ČSSD prošla pod vedením Jana Hamáčka dalšími volbami, které pro stranu skončily debaklem. Na tom by se shodli patrně všichni pozorovatelé politického dění, bez ohledu na své politické preference. Tedy snad až na jednu výjimku. Tu představují sami sociální demokraté.

Sledováním oficiální povolební tiskové konference i různých vnitrostranických fór by člověk neznalý volebních výsledků mohl nabýt dojmu, že se vlastně žádná zásadní katastrofa nestala, nebo že strana aspoň udržela svůj vliv, který měla po volbách v roce 2016.

Tehdejší čísla, která jsou dnes jen vzdálenou vzpomínkou na dávno zašlé „časy hojnosti“, přitom zahájila mocenský pád Bohuslava Sobotky. Obhájení ani ne třetiny mandátů přitom pozici současného předsedy, jak se prozatím zdá, upevňuje.

Jistě, existovaly předpovědi, které ČSSD věštily, že se nedostane do zastupitelstev možná deseti krajů, a ty se nenaplnily. Co to ale reálně znamená? Pro stranu je životně důležité přežít nadcházející sněmovní volby, které se až nepříjemně rychle blíží. Na nějakou zásadní změnu má čistě teoreticky rok. Teoreticky proto, že sjezd ČSSD má proběhnout v běžném lednovém termínu, takže si rovnou můžeme odečíst tři měsíce. Není přece kam spěchat…

Velká malá čísla

Prvním faktem, který nechává stranu ledově klidnou, a přitom by ji měl budit ze spaní, je celostátní výsledek krajských voleb, tedy procentuální poměr všech hlasů odevzdaných v celé České republice. V krajských volbách sice nemá vliv na výsledky v jednotlivých krajích, nicméně jde o indikátor celkové oblíbenosti značky ČSSD — a právě o celou republiku, ne o jednotlivé kraje, se za rok bude hrát.

V uvedeném ukazateli strana propadla, protože se už podruhé za sebou nedostala přes pět procent. Celkový výsledek ČSSD přitom nezohledňuje preference strany v Praze, kde se nevolilo, a kde ČSSD přestala být politicky relevantní už po posledních komunálních volbách.

První takto fatální neúspěch přišel v evropských volbách, kde stranu stál zastoupení v Evropském parlamentu. Reflexe rok a čtvrt starého neúspěchu přitom byla v pravdě nulová.

Vedení strany necítilo potřebu vyvodit z něj osobní odpovědnost nebo udělat vlastně jakoukoli změnu strategie — nebo přesněji řečeno nějakou strategii začít vymýšlet. Po nynějším výsledku v krajích je již legitimní hovořit o trendu, který vede stranu směrem do politického záhrobí.

Námitka, že do celkového výsledku se nezapočítávají výsledky volebních koalic, kterých se ČSSD účastnila a které se celkově těšily většímu úspěchu, neobstojí. Ani v celostátních volbách totiž nebude ČSSD kandidovat v koalici, ale sama za sebe.

Alternativou samozřejmě může být, že nakonec strana samostatně kandidovat nebude, ale to už jsou úvahy na jiné téma. Veřejně se tedy budeme možného předvolebního sevření jediným koaličním partnerem potenciálně přicházejícím v úvahu děsit až někdy příště, pravděpodobně po sjezdu.

Velké malé kraje

Zdánlivým protiargumentem proti výše napsanému může být to, že ČSSD sice v některých krajích propadla, ale v některých jiných se jí povedlo relativně uspět, či přesněji řečeno neztratit tak moc. Bohužel, matematika sněmovních voleb je v tomto ohledu neúprosná a krutě diskriminační. Ve skutečnosti totiž na tom, kde strana uspěje a kde propadne, záleží.

Člověk detailně neobeznámený s českým volebním systémem by mohl předpokládat, že jednotlivé kraje by měly mít víceméně podobné zastoupení poslanců. Jenže nemají. Kraje jsou zcela umělé územní celky, jež se kromě jiného vyznačují i obrovskými rozdíly z hlediska počtu obyvatel.

Volebním obvodem ve sněmovních volbách je ale právě kraj. A počet poslanců je dán právě počtem obyvatel kraje. V praxi to vede k mnohokrát kritizované disproporci v rozdělení poslaneckých mandátů, kdy v malých krajích (třeba v Libereckém nebo Karlovarském kraji) musí dostat na jeden mandát až dvojnásobný podíl hlasů, než kandidátky například v Praze nebo v Jihomoravském kraji.

Ze 200 mandátů v poslanecké sněmovně se jich 98 rozděluje v Praze, Středočeském kraji, Jihomoravském kraji a Moravskoslezském kraji. Jakákoli politická strana, která chce ve sněmovních volbách uspět, musí udělat přinejmenším solidní výsledek právě zde.

ČSSD má už několikery volby v řadě ve všech zmíněných krajích (aktuálně snad s určitou výjimkou severní Moravy, kde je ale výsledek pořád jednociferný) výsledky katastrofální. V Praze a čerstvě i ve středních Čechách ČSSD jako relevantní politická síla už ani neexistuje.

Na jižní Moravě má v pětašedesátičlenném krajském zastupitelstvu celé čtyři zástupce, podobně jako SPD. A do koalice s ní ostatní strany vůbec nepočítají. Zda se situace v ostravské ČSSD v základních parametrech personálně stabilizovala, těžko zatím posuzovat, ale zdá se, že ztracená důvěra se zpět zatím nevrací.

To, že si strana drží relativně dobrou, nebo alespoň akceptovatelnou pozici na Vysočině nebo v Jihočeském kraji, je sice pěkné, ale pro sněmovní volby to prostě nestačí. Že to je nefér a diskriminační vůči voličům na těchto politických periferiích? Ano, je.

Nespravedlivé rozdělení mandátů samozřejmě souvisí i s nespravedlivým dělením zdrojů, což vede k celkové ekonomické i sociální stagnaci — to už máme dokonce i spočítáno. Reflexe politického problému regionů je nicméně pod rozlišovací schopnost přátel z Hybernské. Že by z ní některý z aktuálních sociálnědemokratických kandidátů udělal téma, jsem si bohužel nevšiml.

Referendum o vládě

Méně zjevným, přesto však důležitým faktorem dalšího nezdaru ČSSD, byl fakt, že ČSSD obecně nedokázala připravit věrohodné regionální programy, které by kladly důraz na regionálně podstatná témata: čest výjimkám potvrzujícím toto smutné pravidlo. Samozřejmě nelze říct, že by ČSSD v krajích neřešila místní problémy, nebo je zcela přehlížela. Hlavní myšlenkou kampaně se nicméně stal červený svetr pana předsedy.

Krajské volby se staly opět referendem o vládě, v němž náklady nesli menší koaliční partneři. ČSSD zřejmě nemohla změnit narativ krajských voleb, ale alespoň se ho mohla pokusit oslabit a akcentovat to, co se díky ní na krajské úrovni za poslední léta povedlo, a zároveň představit vizi pro jednotlivé regiony. A právě z tohoto se pokusit udělat středobod kampaně.

Místo toho strana přistoupila na strategii každé parlamentní opozice a lidem od Aše přes Kladno až po Jablunkov jako odpověď na jejich hrozící sociální tragédie nabídla Jana Hamáčka. Vedle něj se objevovali jednotliví regionální lídři, duch červeného svetru se nad nimi všemi ale stále vznášel, aniž by bylo jasné, co přesně by měl běžnému občanovi přinést.

Hamáček relativně dobře obstál v jarní krizi zásobování, která ale pominula. Do čela Ústředního krizového štábu ho už Babiš nepustí, a nezdá se, že by to sociální demokracii až tak vadilo, a to je vše. Pokud lze do jisté míry pochopit, proč se na holdingových billboardech objevoval i teď Babiš, u Hamáčka to prostě nedává smysl.

Není totiž premiérem, tedy nějakým obecně akceptovaným vůdcem — a nalijme si čistého vína, nikdy se jím ani nestane. Je předsedou malé politické strany, která bojuje o své přežití a jejíž členové budou pod jeho vedením brzy většinu svých voličů znát osobně.

V jedné z minulých kampaní tvrdili jednotliví místní kandidáti ANO, že prý mají na Babiše číslo. Je docela dobře možné, že i místní krajští kandidáti ČSSD mají číslo na Jana Hamáčka. Ale proč by mě to mělo jako voliče zajímat?

Personální kalamity

Původní kandidátka na Ústecku měla k ideálu daleko, přesto se v jejím rámci dostal do zastupitelstva kraje jeden — zřejmě již bývalý — sociální demokrat. Kdyby proti ní nekandidovala nová kandidátka pražského vedení, mohli být sociální demokraté v krajském zastupitelstvu dva. To není moc, ale pořád je to o dva sociální demokraty víc, než kolik jich zasedne v zastupitelstvu teď.

Konflikt s ústeckými řešilo vedení reaktivací bývalého kandidáta za fašistickou DSSS. Prý dostal v rámci asi tříprocentního výprasku, který strana na severu Čech utrpěla, hodně preferenčních hlasů, takže v tom předseda Hamáček ani teď nevidí problém.

V některých senátních obvodech strana nepostavila vlastního ani koaličního kandidáta. ČSSD totiž přestala mít lidi, které by mohl nabídnout a kteří by se nebáli jít za ni s kůží na trh. Řada kvalitních a schopných straníků ji buď opustila, nebo rezignovala na jakoukoli smysluplnou činnost. Ústecké extempore je ostatně jen jednou z mnoha kapek padajících do dávno přetékajícího poháru.

Katastrofální personální stav Lidového domu se ostatně odráží v neexistujícím odborném zázemí, jehož důsledkem je například již zmíněná absence smysluplných regionálních programů. Je fér říct, že Jan Hamáček se vedení strany ujímal v situaci otevřené a hluboké krize, která vyústila de facto v odchod celé jedné generace stranických kádrů. Zároveň je třeba dodat, že na řešení tohoto stavu měl skoro tři roky.

Vstup do vlády byl katastrofální omyl

ČSSD vstupovala do druhé vlády Andreje Babiše prý proto, aby mohla prosazovat svůj program a díky tomu získala zpět své bývalé voliče. Od začátku svého spoluvládnutí s ANO absolvovala právě s tímto narativem několikery volby a ve všech propadla.

Bývalí voliči ČSSD se ke straně nevrátili a místo toho strana pomalu, ale jistě ztrácí i ty podporovatele, kteří jí dosud zbývají. Kdyby preference padaly z třiceti na pětadvacet procent, nebylo by to tak fatální, jako když se strana propadne z 5,5 % na 4,5 %.

Teze o návratu k voličům skrze vládní spolupráci s Hnutím ANO nedávala nikdy smysl z hlediska teorie, a nyní je zcela vyvrácena i volební praxí. Přesto vedení strany neustále opakuje, že se vlastně nic neděje, vláda je úspěšná: v jednom ze tří předvolebních průzkumů se občas preference dotknou i desetiprocentní hranice...

Je to živení sebeklamu. Andrej Babiš není běloušem, který ČSSD odveze zpět do pohádkových časů, kdy strana měla ve volbách přes třicet procent hlasů. Babiš parazituje na sociálnědemokratické symbolice a na některých fragmentech programu. Není to sociální demokrat ani levicový politik, nikdy jím nebyl a nikdy se jím nestane. Sociálnědemokratickými voliči — těmi bývalými i současnými — pohrdá a sprostě je zneužívá.

Hra na koaliční spolupráci byla přetaktizovaná už na svém začátku a jednoduše nefunguje. Pokud ČSSD nepochopí, že Babiš je ve skutečnosti jejím úhlavním nepřítelem a nezačne se podle toho chovat, je její osud zpečetěn.