Plasty v mořích, vata v uších a kotliny v českých hlavách

Josef Patočka

Nemusíme zakazovat plasty, protože nemáme oceán. Nemusíme pomáhat uprchlíkům, protože jsme neměli kolonie. Vynalézavě hloupé výmluvy hloubí „kotlinu českého myšlení“, zbavující nás odpovědnosti za okolní svět. Ten ale sám od sebe nezmizí.

Obvyklý záchvat vzbudil u některých českých komentátorů a části veřejnosti případný, i když v kontextu stavu světových oceánů vyloženě opožděný návrh Evropské komise zastavit výrobu těch nejškodlivějších jednorázových plastů. Poradce premiéra v demisi Aleš Michl si v tradici pomazánkového másla vybral ten nejnepatrnější z nich a sepsal pro iDnes „nekrolog vatové tyčinky“, korunovaný královským argumentem: „My tady v Česku oceán a moře nemáme.“

Ironická je už skutečnost, že vatové tyčinky dle odborníků patří vůbec k nejhorším nástrojům ušní hygieny a naše zvukovody spíše ucpávají než čistí, což by vysvětlovalo hluchotu k racionální argumentaci vynahrazovanou neohrabaným humorem. Daleko spíše však jde o nejnovější projev toho, co už ve své knize Mnichovský komplex historik Jan Tesař pronikavě popsal jako „kotlinu českého myšlení“. Každý, kdo někdy navštívil povrchový důl, ví, že zatímco zvnějšku lze díru v krajině pozorovat v kontextu jejího okolí, po sestupu pohltí zcela zorné pole jáma.

Stejně se to má s kotlinami v našich hlavách, jež jsou zpravidla hloubeny podobně vynalézavě hloupými výmluvami. Schopnost popřít, že dno naší mísy je vybaveno odtokem, jímž odchází odpad do moří, představuje svého druhu nový rekord. Ještě že duševní předchůdci dnešních chytráků nedostali na Versaillské konferenci onen proslulý koridor k Jadranu, protože jinak bychom snad museli dobrovolně přistoupit na to, že si budeme ucpávat uši vatou namotanou na tyčinkách z papíru.

Přitékají zdroje, odtékají odpady

O poznání zákeřnější je analogicky nesmyslné, a zřejmě proto oblíbené tvrzení, svého času omílané také Andrejem Babišem, že Česká republika by neměla mít politický, nedejbože morální závazek pomáhat lidem prchajícím před válkou či chudobou, protože jsme kromě moře neměli nikdy také kolonie. Ne že by je mnozí, právě jako ten koridor, svého času nechtěli. Nemilé povinnosti připomínat si dnes hrůzy československého Toga nás zbavily spíš okolnosti a pragmatický smysl velmocí i Masarykova vedení pro politickou realitu — jistě ne naše humánní ohledy.

Právě před extrémními klimatickými podmínkami přitom prchá stále větší množství lidí a do budoucna se mohou stát vůbec nejvýznamnější příčinou migrace na světě. Foto Al Jazeera

Rétorika věčného pomáhání chudým zemím zakrývá, že ve skutečnosti i nadále přitéká z chudého Jihu na bohatý Sever až dvacetinásobek veškerých nákladů na takzvanou rozvojovou pomoc. A to nemluvíme o surovinách. Blízký východ by dnes sotva byl ve stavu, v jakém je, nebýt imperiálních mocenských her o zásoby ropy, jež pohánějí mimo jiné naše automobily. Kongo by se stěží zmítalo v bludném kruhu občanských válek, nebýt střetů o coltan pro naše chytré mobily a další nerosty. Mohli bychom pokračovat.

Všechno ještě zhoršují změny klimatu a další projevy ekologické krize — včetně znečištění moří plasty. Ty mají tendenci dopadat obzvlášť vážně na ty, kteří k jejich zapříčinění přispívají nejméně a jejichž emise skleníkových plynů jsou oproti těm našim zlomkové. Naopak k dnešní prosperitě industrializovaných států vedla mimo jiné dlouhá historie fosilními palivy poháněného průmyslu.

Také česká společnost přispívá k oteplování planety jedněmi z nejvyšších emisí na hlavu v rámci Evropy, také kvůli byznysu s uhelnými elektrárnami a nesmyslně vysokým vývozům elektřiny. Právě před extrémními klimatickými podmínkami přitom podle prognóz stále větší množství lidí prchá a do budoucna se mohou stát vůbec nejvýznamnější příčinou migrace na světě.

Dělat politiku světovou

Nejde o otázku nějaké věčné viny, kterou bychom se měli v soukromí trápit. Nikdo nechce, i když by se to mohlo z jejich nářků zdát, nutit Petra Hampla a jeho přátele, aby se svlečení do půl těla procházeli po Staroměstském náměstí, bičovali se po zádech předpisově zakřivenými banány a prosili Brusel o odpuštění za to, že jsou bílí heterosexuální muži. A nechce se tím ani popírat, že obrovské nerovnosti existují také v české společnosti. Vždyť kupříkladu ze zmiňovaného uhelného byznysu těží převážně hrstka za privatizace zbohatnuvších uhlobaronů a mezi poražené patří také obyvatelé regionů, kteří musí trpět znečištěným vzduchem.

Jde o schopnost připustit si, že jsme se jako společnost navzdory propastným vnitřním rozdílům ocitli v privilegovaném postavení ve všeobecně nerovném, nespravedlivém a ekologicky až sebevražedně pošetilém systému. Či ještě pragmatičtěji, že ať si vymyslíme výmluvy sebevynalézavější, okolní svět kvůli tomu existovat nepřestane a důsledky, časem jedině závažnější, nakonec tak jako tak zasáhnou i nás. Nepomůže vata v uších ani dráty na hranicích.

Jedno z nejdůležitějších poučení z naší historie v minulém století, které má smysl připomínat nejen v souvislosti s řadou letošních výročí, je, že těch nejlepších výkonů — první republika, odboj, osmašedesátý — jsme byli jako společnost schopni tehdy, když naší aspirací nebylo zachovat pouhou existenci „národa“, jako by to byl účel sám o sobě, nýbrž přispět k úsilí o svobodnější a spravedlivější existenci celého lidstva. Možná i na počátku století našeho se vede nejdůležitější dělící linie v našem veřejném životě podle toho, nakolik jsme schopní vyhrabat se ze svých kotlin, a jednat, jako by záleželo i na jejich okolí. Masaryk tomu říkal „dělat politiku světovou“.

    Diskuse (22 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    June 7, 2018 v 11.52
    K čemuž je ještě možno připojit: ano, Česká republika nemá moře. Ovšem - i naprostá většina Čechů si alespoň tu a tam dopřeje nějakou tu mořskou rybu. Která je sama o sobě velmi zdravá. Jenže - už dnes jsou ty mořské ryby čím dál tím víc napěchované plastovými mikročásticemi.

    A asi příliš jiné to nakonec nebude ani s tím českým kaprem, přinejmenším v budoucnosti ne. Zdaleka ne všechno se totiž řekami odplaví do moře; nemalá část z těch mikroplastů zůstane "doma". A tedy i v českých potravinách, a v tělech českého konzumenta.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 7, 2018 v 12.13
    Proč mají ti intelektuálové pořád potřebu někoho urážet?
    Jestliže pan Patočka tvrdí, že mám "kotlinu v hlavě", stačí mi úplně ten nadpis, "vatu z uší" si na just nevyndám a jeho článek si nepřečtu.

    Psal pan Patočka svůj článek proto, aby ho ti, kterým je určen, nečetli?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 7, 2018 v 12.22
    Ať si autor zkusí zaměnit slovo "českých" za slovo "romských.

    Domníváte se, že ho pak Romové budou číst?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 7, 2018 v 12.45
    Panu Patočkovi pravděpodobně nejde ani tak o plasty v mořích.
    Kdybych si jeho článek chtěl přečíst, musel bych se přestat cítit Čechem.

    A o to jde, abych se necítil Čechem, ale "světovým proletariátem".
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    June 7, 2018 v 17.40
    "Kdybych si jeho článek chtěl přečíst, musel bych se přestat cítit Čechem?"

    Co to je za blábol???
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 7, 2018 v 18.59
    Jen se, pane Morbicere, snažím přijít na to,
    jaký smysl by mohlo mít evidentně nesmyslné jednání.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 7, 2018 v 19.18
    Co třeba "Jedovaté škodliviny v ovzduší, PET láhve v kamnech domů vyloučených lokalit a piliny v romských hlavách"?
    (Pozvánka na osvětovou přednášku pro Romy, aby doma netopili plastovými láhvemi.)

    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 7, 2018 v 19.27
    By mě zajímalo, kolik Romů asi na tu přednášku dorazí?
    FO
    Filip Outrata, redaktor
    June 8, 2018 v 9.19
    Panu Nushartovi
    já bych tedy do názvu určitě dal "v našich hlavách" namísto v "českých", ale stejně - přijde mi, že jsou ty české hlavy a Romové pro Vás tak trochu výmluva, abyste mohl nepříjemný obsah článku rovnou vytěsnit - nebo se pletu?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 8, 2018 v 10.17
    Panu Outratovi
    Ještě jsem si nevyndal vatu z uší, takže opravdu nevím, zda je obsah článku nepříjemný:-)

    -------------------------

    Zkuste si třeba představit, že "být Romem" znamená pouze (rozhodnutí?) vnitřně prožívat romskou identitu, která (v tomto myšlenkovém experimentu) není podle žádných vnějších znaků pro okolí rozpoznatelná (stejně jako člověka, který se cítí být Čechem, obvykle pohledem nerozeznáte od člověka, který se cítí být kosmopolitou).

    Budeme-li pak ve veřejném prostoru romskou identitu (pro někoho nepostřehnutelně) napadat (obecná míra citlivosti většinové společnosti na tyto slovní útoky je dána panujícím společenským diskurzem), pak můžeme dosáhnout dvojího účinku:

    1. U části Romů "se podaří" vyvolat reaktivní "obranný rasismus vůči české většině.

    2. U části Romů (v myšleném příkladě vzhledově nerozlišitelných) "se podaří" změnit jejich vnitřně prožívanou identitu z romské na většinovou českou.

    -----------------------------

    Úplně stejný případ nastane s identitou českou a s identitou kosmopolitní v případě opakujících se (pro někoho nepostřehnutelných) útoků na identitu českou:

    Část lidí se té identity vzdá, u části lidí "se podaří" vyvolat reaktivní nacionalismus, který se stane "dobrým terčem" pro pokračování (nyní již "zcela oprávněných") útoků na jejich českou identitu.


    + Další komentáře