„Léta s horkými dny tu byla vždycky. Přizpůsobil se jim náš životní styl, denní rutina i architektura. To, co zažíváme nyní, ale předpokládá úplně jinou adaptaci. Dramaticky postupující oteplování v posledních dekádách mění to, co bylo kdysi považováno za snesitelné letní klima, ve vážné zdravotní a environmentální riziko.“ Takto uvozuje řecký novinář Mike Konstantopoulos z deníku EfSyn stať o zkušenostech jihoevropských zemí s životem v čase postupují klimatické změny — procesu rapidně urychleného lidskou aktivitou.

Kolegové ze Španělska, Itálie, Chorvatska či francouzského jihu přitom Konstantopoulosova slova potvrzují: i na stávající vedra na jihu Evropy se dá adaptovat; ve škále přijímaných kroků ovšem přibývá stále více těch nouzového, restriktivního či nepohodlného charakteru, o narůstajících nákladech nemluvě. Klasická idyla spojovaná s polední siestou a zchlazením během noci je pro středomořská léta čím dál méně typická.

„Po ránu, kolem deváté, uzavíráme všechny pokoje a větráme až za tmy (…) V noci nejde spát a ráno vstávám brzo. Celý den jsem uvnitř a čekám na večer, kdy teplota klesne na třicet stupňů. Mám úplně zablokované myšlení. Přes den si čtu na posteli s čelovkou,“ popsal už před několika lety Radek Kubala zkušenost z letního Španělska, kde je v aktuálním týdnu průměrně přes den 38 stupňů ve stínu.

Páteří nových adaptačních strategií v jihoevropských zemích jsou různé systémy varování, na jejichž základě se při překročení určité teplotní hranice přijímají po jednotlivých regionech mimořádná opatření. Nejvýraznějšími z nich jsou různé pohotovosti a speciální režimy v nemocnicích a pečovatelských službách, zvláštní druhy pomoci seniorům, včetně například převážení do nouzových klimatizovaných center, nebo zákazy venkovní práce.

Během školního roku se omezuje, či přímo ruší výuka. O prázdninách se odsouvají koncerty, festivaly i další venkovní akce.

Velká města obvykle v rámci starších adaptačních strategií přijímaných po roce 2000 vybudovala různě hustou síť tzv. ochlazovacích ostrovů či zchlazujících míst se stínem a vodou. Většinou jde o prostory v parcích, okolo fontán či mlžítek, anebo i zvláštní budovy. V chorvatském Záhřebu se například zdarma zpřístupňují koupaliště.

Progresivnější radnice nabízejí lidem už také možnost utéci v případě potřeby do tzv. klimatických útulen, nazývaných někdy též kryty — klimatizovaných budov typu škol, muzeí či knihoven sloužících přes léto i tomuto účelu. Průkopnicí systému je katalánská Barcelona, která se pyšní statistikou, že devadesát procent z jejích 350 tisíc obyvatel v seniorním věku má klimakryt do deseti minut chůze od bydliště — byť reálný počet je zřejmě nižší.

Čím dál více se investuje do úpravy ulic, budov a veřejných prostranství. Základem je zchlazovaní prostřednictvím vhodných materiálů, nátěrů a samozřejmě zeleně. Významně dále pomáhají vodní prvky a dodatečně vytvářený stín — například i pomocí natažení provizorních plátěných střech nad ulicemi.

Zákazy, konflikty, omezení

Média z celé Evropy přinášejí teď za aktuálních veder texty plné úžasných případů dobrovolnického nasazení a solidarity, jako třeba síť sedmnácti set dobrovolníků pomáhající za horka seniorům v Dánsku. I v Bukurešti se ostatně tento rok nezištně shromažďovaly a potřebným distribuovaly láhve se studenou vodou a větráky.

Ve Francii se vede velká debata mezi politiky a architekty, jak stavět odolnější města. V Itálii se v létě mění stravovací návyky, přičemž restaurace nabízejí více chladnějších a lehčích jídel z ovoce a zeleniny.

Celková realita letního života v dotčených oblastech je ovšem daleko méně optimistická, než by se ze soupisu opatření a projevů solidarity mohlo zdát. „Ve většině aspektů reakce na horka se projevuje nerovnost. Bohatší lidé se mohou snáze přesunout do chladnějších míst či pracovat z komfortnějšího prostředí. Chudší zůstávají častěji odkázáni na jedno místo, které je nezřídka zároveň na horko hůře připravené,“ popisuje zkušenost z Francie novinář Gian-Paolo Accardo z Voxeurop.

Nejen ve Francii provází letošní vedra velký spor o klimatizace, které sice ochlazují interiér — a panuje shoda, že v domovech zranitelných či třeba v nemocnicích být určitě mají —, zároveň ale též dále ohřívají venkovní vzduch.

Ostré politické i vnitrospolečenské střety vyvolává také vynucování krizového hospodaření s vodou, nejrůznějších mimořádných zákazů jako například venkovní konzumace alkoholu, a zejména omezování práce. Podle kolegů z Řecka a Itálie přitom chronický problém představuje situace pracujících bez zaměstnanecké smlouvy, obzvláště přistěhovalců živících se nárazově v dělnických profesích, a také nejrůznějších poslíčků. Omezení by měla platit i pro ně. Nedaří se je ale vymáhat.

Prefektně zpracované soupisy doporučení, čím dál úplnější webové portály s odkazy na pomoc, každý rok četnější zelené střechy i ulice a stále dokonalejší zatemnění oken představují jen jednu stránku současné jihoevropské adaptace. Druhou jsou mnohamilionové vícenáklady, nové konflikty ohledně jejich investování a přijímaných zákazů, nucené evakuace ohromných počtů lidí kvůli lesním požárům nebo masový exodus bohatších vrtev z měst na letní byty, ostře kontrastující s azylem méně movitých v přehřátých činžácích.

Odhad pro celou EU už z první poloviny července hovořil o 25 tisíc obětech letošních veder, přičemž jen Francie a Německo měly už koncem června spočítáno 15 tisíc obětí. To je dík postupující adaptaci sice výrazně méně než 70 tisíc v roce 2003, kdy například v částech Francie úplně zkolabovalo zdravotnictví. Stále ovšem nic, co by se dalo horkem nejsužovanějšímu jihu závidět.