V době, kdy si premiér Nečas nejspíš už možná pakuje kufry z Kramářovy vily, není od věci zamyslet se nad jednou příčinou úpadku ODS v posledních letech. Není třeba rekapitulovat historické detaily a zákulisní boje, víc možná napoví pohled z ptačí perspektivy.

ODS vyhrála volby v roce 2006  zejména díky marketingově i obsahově dobře udělanému programu tzv. Modré šance. Šlo o klasické pilíře pravicově-liberální ekonomické politiky. Jednoduchý daňový systém bez výjimek, rovná 15 % daň pro všechny včetně jednotné a nízké sazby DPH. Klasický pravicový program inspirovaný Arthurem Lafferem, jehož jméno nese i ona slavná daňová křivka, na níž se dříve pravice tak ráda odvolávala.

Co z tohoto pravicového programu od té doby zbylo? Entropie ODS začala někdy v roce 2007. Premiér Topolánek tehdy namísto tvůrce celého ekonomického programu ODS Vlastimila Tlustého dosadil v té době už jen řadového člena KDU-ČSL Miroslava Kalouska. Ten byl přitom tehdy na politickém dně: v roce 2006 oznámil vznik koalice s ČSSD podporovanou komunisty a vypadalo to, že jeho politická kariéra je u konce. Tímto krokem Kalousek pobouřil jak členskou základnu KDU-ČSL, tak velkou část veřejnosti a v reakci na to dobrovolně odstoupil z funkce předsedy strany i předsedy poslaneckého klubu. Nečekaně ho však vzkřísil právě Topolánek, který se strategickým myšlením nikdy nevyznačoval.

Topolánek se tímto pověřením Kalouska dobrovolně za ODS vzdal klíčového ministerstva a poškodil tím ODS zásadním způsobem na mnoho dalších let. ODS tak nejenže přišla o „silové“ ministerstvo a o politický monopol na pravicovou ekonomickou politiku, ale také dobrovolně vytvořila prostor pro novou konkurenční stranu na pravici. Kdyby se tehdy Kalousek nestal hlavní tváří „reformního“ programu pravicové vlády, TOP 09 by asi nikdy neuspěla a ODS by byla bez vážné konkurence.

Topolánkovo postoupení ministerstva financí Kalouskovi se nakonec ukázalo být i příčinou jeho pádu. Jeho nešikovná personální politika při křehké většině sto jedna hlasu dala Tlustému a jeho spojencům důvod k pomstě, kteří nakonec spolu s dalšími rebely a za asistence Václava Klause vládu položili.

V předčasných volbách v roce 2010 pak ODS z Tlustého Modré šance zbyla už jen Nečasova síťovka, tedy program vyloženě negativní, postavený hlavně na strašení sociální demokracií a Řeckem. Programové „reformní“ trumfy měla už v rukou TOP 09 s Kalouskem jako hlavní tváří pravicových reforem. ODS tehdy přišla o více než 830 tisíc voličů oproti volbám v roce 2006.

Zatímco Nečas nese odpovědnost za fungování celé vlády, klíčový resort k realizaci hospodářské politiky drží Kalousek. Největší odpovědnost za fungování vlády tedy nese ODS, která ale zároveň nemá možnost ovlivňovat Kalouskovu ekonomickou a daňovou politiku. Rozdělení premiéra a nejdůležitějšího ministerstva mezi dvě konkurenční strany vytváří schizofrenní situaci, která v sobě vždy ponese potenciál rozkolu. Případné úspěchy v realizaci si připíše TOP 09, neúspěchy půjdou na vrub všem a nejvíc ODS jako straně nejsilnější.

Premiér Nečas je zároveň neobyčejně slabý člověk, který nemá vůdcovské schopnosti a vyznačuje se podobně nešťastnou personální politikou jako Topolánek. Ministry za ODS je schopen odvolávat bezdůvodně nebo jen s nepřesvědčivým zdůvodněním (Fuksa, Pospíšil), nejspíš jen proto, aby získal podporu regionálních sekcí strany. Dosud se však nestalo, že by se pokusil odvolat ministra z koaliční strany, a to ani tehdy, když šlo o osoby, které na danou funkci zjevně nestačí (J. Dobeš, P. Dobeš, A. Hanáková).

U současných ministrů TOP 09 by se důvodů k odvolání přitom našlo více než dost. Ministerstvo financí pod Kalouskovým vedením pravidelně selhává při tvorbě rozpočtu a v odhadech hospodářského vývoje, na což už si většina z nás docela zvykla. Kalousek se vážně provinil, když volal policejnímu vyšetřovateli a prezidentovi v případu CASA. Jeho ministerstvo selhává i jako hlavní kontrolní orgán při čerpání evropských dotacích, podobně jako závažně selhala pod ministerstvo spadající celní správa jako kontrolní orgán při výrobě a distribuci alkoholu.

Podobně závažně selhal v metanolové kauze také ministr zdravotnictví Heger. Ten nejenže nechal křeslo hlavního hygienika šest měsíců neobsazené, ale dokonce ani není známo, že by se Heger pokusil získat lék proti otravě metanolem. Je 200 tisíc korun za dávku, což je v tomto případě cena za jeden lidský život, opravdu tak moc? Kdyby nám lék proti otravě metanolem Norové nepřivezli darem ze své iniciativy, snad bychom se ho nedočkali dodnes. Toto selhání dvou ministerstev má na svědomí zatím 26 obětí. Ani to nejsou pro Petra Nečase dostatečné důvody k odvolání?

Vraťme se ale zpátky k příčině úpadku ODS. Pozice Petra Nečase ve vlastní straně by nemusela být tak slabá, kdyby stejnou pozornost, jako věnoval získávání mocenské podpory v jednotlivých regionech, věnoval také budování ideové legitimity. Kdyby tedy mohl svým straníkům nabídnout nějaké ideje a burcovat stranickou základnu na svou podporu, jak navrhovali někteří komentátoři. Jenže za co? Za vyšší DPH? Nebo za snížení daňových paušálů pro živnostníky? Nebo za církevní restituce? Nebo za boj proti údajnému dalajlamismu? Jaké ideje dnes Petr Nečas vlastně reprezentuje?

ODS se nevzchopí, dokud se nevrátí ke skutečně pravicové ekonomické politice a rétorice a nestane se tak sebevědomým ideovým lídrem na pravici. Pod Nečasovým vedením je však spíš ve vleku nápadů ministra Kalouska. Klíčové pro ODS, ať už bude jejím předsedou kdokoli, by tak mělo být získání vlivu na chod ministerstva financí. Takový „návrat Laffera“ a ekonomické politiky do ODS by nakonec prospěl i celkové politické kultuře v zemi, kde se zdá, že mezi levicí a pravicí je jediný rozdíl v tom, jaké daně chce kdo zvyšovat, přičemž zvyšování daňové zátěže je to, na čem se shodnou všichni.

Chce-li Nečas před svým pravděpodobně blízkým politickým pádem své ODS něčím opravdu prospět, ať odvolá ministry Kalouska a Hegera. Sám už totiž možná nemá co ztratit a alespoň jednou by se ukázal — jak se v machistickém Česku říká — „jako opravdový chlap“, který jen nereaguje na to, co udělají silnější.