V průběhu probíhajících sporů a názorových střetů o kvality stávajícího držitele prezidentského úřadu se definitivně projevilo, že česká levice je rozpolcena na dva různé tábory, které nakonec žádným svorníkem není možno udržet pohromadě.

Tady není prostor na to znovu opakovat všechny ty protichůdné názory a argumenty, které osobu a působení Miloše Zemana v české vrcholné politice hodnotí buďto zásadně negativně anebo zásadně pozitivně; ostatně asi nikdo, kdo se jenom poněkud blíže zajímá o politické dění, se s těmito diskusemi a jejich obsahy neminul.

Pokud se ovšem poněkud povzneseme nad ony názorové a ideologické střety s jejich mnohdy velmi emotivním nábojem, pak se nám vykrystalizují dva základní postoje v rámci české levice. Charakter a ideová východiska těchto dvou názorových táborů pak dalece přesahují jenom aktuální střet o způsoby chování hlavy státu, nýbrž dotýkají se samotných základů toho, co má být považováno na konečný cíl levice vůbec.

Ten zásadní nesouhlas mezi oběma tábory levice je možno v krátkosti pojmout zhruba tímto způsobem: jestliže jedna část levice za svou hodnotovou maximu považuje určité morální a charakterové kvality, pak pro druhou část levice je rozhodující holá stranická a ideologická příslušnost.

Pro ten první tábor — můžeme ho pro přehlednost nazvat „táborem intelektuálů“, neboť takto byl v rámci oněch diskusí svými kontrahenty titulován — tak tedy tento tábor levicové hodnoty neustále poměřuje na hodnotách obecnějších, nadčasových, všeobecně lidských, jako je například mravní integrita, humanitní kultivovanost, či prostě docela obyčejná lidská solidnost a slušnost.

Pro tento tábor levicovost není žádným nezpochybnitelným samoúčelem, nýbrž je pouze cestou pro dosažení oněch nadřazených hodnot. Pro příslušníky tohoto křídla je levicový postoj a levicový světonázor prostě něčím, co má principiálně vyšší potenciál k vytvoření všestranně humánní společnosti nežli postoj pravicový, tradičně a nerozlučně spjatý s egocentrickým, a tedy přinejmenším latentně egoistickým postojem a jednáním.

↗

Každý, kdo se hlásí k levici, je pro tábor utilitaristů nebo také ideologů apriori něčím lepším nežli všichni ti nenávidění pravičáci. Foto Saša Uhlová, DR 

Pro druhý tábor — můžeme ho nazývat táborem utilitaristů nebo také ideologů — se celá věc jeví podstatně jinak. Celý svět se podle jejich vidění nachází v nesmiřitelném boji na život a na smrt mezi blokem pravice a mezi blokem levice — přičemž pravice je zásadně a pro všechny časy ztělesněním veškerého zla, především zla kapitalismu. Tuto pravici je nutno neustále potírat, v podstatě jakýmikoli prostředky; a každý kdo se hlásí k levici je tedy apriori něčím lepším nežli všichni ti nenávidění pravičáci.

Proto je nutno se za takovéhoto představitele levicových názorů vždycky postavit, naprosto bez ohledu na jeho reálné osobní vlastnosti a kvality. Pro tento tábor utilitaristů je tedy samotná levicovost vrcholnou hodnotou, finální boj proti kapitalistické pravici není přípustné oslabovat či torpédovat jakýmikoli pseudohumanistickými požadavky na nějaké údajně „nadčasové hodnoty“.

Takové je tedy zásadní rozvrstvení — a zároveň rozpolcení — české levice, ale nejspíše i levice vůbec, bez ohledu na státní hranice a právě aktuální body vzájemného střetu. Na tomto místě by naši analýzu bylo v podstatě možno ukončit — tím konstatováním, že tento názorový střet je natolik hluboký, vychází z natolik neslučitelných principiálních životních a ideových postojů, že nadále nemá sebemenšího smyslu udržovat uměle nějakou iluzi jednotné levice.

V každém případě pro zastánce onoho intelektuálního humanismu je naprosto nepřijatelné, aby se základní humánní hodnoty házely přes palubu jenom ve jménu holého politického a ideologického utilitarismu.

Tento rozkol, který se napohled mohl zdát jenom víceméně běžnou názorovou rozmíškou uvnitř jednoho ideově pospolitého hnutí, se tedy nakonec ukazuje být zcela zásadním střetem o pojetí levicového postoje vůbec. Krátce řečeno: jedná se o střet mezi levicovým životním postojem, a mezi levičáctvím. Levicovost není levičáctví, a naopak. Toto radikální, ze řetězu utržené levičáctví není nakonec ničím jiným, nežli výlevem životní nenávisti, kdy pro konečné vítězství jsou obětovány všechny autenticky humánní hodnoty.

Což o to, moment či postoj nenávisti svého času plně nezavrhoval ani takový velký myslitel jako byl Aristoteles; podle něj může být pocit nenávisti naprosto legitimní, například jako akt odporu vůči tyranovi. A ten, kdo systém a svět kapitalismu považuje za principiálně tyranský, utlačovatelský, ten by se samozřejmě mohl odvolávat i na tohoto velkého antického teoretika státu a politické etiky.

Jenže: to co opravdu velkého antického myslitele odlišuje od emocemi strženého — a jimi ovládaného — fundamentalistického bojovníka proti tomu či onomu, je právě to, že skutečný myslitel ví, že věci tohoto světa jsou vždycky o mnoho složitější.

Podívejme se poněkud podrobněji, jaký byl vlastně svět starořecké antiky. Je to vůbec zajímavý fenomén — patří k dobrému tónu přinejmenším mezi vzdělanci se na tento svět antiky odvolávat, jako na pramen naší kultury a naší civilizace; ale sotva kdo si dá práci s tím, přenést do našeho světa a naší doby nějaké opravdu konkrétní, živoucí zásady z oné zlaté éry evropských dějin.

↗

Původně legitimní odpor vůči zlému, pokud nemá svůj korektiv v oné uvážlivosti, se nakonec převrací ve svůj opak, nenávist jako taková se stává životním programem. Foto Saša Uhlová, DR 

Takže: svět antických Řeků byl do značné míry svět etiky — svět dobrých mravů, kterými se vzdělaný a kultivovaný řecký občan odlišoval od barbarského okolí. Aby nedošlo k omylu: tento kánon dobrých mravů nebyl snad jenom nějakým „kodexem slušného chování ve společnosti“, jak takovéto příručky známe z našich časů; jednalo se spíše o něco takového jako bezpodmínečný kodex cti japonských samurajů. Zachovávání tohoto kodexu bylo provázáno bezprostředně se světem bohů, a jejich prostřednictvím s celým univerzem.

A mezi všemi těmito etickými normami čtyři zaujímaly zcela ústřední postavení; na prvním místě ctnost „statečnosti“. V oněch válečných dobách, kdy celý vlastní stát mohl zaniknout v důsledku jediné prohrané bitvy, je pochopitelné, že tato vlastnost či ctnost stála na prvním místě. Dnes bychom hovořili spíše o postoji „občanské statečnosti“, to jest o připravenosti občana postavit se proti nespravedlnostem tohoto světa, především ze strany státní či jiné moci.

Tento požadavek občanské statečnosti či angažovanosti se tedy v podstatě kryje s tím Aristotelovým legitimováním pocitu nenávisti, odporu vůči zjevnému zlu.

Ovšem! Hned druhou z těchto čtyř antických základních, „kardinálních“ vlastností nebylo nic jiného nežli — uvážlivost! Rozvaha, rozvážnost; zkrátka takový osobní postoj, který je přesným opakem oné prvotní nenávisti, je její protiváhou a jejím korektivem.

Nenávist vůči zlu — jakkoli se může zdát oprávněná, je vždycky zaslepená, a ten kdo se jí nechá plně ovládat, ten není schopen vnímat nic dalšího kolem sebe, nežli jenom předmět své nenávisti. Původně legitimní odpor vůči zlému, pokud nemá svůj korektiv v oné uvážlivosti, se nakonec převrací ve svůj opak, nenávist jako taková se stává životním programem, ovládá celý život toho, kdo se jí poddal.

Právě proto také revoluce — na počátku bezpochyby nesené oprávněným hněvem proti utlačovatelům — pravidelně samy končí v násilí, a dokonce i v přímé tyranii, protože je to jenom exploze čirého hněvu, nekrocená rozumem a rozvahou. V zápalu revolučního boje se jakékoli výzvy k uvážlivosti, k nadhledu jeví být opatrnictvím, či dokonce přímo zradou na ideálech revoluce. Revoluce si žádá svůj boj — ale revoluce nesená pouze nenávistí pak nevyhnutelně dospěje k tomu, že začne požírat své vlastní děti.

Takže, poučení závěrem: mějme se už teď na pozoru před těmi, kteří ve jménu levicového fundamentalismu, ve jménu „posvátného“ boje proti světu kapitalismu nehledí napravo nalevo, a jenom divoce mávají svým kyjem třídního boje.

Kdo ve jménu antikapitalistického boje pohrdá i tím nejzákladnějším smyslem pro spravedlnost, slušnost a humanitu, ten ani po svém vítězství nebude jiný; a svou nenávist, svou nesnášenlivost vůči všem jinak smýšlejícím bude vyžívat i nadále, pro tentokrát navíc vyzbrojen železnou pěstí mocenského aparátu jeho revolučního státu.