Nad zprávami o kongresu ODS přemýšlím o tom, s jakou nabídkou vlastně dnes ta strana může přijít, kde může získat novou energii a tím i hlasy voličů. Je to vlastně přemýšlení o tom, které jsou ty konzervativní hodnoty a jak je ODS hájí.

Jednotná Evropa

ODS se stále ještě tváří, že koncepce jednotné Evropy patří mezi jakási novotářství, odporující tradici a konzervativním hodnotám české společnosti. Z hlediska tradic a konzervování stavu, který byl, to ale vůbec tak není. Národní státy byly přece ideou velice revoluční, progresivní a inovativní. Čeští reprezentanti bojovali v rakouském sněmu za něco, co se s tradicí monarchie neslučovalo. A tradice českého státu zase nebyla tradicí státu národního, ani jeho panovníci nebyli vždy Češi (jak předvedla například nedávná výstava Europa Jagellonica v Kutné Hoře).

Tak či onak, pod tím či oním praporem sjednocená Evropa není projekt nijak revoluční, naopak, opírá se o mnohé tradice. Odpor proti Evropské unii je tedy ze strany ODS podivným postojem, který lze nazvat různě, těžko však konzervativismem. A strana tu nemá co nabídnout, dokonce vidíme, že mnoho jejích reprezentantů odpor proti EU nesdílí, a jen ze stranické disciplíny se chovají zdrženlivě.

Kultura a vzdělání

Za celou dobu po Listopadu 1989 ODS do vlády (pokud se na ní podílela) nejmenovala svého ministra kultury (s výjimkou Milana Uhdeho, který ale možná v první vládě nebyl ještě za ODS, ale za OF) a obávám se, že ani školství (s podobným otazníkem nad Jiřím Grušou). Tím dala najevo, že tyto dvě oblasti vnitřní politiky a konzervativních hodnot nepovažuje pro sebe za důležité. Že se tudíž domnívá, že obhajoba národních tradic a konzervativních hodnot se nemusí odehrávat ve školách a kulturních institucích. Tím je redukovala na finanční a hospodářské zájmy.

Finanční a hospodářské zájmy

Oblast podnikání je sférou, kde je kreativita a rychlost reakce vrcholně důležitá. V globální ekonomice vítězí ten, kdo konzervativní není, kdo i za cenu popření všech dobrých konzervativních hodnot kvality a pracovního práva dokáže vyprodukovat zisk. ODS ovšem podporuje podnikání, které by rádo popřelo hodnoty pracovního práva (poměrně tradiční, od 19. století kodifikované), ale v té kreativitě zase takovým mistrem není. Úsilím svých ministrů zemědělství klidně dvacet let potlačovala regionální zemědělství, péče o půdu se stala obchodem s ní, domácí produkce ustoupila globálnímu trhu. Dlouho se to svádělo na Evropskou unii, ale dnes už tomu trochu informovanější volič nemůže věřit.

Životní prostředí

V tomto ohledu má ODS s proklamovaným konzervativismem největší rozpor. Konzervativní přece znamená zachovávající to, co bylo jaksi odedávna, a v tom smyslu vykonává ODS přesně opačnou politiku. Nechce přece nechávat přírodu tak, jak byla, chce ji industrializovat, podřídit člověku. Je nepřátelská k národním parkům, k lokálnímu zemědělství, k tradiční podobě měst. Ani v tom tolik zmanipulovaném sporu o Šumavu nemá co nabídnout — několik násilím prosazených sjezdovek, které přinesou víc škody na životním prostředí než ekonomického užitku.

S žádným programem čistého šetrného průmyslu, nezávislého na sezóně, ODS nikdy nepřišla. Je pozoruhodné, že zatímco na resort školství a kultury ODS nevznášela nárok, resort životního prostředí chtěla mít pod svou správou pokud možno vždy.

Sdělovací prostředky

Politické strany si nárokují vliv na veřejnoprávní sdělovací prostředky, rozhlas a televizi. Navrhují do jejich rad své kandidáty a jejich zvolení účinně prosazují. ODS je tu v první linii a své lidi v radách má. Z původní televizní tvorby se však téměř vytratily pořady, zprostředkující konzervativní hodnoty české společnosti, dramatická tvorba se omezila na zábavu nebo nám už několik let neustále vypráví o tom, jak to bylo za socialismu (či jak ten režim nazvat). V současné době běží na to téma v hlavním vysílacím čase už dva seriály, jejichž děj se odehrává ve zhruba stejné době. To, čím se za normalizace vyvažovala kolaborantská režimní produkce, tedy moderní dramatická zpracování historických látek, podporující národní identitu, zmizelo úplně. Slovo konzervativní se zde těžko dá použít; to, nač se v televizi díváme, je  monotónní.

Věda

A s tím souvisí i problematika vědy, která má být podle názoru ODS rovněž ekonomicky přínosná a v přímém spojení s průmyslem. To ale není zrovna konzervativní přístup, ten by se staral také o vědy humanitní, chtěl by co nejlepší vzdělání v historii a filozofii, žádal by uměnovědné výkony, protože ty, nikoli technické obory, se zabývají konzervativními hodnotami.

Rodina

Rodinu by konzervativní strana postavila do středu společnosti a ne na její okraj. Prosazovala by taková opatření, aby rodině zbyly prostředky poté, co zajistí holé přežití, i na vzdělávání a rozvoj svých členů. Snažila by se o takovou politiku, která by vedla k zakládání rodin — a přitom problematika bydlení, placeného školného, nezaměstnanosti a dalších průvodních jevů naší současnosti vede k opaku.

Závěr

Není to zdaleka všechno, v čem se ODS přímo zpronevěřuje svému proklamovanému konzervativismu. Například zmršila jazyk svými floskulemi (v tom se obzvlášť vyznamenal Václav Klaus). Zkazila si i svůj vlastní program vyrovnání s církvemi. Nevyužila možnosti zachovat sníženou sazbu DPH pro knihy, které jsou přece konzervativním nositelem informací i kultury.

Ve skutečnosti je to tak, že ta strana nemá dnes ideu žádnou, kromě toho, že nechce, aby bohatí lidé měli vyšší daně než ti, kteří tak sotva se svým příjmem vystačí. Nemá veřejnosti co nabídnout kromě ostražitosti vůči jiným kulturám a náboženstvím (které ale na našem území ještě ve 20. století žily a měly tu svůj domov, takže ani to není úplně konzervativní), neumí rozvíjet tradice, protože jí chybí humanitní vzdělání a vědomí historických souvislostí, kterými pohrdá. Nemá hospodářský plán, ale jenom škrty.

Je to taková strana pro zakomplexované provinciální maloměšťáky, kterým se svět přeměnil v jakýsi Dům služeb s tenisovým hřištěm. Je to strana lakomců, kteří nedokážou vymyslet jiné volební heslo než negativní (nedáme, nedovolíme, nepřipustíme). Je to strana, která nechce, aby veřejné služby provozoval stát, ale nedokáže své oligarchy přimět k tomu, aby to tedy dělali sami a vytvořit k tomu zákonné podmínky (dobře ví, že oligarchové to dělat nebudou, protože si konzervativní hodnoty společenského smíru a klidného života neváží).

To jediné, co se ODS podařilo ve společnosti prosadit, je pánský oblek s kravatou jako běžné oblečení i mladých mužů. Když se jen podíváme na tu přehlídku svetrů v Listopadu 1989 a na jakoukoli dnešní veřejnou sešlost, je to pěkný a zdařilý výsledek. Jen nevím, jestli se na tom dá postavit politický program.