K čemu dnes monarchie?

Ivana Recmanová

Na začátku června abdikoval španělský král Juan Carlos. Ještě týž den započaly v několika španělských městech pochody proti monarchii. Volající po španělském referendu o monarchii mají ale v cestě několik překážek.

V pondělí 2. června oznámil dopoledne španělský ministerský předseda Mariano Rajoy abdikaci krále Juana Carlose. Ten to ještě sdělil v jednu hodinu odpolední v televizním přenosu, kde vysvětlil, že ho tíží vlastní zdravotní stav a rád by předal trůn mladší generaci, aby byly vykonány potřebné reformy. 18. června by měl být inaugurován jeho syn Felipe.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ještě týž den započaly v několika španělských městech pochody proti monarchii. Měla jsem štěstí, že jeden takový procházel i centrem Granady, tak jsem se na něj mohla osobně podívat.

Ve vzduchu vlály vlajky nejrůznějších barev, nejen republikánské (červenožlutofialové), ale i ty se srpem a kladivem. Dav, plný lidí nejrůznějších věků i pohlaví, skandoval mimo jiné i heslo „Mañana — España — será republicana“ (Zítra bude Španělsko republikánské).

Když jsme dorazili na Plaza del Triunfo, dav obklopil stožár se španělskou vlajkou a začal ji stahovat dolů.

Ještě týž den započaly v několika španělských městech pochody proti monarchii. Foto arribalasqueluchan', flickr.com

Sí, se puede, sí, se puede...“ (Ano, můžeme, ano, můžeme...) skandoval dav, zatímco nějaký odvážlivec začal šplhat po stožáru, aby uspíšil stažení. Vlajka za chvíli byla skutečně dole. Ze zadních řad putovala ke stožáru republikánská vlajka ze třicátých let dvacátého století.

Bandera — franquista — quema el terrorista, bandera — franquista — quema el terrorista...“ (Frankistickou vlajku, upal teroristu) skandoval dav. Vlajka se opět začala vytahovat. „Sí, se puede, sí, se puede...“ Nadšení nepolevovalo.

Uááá!“ rozjásal se dav poté, co byla republikánská vlajka konečně pověšena. Sice nešikovně a trošku padala, ale komu to vadilo?

Rééééferendum.“ Klap, klap. „Rééééééferendum.“ Klap, klap. „Viva — la lucha — de clase obrera!“ (Ať žije boj dělnické třídy!) Poté se dav rozešel.

Posledních pár let svého života jsem strávila mimo jiné i v zemích s monarchistickým zřízením. Krom Španělska se jednalo o Velkou Británii. Už tam jsem se začala ptát, jaký smysl má toto státní zřízení, které je přežitkem z dob dřívějších, kdy původ a pohlaví determinovaly lidský život.

Co je to za stát, jehož hlavou se můžete stát pouze tehdy, narodíte-li se do vládnoucí dynastie, a váš nárok na tento úřad bude odstupňován podle pořadí, v jakém jste se narodili, případně podle vašeho pohlaví? A opačně: Kolik lidí bude respektovat, že i když se narodíte do monarchistické rodiny, rozhodnete se nestát se ani vladařem, ani ozdobou akcí, ani sloužit v armádě, nýbrž popelářem, sekretářem nebo archeologem?

Zastánci monarchie ve výše zmíněných dvou zemích často poukazují na politickou nestrannost vladařů, jejich dlouhodobou přípravu pro budoucí roli a také to, že jde o osvědčený model, na rozdíl od republiky. Všechny argumenty jsou však vyvratitelné.

Obyvatelé obou zemí mají za to, že případný prezident by musel vzejít ze stranického prostředí. Asi nikdy neslyšeli o Václavu Havlovi. Nabízí se také otázka, proč by ani monarcha, dokonce ještě předtím, než se monarchou stane, nemohl projít politickou stranou.

Dlouhodobá příprava souvisí s argumentem proti svobodnému výběru povolání a také otázkou, do jaké míry je schopnost být dobrým vladařem (ať už si pod tím představujeme cokoliv) vrozená či získaná. Jestliže jde o schopnost čistě vrozenou, je jakákoliv speciální příprava nadbytečná.

Pokud jde však ale o schopnost, která se dá byť jen částečně získat, proč by měla být určena jen několika málo dětem z celé země? Není-li geneticky podmíněna, jistě by neměla být omezena jen pro několik jedinců, kteří se narodí pod šťastnou hvězdou.

Ve Španělsku i ve Velké Británii republiky příliš dlouho nefungovaly, takže je těžké je porovnávat se staletými monarchiemi. Osobnosti lorda Cromwella a generála Franka ovšem vyvolávají (obzvlášť u druhého jmenovaného) emocionální debaty a křivdy, které ještě nebyly napraveny. Je však ale potřeba připomenout, že ani monarchie není zárukou prosperity.

Byla to právě království anglická a španělská, kde kvetla inkvizice, kolonizace a otroctví. I v dnešní době se odehrálo v monarchiích několik kontroverzních událostí. Za vlády královny Alžběty II. docházelo k převýchově australských Aboridžinců, V Saúdské Arábii je král Abdulláh bin Abdulazíz odpovědný za diskriminaci žen, přistěhovalců a dalších skupin — to je jen pár příkladů, kdy monarchie nedokázala ochránit práva druhých.

Volající po španělském referendu o monarchii mají v cestě několik překážek. Jednou z nich je ústava, kde se hovoří o Španělsku jako o monarchii (třetí odstavec článku 1), druhou z nich je šibeniční termín korunovace. Ačkoliv mj. PSOE již oznámilo podporu referendu, je prakticky nemožné celý proces schválení během několika dní stihnout, tudíž minimálně v nejbližších měsících bude Španělsko stále monarchií.

Nadšení protestujících, kteří šli v pondělí demonstrovat a slibovali si od úterý republiku, může tedy rychle vyprchat, mimo jiné proto, že druhý den už zase na stožáru vlála státní vlajka. Za ideály je však potřeba bojovat vytrvale a neočekávat výsledek hned.

    Diskuse
    MP
    June 4, 2014 v 12.20
    Roztomilé nadšení
    Strašné, co si v to devatenáctém století ta monarchie dovolila. Převychovávali v Austrálii domorodce -- tedy oni je tehdy také vyhnali z jejich země, valnou část vyvraždili, ale převychovávat... no fuj.
    Něčeho takového by se demokracie nedopustila. Američané sice indiány vyvražďovali a vyháněli, také s černochy nezacházeli zrovna nejlépe, ale protože se v hrdinném boji zbavili nejen britských daní, ale také monarchie, nevystavili ty utlačované hrůzám převýchovy. Anebo vystavili? Sice to spousta amerických historiků tvrdí, ale to budou jen pomluvy. Oni jsou historici taková podezřelá cháska, mají rádi minulost a nejspíš sympatizují i s tou zavrženíhodnou demokracií. Kdo by jim věřil.
    A to ještě autorka zapomněla na ohavné pokrytectví, kterého se právě britská monarchie dopouštěla. Aby vypadala hezky, zrušila otroctví už nějaký ten pátek před nástupem viktoriánského věku a dokonce na Vídeňském kongresu donutila evropské státy, aby podepsaly pakt o boji proti námořnímu obchodu s lidmi. Pan náměstek Drulák by to pravděpodobně dešifroval jako jeden z prvních projevů atlantocentrického falešného universalismu a mocenského šíření lidských práv.

    Vážená autorko,
    vážím si Vašich postojů, jsou mi velmi sympatické. Zkuste je ale -- moc prosím -- nezesměšňovat svými příklady z historie. Anebo se v té oblasti zkuste alespoň trochu dovzdělat.
    IR
    June 4, 2014 v 12.58
    Nerozumím Vám
    Můj argument nebyl takový, že by se to v republice nikdy stát nemohlo, nýbrž ten, že monarchie není zárukou prosperity, ačkoliv si to někteří zastánci monarchie myslí. Také ani netvrdím, že otroctví fungovalo v monarchiích celou dobu jejich existence.

    Může být špatný prezident, ale i dobrý monarcha, nicméně z důvodů nerovnosti (narození do správné rodiny) je republika lepším řešením.

    Mimochodem, ta převýchova fungovala v Austrálii i ve dvacátém století: http://en.wikipedia.org/wiki/Stolen_Generations.
    June 4, 2014 v 16.6
    Je přece jen rozdíl
    mezi Saúdskou Arábií, což je myslím t.č. jediná opravdová absolutní monarchie na světě a konstituční monarchii ve Španělsku či monarchiemi ve Skandinávii. Konstituční monarcha jistě není zárukou prosperity ale také není přímo zodpovědný za všechno špatné, co se v jeho státě stane.
    June 4, 2014 v 16.45
    Narodit se do "správné rodiny" zajistí podíl na moci i v demokracii
    Bohužel, slečna Recmanová většinu svých článků staví na doměnkách doměnky, které lze lehce odhalit jako plytké, naivní, pomýlené nebo věcně nesprávné..
    Tentokrát opakovaně tvrdí, že se hlavou monarchie může někdo stát "pouze tehdy, narodíte-li se do vládnoucí dynastie, a váš nárok na tento úřad bude odstupňován podle pořadí, v jakém jste se narodili, případně podle vašeho pohlaví". A ptá se také, zda je vlastnost "být vladařem" vrozená či získaná.
    Jenže monarchie vznikla na základě politické filosofie, která počítá také s vůlí Boha. Králem se nikdo nerodí jen proto, že se narodil do vládnoucí rodiny, ani proto, že má ty nejlepší vlohy. Králem se jedinec stává a je korunován "z Boží vůle". Jinak by nebyly možné (a obhajitelné) změny dynastií, to, že se občas v dějinách vyskytli "králové z lidu", nebo na trůn usedly ženy.
    Bohužel, "narodit se do správné rodiny" je klíčovým předpokladem úspěchu a podílu na moci i v "ukázkové" demokracii - Spojených Státech Amerických. Kdeže je vláda lidu pro lid a skrze lid!
    "Jenže monarchie vznikla na základě politické filosofie, která počítá také s vůlí Boha."

    A co taková Indie nebo Čína? Tam existovala monarchie ještě předtím, než koncept Boha vznikl.
    Preventivně pro rýpaly: Bůh != bůh
    June 4, 2014 v 18.45
    Prosím, napište článek o Indii a Číně, jak tam existovala monarchie ještě před vznikem konceptu Boha
    Slečno Recmanová, nerozumím Vaší rovnici se slovem Bůh/ bůh. Avšak úzus v používání velkých a malých písmen je obvykle následovný: Bůh s velikým "B" naznačuje, že se jedná o jednoho jediného boha, tak, jak pojímán v monoteistických systémech. Bůh, bohové s malým "b" pak naznačuje, že se jedná o pojetí boha systémů polyteistických.
    Váš nadmíru stručný, ale naprosto pozoruhodný komentář, který dává do souvislosti Indii, Číně a časový vztah vzniku monarchie a konceptu Boha, rozhodně stojí za podrobné vysvětlení za podrobné vysvětlení z Vaší strany.
    Zírala jsem na tu Vaši poznámku jak zajíc do dálkových světel.
    Prosím, napište článek o Indii a Číně, jak si Vy představujete, že "tam existovala monarchie ještě předtím, než koncept Boha vznikl."
    Jinak jste jen zcela potvrdila, co jsem o doměnkách, na kterých stavíte své články, napsala výše (že jsou to doměnky plytké, naivní, pomýlené, věcně nesprávné).
    JV
    June 4, 2014 v 19.17
    Pár postřehů k článku
    Že se o monarchistickém uspořádání dnes už běžně uvažuje, bude mít zřejmě nějaký důvod. V tomto smyslu je článek přínosný, byť monarchistický princip hodnotí výhradně negativně.

    Spojení evropských monarchistických vladařů (krále, císaře) s Bohem vychází z pojetí vlády židovského krále Davida. David král byl - podle biblického příběhu – Bohem povolán, aby Boží věc spravoval uprostřed lidu, který vedl. David byl Bohu zavázán a byl mu odpovědný.

    Protestující Španělé, kteří patrně očekávají od zrušení monarchie řešení svých problémů, mají dostatek možností se přesvědčit v zemích, kde monarchie byly zrušeny, jak úspěšně řeší ony své problémy. Českou republiku nevyjímaje.

    Jiří Vyleťal
    PM
    June 4, 2014 v 19.56
    Republikánství a monarchie
    Monarcha ve službách republiky je sic anachronním, ale někdy i užitečným chlácholítkem pro zařezané občany/milovníky přehledných patriarchálních spol. konceptů.
    Takové povahy se nachází i v republikách, které vzešly z trosek zmasakrovaných monarchií..... s částečným podivem bych dodal coby potomek jednoročního dobrovolníka.
    DU
    June 4, 2014 v 21.19
    Souhlasím s kritiky článku a zmiňuji naopak obhajobu levicového monarchismu
    Článek je a priori negativnistický k monarchiím obecně, které háže do jednoho pytle. Argumentace, že za anglického a španělského království kvetla inkvizice a otroctví, je poměrně primitivní. Nejen že autorka nezohledňuje rozdíl mezi monarchií konstituční a absolutní, ale ani monarchií v současném kapitalismu a feudalismu. Zcela opomenula zmínit vyspělé monarchie se sociálními státy jako Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Belgie...

    Zrovna nám monarchie velmi chybí a např. v Rumunsku po vážných politických problémech začínají poměrně hlasitě volat po jejím návratu. Rád bych zde citoval z článku historika Marka Pavky z britských listů "Monarchie - přirozená volba levičáka" http://www.blisty.cz/art/67014.html:

    "Monarchové jsou vedeni jakousi institucionalizovanou pokorou, která je, byť ritualizovaným způsobem, spojuje s prostým lidem. František Josef I. tak denně uděloval audienci až sto obyčejným lidem, kteří za ním chodili s prosbou o radu a pomoc (však také kvůli povinnostem vstával každý den v půl čtvrté ráno). Který dnešní prezident či ministr přijme denně byť jen zlomek tohoto počtu? Ten samý monarcha také každý rok na Zelený čtvrtek myl nohy vídeňským chudým.

    Monarcha není volen a tak nemusí být zavázaný žádné straně, sponzorům či klice, jako je tomu v případě prezidentů. Navíc volba prezidenta může probíhat způsobem, který má demoralizující vliv na veřejnost – stačí připomenout volby v ČR v letech 2003 a 2008 nebo loňské dilema výběru mezi Zemanem a Schwarzenbergem.

    S tím souvisí další výhoda. Monarcha totiž jako by nepatřil k současnému politickému systému, tato instituce vyrůstá z jiných, dávnými dějinami daných základů (ona Boží vůle může být VYVAŽUJÍCÍM PRINCIPEM svobodě občana). Pokud je politický systém zasažen krizí, je šance, že alespoň hlavě státu se tato krize vyhne.

    Nelze opomenout na skutečnost, kterou zdůrazňuje C. S. Lewis. Lidé totiž mají tendenci si za to, co se jim vezme, najít náhražku. A ta bývá horší než originál. Takže, v Anglii po svržení krále přišel Cromwell, ve Francii po svržení Ludvíka XVI. Napoleon, v Německu po svržení Viléma II. přišel Hitler, v Rusku po odstranění cara Stalin, v Číně po zrušení monarchie Mao Ce-Tung. A v Československu po založení republiky kult Masaryka, Beneše, Gottwalda… a Havla a Klause.

    Není náhoda, že historik Ferenc Fejtö prohlásil, že záchranou střední Evropy před běsy nacionalismu by byla koalice sociální demokracie a aristokracie – právě proto, že socialisté i aristokraté jsou (nebo alespoň byli) proti nacionalismu. To se také projevilo, když Vilém II. a Ota Habsburský zaujali ve 30. letech jednoznačně protinacistický postoj. Vilém II., který se v dobách své vlády obklopoval podnikateli a vědci židovského původu, se po nástupu Hitlera k moci odmítl vrátit z nizozemského exilu a již v roce 1933 prohlásil, že Němci jednou sami spálí vlajku s hákovým křížem. Stejně zásadová byla i pozice Oty Habsburského, který se pokusil zachránit Rakousko před anšlusem.

    Nelze opomenout ani přínos monarchů k vytváření sociálního státu a k legitimizaci dělnického hnutí a sociální demokracie. V Německu je to spojeno s nástupem Viléma II. na trůn a jeho ideou tzv. sociálního císařství. Vilém odmítl dosavadní Bismarckovu konfrontační politiku vůči socialistům a samotného Bismarcka (který je přitom považován za zakladatele sociálního státu) kvůli tomu propustil z funkce kancléře.

    Vilém za svůj úkol považoval „chránit slabé a omezovat silné“, což v praxi ukázal už rok po nástupu na trůn, když v roce 1889 odmítl potlačit hornickou stávku v Porúří armádou, jak se od něj očekávalo, a naopak, přes Bismarckův odpor, přijal delegaci stávkujících. Vilém tehdy prohlásil, že stávku zavinili zaměstnavatelé a přinutil je zasednout k jednacímu stolu s horníky.

    Pod dojmem těchto událostí vyhlásil Vilém v tzv. únorových výnosech v roce 1890 za svůj program ochranu pracujících. Prohlásil tehdy: „Chci být králem žebráků“. Tento program začal být uskutečňován hned v následujícím roce. Došlo k zákazu práce v neděli, zákazu noční práce žen a zákazu zaměstnávání dětí pod 14 let. Rovněž došlo ke zkrácení pracovní doby žen na 10 hodin denně a k institucionalizaci vyjednávání o pracovněprávních otázkách mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Při tom byla výslovně vítána účast sociálních demokratů a Vilém prosadil zrušení tzv. socialistického zákona, který umožňoval pronásledování sociálních demokratů. Na rozdíl od Bismarckova modelu opatrovnického sociálního státu bylo za Viléma prosazováno zapojení dělníků do státního a společenského života. Dále došlo k zavedení progresivní daně z příjmu, jež snížila zdanění chudších vrstev, nezdanitelného existenčního minima a k rozvoji bytové výstavby pro dělníky.

    Širokým vrstvám byl otevřen vzdělávací systém, díky němuž činila míra analfabetismu v Německu na přelomu 19. a 20. století necelé 1 %, zatímco ve Francii to v té době bylo 10 % a v USA 12 %. Ve svém důsledku to vedlo k epochálnímu vědeckému úspěchu Německa, když mezi roky 1901 až 1918 více než třetinu všech Nobelových cen za vědecké obory získali výzkumníci z této země.

    Tyto sociální reformy pak, s různou intenzitou, pokračovaly až do konce Vilémovy vlády. Získal díky nim přezdívku „dělnický císař“, na kterou byl velmi hrdý.

    Stejně tak pro našeho posledního krále, rakouského císaře Karla I., jehož vláda trvala pouhé dva roky, bylo cílem dosažení sociálního smíru. Stál za zavedením ochrany nájemníků a za zřízením vůbec prvního ministerstva sociálních věcí (Ministerium für soziale Fürsorge) a prvního ministerstva zdravotnictví v dějinách.

    V této souvislosti také lze zmínit švédského krále Gustafa V., za jehož vlády (až do roku 1974 byli ministři ve Švédsku odpovědní králi, nikoli parlamentu, král měl tedy – byť spíše formálně – stejné postavení jako Vilém II. v Německu) byl vytvořen modelový sociální stát, nebo jeho syna Gustafa VI. Adolfa, který podporoval americké Černé pantery a hnutí za občanská práva, nebo Haakona VII., panovníka sousedního Norska, který v roce 1927 prohlásil: „Jsem též králem komunistů“. O rok později se aktivně zúčastnil tvorby vlády, kdy se vůbec poprvé v dějinách Norska stal premiérem sociální demokrat.

    Přestože se to u nás moc neví, obhajovali či obhajují myšlenku monarchie mnozí významní socialisté nebo levicově orientované osobnosti. Můžeme uvést pozdějšího kancléře a prezidenta rakouské republiky, marxistu a sociálního demokrata Karla Rennera. Renner věřil v budoucnost soustátí pod žezlem Habsburků, za první světové války byl ředitelem úřadu pro zásobování a v říjnu 1918 mu dokonce císař nabídl post kancléře. Byl také zastáncem užší spolupráce středoevropských monarchií.

    Historik Eric Hobsbawm, který vyrůstal ve Vídni a v Berlíně a který byl členem Komunistické strany Velké Británie, o konstituční monarchii prohlásil, že „je spolehlivým rámcem liberálně-demokratických režimů“ a „je pravděpodobné, že zůstane užitečná“. Britský labourista Roger Stott zase řekl: „Jsem přesvědčen, že konstituční monarchie poskytuje pojistky, kterými by volená hlava státu prostě nedisponovala.“

    Významný norský polárník a humanista Fridtjof Nansen podpořil monarchii těmito slovy: „Zvolili jsme si monarchii ze tří důvodů: Zaprvé Norsko tehdy nebylo bohaté, chtěli jsme šetrnou vládu, a jak jistě víte, není dražší vlády, než je republika. Zadruhé potřebovali jsme být silní a republika by nás učinila příliš slabými tváří v tvář Švédskému království. Zatřetí chtěli jsme si zachovat svobodu, v žádném případě jsme se nechtěli nechat vystavit tyranii stran a partokracii.“

    Pro belgického premiéra a socialistu Paula-Henriho Spaaka je monarchie výztuží demokracie. Anatole France, nositel Nobelovy ceny za literaturu a přívrženec socialismu a později dokonce Francouzské komunistické strany, prohlásil: „S každou zničenou monarchií se obloha stává méně nádhernou, protože přichází o jednu hvězdu. Republika je jen osvobozená ohavnost.“ A také: „Republika... Korupce je tu nepochybně větší než v monarchiích. Je to dáno počtem a rozmanitostí lidí, kteří jsou u moci.“

    Jiný francouzský socialista a ministr kultury Jack Lang zase řekl: „Zaznamenal jsem, že konstituční monarchie jsou ty nejdemokratičtější země v Evropě. Nechápu, jak o tom vůbec může být nějaká diskuse.“

    Generální tajemník španělské komunistické strany a veterán občanské války Santiago Carrillo byl po implozi Frankova režimu jedním z největších obdivovatelů krále Juana Carlose a monarchie.

    A nesmíme zapomenout ani na již zmíněného historika, marxistu a člena předválečné Sociálnědemokratické strany Maďarska Ference Fejtöho, který se ve své knize „Rekviem za mrtvou říši“ jednoznačně postavil proti rozbití Rakousko-Uherska a zrušení monarchie s tím, že například Československo mělo všechny nevýhody Rakousko-Uherska, ale žádnou z jeho výhod.

    Na podporu monarchie také můžeme uvést předloňský výzkum společnosti Reputation Institute, který na základě odpovědí více než 40 tisíc respondentů po celém světě ukázal, že mezi 10 zeměmi s nejlepší pověstí na světě je 7 monarchií. Anebo lze argumentovat indikátorem Human Development Index, podle něž mezi 20 státy s nejvyšším lidským rozvojem je 12 monarchií.

    Dnešní politický monarchismus přitom nemusí mít jen onu historizující, muzeální podobu jako v případě Koruny české, která ignoruje problémy současnosti. Stačí se podívat do sousedního Rakouska, kde se monarchisté sdružení v Černožluté alianci (SGA) výslovně postavili proti privatizaci, proti neomezenému kapitalismu, proti pokusům o eliminaci sociálního státu a proti partokracii. Rakouští monarchisté také hlásají nutnost zvýšení role přímé demokracie a vůči Evropské unii stavějí alternativu středoevropské federace. Samotný panovník by podle nich měl mít roli jakéhosi ombudsmana, což odpovídá chápání role hlavy státu u Františka Josefa I., který prohlásil: „Mým úkolem je chránit národy před jejich politiky.“

    + Další komentáře