Nad zprávami o kongresu ODS přemýšlím o tom, s jakou nabídkou vlastně dnes ta strana může přijít, kde může získat novou energii a tím i hlasy voličů. Je to vlastně přemýšlení o tom, které jsou ty konzervativní hodnoty a jak je ODS hájí.

Jednotná Evropa

ODS se stále ještě tváří, že koncepce jednotné Evropy patří mezi jakási novotářství, odporující tradici a konzervativním hodnotám české společnosti. Z hlediska tradic a konzervování stavu, který byl, to ale vůbec tak není. Národní státy byly přece ideou velice revoluční, progresivní a inovativní. Čeští reprezentanti bojovali v rakouském sněmu za něco, co se s tradicí monarchie neslučovalo. A tradice českého státu zase nebyla tradicí státu národního, ani jeho panovníci nebyli vždy Češi (jak předvedla například nedávná výstava Europa Jagellonica v Kutné Hoře).

Tak či onak, pod tím či oním praporem sjednocená Evropa není projekt nijak revoluční, naopak, opírá se o mnohé tradice. Odpor proti Evropské unii je tedy ze strany ODS podivným postojem, který lze nazvat různě, těžko však konzervativismem. A strana tu nemá co nabídnout, dokonce vidíme, že mnoho jejích reprezentantů odpor proti EU nesdílí, a jen ze stranické disciplíny se chovají zdrženlivě.

Kultura a vzdělání

Za celou dobu po Listopadu 1989 ODS do vlády (pokud se na ní podílela) nejmenovala svého ministra kultury (s výjimkou Milana Uhdeho, který ale možná v první vládě nebyl ještě za ODS, ale za OF) a obávám se, že ani školství (s podobným otazníkem nad Jiřím Grušou). Tím dala najevo, že tyto dvě oblasti vnitřní politiky a konzervativních hodnot nepovažuje pro sebe za důležité. Že se tudíž domnívá, že obhajoba národních tradic a konzervativních hodnot se nemusí odehrávat ve školách a kulturních institucích. Tím je redukovala na finanční a hospodářské zájmy.