Nakupujeme rychle ve spěchu, malá množství, protože málo plánujeme dopředu. Stále méně jídla připravujeme doma. Takže více nakupujeme polotovary, či rovnou hotová jídla. Zboží stále častěji kupujeme přes internet, objem obalů proto občas převýší objem zboží. Stará Evropa si tento boom již zažila a nyní stále častěji hledá alternativy, východní Evropa ale balí rok od roku více. Zatímco v celé EU roste množství obalových odpadů jen velmi mírně, v České republice od roku 2003 narostlo o více než polovinu. Daří se nám je aspoň víc recyklovat?

Se vstupem do Evropské unie jsme se zavázali přijmout výrazně přísnější pravidla pro zacházení s odpady a obaly. Museli jsme přestat skládkovat odpady za každou vesnicí a vybudovat zabezpečené skládky. Navíc jsme dostali za úkol zajistit recyklaci alespoň části obalů. Iniciativu převzal průmysl: založil společnost Eko-kom, které výrobci a dovozci obalů platí poplatky. Z podnětu obalového průmyslu se však u nás netřídí jen obaly jako v západní Evropě, ale všechny odpady. To průmyslu umožňuje dále zlevnit náklady za sběr obalů.

↗

V oceánech každoročně skončí třináct milionů tun plastů. Repro DR

Eko-kom vybranými penězi přispívá na provoz dotřiďovacích linek. Platí obcím za každou tunu vytříděných obalů. Podílí se na přípravě různých studií. Ale platí i veřejnou kampaň Nebuďte líní, třiďte odpad. Průmysl se tak sice musí ekonomicky podílet na zajištění recyklace, zároveň ale získal obrovský vliv na přípravu obalové legislativy a vytváří výkazy pro Českou republiku, které se posílají Evropské komisi.

Menší než velká míra recyklace

Statistiky Eko-komu říkají, že se u nás pošlou k recyklaci tři čtvrtiny obalových odpadů. To ale zdaleka neznamená, že tyto obaly budou skutečně zrecyklovány. Pouze dorazí na dotřiďovací linku, kde se dále ručně dotřiďuje obsah barevných kontejnerů. Již tento proces se započítává jako „recyklace“.

Navíc asi polovina všech plastů, které na dotřiďovací linku dorazí, končí stejně na skládkách, protože pro ně zatím není využití, nebo jsou vyrobeny tak, že se recyklovat prostě nedají. A i z té druhé poloviny plastových odpadů se část využije na výrobu paliv. Recyklace je přece proces, při kterém se z odpadu vytvoří výrobek. A kdo řeší, že jde o výrobek nazvaný „tuhé alternativní palivo“?

Na skládkách tak podle statistik Eko-komu každoročně končí nejméně 230 000 tun obalových odpadů, nejvíce plastů. Skutečnost však bude ještě horší, protože do statistiky není započtena polovina nevyužitelných plastů, které vystupují z dotřiďovacích linek. Za recyklované odpady jsou považovány také ty, které se podařilo vyvézt do zahraničí. Po světě tak stojí areály plné odpadu marně čekající na plánovanou recyklaci, ke které nikdy nedojde. Opět nejhorší situace je v případě plastových odpadů.

Polovina vytříděných plastů z EU se exportuje do zahraničí, z toho více než 85 procent mířilo do Číny. Nelze se divit, že od roku 2018 začalo platit čínské zpřísnění pravidel pro dovoz odpadů. Nerecyklovatelné odpady totiž pouze v tom lepším případě končily na nezabezpečených skládkách. Často se nekontrolovatelně spalovaly nebo mizely v moři.

Miliony tun nekvalitně vytříděných odpadů z USA a Evropy do země draka již nesmí. Je však možné vyvézt kvalitně vytříděné suroviny. Pro ty nekvalitně vytříděné se hledají nová odbytiště, ale na světě neexistuje tak velké odbytiště jako Čína. Výsledkem je, že svozové firmy posílají českým obcím faktury požadující po obcích proplacení vyšších nákladů za recyklaci plastů.

Plastová polévka

Jsme v situaci, kdy si průmysl ponechá zisk, ale náklady zaplatí společnost. Přičemž naše zodpovědné orgány jsou rády, že vyřešily problém, neboť podle statistik patříme mezi nejlépe „recyklující“ národy v Evropě. Situace ale ukazuje na naprostou nekonkurenceschopnost českého systému „recyklace“ obalů a odpadů.

Ačkoli se obrovská množství našich plastových odpadů pálí nebo končí na skládkách, zdejší firmy recyklující plasty u nás nejsou schopny získat kvalitní materiál k recyklaci a kupují ho na německém trhu. Situace se změní, až zmodernizujeme zastaralé dotřiďovací linky, aby byly schopny produkovat na trhu použitelné suroviny, a ne pouze PET lahve, PE fólie a tuhá alternativní paliva.

Ale zpátky k plastům. Ty se jak známo v prostředí rozkládají velice pomalu a zamořují tak životní prostředí. Lesy, příkopy, louky i řeky od plastů vyčistí na jaře dobrovolníci. Pokud ne, zapadají listím a stanou se součástí půdy. Hůř jsou na tom oceány, kde každoročně skončí asi 13 milionů tun plastů (čtyři procenta světové roční produkce plastů).

Státy Evropské unie posílají do moří mezi 150 až 500 tisíci tun plastů ročně. Stejně jako v půdě se plasty stávají součástí moří, ve vodě se však rychle drolí na malé kousky plastů. Mikroplasty, tedy částečky plastů menší než 5 mm, pomalu zaplnily oceány. Z moří se stává „plastová polévka“, která ohrožuje život — jak ten mořský, tak i náš.

Mikroplasty jsou už i v ovzduší, pitné vodě, kuchyňské soli nebo medu. Vědci však doposud neví, jak mikroplasty ovlivňují lidské zdraví. Přitom studie říkají, že EU vypouští do životního prostředí každoročně 75—300 tisíc tun mikroplastů ročně, tedy 10—35 tisíc plných popelářských aut.

Dva evropské vylepšováky

Pro řešení všech výše uvedených problémů připravila Evropská unie dva zásadní dokumenty. Prvním je nová odpadová legislativa, souhrnně pojmenovaná Balíček pro oběhové hospodářství. Jedná se o změnu šesti odpadových směrnic. Balíček bude po členských státech zřejmě od poloviny roku 2018 požadovat zvýšení recyklace komunálních odpadů na minimálně 65 procent do roku 2035 a recyklaci minimálně 70 procent obalových odpadů do roku 2030, přičemž jen plastových obalů má být recyklováno 55 procent v roce 2025.

Směrnice dále zpřísní, co si členské země mohou započítat jako recyklaci. A navrhuje řadu opatření pro snížení produkce mikroplastů, například omezení používání oxodegradabilních plastů, které se v přírodě rozpadají na zmíněné mikroplasty.

Druhým zásadním dokumentem je Evropská strategie pro plasty v oběhovém hospodářství zveřejněná začátkem roku 2018. Evropská komise díky ní připravuje nová opatření v oblasti ekodesignu, která by měla vést k vyšší recyklovatelnosti plastů. Chystá omezit plasty na jedno použití, upřednostnit recykláty ve veřejných zakázkách a mnoho dalších zpřísnění. Evropská komise ale průmysl bohužel pouze vyzývá k přijetí dobrovolných závazků ve výši využívání recyklovaných plastů. A až čas ukáže, zda průmysl dobrovolně začne problém řešit, nebo zda bude nutné přistoupit k regulaci a příkazům. Evropská komise také vyzývá zodpovědné národní orgány, aby zvýšily poplatky za skládkování i spalování odpadů, čímž by se recyklace ekonomicky vyplatila.

Český Recykocourkov

Ministerstvo životního prostředí vedené Richardem Brabcem (ANO) však ve vyšší a skutečné recyklaci cestu nevidí. Cíle pro recyklaci si stanovuje na nejnižší možné úrovni podle stávajících evropských směrnic a snaží se především přesunout odpad ze skládek do spaloven. Do tuzemského zákona tudíž byl, nad rámec evropských požadavků, prosazen zákaz skládkování spalitelných a recyklovatelných odpadů od roku 2024.

Takže jsme se vstupem do EU vybudovali zabezpečené skládky, které nyní máme k roku 2024 zase zavírat, a místo nich máme postavit spalovny s kapacitou potřebnou pro rok 2024. Přitom víme, že v roce 2024 budeme stěží recyklovat kolem 40 procent komunálních odpadů a v roce 2035 má každý stát EU podle Balíčku recyklovat minimálně 65 procent komunálních odpadů.

A na úkor čeho poroste mezi lety 2024 a 2035 recyklace ze 40 na 65 procent, když už ne na úkor skládek? Jedině na úkor právě postavených spaloven. Jenže ty bude možné provozovat na plný výkon pouze tehdy, pokud se potřebný směsný komunální odpad doveze ze zahraničí. Takže opět budeme budovat nadkapacity u zařízení, která budeme později složitě a nákladně zavírat. Je to sice drahé, ale energetické lobby (ČEZ, Veolia, Teplárenskému sdružení a dalším) to vyhovuje. Není divu, že k zavádění poplatku za pálení odpadů, jak jej doporučuje Evropská komise, se ministerstvo nemá.

Také v poslední novele obalového zákona z roku 2017 ministerstvo životního prostředí zvolilo nejméně přísné opatření požadující omezit používání jednorázových plastových tašek. Od letoška sice zakázalo obchodům rozdávat plastové odnosné tašky, návrh poslankyně Golasowské z KDU-ČSL, aby byly zpoplatněny také velmi tenké plastové sáčky, ministr Brabec a následně i Poslanecká sněmovna nevyslyšeli.

Obdobně se Brabec při přijímání obalové novely zachoval při stanovení míry recyklace obalů. MŽP navrhlo recyklovat v letech 2016—2019 jen 45 procent plastových obalů, ačkoli Česká republika dlouhodobě recykluje více než 50 procent, přičemž Evropská komise požaduje, abychom v roce 2025 recyklovali 55 procent. Dalším nelogickým ústupkem MŽP bylo stanovení cíle recyklace pro všechny obalové odpady. Dlouhodobě jich v České republice recyklujeme kolem 70 procent, čímž plníme cíle Evropské komise stanovené až pro rok 2025. Přesto ministerstvo navrhlo cíl pro rok 2016 pouze 60 procent.

Ne/komplikovat situaci

Avšak sněmovní debata o obalové novele ukázala, že někteří poslanci jdou na ruku průmyslu ještě více než ministr Brabec. Jmenovitě exministr průmyslu Milan Urban (ČSSD) a exhejtman Jihočeského kraje Jan Zahradník (ODS), který se o snižování cílů recyklace obalů snaží systematicky. Sám svou filosofii vysvětlil v roce 2014, když prohlásil: „Našim (…) průmyslovým podnikům nebudeme komplikovat situaci a nebudeme jim zhoršovat jejich konkurenceschopnost tím, že stanovíme podle mého názoru zbytečně vysoké limity pro recyklaci.“

Jak vidno, naši politici snahy o řešení problematiky obalů, a především plastových odpadů, spíše brzdí. Musíme stále spoléhat na pozitivní tlak Evropské unie, která však znečišťovatelům také podléhá. Tlačit bychom tak měli především my sami, aktivní občané a občanky.

Text Alenka v říši obalů vyšel původně v časopise Sedmá generace 1/2018.