Kdyby to kvůli popíračům nacistických zločinů v Osvětimi nebylo tak „vošajstlich“, skoro by se už dalo mluvit jako o břeclavské lži o těch stále se opakujících a stále nekriticky přijímaných výmyslech o napadení Romy. Pro osvěžení paměti, se v dubnu 2012 při akrobatickém předvádění před děvčaty zřítil z osmého patra v domě a těžce zranil pubertální chlapec, který následně udal, že mu zranění způsobili Romové.

Tato lež vyvolala další vlnu nenávisti vůči této menšině, dokonce podnítila nájezd neonacistů na Břeclav, k jejichž pochodu se přidávali i místní. Stala se z těch falešných obvinění pomalu móda. Jedna moje klientka, problémová žačka základní školy vysvětlila matce ztrátu několika tisíc z rodinných peněz tak, že do bytu otevřeným oknem „vlezli cikáni a ukradli je“. Naštěstí matka, která dceru zřejmě dobře znala, nejdříve prohledala její školní brašnu a vyhnula se tak blamáži.

Své ne zrovna chvályhodné postoje a činy rádi odůvodňujeme strachem, čímž se pro ně dožadujeme pochopení. Něco na tom strachu jako na motivu jednání určitě je, ale jeho zdroj může být, a možná ne tak překvapivě úplně jinde, než jde obecný hlas. Jak ten břeclavský nešikovný akrobat, tak opilec z českolipského baru, který falešně obvinil Romy, že ho pobodali na WC a okradli, tak nejnověji jedenáctiletý chlapec, který se před nedávnem v Novém Boru pomlátil na koloběžce, lhali ze strachu. Ovšem ze strachu před svými nejbližšími. Tři se báli matek, jeden manželky.

Kupodivu, nikdo z nich se nebál toho, co falešné obvinění způsobí, natož reakce falešně obviněných. A nebojí se ani hrdinní internetoví diskutéři, kteří se také nedají skutečností zmýlit. Ti mají o původcích zla vždy jasno předem. Což dobře dokládá diskuse v jednom ze článků o nejnovějším případě, v jehož titulku se jednoznačně mluví o tom, že hoch si napadení vymyslel, když si při pádu z koloběžky vyrazil zuby.

A reakce? „Podle titulku (!) jsem si myslela, že se jedná o cikány. A kupodivu jsem si to myslela dobře.“ Sto třicet podpůrných hlasů. „Takhle se z lidí stávají „rasisti“ (ty uvozovky použil diskutér), ne že se tak narodí.“ Sto šestkrát souhlas. „Rasový útok spáchaný ve skupině.“ Šestapadesátkrát souhlas. Dokonce si kdosi dovolil napsat: „To bych netrestal, rovnou postřílet.“

↗

Své ne zrovna chvályhodné postoje a činy rádi odůvodňujeme strachem, čímž se pro ně dožadujeme pochopení. Něco na tom strachu jako na motivu jednání určitě je, ale jeho zdroj může být, a možná ne tak překvapivě úplně jinde, než jde obecný hlas. Foto Archiv redakce

O čemsi nezdravém v této zemi svědčí i fakt, že ještě v okamžiku, kdy jsem psal tenhle článek, tedy téměř čtrnáct dní po oné novoborské lži, ten „diskusní příspěvek“ na webu jednoho deníku visel, ačkoliv podle pravidel měl být správcem webu dávno smazán.

O zvláštní morálce, jež se zemí šíří, vypovídá i další diskusní příspěvek: „Myslím, že matka věřila svému synovi a to by udělala každá matka… z mámy uděláte rasistku… kluk udělá hloupost… to pro něj není jednoduchý… a starosta měl podržet rodinu a ne ji veřejně přes média ztrapnit.“ Diskutérka tak nakonec zašla dál než matka chlapce, která se následně za jeho velmi nebezpečnou lež veřejně v novinách omluvila.

Jsem jen běžný uživatel internetu, neznám všechny jeho možnosti, a tak už mě i napadlo, jestli snad některé diskusní příspěvky dokonce negeneruje nějaký přednastavený automat, který reaguje na jistá klíčová slova v textu. Natolik jsou ty příspěvky a názory stále stejné a stereotypní, dokonce se v nich opakují celé formulace a věty (třeba „Cikánská férovka“, to když hoch policii řekl, že útočníci byli čtyři).

A šíří a posilují nenávistné stereotypy, jež zase inspirují další a další falešná obvinění. Kruh se uzavírá. Ten ničivý mechanizmus je způsoben i archaickou, hodně nedokonalou lidskou psychikou, která se po tisíciletí příliš nemění a zřejmě ani měnit nebude. Je našemu rodu vlastní, byť do určité míry ovlivnitelná okolím a okolnostmi.

Nedá se proto vždy a u každého spoléhat jen na zdravý rozum, na rozvahu a umírněnost. Musíme se umět proti společenskému zlu aktivně bránit. Musíme mít účinné zákony a musíme je umět účinně prosazovat, musíme mít i promyšlený systém občanské výchovy jako účinnou protiváhu antihumánních stereotypů, které se v lidské společnosti šířily, co je lidstvo lidstvem, a vždy se šířit budou.

A samozřejmě, rozumní lidé, kteří ještě neztratili smysl pro realitu a uznávají aspoň základní, po tisíciletí platné etické normy („Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!“), by v obdobných případech rozhodně neměli mlčet. V opačném případě se obávám, že může temná část lidské povahy kdykoliv triumfovat. Jako již tolikrát v minulosti.