Rád bych se vyjádřil k článku Saši Uhlové, která píše o „českém lidovém soudu“ nad Norskem. Autorka se snaží navodit zdání objektivity, nicméně se dopouští řady zjevných nepřesností, které naprosto shazují článek jako celek. Je samozřejmě pravdou, že také česká sociálka se v řadě věcí vyrovná té norské a i náš sociální systém má mnoho co dohánět. Nemyslím si, že by Česká republika viděla třísku v oku Norska a přitom neviděla trám ve svém vlastním oku.

Česká republika a Norsko mají obě onen trám a nejsou v tom samy. To ale nemění nic na tom, že je třeba reagovat, pokud norská sociálka svévolně jedná s dětmi, které mají české občanství. Teď už konkrétně k tomu, co bylo podle mě v článku špatně.

Mediální štvanice!?

Hned na začátku se píše, že mediální hysterie, dětem rozhodně nepomáhá. Hysterie zde opravdu nepomáhá, ale z trochu jiného důvodu, než píše autorka článku. Důsledkem toho vzniká řada konspiračních teorií a mýtů, které dělají medvědí službu jakékoli oprávněné kritice Barnevernetu.

Zároveň bych ale rád bych v této věci připomněl, že kdyby se celá kauza nemedializovala, nebyla by šance na nápravu už vůbec žádná. Co dělat jiného, když se člověk nemůže domoci k právu ve sporu s institucí, která se fakticky nikomu nezodpovídá a je ve své podstatě státem ve státě? Vláda k ní má bezmeznou důvěru a řešit případná pochybení normální cestou je prakticky nemožné. Silně pochybuji o nějaké jiné možnosti. Pokud má Uhlová nějakou lepší radu, určitě ji uvítám.

↗

Konspiračních teorie a mýty dělají medvědí službu jakékoli oprávněné kritice Barnevernetu. Repro DR

„Lidový soud“ a částečně i média prý podle Uhlové reprodukují celou řadu omylů. Konkrétně například ten, že pokud nebyl otec odsouzen za pohlavní zneužívání, musí být nutně nevinný. Vedle toho v diskusi vysvětluje svůj postoj zmínkou o možných jiných příčinách odebrání. To znamená, že trestný čin k odebrání vést vůbec nemusel a příčina byla úplně jiná. Existuje ale také něco takového, jako Occamova břitva, což je princip logické úspornosti, který nám říká, že se jak praví wikipedie „nemá postulovat množství (důvodů či příčin), není-li to nezbytné“.

Zkrátka nejuspokojivější je takové vysvětlení, které je nejjednodušší. A právě v tomto případě nejsou další možné důvody či příčiny, které by mohly vysvětlovat odebrání, prakticky žádné. Těžko můžeme hledat vysvětlení v něčem, o čem nemáme žádné informace.

V úvahu navíc musíme vzít i skutečnost, že velmi podobných případů lze najít v Norsku stovky, snad i tisíce. Přesné číslo neznáme, ale vše nasvědčuje tomu, že se nejedná o jediné pochybení norských úřadů.

Autorka článku se též pozastavuje nad tím, proč se s žádostí o pomoc ÚMPODu neobrátila dříve, resp. proč se věc řešila až v loňském roce? Ano, Zdeněk Kapitán opravdu nabízel Michalákové bezplatnou právní pomoc.

Problém byl nicméně v tom, že by se Eva Michaláková musela vrátit zpět do ČR. Pokud by tak opravdu učinila, Barnevernet by mohl návrat zpět do vlasti použít jako argument proti ní. Bral by jej tak, že matka už o své děti nejeví žádný zájem. Zkrátka začarovaný kruh. A jak z něho ven?

Trocha demagogie s baby boxy

V článku zazněla ve velmi zvláštní souvislosti zcela nesmyslná kritika tzv. baby boxů. Lidé si údajně sice velmi cení hodnoty výchovy v biologické rodině, nicméně Česko je zemí baby boxů, přičemž se autorka podivuje nad tím, že se proti nim nevzedmul žádný odpor. Takový argument považuji za naprosto demagogický.

Opravdu nechápu, proč by se měl vůči nim vzedmout odpor. Baby boxy jsou výrazem úcty k životu, a slouží ženám v těžké situaci jako alternativa k potratům. Pro dítě je v každém případě lepší, mohou-li se o něj starat vlastní rodiče.

Nevím, jak pro Uhlovou, ale já jsem toho názoru, že úplně nejvyšší hodnotu má samotný lidský život. Nebo snad považuje potrat za lepší řešení?

„Na každém šprochu pravdy trochu“?

Všímám si také jedné věci u všech, kteří se snaží o „objektivitu“ a tvrdí, že věc není tak černobílá. Uvažují velmi nešťastným způsobem vyjádřeným ošklivým rčením „na každém šprochu pravdy trochu.“ Přitom hlavní dvě známé skutečnosti jsou takové, že policie u rodičů nic závažného nezjistila a obě děti byly bez jakéhokoli opodstatnění odděleny.

Poslední věcí, kterou bych se chtěl v tomto článku zabývat, je tvrzení, že „ministryně práce a sociálních věcí, která se znalostí kauzy opatrně v médiích naznačuje, že děti byly odebrány oprávněně, a natvrdo řekla, že matka neříká celou pravdu.“ Její slova navíc obhajuje Saša Uhlová povinností o mlčenlivosti.

Upřímně velmi silně pochybuji, že by jak ministryně, tak autorka mnou kritizovaného článku měly přístup k dokumentům, které by mohly přinést něco nového. Ani při osobním jednání s norskou sociálkou nic podobného nezaznělo.

Je třeba zdůraznit, že nikdy a nikde ministryně neřekla, co konkrétně Eva Michaláková zamlčela, a autorka tak stejně jako ministryně jen papouškuje dřívější slova norské ambasády, které odmítli při osobním jednání i pracovníci Barnevernetu. Proto vyzývám Uhlovou, aby svá tvrzení buď doložila, nebo se za svou lež paní Michalákové omluvila. Tedy, pokud to pro ní není příliš „hysterické“.

Odpověď Saši Uhlové zde.