, že ten hlavní strach máme z terorismu a teroristů, takže reakce politiků a médií je tomu adekvátní. Ano, když se hovoří o terorismu, je třeba onen strach vyvážit bezpečností občanů, to je samozřejmé. Teroristického útoku se bojíme všichni.

Málokdo z našich politiků či novinářů ovšem zároveň dodává to, co nikdy neopomenou skuteční státníci (či dobří novináři - i takoví se u nás najdou), jako jsou Obama či Merkelová: islamistické teroristické organizace tvoří asi pět procent z celkového počtu muslimů. A z oněch pěti procent neměl doposud nikdo o Českou republiku valný zájem. Ten přišel až nyní, po Zemanových protimuslimských výrocích na mezinárodní scéně a Konvičkově běsnění na internetu, o němž informovala televize al-Džazíra. To, co rapidně zvyšuje riziko teroristického útoku u nás, není počet muslimů, kteří zde žijí, ale ti, kteří chrlí nenávist a účelové polopravdy.

„Ti, kteří odmítají syrské uprchlíky, zejména v případě, že jde o muslimy, jsou nejlepšími spojenci propagandy extremistických skupin,“ uvedl Vysoký komisař OSN pro uprchlíky António Guterres s tím, že tak rovněž napomáhají radikálům rekrutovat další bojovníky do jejich řad.

A nezapomeňme, že Syřané utíkají ze své vlasti kvůli dvěma reálným ohrožením. Z jedné strany na ně útočí prezident Bašár Asad, masový vrah, který neváhá použít proti vlastním obyvatelům i chemické zbraně, mučení a vraždění, z druhé strany teroristé z tzv. Islámského státu. Iráčané mají s tzv. Islámským státem stejné potíže, Afghánci pro změnu s Talibanem, který není o nic mírumilovnější.

Muslimové z těchto zemí utíkají před islamistickými fanatiky, kteří se v terorismu a násilí vůbec přímo vyžívají. Někteří Češi však o všech muslimech hovoří jako o teroristech. Až budou sedět u vánočního stromku, zpívat koledy a oslavovat Ježíšovo narození, budou pro jednou hrdi na hodnoty, na nichž naše kultura bývala postavena. Bývala - už není. I jejich přičiněním.