Strašné, co si v to devatenáctém století ta monarchie dovolila. Převychovávali v Austrálii domorodce -- tedy oni je tehdy také vyhnali z jejich země, valnou část vyvraždili, ale převychovávat... no fuj.
Něčeho takového by se demokracie nedopustila. Američané sice indiány vyvražďovali a vyháněli, také s černochy nezacházeli zrovna nejlépe, ale protože se v hrdinném boji zbavili nejen britských daní, ale také monarchie, nevystavili ty utlačované hrůzám převýchovy. Anebo vystavili? Sice to spousta amerických historiků tvrdí, ale to budou jen pomluvy. Oni jsou historici taková podezřelá cháska, mají rádi minulost a nejspíš sympatizují i s tou zavrženíhodnou demokracií. Kdo by jim věřil.
A to ještě autorka zapomněla na ohavné pokrytectví, kterého se právě britská monarchie dopouštěla. Aby vypadala hezky, zrušila otroctví už nějaký ten pátek před nástupem viktoriánského věku a dokonce na Vídeňském kongresu donutila evropské státy, aby podepsaly pakt o boji proti námořnímu obchodu s lidmi. Pan náměstek Drulák by to pravděpodobně dešifroval jako jeden z prvních projevů atlantocentrického falešného universalismu a mocenského šíření lidských práv.

Vážená autorko,
vážím si Vašich postojů, jsou mi velmi sympatické. Zkuste je ale -- moc prosím -- nezesměšňovat svými příklady z historie. Anebo se v té oblasti zkuste alespoň trochu dovzdělat.

Můj argument nebyl takový, že by se to v republice nikdy stát nemohlo, nýbrž ten, že monarchie není zárukou prosperity, ačkoliv si to někteří zastánci monarchie myslí. Také ani netvrdím, že otroctví fungovalo v monarchiích celou dobu jejich existence.

Může být špatný prezident, ale i dobrý monarcha, nicméně z důvodů nerovnosti (narození do správné rodiny) je republika lepším řešením.

Mimochodem, ta převýchova fungovala v Austrálii i ve dvacátém století: http://en.wikipedia.org/wiki/Stolen_Generations.

mezi Saúdskou Arábií, což je myslím t.č. jediná opravdová absolutní monarchie na světě a konstituční monarchii ve Španělsku či monarchiemi ve Skandinávii. Konstituční monarcha jistě není zárukou prosperity ale také není přímo zodpovědný za všechno špatné, co se v jeho státě stane.

Bohužel, slečna Recmanová většinu svých článků staví na doměnkách doměnky, které lze lehce odhalit jako plytké, naivní, pomýlené nebo věcně nesprávné..
Tentokrát opakovaně tvrdí, že se hlavou monarchie může někdo stát "pouze tehdy, narodíte-li se do vládnoucí dynastie, a váš nárok na tento úřad bude odstupňován podle pořadí, v jakém jste se narodili, případně podle vašeho pohlaví". A ptá se také, zda je vlastnost "být vladařem" vrozená či získaná.
Jenže monarchie vznikla na základě politické filosofie, která počítá také s vůlí Boha. Králem se nikdo nerodí jen proto, že se narodil do vládnoucí rodiny, ani proto, že má ty nejlepší vlohy. Králem se jedinec stává a je korunován "z Boží vůle". Jinak by nebyly možné (a obhajitelné) změny dynastií, to, že se občas v dějinách vyskytli "králové z lidu", nebo na trůn usedly ženy.
Bohužel, "narodit se do správné rodiny" je klíčovým předpokladem úspěchu a podílu na moci i v "ukázkové" demokracii - Spojených Státech Amerických. Kdeže je vláda lidu pro lid a skrze lid!

"Jenže monarchie vznikla na základě politické filosofie, která počítá také s vůlí Boha."

A co taková Indie nebo Čína? Tam existovala monarchie ještě předtím, než koncept Boha vznikl.

Preventivně pro rýpaly: Bůh != bůh

Slečno Recmanová, nerozumím Vaší rovnici se slovem Bůh/ bůh. Avšak úzus v používání velkých a malých písmen je obvykle následovný: Bůh s velikým "B" naznačuje, že se jedná o jednoho jediného boha, tak, jak pojímán v monoteistických systémech. Bůh, bohové s malým "b" pak naznačuje, že se jedná o pojetí boha systémů polyteistických.
Váš nadmíru stručný, ale naprosto pozoruhodný komentář, který dává do souvislosti Indii, Číně a časový vztah vzniku monarchie a konceptu Boha, rozhodně stojí za podrobné vysvětlení za podrobné vysvětlení z Vaší strany.
Zírala jsem na tu Vaši poznámku jak zajíc do dálkových světel.
Prosím, napište článek o Indii a Číně, jak si Vy představujete, že "tam existovala monarchie ještě předtím, než koncept Boha vznikl."
Jinak jste jen zcela potvrdila, co jsem o doměnkách, na kterých stavíte své články, napsala výše (že jsou to doměnky plytké, naivní, pomýlené, věcně nesprávné).

Že se o monarchistickém uspořádání dnes už běžně uvažuje, bude mít zřejmě nějaký důvod. V tomto smyslu je článek přínosný, byť monarchistický princip hodnotí výhradně negativně.

Spojení evropských monarchistických vladařů (krále, císaře) s Bohem vychází z pojetí vlády židovského krále Davida. David král byl - podle biblického příběhu – Bohem povolán, aby Boží věc spravoval uprostřed lidu, který vedl. David byl Bohu zavázán a byl mu odpovědný.

Protestující Španělé, kteří patrně očekávají od zrušení monarchie řešení svých problémů, mají dostatek možností se přesvědčit v zemích, kde monarchie byly zrušeny, jak úspěšně řeší ony své problémy. Českou republiku nevyjímaje.

Jiří Vyleťal

Monarcha ve službách republiky je sic anachronním, ale někdy i užitečným chlácholítkem pro zařezané občany/milovníky přehledných patriarchálních spol. konceptů.
Takové povahy se nachází i v republikách, které vzešly z trosek zmasakrovaných monarchií..... s částečným podivem bych dodal coby potomek jednoročního dobrovolníka.

Článek je a priori negativnistický k monarchiím obecně, které háže do jednoho pytle. Argumentace, že za anglického a španělského království kvetla inkvizice a otroctví, je poměrně primitivní. Nejen že autorka nezohledňuje rozdíl mezi monarchií konstituční a absolutní, ale ani monarchií v současném kapitalismu a feudalismu. Zcela opomenula zmínit vyspělé monarchie se sociálními státy jako Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Belgie...

Zrovna nám monarchie velmi chybí a např. v Rumunsku po vážných politických problémech začínají poměrně hlasitě volat po jejím návratu. Rád bych zde citoval z článku historika Marka Pavky z britských listů "Monarchie - přirozená volba levičáka" http://www.blisty.cz/art/67014.html:

"Monarchové jsou vedeni jakousi institucionalizovanou pokorou, která je, byť ritualizovaným způsobem, spojuje s prostým lidem. František Josef I. tak denně uděloval audienci až sto obyčejným lidem, kteří za ním chodili s prosbou o radu a pomoc (však také kvůli povinnostem vstával každý den v půl čtvrté ráno). Který dnešní prezident či ministr přijme denně byť jen zlomek tohoto počtu? Ten samý monarcha také každý rok na Zelený čtvrtek myl nohy vídeňským chudým.

Monarcha není volen a tak nemusí být zavázaný žádné straně, sponzorům či klice, jako je tomu v případě prezidentů. Navíc volba prezidenta může probíhat způsobem, který má demoralizující vliv na veřejnost – stačí připomenout volby v ČR v letech 2003 a 2008 nebo loňské dilema výběru mezi Zemanem a Schwarzenbergem.

S tím souvisí další výhoda. Monarcha totiž jako by nepatřil k současnému politickému systému, tato instituce vyrůstá z jiných, dávnými dějinami daných základů (ona Boží vůle může být VYVAŽUJÍCÍM PRINCIPEM svobodě občana). Pokud je politický systém zasažen krizí, je šance, že alespoň hlavě státu se tato krize vyhne.

Nelze opomenout na skutečnost, kterou zdůrazňuje C. S. Lewis. Lidé totiž mají tendenci si za to, co se jim vezme, najít náhražku. A ta bývá horší než originál. Takže, v Anglii po svržení krále přišel Cromwell, ve Francii po svržení Ludvíka XVI. Napoleon, v Německu po svržení Viléma II. přišel Hitler, v Rusku po odstranění cara Stalin, v Číně po zrušení monarchie Mao Ce-Tung. A v Československu po založení republiky kult Masaryka, Beneše, Gottwalda… a Havla a Klause.

Není náhoda, že historik Ferenc Fejtö prohlásil, že záchranou střední Evropy před běsy nacionalismu by byla koalice sociální demokracie a aristokracie – právě proto, že socialisté i aristokraté jsou (nebo alespoň byli) proti nacionalismu. To se také projevilo, když Vilém II. a Ota Habsburský zaujali ve 30. letech jednoznačně protinacistický postoj. Vilém II., který se v dobách své vlády obklopoval podnikateli a vědci židovského původu, se po nástupu Hitlera k moci odmítl vrátit z nizozemského exilu a již v roce 1933 prohlásil, že Němci jednou sami spálí vlajku s hákovým křížem. Stejně zásadová byla i pozice Oty Habsburského, který se pokusil zachránit Rakousko před anšlusem.

Nelze opomenout ani přínos monarchů k vytváření sociálního státu a k legitimizaci dělnického hnutí a sociální demokracie. V Německu je to spojeno s nástupem Viléma II. na trůn a jeho ideou tzv. sociálního císařství. Vilém odmítl dosavadní Bismarckovu konfrontační politiku vůči socialistům a samotného Bismarcka (který je přitom považován za zakladatele sociálního státu) kvůli tomu propustil z funkce kancléře.

Vilém za svůj úkol považoval „chránit slabé a omezovat silné“, což v praxi ukázal už rok po nástupu na trůn, když v roce 1889 odmítl potlačit hornickou stávku v Porúří armádou, jak se od něj očekávalo, a naopak, přes Bismarckův odpor, přijal delegaci stávkujících. Vilém tehdy prohlásil, že stávku zavinili zaměstnavatelé a přinutil je zasednout k jednacímu stolu s horníky.

Pod dojmem těchto událostí vyhlásil Vilém v tzv. únorových výnosech v roce 1890 za svůj program ochranu pracujících. Prohlásil tehdy: „Chci být králem žebráků“. Tento program začal být uskutečňován hned v následujícím roce. Došlo k zákazu práce v neděli, zákazu noční práce žen a zákazu zaměstnávání dětí pod 14 let. Rovněž došlo ke zkrácení pracovní doby žen na 10 hodin denně a k institucionalizaci vyjednávání o pracovněprávních otázkách mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Při tom byla výslovně vítána účast sociálních demokratů a Vilém prosadil zrušení tzv. socialistického zákona, který umožňoval pronásledování sociálních demokratů. Na rozdíl od Bismarckova modelu opatrovnického sociálního státu bylo za Viléma prosazováno zapojení dělníků do státního a společenského života. Dále došlo k zavedení progresivní daně z příjmu, jež snížila zdanění chudších vrstev, nezdanitelného existenčního minima a k rozvoji bytové výstavby pro dělníky.

Širokým vrstvám byl otevřen vzdělávací systém, díky němuž činila míra analfabetismu v Německu na přelomu 19. a 20. století necelé 1 %, zatímco ve Francii to v té době bylo 10 % a v USA 12 %. Ve svém důsledku to vedlo k epochálnímu vědeckému úspěchu Německa, když mezi roky 1901 až 1918 více než třetinu všech Nobelových cen za vědecké obory získali výzkumníci z této země.

Tyto sociální reformy pak, s různou intenzitou, pokračovaly až do konce Vilémovy vlády. Získal díky nim přezdívku „dělnický císař“, na kterou byl velmi hrdý.

Stejně tak pro našeho posledního krále, rakouského císaře Karla I., jehož vláda trvala pouhé dva roky, bylo cílem dosažení sociálního smíru. Stál za zavedením ochrany nájemníků a za zřízením vůbec prvního ministerstva sociálních věcí (Ministerium für soziale Fürsorge) a prvního ministerstva zdravotnictví v dějinách.

V této souvislosti také lze zmínit švédského krále Gustafa V., za jehož vlády (až do roku 1974 byli ministři ve Švédsku odpovědní králi, nikoli parlamentu, král měl tedy – byť spíše formálně – stejné postavení jako Vilém II. v Německu) byl vytvořen modelový sociální stát, nebo jeho syna Gustafa VI. Adolfa, který podporoval americké Černé pantery a hnutí za občanská práva, nebo Haakona VII., panovníka sousedního Norska, který v roce 1927 prohlásil: „Jsem též králem komunistů“. O rok později se aktivně zúčastnil tvorby vlády, kdy se vůbec poprvé v dějinách Norska stal premiérem sociální demokrat.

Přestože se to u nás moc neví, obhajovali či obhajují myšlenku monarchie mnozí významní socialisté nebo levicově orientované osobnosti. Můžeme uvést pozdějšího kancléře a prezidenta rakouské republiky, marxistu a sociálního demokrata Karla Rennera. Renner věřil v budoucnost soustátí pod žezlem Habsburků, za první světové války byl ředitelem úřadu pro zásobování a v říjnu 1918 mu dokonce císař nabídl post kancléře. Byl také zastáncem užší spolupráce středoevropských monarchií.

Historik Eric Hobsbawm, který vyrůstal ve Vídni a v Berlíně a který byl členem Komunistické strany Velké Británie, o konstituční monarchii prohlásil, že „je spolehlivým rámcem liberálně-demokratických režimů“ a „je pravděpodobné, že zůstane užitečná“. Britský labourista Roger Stott zase řekl: „Jsem přesvědčen, že konstituční monarchie poskytuje pojistky, kterými by volená hlava státu prostě nedisponovala.“

Významný norský polárník a humanista Fridtjof Nansen podpořil monarchii těmito slovy: „Zvolili jsme si monarchii ze tří důvodů: Zaprvé Norsko tehdy nebylo bohaté, chtěli jsme šetrnou vládu, a jak jistě víte, není dražší vlády, než je republika. Zadruhé potřebovali jsme být silní a republika by nás učinila příliš slabými tváří v tvář Švédskému království. Zatřetí chtěli jsme si zachovat svobodu, v žádném případě jsme se nechtěli nechat vystavit tyranii stran a partokracii.“

Pro belgického premiéra a socialistu Paula-Henriho Spaaka je monarchie výztuží demokracie. Anatole France, nositel Nobelovy ceny za literaturu a přívrženec socialismu a později dokonce Francouzské komunistické strany, prohlásil: „S každou zničenou monarchií se obloha stává méně nádhernou, protože přichází o jednu hvězdu. Republika je jen osvobozená ohavnost.“ A také: „Republika... Korupce je tu nepochybně větší než v monarchiích. Je to dáno počtem a rozmanitostí lidí, kteří jsou u moci.“

Jiný francouzský socialista a ministr kultury Jack Lang zase řekl: „Zaznamenal jsem, že konstituční monarchie jsou ty nejdemokratičtější země v Evropě. Nechápu, jak o tom vůbec může být nějaká diskuse.“

Generální tajemník španělské komunistické strany a veterán občanské války Santiago Carrillo byl po implozi Frankova režimu jedním z největších obdivovatelů krále Juana Carlose a monarchie.

A nesmíme zapomenout ani na již zmíněného historika, marxistu a člena předválečné Sociálnědemokratické strany Maďarska Ference Fejtöho, který se ve své knize „Rekviem za mrtvou říši“ jednoznačně postavil proti rozbití Rakousko-Uherska a zrušení monarchie s tím, že například Československo mělo všechny nevýhody Rakousko-Uherska, ale žádnou z jeho výhod.

Na podporu monarchie také můžeme uvést předloňský výzkum společnosti Reputation Institute, který na základě odpovědí více než 40 tisíc respondentů po celém světě ukázal, že mezi 10 zeměmi s nejlepší pověstí na světě je 7 monarchií. Anebo lze argumentovat indikátorem Human Development Index, podle něž mezi 20 státy s nejvyšším lidským rozvojem je 12 monarchií.

Dnešní politický monarchismus přitom nemusí mít jen onu historizující, muzeální podobu jako v případě Koruny české, která ignoruje problémy současnosti. Stačí se podívat do sousedního Rakouska, kde se monarchisté sdružení v Černožluté alianci (SGA) výslovně postavili proti privatizaci, proti neomezenému kapitalismu, proti pokusům o eliminaci sociálního státu a proti partokracii. Rakouští monarchisté také hlásají nutnost zvýšení role přímé demokracie a vůči Evropské unii stavějí alternativu středoevropské federace. Samotný panovník by podle nich měl mít roli jakéhosi ombudsmana, což odpovídá chápání role hlavy státu u Františka Josefa I., který prohlásil: „Mým úkolem je chránit národy před jejich politiky.“

Může být monarchie sekulární? Toto je zásadní otázka. Trochu mne vyděsila reakce paní Mičkalové, která de facto vytýká článku, že odpovídá kladně, a vytahuje vysloveně teokratické argumenty. Navíc zcela nesmyslně slučuje koncepty monarchismu a monoteismu. Když je na to upozorněna, tak z toho vyvozuje povrchní znalosti ostatních. Ach jo. Paní Mičkalové to asi nedochází, ale obhajobou onoho už překonaného theomonarchismu odrazuje od konceptu monarchie ateisty nevyhnutelně, agnostiky a deisty téměř jistě, panteisty pravděpodobně, a teisty podle toho, nakolik očekávají, že se jejich náboženství vejde do toho oficiálního.

Poněkud pokrokověji háji monarchii pan Unger. Ale i s jeho konceptem mám celkem problémy.
Jsou li si všichni lidé rovni (základ levicového myšlení), jak mohou být někteří aristokraty? Skutečně by mne zajímalo, jak tento rozpor pan Unger řeší.

Tím nepopírám, že monarchie může mít a má i přednosti, a že si dovedu představit konstalace, ve kterých by tyto přednosti převážily.

k vaší větě "Jsou li si všichni lidé rovni (základ levicového myšlení), jak mohou být někteří aristokraty?"
Jak? No přece - někteří jsou si rovnější!
Paní Recmanová, nic si z těch reakcí nedělejte.
A propos. Pokud bude Česká republika shánět levicového krále, tak jí můžu nějakého dohodit. Nějakého hodně levicového.

a nemyslím si, že bychom se měli v pokrokovém myšlení svazovat dogmaty (všichni jsou si rovni, nikdo nemá mandát z Boží vůle a vše co souvisí s monarchií je zpátečnické a "fuj"). Podívejme se na současné levicové strany doma i v Evropě, jak ty pokrokové levicové ideje fungují v praxi.

Jak se s rozporem, který tu nastínil pan Kolařík, vyrovnávají občané skandinávských monarchií?

Pokud náš císař a král František Josef I. myl každý rok na Zelený čtvrtek nohy chudým, byli si v té chvíli rovni nebo byl někdo z nich druhému nadřízen? A kdo v tomto kontextu?

Dovedu si představit referendum o dynastii, která by vládla v zemích Koruny české. Ale je to těžké, když jsme v českém (původně československém) národním příběhu vše související s monarchií devalvovali a odvhrli a nyní se nám zkazila i ta náhražka od Masarykova kultu až po současnost. Představa, že námi zvolený prezident Zeman vyjedná smír mezi Ukrajinou a Ruskem (i to tady nedávno padlo), mi přijde stokrát více mimo realitu než diskuse o návratu k monarchii.

Pane Kolaříku, skutečně si neumím představit "sekulární monarchii". Monarchii neobhajuji ani nezavrhuji, ani není mým cílem děsit nebo odrazovat ateisty, deisty a jiné. Chci však důrazně upozornit na to, že v rámci politické filosofie je monarchie nerozlučně spjata s představou, že zde působí kromě původu a schopností kandidáta i vůle Boží, tedy princip, který slečna Recmanová zcela opominula.
Nedovedu si představit monarchii bez onoho transcendentálního prvku. Transendentální prvek je podle mne neoddělitelný, principiální, když se hovoří o monarchii. Takže si ani nedokážu představit, že by monarchismus s transcendentálním prvkem mohl být překonaný.
Přiznám se, že se nedokážu vyjádřit k některým dalším Vašim výtkám, protože jim nerozumím (o "nesmyslném slučování monarchismu a monoteismu", nevím, jak na to reagovat).

Autenticky levicová pozice zazněla už v článku: "Co je to za stát, jehož hlavou se můžete stát pouze tehdy, narodíte-li se do vládnoucí dynastie, a váš nárok na tento úřad bude odstupňován podle pořadí, v jakém jste se narodili, případně podle vašeho pohlaví?"
Michael Kolařík explicitně doplnil, že základem levicového myšlení je rovnost lidí.
Vše ostatní jsou jen sofistiky.

Paní Hájková, opravdu by mě zajímali vaši kandidáti na „hodně levicového“ krále. Přijde mi, že v současnosti nic hodně levicového není, naopak za levici se už považuje kdejaký (z mého pohledu) umírněně pravicový proud.

Děkuji panu Kolaříkovi (i jiným) za zastání. Jak paní Mičkalová nakonec správně uvedla, Bůh patří do monoteismu (a zároveň je slovem podřazeným slovu bůh), nicméně právě proto nelze monarchii přisuzovat výlučně jemu, jelikož jsme měli a i dosud máme civilizace, které mají či měly tuto formu vlády, nicméně jsou nebo byly polyteistické.

@David Unger: Jestli to vyznělo jako házení do jednoho pytle, pak se omlouvám, ale šlo mi a priori o demontáž argumentů monarchistů, kteří poukazují na to, že monarcha je kvalitnější než nemonarcha v čele státu. Chtěla jsem ukázat, že tomu tak být nemusí. Ony i ty konstituční monarchie taky nejsou vždy úplně spravedlivé, viz Maroko.

Lidé jsou si rovní - ne však ve všem! Co je myšleno tím, že "lidé jsou si rovni"? V čem jsou si rovni a v čem se liší (nejsou si rovni)? Prohlášení, která lze takto heslovitě zkrátit (příklady v Bibli, vyhlášení americké nezávislosti, různé ústavy, různé levicové manifesty), se měnily v čase - lidé jsou zrozeni nebo stvořeni, jsou si rovni, nebo mají rovná práva, nárok na rovný majetek... Takže záleží jen na tom, jak si rovnost představujete - a hned si bude pán i kmán rovný, nebo budou navždy neporovnatelní.

Toho nemůžete znát, protože by to samozřejmě nebyl nikdo ze známých politiků. To by byl král, tak říkajíc povolaný od pluhu (nebo možná od něčeho jiného). No, všechno přece musí být jednou poprvé, ne?
Takových hodně leicových by se našlo víc. Ještě byste si mohli vybrat.

V té staré pověsti jsou dva důležité motivy, které mohou inspirující dodnes:
A) Přestal se při nástupu funkce hlavy státu stýkat s voly.
B) Od té doby, co se stal panovníkem, vyhýbal se tomu, aby něco zvoral (dokonce i kus Stadic zůstal nezorán).

by se poznalo, kdyby některý ten chudý projevil vlastní vůli - třeba požádal o teplejší vodu a mýdlo.

V konstituční monarchii král vlastní vůli v politických záležitostech většinou neprojevuje (ovšem Juan Carlos to udělal při pokusu o revanšistický puč).

Franz Joseph vlastní vůli projevoval a má svůj podíl viny na tom, že se monarchie dostala do vleku maďarského a německého nacionalismu, který všem přijatelné federální uspořádání blokoval. Také má velký podíl viny za první světovou válku. Byl to hrobař císařství.

Rád bych vyjádřil veliký dík panu Ungerovi za objektivní pohled na monarchii. Možná by to mohl být podnět pro laskavé čtenáře a diskutující zajímat se hlouběji o to, o čem prvorepubliková propaganda neutratila dobrého slova a všichni ostatní, včetně vlády volné ruky trhu, v tom jenom pokračovali.

Váš Jiří Vyleťal

by se nezasnil při vzpomínce na dobrotivé monarchy feudálních epoch. Příkladně pomyšlení na rasovou snášenlivost Franz-Josepha nám nadělí vlahý diagonální pohled do nebeských výšin.
I dnes je možné zjihnout nad dobrotivostí těch fiskálních monarchů republikánské epochy, kteří zachraňují hladem umírající robátka svého humánního kapitálu.
Každá doba má svůj kýč mocných .......řekl bych.

Na stará kolena zapomínám autory citátů. Třeba toho, který se hodí sem:

Monarchie je nádherná loď, která vznešeně brázdí oceány, dokud s ní ten blbec u kormidla nenajede na útes. Demokracie je vor: porád vám teče do bot, ale nikdy nepůjdete ke dnu.

On ten vor demokracie Výmarské republiky šel ke dnu docela radostně. ČSR ostatně rovněž, z obdobných příčin. Obecně přestává být stabilní každý režim, který významné části obyvatel nedokáže dát šanci na obživu.

Ke starému Procházkovi. O loajalitu v čs. zemích monarchie a (před)poslední monarcha definitivně přišel, nesplniv slib nechat se řádně korunovat čs. králem a odmítnuv (pro důrazný odpor, až posléze krvavý, českých Němců - sic!) rovněž přislíbené a dojednané česko-rakouské vyrovnání.

"Šlo mi o demontáž argumentů monarchistů... Ony i ty konstituční monarchie taky nejsou vždy úplně spravedlivé, viz Maroko..."

Na to bych odvětil - z historie i současnosti známe řadu republik, i demokratických, které taky nejsou vždy úplně spravedlivé... A nejvhodnější je začít s kritikou té naší.

V srpnu loňského roku jsem byl pozván jako zástupce občanského sdružení (dnes spolku) Společnost pro Moravu a Slezsko na setkání rakouských monarchistů (SGA) v Bad Ischlu v Salzbursku. Ke svému překvapení jsem nenašel konzervativní fanatiky typu našich "pánů Hájků, Klausů, Machů a Bátorů..." Ale skupinu vstřícných, demokraticky diskutujících lidí, otevřených, politicky někde mezi našimi lidovci, ČSSD, hnutím Změna a Zelenými. Hledali alternativu nejen k jejich spolkovému klientelistickému kapitalismu, ale i k mezinárodněpolitickému uspořádání. Přestože (možná právě proto) někteří byli stylově oblečeni v krojích nebo dragounských uniformách, ta otevřenost, vstřícnost a bezpředsudečnost tam byla silně cítit. Jejich koncepce silné integrace či federalizace kulturně blízkých zemí střední (možná i severní) Evropy jistě stojí za úvahu i pro českého levicového liberála, nejen pro moravského křesťanského sociála a federalistu.

Pojem monarchie, pod který zahrneme zároveň archaické knížectví, absolutní monarchiii raného novověku a oba typy konstitučních monarchií -- ten je pro diskusi o problémy monarchie v dnešním Španělsku k ničemu.
V dnešní Evropě má monarchie do značné míry roli podobnou tomu krokodýlovi na brněnské radnici -- máme ho rádi, jako symbol města by chyběl, udržba je drahá a funkčně je k ničemu. Rozhodně žádný evropský monarcha dnes nevládne a dnešní evropské konstituční monarchie jsou demokratické státy. Anglická královna, která by jmenovala vládu bez ohledu na výsledek voleb? Myslím, že si to na ostrovech neumí představit ani ten nejzavilejší antimonarchista. Samozřejmě, vždy mají tyto korunované hlavy státu svůj význam jako instance pro případ nejzašší ústavní krize, analogický prezidentovi v parlamentním systému. V případě přímé volby prezidenta jsou pro tuto roli pojistky vybírány o něco lepším způsobem -- totiž nahodilostí zrození a úmrtí v rodině -- než prezident, který jako kandidát musí prokázat pouze schopnost populistické demagogie a koncentrovat prostředky na kampaň (a přijmout z toho plynoucí závazek těm, s kterými předtím oral tu líchu :-) Nejsem monarchista, ale chápu půvaby, kterými to pokušení přitahuje Davida Ungera.
Diskutovat o tom, že marocká konstituční monarchie není tak úplně spravedlivá asi zase nemá v souvislosti se Španělskem valný smysl. Ona by se sotva hledala země Mahgrebu, která je na tom, co se stavu občanských svobod, korupce atd. nějak výrazně líp, třebas je to oficiálně demokracie. V Plzni je teď moc hezká výstava raného Kupky, je na obrázek sádelnaté Marion, která dřepí nad louží západního středozemního moře a s tupým výrazem štouchá do vosího hnízda na jižním pobřeží. Řekl bych, že to je mnohem realističtější odůvodnění problémů Martoka, Alžíru a Tunisu než marocký sultanát.

Hrát si na království? Proč ne? Já budu král. Jinak s vámi nehraji, kašlu na ten váš hrad z písku, a jdu dělat s holčičkami bábovičky.

(Mimochodem, jeden z mých pradědečků byl Král. A když teď používám jako avatara fotku v kostýmu Sáma, prvního krále Slovanů, říká maminka, že jí na ní připomínám dědečka Krále, když pracoval na poli. Myslím, že tím naplňuji přemyslovskou tradici. Pravda, také jsem pravnuk dědy Mráze, takže kdybych se chtěl přihlásit o dědictví pradědů a kralovat, musel bych pro své poddané zajistit novoroční nadílku. Snad že bych nastoupil na trůn na Silvestra, a vy byste pak celý Nový rok volali: „To je ale nadělení!‟)

Průzkum OECD Skills Outlook 2013 ukázal, že společnost v ČR je rozdělená do kast tak jako možná v žádné jiné průmyslově vyspělé zemi. Podle tohoto průzkumu mají v ČR lidé pocházející z nižších tříd jen malé možnosti k vzestupu a naopak ti pocházející z vyšších tříd mají mnohem větší jistotu, než jinde, že budou mít lepší místo. Sociální mobilita je tak zabetonovaná jak směrem dolů, tak směrem nahoru. Naopak dobře sociálně prostupné jsou Skandinávie (konkrétně Norsko a Švédsko), Nizozemí a Austrálie (a také Japonsko).
http://zpravy.aktualne.cz/domaci/karieru-ceskych-deti-urcuje-puvod-24-let-po-listopadu/r~2102fbbc311d11e3ba47002590604f2e/

Jinými slovy, empirická data ukazují, že nejvíce rovnost podporují monarchie a že ji podporují mnohem více než Česká republika. Navíc obdobně nízká míra sociální mobility je i ve Francii, tedy v pravlasti konceptu rovnosti, což vedle průzkumu OECD ukazuje kniha Petera Gumbela "France's Got Talent: the Woeful Consequences of French Elitism". Hollandova administrativa (prezident sám pochází z elity vyvolených a ta vrstva je pro něj základem moci) dokládá, že to, nakolik je který politik levicový či pokrokový, bychom neměli hodnotit podle jeho slov a deklarací, nýbrž podle činů. Jen pak uvidíme, že ony opovrhované monarchie nabízejí občanům z nižších vrstev mnohem větší možnosti než republiky, kde přes všechny fráze rozhoduje původ, což například česká levice (možná proto, že je sama elitářská a pochází z vyšších vrstev) v případě České republiky dosud zcela ignorovala.

Nebylo to spíše tak, že hlavní příčinou první světové války byla imperiální expanze dosavadních velmocí ve vrcholném kapitalismu? Válku oslavovali stejně v Německém císařství jako ve Francouzské republice. To s monarchismem nemá nic společného. Každá ze stran měla své válečné zájmy a např. u francouzských republikánů to byl revanšismus po prusko-francouzské válce z roku 1871 a návrat Alsaska-Lotrinska.

Skutečně z toho článku na Aktuálně vyvozujete tolik obecných závěrů? Doufám, že jste vycházel alespoň z původních dat. Což je několik set stran odborného anglického textu, ve kterém se opravdu nevyznám. Já se mohl jen koukat na grafy, a tam žádnou dominanci monarchii nepozoruji. A ten výběr zemí je dosti zkreslující.

On je ten výzkum trochu matoucí pro České země, prostě proto, že tu žádné stabilizované vyšší třídy nemáme. Jinak ovšem ta korelace, o kterou jde, je v prvé řadě dána integrační schopností vzdělávací soustavy. Proto David Unger musel jaksi přehlédnout, že nejlépe je na tom nemonarchické Finsko.
Určitou výjimku představuje pouze Austrálie, tam zřejmě opravdu nelze pominout vliv monarchie na některé rovnostářské rysy společnosti, ty by nejspíš nerozvinuly tak výrazně, kdyby tam koruna masově nevyvážela své vězně.
A mimochodem, Španělsko nen í právě příliš sociálně propustná, ač monarchie.

každý věcný a empirický argument lze zpochybnit, pokud nekonvenuje s Vašimi zatvrzelými názory.

Moje argumentace byla alespoň o několik tříd lepší než ten Váš laciný mýtus o tom, jak (pouze?) evropští monarchové spjatí příbuzenskými svazky jen tak pro nic za nic rozpoutali světovou válku, do které nahnali jako na jatka miliony lidí. Pokud budeme v zajetí podobných prvorepublikových pohádek (viz formulace pana Vyleťala), věcná diskuse o vztahu monarchismu a demokratické levice nemá význam.

Ostatně předpojatý tón nasadila již sama autorka. Já jen házím hrách na stěnu.

Pane Kolaříku, pan Unger nemusí vycházet pouze ze článku na aktualne.cz. Co ale naznačujete tím, že studie OECD i. je v angličtině. ii. má několik stovek stram, iii. nevyznáte se v ní?
Že ji pan Unger nečetl? (Snad proto, že neumí anglicky?, protože se mu nechtělo procházet tak strašně dlouhý text?, protože nemá intelektuální kapacitu k jeho pochopení?).
Po nahlédnutí na stránky OECD lze zjistit, že shrnutí studie si je na stránkách OECD možno přečíst 25 jazycích - včetně češtiny. Celou studii je možno je možné si stáhnout zdarma v angličtině, němčině a francouzštině. Studie je strukturovaná přehledně, k jejímu "prolistování" není zapotřebí mnoho času. Socioekonomická část zabírá přibližně 100 stran v pdf. A v socioekonomických ukazatelích jsou nejpřívětivějšími zeměmi (alespoň v počítačové gramotnosti) Nizozemí, Norsko a Švédsko.
Toliko mé postřehy k tomu, jak k té studii přistupovat.

Zcela vyvinit Františka Josefa I. ze spoluviny za rozpoutání světové války nelze. Vilém II. se snažil válce zabránit, ale jeho ministři a generalita jednali zpočátku za jeho zády a o válku usilovali a manipulovali s ním.. Na začátku války prý řekl: "kdyby byla na živu babička (tedy královna Viktorie), tak by to nedovolila." O Františku Josefovi nic takového známo není.

mají kromě toho, že jsou (až na Finsko) monarchie, společné také to, že byly převážně potestantské a také to, že jsou relativně severně položené. Španělsko je sice monarchie, ale je katolické a na jihu.

Vinit Františka Josefa z rozpoutání války je totéž jako ho vinit ze zavraždění Františka Ferdinanda a jeho ženy Žofie.

Následníka trůnu, Ferdinanda a jeho manželku Žofii, jak obecně známo, zavraždil Gavrilo Princip, srbský nacionalista, který nejednal na vlastní pěst, ale jako člen organizace.

Rakousko-Uhersko žádalo od Srbska umožnění vyšetření atentátu svými úřady. K srbským úřadům pochopitelně žádnou důvěru nemělo. Rakousko – Uhersko stanovilo podmínky pro takové vyšetření, které, kdyby Srbsko chtělo, mohlo splnit. Srbsko na ně nepřistoupilo.

Až teprve poté, co Srbsko podmínky nesplnilo, začalo Rakousko-Uhersko mobilizovat. Jako první ale, pokud se nemýlím (nechce se mi to teď hledat), mobilizoval spojenec Srbska, Rusko. Asi dobře vědělo, že Srbsko podmínkám podunajské monarchie nevyhoví.

Pak teprve vstoupily v platnost alianční dohody a válka byla rozpoutána.

Jiří Vyleťal

@Jiří Kubička: Island je taky republika ;)

Argumentace Davida Ungera sociální mobilitou je rozhodně zajímavá a zaslouží reakci.

Nečetl jsem k tomu mnohasetstránkové studie, jen jsem si teď vyzkoušel zadat do googlu "social mobility comparison". A během desítek vteřin jsem se dozvěděl, že z běžně porovnávaných zemí má největší problémy - jaké překvapení - světová monarchie č. 1 - Spojené království.

Více třeba zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Social_mobility#Country_comparison

Argument Davida Ungera je tímto definitivně pohřben. Další prosím. :-)

Británie má problémy se sociální mobilitou. Ale s ní je mají i Německo, Itálie, Polsko a Spojené státy, podle průzkumu OECD (strana 30) ve „Velké Británii, Německu, Itálii, Polsku a Spojených státech má sociální původ klíčový vliv na vzdělanostní schopnosti. V těchto zemích více než kde jinde mají děti rodičů s nízkým stupněm vzdělání mnohem menší dovednosti než ti, jejichž rodiče mají vyšší stupeň vzdělání, i po započítání jiných faktorů.
Kdežto Japonsko, Austrálie, Nizozemí, Norsko a Švédsko kombinují nadprůměrný výkon s vysokým stupněm rovnosti.“
http://skills.oecd.org/OECD_Skills_Outlook_2013.pdf

A pokud jde ještě o tu Británii, porovnání s elitářstvím ve Francii ukazuje, že Francie je na tom mnohem hůř.
http://www.theguardian.com/world/2013/may/14/france-power-elitism-peter-gumbel

Panu Profantovi se zase podařilo zjistit, že existují i některé republiky (Finsko), které jsou na tom ve zkoumané korelaci dobře. A že české země nemají žádné stabilizované vyšší vrstvy, to jsem si také povšiml. Že by to bylo odpovědí na mnoho našich problémů? Jakub Patočka kdysi psal o několikanásobné destrukci elit v zemích Koruny české jen v průběhu 20. století.

Nic takového jsem naznačit nechtěl. Jen jsem psal, že jsem tam nenašel to co on, protože na podobný text prostě nemám. Pokud by napsal, ze které tabulky vlastně vycházel, tak bych možná našel, na co odkazuje. Resumé v češtině moc nepomůže, protože to, o čem mluvíme z ně nevyčteme. Přiznávám, mohl jsem to napsat lépe. Pan Unger mi snad promine, jako prominu já jemu, že nečte křestní jména diskutérů.

Pane Ungere,
vy argumentujete, jako by větší rovnost monarchií byl nějaký obecně známý fakt, a my měli za povinnost ho vyvracet. Tak to ale není. Nejlepší jsou tři monarchie. OK. Ale znamená to něco, nebo to je jen náhoda? Existují republiky, které jsou na srovnatelné úrovni, a monarchie, které jsou na tom mnohem hůř. A republiky, co jsou na tom mnohem hůř. Není to opravdu spíš specifikum těch konkrétních zemí, než nějaká souvislost s jejich státním zřízením?

spíš já si připadám v této diskusi jako ten, kdo reaguje. A snažím se věcně, nicméně předsudky některých jsou silnější - jak píše pan Vyleťal. Rozhodně však nezpochybňuji význam specifik jednotlivých zemí, ale otázka, zda jsou monarchií nebo republikou, mohou být více důsledkem než příčinou tamní sociální situace.

Spíš mi, pane Kolaříku, přijde, že od autorky textu počínaje přes další oponenty výhod monarchismu je nerovnost v monarchiích nějaký známý fakt a já ho mám povinnost vyvracet. To nechci. Chci jen demytizovat monarchismus v zemích Koruny české.

Již samotná obsáhlost diskuse a zapojení mnoha diskutujících svědčí o tom, že toto téma, byť někde ve skrytu, je v naší současnosti i budoucnosti nějak nosné, přitažlivé a významné.

v monarchii panuje jedna principiální nerovnost: 99,9999999% lidí nemůže být hlavou státu.
Ve srovnání s nerovnostmi, které panují v kapitalistické společnosti, je to samozřejmě naprostá prkotina. Ale proč si do společnosti zanášet nerovnost, když to nic nepřináší? Vy tvrdíte, že to něco přináší. Je tedy jen logické, že důkazní břemeno je na vás.
Abyste mne neobvinil ze zaujatosti: Myslím, že monarchie má přínos v mnohonárodnostních útvarech. (Byť i ty mohou být republikami). Jistěže někdy to převáží, Belgická republika by byla stabilní asi jako atom Kopernicia.

To důkazní břemeno - citoval jsem článek levicového politologa - monarchisty s mnoha argumenty, citacemi dalších levicových politiků, příkladů z dějin, co monarchie společnosti přináší. Dále jsem uvedl osobní zkušenost se setkáním s rakouskými monarchisty (proti kterým psala článek slečna Recmanová). Citoval jsem výzkum ohledne sociální mobility. Na to se objevily argumenty typu "Finsko nebo Island jsou republiky, Spojené království ne, takže vztah neplatí". Nic co by mělo vědecký rámec.

Monarchie má podle Vás přínos v mnohonárodnostních útvarech? Považujete Nizozemsko, Švédsko, Norsko, Dánsko za mnohonárodnostní útvary? To by se Československo mělo jako mnohonárodnostní útvar stát 14.11.1918 raději monarchií než republikou. Ale tam byl jiný problém.

Pokud budete monarchismus a monarchii posuzovat z pohledu Haškových Povídek ze starého mocnářství, tak je věcná diskuse těžká.

Vy si tu stavíte slaměné panáky, a pak proti nim bojujete. K tomu článku se vrátím, je škoda, že zapadl.
Napsal jste něco o rakouských monarchistech. Nemají žádný přínos do debaty. Absolutně není pravda, že by proti nim byl namířen článek paní Recmanové-to je právě jeden z těch slaměných panáků.
Citoval jste část dat, které vám vyhovují. Alespoň já mám ten pocit. Kterou z těch nesčetných tabulek berete jako základ svých argumentů? Nebo jste je poctivě všechny analyzoval?
Já vám klidně uvěřím, že ano, ale pak bych rád viděl detaily té analýzy.
Argumentace proti hypotéze uváděním protipříkladů mi přijde naprosto korektní a vědecká. Proč by taková neměla být?

Ne, nepovažuji, a proto se domnívám, že by bez problémů fungovaly jako republiky. Dokázat to nemohu, protože tamní obyvatelstvo pravděpodobně nebude ochotno měnit státní zřízení své země, aby rozhodlo náš spor.
Prvá republika by měla šanci na přežití (nebo alespoň na to, aby neodešla s ostudou), kdyby byla federativní. A kvůli množství zlé krve mezi lidmi (ne že by navzdory ní nebylo mnoho přátelství a lásek mezi lidmi různých jazyků) by spíše než prezident (téměř jistě etnický Čech) fungoval monarcha, který by demonstrativně nebyl ani Čech, ani Němec, ani Slovák, ani Maďar, ani Rusín, ale byl by tak nějak všechno a nic (a ideálně by neplesnivěl v Praze, ale jezdil po falcích).

A pokud budete své oponenty pokládat ze reproduktory humoristických próz, tak je věcná diskuse těžká.

Napsal jste, že: "Jak v RU, tak v Srbsku, tak v Rusku, tak Německu, tak v Anglii vládli monarchové - kteří rozpoutali světovou válku - a to dokonce přesto, že byli navzájem svázáni různými blízkými příbuzenskými svazky.
Tím ztratili legitimitu a jakékoli morální právo vládnout."

Obávám se, že na základní škole (zvlášť, když dějiny píšou vítězové) těžko můžete probrat tak komplikované děje jako ty, při kterých Evropa slovy Lloyda George „doklouzala do války“. Například v Německu vyhlášení války musela schválit Spolková rada, tedy horní komora německé parlamentu, a navíc tu byly tzv. válečné půjčky schvalované dolní komorou, tedy Říšským sněmem, jež kryly 60 % celkových německých válečných výdajů a jež byly opakovaně schváleny sociálně-demokratickými poslanci. Ztratili tím snad sociální demokraté legitimitu a jakékoli morální právo vládnout?
A co Poincaré jako francouzský prezident, fixovaný na dobytí Alsaska a Lotrinska? V lednu 1914 vyslal do Sankt Petěrburgu nového velvyslance Paléologuea s těmito instrukcemi: „Válka může vypuknout ze dne na den (…) Náš ruský spojenec nám musí přispěchat na pomoc. Bezpečnost Francie závisí na energii a rychlosti, s jakou je budeme moct dostrkat do boje.“ Při červencovém setkání Poincarého a cara to byl Poincaré, kdo měl inciativu a snažil se Mikuláše přesvědčit (a pravděpodobně dostrkat do boje). Ztratila kvůli němu republika právo vládnout?
Směrem k celoevropské válce začal vývoj směřovat hned po této schůzce, 24. července, kdy ruský ministr zahraničí Sazonov nařídil náčelníku generálního štábu a ministru námořnictva během několik připravit spuštění „částečné mobilizace“, zatímo ministr financí měl stáhnout ruské peníze z Německa. Když se tento ministr zeptal Sazonovova kancléře, zda existuje pravděpodobnost války, odpověděl mu kancléř, že „podle Sazonova je válka nevyhnutelná“. Když o plánu „částečné mobilizace“ slyšel v roce 1912 tehdejší premiér Kokovcov, odmítl ho s tím, že ve skutečnosti znamená válku. Sazonov to dělal s vědomím francouzské podpory, o níž se ujistil předtím při návštěvě Poincarého. Naopak car byl spíše brzdou. 29. července v noci nařídil zastavení mobilizace, přestože mu vojenští činitelé tvrdili, že to není možné. Jeho snahu o udržení míru pak dokládají i telegramy mezi ním a Vilémem II.

Vilém II. se teprve 26. července (tedy týden před vypuknutím války) vrátil ze své každoroční plavby u pobřeží Norska. Skutečně by se tam vydal, kdyby připravoval světovou válku? Když si pak přečetl text srbské odpovědi na rakouské ultimátum (druhé, mnohem odmítavější verze), prohlásil: „Brilantní úspěch během pouhých osmačtyřiceti hodin! Velký morální úspěch pro Vídeň. Všechny důvody k válce pominuly!“ Pak požádal ministerstvo zahraničí, aby Rakušany přimělo jednat se Srby na základě jejich odpovědi s tím, že „všechny důvody k válce odpadly!“ Dokonce se sám nabídl jako vyjednavač.

A co Američané?
Víte, že onen oslavovaný prezident Wilson nařídil vojenské vpády do Mexika, na Kubu, na Haiti, do Panamy, do Nikaraguy a Dominikánské republiky?
Víte, kolik civilních obětí mělo americkým prezidentem nařízené bombardování Vietnamu nebo Kambodži? Co Irák? Jak to, že tím americká unijní republika neztratila legitimitu?

Ale nejde jen o vypuknutí první světové války. Stejně důležité bylo i odmítání mírových návrhů. Proč Clemenceau, premiér francouzské republiky za Republikánskou, radikální a radikálně-socialistickou stranu odmítl rakousko-uherské nabídky na mír?

Na základní škole jsme se učili ledacos. Že Československá republika vznikla 28.10.1918. Že prvním českým státem byla Velká Morava. A podle mediální ankety z roku 2005 byl Karel IV. největším Čechem.

onou zmínkou o humoristické próze jsem se (zřejmě neúspěšně) pokusil o ilustraci toho, v zajetí jakých předseduků můžeme být a že být proti monarchii je v našich zemích prostě historicky (a v historii smysluplně, dnes již ne) pevně zakořeněno. Rozhodně jsem tím nedehonestoval nikoho z Vás, oponentů.

A co skutečně napsala slečna Recmanová v diskusi? "...šlo mi a priori o demontáž argumentů monarchistů, kteří poukazují na to, že monarcha je kvalitnější než nemonarcha v čele státu. Chtěla jsem ukázat, že tomu tak být nemusí. Ony i ty konstituční monarchie taky nejsou vždy úplně spravedlivé, viz Maroko..."

Ať už první světovou válku rozpoutali imperialisté nebo monarchové (jsem spíš pro to první, monarchové byli jen v jejich vleku), tak jediní, kdo tenkrát byli nekompromisně pro mír, byli ruští bolševici. Ihned po revoluci vydali dekret o půdě a dekret o míru. Kdyby je byli imperialisté nechali na pokoji, nemusela být v Rusku ani občanská válka včetně všeho negativního, co s tím bylo spojené.

Vážený pane Kolaříku,
já jsem ve svém diskusním příspěvku, v němž píšu o důvodu vzniku 1.svět války, nereagoval na Váš příspěvek. Reagoval jsem na slova pana Kubičky a také na obecně rozšířený názor, že za válku mohl císař František Josef.

Jinak si myslím, že debaty na téma monarchie jsou nám docela zapotřebí. V tomto ohledu je to podobné jako s debatami o křesťanství, potažmo o katolické církvi: málo se o tom ví, málo se o tom přemýšlí a příliš často se vydávají předsudky za znalosti.

Monarchistické uspořádání u nás jistě v blízké ani vzdálené budoucnosti nehrozí (takže příliš žhavé debaty nejsou na místě), nicméně poctivé zapřemýšlení nad řadou stránek společenského života, jak se jevily v monarchii a jak je známe ze současnosti, může přinést dobré plody všem.

Jen namátkou pár z nich: sekularismus-křesťanství; duchovní náplň společenského řádu; výběr volbou nebo poslání; vztah k autoritě; kontinuita základních pravidel fungování společnosti; zdroje korupce; zdroje obecně přijatého mravního řádu; stabilita atd.

Ještě moji mnohaletou osobní zkušenost. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl strávit 10 let v sousedním Rakousku. Byl jsem tam z menší části ještě za komunismu. Často jsem se sám sebe ptal, v čem je ten zcela principiální rozdíl mezi rakouskou společností a tou českou. Běžnému návštěvníkovi Rakouska to tak markantní nemusí připadat, ale pokud jste tam doma po dostatečně dlouhou dobu, ten podstatný rozdíl vám neunikne.

Důvod této odlišnosti jsem našel ale až tady, když jsem se vrátil. Dalo mi to dost přemýšlení, hodně čtení, ale měl jsem výhodu. Rozdílné projevy dvou rozdílných duchovních i mravních řádů (toho českého a toho rakouského) jsem v plnosti zažil.

A tady je ten důvod, proč rakouská společnost je o tolik jiná, než ta česká, a proč se Rakousko ve všelijakých žebříčcích životní spokojenosti téměř pokaždé objeví na nejpřednějších místech, byť je tak blízko nás. Rakousko sice také zrušilo monarchii, ale nejenže nezrušilo, ale nadále si uchovává důležitou část jejího duchovního dědictví.

Dobrou noc a jen to dobré všem přeje Jiří Vyleťal

To byste musela napsat "jediní, kdo byl tenkrát nekompromisně pro mír v rámci dělnického hnutí", jinak byste důsledné odpírače našla ledaskde. A ona by to ani pak nebyla pravda, proti podpoře imperiální války ( to není úplně totéž co pro mír) byl Lenin a několik osobností sociální demokracie, pro které to bylo něco riskantnější -- v Německu Rosa Luxemburková (odseděla si to), ve Francii Jean Jaures (zavražděn 31. 7. 1914).
Dekret o míru byl vydán v době, když byla proti válce valná část Evropy.

Ta interpretace toho průzkumu OECD není moje, je to shrnutí samotného badatelského týmu. Takže to není "část dat, které vám vyhovují" - jak jste napsal.

jistěže První světovou válku nezpůsobila žádná jedna osoba ani jeden stát. Mluvil jsem o spoluvině. Zbavit Františka Josefa I. zodpovědnosti by šlo jedině pokud bychom tvrdili, že neměl žádný vliv nebo byl nesvéprávný. Rakousko-Uherské ultimátum Srbsku bylo formulováno tak, aby ho Srbsko nemohlo přijmout, protože RU válku se Srbskem chtělo. Srbsko přesto přijalo 8 ze jeho deseti bodů, a tím RU činitele zaskočilo. Pro Viléma II., jak připomíná pan Unger, to byl dostatečný důvod k naději, že hrozba války je zažehnána, takže jistě není pravda, že Rakousko nemělo volbu. Vilém II. během krize zůstaval na své jachtě a jeho podřízení jednali za jeho zády a přispívali k eskalaci situace. Vilém II. se, jak píšu, snažil válce zabránit, František Josef ne. Možná na to ve svých 84 letech neměl sílu, to může být důvod ho omlouvat, ale ne ho oslavovat.

Váš výklad krize z července 1914 je velmi selektivní, ale staví RU monarchii do ještě horšího světla než ten obvyklejší výklad (který bere mimo jiné v úvahu všechny body ultimáta a to, jak bylo zamýšleno).

Skutečně si myslíte, že vyšetření vraždy příbuzného hlavy státu je adekvátní důvod k rozpoutání spravedlivé války ve které zahynou desitky milionů lidí?

Jak připomíná Pavel Kolařík, Srbsko a Rusko byly také monarchie, takže zcela vyvinit monarchie by šlo jedině pokud bychom dokázali, že válku zavinila samotná Francie.

K příběhu Rakousko-Uherska patří nejen jeho sláva ale i krajně temný konec. Ten předznamenal všechny hrůzy 20. století.
Sdílet

Je dlouhý a já chci být stručný, dopustím se tedy pravděpodobně mnoha zkratek a zjednodušení, předem se za ně omlouvám.
Argument č. 1.
Monarchové jsou vychováváni v pokoře a úctě k lidu (+konkretizace skrze symbolické skutky)
To je možné a milé. Ale takhle by měli být vychováváni pokud možno všichni. Ani taková výchova ale nezajistí, že dotyčný tyto vlastnosti získá. A symboly jsou jistě důležité, ale možná měli těm chudým dát raději vodu a mýdlo, ať se umyjí sami, to by bylo ještě lepší.
Argument č. 2.
Volby hlavy státu polarizují společnost
Proti faktickému obsahu se nedá namítat zhola nic. Ale není to argument proti republice, ale proti demokracii-každé volby více či méně polarizují společnost
Argument č. 3.
Monarcha je prvkem nezávislým na politickém systému, může být tedy chráněn před jeho krizí
Nabízí se otázka, jaké pravomoci monarcha má. Pokud malou, nepomůže, pokud velkou, tak může naopak krize monarchismu poškodit zbytek země.
Argument č. 4.
Monarchové, a aristokracie obecně, jsou protinacionalističtí
Mnozí jistě byli, a udělali v tom směru spoustu dobrého. A je to argument který do jisté míry uznávám, resp. uznávám ho v mnohonárodnostních státech, kde může mít efekt, že monarcha de jure a snad i de facto k žádnému národu nepatří. Ale v mononárodnostní zemi k němu patřit může, a navíc se antinacionalismus nemusí týkat jiných zemí. Třeba takového Eduarda VIII. bych za protinacionalizační prvek nepovažoval.
Argument č. 5
Mnozí monarchové podporovali dělnické hnutí, zákony na ochranu slabých atd.
To dělali dobře, a je jim to ke cti. Ale nepokládal bych to za obecnou vlastnost monarchů. Koneckonců sám pan Unger (či spíše politolog, kterého cituje) jmenuje jako soupeře Viléma II. Otu von Bismarcka, příslušníka aristokracie.
Argument č. 6.
Monarchii podporovali mnozí představitelé dělnického hnutí
To nic nedokazuje. Argumenty, které jsou citovány, jsou variacemi ostatních argumentů textu.
Argument č. 7.
"Nejlepší" země na světě jsou monarchie
Ano, to je pravda. Ale to ještě neznamená implikaci monarchie=)dobrá země. Jednak ta převaha není nějak silná, jednak jiné monarchie nefungují až tak dobře. I kdyby však korelace existovala, může znamenat implikaci opačnou (např. dobře fungující země mívají méně nepokojů a revolucí, které vedou ke změnám státního zřízení), nebo společnou příčinu.
Argument č. 8.
Mnozí monarchisté podporují sociální stát
A jiní zas ne (vím třeba o člověku, který přešel ze SSO do KČ). Nepokládal bych to za ideovou spřízněnost, spíše názor konkrétních lidí. (Propašuji tu jednu reakci do pozdější diskuse: Ani v diskusi paní Recmanová nepsala o rakouských monarchistech, ale obecně, a ne proti nim, ale proti některým jejich argumentům).

za nepravdivé obvinění ze selekce dat. Skutečně vypíchl jen to, co autoři studie-že nejlepší jsou Nizozemí, Švédsko a Norsko. Nicméně bych i tak rád viděl i další příčky žebříčku.