Plasty v mořích, vata v uších a kotliny v českých hlavách

Josef Patočka

Nemusíme zakazovat plasty, protože nemáme oceán. Nemusíme pomáhat uprchlíkům, protože jsme neměli kolonie. Vynalézavě hloupé výmluvy hloubí „kotlinu českého myšlení“, zbavující nás odpovědnosti za okolní svět. Ten ale sám od sebe nezmizí.

Obvyklý záchvat vzbudil u některých českých komentátorů a části veřejnosti případný, i když v kontextu stavu světových oceánů vyloženě opožděný návrh Evropské komise zastavit výrobu těch nejškodlivějších jednorázových plastů. Poradce premiéra v demisi Aleš Michl si v tradici pomazánkového másla vybral ten nejnepatrnější z nich a sepsal pro iDnes „nekrolog vatové tyčinky“, korunovaný královským argumentem: „My tady v Česku oceán a moře nemáme.“

Ironická je už skutečnost, že vatové tyčinky dle odborníků patří vůbec k nejhorším nástrojům ušní hygieny a naše zvukovody spíše ucpávají než čistí, což by vysvětlovalo hluchotu k racionální argumentaci vynahrazovanou neohrabaným humorem. Daleko spíše však jde o nejnovější projev toho, co už ve své knize Mnichovský komplex historik Jan Tesař pronikavě popsal jako „kotlinu českého myšlení“. Každý, kdo někdy navštívil povrchový důl, ví, že zatímco zvnějšku lze díru v krajině pozorovat v kontextu jejího okolí, po sestupu pohltí zcela zorné pole jáma.

Stejně se to má s kotlinami v našich hlavách, jež jsou zpravidla hloubeny podobně vynalézavě hloupými výmluvami. Schopnost popřít, že dno naší mísy je vybaveno odtokem, jímž odchází odpad do moří, představuje svého druhu nový rekord. Ještě že duševní předchůdci dnešních chytráků nedostali na Versaillské konferenci onen proslulý koridor k Jadranu, protože jinak bychom snad museli dobrovolně přistoupit na to, že si budeme ucpávat uši vatou namotanou na tyčinkách z papíru.

Přitékají zdroje, odtékají odpady

O poznání zákeřnější je analogicky nesmyslné, a zřejmě proto oblíbené tvrzení, svého času omílané také Andrejem Babišem, že Česká republika by neměla mít politický, nedejbože morální závazek pomáhat lidem prchajícím před válkou či chudobou, protože jsme kromě moře neměli nikdy také kolonie. Ne že by je mnozí, právě jako ten koridor, svého času nechtěli. Nemilé povinnosti připomínat si dnes hrůzy československého Toga nás zbavily spíš okolnosti a pragmatický smysl velmocí i Masarykova vedení pro politickou realitu — jistě ne naše humánní ohledy.

Právě před extrémními klimatickými podmínkami přitom prchá stále větší množství lidí a do budoucna se mohou stát vůbec nejvýznamnější příčinou migrace na světě. Foto Al Jazeera

Rétorika věčného pomáhání chudým zemím zakrývá, že ve skutečnosti i nadále přitéká z chudého Jihu na bohatý Sever až dvacetinásobek veškerých nákladů na takzvanou rozvojovou pomoc. A to nemluvíme o surovinách. Blízký východ by dnes sotva byl ve stavu, v jakém je, nebýt imperiálních mocenských her o zásoby ropy, jež pohánějí mimo jiné naše automobily. Kongo by se stěží zmítalo v bludném kruhu občanských válek, nebýt střetů o coltan pro naše chytré mobily a další nerosty. Mohli bychom pokračovat.

Všechno ještě zhoršují změny klimatu a další projevy ekologické krize — včetně znečištění moří plasty. Ty mají tendenci dopadat obzvlášť vážně na ty, kteří k jejich zapříčinění přispívají nejméně a jejichž emise skleníkových plynů jsou oproti těm našim zlomkové. Naopak k dnešní prosperitě industrializovaných států vedla mimo jiné dlouhá historie fosilními palivy poháněného průmyslu.

Také česká společnost přispívá k oteplování planety jedněmi z nejvyšších emisí na hlavu v rámci Evropy, také kvůli byznysu s uhelnými elektrárnami a nesmyslně vysokým vývozům elektřiny. Právě před extrémními klimatickými podmínkami přitom podle prognóz stále větší množství lidí prchá a do budoucna se mohou stát vůbec nejvýznamnější příčinou migrace na světě.

Dělat politiku světovou

Nejde o otázku nějaké věčné viny, kterou bychom se měli v soukromí trápit. Nikdo nechce, i když by se to mohlo z jejich nářků zdát, nutit Petra Hampla a jeho přátele, aby se svlečení do půl těla procházeli po Staroměstském náměstí, bičovali se po zádech předpisově zakřivenými banány a prosili Brusel o odpuštění za to, že jsou bílí heterosexuální muži. A nechce se tím ani popírat, že obrovské nerovnosti existují také v české společnosti. Vždyť kupříkladu ze zmiňovaného uhelného byznysu těží převážně hrstka za privatizace zbohatnuvších uhlobaronů a mezi poražené patří také obyvatelé regionů, kteří musí trpět znečištěným vzduchem.

Jde o schopnost připustit si, že jsme se jako společnost navzdory propastným vnitřním rozdílům ocitli v privilegovaném postavení ve všeobecně nerovném, nespravedlivém a ekologicky až sebevražedně pošetilém systému. Či ještě pragmatičtěji, že ať si vymyslíme výmluvy sebevynalézavější, okolní svět kvůli tomu existovat nepřestane a důsledky, časem jedině závažnější, nakonec tak jako tak zasáhnou i nás. Nepomůže vata v uších ani dráty na hranicích.

Jedno z nejdůležitějších poučení z naší historie v minulém století, které má smysl připomínat nejen v souvislosti s řadou letošních výročí, je, že těch nejlepších výkonů — první republika, odboj, osmašedesátý — jsme byli jako společnost schopni tehdy, když naší aspirací nebylo zachovat pouhou existenci „národa“, jako by to byl účel sám o sobě, nýbrž přispět k úsilí o svobodnější a spravedlivější existenci celého lidstva. Možná i na počátku století našeho se vede nejdůležitější dělící linie v našem veřejném životě podle toho, nakolik jsme schopní vyhrabat se ze svých kotlin, a jednat, jako by záleželo i na jejich okolí. Masaryk tomu říkal „dělat politiku světovou“.

    Diskuse
    JP
    June 7, 2018 v 11.52
    K čemuž je ještě možno připojit: ano, Česká republika nemá moře. Ovšem - i naprostá většina Čechů si alespoň tu a tam dopřeje nějakou tu mořskou rybu. Která je sama o sobě velmi zdravá. Jenže - už dnes jsou ty mořské ryby čím dál tím víc napěchované plastovými mikročásticemi.

    A asi příliš jiné to nakonec nebude ani s tím českým kaprem, přinejmenším v budoucnosti ne. Zdaleka ne všechno se totiž řekami odplaví do moře; nemalá část z těch mikroplastů zůstane "doma". A tedy i v českých potravinách, a v tělech českého konzumenta.
    JN
    June 7, 2018 v 12.13
    Proč mají ti intelektuálové pořád potřebu někoho urážet?
    Jestliže pan Patočka tvrdí, že mám "kotlinu v hlavě", stačí mi úplně ten nadpis, "vatu z uší" si na just nevyndám a jeho článek si nepřečtu.

    Psal pan Patočka svůj článek proto, aby ho ti, kterým je určen, nečetli?
    Ať si autor zkusí zaměnit slovo "českých" za slovo "romských.

    Domníváte se, že ho pak Romové budou číst?
    JN
    June 7, 2018 v 12.45
    Panu Patočkovi pravděpodobně nejde ani tak o plasty v mořích.
    Kdybych si jeho článek chtěl přečíst, musel bych se přestat cítit Čechem.

    A o to jde, abych se necítil Čechem, ale "světovým proletariátem".
    "Kdybych si jeho článek chtěl přečíst, musel bych se přestat cítit Čechem?"

    Co to je za blábol???
    JN
    June 7, 2018 v 18.59
    Jen se, pane Morbicere, snažím přijít na to,
    jaký smysl by mohlo mít evidentně nesmyslné jednání.
    JN
    June 7, 2018 v 19.18
    Co třeba "Jedovaté škodliviny v ovzduší, PET láhve v kamnech domů vyloučených lokalit a piliny v romských hlavách"?
    (Pozvánka na osvětovou přednášku pro Romy, aby doma netopili plastovými láhvemi.)

    By mě zajímalo, kolik Romů asi na tu přednášku dorazí?
    FO
    June 8, 2018 v 9.19
    Panu Nushartovi
    já bych tedy do názvu určitě dal "v našich hlavách" namísto v "českých", ale stejně - přijde mi, že jsou ty české hlavy a Romové pro Vás tak trochu výmluva, abyste mohl nepříjemný obsah článku rovnou vytěsnit - nebo se pletu?
    JN
    June 8, 2018 v 10.17
    Panu Outratovi
    Ještě jsem si nevyndal vatu z uší, takže opravdu nevím, zda je obsah článku nepříjemný:-)

    -------------------------

    Zkuste si třeba představit, že "být Romem" znamená pouze (rozhodnutí?) vnitřně prožívat romskou identitu, která (v tomto myšlenkovém experimentu) není podle žádných vnějších znaků pro okolí rozpoznatelná (stejně jako člověka, který se cítí být Čechem, obvykle pohledem nerozeznáte od člověka, který se cítí být kosmopolitou).

    Budeme-li pak ve veřejném prostoru romskou identitu (pro někoho nepostřehnutelně) napadat (obecná míra citlivosti většinové společnosti na tyto slovní útoky je dána panujícím společenským diskurzem), pak můžeme dosáhnout dvojího účinku:

    1. U části Romů "se podaří" vyvolat reaktivní "obranný rasismus vůči české většině.

    2. U části Romů (v myšleném příkladě vzhledově nerozlišitelných) "se podaří" změnit jejich vnitřně prožívanou identitu z romské na většinovou českou.

    -----------------------------

    Úplně stejný případ nastane s identitou českou a s identitou kosmopolitní v případě opakujících se (pro někoho nepostřehnutelných) útoků na identitu českou:

    Část lidí se té identity vzdá, u části lidí "se podaří" vyvolat reaktivní nacionalismus, který se stane "dobrým terčem" pro pokračování (nyní již "zcela oprávněných") útoků na jejich českou identitu.


    IH
    June 8, 2018 v 10.43
    Najít "český", zaměnit za "romský", uvést, že by to nebylo jen tak
    Pane Nusharte, sám jste vlastně dokázal, že výraz v "českých hlavách" nelze přirovnat k obratu "v romských hlavách". Češi jsou zde označením příslušníků našeho státu, občanů, a spadají pod ně i Romové. Použití výrazu nevylučuje kotlinu také v hlavách Maďarů nebo Američanů, ale článek se zabývá ohlasem opatření v médiích v českém jazyce (oslovujících v naprosté většině občany ČR). Jde o určitou analogii skrytě reklamních novinových titulků typu "Češi si oblíbili prodloužené letecké víkendy" nebo "Češi si už raději připlatí za komfort".

    Výraz "kotliny v českých hlavách" se mi líbí méně než pojmenování "Česká kotlina". Avšak i ten byl mnohokrát užit jako klišé typu "žádný div v české kotlině". Nemají to novináři zas tak snadné.
    JN
    June 8, 2018 v 11.09
    Když si Rom přečte o "pilinách v romských hlavách" a Čech o "kotlinách v hlavách českých",
    měli by oba dva samozřejmě nejprve (předtím, než propadnou jakékoliv primitivní emoci) provést tuto výše nastíněnou racionální úvahu pana Horáka, aby zjistili, který z nich pociťuje vztek oprávněně, a pro kterého je jeho vztek pouze výmluvou k vytěsnění nepříjemného obsahu sdělení.
    FO
    June 8, 2018 v 12.21
    tak vidím, pane Nusharte,
    že Vás zřejmě obsah článku nezajímá a točíte se na něčem úplně jiném. Škoda.
    June 8, 2018 v 13.24
    Papež František:
    "Příčiny ekologické krize jsou především duchovní."
    A také řekl, že letos musel "osobně konstatovat velkorysost řeckého národa, prodchnutého lidskými a křesťanskými hodnotami, který navzdory vlastní hospodářské krizi dokáže poskytnout útěchu lidem, kteří přišli o veškeré hmotné statky“
    http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27782
    JN
    June 8, 2018 v 15.16
    Kotlina nekotlina...
    ono je to, pane Outrato, složitější než se zdá.

    Nemohu dost dobře vědět, zda mě obsah článku zajímá, pokud jsem ho nečetl.

    Článek jsem nečetl proto, že jeho nadpis mě upozorňuje na kotlinu v mé hlavě. Je samozřejmě možné, že článek je zajímavý, ale pokud přijmu tu počáteční autorovu tezi, pak z ní vyplývá, že bych tu podstatu článku stejně nepochopil, neboť pro to nejsem intelektově uzpůsoben.

    Druhá možnost je, že se autor ve své úvodní tezi mýlí, v tom případě kotlinu v hlavě nemám. Pokud by se ale autor mýlil hned v nadpise, je velmi pravděpodobné, že by se mohl mýlil i v samotném obsahu článku. Je-li tedy má hlava kotliny prosta a autor se mýlí nejen v nadpise, ale i v samotném článku, pak to také není důvodem k jeho čtení.

    Z této úvahy logicky plyne, že autorovým záměrem nebylo, abych si článek přečetl, ale sledoval nějaký záměr jiný.

    Ať už s kotlinou či bez kotliny, úroveň mého současného poznání tedy není taková, abych byl schopen zodpovědět i pouze tu základní otázku - proč autor článek vůbec napsal.

    Až se mi podaří vyluštit tuto záhadu, pak bude teprve mít nějaký smysl, abych si ho přečetl.

    IH
    June 8, 2018 v 20.52
    Potřebné a nedostatečné. Pro vděčné posluchače Klausova konzervativního libertinství ovšem terč
    Myslím, že návrh EK je na místě bez problémů akceptovat. Je rozumný a... celkem minimalistický. Žel, právě hodně drobné krůčky bývají dobrou příležitostí ke kverulování. Chystaná směrnice je bagatelizována jako zákaz (umělohmotných) slámek. Kdyby šlo o záměr vskutku radikální a razantní, tyhle dobové tanečky by ustaly a došlo by na čelní střet. K tomu ovšem nemá EU dost kompetencí a nejspíš ani dost vůle.

    Uvedu příklad. Jel jsem na nějaký zájezd a slyšel řidiče někomu vykládat mnoho let po zprovoznění dálničního obchvatu Plzně, že to blokovali ekoteroristi kvůli syslovi. Toho sysla, takhle v jednotném čísle, několikrát opakoval. Tolik let mu to leželo v žaludku. Kdyby mohla být výstavba dálnic znesnadňována s odkazem na kardinální důvody, řidič by si o přizvukování nemohl říct takhle snadno.

    Kdyby EU, už jsem to někde asi napsal, místo podstatného přispění na kdejaký asfalt, přidávala od rozšíření na východ vhodným způsobem důchodcům k penzi, stěží by byli senioři tak často proti členství. Chytrost nejsou žádné čáry. Součást politiky však ano.

    Lidé si zvykli na kompetenčně malý stát a EU tak malinkatou, že nezasluhuje respekt. Zrovna včera jsem u kamaráda leccos probíral a na veřejnou sféru nedošlo. Proč taky, když změny k lepšímu přicházejí z privátních a osobních vztahů, ne z pole veřejného. Proto je tak malý zájem o politiku. Tím spíš to platí o té evropské.

    Řešením by byly větší pravomoci a dosah veřejného rozhodování, včetně politiky na úrovni EU. Jenže, my se nyní, k něčí potěše, docela právem domníváme, že politika nemá rozum, takže je lepší, když bude bezzubá.
    IH
    June 8, 2018 v 21.01
    Pane Nusharte,
    s takhle pojatým pojetím urážky byste neuspěl u jediného soudu na světě. Včetně mého. Urážlivost a vztahovačnost se netěší ochraně. Menšiny naproti tomu do určité míry ano. Tak je to podle mne v pořádku.
    JN
    June 9, 2018 v 0.27
    Pane Horáku,
    nejde tu vůbec o vztahovačnost, jde tu o vysvětlení nesmyslného jednání Josefa Patočky, které je jistě jen celkem bezvýznamnou epizodou bohužel významného a trvalého trendu.

    To jednání (ani jeho obhajoba) nemá žádný rozumný účel, ničemu nemůže prospět, může naopak jen uškodit dobré věci tím, že vnáší nepřátelství do již tak dost rozhádané společnosti.

    Nikdo zde nezpochybnil logiku tohoto diskusního příspěvku ((Pátek, 8.Června 2018, 10:17:12)), ve kterém se snažím objasnit ten škodlivý dopad (znovu připomínám, že nejde o tento bezvýznamný případ, ten je pouze dobrou ilustrací trvalého znepokojivého trendu).

    Nejen, že nikdo nezpochybnil logiku tohoto příspěvku, on na něj nikdo ani nereagoval. Místo toho jsem byl paní Zemanovou obviněn ze lži (ten příspěvek už bohužel smazala, takže smažu i svoji reakci "To mi moje česká hlava nebere" na její smazaný diskusní příspěvek, čímž se Váš poslední příspěvek ocitne trochu "ve vzduchoprázdnu" ) a Vámi jsem byl pro změnu obviněn zase urážlivosti a vztahovačnosti.

    Tak tedy ještě jednou připomínám, o co mi jde a s čím můžete polemizovat: Jednání pana Patočky postrádá rozumný účel, je nesmyslné, vnáší nepřátelství do rozhádané společnosti, neexistuje rozumný důvod takové jednání obhajovat.

    JN
    June 9, 2018 v 23.50
    Normalizace šílenství
    Humanista miluje spravedlnost a svět je dítě.

    Když láska není důvod, proč o něj pečovat, spravedlnost je důvod, proč ho znásilnit.

    Plasty jsou v mořích, vata je v uších a pohrdání je ve vztazích.

    JN
    June 10, 2018 v 14.43
    Pane Horáku, budeme-li považovat za ochranu menšin (a nejen menšin)
    například i diametrálně odlišné uplatňování politické korektnosti vůči různým skupinám obyvatel (ve vztahu k jedné skupině její přepjaté používání, ve vztahu k jiné skupině opak), pak tato rozdílnost je právě jednou z těch nejpodstatnějších příčin vzniku nenávisti mezi těmito skupinami. Toto obhajování, za předpokladu, že není j i n ý m i
    o k o l n o s t m i dostatečně o d ů v o d n ě n o, je obhajobou příčin nenávisti, potažmo nenávisti samotné.
    IH
    June 10, 2018 v 17.31
    Pane Nusharte,
    v tomto, ohledně té diametrální odlišnosti, s Vámi mohu souhlasit.

    Viděl jsem onehdy ve vlaku matku se dvěma dětmi nestejného věku. Z mého pohledu si to mladší neustále začínalo a to starší mu oplácelo. Matka stále hubovala - výhradně starší dítě. Zjevně to považovala - proč asi? - za přístup spravedlivý, rozumný a perspektivní. Na pár pohlavků nedošlo. To by zřejmě vnímala jako přílišnou, diametrální odlišnost svého přístupu k oběma dětem. Starší z dětí cítilo nejspíš křivdu, posléze se však dopracovalo rozumné reakce, neoplatilo a méně a méně rušeno zaměřilo pozornost jinam.

    I my bychom měli, myslím, zaměřit svou pozornost jinam. Problém, o němž je sloupek výše, ji zasluhuje.
    JN
    June 11, 2018 v 10.51
    Nejsem nejstarší (sourozenec),
    ale četl jsem, že nejstarší z dětí to mají často velmi těžké a pod vlivem tohoto výchovného stereotypu mají pak třeba celý život problematický vztah k mladšímu sourozenci nebo k rodičům.

    Pokud jde o to zaměření pozornosti jinam, plasty v mořích i mnou kritizovaný způsob, kterým se tento článek obrací ke čtenářům, mají cosi společného. Tím společným jmenovatelem je vztah, kterým se člověk obrací ke svému okolí.
    + Další komentáře