S plasty v pasti

Filip Outrata

Záběry oceánů plných plastů jsou drastické a vyvolávají pocity beznaděje. Umělá hmota ale není jen vetřelec. Jakékoli řešení plastového ohrožení bude muset brát v úvahu ekonomický a sociální rozměr a být skutečně globální.

Video s potápěčem proplouvajícím v tropických vodách poblíž Bali mořem plastikových odpadků na místě, kde se obvykle shromažďují majestátní manty, je zdrcující. Svíravý a dusivý pocit, že svět je v zásadním nepořádku a už se s tím nedá nic dělat, nemůže asi nic vyjádřit lépe než podobné záběry. Žádný ráj už neexistuje, zůstalo jen nekonečné smetiště.

Podobně působí fotografie v National Geographic, na níž miniaturní mořský koníček obtočil ocásek kolem plastikové tyčinky do uší. Namísto chaluhy nebo drobné větvičky si posloužil náhradou, která byla — opět v pobřežních vodách Indonésie — víc po ruce. Autor snímku fotograf Justin Hofman si povzdechl, že by byl radši, kdyby taková fotografie nikdy neexistovala. Jenže existuje a podobných bude stále přibývat.

O plastech především (ale nejen) v mořích a oceánech se v posledních měsících hodně píše. Například o tom, které řeky přinášejí z pevniny největší objem odpadků. Z nich celá polovina teče v Číně, zbytek v Indii a na africkém kontinentě. Opravdu to svádí k postoji — my za to přece nemůžeme, Labe ani Dunaj mezi největšími řekami-nosiči odpadků nejsou a pobřeží nemáme.

Jádro pudla: ekonomika

Červnové číslo National Geographic má téma plastů jako hlavní. Věnuje se mu na padesáti stranách opravdu zevrubně, slovem, řečí čísel a grafů i obrazem. Přesto asi nejvýmluvněji o problému vypovídá editorial šéfredaktora, který zdůrazňuje, jak vážně slovutný časopis celou věc bere. Mateřská anglická verze časopisu bude napříště namísto plastikových sáčků balena do papírových, což „zabrání ročně výrobě více než 30 milionů jednorázových plastových sáčků“.

Redakce české verze by také ráda tuto změnu, ale prozatím ji nenabídne — bylo by to totiž dražší. A tak se šéfredaktor ptá čtenářů, zda do toho „půjdou s nimi“. Dokonce ani časopis vycházející v poměrně bohaté zemi a kupovaný poměrně bohatými lidmi si sám od sebe nedovolí opustit jednorázové plastové obaly, protože by to bylo neekonomické. Dokonce ani takový časopis, který si plastové ohrožení jasně uvědomuje a rád by šel příkladem. Zde je, řekl bych, jádro pudla.

Tváří v tvář šokujícím obrázkům kdysi panenské přírody plné plastů je snadné považovat umělou hmotu prostě za vetřelce, nepřítele. Ale plasty mají i druhou a lepší tvář, a opět se týká ekonomiky. Dostupné předměty každodenní potřeby z plastiku dnes nepochybně umožňují lidem v nejchudších regionech světa žít, například si nachytat dešťovou vodu do plastových nádrží, přenášet vodu v plastových kanystrech nebo petkách, mýt nádobí v plastikovém škopku, vůbec nějaké nádobí mít...

Snižovat nadměrnou spotřebu, omezovat jednorázové plastové obaly, důsledně recyklovat, vracet se pokud možno k plastům přírodního původu, vyvíjet nové a rychleji rozložitelné typy plastových materiálů. To všechno je důležité a nutné. I kdyby se ale v nejbohatších zemích světa zrecyklovalo sto procent všeho odpadu, na přísunu plastového odpadu do moří by to nic zásadního nezměnilo. To není výmluva, ale prosté konstatování. Plastové znečištění je problém globální a vyžaduje globální porozumění. Především ve smyslu porozumění pro ekonomickou stránku plastového problému.

Z tohoto úhlu pohledu se zdá, že jediným skutečným řešením by byl vynález podobně dostupné, levné a praktické hmoty, která by se ale mnohem rychleji rozkládala. Pravděpodobně jiného typu plastů. S tím, že rychlejší rozkládání zřejmě bude více přispívat ke globálnímu oteplování. Skoro se zdá, že skutečné řešení v situaci, kdy přibývá obyvatel Země a ti v chudších částech světa chtějí zcela pochopitelně žít co nejpodobněji jako ti v nejbohatších zemích, ani najít nelze.

    Diskuse
    JN
    June 13, 2018 v 19.18
    "... Svět je v zásadním nepořádku a už se s tím nedá nic dělat..."
    Tenhle pocit už jsem měl mnohem dřív. Byl přerušen jen optimistickými 90. léty, ale hned po roce 2000 se vrátil.

    Kdy a proč se to vlastně celé pokazilo? (Nejen s těmi plasty a nejen z perspektivy jednoho života.)

    Zkoušel s tím někdo něco dělat? S jakým výsledkem?

    FO
    June 14, 2018 v 0.16
    Devadesátá léta
    byla skutečně optimistická, pro mě (vzhledem k věku) i docela dost naivní. Tehdy byly vážné problémy - ozónová díra atd., ale zdály se řešitelné, nebyla to taková bezvýchodná past jako dnes.

    Pokud jde o plasty a životní prostředí obecně, pokazilo se to nejpozději za průmyslové revoluce. Pak už se jen multiplikovaly efekty úspěchu člověka v jeho sebeprosazení...
    June 14, 2018 v 5.48
    Možná tehdejší optimismus pramenil z toho, že v devadesátých letech se znovu uvěřilo v trvalou životaschopnost kapitalismu.
    Mně se devadesátá léta zdála optimistická NAVZDORY divoké privatizaci a klausovskému kapitalismu.

    Tenkrát bylo možné si představit, že přijde něco lepšího a ta představa nebyla spojována s nutností spálit na popel to staré.
    IH
    June 14, 2018 v 13.44
    V mém případě pramenil jistý můj optimismus, slábnoucí během 90. let, z něčeho jiného: z naděje v to, že si necháme vládnout převážně lidmi nepoplatnými, humanistické orientace, idealisty, kteří nebudou pracovat v zájmu peněz a zbohatlíků.
    FO
    June 15, 2018 v 0.17
    Optimismus 90. let
    měl různé příčiny, už tu byly zmíněny. Naděje v demokracii (Leonard Cohen: Democracy z roku 1992), celková otevřenost, třeba i takové detaily jako zásadní (jak se tehdy zdálo) posun v izraelsko-palestinské otázce...

    mám k tomu takový tvrdě pragocentrický příměr: Pražský hrad se v 90. letech nebývale otevřel, přístupná byla spousta míst do té doby uzavřených. Bylo to dobrodružné. Dnes je většina těch míst opět uzavřená a další se uzavírají, kontroluje se při vstupu. Strach, pesimismus, uzavřenost.
    JN
    June 15, 2018 v 1.26
    Něco se pokazilo,
    ale proč by vůbec člověku mělo na budoucnosti světa záležet, jestliže "život je jen co nejkomfortnější čekání na smrt"?

    June 15, 2018 v 7.49
    A vy, pane Outrato, jako křesťan nevěříte, že svět pořád ještě stojí ve zlém? Že tedy naděje je namístě, ale optimismus může být falešný?
    JN
    June 15, 2018 v 8.44
    Myslím, že vztah člověka ke světu nelze změnit administrativními opatřeními (o "kotlinách" nemluvě).
    Ten vztah ke světu se může změnit se změnou paradigmatu.
    FO
    June 15, 2018 v 11.14
    Přiznám se, paní Hájková, že přesvědčení o tom, že "svět pořád ještě stojí ve zlém", není součástí mého osobního křesťanského vyznání.

    Moje chápání je takové, že člověk je dvojaká bytost, má v sobě dobro i zlo, ty se v něm sváří. Má schopnost ničit, i dar tvořit. Uzdravovat i zabíjet.

    Ekologickou krizi včetně plastové chápu už spíš z hlediska celku přírody než z čistě lidské perspektivy. Když se jeden druh nadmíru rozmnoží, je úspěšný, mívá to za následek devastaci ekosystému. Totéž se podle mě děje s úspěšným druhem homo sapiens. Ekologická krize je průvodní jev příliš velkého úspěchu tohoto - našeho - druhu. I s nezbytným katastrofickým vyzněním.

    Samozřejmě je něco možné změnit změnou paradigmatu, jak píše pan Nushart - nebo možná spíš změnou smýšlení (metanoia). Ale na základní danosti, totiž že počet lidí, jejich nároky a jejich životní potřeby zcela zásadně, katastrofálně změní životní prostředí, to podle mě bohužel zřejmě nic nezmění.
    + Další komentáře