Jak si zasloužit oslovení paní

Martina Dobrovolná

Rozdíly v tom, jak oslovujeme neznámé ženy, můžou vypadat jako zcela nepodstatné detaily. Zobrazují však společenský úzus a zažité stereotypy, a někdy mohou dokonce nést i symbolické násilí.

Ženy různých věkových kategoriích bývají oslovovány různě. Vedle standardních pozdravů, pokřikování, hvízdání nebo jiných nonverbálních gest se nejběžněji objevuje oslovení slečna nebo paní. Zvyká se na ně rozhodně snadněji než na kočičku, bejby nebo brněnskou „mařku“, stále mezi nimi ale zeje propast naplněná málo viditelnými mocenskými mechanismy.

„V Deníku Referendum zní kritické hlasy emancipovaných žen, které analyzují, ale nenaříkají. A debaty se účastní i muži.“
×

Genderové aspekty označování osob se mohou zdát banálním a zástupným problémem, prosakují ale každodenními návyky a umožňují reprodukovat stereotypy, někdy i symbolické násilí.

Ve feministických kruzích je preferováno označení „paní“, vzhledem k tomu, že se jedná o status, který je v obecné perspektivě získáván ne zcela bezbariérově a nezásluhově, na rozdíl od oslovení „pan“. Paní se žena stává po svatbě, když získá vysokoškolský titul, nebo často tak nějak a priori, pokud je obklopena větším počtem dětí, které jsou pokládány za její vlastní — tedy ruku v ruce s mateřstvím. Vysokoškolský titul ovšem z obličeje nevyčtete, a kdo se nechce vdávat nebo vypadá mladě, bude zřejmě často a na dlouho odkázán do říše slečen.

Je logicky snazší flirtovat s domnělou slečnou než s paní. Foto Care2

Oslovení slečno naopak mnohem pravděpodobněji nepředpokládá odbornost ani větší (mateřskou nebo profesní) zkušenost. Mnohem spíše může fungovat také jako vstupní brána k sexuálnímu obtěžování — je logicky legitimnější a snazší flirtovat s domnělou slečnou než s paní.

Pojem paní v sobě naopak nese náboj většího respektu a také očekávané zkušenosti, vyvěrající z mateřství, vysokoškolského vzdělání nebo věkové kategorie. Málokdo na ulici vás zkrátka začne obtěžovat oslovením „paní“, analogicky se tak často nesetkáme s oslovením „chlapče“, „mladý muži“ nebo „hochu“.

Některé ženy jsou však na oslovení slečna dokonce hrdé, nehodnotí je negativně nebo nevnímají zásadnější rozdíly (a bylo by zajímavé zkoumat percepci této kategorie v transgenderové rovině). Přesto tato terminologie uznání spojená s definováním sebe sama prostřednictvím vlastního muže nebo vysokoškolského diplomu, případně mateřských zásluh, nutí k úvahám o způsobech, jakými je společensky rámováno ženství a jaké varianty konverzace toto oslovení otevírá.

A tak může být oslovení slečna čteno jako doklad mladistvé svěžesti, ale také jako podezření z juvenilní nekompetence nebo nenápadné entrée k patriarchálnímu poučování.

    Diskuse
    AZ
    December 3, 2018 v 16.59
    V životě se mi jednou přihodilo i to, že oslovení "slečna" bylo míněno jako povýšeně moralistní urážka, o to hnusnější, že z hlediska korektnosti nebylo jak se proti ní ohradit.
    Pracovala jsem jako sekretářka katedry jedné z našich uměleckých škol. Bylo mi dvacet a během pracovního poměru jsem otěhotněla. V letním semestru už na mě bylo těhotenství vidět. Nebyla jsem vdaná, respektive měla jsem stále stejné jméno, takže se předpokládalo, že vdaná nejsem. Moji nadřízení, pedagogové i úředníci, to řešili způsobem, který je dnes už běžný a naštěstí zavedený: oslovovali mě křestním jménem a vykali mi. Pouze jediný mě důsledně oslovoval Slečno N.
    Ostatně podobně se ke mně chovali i v krčském Ústavu mateřství, kde také přednostně řešili manželský stav.
    To už se dnes mladým ženám, doufám, neděje, a ani pro děti už není manželský nebo nemanželský původ cestou či překážkou důstojného postavení. Pokrok, který v tomto ohledu společnost učinila, mi umožňuje věřit, že se praxe posune i ve věci manželství stejnopohlavních párů a dalších emancipačních kauzách.
    VP
    December 4, 2018 v 5.39
    Místo aby dotyčný, dotyčná si řekl: blbec!, zakáže se používat slovo slečna. Jak to bývalo krásné, když z žáby, žabky vyrůstala a vyrostla slečna.
    Místo, aby se přemýšlelo jak změnit člověka, přemýšlí se, jak změnit jazyk.
    AZ
    December 4, 2018 v 10.0
    Vážený pane Pospíšila, kde v textu ( každém z obou) vidíte náznak toho, že by někdo chtěl zakázat oslovení "slečna"?
    Vždyť je to otázka kontextu: tak například když vyučující na střední nebo vysoké škole tituluje studentky "slečno", je to důstojné a mile starosvětské. Je-li ta "slečna" nastávající matkou, věc se problematizuje, když si představíme školní prostředí, tak dokonce ještě víc než jinde ( třeba u lékaře nebo na úřadě, kde se, všimněte si, dospělým ženám prostě říká paní, ať jsou jakéhokoli věku nebo stavu).
    Dichotomie slov paní x slečna vyjadřuje v zásadě provdaná x neprovdaná, u mužů tomu tak není.
    Uvažovat o těchto a podobných genderově jazykových úkazech je přece zajímavé. neznamená to, že když to děláme, chceme zakazovat slova.
    IH
    December 4, 2018 v 10.31
    Řekl bych, že
    oslovení "slečno" je celkem bezproblémové v prostředí, kde se lidé a) znají a b) vdávají a žení. Ve velkoměstě se hodí pro dívky, u kterých je předpoklad, že jsou na střední škole.
    MP
    December 4, 2018 v 12.11
    Podivná je myšlenka autorky, že by oslovení "slečno" bylo obdobou "chlapče" či "mladý muži" -- mimochodem půvabně přitom míjí oslovení "mládenče", který by byl funkční obdobou oslovení "panno ..." (nutně spojeného s příslušným přívlastkem či jménem), jež v češtině kdysi funkčně odpovídalo "slečně" -- tedy neprovdaná příslušnice té vrstvy, kde se již nehodilo jako u nižších používat oslovení "děvče" či "holka" (v obou případech nutno oslovovat nominativem, nikoli vokativem).

    Mé vrstevnice -- patřím k první zkažené generaci, pro kterou nebyl podstatný, alespoň ve větších městech, status ženy uspěšné na sňatkovém trhu -- obvykle slyšely mnohem radši oslovení "slečno" než "mladá paní", neprovdané známé mé babičky status "slečny" naopak deklarovaly s podobnými rozpaky jako dnes docent, kterého studenti oslovují "pane profesore".

    Urazit, či se o urážku pokusit, lze snad každým myslitelným oslovením: akademik, který osloví studentku nebo podstatně mladší kolegyni "slečno", je už hodně neurvalý. Ale obecně? Proč by to mělo být méně zdvořilé než "paní" (ta by ostatně v akademickém kontextu urážela obdobně).

    p.s. Pozoruhodná je to vymezení rozdílu mezi slečnou a paní vysokoškolským titulem. Nesetkal jsem se s tím, ale ... V mém oboru se za první republiky vyskytla badatelka, kterou v protokolech rigorozních zkoušek zapisovali coby přísedící jako "slečnu docent" (byla to myslím Jiřina Popelová, ale zatímco obskurní titul jsem si zapamatoval, nositelkou si nejsem úplně jist).
    December 5, 2018 v 8.14
    Já se už dlouhou dobu bez oslovení "slečno" zcela obejdu, u velmi mladých žen použiju křestní jméno+vy, od staršího muže se to snese.

    V němčině "Fräulein" jako oslovení dospělých vymizelo a slečna ji bude následovat, i když to není na rozdíl od Fräulein zdrobnělina. U starších neprovdaných dam se už nepoužívá, s titulem už dávno ne.
    VP
    December 5, 2018 v 11.0
    Máte pravdu, paní Zemančíková, tak daleko jsme ještě nedošli. Spíš tam mělo být zakážeme SI. Ve vědomí jak je oslovení slečna zranitelné, raději použiji "mladá paní", čímž dotyčnou povýším do vyšší kategorie. Podobně, jako, ikdyž z jiné příčiny, si zakazuji oznámení, že někdo je mým přítelem nebo přítelkyní. Podobně se bojím, že podobné nejednoznačnosti brzy dosáhneme v pojmu manželství. Škoda, že polonium neumí mluvit, jistě by křičelo, že se chce jmenovat také radium, vždyť je také radioaktivní. Snad mi uznáte, že spíš bychom měli usilovat o citlivost člověka vůči druhým i vůči jazyku. Bylo by to účelnější než genderové přemítání, které navíc společnost rozděluje.
    IH
    December 5, 2018 v 14.49
    Čeština má mimořádné množství výrazů, označujících příslušníky obou (tradičních) pohlaví, a další, odvozené, svým významem poněkud přenesené.

    Tak tu máme vedle ženy i ženskou, ženušku, ženštinu a žínku. Vedle nich je k dispozici i starodávná mužena nebo třeba mužatka. Dívka, děvče, dívenka, dívčina, děvucha (z hor) jsou mladší. Děvka a děvečka ne vždy. Kdyby to nestačilo, máme tu výrazy vypůjčené ze světa zvířat, či hmyzu: žába, žabec, beruška. Pokračovat můžeme paními, paničkami, pannami a panenkami a skončit u dam. O zaujetí mládím opět svědčí všechny holky, holčiny, holčice, či holčičky, k nimž se druží ještě mladice. Menší přitažlivost starších ročníků dokládají báby, baby (ježibaby nechme stranou), babizny i babice, taktéž stařeny, milé jsou naopak babičky, bábinky a nakonec i stařenky. Snad toho bylo dost - mužské kategorie si, aspoň pro dnešek, odpustím.

    Chceme takové pojmové bohatství nechat upadnout v zapomnění a vystačit si jen s jeho zlomkem, doplněným o nějakého toho seniora, příp. juniora? Nebyla by byla docela škoda? Nemyslíte, slečny? Nebuďte slečinky!
    JH
    December 5, 2018 v 21.51
    Jazykové bohatství
    s tím nemá celkem nic společného. Slovo "slečna" v jazyce určitě zůstane, jenom se nebude běžně používat jako oslovení, stejně jako se tak nepoužívá třeba "stařenka", "panna", nebo "dáma".
    + Další komentáře