Nakupujeme rychle ve spěchu, malá množství, protože málo plánujeme dopředu. Stále méně jídla připravujeme doma. Takže více nakupujeme polotovary, či rovnou hotová jídla. Zboží stále častěji kupujeme přes internet, objem obalů proto občas převýší objem zboží. Stará Evropa si tento boom již zažila a nyní stále častěji hledá alternativy, východní Evropa ale balí rok od roku více. Zatímco v celé EU roste množství obalových odpadů jen velmi mírně, v České republice od roku 2003 narostlo o více než polovinu. Daří se nám je aspoň víc recyklovat?

Se vstupem do Evropské unie jsme se zavázali přijmout výrazně přísnější pravidla pro zacházení s odpady a obaly. Museli jsme přestat skládkovat odpady za každou vesnicí a vybudovat zabezpečené skládky. Navíc jsme dostali za úkol zajistit recyklaci alespoň části obalů. Iniciativu převzal průmysl: založil společnost Eko-kom, které výrobci a dovozci obalů platí poplatky. Z podnětu obalového průmyslu se však u nás netřídí jen obaly jako v západní Evropě, ale všechny odpady. To průmyslu umožňuje dále zlevnit náklady za sběr obalů.

↗

V oceánech každoročně skončí třináct milionů tun plastů. Repro DR

Eko-kom vybranými penězi přispívá na provoz dotřiďovacích linek. Platí obcím za každou tunu vytříděných obalů. Podílí se na přípravě různých studií. Ale platí i veřejnou kampaň Nebuďte líní, třiďte odpad. Průmysl se tak sice musí ekonomicky podílet na zajištění recyklace, zároveň ale získal obrovský vliv na přípravu obalové legislativy a vytváří výkazy pro Českou republiku, které se posílají Evropské komisi.

Menší než velká míra recyklace

Statistiky Eko-komu říkají, že se u nás pošlou k recyklaci tři čtvrtiny obalových odpadů. To ale zdaleka neznamená, že tyto obaly budou skutečně zrecyklovány. Pouze dorazí na dotřiďovací linku, kde se dále ručně dotřiďuje obsah barevných kontejnerů. Již tento proces se započítává jako „recyklace“.

Navíc asi polovina všech plastů, které na dotřiďovací linku dorazí, končí stejně na skládkách, protože pro ně zatím není využití, nebo jsou vyrobeny tak, že se recyklovat prostě nedají. A i z té druhé poloviny plastových odpadů se část využije na výrobu paliv. Recyklace je přece proces, při kterém se z odpadu vytvoří výrobek. A kdo řeší, že jde o výrobek nazvaný „tuhé alternativní palivo“?

Na skládkách tak podle statistik Eko-komu každoročně končí nejméně 230 000 tun obalových odpadů, nejvíce plastů. Skutečnost však bude ještě horší, protože do statistiky není započtena polovina nevyužitelných plastů, které vystupují z dotřiďovacích linek. Za recyklované odpady jsou považovány také ty, které se podařilo vyvézt do zahraničí. Po světě tak stojí areály plné odpadu marně čekající na plánovanou recyklaci, ke které nikdy nedojde. Opět nejhorší situace je v případě plastových odpadů.

Polovina vytříděných plastů z EU se exportuje do zahraničí, z toho více než 85 procent mířilo do Číny. Nelze se divit, že od roku 2018 začalo platit čínské zpřísnění pravidel pro dovoz odpadů. Nerecyklovatelné odpady totiž pouze v tom lepším případě končily na nezabezpečených skládkách. Často se nekontrolovatelně spalovaly nebo mizely v moři.