Severské premiérky. Proč je Skandinávie v zastoupení žen tak úspěšná?
Kristina NěmcováVe většině severských zemí stojí v čele vlády žena. Ženská emancipace má na severu silnou podporu. ČR má co dohánět. Ke zvýšení zastoupení žen v politice by se měla inspirovat třeba zlepšením strukturálních podmínek, zejména v oblasti péče.
Sanna Marinová, Magdalena Anderssonová, Mette Frederiksenová a Katrín Jakobsdóttir. Všechny tyto ženy mají jedno společné: momentálně stojí v čele vlád severských zemí. Ve většině zemí nejsou ani prvními ženami, které se premiérského postu ujaly. Proč se ve Skandinávii ženám v politice tolik daří?
Lékařka, která změnila Norsko a unikla Breivikovi
Norsko sice v současnosti ženu v čele vlády nemá, ale drží dějinné prvenství. Je 4. únor 1981. Zatímco v komunistickém Československu jdou do kina Postřižiny v hlavní roli s budoucí prezidentskou kandidátkou Magdou Vašáryovou, v Norsku se píše historický okamžik. Lékařka a sociální demokratka Gro Harlem Brundtlandová se stává historicky první norskou premiérkou. V politice ovšem není žádným nováčkem, od roku 1974 zastávala post ministryně životního prostředí.
V premiérském úřadě sice vydržela jen do října, později ji ale ještě čekaly dva úspěšnější mandáty, během nichž si zasloužila přezdívku Matka Norska. S premiérskou funkcí se definitivně rozloučila z vlastního rozhodnutí v roce 1996. Krátce na to se rovněž jako první žena v historii stala generální ředitelkou Světové zdravotnické organizace (WHO) a z této funkce se mimo jiné zasadila o vnímání násilí jako hlavního problému veřejného zdraví.
O stav své domovské strany se ale zajímala i po skončení angažmá v politice. Málem se jí to v červenci 2011 stalo osudným. 22. července toho roku měla Harlem Brundtlandová na ostrově Utøya v dopoledních hodinách besedu s mladými sympatizanty a členy sociální demokracie, kteří se na ostrově scházeli každoročně. Mezi nimi i vnučka bývalé premiérky. Odjela zhruba hodinu před příjezdem ultrapravicového teroristy Anderse Breivika, který na ostrově zavraždil sedmasedmdesát lidí. Podle jeho slov měla právě bývalá premiérka být jednou z jeho hlavních obětí — společně s tehdejším premiérem Jensem Stoltenbergem.
Novinářka Åsne Seierstadová popisuje dobu vlády „Matky Norska“ jako období vlády mocné ženy, symbolizující nové sebejisté Norsko. To nové Norsko, ve kterém mladé ženy s troufalou samozřejmostí vzaly útokem vysoké posty v zemi a obsadily je. Poprvé vládu tvořily převážně ženy, což bylo po období většinově mužské politiky pro Nory šokem. „Další premiérka už nebude řešit takové problémy, jako jsem řešila já,” hodnotila zpětně svou éru samotná Harlem Brundtlandová.
Premiérka v křiváku
Fotky finské premiérky Sanny Marinové v křiváku, během hudebního festivalu, s vínem v ruce nebo ve finském dresu, když zuřivě fandí národnímu týmu ve finále hokejového mistrovství světa, jsou hitem internetu. Marinová by si podobnou publicitu přitom zasloužila i za jiné věci, než je její vzhled a oblečení.
Když se Sanna Marinová stala v prosinci 2019 ve 34 letech předsedkyní finské vlády, byla vůbec nejmladším člověkem, který se kdy ujal premiérské funkce. A to i přesto, že v tu dobu měla roční dceru. Nástup do funkce v prosinci 2019 pro ni jistě nebyl jednoduchý. Zakrátko musela navíc čerstvě zvolená premiérka čelit zkoušce v podobě vypořádání se s pandemií covid-19 a později s ruskou invazí na Ukrajinu, jejímž důsledkem je pravděpodobný vstup Finska do NATO. Přestože ještě v lednu letošního roku sama Marinová vstup odmítala, válka na Ukrajině změnila názor nejen jí, ale i většiny Finů.
I když má Marinová za tři roky ve funkci na účtě pár kontroverzí, jako je návštěva klubu po setkání s covid pozitivním ministrem, většina finských voličů je s jejími kroky spokojená. I tak ji ale v čase do voleb, které se budou konat příští rok, čeká nesnadný úkol — její domovská sociální demokracie v červencových průzkumech lehce zaostává za opoziční, pravicovou Národní koaliční stranou.
Zatímco Sanna Marinová je ve Finsku dokonce třetí ženou ve své funkci, Švédsko v tomhle ohledu mezi severskými zeměmi až do konce listopadu minulého roku zaostávalo. Dosavadní premiér Stefan Löfven se v důsledku červnového pádu vlády rozhodl rezignovat a ve funkci ho nahradila jeho ministryně financí Magdalena Anderssonová. Nezávislá poslankyně Riksdagu Amineh Kakabavehová tehdy historický okamžik zvolení první ženy v premiérské úřadu okomentovala slovy: „Pokud mají ženy právo volit, ale nikdy nejsou zvoleny do nejvyšších postů, demokracie není kompletní.”
Přestože nástup Anderssonové do funkce zpočátku zkomplikovala debata o státním rozpočtu, dokázala za necelý rok vytáhnout švédské Sociální demokraty z nízkých čísel na favorita zářijových voleb. Po začátku války na Ukrajině, kdy Švédsko bylo jedna z prvních zemí, která nabídla Ukrajině vojenskou pomoc, předpovídaly průzkumy sociálním demokratům pod vedením Anderssonové dokonce rekordních dvaatřicet procent podpory.
Proč zrovna Skandinávie?
Proč se ale zrovna ve Skandinávii tolik daří ženám v politice? Podle právničky a politoložky Zuzany Fellegi, působící na Anglo-Americké univerzitě, není fenomén severských premiérek jevem náhodným, ale výsledkem graduálního nárůstu zastoupení žen v parlamentu a rozhodovacích pozicích od konce druhé světové války.
Severské země dosáhly téměř třicetiprocentního parlamentního zastoupení již v osmdesátých letech minulého století, za což vděčí mimo jiné i rozšířenému používání stranických kvót. Nyní se pohybují na pětačtyřiceti procentech. Pro srovnání — u nás je nyní zastoupení žen v Parlamentu dvacetiprocentní, což je prozatímní rekord.
Fellegi dále upozorňuje na příznivé severské strukturální podmínky, které zahrnují existenci silných sociálně-demokratických stran a sociálního státu, poměrného volebního systému založeného na principech sociálního a geografického zastoupení, vysokou úroveň aktivismu a dobře etablované ustanovení o rovnosti — rovná odměna a rovné zacházení byly regulovány již v sedmdesátých letech.
Za jednu z vůbec největších výhod — zejména oproti České republice — Fellegi považuje rovnější dělbu péče mezi partnery a dostupnost předškolních zařízení. Všechny tyto faktory podle ní umožnily současné, téměř paritní spolu-rozhodování žen a mužů ve veřejné sféře.
Nabízí se tak otázka, zda podobného prostředí může dosáhnout i česká politika. Právnička a politoložka Zuzana Fellegi věří, že ano, ale nikoli za dosavadních podmínek: „Země, které nyní dosahují vyrovnané zastoupení žen v politickém vedení, mají velmi dobře ošetřeny strukturální podmínky, zejména otázku péče, která je pro většinu političek největší bariérou. Navíc mnohé z nich používají buď dobrovolné vnitrostranické nebo zákonné kvóty. Tyto prostředky zabezpečují, že se ženy na kandidátní listinu dostanou a reálně také budou mít kapacitu se této práci věnovat. U nás tyto podmínky dosud chybí,” shrnuje Zuzana Fellegi.