Česká republika se podle dat Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) otepluje rychleji než celosvětový průměr: od předindustriální doby (1850—1900) vzrostla průměrná roční teplota na našem území o přibližně 2,4 °C, zatímco globální průměr činí kolem 1,2 °C. Rok 2024 byl podle služby Copernicus Climate Change Service (C3S) nejteplejším rokem v historii měření nejen v Evropě, ale i globálně. Tyto změny nejsou jen abstraktními čísly — mají bezprostřední dopady na naše zdraví, vztahy a fungování společnosti.

Současný přístup a jeho limity

Zpráva o adaptaci České republiky na změnu klimatu z roku 2025 odhaluje znepokojivý výchozí stav: ve třinácti krajích má zpracovanou adaptační strategii v průměru jen necelých 25 % obcí s rozšířenou působností (nejméně 7 % v Plzeňském kraji a nejvíce 64 % v kraji Moravskoslezském).

Česká republika sice má svou národní strategii, ta se však vyznačuje příliš jednostranným přístupem. Soustřeďuje se primárně na technická řešení a izolované zásahy v krajině, jako jsou tůně, poldry či vsakovací dlažby. Tato strategie „kouskuje“ realitu na jednotlivá známá rizika a ignoruje nebezpečí kaskádových efektů spočívajících v tom, že jeden problém spustí lavinu dalších napříč systémy, což izolovaná opatření nemohou zvládnout.

S tímto izolovaným uvažováním souvisí i další kritický nedostatek, jímž je neschopnost vnímat adaptaci v širším kontextu, například ve vztahu ke snižování emisí. Skutečně funkční strategie totiž nesmí vznikat ve vakuu. Musí se vyvarovat kontraproduktivních kroků, které by problém dále zhoršovaly, a naopak hledat taková řešení, která kromě ochrany před měnícím se klimatem zároveň posilují veřejné zdraví a sociální soudržnost.

Člověk, zdraví a vztahy jako přehlížený rozměr

Téma odolnosti vůči změnám klimatu by zkrátka mělo prostupovat celou společností, a nezaměřovat se jen na technikálie, ale také na komunitní setkávání, politická rozhodování na radnicích, nebo preventivní péči ve školách a ordinacích. Klimatická změna bude mít masivní dopad na naše zdraví a kvalitu mezilidských vztahů, a ochrana těchto hodnot se proto musí stát absolutní prioritou.

Tento aspekt, včetně specifické situace zranitelných lidí například v pečovatelských domech, je v dosavadním českém adaptačním úsilí silně podceňován. Ukazuje se také, že některá dobře míněná adaptační opatření nemusí fungovat, často právě proto, že se při jejich nastavování zapomíná na lidskou psychologii a mezilidské vazby.

Vědci přitom jasně varují, že zvyšující se teploty a častější výkyvy počasí budou mít na společnost závažné dopady. Čísla jsou alarmující: podle nedávné studie publikované v časopise Nature Medicine zemřelo v Evropě během léta 2024 v důsledku veder přibližně 62800 lidí — o téměř 25 % více než v předchozím roce. Celková bilance za poslední tři léta přesahuje 181000 úmrtí.

Seniorům nad 75 let hrozí podle této studie výrazně vyšší riziko úmrtí během vln veder než mladším věkovým skupinám, přičemž ženy vykazují vyšší relativní zátěž než muži. Podíl populace EU nad 65 let přitom podle Eurostatu vzroste z 21,6 % v roce 2024 na 32,5 % do roku 2100, což riziko dále zvyšuje.

Metaanalýza 53 studií zaměřených na vliv veder na duševní zdraví zjistila, že s každým stupněm Celsia nárůstu teploty roste úmrtnost spojená s duševním zdravím o 2,2 % a nemocnost o 0,9 %. Vysoké teploty jsou spojeny se zvýšeným počtem pokusů o sebevraždu i dokonaných sebevražd, přičemž obzvláště zranitelnými jsou muži.

Změna klimatu ale ovlivňuje i vztahový stres a má dopady na rozvodovost. Dochází k nárůstu různých typů násilí, agresivního chování a kriminality, čímž dopady získávají i bezpečnostní rozměr. Španělská studie prokázala korelaci mezi vlnami veder a nárůstem domácího násilí: během dní s maximální teplotou nad 34 °C stoupne riziko femicid o 40 %, policejních hlášení o 2 % a volání na tísňovou linku o 1 %.

Další závažný faktor představuje sucho — lidé zasažení suchem mají o 26 % vyšší pravděpodobnost psychických problémů. Dlouhodobá data z Austrálie ukázala, že s rostoucími hodnotami indexu sucha roste riziko sebevraždy u mužů středního věku na venkově o 15 %. Sucho také zvyšuje napětí v rodinách, emocionální stres a riziko domácího násilí.

Tyto nové výzvy se navíc přidávají ke stávajícím strukturálním problémům, jako je nedostatek dětských psychologů nebo kritický nedostatek zdrojů a personálu ve zdravotnictví a sociálních službách. Systém tak čelí dvojímu tlaku — musí zvládat narůstající poptávku způsobenou klimatickými vlivy, zatímco se potýká s vlastní nedostatečnou kapacitou.

Mezery ve strategiích českých ministerstev

Pohled na současnou českou adaptační strategii ukazuje, že lidé, na jejichž vztahy bude změna klimatu dopadat nejvíce, v ní příliš zohledňováni nejsou. Otázka lidských vztahů a společenských vazeb je zmíněna jen velmi úzce, v kapitole zdraví a hygiena, kde se však primárně řeší šíření infekčních nemocí.

Klíčové resorty, konkrétně ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo zdravotnictví, pak ve svých strategiích klimatickou změnu nereflektují vůbec. Ačkoliv mají chránit obyvatelstvo, v jejich plánech dosud chybí jakákoliv reakce na drtivé dopady měnícího se klimatu na zdraví a sociální situaci lidí. Státní politika životního prostředí ČR 2030 přitom jasně konstatuje, že dopady změny klimatu se liší podle sociálních charakteristik — vyšší teploty více postihují seniory a osoby s chronickými nemocemi.

Podle průzkumu Evropské investiční banky z roku 2024 uznává potřebu adaptace na změnu klimatu 94 % českých respondentů. Pouze 30 % ji však považuje za prioritu — výrazně méně než evropský průměr, který činí 50 %. Tento rozpor mezi vědomím problému a jeho prioritizací je varovným signálem.

Inspirace ze zahraničí: Jak propojit klima a sociální cíle

Jak lze lidské vztahy a sociálně-zdravotní oblast do adaptačních opatření integrovat lépe, ukázala rešerše přístupů v evropských městech a obcích.

Bratislava nechala vytvořit Atlas hodnotenia zraniteľnosti a rizík nepriaznivých dôsledkov zmeny klímy (2020). V rámci něj sbírala sociálně-zdravotní data pro jednotlivé městské čtvrti a porovnávala je s klimatickými daty. Cílem bylo identifikovat „hotspoty“ — například pečovatelský dům umístěný v centru tepelného ostrova. Tento přístup vede k propojování strategií a vytváří apel na ministerstvo životního prostředí, aby do vyhodnocování klimatických rizik více vtáhlo i resorty zdravotnictví a sociálních věcí.

Východoanglický Lowestoft, který tehdy postrádal jakoukoli komplexní protipovodňovou ochranu, zaplavila v prosinci 2013 mořská voda vzedmutá bouří Xaver a živel poškodil přes 230 nemovitostí. Právě tato zkušenost odstartovala zásadní změnu přístupu ke krizovému řízení. Místní úřady, ve spolupráci s Grantham Research Institute a aliancí ZFRA nevsadily primárně na beton, ale na participativní mapování rizik a takzvaná měkká opatření: vzdělávání o pojištění a posilování komunitních vazeb.

Vídeň svou klimatickou strategii označuje přímo jako „sociálně spravedlivou a generačně vyváženou“. Město usiluje o klimatickou neutralitu do roku 2040 a již snížilo emise CO2 na obyvatele o téměř 40 % oproti roku 1990. Dbá přitom o to, aby každé přijaté opatření přispívalo ke snižování nerovností. Například v boji proti následkům horka se zaměřuje na vytváření veřejně dostupných chlazených prostor, což považuje za mnohem rozumnější cestu než spoléhání na individuální nákupy klimatizací.

Tímto přístupem město snižuje poptávku po soukromých klimatizačních jednotkách, které jsou nejen energeticky náročné, ale svým odpadním teplem paradoxně ještě více zahřívají ulice. Centrální řešení tak zároveň stírá sociální rozdíly a chrání veřejný prostor před dalším oteplováním.

Klíčovou roli pak hraje rozsáhlý sektor sociálního bydlení — přes 40 % bytového fondu města tvoří sociální byty (220000 obecních bytů + 185000—200000 v neziskových družstvech), což zajišťuje, že adaptační opatření v budovách poslouží i nízkopříjmovým domácnostem. Vídeň se také na základě vyhodnocení rizik pustila do dekarbonizace zdravotnického sektoru a dává prioritu investicím do míst, kde se pečuje o zranitelné (senioři, děti), aby byla co nejvíce připravena na vlny veder.

České zkušenosti: Síla mezilidských vazeb

I české studie z povodňových oblastí jasně prokazují, že technická připravenost bez té sociální nefunguje. I když mají občané k dispozici sofistikovaný monitoring, často na něj nereagují, dokud varování neobdrží od někoho, komu důvěřují. Absence mezilidských vazeb tak de facto nuluje přínos moderních technologií — bez důvěry v nositele zprávy zůstává i ten nejlepší model jen číslem na obrazovce. Obce, v nichž se veškerá komunikace a rozhodování koncentrovaly v rukou jediné osoby, typicky starosty, čelily v krizových momentech nevyhnutelnému přetížení.

Tento model řízení se tak ukázal jako velmi zranitelný. Bez fungující sítě spolupracovníků, na něž by bylo možné odpovědnost delegovat, a nápor úkolů tak rozložit, byla obrana těchto obcí proti povodním výrazně méně efektivní. Naopak obce se silnými vazbami mezi různými aktéry — místními obyvateli, výrobními závody, spolky, politiky i úředníky — byly schopny povodně zvládnout mnohem lépe.

Pozor na nezamýšlené dopady a rizika trhu práce

Po letech adaptačního úsilí je také zřejmé, že některá opatření mohou mít nezamýšlené dopady. Příkladem jsou již zmiňované klimatizace, ale také intenzivní závlahy. Snaha zachránit úrodu vyššími odběry vody často působí kontraproduktivně, protože jen urychluje vyčerpání místních zdrojů a prohlubuje zranitelnost krajiny. Čímž vzniká závislost na technicky náročném přivádění vody odjinud.

Nové výzvy v souvislosti s klimatickými změnami se týkají i trhu práce. Odbory a zaměstnavatelé na jihu Evropy jednají o úpravách pracovní doby ve stavebnictví kvůli horku. Řecko zavádí povinné přestávky od 12:00 do 17:00 pro stavebnictví a jiné venkovní práce při teplotách nad 40 °C, což chrání před životně nebezpečnými riziky. Španělsko zavedlo legislativní zákaz venkovních prací v době, kdy platí oranžová nebo červená výstraha před extrémními teplotami. Toto opatření se vztahuje na veškeré činnosti vykonávané pod otevřeným nebem.

Zásadní je přitom spolupráce měst se sociálním a zdravotním personálem. Pracovníci musí být o rizicích spojených s vlnami veder informováni, aby mohli efektivně chránit své pacienty. To se nyní děje jen velmi málo a beze změny lze očekávat, že počet úmrtí spojených s vedrem výrazně naroste.

Od evropských rámců k lidské adaptaci

Evropská politika v reakci na zrychlující se změny klimatu výrazně posiluje svůj adaptační rámec. Zatímco Evropský klimatický zákon z roku 2021 stanovil závazné cíle neutrality, současná pozornost se stáčí k reálné odolnosti společnosti.

Evropská komise proto připravuje nový integrovaný rámec pro klimatickou odolnost (European Climate Resilience and Risk Management Framework), který má od druhé poloviny roku 2026 poskytovat ambicióznější a koherentnější přístup k prevenci a zvládání klimatických dopadů, a to i v reakci na zjištění, že pokrok v adaptaci je mezi členskými státy nerovnoměrný a v řadě případů nedostatečný.

Rodící se evropská legislativa má za cíl překročit stín technokratických řešení a formulovat nové přístupy, které budou lépe reflektovat realitu v terénu. Tím se otevírá prostor i pro Českou republiku, aby nezůstala jen pasivním příjemcem regulací, ale aktivním tvůrcem politiky. Úspěšná adaptace, jak ukazují zmíněné příklady, musí do centra postavit člověka a jeho vztahy. Aby byla opatření funkční a sociálně spravedlivá, je nezbytné propojit resorty životního prostředí, zdravotnictví a sociálních věcí.

Zelený kruh v tomto procesu nabízí pomocnou ruku a expertní zázemí. Pro další rozvoj adaptační politiky dáváme k dispozici konkrétní doporučení z našich kulatých stolů i zkušenosti se vzděláváním v oblasti územního rozvoje. Cílem je pravidla v ČR nastavit tak, aby skutečně chránila zdraví a bezpečí nás všech.