Nejnebezpečnější filozof Západu

Jiří Pehe

Je-li liberální demokracie víceméně už jen iluzí, které se globální kapitalismus bude chtít pod heslem efektivity zbavit ve prospěch autoritářství, pak rozhodně stojí za to přemýšlet nad tématy, která nastoluje Slavoj Žižek a jeho knihy skutečně číst.

Slovinský filozof Slavoj Žižek je v některých kruzích považován za nejbrilantnějšího intelektuálního provokatéra současnosti, jinými je oslavován jako nejlepší diagnostik patologií i vnitřních rozporů současného kapitalismu a liberální demokracie, a dalšími je zatracován jako nenapravitelný marxista, který údajně vybízí ke svržení současného systému s pomocí násilných metod nebo dokonce glorifikuje stalinismus.

Český intelektuální diskurs se sice k Žižekovi v poslední době občas odkazuje, ale dost často se zdá, že zejména jeho kritici ve skutečnosti poctivě nepřečetli ani jednu z jeho knih. Navíc Žižek píše a psal na mnoho různých témat, jeho intelektuální záběr, kombinující filozofické úvahy, lacanovskou psychoanalýzu a kulturní kritiku, je ohromující.

Žižekova předposlední kniha, „Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“, kterou v českém překladu a s doslovem Radovana Baroše vydalo nyní nakladatelství Rybka Publishers, z desítek knižních i časopiseckých titulů, které se s Žižekovým jménem pojí, vyčnívá nejen proto, že je jednou z nejpodnětnějších intelektuálních reflexí ekonomické krize z roku 2008, ale také proto, že v sobě synteticky propojuje Žižekovy ústřední teze, které jeho český čtenář zná i z několika knih vydaných v češtině, například Mao: O praxi a rozporu (nakladatelství Grimus), Podkova nade dveřmi (nakladatel Akademie výtvarných umění), Humanismus nestačí (s Michalem Hauserem, nakladatel Filozofia), Mluví tu někdo o totalismu (nakladatel tranzit.cz) a Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie (nakladatel Luboš Marek — 3K).

Kniha je svého druhu polemikou s „utopií“ liberalismu, která podle Žižeka definitivně zemřela v roce 2008. Skutečnou utopickou érou byla podle něj ona šťastná devadesátá clintonovská léta se svou vírou, že jsme dospěli na „konec dějin“, že lidstvo nakonec objevilo zázračnou formuli ideálního socioekonomického uspořádání…Tato utopie zemřela dvakrát, protože zhroucení liberálně demokratické politické utopie 11. Září 2001 ponechalo ekonomickou utopii globálního tržního kapitalismu netknutou; pokud má finanční kolaps z roku 2008 nějaký historický smysl, tak je to zvěstování konce ekonomické tváře Fukuaymaova snu.

Řešení, které Žižek nabízí, dobře sumarizuje Radovan Baroš v názvu svého doslovu: Sejdeme se v pekle nebo v komunismu. S  Žižekovým komunistickým východiskem budou mnozí nesouhlasit, skutečností ale je, že Žižek je jako vždy brilantní v popisu toho, co vidí jako cestu současného systému globálního kapitalismu do pekla.

Jediná skutečná otázka dneška podle něj zní: schvalujeme převládající naturalizaci kapitalismu, nebo současný globální kapitalismus produkuje antagonismy natolik nesmiřitelné, že mu znemožňují, aby se reprodukoval donekonečna?

Takové antagonismy jsou podle Žižeka čtyři: bezprostřední hrozba ekologické katastrofy, neslučitelnost koncepce soukromého vlastnictví s pojmem takzvaného „intelektuálního vlastnictví“, společenské důsledky vědecko-technických inovací (zejména na poli biogenetiky) a v neposlední řadě vznik nových forem apartheidu, nových Zdí a slumů.

Zápasům vedeným ve všech těchto oblastech je společné vědomí destruktivního potenciálu, které hrozí až vyhubením lidstva, pokud by kapitalistická logika oklešťování obecně sdílených statků našeho života dostala volnou ruku. Oněmi obecně sdílenými statky jsou statky kultury, statky vnější přírody a statky vnitřní přírody (biogenetické dědictví lidského rodu).

Toto trojí ohrožení naší veškeré existence z nás ze všech činí proletáře, zredukované na „subjektivitu bez substance.“ Eticko-politickou výzvou dneška je, abychom se v této figuře rozpoznali. V jistém ohledu jsme totiž všichni vyloučeni: z přírody stejně jako z naší symbolické substance.

Podle Žižeka není možné nevidět, že každý ze tří zmíněných procesů proletarizace odkazuje k apokalyptickému meznímu bodu: ekologické katastrofě, biogenetické redukci lidských bytostí na manipulovatelné stroje a totální digitální kontrole nad našimi životy.

Žižek upozorňuje, že v současné době existují minimálně čtyři podoby apokalyptismu: křesťanský fundamentalismus, spiritualita v duchu hnutí new age, techno-digitální posthumanismus a sekulární ekologismus. Všechny sdílejí základní předpoklad, že lidstvo spěje k nulovému bodu radikální transmutace, jakkoliv se jejich jednotlivé ontologie zásadně odlišují.

Podle Žižeka je taková „apokalyptická proletarizace“ nedostatečná. Postupující oklešťování obecně sdílených statků se týká jak vztahů lidí k objektivním podmínkám jejich životních procesů, tak vztahů mezi lidmi samotnými: obecně sdílené statky jsou privatizovány na úkor zproletarizované většiny.

Žižek tudíž na rozdíl od apokalyptických teorií míní, že ještě není pozdě a sdílené statky mohou být kolektivnímu člověčenstvu navráceny za určitých okolností i bez autentického komunismu, například v rámci autoritativně-komunitaristického režimu.

Pro levicového liberála je v Žižekově polemice s liberalismem nejzajímavější otázka vztahu liberální demokracie a globálního kapitalismu. Žižek vidí liberální demokracii jako systém, který se zcela ocitl v nenávratném područí kapitalismu, a jako takový je svého druhu utopií. Korupce v systému zastupitelské demokracie není založena jen na individuálním obcházení práva, ale má i druhou tvář: je neoddělitelnou systémovou součástí liberální demokracie, protože ta se snaží sloučit a moderovat různé soukromé zájmy.

Parlamentní demokracie je založena na iluzi, že lidé skutečně o něčem rozhodují. V citaci Noama Chomského Žižek připomíná, že „jen tehdy, když je hrozba lidové participace zažehnána, lze bez obav uvažovat o nastolení demokratických mechanismů.“

Celý systém nadvlády soukromých zájmů kapitálu nad demokracií je založen na vytváření zdání, že řadový občan se spolupodílí na rozhodování. Občan v parlamentní demokracii je prý králem, jenže bohužel jen „králem“ v konstituční monarchii, jenž rozhoduje pouze formálně.

Namlouváme si, že žijeme v postideologické době, ale ve skutečnosti jsme ovládáni ideologií „anti-utopie“, jež nás ovládá s pomocí iluzí a mýtů, které jsou nám vnucovány tak mocnou silou, že jsme ztratili schopnost je vnímat. Kapitalismus se stal Reálnem našich životů, alternativa se zdá nemožná. Žižek nabízí svou radikální alternativu.

Levicový liberál namítne, že spor o to, zda globální kapitalismus zcela nenávratně pohltil a zprivatizoval demokracii, a učinil z ní pouhou iluzi, ještě není definitivně vyřešen. Jinými slovy: podobně jako se v období po druhé světové válce podařilo některým evropským státům kapitalismus v národním rámci efektivně spoutat, a vytvořit jakousi produktivní harmonii mezi principy rovnosti, svobody a bratrství, je otázkou, zda se nedá i momentální nadvláda globálního kapitalismu nad demokracií otočit ve prospěch demokracie.

Jinými slovy, otázka zní, zda se s pomocí aktivizace občanské společnosti na globální úrovni, globální regulace trhu a prosazení vlády práva, přece jen nepodaří nastolit nadvládu demokracie nad kapitalismem, jakkoliv Žižek by nepochybně namítl, že tento boj je už prohraný, protože agendu pro demokracii, ba i jazyk kterým o světě mluvíme, určuje panství kapitalismu.

V Manifestu radikálního liberalismu, který jsem sepsal s Janem Šternem, se praví, že kapitalismus je dobrý sluha, ale zlý pán. Globální kapitalismus se stal zlým pánem, a země, jako jsou třeba ty skandinávské, kde platí, že je spíše dobrým sluhou liberální demokracie, se dají dnes považovat spíše za „ostrůvky pozitivní deviace.“

O vzájemném poměru mezi demokracií a kapitalismem v globálním měřítku nakonec možná rozhodne odpověď na otázku, kterou si klade i Žižek: „Co když demokracie, tak jak ji chápeme, už není podmínkou a hybnou silou ekonomického rozvoje, ale spíše jeho překážkou?“

Pokud by odpověď na tuto otázku byla, jak si myslí Žižek, že liberální demokracie je víceméně už jen iluzí, které se globální kapitalismus bude chtít  pod heslem efektivity zbavit ve prospěch autoritářství, pak rozhodně stojí za to, spolu se Žižekem, hluboce přemýšlet nad tím, čím se ještě detailněji než v knize „Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“ zabývá ve své poslední knize, publikované v roce 2010.

Její název je výmluvný: Living in the End Times. V překladu zhruba Žití na konci časů.

    Diskuse (158 příspěvků)
    Martin Šimsa, filosof
    July 12, 2011 v 19.57
    radikální marxisté a neoliberálové
    Sice jsem Žižekovu knihu nečetl, ale dle referátu a několika jiných textů řadím Žižeka mezi vtipné a subverzivní marxisty, kteří demontují liberální a parlamentní demokracii z druhé strany než neoliberálové. To, co mají společné, je přeceňování ekonomiky a globálního kapitalismu - ne že by nebyly nebezpečné, ale do pekla nás mohou dovést jak ti, tak ti. Globální kapitalismus je právě tak iluzorní či virtuální jako liberální či parlamentní demokracie. Pokud v parlamentní liberální a sociální demokracii přestaneme věřit a usilovat o ní ať už z hlediska radikální pravice či z hlediska radikální levice, dopadne to podobně. Čtěme Žižika stejně kriticky jako Klause, Friedmanna či Hayeka!
    Roman Kanda
    July 13, 2011 v 10.28
    Deklinace
    Jen drobnou poznámku filologického puntičkáře. Příjmení slovinského filozofa bychom asi měli skloňovat takto: genitiv "Žižka", ne "Žižeka", dativ "Žižkovi", ne "Žižekovi" atd. Tak se to skloňuje i v jeho mateřském jazyce.
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    July 13, 2011 v 11.23
    S tím nelze spouhlasit, p. Šimso
    Po ovoci poznáte je, řekl by biblicky váš otec.
    Hayek a Friedman pracovali na demontáži sociálního státu a faktickém podvracení liberální demokracie proto, aby umožnili účinnější vykořisťování a větší útisk širokých vrstev obyvatelstva, zatímco Žižek podvrací liberální demokracii proto, aby vykořisťování a útlaku bránil. To je podstatný rozdíl...
    Roman Kanda
    July 13, 2011 v 11.51
    S výzvou ke kritickému čtení Žižka bych, pane Šimso, souhlasil - ostatně sám Žižek by s ní asi souhlasil také, protože jeden z jeho metodologických imperativů zní: bezohledná kritika. Vrací se k Marxovi a Leninovi tak, že je čte bezohledně kriticky.

    Ale s tím kontextem, v němž tento metodologický motiv zazněl, naopak souhlasit nemohu. Dávám za pravdu Martinovi. Myslím, že fundamentální kritika kapitalistické ekonomiky ještě nemusí znamenat přeceňování síly kapitalismu. On totiž asi lze sotva přecenit, bohužel.
    Martin Šimsa, filosof
    July 13, 2011 v 13.6
    otázka
    Jak jinak se snažit kontrolovat a krotit globální a každý jiný kapitalismus než demokratickou (filosofickou, společensko-vědní) kritikou, tedy demokracií? Komunismem? O tom silně pochybuji. Chci jen upozornit na ten aspekt, že pokud radikální marxisté jen kritizují kapitalismus, nic jiného než utopii nenabízí a přitom se zbavují jediného účinného nástroje, kterým je demokracie, tak se fakticky mohou dostat do podobných myšlenkových poloh jako neoliberálové, i když s opačným znaménkem a záměrem.
    Roman Kanda
    July 13, 2011 v 13.40
    Tož, obávám se, že demokracie jakožto určitý soubor "pravidel hry", politických a právních norem, je totálním kapitalismem ohrožována. A kritika totálního kapitalismu se musí soustředit na jeho podstatu - ekonomiku, strukturu vlastnických vztahů, pojetí trhu... Pro mě by to byla radikální kritika právě ve jménu demokracie. Jsem demokrat, pak teprve to ostatní.
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    July 14, 2011 v 0.55
    Co je to demokracie?
    Staří Athéňané by náš dnešní politický systém za demokratický neuznali.
    Pozor, nemluvil jsem o tom, že Žižek podvrací demokracii, nýbrž LIBERÁLNÍ (=současnou parlamentní) demokracii, o níž on sám (a mnozí jiní) tvrdí, že se už vyprázdnila a zcela zformalizovala (a je durch und durch prolobbovaná). Tyto pesimistické pohledy nelze brát na lehkou váhu.
    Já s tím nesouhlasím, sázím stále ještě na liberální demokracii (a dokonce na socdem, kterážto je její tradiční součástí). Je ale zároveň jasné, že má-li se podařit zkrocení globálního kapitalismu (v tom s vámi také plně souhlasím), bude nutné i ten současný politický systém měnit a změnit, více jej otevřít občanské a lidové iniciativě atd.
    Petr Štěpánek, grafik a programátor
    October 14, 2011 v 19.27
    Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška
    Tak jsem téměř přečetl v názvu zmíněnou knihu Slavoje Žižka. Částečně i díky tomuto článku, protože mi články pana Peheho připadaly dobré. V tomto článku o Žižkovi píše: "dalšími je zatracován jako nenapravitelný marxista, který údajně vybízí ke svržení současného systému s pomocí násilných metod nebo dokonce glorifikuje stalinismus.". Inu, musím říct, že Žižek k nsáilí skutečně vyzývá, otevřeně mluví o velmi sporné diktatuře proletariátu. V tomto citátu deklaruje, co je jeho cílem: "[6:55:16 PM] Petr Štěpánek a Andrea Votrubová: Dnes bychom více než kdy jindy měli trvat na tom, co Badiou označuje jako "věčnou" Ideu komunismu nebo také jako komunistické "neproměnné" - "čtyři fundamentální koncepty" táhnoucí se od Platóna přes středověké mileniální revolty až po jakobínství, leninismus a maoismus: přísnou egalitářskou spravedlnost, disciplinární teror, politický volunrtarismus a důvěru v lid"....

    Disciplinární teror, diktatura proletariátu a myšlení ve stylu "kdo nejde s námi, jde proti nám" - takto uvádí ve své knize na scénu jiného současného filosofa : "Peter Sloterdijk (každopádně ne jeden z nás, ale také ne úplný hlupák)"......

    Jeho kritika současného systému a jeho ideologie je zajímavá a trefná, s jeho způsobem řešení se ovšem ztotožnit nemůžu ani v nejmenším. Nenávistný byl už Marx, nenávistný je Žižek. Skutečně věříte že cesta násilí a nenávisti je ta správná ?
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    October 15, 2011 v 13.58
    Myslím, že v úvahách zmíněných Marxe a Žižeka
    zřetelně převyšuje snaha ozřejmit důvody-zákonitosti vedoucích ve společnosti k výbuchům násilí, než snaha násilí realizovat . Na rozdíl od vás, nevidím žádnou pravděpodobnou možnost společenského vývoje, která by dnes vyloučila ze soupeření společenských sil o moc tradiční pendl mezi periodamy liberálně a despoticky strukturované společenské moci. Marx a Žižek prvotně nabízí kritiku-nesouhlas s takovým jednáním, které akceleruje násilí. Tedy nabízí výzvu k oddálení společenského řešení přechodem k totalitě. (Což mohou činit pouze v liberálním duchem v liberálním prostředí) A poté předkládají vizi periody zákonitě navazující. Za tím se neskrývá nenávist - spíše lítost.
    Petr Štěpánek, grafik a programátor
    October 15, 2011 v 14.25
    Nesouhlasím - pro pana Petraska
    Pokud Žižek vidí jako vizi disciplinární teror a diktaruru proletariátu, tak to není výzva k násilí ? Potom ovšem asi jinak definujeme slova teror a diktarura, podle mé definice (která je snad obecnější) vždy s násilím souvisí. Celkově je Žižkův styl velmi fanatický, mluví o Věčné komunistické Ideji, o komunistické Spáse (obojí píše velkými písmeny, tak jako zapálení věřící píší slovo Bůh). Dalo by se na jeho textech hezky dokumentovat, nakolik je komunismus sekularizovaným mesianistickým náboženstvím bez Boha. Navíc mi vůbec není blízká jeho intelektuální základna, Marx, Hegel, Freud (a Lacan). U všech těchto myslitelů se projevuje silně reduktivní obraz člověka, bez jakýchkoliv duchovních možností, Hegela pro popírání jedince ve prospěch státu a dějin oprávněně kritizoval ve své době už Kieerkegaard, o Freudově obrazu člověka (kde všechno je převáděno pouze na libido a jeho touhy) byla napsána taky řada analýz srovnávající jeho pojetí člověka s parním strojem atd. Pro Marxe je také masa důležitější než jedinec a jeho práva, právě proto může postulovat nutnost diktatury proletariátu. Zkrátka si myslím, že cesta kterou navrhuje Žižek už byla vyzkoušena a velmi se neosvědčila. Dočkat se z diktatury globláních kapitalistů do diktatury proletariátu nepovažuju za žádné smysluplné řešení, které by v konečném důsledku osobnost člověka osvobodilo. Naopak by bylo možné očekávat onen disciplinární teror, ke kterému Žižek vyzývá.
    + Další komentáře