Moderní peněžní teorie nahání strach. Právem?

Vladan Hodulák

Moderní peněžní teorie — Modern Monetary Theory (známá pod zkratkou MMT) se stává předmětem živých debat s tím, jak se k ní začínají hlásit politici jako Ocasio-Cortezová či Bernie Sanders. Zastáncům statu quo nahání strach. Čeho se bojí?

V posledních měsících se především v USA živě diskutuje o neotřelé ekonomické teorií, která značně mění doposud převládající pohled na peníze a s tím i na možnosti a omezení fungování především veřejného sektoru hospodářství. Do podvědomí se moderní peněžní teorie (Modern monetary theory — MMT) dostává i v České republice. Na nedávnou návštěvu jednoho z jejích hlavních představitelů Randalla Wraye v Brně Hospodářské noviny zareagovaly článkem, ve kterém jej nazvali jedním z nejnebezpečnějších lidí dneška.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×
MMT začíná nahánět hrůzu zastáncům statu quo nejen svým obsahem, ale i tím, kteří politici se k ní hlásí. Repro DR

Proč tolik povyku kolem jedné ekonomické teorie a proč zrovna teď? Jsou pro to dva důvody. Tím prvním je, co MMT hlásá, a tím druhým, kdo se jí v současnosti začal zaštiťovat. Zjednodušeně, když vaše ekonomická teorie mimo jiné tvrdí, že stát nemůže — nedobrovolně — zbankrotovat ve vlastní měně a vaší teorií se začnou zaštiťovat populární politici jako Alexandria Ocasio-Cortezová, vyděsíte řadu vlivných lidí a vyvoláte bouřlivou reakci.

Základy MMT

MMT je makroekonomická teorie, která se soustředí na reálné fungování současného peněžního systému. Byla vypracována v průběhu posledních tří dekád a jejími autory je skupina odborníků v čele s ekonomy Randallem Wrayem a Billem Mitchellem a bankéřem Warrenem Moslerem. Spojuje řadu proudů ekonomického myšlení z minulosti, včetně učení Johna Maynarda Keynese. Z tohoto důvodu bývá často řazena k postkeynesovskému proudu ekonomie.

Její zastánci kritizují současnou ekonomii hlavního proudu, která podle nich ve svých modelech neanalyzuje fungování skutečného hospodářství, což se následně odráží v zavádění chybných ekonomických politik. Jedním z hlavních důvodů tohoto selhání je podle vyznavačů MMT naprosto zavádějící chápání povahy peněz a jejich role ve společnosti.

Ekonomové hlavního proudu standardně považují peníze především za prostředek směny. Jejich hlavní funkcí je směnu usnadnit. Bez nich bychom museli přikročit k velmi těžkopádnému barteru. Cílem monetární politiky má být ovlivňování množství peněz v ekonomice, především působit tak, aby jich nebylo příliš mnoho a tím omezit inflaci. Mimoto však peníze příliš neovlivňují reálné hospodářské dění a netřeba se jimi dále zabývat.

Podle MMT jsou ale peníze především měřítkem společenských závazků — dluhů, to jest vlastně záznamem o společenském vztahu, a nikoli komoditou. Je potřeba rozlišovat peníze jako veřejnou autoritou stanovené měřítko hodnoty, kterým je například v České republice Koruna česká (podobně jednotkou měření váhy je gram a času sekunda) a konkrétními penězi, které obíhají v podobě mincí či bankovek anebo existují v podobě elektronických zápisů na účtech v bankách.

Všechny tyto konkrétně existující peníze vznikly jako něčí dluh, jsou oním záznamem o konkrétním společenském vztahu. Peníze tímto způsobem slouží jako zásadní nástroj hospodářské koordinace, jejich původním a nejdůležitějším účelem je mobilizace a koordinace zdrojů nutných k naplnění veřejného zájmu — skrze naplňování závazků neboli dluhů — v čase.

Teoreticky může kdokoli vydávat peníze, problém je, aby je ostatní přijímali. Stát je institucí, která definuje pravidla fungování peněžního systému, a navíc je i zdaleka největším subjektem v ekonomice. Z tohoto důvodu má de facto monopol na vydávání měny (bankovky, mince a rezervy v centrální bance).

Státem vydávané peníze stojí na vrcholu peněžní hierarchie. Od peněz státu jsou dále odvozeny peníze vytvářené bankami — například váš účetní zůstatek v bance — a dalšími subjekty. Tyto peníze jsou normálně směnitelné v poměru 1:1, když si například vyberete peníze ze svého účtu a proměníte je v bankomatu za bankovky, takže většina populace si struktury peněžní hierarchie vůbec není vědoma. Poptávku po penězích si je stát schopen zajistit díky tomu, že v nich vybírá daně, tím jim také dává hodnotu.

MMT obrací logiku fungovaní peněz. Peníze nejdříve vznikají jako dluh a až poté, co jsou vydány, se stávají něčím aktivem. Peníze nemohou existovat bez dluhů. Stát nejprve vydává peníze a zavazuje se, že je přijme zpět při placení daní.

Proto zastánci MMT občas tvrdí, že daně tu nejsou od toho, aby stát financovaly, ale od toho, aby zajistily správu nad fungováním peněžního systému. Především aby omezovaly růst cen — přílišné vydávání peněz státem bez jejich zpětného vybírání by časem nutně vedlo k inflaci.

Čím je MMT nebezpečná pro současné elity

Nyní je už pravděpodobně jasné, odkud pramení tvrzení zastánců MMT, že stát prakticky nemůže zbankrotovat ve vlastní měně — těžko vám může dojít něco, co sami vydáváte. Stát proto při svém jednání nečelí žádným finančním omezením. Teoreticky si může dovolit koupit cokoli, co je v jeho měně prodáváno. To ovšem neznamená, že neexistují omezení reálná.

Za prvé, reálné zdroje jsou omezené. Stát by sice podle Wraye a spol. měl využít své fiskální kapacity k zapojení zdrojů, které leží ladem, to jsou například nezaměstnaní, jež by stát mohl mobilizovat programem Garance práce. Ale od určité úrovně výdajů již volné zdroje nebudou k dispozici a další utrácení povede k přeplácení soukromého sektoru a tedy k inflaci.

Zda a nakolik je lepší situaci vyřešit snížením výdajů, zvýšením příjmů anebo tolerováním vyšší inflace pak závisí na konkrétní situaci. Hlavním nástrojem pro zajištění cenové stability má být především zmíněný program Garance práce. Vždy ale výsledkem bude reálná redistribuce.

Druhé reálné omezení představují vztahy se zahraničím. Podle MMT by se stát v žádném případě neměl zadlužit v cizí měně, protože pak se opravdu začne jeho hospodaření podobat hospodaření domácnosti, kde výdaje musí být vyrovnány příjmy. Státy zadlužující se v cizích měnách ztrácejí část své suverenity a důsledkem přílišného zahraničního dluhu je často finanční a hospodářská krize, v jejímž průběhu země musí přijmout politiky úsporných opatření nadiktované zvenčí věřiteli a Mezinárodním měnovým fondem.

Z různých důvodů stát sám na sebe uvaluje ve finanční oblasti všelijaká omezení. Patří mezi ně nezávislost centrální banky, zákaz financovat vládní operace přímo centrální bankou (monetizace), stropy státních deficitů nebo navázání své měny na jinou měnu či komoditu (dlouho to bylo zlato).

Tato omezení ale podle MMT podkopávají reálné možnosti ekonomik, a slouží spíše jako mocenský nástroj, kterým si určitá část obyvatelstva — především věřitelé — zajišťuje svoje privilegia. Pravidla jsou navíc porušována v situaci, když to finančním elitám vyhovuje. Klasickým příkladem byla záchrana bank v průběhu světové finanční krize.

MMT tak vlastně bourá dosavadní nejdůležitější argument proti státním politikám všeho druhu — že na ně nejsou peníze. Tvrdí, že peníze jsou na cokoli, na co jsou k dispozici reálné zdroje, jde jenom o to, k čemu je využijeme. Na MMT se proto odvolávají politici, kteří by chtěli využít stát k prosazení zásadnějších změn — jako zmíněná Alexandria Ocasio-Cortezová.

Bernie Sanders a Jeremy Corbyn k teorii byli zpočátku daleko skeptičtější, nicméně i oni postupem času mění názor. Jedním z hlavních důvodů pro názorový posun u Bernieho Sanderse je jistě i fakt, že jeho hlavní ekonomickou poradkyní se stala Stephanie Keltonová, dlouholetá Wrayova kolegyně z University of Missoury v Kansas City a v současnosti asi hlavní mediální hvězda MMT.

    Diskuse
    Na této MMT je to pozitivní, že peníze chápe ne jako komoditu (tedy něco fixně daného), nýbrž jako vztah. Peníze jako společenský vztah - přesně tak to viděl i Marx.

    Rozhodující nakonec je, co se děje "tam dole", tedy v reálné společenské produkci. Peníze - to je až poslední jevová forma reálné ekonomiky. Samozřejmě, těmi penězi je možno působit i zpětně na tu reálnou ekonomiku; ale to nic nemění na tom, že peníze jsou až derivátem, nikoli primární substancí.

    Tady je ale v MMT jedna zásadní chyba. Totiž v tvrzení, že "stát dává penězům hodnotu, tím že v nich vybírá daně". Ty peníze jsou totiž apriori nositelem (reprezentantem) hodnoty. Když se určitá uzavřená ekonomická komunita dohodne na tom, že mořské mušličky budou reprezentovat hodnoty (tj. určité množství práce), pak k tomu není zapotřebí stát s jeho daněmi. Stejně tak bitcoiny - neuznané jako oficiální platidlo žádným státem, a přece funkční, dokud jsou reálným okruhem aktérů za nositele hodnot (energie nutné k jejich produkci) uznávány.

    Ale o co se jedná: opravdu tomu není tak, že stát by mohl dělat co se mu zlíbí, jenom tím že natiskne větší množství vlastních peněz. To je klasickým krokem k inflaci. Kdy větší množství oběživa není kryté reálnými ekonomickými hodnotami. Takže ty představy že stát prostě vytiskne větší množství peněz, a za tyto peníze bude možno aktivovat (tj. zaměstnat) rezervní armádu nezaměstnaných, jsou naprosto zcestné. Buďto bude reálná ekonomika tyto nezaměstnané (s jejich pracovním výkonem) potřebovat, a pak si je sama zaměstná - anebo je potřebovat nebude, a pak není možné vytvářet nějaký ekonomický zázrak jenom tím, že do reálné ekonomiky budeme pumpovat prázdné peníze.
    Ono to skoro vypadá, že když bylo AOC řečeno, že ten její new green deal není ufinancovatelný, oblíbila si ekonomickou teorii, která říká, že si můžeme natisknout tolik peněz, kolik potřebujeme - a ejhle, rázem ufinancovatelný je, že...
    April 16, 2019 v 13.25
    Učit se, učit se, učit se!
    Více se učte, pane Poláčku, a méně poučujte.

    Jako peníze lze použít cokoliv za jediného zásadního předpokladu, podmínky nutné i postačující: že všichni, se kterými potřebujete směňovat jakékoliv zboží jsou ochotni platbu vevámi zvolených penězích přijmout. Vaše ochota přijmout platbu v penězích, jaké vám nabídnu, pak bude záviset na vaší víře, že zrovna v takových penězích bude někdo jiný ochoten přijmout platbu od vás. Proto Marx píše, že penězi se, aspoň historicky, stává zboží, které má nějakou hodnotu samo o sobě, a teprve druhotně se směnná hodnota peněz od jejich zbožní hodnoty odděluje.

    Například plán Evropského jara jak financovat Zelený Nový úděl v Evropě, který propaguje Janis Varoufakis, počítá s tím, že Evropská investiční banka vydá pro investice do zelené transformace evropského hospodářství ročně dluhopisy v hodnotě padesáti miliard euro. Tyto dluhopisy nabídne k prodeji na běžných kapitálových trzích — ale koupí je někdo? Důvěru investorů v tyto dluhopisy zajistí Evrospká centrální banka tím, že zaručí ochotu kdykoliv je odkoupit — kdyby je náhodou nikdo nechtěl, prostě je bude sama nakupovat, což by ve výsledku dopadlo stejně, jako kdyby rovnou ECB „natiskla‟ eura a dala je EIB na investice, nicméně jak tvrdí Janis Varoufakis, tato záruka hodnoty dluhopisů EIB by měla bohatě stačit k tomu, aby je rychle rozebrali soukromí investoři.

    Stejně je to s výběrem daní, jímž dává stát hodnotu svým penězům: Pokud chcete v Česku vydělávat (a neumíte se schovat do daňového ráje), potřebujete české koruny na zaplacení českých daní. I kdyby vám nikdo nic za české koruny prodat nechtěl, stát si je od vás vezme jako plnění vaší daňové povinnosti. Proto pro vás mají české koruny hodnotu a jste ochoten v nich přijímat platby od druhých. A druzí jsou ochotni přijímat platby v českých korunách od vás, pokud počítají s tím, že budou platit české daně. Nu a protože víte, že české koruny vám jako platidlo uzná každý, kdo platí daně v Česku, můžete přijímat platby v korunách neomezeně, nemusíte si hlídat, abyste si jich nevzal víc, než při závěrečném vyúčtování předáte státu. Výběr daní v českých koruných udržuje důvěru českých daňových poplatníků v českou korunu jako platidlo, a tím vytváří její hodnotu jako oběživa mezi českými daňovými poplatníky.

    Kdyby český stát začal vybírat daně i v jiné měně, už by vás nenutil koruny přijímat, ale pořád by vám aspoň ručil za to, že když je přijmete, daně jimi zaplatit můžete — aspoň k tomu vám pořád budou vždycky dobré, i kdyby si je od vás už nikdo jiný nechtěl vzít. Kdyby ale stát přestal vybírat daně v korunách, případně kdyby je přestal vybírat vůbec, pořád byste sice mohl korunami platit, jenže jen mezi lidmi, kteří jim jako platidlu důvěřují — a stát už by za tuto důvěru nijak neručil.

    Proto je to právě výběr daní, co vytváří hodnotu státní měny — jakkoliv velikost této hodnoty v poměru ke směnné hodnotě různých druhů zboží nebo jiných měn je následně určována jinými jevy a vlivy.
    JN
    April 16, 2019 v 18.49
    Centrální banka sice má jako jediná právo vydávat oběživo, ale tím v oběhu žádné nové peníze nevzniknou.
    Oběživo je vydáváno proto, aby bylo možno již vzniklé bezhotovostní peníze (čísla na účtech) vyměnit za peníze hotovostní.

    Bezhotovostní peníze v centrální bance nevznikají. Ty vznikají jako dluh poskytovaný komerčními bankami nebankovním subjektům. Podle jiného výkladu vznikají peníze prostřednictvím tzv. vkladového multiplikátoru. Přírůstek peněz v oběhu pak bude roven počátečnímu vkladu lomeno míra rezerv (část vkladu uložená u centrální banky). Například při vkladu 1000 000Kč a rezervách 5% je přírůstek peněz v oběhu 1000 000/0.05, tedy 20 000 000Kč.

    April 16, 2019 v 21.40
    "Podle MMT jsou ale peníze především měřítkem společenských závazků – dluhů, to jest vlastně záznamem o společenském vztahu, a nikoli komoditou."

    Mně se nezdá, že by komodity byly něco, co existuje mimo společenské závazky. S komoditami se přece může obchodovat na burze jen na množství, protože nějaká sít vztahů garantuje standardní kvalitu, nějaká důvěra zaručuje, že prodávající to množství komodity opravdu má atd. Pytlík mouky ve špajzu má solidní materiální existenci, ale tisíc tun pšenice je myšlenkový objekt, u kterého lidé věří, že mu nějaká fyzicky existující pšenice odpovídá.
    April 16, 2019 v 22.8
    Také si kladu otázku, jak je to s tím, že státy potřebují vybírat daně ne kvůli státním výdajům, ale kvůli měně. Daně se přece vybíraly i v době, kdy peníze byly mince z drahého kovu. Florin neměl svou cenu proto, že se jím platily daně ve Florencii.
    JN
    April 17, 2019 v 9.6
    Poněkud úsměvné, ale pro naši situaci signifikantní
    je to, že peníze bezesporu vytvořil člověk, ale ekonomové se nyní přou, jak vlastně peníze v oběhu vznikají.
    April 17, 2019 v 9.12
    Jestliže něco vytvořil člověk, neznamená to, že tu věc také ovládá. Věc může naopak ovládat jeho.
    JN
    April 17, 2019 v 9.32
    Málokdo ví, jak to vzniká,
    přesto je to smyslem života mnohých.
    Pane Macháčku, ten stát (respektive jeho bankovní instituce) může být jenom potud tím garantem hodnoty jeho peněz, dokud jsou tyto peníze kryty reálnými ekonomickými hodnotami. Jakmile tento stát začne do této ekonomiky pumpovat prázdné peníze, pak ta důvěra v něj - i tyto peníze - velice rychle pomine.

    Ve Vašem případě se ani tak nejedná o to "učit se"; stačilo by jenom trochu přemýšlet.
    + Další komentáře