Otázky kolem norských dětí
Filip OutrataJsou biologičtí rodiče pro děti něčím nedůležitým? Jak definovat a jak rozpoznat „emoční zanedbávání“? Případy odebírání dětí v Norsku vzbuzují celou řadu otázek a neklást si je by byla závažná chyba.
O konkrétních kauzách odebírání dětí v Norsku je těžké psát, protože informace jsou neúplné a jednostranné. Již z toho prostého důvodu, že jedna strana, norský úřad na ochranu dětí (Barnevern) takové informace z důvodu ochrany dětí zásadně neposkytuje.
O čem se ale myslím psát dá i má, jsou obecnější souvislosti celého problému. Zajímavý podnět v tomto směru představují názory norské psycholožky, která představuje podle všeho velkou autoritu pro celý obor, dnes jednaosmdesátileté Kari Killénové.
Českému čtenáři byla zatím představena jako žena v pozadí Barnevernu, podle níž biologičtí rodiče nejsou důležití, důležitá je péče, které se dětem dostane, a je vlastně jedno, kdo jim ji poskytne.
Jinde, v bulvárním tisku, se můžeme dozvědět, že zatímco pro Nory jsou teorie Killénové biblí, pro odborníky je to pavěda. Že články o norské psycholožce vycházejí u nás v bulvárních médiích, s patřičně vyhrocenými titulky, se vzhledem k mediálnímu zájmu o případ nelze divit. Nemělo by to však znamenat, že nad věcí lze snadno mávnout rukou jako nad pouhou potravou pro bulvár.
Znepokojující je například podle všeho věrohodná informace, že teorie norské psycholožky jsou založeny na pozorování pouhých 17 dětí provedeném již v 80. letech. Pokud to tak skutečně je, je asi namístě mluvit o pochybné odborné úrovni.
Pokud jsou porodní asistentky v Norsku skutečně vedeny k tomu, aby při porodu sledovaly, zda matka projevuje dostatečnou radost z narození potomka, a pokud ne, hlásily to na příslušné úřady, nebo že dítě mohou odebrat přímo ze zubařského křesla, pokud lékař usoudí, že má příliš mnoho kazů, je to neobyčejně znepokojivé. Lze jen doufat, že tyto informace jsou jen mediálním šumem.
Emoční zanedbávání jako sexuální zneužívání
Podíval jsem se na článek v norském lékařském časopise z roku 2012, jehož spoluautorkou byla Kari Killénová. Pod názvem Proč přehlížíme zneužívání dětí? se v něm spolu se dvěma kolegy věnuje odpovědnosti lékařů a dalších odborníků za případy zneužívání, jimž často nedokážou zabránit.
Pojem zneužívání dítěte je, zdá se, u těchto norských psychologů velmi široký, pod „psychické zneužívání“ - kromě emočního zanedbávání, o kterém pojednávají níže, společně s fyzickým týráním a sexuálním zneužíváním — zahrnují i situace, kdy rodiče neposkytují dítěti dostatečnou jistotu o tom, že se o ně (a o sebe samé) budou schopni postarat.
Takové pojetí psychického zneužívání se ovšem na první pohled zdá podezřelé, přinejmenším proto, že je velice vágní. Vejít se do něj může v podstatě kdokoli, kdo se z pohledu dohlížejícího psychologa či sociálního pracovníka zdá nespolehlivý či jinak podezřelý.
„Emoční zanedbávání“, které zřejmě hraje důležitou roli v nedávném případu česko-norského páru, je norskými psychology kladeno na stejnou úroveň jako fyzické a sexuální zneužívání dítěte. V pozadí je představa, že se dá — s patřičnou odbornou průpravou — také stejně snadno jako fyzické a sexuální zneužívání identifikovat.
Jenže to je právě problematické. Nemůže se pod pojem „emoční zanedbávání“ snadno dostat cokoli, co se neshoduje s představou o emoční a jiné normalitě, jak ji zastává psycholog či sociální pracovník, který má dotyčné dítě a rodinu na starosti? Jak lze vůbec emoční zanedbávání přesně rozpoznat? Otázek je víc než dost.
Lze dohledat popisy starších případů, které osvětlují, jak si tuto kontrolu náležité emoční reakce na dítě představit. V roce 1994 se páru (podle všeho norskému) narodila dcera. Matka při porodu utrpěla závažnou ztrátu krve a její život visel na vlásku. Otce, který na tom pochopitelně byl psychicky mizerně, se pracovnice či pracovník Barnevernu ptali, zda skutečně cítí radost ze své dcery. Zkoumání emoční vazby v praxi.
Otázky, které bychom měli klást
Otázku vzbuzují také některé další okolnosti z dosud známých případů. Pokud u dvou dětí indického páru Anurupa a Sagariky Bhattacharyových bylo důvodem k odebrání mimo jiné to, že děti spaly s rodiči v jedné posteli nebo jedly rukama, a u pěti dětí rumunsko-norského páru Mariuse a Ruth Bodnariových (evangelikálních křesťanů) mimo jiné to, že je jejich rodiče nábožensky indotrinovali, co všechno se může stát důvodem pro odebrání dětí rodičům?
Je skutečně čímkoli ospravedlnitelné, že se tříměsíční dítě doslova oderve od matčina prsu, jako se to stalo v případě nejmladšího z dětí rodiny Bodnariových? Co vypovídá takováto praxe o společnosti, ve které se odehrává?
Ale v otázkách lze jít ještě dál. Není v dnešní době v Evropě potýkající se s demografickou krizí hluboce pomýlené oslabovat roli biologických rodičů, kteří jsou beztak ve většině Evropy oslabenou skupinou, nebo dokonce nedostatkovým zbožím, tvrdit, že jejich role je vlastně zastupitelná, nijak klíčová? A skutečně není jedním z důvodů v pozadí tohoto přístupu jakýsi byznys s dodáváním dětí do pěstounských rodin?
Zvláště pro ty, kdo se hlásí k levici, by měla být velmi důležitá i další otázka. Jaká má být role a pravomoce státu vzhledem k rodině, kde jsou a kde mají být její hranice? Je norský model, založený na silné roli státu a jeho efektivních orgánů a úřadů, přenosný do zemí s jinou historickou zkušeností a utvářením společnosti?
A pokud jde o pojem práv dítěte — lze práva dětí chápat odděleně od jejich vztahu k rodičům, který je pro děti nesmírně důležitý? Bezesporu jsou situace, kdy odebrání dítěte rodičům je nutné, měla by to ale být až ta úplně poslední možnost. A konečně: jak jsme na tom v tomto ohledu zde v České republice, kde se děti odebírají rodičům ze sociálních důvodů, třeba pro hygienické nedostatky v bytě?
Ničemu dobrému neprospějí protinorské vášně, které se bohužel kolem protestů proti Barnevernu občas projevují. Mávat norskou vlajkou se svastikou nebo tvrdit, že všichni Norové jsou zodpovědní za počínání jednoho úřadu, nikomu nepomůže. Ale ničemu neprospěje ani opačný postoj, který všechny protesty označuje za zmanipulované a odmítá diskusi o tom, zda něco ve fungování Barnevernu není špatně.
Jisté je podle mne, kromě celého vějíře otázek, jedno. Čím více a zasvěceněji se o fungování úřadů jako je Barnevern bude psát, tím lépe.
Bavila jsem se o věci prostřednictvím sociálních sítí asi před rokem s norskou emeritní profesorkou, která kritizuje systém. Říkala totéž. Tedy, že systém je založený na představě, že biologická rodina není důležitá (což evidentně není pravda). Jedné ruské matce prý údajně řekli: „My jsme vám dali povolení k pobytu a vy jste nám dala dítě.“ Paní profesorka doporučovala, v případě že Barnevernet naznačí zájem o rodinu, okamžitý útěk pouze s příručním zavazadlem. Žádné letadlo, žádné auto (můžete být sledováni), ale autobus.
b) Organizační rovina
Murphyho zákony. Známe to v jiném kontextu. Soukromé věznice = vysoký počet odsouzených (USA). Obdobně v EU máme skupiny, pro které představují přistěhovalci poukázku na jídlo a tedy požadují – více přistěhovalců.
c) Stát ve státě
Proti rozhodnutí se nelze odvolat. Respektive dá se odvolat proti procedurálnímu pochybení, ale ne proti věcnému rozhodnutí (v našich podmínkách srovnatelné s rozhodnutím o patentech – lze se odvolat proti procedurálnímu pochybení, právo být vyslechnut...., ale nelze se odvolat proti rozhodnutí, že kolo již bylo vynalezeno). Moc korumpuje, absolutní moc... Plus má Barnevernet zřejmě dost dlouhé prsty a je sto zastrašit kritiky a novináře.
Popis gestapáckých praktik Barnevernetu pokládám za neuvěřitelný. (Je 22. října, zhruba 19:25. Žena koupe svou sedmiměsíční dceru. Dítě spokojeně žvatlá ve vaničce, v koupelně je klid a mír. Najednou si uvědomí, že někdo za ní stojí. Otočí se a vidí dva uniformované policisty. Zeptá se, co se děje – ale nedostane žádnou odpověď. Ptají se jí, jestli je doma sama a procházejí byt, otvírají dveře a skříně, aby se přesvědčili, že tam nikdo jiný není....).
d) Větší důvěra Norů ve stát, než bych měla já.
Víme, že nucené sterilizace se neprováděly pouze v Indii a v Československu, ale také ve Švédsku. Nucené adopce byly v Irsku a ve Velké Británii a nedávno se provalilo, co se dělo ve Švýcarsku. Netuším, proč by mělo být Norsko výjimkou. Nakonec Norsko má za sebou velmi nepěknou historii odebírání dětí Laponcům.
e) Nejasnost pravidel
Není jasné, co se smí a co se nesmí. A to, co se smí a to co se nesmí se zřejmě místo od místa liší.
Plus to co Barnevernetu vytýká rodičům je leckdy podivuhodné.
Nedostatečný oční kontakt; doma vytržený mléčný zub; dítě pláče – nezodpovědná rodina mu řekla, že babička má rakovinu....; otec je bez práce a nemůže podporovat rodinu; otec je nemocný a matka si nemůže najít placené zaměstnání, takže mají málo peněz na hračky; matka používá příliš mnoho mýdla; otec je příliš aktivní, matka je příliš pasivní; otec si zranil koleno a tak nemůže vylézt na žebřík a pořádně umývat okenní rámy; matka se dostala do konfliktu s přecházejícím domácím – její kočka pomočila podlahu (stalo se několik let, před tím, než se dcera narodila); matka krájí příliš tlusté krajíce chleba a neumí udělat pořádně omeletu; dítě se dívá špatným směrem, když ho otec koupe; dítě se dívá nadšeně na cizí lidi a usmívá se na ně; šatstvo není vyrovnané ve skříni v komíncích; dům má pouze venkovní kadibudku; dítě neprojevuje zájem o „konceptuální výchovu“ v mateřské školce; matka je velmi drobná – nebude moci dcerou zvládat během dospívání; babičce je 54 let- je příliš stará, sestře je 28 let – je příliš mladá (matka chlapce zemřela); matka má problém se zády - nemůže se starat více než o jedno dítě (jedno z dětí dáno do náhradní péče); otec má negativní přístup k naší organizaci; matka byla v pěstounské péči; rodiče si stěžovali, že dítě je ve škole šikanováno a škola s tím nic nedělá – to naznačuje, že rodiče nejsou stavu spolupracovat se školou, sociální sítˇ rodičů je velmi malá; matka má fyzický handicap, proto nemůže jít s dětmi lyžovat; dítě jí příliš rychle/dítě jí příliš pomalu/dcera nemá ráda rybí karbanátky – to je jasná známka incestu, během návštěvy babička objímala dítě; matka posílá děti na fyzioterapii s babičkou, místo aby s nimi chodila sama; dítě si ve školce vybírá s kým si bude hrát a hraje si hodně s kamínky; pár dětských lyží ležel na zemi, místo aby byl opřený o zeď – rodině chybí řád, dvanáctiletý syn a jeho matka jí, když mají hlad a ne v předem stanovenou dobu; matka otevírala konzervu nešikovným způsobem; jsme toho názoru, že matka je díky svým verbálním schopnostem hodnocena lépe, než si zaslouží; rodiče si nevšímají dítěte/rodiče jsou příliš starostliví; rodiče matky zemřeli brzo, proto bude mít sama problém se stát dobrou matkou; matka nedovolila dceři návštěvu večírku; chlapec příliš pije, je to vina matky (dítě mělo cukrovku, matka ho nesměla v nemocnici ani navštívit, později se chlapec pokusil spáchat sebevraždu předávkováním inzulínu); doma se pije alkohol (dědeček si dal pivo u televize); rodiče nechtějí, aby bylo jejich dítě umístěno v pěstounské péči – to znamená, že nechtějí spolupracovat a nezajímají se o to, co je pro dítě nejlepší; rodiče šli s případem na veřejnost ve snaze dostat dceru nazpátek z pěstounské péče, jejich se proto nemůže vrátit do původní komunity; to, že matka ve věku 38mi let, žije se svojí ovdovělou matkou nás nepřesvědčuje, že je stavu se postarat o syna; pokud syna necháme u rodičů vyroste z něho kriminálník (dítě bylo odebráno rodičům na základě obvinění z incestu ve věku pěti let, rodiče byli shledáni nevinnými a dostali kompenzaci, přesto dítě zůstalo proti své vlastní vůli více než deset let v ústavní a pěstounské péči – někteří údajně tvrdí, že vězení bylo pro ně snesitelnější než ústavní péče Barnvernetu).
f) Na to, co chtějí děti se zřejmě nebere ohled
Alexandre Frolov údajně psal jak ruskému velvyslanectví v Oslu, tak místním úřadům, že chce k matce a že potřebuje pomoci najít právníka, který mu pomůže zažalovat Barnevernet Tvrdil, že když měl podvrtnutý kotník, trvalo dva dny, než ho pěstouni dopravili k lékaři, že mu následně odmítli opatřit berle, než nesměl na tenis, na výlet se školou...Navíc je také s bratrem rozdělili. Pomohl mu až Rutkowski, kterému Frolov zavolal a požádal ho o pomoc, když se dozvěděl, že Rutkowski pomohl utéci z Norska polské dívce.
Když se soudce zeptal jednoho děvčete, jestli chce domů, řekla, že chce. Závěr zněl, ale to říkají všechny děti (děvčici bylo třináct let) a ona neudala žádný důvod.
Ano, děvče říká, že chce jít domů, ale samozřejmě by jí mělo být dovoleno žít v opatrovnické péči (advokát, který byl dítěti přes jeho protesty přidělen)
g) Kulturní/třídní rovina
Psané normy se dají pochopit rychle, s nepsanými je to horší. Norsko má nějakých pět milionů lidí, tedy malá komunita nacházející se poblíž severního pólu. Míra tolerance zřejmě odpovídající té české. Velmi úzké mantinely. Podle některých se může člověk dostat do problémů v Norsku pouze tím, že zabalí dítěti k svačině chléb s marmeládou. Počet dětí odebraných cizincům a přistěhovalcům se jeví jako nepřiměřeně velký (podle toho, co jsem viděla roku 2012 z 6737 dětí bylo 1049 z rodin přistěhovalců). Vzniká tu otázka jestli nedochází ke snaze ponoršťovat co nejrychleji děti cizinců a přistěhovalců. Někde jsem před časem narazila na nějaké úvahy úřadů v Oslu, kde bylo navrhováno, aby zdravotní personál volal sociálku v případě, že tříleté dítě nehovoří dobře norsky (zdravotní personál z toho nebyl říčný, lékaři měli oprávněný pocit, že část rodičů by se jim vyhýbala jako moru a péče o zdraví jejich děti bude zanedbána).
Rusové mají organizaci rodičů, která bojuje s Barnevernetem (těch odebraných dětí mají desítky), stěžovali si na Norsko v OSN a Radě Evropy.
A letošní demonstrace proti Barnevernetu se rozšířili i mimo Evropu. Letos se přidala Kalkata, Washington, Otava a Moskva, v Evropě se protesty rozšířily také na jih - takže ne už jako vloni obvyklí podezřelí (Praha, Bratislava, Varšava, Londýn, Dublin, Riga), ale letos to byl i Brusel, Frankfurt, Řím, Turín, Barcelona, Madrid, Kodaň, Moskva, Vídeň, Bukurešť, Kluž, Konstanta, Temešvár a Haag, což naznačuje, že problém s Barnevernetem nemají pouze Češi.
Bylo něco na sociálních sítích o Češce, která žije v Norsku.
Přijela návštěva, ženy si sedly do kavárny k nějakému svařáku/grogu, dítě spalo klidně v kočárku – místní se na ně dívali divně, pak někdo zavolal policii. Situaci podle mne zachránilo pouze to, že manžel byl Nor a to tak, že lékař. Domnívám se, že kdyby byl manžel Čech a nebo nezaměstnaný norský dělní, to dítě by už matka neviděla, neb to na mne dělá dojem, že je snaha chudším rodinám děti odebírat.
Co bylo za nucenými adopcemi? Snaha vyhnout se nutnosti finančně podporovat děti z chudých rodin.
Leona Wunderlichová:
Zjišťovala jsem, zda a nakolik se studenti oboru Barnevernpedagog učí podle té paní. Nic. Od roku 1992 byl barneloven upraven právě zavedením biologického principu. Ten je nyní hlavním principem Bv. Od pracovnic Bv vím, že právě biologicky princip je stavěn nejvýš. Učí se, že pokud by to mělo byt pro dítě i mírně horší, je ponecháno v biologické rodině. Mají celoživotní vzdělávání, tedy učí se novým poznatkům.
Statisticky není odebíráno více dětí než jinde v Evropě. Spíše méně. Celá ta situace ve východní Evropě (neb jen tam ta desinformacni kampaň vládne denním životem) je dána prací médií. V Norsku, chce-li rodina případ medializovat, ukáže novinářům dokumentaci. Rozsudek. Novináři použijí důležitá data stejně jako verzi rodičů. Články jsou zpravidla přehledné a nestranné.
Ve východní Evropě lidé nic neukazují, případně jen to, co se jim hodí. Noviny vše otisknou bez ověřování. Když se to nahromadí a chytne se toho pár politiků, tak to vypadá jak to vypadá. Norové informují o všem. I o protestech. Ovšem stylem: protestu se účastnilo XY lidí. Protestují, protože věří, že v Norsku bylo odebráno 5 děti kvůli krisdom indoctrination. Rodiče byli obviněni z násilí. Tečka. Konec.
Obrázek si každý udělá sám. V ČR se dozvídáme pouze o krisdom indoctrination. Tedy jde o mediální obraz vytvořený skupinou rodičů, politiků a novinářů. Když srovnám statistiku a vidím, že odebírají méně dětí než je průměr evropských zemí, pak bude asi na tom mediálním obrazu něco špatně. Komu to slouží a proč, to nevím. Na jak vylhaných datech ta kampaň stojí ukazuje ono číslo 12 000-10 000 odebraných děti ročně - které tolik rádi používají lidé z okruhu petičního výboru. Hloupé je, že v celém Norsku dohromady je to 9600. Ne za rok.
http://www.assembly.coe.int/nw/xml/XRef/X2H-Xref-ViewPDF.asp?FileID=21567&lang=en
Srovnávací údaj najdete na straně 9:
"Slovenia stands out as only very rarely removing or restricting parental rights of one or both parents.14
According to the replies given to the questionnaire, other countries in the low range (below 0.5% of the child
population in care) are: Andorra, Cyprus, Estonia, Georgia, Greece, Luxembourg, Montenegro, Norway, Serbia
and Turkey.
25. In the medium range (with up to 0.8% of the child population in care), we have Austria, Croatia, Latvia,
Spain, Switzerland, Sweden, the United Kingdom and Canada (an observer State whose parliament also holds
observer status with the Assembly).
26. On the high end of the scale, with up to 1.66% of the child population in care, we have Finland, France,
Germany, Hungary, Lithuania, Poland, Portugal, Romania and Russia."
Z cca 1,1 milionu dětí ve věku 0-18 let je v nějakém kontaktu se sociálkou cca 53 000, ale naprostá většina dětí a mládeže z tohoto počtu zůstává ve svém domácím prostředí a mimo biologickou rodinu z toho 1,1 milionu žije 9 600. https://www.ssb.no/.../statisti.../barneverng/aar/2015-07-09
Nic nenasvědčuje tomu, že by Norové rodinu a biologický princip nepovažovali za důležitý, jak sugeroval ten článek v Echu o paní Killénové.
Každý systém může mít nějaké problematické prvky, ale určitě to není tak, jak tvrdí bulvár á la Echo. Všichni lidé v NO pak neuvažují stejně. Určitě tam existují problematičtí psychologové a soc. pracovníci, a pak ti dobří, ale to je tak všude. Také mám z ČR otřesnou zkušenost s psycholožkou, ale nejsou takoví všichni.
V řadě těch případů se mi spíše zdá, že sociálka se snažila pomoci dost dlouho té rodině. Třeba rodině Rybkově. V roce 2008 se o nich sociálka poprvé dozvěděla, když otec fyzicky v prudké hádce napadl matku. Rodině bylo zajištěno lepší bydlení, aby nežili v napětí ve stísněných prostorech. Ale nezlepšilo se to. Nikola chodí pozdě do školy, stěžuje si, že se rodiče pořád hádají a že nemá často dost jídla. Sociálka navštěvuje rodinu, monitoruje stav, holčičce zajišťuje pomoc se školními úkoly a dalšími povinnostmi, platí jí kroužky. Rodičům nabízí rodinnou terapii, matka odmítá. Situace se zhoršuje. Otec si na sociálce stěžuje, že matka vozí dceru k milenci a ten ji nepřiměřeně osahává. Matka vracející se od milence není pouštěna domů a musí spát v autě. Nicméně k dočasnému odebrání Nikolky (schůzky s rodiči 2krát týdně) dojde až po dalším policejním virválu (otec je s matkou nechce pustit domů, kam matka jede od milence s dcerou, řídí mimochodem opilá...).
K samotnému posouzení případu už nedojde - viz známý únos. V Polsku nakonec rozhoduje to, že rodiče jdou od sebe (otec dodnes žije v Norsku). A co z toho udělají protestující? Nikolku sebrali, protože byla smutná, když jí umírala babička! Hrozné, ne?
Zdroj mých informací polský seriozní tisk a článek http://www.polityka.pl/tygodnikpolityka/spoleczenstwo/1522617,1,porwanie-w-majestacie-prawa.read
Základní otázka zní takto: jak je kontrolována a omezena moc Barnevernetu? A dále: jak jsou zajištěna práva rodičů a dětí? A konečně: jak je zabráněno korupci (dohodám mezi B. a pěstouny)?
Pokud na tyto otázky nedá norská strana nebo její obhájci dostatečně přesvědčivé odpovědi, opravňuje to k závěru, že dochází ke zneužívání moci a k nepřiměřeným zásahům státu do velmi intimní sféry lidí.