Je Bůh pravičák?
Eva HájkováS oblibou se diskutuje nad tím, zda je Bůh spíše pravicového, nebo levicového smýšlení. Tvář světa je ale především výslednicí lidské činnosti a lidských vztahů, nikoli přímým výrazem boží vůle.
Nedávno byla v Deníku Referendum v diskusi vyslovena myšlenka, která mě trochu podráždila: „Pokud Bůh existuje, nechce, aby lidé byli naprogramovaní roboti tupě vykonávající boží vůli. Stojí o člověka svobodného. Lidská svoboda je větší hodnotou i za cenu zla: Bůh je prostě pravičák.“
Dotkla se mě zejména poslední věta: „Bůh je prostě pravičák.“ Chápu, že jde o jistou nadsázku. Jde však už o samotnou skrytou či zastřenou myšlenku v pozadí: „Pravice chce svobodu, levice totalitu.“
Jako by z té výpovědi vyplývalo, že je vlastně dobře, když svět je takový, jaký je, protože Bůh ho takový asi chtěl. I s tím zlem. Tedy, že vládnoucí systém je tu vlastně jaksi z boží vůle.
Podobné myšlenky se obecně na pravici (dokonce i mezi křesťany) vyskytují. Setkávám se s nimi a jsou mi často připomínány. Tak ve mně vznikla vnitřní potřeba na ně reagovat.
Lenoráj
Na pravici se občas vyskytuje myšlenka, že chudí jsou vlastně líní — a právě proto že jsou chudí. A že levičákům se vlastně také nechce pracovat, a proto se chudých zastávají. Evokuje mi to představu tvrdě kalvinistického Boha, trestajícího hříšné lenochy chudobou a odměňujícího bohatstvím ty, kteří jsou v jeho milosti. Takový Bůh, který dal vzniknout kapitalismu, by v dnešním světě už neměl mít své místo.
Jsem pokaždé silně zklamaná, kdykoliv se setkám s křesťany, kteří mají největší obavy z toho, aby náhodou někdo něco nedostal zadarmo, protože práce je přece spravedlivým trestem za Adamův hřích. Na chleba si máme podle nich vydělávat v potu tváře.
Někteří z nich dokonce považují sociální dávky za zhoubu lidstva. Jednou jsem se proti těmto „křesťanským“ názorům ohradila argumentací, že v současné době lidé přece za svou nezaměstnanost nemohou, neboť v dnešním světě vzhledem k mechanizaci a automatizaci rychle ubývá intelektuálně a kvalifikačně méně náročných pracovních příležitostí a pracovní doba se přiměřeně nezkracuje.
Bylo mi však řečeno, že člověk, který se obrátí ke Kristu, nakonec práci vždycky najde, protože Bůh mu pomůže. Z takové reakce přece jasně vyplývá: Pokud nenajde, tak patrně málo věří nebo se málo modlí. Toto pojetí bohužel nevede k ničemu jinému, než k tomu, aby se neúspěšní lidé od Boha odvrátili, což se v minulosti také dělo. To je možná jedna z příčin masového rozšíření ateismu, k němuž v dřívějších dobách došlo. To je ten důvod, proč levice bývala s náboženstvím vždy na štíru…
Je možná pravda, že někteří lidé v kapitalismu mohou svobodně předvést své schopnosti, ale nemají všichni stejnou startovací čáru, což tu svobodu značně relativizuje. Kapitalismus je systém, v němž se reprodukují sociální nerovnosti. Reprodukují se neviditelným a někdy i docela nevinným způsobem: v rodinách. Dědí se bohatství i chudoba, kultura i nekultura (dělo se to samozřejmě i před kapitalismem, abych nebyla považována za antikapitalistickou fundamentalistku).
↗
Důležitý je právě tento svět a tento život, nikoliv posmrtný život v nebeském království, kdesi na onom světě. Foto istockphoto.com
Obavy ze zneužívání dávek existují nejen u některých křesťanů a pravičáků, ale také u konzervativní levice. Ani ta nepochopila novou situaci. Zatímco původní levice vznikla před dávnými časy na obranu pracujících proti těm, co nepracovali (šlechta), moderní levice (liberální i radikální) čelí občas podezření, že se zastává „lenochů“ proti tvrdě pracujícím.
Že nám tady zkrátka chce vytvořit jakýsi Lenoráj, v němž bude schopný a pracovitý člověk diskvalifikován za to, že vyvíjí nějaké úsilí. Pokud někdo tu Drdovu pohádku nezná, připomínám, že šlo o historku vyprávěnou pohádkovému „línému Honzovi“ jedním vandrovním ševcovským tovaryšem. Lenoráj měl být bájnou zemí lenochů, v níž se nejen nemusí, ale dokonce ani nesmí pracovat.
Jídla je v té čarovné zemi habaděj, protože se samo, bez lidského přičinění, rodí na polích, která jsou z máku a tvarohu. Na stromech tam rostou jitrnice a ze studánek prýští místo vody pivo a víno. Pečení holubi v Lenoráji létají rovnou do huby (a občas jimi člověk přes hubu také dostane, protože pečení holubi jsou bez hlavy, a tak nevidí na cestu). Švec se bohužel práce zdržet nedokázal (ono je to totiž kupodivu strašně těžké) a ušil si s gustem nové boty, za což byl z Lenoráje vyhnán. Vida lenorajské totalitáře!
Pravicově ladění lidé se často bojí, že levice by mohla chtít zavést něco jako Lenoráj. Zakázat jim jejich soukromé aktivity. Anebo ještě hůř — že by je naopak mohla nutit, aby svými aktivitami ten Lenoráj pro chudé sami vytvářeli. Levice je zkrátka stále podezřívána z touhy po vládě tvrdé ruky: „Když mi dát nechceš, já vezmu si sám…“ Jinými slovy, když nebude „stolečku prostři se!“, tak může dojít na „obušku z pytle ven!“
Ale zpět k základní otázce, zda je Bůh pravičák, když údajně stvořil svět takový, jaký je, když tedy „stvořil“ kapitalismus, který mnozí považují za konec dějin, protože přece přináší liberální demokracii a nic lepšího už nelze vymyslet.
Tvář světa je především výslednicí lidské činnosti a lidských vztahů, nikoli přímým výrazem boží vůle.
Nevěřím v pravicového Boha ani v to, že dal našemu lidskému světu řád, který tady vládne. Věřím, že nejvlastnějším Božím řádem pro člověka je Boží království, o němž sice bylo v evangeliu řečeno, že „není z tohoto světa“, ale to neznamená, že nemá jednou přijít na svět v plnosti. Boží království na zemi je takový stav společnosti, kdy nikdo nebude k ničemu donucován a zároveň ani v ničem omezován, protože to už nebude zapotřebí.
Lidé budou chtít to, co chce Bůh, a přitom budou naprosto svobodní. Žádné loutky! Dobro se přece dá vytvářet nesčetnými způsoby. Svoboda tak nemusí stát proti dobru, stejně jako lidská vůle nemusí stát proti vůli Boží.
Lidstvo ovšem bude muset nejdříve duchovně dorůst k tomu, aby naději na Boží království proměnilo ve skutečnost. To, že onen „boží systém“ stále nepřichází, není způsobeno Boží neschopností ani jeho nevůlí. Je to naše chyba.
Aby měl svět nějaký smysl, neměli bychom ztrácet naději, že jednou Boží království přijde. Možná bude přicházet pomalu a nenápadně, ale měli bychom se snažit jeho příchodu napomáhat; aspoň se mu přibližovat. Protože důležitý je právě tento svět a tento život, nikoliv posmrtný život v nebeském království, kdesi na onom světě.
Domov → Komentář
23. června 2016 v 8.00
Související
Diskuse
JP
Paní Hájková, při čtení Vašeho textu mi v hlavě tak nějak sám od sebe vyskočil následující bonmot:
Bůh stvořil svět pravicový; ale od té doby dělá všechno pro to, aby ho učinil levicovým.
Ale připomínám rovnou: on to opravdu není jenom bonmot; skrývá se za ním podle všeho vlastní realita našeho bytí.
Ten "pravicový" svět - to je svět přírodní. Džungle. Boj každého proti každému. Žer, nebo budeš sežrán! To je skutečně prapůvodní stav; a takto byl skutečně svět "stvořen".
Ale - zdá se skutečně jako by Bůh časem prohlédl svůj omyl (snad se jen v návalu práce při tvoření světa poněkud přehlédl ohledně správného poměru všech ingrediencí) - a od té doby čím dál tím více svět tlačí směrem doleva. Směrem k vyšší míře vzájemné solidarity, vzájemné pospolitosti. K vyšší míře humanismu.
Ovšem: na straně druhé je také velice dobře možné, že Bůh se tehdy nijak nezmýlil. Že on dobře věděl, co dělá. Že věděl, že ani on nemůže svět tvořit jenom podle své vlastní libovůle; nýbrž že i on musí respektovat železnou logiku bytí. Zkrátka: že ten vývoj prostě vůbec nemohl probíhat jinak, nežli právě od těch dravých, "pravicových" počátků k tomu povlovnému "zlevicovění".
A jestli je to tak, pak Bůh věděl i toto: ta "pravicovost" nebude nikdy bezezbytku nahrazena tím bájným "Královstvím božím" - neboť i určitá míra té dravosti (poněkud mírněji řečeno: asertivity) patří nevyhnutelně k životu.
Bůh stvořil svět pravicový; ale od té doby dělá všechno pro to, aby ho učinil levicovým.
Ale připomínám rovnou: on to opravdu není jenom bonmot; skrývá se za ním podle všeho vlastní realita našeho bytí.
Ten "pravicový" svět - to je svět přírodní. Džungle. Boj každého proti každému. Žer, nebo budeš sežrán! To je skutečně prapůvodní stav; a takto byl skutečně svět "stvořen".
Ale - zdá se skutečně jako by Bůh časem prohlédl svůj omyl (snad se jen v návalu práce při tvoření světa poněkud přehlédl ohledně správného poměru všech ingrediencí) - a od té doby čím dál tím více svět tlačí směrem doleva. Směrem k vyšší míře vzájemné solidarity, vzájemné pospolitosti. K vyšší míře humanismu.
Ovšem: na straně druhé je také velice dobře možné, že Bůh se tehdy nijak nezmýlil. Že on dobře věděl, co dělá. Že věděl, že ani on nemůže svět tvořit jenom podle své vlastní libovůle; nýbrž že i on musí respektovat železnou logiku bytí. Zkrátka: že ten vývoj prostě vůbec nemohl probíhat jinak, nežli právě od těch dravých, "pravicových" počátků k tomu povlovnému "zlevicovění".
A jestli je to tak, pak Bůh věděl i toto: ta "pravicovost" nebude nikdy bezezbytku nahrazena tím bájným "Královstvím božím" - neboť i určitá míra té dravosti (poněkud mírněji řečeno: asertivity) patří nevyhnutelně k životu.
MP
myslím, že začínáte prohlédat.
Jste na nejlepší cestě zpět k humanistickému ateismu, inspirovanému křesťanstvím...
Jste na nejlepší cestě zpět k humanistickému ateismu, inspirovanému křesťanstvím...
Pravicový nebo levicový svět? Až takto široce jsem skutečně neuvažovala, přisuzujíc pravicovost a levicovost výhradně lidem a ne rovnou celé přírodě. Já bych řekla, že Bůh vydělil člověka ze zvířecího světa a samozřejmě v průběhu dějin měnil svou tvář i svůj přístup k člověku - podle toho, jak se člověk postupně proměňoval z drsného přírodního tvora v ohleduplného humanistu. Dejme tomu, že Bůh musí respektovat přírodní a fyzikální zákony, které sám vytvořil, nicméně člověk se - s pomocí ducha (nebo s pomocí boží, protože co jiného vlastně je Bůh než duch?) - z těch zákonů může do značné míry vymanit a osvobodit. I tu dravost může v sobě utlumit.
Jinak, Bůh není vyložený levičák, nicméně na straně chudých a bezmocných je vždycky, pokud se tito k němu nějak vztahují. A chudých je na světě hodně.
Jinak, Bůh není vyložený levičák, nicméně na straně chudých a bezmocných je vždycky, pokud se tito k němu nějak vztahují. A chudých je na světě hodně.
Já jsem ve skutečnosti neměla o současných křesťanech velké iluze. Ale řekla bych, že toto je spíš problém starších lidí. Že ti mladší už budou trochu jiní. Nicméně si myslím, že nejsem na cestě k humanistickému ateismu inspirovanému křesťanstvím. Spíš to křesťanství pojímám trochu jinak, méně obvykle. Nedělám si v tom konkrétní plány. Uvidím, co přijde a kam mě to povede.
A konečně - lidi je třeba změnit. Ne je jenom odsoudit.
A konečně - lidi je třeba změnit. Ne je jenom odsoudit.
JV
To je moc pěkný a inspirativní článek, vyjadřující nejednu hlubokou pravdu.
Bůh určitě není pravičák ani levičák. Kdyby něčím z toho byl, rozhodně by to nebyl Bůh, ale falešná lidská představa o Bohu.
Teď jen pár slov o království Božím. Jak bude vypadat, to opravdu nevíme a je hloupé o tom spekulovat. Jediné co o něm víme, je, že budeme u pána Boha a že v Jeho království budeme tak dokonale šťastni, že si nejsme schopni představit. Tvrzení, že Boží království není z tohoto světa, znamená, že pravidla, která platí v našem světě, v království Božím neplatí. Nebude tam smrt, bolest, neštěstí, rozvody, nepřátelství, nespravedlnost, hrubost atd.
Teď ještě něco k životu tady na zemi. Benedikt XVI. říká, že život na zemi je předsálí Božího království. To je, myslím, přesné. Na životě na zemi tedy velmi záleží. Avšak, i kdybychom život na zemi dotáhli k naprosté dokonalosti, nebude to království Boží, protože nad námi i tak bude mít moc smrt. Až v Božím království žádná smrt nebude. Píše se o tom jasně ve Zjevení sv. Jana.
Není však pravda, že důležitý je tento svět a tento život, nikoliv posmrtný život v nebeském království, jak stojí psáno v článku paní Hájkové v posledním odstavci. To je tvrzení vyloženě nekřesťanské.
Život v nebeském království je důležitý už jenom proto, protože jej Bůh pro nás připravil. Ježíš Kristus pak přinesl za nás svoji oběť, aby každý, kdo chce v království Božím žít, v něm žít mohl. Kdybychom už nebyli schopni si takového Božího daru považovat a za Kristovu oběť alespoň poděkovat, snad bychom mohli Boží království přijmout alespoň z vděčnosti.
Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal
Bůh určitě není pravičák ani levičák. Kdyby něčím z toho byl, rozhodně by to nebyl Bůh, ale falešná lidská představa o Bohu.
Teď jen pár slov o království Božím. Jak bude vypadat, to opravdu nevíme a je hloupé o tom spekulovat. Jediné co o něm víme, je, že budeme u pána Boha a že v Jeho království budeme tak dokonale šťastni, že si nejsme schopni představit. Tvrzení, že Boží království není z tohoto světa, znamená, že pravidla, která platí v našem světě, v království Božím neplatí. Nebude tam smrt, bolest, neštěstí, rozvody, nepřátelství, nespravedlnost, hrubost atd.
Teď ještě něco k životu tady na zemi. Benedikt XVI. říká, že život na zemi je předsálí Božího království. To je, myslím, přesné. Na životě na zemi tedy velmi záleží. Avšak, i kdybychom život na zemi dotáhli k naprosté dokonalosti, nebude to království Boží, protože nad námi i tak bude mít moc smrt. Až v Božím království žádná smrt nebude. Píše se o tom jasně ve Zjevení sv. Jana.
Není však pravda, že důležitý je tento svět a tento život, nikoliv posmrtný život v nebeském království, jak stojí psáno v článku paní Hájkové v posledním odstavci. To je tvrzení vyloženě nekřesťanské.
Život v nebeském království je důležitý už jenom proto, protože jej Bůh pro nás připravil. Ježíš Kristus pak přinesl za nás svoji oběť, aby každý, kdo chce v království Božím žít, v něm žít mohl. Kdybychom už nebyli schopni si takového Božího daru považovat a za Kristovu oběť alespoň poděkovat, snad bychom mohli Boží království přijmout alespoň z vděčnosti.
Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal
JN
June 24, 2016 v 1.24
Děkuji Vám, paní Hájková, za tento článek.
Je pro mě ponaučením, jak hluboce může být člověk nepochopen.
Vůbec se Vám nedivím, že jste z takovéto interpretace křesťanství, jakou v článku popisujete, silně zklamaná.
Tu větu "Bůh je prostě pravičák", která se Vás dotkla, jsem napsal opravdu napůl v žertu a v některém z dalších příspěvků v té diskusi jsem se ji snažil více vysvětlit. Domnívám se, že to mé vysvětlení nemůže vést k těm závěrům, které ve svém článku činíte. S jednou věcí ale souhlasím: Obavu z nástupu totality jsem opravdu vyjádřil. Tato obava se netýká výhradně a pouze jen tzv. nové levice, vyprofilované v souvislosti s imigrační krizí, týká se i extrémní pravice, vyprofilované v souvislosti s toutéž krizí.
Vtipy o Bohu, o bubácích, o slonech na Marsu, o dvojčatech v děloze ani o pravičácích a levičácích mi nevadí, a tak si možná neuvědomuji, že někomu vadit mohou. Omlouvám se a prosím Vás, abyste si tu inkriminovanou větu v myšlenkách "jakoby" z mého vyjádření vymazala. Domnívám se, že i tak zůstane význam nezměněn.
Jen bych rád věděl, zda i po tom "vymazání" by Vás mé vyjádření přimělo k napsání právě tohoto článku.
Vůbec se Vám nedivím, že jste z takovéto interpretace křesťanství, jakou v článku popisujete, silně zklamaná.
Tu větu "Bůh je prostě pravičák", která se Vás dotkla, jsem napsal opravdu napůl v žertu a v některém z dalších příspěvků v té diskusi jsem se ji snažil více vysvětlit. Domnívám se, že to mé vysvětlení nemůže vést k těm závěrům, které ve svém článku činíte. S jednou věcí ale souhlasím: Obavu z nástupu totality jsem opravdu vyjádřil. Tato obava se netýká výhradně a pouze jen tzv. nové levice, vyprofilované v souvislosti s imigrační krizí, týká se i extrémní pravice, vyprofilované v souvislosti s toutéž krizí.
Vtipy o Bohu, o bubácích, o slonech na Marsu, o dvojčatech v děloze ani o pravičácích a levičácích mi nevadí, a tak si možná neuvědomuji, že někomu vadit mohou. Omlouvám se a prosím Vás, abyste si tu inkriminovanou větu v myšlenkách "jakoby" z mého vyjádření vymazala. Domnívám se, že i tak zůstane význam nezměněn.
Jen bych rád věděl, zda i po tom "vymazání" by Vás mé vyjádření přimělo k napsání právě tohoto článku.
Já vím, že to byla nadsázka. Já jsem v tom článku původně měla větu, která následovala hned za myšlenkami, které jsem z vašeho výroku odvodila: "Omlouvám se, pokud to tak není, pokud myšlenky, které jsem z těchto vět vyvodila, nejsou myšlenkami onoho diskutujícího, nicméně podobné myšlenky se obecně na pravici (dokonce i mezi křesťany) vyskytují. Bohužel se s nimi setkávám a byly mi znovu tímto způsobem silně připomenuty, takže ve mně vznikla jakási vnitřní potřeba na ně reagovat."
Redakce ovšem někdy z různých důvodů články krátí a tak větu vypustila.
Takže to určitě neberte tak, že článek je proti vám.
Prostě jsem měla zapotřebí se vyrovnat s určitým (křesťansko) pravicovým názorem a vy jste mi tou větou prostě nahrál.
Redakce ovšem někdy z různých důvodů články krátí a tak větu vypustila.
Takže to určitě neberte tak, že článek je proti vám.
Prostě jsem měla zapotřebí se vyrovnat s určitým (křesťansko) pravicovým názorem a vy jste mi tou větou prostě nahrál.
Já netvrdím, že smrt znamená definitivní konec.
V jednom starším článku jsem napsala:
My nevíme, co bude po smrti, ale to je vlastně dobře, že nevíme, protože to znamená, že může být leccos, o čem zatím nemáme tušení.
Nicméně se domnívám, že Ježíš, když mluvil o Božím království, neměl na mysli něco, co má být až po smrti. Křesťané na jedné straně věří, že stvoření je dobré, že svět je dobrý. Ovšem na druhe straně je svět zároveň plný hříchu, tedy zla. Takže z toho pak plyne, že ten dobrý svět je vlastně špatný. Myslím, že je naší povinností snažit se to změnit, tak, aby skutečně platilo, že svět je dobrý. Ne jenom trpět a čekat, že po smrti budeme za to odměněni. Člověk by vlastně neměl být dobrý za odměnu, nýbrž z lásky k Bohu a lidem.
Já mám takový dojem, že o tom Božím království budu muset napsat ještě další článek, i když se obávám, že to nikoho nezajímá.
Jinak je mi lito, pane Vyleťale, že mě nemůžete považovat za křesťanku, ale co se dá dělat? Já bohužel nejsem schopná vměstnat se do nějakého pojmu - být to nebo ono, křesťanka nebo marxistka, ateistka nebo něco jiného. Takže vlastně nejsem nic.
V jednom starším článku jsem napsala:
My nevíme, co bude po smrti, ale to je vlastně dobře, že nevíme, protože to znamená, že může být leccos, o čem zatím nemáme tušení.
Nicméně se domnívám, že Ježíš, když mluvil o Božím království, neměl na mysli něco, co má být až po smrti. Křesťané na jedné straně věří, že stvoření je dobré, že svět je dobrý. Ovšem na druhe straně je svět zároveň plný hříchu, tedy zla. Takže z toho pak plyne, že ten dobrý svět je vlastně špatný. Myslím, že je naší povinností snažit se to změnit, tak, aby skutečně platilo, že svět je dobrý. Ne jenom trpět a čekat, že po smrti budeme za to odměněni. Člověk by vlastně neměl být dobrý za odměnu, nýbrž z lásky k Bohu a lidem.
Já mám takový dojem, že o tom Božím království budu muset napsat ještě další článek, i když se obávám, že to nikoho nezajímá.
Jinak je mi lito, pane Vyleťale, že mě nemůžete považovat za křesťanku, ale co se dá dělat? Já bohužel nejsem schopná vměstnat se do nějakého pojmu - být to nebo ono, křesťanka nebo marxistka, ateistka nebo něco jiného. Takže vlastně nejsem nic.
JP
June 24, 2016 v 11.23
Paní Hájková, být bez dalšího zařaditelný pod tu či onu názorovou kategorii neznamená pravidelně nic jiného, nežli usnadňovat si život. Usnadňovat si hledání. Omezovat se jenom na jednu jedinou perspektivu. (A tady jsme zase u toho Leibnize a jeho monád.)
Takže, vítám Vás tímto v klubu nezařaditelných!... ;-)
Takže, vítám Vás tímto v klubu nezařaditelných!... ;-)
JV
Vážená a milá paní Hájková,
zdejší svět samozřejmě má být dobrý. O tom nemůže být pochyb, protože tak to Bůh také chce. Nebeským královstvím ovšem být nemůže, protože – jak už jsem psal – ve zdejším světě vládne smrt a tu člověk sám nepřekoná. Zdejší svět také nemůže být nebeským rájem už proto, že taková představa odporuje řadě tvrzení z Nového zákona. Např. tvrzení o tom, že Ježíšova vláda je vládou na zemi i na nebi. Krásně a naprosto výstižně o tom píše opět Bendikt XVI. ve své knize „Ježíš Nazaretský“, v jejím prvním díle.
Není pravdou, paní Hájková, že já Vás nemohu považovat za křesťanku, jak nedomníváte a jak píšete ve svém posledním vstupu. Já jsem pouze napsal, že jedno z Vašich tvrzení je nekřesťanské. To přece není totéž.
Musím také dodat, že řada lidí, kteří sami sebe mají za křesťany, je schopna s křesťanstvím kombinovat takové nekřesťanské nesmysly a navíc šířit místo lásky k druhým i nenávist, že označení sama sebe za křesťana nemá tu váhu, jakou jí zřejmě vy ve své poctivosti a opravdovosti přikládáte. Budete se divit, ale já vím, že velká většina křesťanů nečetla ani Bibli.
S přáním toho nejlepšího, Jiří Vyleťal
zdejší svět samozřejmě má být dobrý. O tom nemůže být pochyb, protože tak to Bůh také chce. Nebeským královstvím ovšem být nemůže, protože – jak už jsem psal – ve zdejším světě vládne smrt a tu člověk sám nepřekoná. Zdejší svět také nemůže být nebeským rájem už proto, že taková představa odporuje řadě tvrzení z Nového zákona. Např. tvrzení o tom, že Ježíšova vláda je vládou na zemi i na nebi. Krásně a naprosto výstižně o tom píše opět Bendikt XVI. ve své knize „Ježíš Nazaretský“, v jejím prvním díle.
Není pravdou, paní Hájková, že já Vás nemohu považovat za křesťanku, jak nedomníváte a jak píšete ve svém posledním vstupu. Já jsem pouze napsal, že jedno z Vašich tvrzení je nekřesťanské. To přece není totéž.
Musím také dodat, že řada lidí, kteří sami sebe mají za křesťany, je schopna s křesťanstvím kombinovat takové nekřesťanské nesmysly a navíc šířit místo lásky k druhým i nenávist, že označení sama sebe za křesťana nemá tu váhu, jakou jí zřejmě vy ve své poctivosti a opravdovosti přikládáte. Budete se divit, ale já vím, že velká většina křesťanů nečetla ani Bibli.
S přáním toho nejlepšího, Jiří Vyleťal
JV
Ve druhém odstavci mého posledního vstupu má být místo "jak nedomníváte se" - "jak se domníváte".
Omlouvám se a přeji vše dobré.
Jiří Vyleťal
Omlouvám se a přeji vše dobré.
Jiří Vyleťal
JN
June 24, 2016 v 20.40
No vidíte, paní Hájková, vypuštěním jedné věty by redakce mohla mezi nás zanést nesvár:-)
Mimochodem - odkaz na tu diskusi, která Vás k napsání tohoto článku přiměla, nefunguje. (Na tom ale nezáleží.)
Děkuji Vám za to vysvětlení.
Snad nebude ke škodě věci, když stručně vyjádřím obsah té věty "Bůh je pravičák" jinými slovy, ale tak, jak jsem to i v původním případě zamýšlel:
"Daní za lidskou svobodu je existence zla."
Souhlasíte s takto formulovaným tvrzením, v něčem byste ho poopravila, nebo s ním zásadně nesouhlasíte?
Děkuji Vám za to vysvětlení.
Snad nebude ke škodě věci, když stručně vyjádřím obsah té věty "Bůh je pravičák" jinými slovy, ale tak, jak jsem to i v původním případě zamýšlel:
"Daní za lidskou svobodu je existence zla."
Souhlasíte s takto formulovaným tvrzením, v něčem byste ho poopravila, nebo s ním zásadně nesouhlasíte?
JD
vycházíte z římskokatolické interpretace, protestantské pojetí je zdrženlivější hovořit o posmrtném životě někde na "onom světě" a rozlišovat nesmrtelnou duši a smrtelné tělo, zdůrazňuje více těla vzkříšení a život věčný.
A navíc se v Novém zákoně píše o druhém Kristově příchodu do TOHOTO světa.
A navíc se v Novém zákoně píše o druhém Kristově příchodu do TOHOTO světa.
Opravdu nevím. Je to složité. Já mám pořád takovou představu, že by si jednou všichni svobodně mohli vybírat dobro. I kdyby měli možnost volit zlo. Existovalo by zlo, kdyby se lidé svobodně rozhodovali jenom pro dobro? Vyplývá z té svobody, že někteří lidé si tedy nutně vyberou zlo? Nebo že si občas každý z nás vybere zlo?
Nebo to chápete spíš tak, že lidé chtějí dělat dobro, ale vždycky nepoznají, co je dobro a co zlo, tak někdy nechtěně či nevědomě udělají zlo?
Stručně řečeno: chybí podle vás lidem spíš vůle k dobru nebo jim chybí poznání dobra?
Nebo to chápete spíš tak, že lidé chtějí dělat dobro, ale vždycky nepoznají, co je dobro a co zlo, tak někdy nechtěně či nevědomě udělají zlo?
Stručně řečeno: chybí podle vás lidem spíš vůle k dobru nebo jim chybí poznání dobra?
Tak to jsem ráda, že mě berete takhle. Víte, já o některých věcech dost přemýšlím. Zvlášť o tom Království. Domnívám se, že předobrazem Božího království byla Davidova říše. Židé se příliš nezajímali o to, co bude po smrti, ale byli velmi citliví na sociální spravedlnost. Kdykoliv se přihodilo neštěstí, zpytovali svědomí, co v této oblasti udělali špatně. Mezi židovským lidem existovala pověst, že Davidovo království bylo dobou dokonalé spravedlnosti. Jakýsi ideální „zlatý věk“. Lidé čekali, že se to jednou vrátí. Zřejmě proto Ježíš s tímto termínem přišel. Dokonce sám byl Davidovým potomkem.
Domnívám se, v době apoštola Pavla se už asi přestalo počítat se sociálně spravedlivou společností a začalo se víc počítat s Boží milostí. A to Boží království možná začali chápat trochu jiným způsobem. Ale nevím to jistě, to je jen takový můj nápad.... Nicméně Pavel napsal v prvním listu Korintským: Kristus přemůže veškerou vládu, vrchnost a moc, předá království Bohu a Otci. A taky: Poslední nepřítel, jenž bude přemožen, je smrt. Takže pan Dospiva má možná pravdu.
Já osobně nepočítám s tím, že se dožiji doby, kdy svět bude naprosto dokonalý. Ale představuji si, že bychom se měli k tomu ideálu spravedlnosti aspoň postupně přibližovat. Že bychom na tom měli nějak pracovat. I když sama nevím jak, protože si připadám celkem neschopná.
Domnívám se, v době apoštola Pavla se už asi přestalo počítat se sociálně spravedlivou společností a začalo se víc počítat s Boží milostí. A to Boží království možná začali chápat trochu jiným způsobem. Ale nevím to jistě, to je jen takový můj nápad.... Nicméně Pavel napsal v prvním listu Korintským: Kristus přemůže veškerou vládu, vrchnost a moc, předá království Bohu a Otci. A taky: Poslední nepřítel, jenž bude přemožen, je smrt. Takže pan Dospiva má možná pravdu.
Já osobně nepočítám s tím, že se dožiji doby, kdy svět bude naprosto dokonalý. Ale představuji si, že bychom se měli k tomu ideálu spravedlnosti aspoň postupně přibližovat. Že bychom na tom měli nějak pracovat. I když sama nevím jak, protože si připadám celkem neschopná.
JD
souhlasím, že závažnost, síla a krása lidského života spočívá v jeho jedinečnosti i v tom, že má počátek a konec. Ale bylo by smutné, kdyby ve světě i v naší existenci měly poslední slovo nicota a zmar smrti.
Víte, dotýkáme se tady takového tajemství, toho základního a hlavního tajemství života a smrti, že na jeho "řešení" nemáme nikdo patent, ani křesťané, ani nikdo jiný. Ono to taky může být tak, že ta nicota může být paradoxně naplněním a spočinutím po smysluplně prožitém životě zakotveném "ve věčnosti".
Přesto z lásky k životu a z přitakání životu musím opětovně odmítnout způsoby spirituality, které umisťují veškeré naděje pouze někam do záhrobí, ať už ve formě posmrtného života nebo rozplynutí se v nirváně.
Víte, dotýkáme se tady takového tajemství, toho základního a hlavního tajemství života a smrti, že na jeho "řešení" nemáme nikdo patent, ani křesťané, ani nikdo jiný. Ono to taky může být tak, že ta nicota může být paradoxně naplněním a spočinutím po smysluplně prožitém životě zakotveném "ve věčnosti".
Přesto z lásky k životu a z přitakání životu musím opětovně odmítnout způsoby spirituality, které umisťují veškeré naděje pouze někam do záhrobí, ať už ve formě posmrtného života nebo rozplynutí se v nirváně.
ŠŠ
nemusí nutně být nelidské.
V mé mysli pak hlodá otázka: Musí být každé křesťanské tvrzení zároveň lidské? Nenabádá občas i dnes křesťanský Bůh k nelidskému jednání podobně jako Bohové nekřesťanští?
VP
June 25, 2016 v 12.56
Naše lidské klasifikace nás zbavují Božího bohatství. Nikde v evangeliích není psáno, že Boží království nastane, až bude zničena smrt. Naopak, Ježíš říká: Boží království je ve vás, nebo mezi vámi. Myšlenka, že Boží království bude až po smrti svádí křesťany k nicnedělání, zatímco Ježíšovi učedníci se starali o chudé, řešili problémy svého společenství - rozdílná péče o hebrejské a helénistické ženy. Vím, že někteří křesťané se snaží o Boží království. A co ostatní?
JP
No ano, pane Dospivo; právě proto jsem své naděje na to, co z mé osobní přítomnosti na tomto světě přetrvá, nevložil ani do nějakého "posmrtného života" (na který nevěřím), ani to nějakého "rozplynutí se v nirváně" - nýbrž výhradně do lidí samých. Do lidí, kteří - v nekonečném proudu našeho lidského bytí - hledají, vytvářejí, zakopávají a bloudí, ale snad přece jenom konec konců tak nějak směřují k tomu, co je dobré. Do tohoto díla vkládám své naděje ve smysl vlastního bytí; do toho, že jdu právě po této cestě, a že jsem účasten právě tohoto díla. Že navazuji na to, co dobrého vykonali ti přede mnou; a že snad sám vytvářím něco, na co budou moci navázat i ti, co přijdou po nás.
Zdá se to být příliš málo? Zdá se to být příliš málo, spoléhat jenom na cestu člověka k dobru?
Ano, já v žádném případě nepopírám přítomnost spirituality v celém horizontu našeho bytí a žití; nicméně, veškerá tato spirituálnost má pro mě význam jenom jako součást právě té cesty člověka k dobru. Nikoli naopak.
Zdá se to být příliš málo? Zdá se to být příliš málo, spoléhat jenom na cestu člověka k dobru?
Ano, já v žádném případě nepopírám přítomnost spirituality v celém horizontu našeho bytí a žití; nicméně, veškerá tato spirituálnost má pro mě význam jenom jako součást právě té cesty člověka k dobru. Nikoli naopak.
JP
Je nutno si uvědomit: samotný Nový zákon nám bohužel neposkytuje žádné jednoznačné vymezení, co vlastně toto "Boží království" má být.
Ta rozhodující pasáž, kde o něm hovoří samotný Ježíš, totiž připouští dva zcela rozdílné výklady (přesněji řečeno: překlady).
Ten první překlad je to klasické pojetí, podle kterého Ježíš hovoří, že "Království Boží je tady mezi vámi". Což pak vede právě k onomu výkladu, že rozhodující není až nějaká zásvětná "Utopia", kde všichni spolu žijí v dokonalé harmonii a nedotčeni smrtí ani jakýmkoli jiným zlem - nýbrž že rozhodující je ten způsob, jakým lidé žijí, jakým se chovají k sobě navzájem. A že tedy tohoto "Království" je možno dosáhnout už tady a teď; stačí když lidé prohlédnou, a začnou se chovat v souladu s Boží vůlí.
Ten druhý překlad je ovšem podstatně jiný. Podle něj Ježíš říká svým učedníkům: "Království Boží přijde, kdy se toho nejméně nadějete."
Tento druhý výklad je tedy podstatně střízlivější, respektive bezobsažnější nežli ten první; zatímco ten první zadává obsahové respektive mravní intence, ten druhý je vlastně jenom časovým údajem.
Který z těchto dvou překladů se jeví autentičtější? Čistě věcně bohužel asi spíše ten druhý. Neboť Ježíš zde odpovídá na otázku svých učedníků: "K d y přijde už to Království Boží?" - a je tedy v logice věci, že jim odpovídá v této časové rovině. "V tu chvíli, kdy se toho nejméně nadějete."
Na straně druhé je ale ovšem naprosto typické pro způsob Ježíšova vyjadřování, že na položené otázky neodpovídá přímo, nýbrž je využívá k tomu, aby celou záležitost postavil do nového, netušeného světla. A bylo by skutečně spíše nezvyklé a netypické, kdyby Ježíš na danou otázku odpověděl natolik přímočarým, a až přímo profánním způsobem. A tak je nakonec docela dobře možné, že vzhledem k těmto okolnostem bude přece jenom odůvodněnější, přiklonit se k tomu překladu a výkladu prvému.
Ta rozhodující pasáž, kde o něm hovoří samotný Ježíš, totiž připouští dva zcela rozdílné výklady (přesněji řečeno: překlady).
Ten první překlad je to klasické pojetí, podle kterého Ježíš hovoří, že "Království Boží je tady mezi vámi". Což pak vede právě k onomu výkladu, že rozhodující není až nějaká zásvětná "Utopia", kde všichni spolu žijí v dokonalé harmonii a nedotčeni smrtí ani jakýmkoli jiným zlem - nýbrž že rozhodující je ten způsob, jakým lidé žijí, jakým se chovají k sobě navzájem. A že tedy tohoto "Království" je možno dosáhnout už tady a teď; stačí když lidé prohlédnou, a začnou se chovat v souladu s Boží vůlí.
Ten druhý překlad je ovšem podstatně jiný. Podle něj Ježíš říká svým učedníkům: "Království Boží přijde, kdy se toho nejméně nadějete."
Tento druhý výklad je tedy podstatně střízlivější, respektive bezobsažnější nežli ten první; zatímco ten první zadává obsahové respektive mravní intence, ten druhý je vlastně jenom časovým údajem.
Který z těchto dvou překladů se jeví autentičtější? Čistě věcně bohužel asi spíše ten druhý. Neboť Ježíš zde odpovídá na otázku svých učedníků: "K d y přijde už to Království Boží?" - a je tedy v logice věci, že jim odpovídá v této časové rovině. "V tu chvíli, kdy se toho nejméně nadějete."
Na straně druhé je ale ovšem naprosto typické pro způsob Ježíšova vyjadřování, že na položené otázky neodpovídá přímo, nýbrž je využívá k tomu, aby celou záležitost postavil do nového, netušeného světla. A bylo by skutečně spíše nezvyklé a netypické, kdyby Ježíš na danou otázku odpověděl natolik přímočarým, a až přímo profánním způsobem. A tak je nakonec docela dobře možné, že vzhledem k těmto okolnostem bude přece jenom odůvodněnější, přiklonit se k tomu překladu a výkladu prvému.
JN
Poučením může být známý Stanfordský experiment psychologa Philipa Zimbarda. Překvapující je nejen chování těch pokusných osob – "dozorců" a "vězňů", ale i chování samotného Zimbarda, který by pravděpodobně z vlastního rozhodnutí sám předčasně pokus neukončil, přestože při něm docházelo ke stále krutějšímu chování "dozorců" k "vězňům" a experiment se začínal vymykat kontrole. Zimbardo ten pokus ukončil až když mu jeho přítelkyně a budoucí manželka dala ultimátum, že pokud to neudělá, tak si ho nevezme.
Vzpomínám si, že jsem slyšel také o experimentu, kdy jedné pokusné osobě bylo řečeno, že bude dávat elektrické šoky jiné pokusné osobě za zdí, přes kterou byl dobře slyšet křik "trestaného". Celá situace byla jen fingovaná, nikomu ve skutečnosti nebyl do těla pouštěn elektrický proud, jen ten člověk, který přesně podle instrukcí psychologa ovládal tlačítko a přepínač napětí a slyšel také srdceryvný křik pronikající při každém stisknutí tlačítka skrz zeď, si to myslel a přesto téměř nezaváhal se stiskem tlačítka i když na stupnici byl již nastaven takový proud a takové napětí, které by spolehlivě zabilo každého, a z druhé strany zdi se již žádný křik neozýval. Pokusná osoba prostě přenesla veškerou odpovědnost na instruujícího psychologa a nejspíš rezignovala i na samostatné přemýšlení.
Takto prý podle těch pokusů jedná většina lidí, jen menšina se vzepře. S těmito experimenty by se především měli seznámit všichni budoucí revolucionáři. Sám člověk je slabý a většinou nedokáže vzdorovat tlaku okolí. Přesto přese všechno si myslím, že lidé jsou v jádru spíše dobří, že více než vůle k dobru nám chybí poznání dobra. Té vůle k dobru je mezi námi lidmi docela dost, ale pokud k té vůli nemáme současně i pokoru, je nám samotná vůle na nic.
Bez pokory se nevzepřeme.
Vzpomínám si, že jsem slyšel také o experimentu, kdy jedné pokusné osobě bylo řečeno, že bude dávat elektrické šoky jiné pokusné osobě za zdí, přes kterou byl dobře slyšet křik "trestaného". Celá situace byla jen fingovaná, nikomu ve skutečnosti nebyl do těla pouštěn elektrický proud, jen ten člověk, který přesně podle instrukcí psychologa ovládal tlačítko a přepínač napětí a slyšel také srdceryvný křik pronikající při každém stisknutí tlačítka skrz zeď, si to myslel a přesto téměř nezaváhal se stiskem tlačítka i když na stupnici byl již nastaven takový proud a takové napětí, které by spolehlivě zabilo každého, a z druhé strany zdi se již žádný křik neozýval. Pokusná osoba prostě přenesla veškerou odpovědnost na instruujícího psychologa a nejspíš rezignovala i na samostatné přemýšlení.
Takto prý podle těch pokusů jedná většina lidí, jen menšina se vzepře. S těmito experimenty by se především měli seznámit všichni budoucí revolucionáři. Sám člověk je slabý a většinou nedokáže vzdorovat tlaku okolí. Přesto přese všechno si myslím, že lidé jsou v jádru spíše dobří, že více než vůle k dobru nám chybí poznání dobra. Té vůle k dobru je mezi námi lidmi docela dost, ale pokud k té vůli nemáme současně i pokoru, je nám samotná vůle na nic.
Bez pokory se nevzepřeme.
JN
June 25, 2016 v 18.16
Překvapující je, že zlo někdy také dokáže
způsobit v budoucno dobro. Nebo se v dobro promění.
Staří lidé někdy říkávali: Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.
Ale ta moudrost se do dnešní doby vůbec nehodí.
Staří lidé někdy říkávali: Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.
Ale ta moudrost se do dnešní doby vůbec nehodí.
Ježíš také řekl, že pro to Boží království stačí jenom hodit zrno na zem. Dál už to prý půjde samo. Píše se o tom v Markově evangeliu, 4, 2-27 („Boží království působí, jako když člověk hodí zrno na zem. Spí a vstává ve dne i v noci a to zrno klíčí a roste, a on ani neví jak“).
Něco podobného se píše ve Starém zákoně v knize Ezechiel 17, 22-23, a sice o snítce cedru, který bude zasazen na strmé hoře a až z něj bude strom, také v jeho větvích budou hnízdit ptáci (podobně jako se u Marka píše o stromě z hořčičného semena).
Ezechiel pak hned za tím ještě píše: „Já snižuji strom vysoký a nízký zvyšuji, zelený strom nechám usychat a suchý rozkvétat. To říkám já Hospodin“.
To by možná mohlo souviset s tou pokorou, o níž se zmiňuje pan Nushart.
Něco podobného se píše ve Starém zákoně v knize Ezechiel 17, 22-23, a sice o snítce cedru, který bude zasazen na strmé hoře a až z něj bude strom, také v jeho větvích budou hnízdit ptáci (podobně jako se u Marka píše o stromě z hořčičného semena).
Ezechiel pak hned za tím ještě píše: „Já snižuji strom vysoký a nízký zvyšuji, zelený strom nechám usychat a suchý rozkvétat. To říkám já Hospodin“.
To by možná mohlo souviset s tou pokorou, o níž se zmiňuje pan Nushart.
JN
Nebo jen všechno s lehkým úsměvem sleduje? (Když ví, jak to všechno dopadne.)
Jsme svobodní, když někdo ví, jak to všechno dopadne?
Je Bůh svobodný, když ví, jak to všechno dopadne, a když by teď Bůh náhle chtěl udělat něco jiného, dopadne to jinak a on tedy vlastně před chvílí ještě nevěděl jak, ani nevěděl, že se mu za chvíli zachce udělat něco jiného.
Svoboda je něco jiného.
Naše logika je na to krátká, pane Poláčku.
Naše logika je krátká i na ten elektron, který je v jednom okamžiku současně na dvou místech a někdy se zase protuneluje skrz překážku, i když na to nemá energii.
A co je vůbec nejhorší, pane Poláčku, to jsou ty experimenty s opožděnou volbou: Když z toho zařízení vymažeme informaci o tom, kterou z těch dvou štěrbin částice proletěla, a to vymazání ale uděláme až poté, co už částice (bezpečně:-) dopadla na stínítko, částice se v jistém smyslu znovu (poté, co už experiment vlastně proběhl) začne projevovat jako vlnění a na stínítku se dodatečně objeví interferenční proužky.
Jsme svobodní, když někdo ví, jak to všechno dopadne?
Je Bůh svobodný, když ví, jak to všechno dopadne, a když by teď Bůh náhle chtěl udělat něco jiného, dopadne to jinak a on tedy vlastně před chvílí ještě nevěděl jak, ani nevěděl, že se mu za chvíli zachce udělat něco jiného.
Svoboda je něco jiného.
Naše logika je na to krátká, pane Poláčku.
Naše logika je krátká i na ten elektron, který je v jednom okamžiku současně na dvou místech a někdy se zase protuneluje skrz překážku, i když na to nemá energii.
A co je vůbec nejhorší, pane Poláčku, to jsou ty experimenty s opožděnou volbou: Když z toho zařízení vymažeme informaci o tom, kterou z těch dvou štěrbin částice proletěla, a to vymazání ale uděláme až poté, co už částice (bezpečně:-) dopadla na stínítko, částice se v jistém smyslu znovu (poté, co už experiment vlastně proběhl) začne projevovat jako vlnění a na stínítku se dodatečně objeví interferenční proužky.
JN
June 25, 2016 v 19.29
A proč by to vlastně vůbec mělo nějak dopadnout?
Co když to nikdy nijak nedopadne?
Když vymeteme z vesmíru všechnu tu hmotu, nezůstane tam prázdný prostor a čas.
Prostor i s časem zmizí a nikdy už nic nijak nedopadne!
Možná až zase někdy příště.
Když vymeteme z vesmíru všechnu tu hmotu, nezůstane tam prázdný prostor a čas.
Prostor i s časem zmizí a nikdy už nic nijak nedopadne!
Možná až zase někdy příště.
June 26, 2016 v 1.39
Mimochodem, pane Poláčku, z toho mnou uvedeného podobenství o zrnu se dá spíš soudit, že Boží království roste pomalu a nenápadně. Kde jste našel o tom, jak Ježíš říekl: přijde dřív než se nadějete?
Nespletl jste si to se svatým Pavlem, který ale mluví o příchodu dne Páně (o tom, že přijde jako zloděj v noci)?
To ale není Boží království.
Nespletl jste si to se svatým Pavlem, který ale mluví o příchodu dne Páně (o tom, že přijde jako zloděj v noci)?
To ale není Boží království.
JP
June 26, 2016 v 10.52
Nespletl, paní Hájková. To o té možnosti jiného překladu stojí (v poznámce pod čarou) v německém ekumenickém vydání Bible, vydání Herder - Freiburg, Basilej, Vídeň rok 2002.
JP
June 26, 2016 v 10.56
Pane Nusharte, už jsem to uvedl několikrát: opravdu bych se nijak příliš nespoléhal na to, že právě a zrovna současná věda nám poskytuje nějaký opravdu definitivní obraz a výklad jsoucího světa.
Takže bych ani z toho, že určité fenomény touto vědou zaznamenané se nám jeví napohled paradoxní či nemožné, nedělal ukvapeně závěr, že se opravdu nacházejí v rozporu s logikou.
A skoro bych si docela troufal uhadovat, že časem budou nalezeny ještě nějaké hlubší vrstvy fyzikálního působení, které ty fenomény, které se nám dnes zdají naprosto protismyslné, nakonec dokáží vysvětlit jako naprosto zákonité a logické.
Takže bych ani z toho, že určité fenomény touto vědou zaznamenané se nám jeví napohled paradoxní či nemožné, nedělal ukvapeně závěr, že se opravdu nacházejí v rozporu s logikou.
A skoro bych si docela troufal uhadovat, že časem budou nalezeny ještě nějaké hlubší vrstvy fyzikálního působení, které ty fenomény, které se nám dnes zdají naprosto protismyslné, nakonec dokáží vysvětlit jako naprosto zákonité a logické.
June 26, 2016 v 12.47
No jo, překlad překladu jakési poznámky pod čarou... Navíc z publikace, kterou člověk běžně nemá v obýváku...
Mohl jste aspoň přesně uvést německé znění poznámky a to, ke které větě evangelijních textů se vztahuje.
Mohl jste aspoň přesně uvést německé znění poznámky a to, ke které větě evangelijních textů se vztahuje.
JD
Váš poslední odstavec z příspěvku z 25. 6. 14:27 podepisuji.
Přesto musím doplnit - stejně tak považuji za marnou iluzi vkládat veškeré naděje pouze do tohoto světa, bez přesahu v Bohu. Vždyť komunismus jako ideologie byl svým způsobem křesťanskou herezí, která chtěla uskutečnit nebe na zemi pouze lidskými silami, bez Boha.
Ne že bych neměl vůbec žádnou důvěru v člověka a jeho houževnatost, ale představa všenápravy světa pouze lidskými silami nutně troskotá na tom, že nepočítá se skutečností hříchu. Víc než výmluvně o tom svědčí naše historická zkušenost. Jak i sám v jiných diskuzích uvádíte, proměně světa musí předcházet duchovní proměna lidských srdcí. Jenže k té nedochází tak, že si řeknu, já jsem v jádru dobrý, věřím v sebe a své schopnosti a jen svými silami můžu zvítězit nad špatným v sobě a postupně dojít k dokonalosti. K té dochází naopak přiznáním vlastních špatností a vlastní slabosti jim plně čelít, a otevřením se tomu, abych se NECHAL PROMĚNIT Bohem.
Přesto musím doplnit - stejně tak považuji za marnou iluzi vkládat veškeré naděje pouze do tohoto světa, bez přesahu v Bohu. Vždyť komunismus jako ideologie byl svým způsobem křesťanskou herezí, která chtěla uskutečnit nebe na zemi pouze lidskými silami, bez Boha.
Ne že bych neměl vůbec žádnou důvěru v člověka a jeho houževnatost, ale představa všenápravy světa pouze lidskými silami nutně troskotá na tom, že nepočítá se skutečností hříchu. Víc než výmluvně o tom svědčí naše historická zkušenost. Jak i sám v jiných diskuzích uvádíte, proměně světa musí předcházet duchovní proměna lidských srdcí. Jenže k té nedochází tak, že si řeknu, já jsem v jádru dobrý, věřím v sebe a své schopnosti a jen svými silami můžu zvítězit nad špatným v sobě a postupně dojít k dokonalosti. K té dochází naopak přiznáním vlastních špatností a vlastní slabosti jim plně čelít, a otevřením se tomu, abych se NECHAL PROMĚNIT Bohem.
JD
Ne "čelít", ale "čelit".
JP
Pane Dospivo, o tom jaké má či může být zázemí té vnitřní proměny člověka jsem zrovna včera (neděle) psal v diskusi "Svaté ženy církvi navzdory", diskusní příspěvek má název "Vnitřní džihád".
Jde tedy o to, že předpokládáme, že je zde o b j e k t i v n ě, tedy mimo libovolný úsudek jednotlivého člověka, dáno a přítomno něco, co je o sobě dokonalé, a co je tedy také dokonale dobré.
Toto "něco" je přítomno všude, ve všem co existuje; a je tedy přítomno i v samotném člověku. A to dokonce - chci tvrdit - v člověku špatném.
Na tomto předpokladu se tedy nejspíše shodneme.
Rozdíl je v tom: já hledám prapůvod tohoto Dokonalého a Dobrého v samotném bytí, v jeho nejzákladnějším uspořádání. Přesněji řečeno: hledám ho přesně na té hranici, kde člověk vychází z tohoto bytí, ale zároveň ho svým svébytným činem sám zpětně ovlivňuje a znovu vytváří.
Ano, není možno popírat: pro běžnou "potřebu" je takovýto přístup příliš abstraktní. A zatím se (ještě) nepodařilo, tento abstraktní model či obraz nějakým způsobem oživit, zpřístupnit konkrétní a živoucí lidské mysli. (Pokud nechceme propadnout nějakému ontologickému mysticismu. Případně ezoterickým náhledům, které samotný vesmír pociťují jako živý, respektive až po okraj naplněný těmi či oněmi duchovními bytostmi.)
Ano, v tomto konceptu skutečně zcela chybí moment či faktor hříchu. Tohle je bezpochyby zásadní přednost náboženství, které ten zmíněný stav dokonalosti a dobra apriori oživuje, v podobě či postavě zcela konkrétního živoucího Boha. Který pak to Dobro může přenášet na každého jednotlivého člověka jako ryze osobní příkaz mravní, a k tomu ještě ale i příkaz náboženský.
Takže, to všechno je skutečně pravda: v tomto ohledu má každé živoucí náboženství obrovskou výhodu, kterou v žádném případě není možno podceňovat.
Na straně druhé ale - to se nedá nic dělat - to náboženské pojetí má také své limity a svá slabá místa, které je také čím dál tím méně možno ignorovat.
Tyto problematické body náboženství jsem už opakovaně zmínil:
- v prvé řadě otázka, k t e r é ze všech jsoucích náboženství je to "jedině pravé"; a tedy, který ze všech jsoucích bohů má být tím jediným, jehož mravní příkazy je nutno poslouchat
- za druhé pak principiální nedokazatelnost jakékoli nábožensky odůvodněné představy či obrazu světa
- za třetí omezenost daného mravního příkazu jenom na zcela určitý, fixní kánon
- za čtvrté nevyhnutelnost toho, že tato náboženská představa je spojena se zcela specifickými mýty, a stojí - a především padá - s jejich věrohodností. A pokud jsou tyto mýty vyvráceny či přinejmenším vědou klasifikovány jako velice nepravděpodobné, úměrně s tím klesá i závaznost daného nábožensky podloženého mravního příkazu.
Takže, situace skutečně není jednoduchá; a to ani na jedné z obou stran. Tomu ontologickému pojetí chybí moment víry, hlubokého niterného prožitku; ale víra trpí nemožností její téze jakkoli prokázat jakožto reálné, objektivně jsoucí.
Jde tedy o to, že předpokládáme, že je zde o b j e k t i v n ě, tedy mimo libovolný úsudek jednotlivého člověka, dáno a přítomno něco, co je o sobě dokonalé, a co je tedy také dokonale dobré.
Toto "něco" je přítomno všude, ve všem co existuje; a je tedy přítomno i v samotném člověku. A to dokonce - chci tvrdit - v člověku špatném.
Na tomto předpokladu se tedy nejspíše shodneme.
Rozdíl je v tom: já hledám prapůvod tohoto Dokonalého a Dobrého v samotném bytí, v jeho nejzákladnějším uspořádání. Přesněji řečeno: hledám ho přesně na té hranici, kde člověk vychází z tohoto bytí, ale zároveň ho svým svébytným činem sám zpětně ovlivňuje a znovu vytváří.
Ano, není možno popírat: pro běžnou "potřebu" je takovýto přístup příliš abstraktní. A zatím se (ještě) nepodařilo, tento abstraktní model či obraz nějakým způsobem oživit, zpřístupnit konkrétní a živoucí lidské mysli. (Pokud nechceme propadnout nějakému ontologickému mysticismu. Případně ezoterickým náhledům, které samotný vesmír pociťují jako živý, respektive až po okraj naplněný těmi či oněmi duchovními bytostmi.)
Ano, v tomto konceptu skutečně zcela chybí moment či faktor hříchu. Tohle je bezpochyby zásadní přednost náboženství, které ten zmíněný stav dokonalosti a dobra apriori oživuje, v podobě či postavě zcela konkrétního živoucího Boha. Který pak to Dobro může přenášet na každého jednotlivého člověka jako ryze osobní příkaz mravní, a k tomu ještě ale i příkaz náboženský.
Takže, to všechno je skutečně pravda: v tomto ohledu má každé živoucí náboženství obrovskou výhodu, kterou v žádném případě není možno podceňovat.
Na straně druhé ale - to se nedá nic dělat - to náboženské pojetí má také své limity a svá slabá místa, které je také čím dál tím méně možno ignorovat.
Tyto problematické body náboženství jsem už opakovaně zmínil:
- v prvé řadě otázka, k t e r é ze všech jsoucích náboženství je to "jedině pravé"; a tedy, který ze všech jsoucích bohů má být tím jediným, jehož mravní příkazy je nutno poslouchat
- za druhé pak principiální nedokazatelnost jakékoli nábožensky odůvodněné představy či obrazu světa
- za třetí omezenost daného mravního příkazu jenom na zcela určitý, fixní kánon
- za čtvrté nevyhnutelnost toho, že tato náboženská představa je spojena se zcela specifickými mýty, a stojí - a především padá - s jejich věrohodností. A pokud jsou tyto mýty vyvráceny či přinejmenším vědou klasifikovány jako velice nepravděpodobné, úměrně s tím klesá i závaznost daného nábožensky podloženého mravního příkazu.
Takže, situace skutečně není jednoduchá; a to ani na jedné z obou stran. Tomu ontologickému pojetí chybí moment víry, hlubokého niterného prožitku; ale víra trpí nemožností její téze jakkoli prokázat jakožto reálné, objektivně jsoucí.
JP
Paní Hájková, ta inkriminová poznámka se vztahuje právě a přesně k té pasáži z Lukášova evangelia, o které zde byla řeč. Tedy Lukáš 17, 21.
Nicméně je dobře, že jste mě donutila si ono místo v NZ znovu vyhledat; musím korigovat jeden svůj údaj z minula, Ježíš onu větu nepromluvil ke svým učedníkům, nýbrž k farizejům, na jejich otázku, kdy prý přijde Království boží.
A vůbec nebude na škodu, když si zde připomeneme onu pasáž celou. Ježíš hovoří: "Království Boží nepřijde tak, že by ho bylo možno rozpoznat na vnějších znacích. Ani není možno říci: Hleďte, tady je to!, nebo: Tam je to! Neboť: Království Boží je (už) mezi vámi." (Pokud byste, paní Hájková, trvala na přání mít i tuto pasáž v jazyce německém, mohu ji i v této verzi dodat.)
To vyjádření Ježíše, že Království Boží není možno rozpoznat na vnějších znacích či příznacích, je ovšem krajně důležité. Hovoří totiž zcela jednoznačně proti názoru pana Vyleťala, že toto Království nastane až po Posledním soudu, po definitivním převzetí vlády nad celým světem Ježíšem. Protože kdyby tomu tak bylo, pak by to bylo zcela jednoznačně určitelné a rozpoznatelné. A Ježíš by mohl zcela jasně a nedvojsmyslně prohlásit: "Království Boží nastane v tu chvíli, kdy Syn Boží převezme vládu nad světem!" Nic takového se ale nestalo; Ježíš tu přítomnost Království Božího popisuje jen velice neurčitě.
-------------------------------------------------
A teď k těm možným různým překladům. Jmenovitě pro paní Hájkovou je nutno podotknout: jak už jsem uvedl minule, ten výtisk Bible z kterého čerpám je ekumenickým překladem Starého a Nového zákona - a to sice společně platným pro Německo, Rakousko a Švýcarsko. Tedy pro celý německý jazykový prostor. A dá se tedy vycházet z toho, že když už se na tomto překladu shodly tak velké a renomované církve jako je německo-katolická a německo-evangelická, že každé jednotlivé slovo tohoto překladu má své solidní vědecké odůvodnění. A tedy včetně i těch poznámek pod čarou.
Nyní tedy konkrétně k této poznámce pod čarou. Její originální německý text je tento:
17, 21 Andere Übersetzungsmöglichkeiten: Das Reich Gottes ist (eines Tages plötzlich) unter euch da. Oder: Das Reich Gottes ist in euch. - Gegen die zweite Möglichkeit spricht, dass die Evangelisten das Wirken Gottes im Inneren des Menschen nicht als "Reich Gottes" bezeichnen.
Překlad do češtiny (můj vlastní):
17, 21 Jiné možnosti překladu: Království Boží bude (náhle jednoho dne) mezi vámi. Nebo: Království Boží je ve vás. - Proti této druhé možnosti hovoří, že evangelisté působení Boha v nitru člověka neoznačují jako "Království Boží".
Tolik tedy ona poznámka pod čarou. Nebude asi nijak bez zajímavosti připomenout, že tam kde v českých překladech Nového zákona stojí "Království Boží", tam německé překlady používají termínu "Říše Boží", respektive "Říše Boha" (das Reich Gottes).
Teď ale k samotné věci. Německý ekumenický překlad tedy zmiňuje, že vedle onoho klasického překladu (Království Boží je mezi vámi) jsou možné ještě dva překlady další:
- Království Boží bude (jednoho dne náhle) mezi vámi
- Království Boží je ve vás.
Přičemž, ta druhá varianta je vzápětí zpochybněna oním uvedeným poukazem na evangelisty, že by takovéto pojetí pro ně bylo velmi neobvyklé. (Tady se ovšem náhle vynořuje jeden nemálo problematický aspekt: že se tím fakticky připouští, že my vůbec nevíme, co Ježíš řekl doopravdy; nýbrž vše je zprostředkováno jenom evangelisty, a jejich vlastním úhlem pohledu.)
Ale zůstaňme u daného textu (nic jiného nemáme k dispozici). Německý komentář tedy zásadně zpochybňuje onen překlad či výklad "Království Boží je ve vás" - tento překlad je ovšem víceméně identický právě s tím, který platí jako klasický, tedy v hlavním textu Nového zákona!!
Neboť, jaký je pak zásadní rozdíl mezi větou "Království Boží je ve vás" a větou "Království Boží je mezi vámi"?!!
Jak jinak by Království Boží mohlo být m e z i lidmi - kdyby nebylo zároveň v n i c h samých, v jejich nitru??
Takže, summa summarum: ani zde nemáme žádnou definitivní jistotu o tom, co vlastně Ježíš opravdu řekl, a jak to vlastně myslel.
Z celého kontextu oné pasáže je ale možno v každém případě možno usuzovat, že Ježíš sám onen příchod "Království Božího" nespojuje s nějakou konkrétní událostí - nýbrž že se mu v naprosto prvé řadě jedná o k v a l i t u, o mravní charakter světa lidí.
A snad by ten nejpravděpodobnější (a možná i nejpřirozenější) výklad celého tohoto výroku Ježíše byl právě ten, který jsme projednávali v mém předchozím vstupu: to o b j e k t i v n í Dobro (a tedy: ono "Království Boží") je už zde, stejně tak jako zde bylo po všechny časy, neboť je jenom jedním z projevů principiální Dokonalosti veškerého bytí. A teď jde jenom o to, aby i samotné lidé toto Dobro dokázali spatřit, a aby ho dokázali učinit vůdčím motivem svých vlastních životů. A právě tímto počinem samotných lidí nastane příchod "Království Božího" na tuto naši zemi.
Nicméně je dobře, že jste mě donutila si ono místo v NZ znovu vyhledat; musím korigovat jeden svůj údaj z minula, Ježíš onu větu nepromluvil ke svým učedníkům, nýbrž k farizejům, na jejich otázku, kdy prý přijde Království boží.
A vůbec nebude na škodu, když si zde připomeneme onu pasáž celou. Ježíš hovoří: "Království Boží nepřijde tak, že by ho bylo možno rozpoznat na vnějších znacích. Ani není možno říci: Hleďte, tady je to!, nebo: Tam je to! Neboť: Království Boží je (už) mezi vámi." (Pokud byste, paní Hájková, trvala na přání mít i tuto pasáž v jazyce německém, mohu ji i v této verzi dodat.)
To vyjádření Ježíše, že Království Boží není možno rozpoznat na vnějších znacích či příznacích, je ovšem krajně důležité. Hovoří totiž zcela jednoznačně proti názoru pana Vyleťala, že toto Království nastane až po Posledním soudu, po definitivním převzetí vlády nad celým světem Ježíšem. Protože kdyby tomu tak bylo, pak by to bylo zcela jednoznačně určitelné a rozpoznatelné. A Ježíš by mohl zcela jasně a nedvojsmyslně prohlásit: "Království Boží nastane v tu chvíli, kdy Syn Boží převezme vládu nad světem!" Nic takového se ale nestalo; Ježíš tu přítomnost Království Božího popisuje jen velice neurčitě.
-------------------------------------------------
A teď k těm možným různým překladům. Jmenovitě pro paní Hájkovou je nutno podotknout: jak už jsem uvedl minule, ten výtisk Bible z kterého čerpám je ekumenickým překladem Starého a Nového zákona - a to sice společně platným pro Německo, Rakousko a Švýcarsko. Tedy pro celý německý jazykový prostor. A dá se tedy vycházet z toho, že když už se na tomto překladu shodly tak velké a renomované církve jako je německo-katolická a německo-evangelická, že každé jednotlivé slovo tohoto překladu má své solidní vědecké odůvodnění. A tedy včetně i těch poznámek pod čarou.
Nyní tedy konkrétně k této poznámce pod čarou. Její originální německý text je tento:
17, 21 Andere Übersetzungsmöglichkeiten: Das Reich Gottes ist (eines Tages plötzlich) unter euch da. Oder: Das Reich Gottes ist in euch. - Gegen die zweite Möglichkeit spricht, dass die Evangelisten das Wirken Gottes im Inneren des Menschen nicht als "Reich Gottes" bezeichnen.
Překlad do češtiny (můj vlastní):
17, 21 Jiné možnosti překladu: Království Boží bude (náhle jednoho dne) mezi vámi. Nebo: Království Boží je ve vás. - Proti této druhé možnosti hovoří, že evangelisté působení Boha v nitru člověka neoznačují jako "Království Boží".
Tolik tedy ona poznámka pod čarou. Nebude asi nijak bez zajímavosti připomenout, že tam kde v českých překladech Nového zákona stojí "Království Boží", tam německé překlady používají termínu "Říše Boží", respektive "Říše Boha" (das Reich Gottes).
Teď ale k samotné věci. Německý ekumenický překlad tedy zmiňuje, že vedle onoho klasického překladu (Království Boží je mezi vámi) jsou možné ještě dva překlady další:
- Království Boží bude (jednoho dne náhle) mezi vámi
- Království Boží je ve vás.
Přičemž, ta druhá varianta je vzápětí zpochybněna oním uvedeným poukazem na evangelisty, že by takovéto pojetí pro ně bylo velmi neobvyklé. (Tady se ovšem náhle vynořuje jeden nemálo problematický aspekt: že se tím fakticky připouští, že my vůbec nevíme, co Ježíš řekl doopravdy; nýbrž vše je zprostředkováno jenom evangelisty, a jejich vlastním úhlem pohledu.)
Ale zůstaňme u daného textu (nic jiného nemáme k dispozici). Německý komentář tedy zásadně zpochybňuje onen překlad či výklad "Království Boží je ve vás" - tento překlad je ovšem víceméně identický právě s tím, který platí jako klasický, tedy v hlavním textu Nového zákona!!
Neboť, jaký je pak zásadní rozdíl mezi větou "Království Boží je ve vás" a větou "Království Boží je mezi vámi"?!!
Jak jinak by Království Boží mohlo být m e z i lidmi - kdyby nebylo zároveň v n i c h samých, v jejich nitru??
Takže, summa summarum: ani zde nemáme žádnou definitivní jistotu o tom, co vlastně Ježíš opravdu řekl, a jak to vlastně myslel.
Z celého kontextu oné pasáže je ale možno v každém případě možno usuzovat, že Ježíš sám onen příchod "Království Božího" nespojuje s nějakou konkrétní událostí - nýbrž že se mu v naprosto prvé řadě jedná o k v a l i t u, o mravní charakter světa lidí.
A snad by ten nejpravděpodobnější (a možná i nejpřirozenější) výklad celého tohoto výroku Ježíše byl právě ten, který jsme projednávali v mém předchozím vstupu: to o b j e k t i v n í Dobro (a tedy: ono "Království Boží") je už zde, stejně tak jako zde bylo po všechny časy, neboť je jenom jedním z projevů principiální Dokonalosti veškerého bytí. A teď jde jenom o to, aby i samotné lidé toto Dobro dokázali spatřit, a aby ho dokázali učinit vůdčím motivem svých vlastních životů. A právě tímto počinem samotných lidí nastane příchod "Království Božího" na tuto naši zemi.
June 27, 2016 v 21.01
Navrhuji, pane Poláčku, abychom se raději přestali přít o detaily. Nikam to nevede. Mějme na paměti, že Ježíš řekl o Božím království leccos a že se to dalo (a dá) vyložit různým způsobem - církevním, politickým, eschatologicko-biblickým či mysticko-duchovním.
Farizeje v evangeliu svatého Lukáše asi zajímal hlavně politický výklad.
Mimochodem, v první kapitole Skutků se píše, že se Ježíš po zmrtvýchvstání ukazoval čtyřicet dní svým učedníkům a po celou dobu prý s nimi mluvil o Božím království (takže toho řekl asi ještě víc, než je známo). Oni se ho však ptali na království Izraele, takže patrně také měli nějaká vlastní očekávání - “Ti, kdo s ním byli, se ho zeptali: „Pane, obnovíš už teď království Izraele?“
Odpověděl jim: „Není vaše věc znát časy a doby, které si Otec ponechal ve své pravomoci. Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“
Farizeje v evangeliu svatého Lukáše asi zajímal hlavně politický výklad.
Mimochodem, v první kapitole Skutků se píše, že se Ježíš po zmrtvýchvstání ukazoval čtyřicet dní svým učedníkům a po celou dobu prý s nimi mluvil o Božím království (takže toho řekl asi ještě víc, než je známo). Oni se ho však ptali na království Izraele, takže patrně také měli nějaká vlastní očekávání - “Ti, kdo s ním byli, se ho zeptali: „Pane, obnovíš už teď království Izraele?“
Odpověděl jim: „Není vaše věc znát časy a doby, které si Otec ponechal ve své pravomoci. Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“
JD
pozitivní je, že já rozumím Vaším postojům a důvodům a Vy zase těm mým (aspoň mám ten dojem).
Víra je skutečně, co se důkazů týče, nahá. Ale položme si otázku, co je její úplnou, stoprocentní alternativou.
Víra je skutečně, co se důkazů týče, nahá. Ale položme si otázku, co je její úplnou, stoprocentní alternativou.
June 28, 2016 v 2.32
Takže, kdybychom to nějak shrnuli, pan Poláček se domnívá, že dobro je obsaženo v samotném bytí, tedy i v člověku samotném (v jeho nitru nebo v jeho srdci) už je odjakživa Boží království, jenom ho musí uvidět a rozhodnout se pro ně.
Tomu by odpovídal překlad: Království je "ve vás" (v každém z vás)
Zatímco pan Dospiva říká : člověk sám bez Boha žádného Království nedosáhne. Čili to k němu přijde jakoby zvenčí, od Boha. Člověk se otevře jeho působení a nechá se jím přetvořit (zrno padne na zem).
Možná by se dalo říct, že člověk se musí otevřít Božímu království, které je "mezi vámi"a v němž je Bůh nějakým způsobem přítomen.
Připadá mi, že hájíte jakousi partenogenezi, pane Poláčku, zatímco pan Dospiva zdůrazňuje Boží zásah, respektive zásah Božím slovem.
Tomu by odpovídal překlad: Království je "ve vás" (v každém z vás)
Zatímco pan Dospiva říká : člověk sám bez Boha žádného Království nedosáhne. Čili to k němu přijde jakoby zvenčí, od Boha. Člověk se otevře jeho působení a nechá se jím přetvořit (zrno padne na zem).
Možná by se dalo říct, že člověk se musí otevřít Božímu království, které je "mezi vámi"a v němž je Bůh nějakým způsobem přítomen.
Připadá mi, že hájíte jakousi partenogenezi, pane Poláčku, zatímco pan Dospiva zdůrazňuje Boží zásah, respektive zásah Božím slovem.
JP
June 28, 2016 v 13.13
Paní Hájková, v každém případě je poněkud kouzelné, když snahy o přesné určení významu Božího království, ke kterému se sama stále znovu vracíte, náhle označíte jakou pouhé "detaily". ;-)
Co se týče toho co pak Ježíš prý říkal svým učedníkům po svém zmrtvýchvstání: vzhledem k tomu že sám na nějaké takové údajné zmrtvýchvstání nevěřím, nemá tato pasáž v Novém zákoně pro mě žádnou jinou relevanci nežli tu, že musím přijmout jako fakt, že určitá část křesťanů na to věří. (Jak jsem ale nedávno uvedl z příslušného výzkumu mezi německými křesťany, nevěří na něj ani zdaleka všichni.)
Všechno to co Ježíš údajně řekl a sdělil po svém údajném zmrtvýchvstání, jsou pro mě tedy jenom vize a projekce z doby následující po vlastním působení samotného Ježíše.
Nicméně, rozhodující pro nás nakonec zůstává to, co jsem uvedl už minule: Ježíš sám toto "Království Boží" vidí daleko spíše v kvalitě a charakteru lidských myslí a lidského jednání, nežli v nějakém exkluzivním a mystickém stavu po všeobecné apokalypse.
A plně to odpovídá celkovému charakteru veškerého Ježíšova působení: on nechce, aby lidé byli z m ě n ě n i - nějakým vnějším aktem či zásahem. Nýbrž on zcela zásadně chce a žádá, aby se lidé z m ě n i l i sami, svým vlastním počinem, svým vlastním niterným přerodem.
Co se týče toho co pak Ježíš prý říkal svým učedníkům po svém zmrtvýchvstání: vzhledem k tomu že sám na nějaké takové údajné zmrtvýchvstání nevěřím, nemá tato pasáž v Novém zákoně pro mě žádnou jinou relevanci nežli tu, že musím přijmout jako fakt, že určitá část křesťanů na to věří. (Jak jsem ale nedávno uvedl z příslušného výzkumu mezi německými křesťany, nevěří na něj ani zdaleka všichni.)
Všechno to co Ježíš údajně řekl a sdělil po svém údajném zmrtvýchvstání, jsou pro mě tedy jenom vize a projekce z doby následující po vlastním působení samotného Ježíše.
Nicméně, rozhodující pro nás nakonec zůstává to, co jsem uvedl už minule: Ježíš sám toto "Království Boží" vidí daleko spíše v kvalitě a charakteru lidských myslí a lidského jednání, nežli v nějakém exkluzivním a mystickém stavu po všeobecné apokalypse.
A plně to odpovídá celkovému charakteru veškerého Ježíšova působení: on nechce, aby lidé byli z m ě n ě n i - nějakým vnějším aktem či zásahem. Nýbrž on zcela zásadně chce a žádá, aby se lidé z m ě n i l i sami, svým vlastním počinem, svým vlastním niterným přerodem.
JP
"Stoprocentní alternativa"?... Nikoli, pane Dospivo, něco takového skutečně nemáme k dispozici.
To je nakonec právě to hlavní, na co se snažím poukázat: my opravdu nemáme nějaké naprosto čisté řešení, které by nás mohlo po všech stránkách uspokojit.
To znamená především: musíme prostě hledat dál.
Čirá víra: ta má ty své výše uvedené limity. Čirý rozum: i kdyby měl skutečně schopnost postihnout bezezbytku veškeré fenomény jsoucího (materiálního) světa - pak stejně i tak zůstane jenom omezený, protože chladný a jenom racionalistický.
Člověk ale ve svém nitru je všechno jiného nežli jenom suma jeho součástí; všech buněk a molekul a probíhajících procesů mezi tím vším. A je možno s nemalým právem soudit, že člověk, lidská duše je právě to všechno, co existuje až právě m i m o všech těchto ryze materiálních daností a procesů. I když je na ně samozřejmě vázán.
Takže, ryzí víra nepostačuje; ryzí rozum také ne.
Co tedy dělat? Asi nezbývá žádná jiná alternativa, nežli znovu a znovu hledat nějakou cestu, která by jak uspokojila niternou touhu lidské duše po životě v osmysleném světě, tak i zároveň učinila zadost i požadavkům střízlivého rozumu.
To je nakonec právě to hlavní, na co se snažím poukázat: my opravdu nemáme nějaké naprosto čisté řešení, které by nás mohlo po všech stránkách uspokojit.
To znamená především: musíme prostě hledat dál.
Čirá víra: ta má ty své výše uvedené limity. Čirý rozum: i kdyby měl skutečně schopnost postihnout bezezbytku veškeré fenomény jsoucího (materiálního) světa - pak stejně i tak zůstane jenom omezený, protože chladný a jenom racionalistický.
Člověk ale ve svém nitru je všechno jiného nežli jenom suma jeho součástí; všech buněk a molekul a probíhajících procesů mezi tím vším. A je možno s nemalým právem soudit, že člověk, lidská duše je právě to všechno, co existuje až právě m i m o všech těchto ryze materiálních daností a procesů. I když je na ně samozřejmě vázán.
Takže, ryzí víra nepostačuje; ryzí rozum také ne.
Co tedy dělat? Asi nezbývá žádná jiná alternativa, nežli znovu a znovu hledat nějakou cestu, která by jak uspokojila niternou touhu lidské duše po životě v osmysleném světě, tak i zároveň učinila zadost i požadavkům střízlivého rozumu.
JP
Zajímavá myšlenka, paní Hájková, s tou partenogenezí.
Ale ta samotná otázka: zevnitř, nebo zvenčí? je opravdu extrémně komplikovaná, a zároveň se všechno ostatní alespoň v určitém smyslu nakonec točí právě kolem ní.
A právě pro její složitost se znovu a znovu vyhýbám tomu, se do ní přímo pustit.
Všeobecně je možno říci: o b o j í musí být tak či onak přítomno.
A já sám opravdu věci nevidím tak, že by postačil pouze ten vývoj "zdola" či "zevnitř". Takhle viděl vývoj lidstva a člověka vlastně Marx - s tím že člověk svým samovývojem postupně dosáhne dalších a dalších výšin svého bytí.
To je sice svým způsobem správné; jenže, některé náhledy či nové obzory člověk získá právě až nějakým tím "vnuknutím shora".
Jinak řečeno: musí tu objektivně být dáno něco, co člověka přesahuje. Co je sice v něm - ale zároveň je to daleko větší než on.
Je to v něm - a proto je mu to důvěrně blízké a známé. Ale zároveň je to nekonečně vysoko nad ním - a právě proto ho to láká a fascinuje svou nekonečnou velikostí a svou - zdánlivou? - nedosažitelností.
Takže, asi takto vypadá základní rozvrstvení či rozčlenění této věci.
Ale ta samotná otázka: zevnitř, nebo zvenčí? je opravdu extrémně komplikovaná, a zároveň se všechno ostatní alespoň v určitém smyslu nakonec točí právě kolem ní.
A právě pro její složitost se znovu a znovu vyhýbám tomu, se do ní přímo pustit.
Všeobecně je možno říci: o b o j í musí být tak či onak přítomno.
A já sám opravdu věci nevidím tak, že by postačil pouze ten vývoj "zdola" či "zevnitř". Takhle viděl vývoj lidstva a člověka vlastně Marx - s tím že člověk svým samovývojem postupně dosáhne dalších a dalších výšin svého bytí.
To je sice svým způsobem správné; jenže, některé náhledy či nové obzory člověk získá právě až nějakým tím "vnuknutím shora".
Jinak řečeno: musí tu objektivně být dáno něco, co člověka přesahuje. Co je sice v něm - ale zároveň je to daleko větší než on.
Je to v něm - a proto je mu to důvěrně blízké a známé. Ale zároveň je to nekonečně vysoko nad ním - a právě proto ho to láká a fascinuje svou nekonečnou velikostí a svou - zdánlivou? - nedosažitelností.
Takže, asi takto vypadá základní rozvrstvení či rozčlenění této věci.
June 28, 2016 v 13.56
K poznámce pana Poláčka z 13:13:36:
To jste mě nepochopil, pane Poláčku. Já jsem si jen uvědomila, že je asi hloupost chtít po vás nějaké detaily ohledně překladu poznámky pod čarou. Že to není tak důležité.
A chtěla jsem znovu upozornit na to, že představy o Božím království byly v Izraeli dávno před Ježíšem. Ježíš jim možná dal novou podobu. Stejně tak jim můžeme dát novou podobu my sami. Každý si možná bude představovat pod Božím královstvím něco jiného. Já mám o něm taky určitou představu.... Každý by tu představu měl říct, abychom viděli, zda se můžeme sjednotit. Předpokládám, že po apokalypse netouží nikdo. Vy myslíte, že ano?
Znovu se vás musím zeptat, kdo určuje, co je kvalita a charakter lidských myslí a lidského jednání? Podle čeho se to má poměřovat?
Píšete, že Ježíš chtěl, aby se lidé změnili svým vlastním niterným přerodem, tudíž k tomu podle vás nepotřebují Boha. Potřebují k tomu podle vás aspoň Ježíše, který byl ovšem z vašeho hlediska jen člověk?
Potřebuje podle vás člověk k tomu niternému přerodu nějaký vzor? Popřípadě druhé lidi? Pokud ano, nemůžete říkat, že se člověk má nebo může přerodit sám od sebe. Pak nutně potřebuje působení zvenčí.
Já bych dokonce řekla, že na ten lidský přerod (metanoia) působí jak kontakty s dobrými lidmi, tak s těmi špatnými. Což je docela zajímavé.
To jste mě nepochopil, pane Poláčku. Já jsem si jen uvědomila, že je asi hloupost chtít po vás nějaké detaily ohledně překladu poznámky pod čarou. Že to není tak důležité.
A chtěla jsem znovu upozornit na to, že představy o Božím království byly v Izraeli dávno před Ježíšem. Ježíš jim možná dal novou podobu. Stejně tak jim můžeme dát novou podobu my sami. Každý si možná bude představovat pod Božím královstvím něco jiného. Já mám o něm taky určitou představu.... Každý by tu představu měl říct, abychom viděli, zda se můžeme sjednotit. Předpokládám, že po apokalypse netouží nikdo. Vy myslíte, že ano?
Znovu se vás musím zeptat, kdo určuje, co je kvalita a charakter lidských myslí a lidského jednání? Podle čeho se to má poměřovat?
Píšete, že Ježíš chtěl, aby se lidé změnili svým vlastním niterným přerodem, tudíž k tomu podle vás nepotřebují Boha. Potřebují k tomu podle vás aspoň Ježíše, který byl ovšem z vašeho hlediska jen člověk?
Potřebuje podle vás člověk k tomu niternému přerodu nějaký vzor? Popřípadě druhé lidi? Pokud ano, nemůžete říkat, že se člověk má nebo může přerodit sám od sebe. Pak nutně potřebuje působení zvenčí.
Já bych dokonce řekla, že na ten lidský přerod (metanoia) působí jak kontakty s dobrými lidmi, tak s těmi špatnými. Což je docela zajímavé.
June 28, 2016 v 17.30
Napsala jsem, že bychom měli vyslovit své představy o tom, co bychom chtěli v Božím království mít, čili ujasnit si, jaká já jsou naše očekávání. Dodatečně mě napadlo, že je, myslím, daleko důležitější zamyslet se nad tím, co bychom do Božího království byli ochotni sami investovat (nemyslím finance). Případně nad tím, co nám vlastně brání to udělat. A pak si to porovnat. Tedy ta očekávání a tu ochotu dávat něco ze sebe.
Jinak vám věřím, že si musíte ještě rozmyslet, jak je to s tím ”zevnitř” a “zvenčí”. Možná přijdete na to, že mluvit o samotném člověku je trochu ošemetné. Existuje vůbec “samotný člověk”? Třeba Robinson na pustém ostrově? Kdo ví, jestli tam mohl mít Boží království?
Jinak vám věřím, že si musíte ještě rozmyslet, jak je to s tím ”zevnitř” a “zvenčí”. Možná přijdete na to, že mluvit o samotném člověku je trochu ošemetné. Existuje vůbec “samotný člověk”? Třeba Robinson na pustém ostrově? Kdo ví, jestli tam mohl mít Boží království?
JD
když onou "stoprocentní alternativou" je skutečně cynický "realismus", který považuje za směšné fantazie vše, co nelze empiricky doložit, a kterému nakonec zbude jen to, že všichni jednou umřeme, Slunce jednou vyhasne a vesmír zanikne.
Alespoň elementární, byť nezajištěná, víra v dobro přesahující rámec tohoto světa, ale angažující se pro svět, je nutná k tomu, abychom zůstali v dobrém slova smyslu lidmi. Nabízí se otázka, jestli taková, i když poněkud nekonkrétní, víra vlastně nestačí. Možná stačí, ale je nedůsledná. A dlouhodobě těžko setrvá "někde mezi". Buď se vydává dál a hloub, nebo směrem opačným.
Alespoň elementární, byť nezajištěná, víra v dobro přesahující rámec tohoto světa, ale angažující se pro svět, je nutná k tomu, abychom zůstali v dobrém slova smyslu lidmi. Nabízí se otázka, jestli taková, i když poněkud nekonkrétní, víra vlastně nestačí. Možná stačí, ale je nedůsledná. A dlouhodobě těžko setrvá "někde mezi". Buď se vydává dál a hloub, nebo směrem opačným.
June 29, 2016 v 7.22
Mně se, pane Dospivo, líbí název jedné Halíkovy knihy: Chci, abys byl
To je takové poetické vyjádření hluboké touhy dnešního člověka, žijícího ve svém světě plném harampádí.
To je takové poetické vyjádření hluboké touhy dnešního člověka, žijícího ve svém světě plném harampádí.
JP
June 29, 2016 v 15.19
Ano, pane Dospivo - v zásadě bych souhlasil, ale v centrálním bodu má odpověď zní: ne, nestačí.
Totiž ta "elementární, byť nezajištěná víra v dobro přesahující rámec tohoto světa".
Jde o to: my tu nakonec nehovoříme jenom o víře. Svým způsobem, ta víra je až to poslední.
Víra - to je vztahování se člověka k něčemu, co ho přesahuje.
Ale ta vlastní substance, ke které se člověk vztahuje, tedy ten základ veškerého dění - to je právě to místo, kde je nutno hledat odpovědi, na zcela konkrétní otázky.
Já už jsem několikrát zmínil, že uvažuji o tom, právě toto téma zpracovat jako samostatný text. Protože to je tak naprosto složitá záležitost, že dost dobře není možno ji uspokojivě vyřešit jenom tak "mezi řečí".
Takže jenom tak trochu nepřímo: například všechny ty učené teologické spory a disputace o tom či onom - pro nezaujatého tato hádání mnohdy skutečně působí jako dohadování se o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly.
Jenže: z druhého pohledu to všechno naprosto má svůj význam. Protože se jedná nakonec o ty nejzákladnější otázky týkající se toho, co je tento svět, co je člověk, jaký je vztah člověka ke světa a světa k člověku. A tohle všechno prostě není možno ponechat jenom v nějaké neurčité rovině nějaké všeobecné "víry v dobro". Tato víra je sice předpokladem; ale takto zůstává prostě bezobsažná. A nějakou holou vírou prostou jakéhokoli obsahu dnes už prostě není možno nikoho účinně oslovit.
Totiž ta "elementární, byť nezajištěná víra v dobro přesahující rámec tohoto světa".
Jde o to: my tu nakonec nehovoříme jenom o víře. Svým způsobem, ta víra je až to poslední.
Víra - to je vztahování se člověka k něčemu, co ho přesahuje.
Ale ta vlastní substance, ke které se člověk vztahuje, tedy ten základ veškerého dění - to je právě to místo, kde je nutno hledat odpovědi, na zcela konkrétní otázky.
Já už jsem několikrát zmínil, že uvažuji o tom, právě toto téma zpracovat jako samostatný text. Protože to je tak naprosto složitá záležitost, že dost dobře není možno ji uspokojivě vyřešit jenom tak "mezi řečí".
Takže jenom tak trochu nepřímo: například všechny ty učené teologické spory a disputace o tom či onom - pro nezaujatého tato hádání mnohdy skutečně působí jako dohadování se o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly.
Jenže: z druhého pohledu to všechno naprosto má svůj význam. Protože se jedná nakonec o ty nejzákladnější otázky týkající se toho, co je tento svět, co je člověk, jaký je vztah člověka ke světa a světa k člověku. A tohle všechno prostě není možno ponechat jenom v nějaké neurčité rovině nějaké všeobecné "víry v dobro". Tato víra je sice předpokladem; ale takto zůstává prostě bezobsažná. A nějakou holou vírou prostou jakéhokoli obsahu dnes už prostě není možno nikoho účinně oslovit.
JP
No ono jde o to, paní Hájková, že ty otázky kolem možných překladů toho Ježíšova výroku právě nejsou jenom nějakou vedlejší záležitostí.
Přinejmenším ta jedna otázka je naprosto centrální: odsouvá Ježíš příchod Království božího až někam na dobu po zlomových spirituálních událostech postihujících celou planetu - anebo naopak, platí skutečně ta téze (ke které se tak či onak přikláníme my oba), že toto "Království boží" je v prvé řadě záležitostí nás, samotných lidí?
A to souvisí i s tím, že ta idea "Království božího" je už staršího data. A ono by se dalo soudit, že svým způsobem je stará jako lidstvo samo. Lidé asi vždycky toužili po návratu do ráje. Vždycky a všude.
Mám zde například k dispozici jednu větu z japonského buddhismu: "Lidé na zem přišli z ráje - a už se nemohou vrátit zpátky. Alespoň tak to někteří vidí."
A tento "ráj" - to jsou právě ty rajské poměry, kde není už zlo a není nenávist a není vůbec žádná tíha života, veškeré lidské žití probíhá ve všeobecné harmonii a souladu a lásce.
Tato touha lidí po životě zbaveném vší tíhy je tedy podle všeho skutečně prastará a univerzální.
Ale právě z tohoto hlediska je klíčový ten náhled Ježíše (který tu předpokládáme): v těch obecných představách a tužbách je tento ráj prostě a jednoduše daný. Samotným Bohem. Vstupenkou do něj je řádný život na zemi; ale kdo už jednou v tomto ráji je, má vystaráno.
Zatímco to Ježíšovo pojetí je fundamentálně jiné: tento ráj (či toto "Království boží") si lidé nakonec musí v y b u d o v a t s a m i.
Tady opravdu nelze spoléhat na to, že ho vytvoří samotný Bůh. Bůh sice poskytuje pravidla či normy pro to, co je v souladu s ním samým, a co je tedy dobré; ale toto dobro si už musí vytvořit lidé sami, svou vlastní činností, svým vlastním niterným přerodem. A to sice ne jenom nějakým jediným aktem (onou "vstupenkou") - nýbrž svým každodenním jednáním a konáním.
---------------------
Takže v daném pojetí tím, kdo rozhoduje o tom, co je dobré, co je "kvalita", rozhoduje nakonec Bůh. Kdo či co o tom rozhoduje v konceptu bez Boha - paní Hájková, tak to je zase přesně to téma, o kterém by bylo zapotřebí napsat samostatný text. Bylo by tu totiž zapotřebí ponořit se daleko do hlubin ontologie; ale i toho, jak velcí antičtí myslitelé viděli Dobro a Krásu.
Přinejmenším ta jedna otázka je naprosto centrální: odsouvá Ježíš příchod Království božího až někam na dobu po zlomových spirituálních událostech postihujících celou planetu - anebo naopak, platí skutečně ta téze (ke které se tak či onak přikláníme my oba), že toto "Království boží" je v prvé řadě záležitostí nás, samotných lidí?
A to souvisí i s tím, že ta idea "Království božího" je už staršího data. A ono by se dalo soudit, že svým způsobem je stará jako lidstvo samo. Lidé asi vždycky toužili po návratu do ráje. Vždycky a všude.
Mám zde například k dispozici jednu větu z japonského buddhismu: "Lidé na zem přišli z ráje - a už se nemohou vrátit zpátky. Alespoň tak to někteří vidí."
A tento "ráj" - to jsou právě ty rajské poměry, kde není už zlo a není nenávist a není vůbec žádná tíha života, veškeré lidské žití probíhá ve všeobecné harmonii a souladu a lásce.
Tato touha lidí po životě zbaveném vší tíhy je tedy podle všeho skutečně prastará a univerzální.
Ale právě z tohoto hlediska je klíčový ten náhled Ježíše (který tu předpokládáme): v těch obecných představách a tužbách je tento ráj prostě a jednoduše daný. Samotným Bohem. Vstupenkou do něj je řádný život na zemi; ale kdo už jednou v tomto ráji je, má vystaráno.
Zatímco to Ježíšovo pojetí je fundamentálně jiné: tento ráj (či toto "Království boží") si lidé nakonec musí v y b u d o v a t s a m i.
Tady opravdu nelze spoléhat na to, že ho vytvoří samotný Bůh. Bůh sice poskytuje pravidla či normy pro to, co je v souladu s ním samým, a co je tedy dobré; ale toto dobro si už musí vytvořit lidé sami, svou vlastní činností, svým vlastním niterným přerodem. A to sice ne jenom nějakým jediným aktem (onou "vstupenkou") - nýbrž svým každodenním jednáním a konáním.
---------------------
Takže v daném pojetí tím, kdo rozhoduje o tom, co je dobré, co je "kvalita", rozhoduje nakonec Bůh. Kdo či co o tom rozhoduje v konceptu bez Boha - paní Hájková, tak to je zase přesně to téma, o kterém by bylo zapotřebí napsat samostatný text. Bylo by tu totiž zapotřebí ponořit se daleko do hlubin ontologie; ale i toho, jak velcí antičtí myslitelé viděli Dobro a Krásu.
June 29, 2016 v 18.41
Tedy, pane Poláčku, ta slova o životě zbaveném vší tíhy jste mi vzal přímo z duše, protože skoro na totéž myslím. Znáte tu starou písničku Waldemara Matušky?
"Jít a hledat Edorádo (El Dorado?), zbavené vší bídy člověčí,
jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí".
Je láska, mír a bezpečí něco tak nadstandardního nebo nemožného? Je to utopie?
"Jít a hledat Edorádo (El Dorado?), zbavené vší bídy člověčí,
jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí".
Je láska, mír a bezpečí něco tak nadstandardního nebo nemožného? Je to utopie?
JN
June 29, 2016 v 20.46
Víra v to, že lidé si ten ráj mohou a musí vybudovat SAMI
může být, pane Poláčku, nakonec zdrojem mnohého utrpení.
Takováto víra v samospásu podle mě zviditelňuje určitou lidskou vlastnost, která je právě příčinou toho utrpení.
Takováto víra v samospásu podle mě zviditelňuje určitou lidskou vlastnost, která je právě příčinou toho utrpení.
June 30, 2016 v 3.40
Ještě dodatek k tomu Eldorádu. Nejde o to, že by vůbec neexistovalo místo, kde není člověčí bída a kde je láska, mír a bezpečí. Problém je v tom, že se dnes už nelze oddělit od zbytku světa, kde ta bída je. A kde není láska, mír a bezpečí. Nevím, zda je to tím, že existuje internet...
Nicméně, z toho plyne, že je zapotřebí zbavit svět bídy a vnést do něj lásku, mír a bezpečí.
Což je ovšem nadlidský úkol.
Nicméně, z toho plyne, že je zapotřebí zbavit svět bídy a vnést do něj lásku, mír a bezpečí.
Což je ovšem nadlidský úkol.
ŠŠ
svět bídy a v n á š e t do něj lásku, mír a bezpečí je ovšem trvalý, nekončící úkol lidský.
ŠŠ
Zároveň je třeba usilovat, aby se nestal "nepřijatelnou herezí dnes".
JP
Ne, paní Hájková, tuhle písničku jsem opravdu neznal.
Ale k té otázce, jestli je "láska, mír a bezpečí" utopie, něco "nadstandardního"; anebo jestli by právě toto mělo platit jako zcela normální a přirozený stav.
Co je normální a přirozené? - Já jsem teď zrovna pod mým textem "Hřích naší doby" napsal (v odpověď panu Rychetníkovi) něco na téma theodiceje. Kde se zmiňuji právě o tom, co je "přirozené" - čili, v teologickém pojetí, jako co byl vlastně stvořen člověk.
V principu stále setrvávám na přesvědčení: člověk je ve svém nitru velice ambivalentní tvor. A je to tak dokonce vyloženě nutné (srv. bod č. 3 mého zmíněného příspěvku).
Takže, ten stav "lásky, míru a bezpečí" - opravdu není možno považovat za nějaký přirozený, člověku daný stav. Člověk je zkrátka příliš dalece "dravcem", nežli aby mohl žít v takovéto trvalé harmonii.
Já už jsem to v příslušných diskusích zmínil několikrát: takováto "totální harmonie" by nakonec vedla ke stagnaci. Člověk prostě potřebuje určité napětí, kolize, střety - neboť jenom nutnost jejich řešení ho pohání stále dál.
Takže, pokud bychom si opravdu přáli takovýto svět plný "lásky, míru a bezpečí" - v takto absolutním smyslu je to skutečně jenom utopie, jenom naše věčné snění.
Na straně druhé: i tento sen, i tato utopie jsou v tom smyslu reálné, že jsou nám neustálým vodítkem pro to, kam má naše úsilí směřovat. My tohoto cíle sice nikdy (v absolutní míře) nedosáhneme; ale můžeme se k němu stále více přibližovat. Tím, že sice neodstraníme všechny mezilidské konflikty - ale můžeme se naučit tyto konflikty řešit mírně, kultivovaně, s respektem vůči osobě toho druhého.
Ale k té otázce, jestli je "láska, mír a bezpečí" utopie, něco "nadstandardního"; anebo jestli by právě toto mělo platit jako zcela normální a přirozený stav.
Co je normální a přirozené? - Já jsem teď zrovna pod mým textem "Hřích naší doby" napsal (v odpověď panu Rychetníkovi) něco na téma theodiceje. Kde se zmiňuji právě o tom, co je "přirozené" - čili, v teologickém pojetí, jako co byl vlastně stvořen člověk.
V principu stále setrvávám na přesvědčení: člověk je ve svém nitru velice ambivalentní tvor. A je to tak dokonce vyloženě nutné (srv. bod č. 3 mého zmíněného příspěvku).
Takže, ten stav "lásky, míru a bezpečí" - opravdu není možno považovat za nějaký přirozený, člověku daný stav. Člověk je zkrátka příliš dalece "dravcem", nežli aby mohl žít v takovéto trvalé harmonii.
Já už jsem to v příslušných diskusích zmínil několikrát: takováto "totální harmonie" by nakonec vedla ke stagnaci. Člověk prostě potřebuje určité napětí, kolize, střety - neboť jenom nutnost jejich řešení ho pohání stále dál.
Takže, pokud bychom si opravdu přáli takovýto svět plný "lásky, míru a bezpečí" - v takto absolutním smyslu je to skutečně jenom utopie, jenom naše věčné snění.
Na straně druhé: i tento sen, i tato utopie jsou v tom smyslu reálné, že jsou nám neustálým vodítkem pro to, kam má naše úsilí směřovat. My tohoto cíle sice nikdy (v absolutní míře) nedosáhneme; ale můžeme se k němu stále více přibližovat. Tím, že sice neodstraníme všechny mezilidské konflikty - ale můžeme se naučit tyto konflikty řešit mírně, kultivovaně, s respektem vůči osobě toho druhého.
JP
June 30, 2016 v 11.11
Pane Nusharte, v čem má být projekt lidské samospásy nebezpečnější, nežli pasivní spoléhání na to, že mu tuto spásu na stříbrném podnose přinese a věnuje nějaká kosmická duchovní bytost?
June 30, 2016 v 12.54
Pane Poláčku, zbavení světa bídy a posílení míru a bezpečí není utopie, nýbrž podmínka přežití lidstva a možná celé planety. Takže to není o možnosti či nemožnosti nějaké "trvalé harmonie".
A jako obvykle vám musím oponovat v tom, že člověk je "od přirozenosti" dravec. Asi jak kdo.
A jako obvykle vám musím oponovat v tom, že člověk je "od přirozenosti" dravec. Asi jak kdo.
JN
June 30, 2016 v 18.39
Nemyslím si, pane Poláčku, že alternativou samospásy je spása "přinesená na stříbrném podnose".
Na některé věci je člověk slabý. Myslím, že je dobré, když si to včas uvědomí. Předejde tím (zbytečnému?) utrpení. (Nebyl snad komunistický pokus o vytvoření beztřídní společnosti pokusem o samospásu bez uvědomění si toho, že člověk na takový úkol sám nestačí?)
To uvědomění vlastní slabosti je osvobozující.
To uvědomění vlastní slabosti je osvobozující.
JP
July 1, 2016 v 12.57
Pane Nusharte, pokus o komunismus byl především reakcí na vnitřní rozpory kapitalismu - a na neschopnost a především neochotu daného systému tyto své rozpory pozitivně vyřešit.
Jinak řečeno: komunismus nevznikl (jenom) proto, že si nějaký Marx sedl k psacímu stolu a sepsat svůj "Kapitál". Myšlenka komunismu ostatně - to je dnes už jenom málo známou skutečností - vznikla už před Marxem, u radikálních francouzských socialistů. Svým způsobem je ostatně komunistická idea stará stejně tak jako lidstvo samo. Po celé své dějiny lidstvo neustále kolísá mezi dvěma extrémy: mezi touhou po (totálním) kolektivismu, spojeném s osobním zabezpečením a životní jistotou. A mezi stejně tak extrémním individualismem, který vyznává životní způsob džungle. Žer, nebo budeš sežrán!
Takže, celý ten komunismus nebyl ničím jiným, nežli jednou výchylkou tohoto dějinného kyvadla - jak řečeno jakožto reakce na extrémní výkyv prvního, "divokého" kapitalismu.
Jediným pravým řešením by bylo nalezení (či spíše vytvoření) nějaké stabilní formy uprostřed mezi těmito dvěma extrémy; takové formy, která by spojovala přednosti obou stran, ale přitom potlačovala jejich nectnosti.
Ale k hledání takovéhoto středu je historicky možno přistoupit právě až poté, co se oba tyto extrémy vytvořily - a kdy se oba ukázaly jako z trvalého hlediska neúnosné.
Takže: ano, komunismus byl samozřejmě takovýmto projektem a pokusem o samospásu - projektem do značné míry naivním, a velmi jednostranným. Jenže: spoléhat se jenom na to, že "však ono už nějak bude" - to je stejně tak cesta do pekel. Člověk je právě tím jediným tvorem na tomto světě, jehož úkolem a posláním je aktivně hledat řešení problémů vlastní existence - a ne nějak pasivně spoléhat jenom na vlastní chod věcí. Ten by totiž jednoho krásného dne mohl také vést k naprostému zániku.
Jinak řečeno: komunismus nevznikl (jenom) proto, že si nějaký Marx sedl k psacímu stolu a sepsat svůj "Kapitál". Myšlenka komunismu ostatně - to je dnes už jenom málo známou skutečností - vznikla už před Marxem, u radikálních francouzských socialistů. Svým způsobem je ostatně komunistická idea stará stejně tak jako lidstvo samo. Po celé své dějiny lidstvo neustále kolísá mezi dvěma extrémy: mezi touhou po (totálním) kolektivismu, spojeném s osobním zabezpečením a životní jistotou. A mezi stejně tak extrémním individualismem, který vyznává životní způsob džungle. Žer, nebo budeš sežrán!
Takže, celý ten komunismus nebyl ničím jiným, nežli jednou výchylkou tohoto dějinného kyvadla - jak řečeno jakožto reakce na extrémní výkyv prvního, "divokého" kapitalismu.
Jediným pravým řešením by bylo nalezení (či spíše vytvoření) nějaké stabilní formy uprostřed mezi těmito dvěma extrémy; takové formy, která by spojovala přednosti obou stran, ale přitom potlačovala jejich nectnosti.
Ale k hledání takovéhoto středu je historicky možno přistoupit právě až poté, co se oba tyto extrémy vytvořily - a kdy se oba ukázaly jako z trvalého hlediska neúnosné.
Takže: ano, komunismus byl samozřejmě takovýmto projektem a pokusem o samospásu - projektem do značné míry naivním, a velmi jednostranným. Jenže: spoléhat se jenom na to, že "však ono už nějak bude" - to je stejně tak cesta do pekel. Člověk je právě tím jediným tvorem na tomto světě, jehož úkolem a posláním je aktivně hledat řešení problémů vlastní existence - a ne nějak pasivně spoléhat jenom na vlastní chod věcí. Ten by totiž jednoho krásného dne mohl také vést k naprostému zániku.
JP
July 1, 2016 v 13.02
Paní Hájková, "posilování míru a bezpečí" je principiálně zcela jiná záležitost, nežli víra ve svět totální harmonie, bez jakýchkoli konfliktů a střetů. O tom jsem sám psal, že k tomu cíli je nutno stále směřovat.
A co se toho "dravce" týče: naši psychologové by Vám dozajista řekli, že bez určité míry asertivity lidský jedinec prostě není schopen normální zdravé existence. A když na sebe narazí "dvě asertivity" - pak to nevyhnutelně vede ke konfliktu. A když za tím ještě stojí objektivně různé zájmy: pak už je tento střet ale opravdu velmi citelný.
Pokud byste tedy chtěla opravdu svět plný vzájemné lásky a harmonie, pak byste musela vytvořit takový stav, kdy všichni lidé mají naprosto stejné zájmy - tak, jak si to představoval Karel Marx. Právě v té své utopii.
A co se toho "dravce" týče: naši psychologové by Vám dozajista řekli, že bez určité míry asertivity lidský jedinec prostě není schopen normální zdravé existence. A když na sebe narazí "dvě asertivity" - pak to nevyhnutelně vede ke konfliktu. A když za tím ještě stojí objektivně různé zájmy: pak už je tento střet ale opravdu velmi citelný.
Pokud byste tedy chtěla opravdu svět plný vzájemné lásky a harmonie, pak byste musela vytvořit takový stav, kdy všichni lidé mají naprosto stejné zájmy - tak, jak si to představoval Karel Marx. Právě v té své utopii.
Já si zas myslím, že systém spočívá na moci, ne na různosti zájmů. Různé zájmy totiž nemusí být na překážku. Pokud má například jeden člověk zájem malovat a druhý hrát na klavír nebo třeba hrát fotbal, nemusí si navzájem překážet. Naopak, každý si může přijít na své. Horší je, když mají všichni zájem mít co nejvíce hmotných statků. Protože těch není nekonečně mnoho. Bylo by skvělé, kdyby lidé postupně přecházeli od hmotných zájmů k zájmům intelektuálním, uměleckým, duchovním... Třeba k tomu bude postupně docházet. Tím by byl kapitalismus postupně odrovnán.
A pokud máte na mysli asertivitu v tom smyslu, že lidé mají v sobě adrenalin nebo něco podobného, co vede k soupeření, mohou si jej vybít třeba ve sportu. Kvůli tomu není zapotřebí, aby zde existoval kapitalismus. Myslím si, že soupeřit o naplnění základních lidských potřeb, by už opravdu nemuselo být nutné.
A pokud máte na mysli asertivitu v tom smyslu, že lidé mají v sobě adrenalin nebo něco podobného, co vede k soupeření, mohou si jej vybít třeba ve sportu. Kvůli tomu není zapotřebí, aby zde existoval kapitalismus. Myslím si, že soupeřit o naplnění základních lidských potřeb, by už opravdu nemuselo být nutné.
JN
July 1, 2016 v 16.25
Když říkám, pane Poláčku, že člověk by si měl uvědomit vlastní slabost,
neznamená to, že by měl zůstat pasivní, že by měl čekat, až mu bude něco naservírováno "na stříbrném podnose".
JN
July 1, 2016 v 19.55
Paní Hájková, Konrad Lorenz napsal knihu, která nese název "Takzvané zlo".
Tím takzvaným zlem měl na mysli vnitrodruhovou agresivitu živočichů - včetně člověka.
V té knize vysvětluje, proč je ta agresivita dobrá a kdy už začíná být špatná.
Takže možná "není všechno zlo co se 'třpytí'".
V té knize vysvětluje, proč je ta agresivita dobrá a kdy už začíná být špatná.
Takže možná "není všechno zlo co se 'třpytí'".
JN
studoval zákonitosti v chování živočichů, byl zakladatelem etologie.
ŠŠ
aby někdo z etologů napsal knihu s názvem “Takzvané dobro“, v níž by objasňoval výsledky existujících studií o zákonitostech vnitrodruhové podpory živočichů včetně člověka?
JN
July 2, 2016 v 11.53
Etologie je prostě nauka o chování živočichů.
Vnitrodruhová podpora i vnitrodruhová agrese jsou obě součástmi tohoto chování i té zmíněné knihy. Cílem vnitrodruhové agrese v přirozených podmínkách není zničení (zabití) příslušníka vlastního druhu. Není ji možné jednoduše označit za zlo, má pro druh a nakonec tedy i pro jedince důležitý význam. Vznik rituálu (rituálního chování) agresi tlumí nebo ji odvádí na neškodnou kolej. Jde tedy také o význam rituálu - tedy toho, co lidé často považují za škodlivý přežitek a snaží se toho v rámci "multi-kulti glajchšaltizace" zbavovat, co však máme od přírody k tomu, aby to tlumilo naši agresi.
JP
July 2, 2016 v 13.20
Problémem není různost zájmů, paní Hájková, nýbrž střet zájmů.
Pokud jeden hraje na klavír a druhý hraje fotbal, není problém. Problém ale může velice rychle vzniknout třeba v tom okamžiku, kdy se třeba koná soutěž ve hře na klavír - a vyhrát může jenom jeden.
Znám jednu velmi talentovanou klavíristku (tuto její kvalitu dokážu rozpoznat dokonce i já) - a podle jejích zkušeností na (českých) klavírních soutěžích pravidelně vyhrává ten, kdo má v dané soutěžní porotě své příbuzné či známé...
Zkrátka: vzájemná konkurence se nezastavuje ani před vysokým uměním. Soutěživost, snaha po vyniknutí je nezbytný prvek lidské aktivity (bez toho by došlo k oné totální stagnaci, o níž jsem psal) - jenže na straně druhé, prvním může být vždycky jenom jeden.
A když se k tomu přidají právě ještě ty materiální (či mocenské) zájmy, pak už je konflikt a střet přímo předprogramován.
Pokud jeden hraje na klavír a druhý hraje fotbal, není problém. Problém ale může velice rychle vzniknout třeba v tom okamžiku, kdy se třeba koná soutěž ve hře na klavír - a vyhrát může jenom jeden.
Znám jednu velmi talentovanou klavíristku (tuto její kvalitu dokážu rozpoznat dokonce i já) - a podle jejích zkušeností na (českých) klavírních soutěžích pravidelně vyhrává ten, kdo má v dané soutěžní porotě své příbuzné či známé...
Zkrátka: vzájemná konkurence se nezastavuje ani před vysokým uměním. Soutěživost, snaha po vyniknutí je nezbytný prvek lidské aktivity (bez toho by došlo k oné totální stagnaci, o níž jsem psal) - jenže na straně druhé, prvním může být vždycky jenom jeden.
A když se k tomu přidají právě ještě ty materiální (či mocenské) zájmy, pak už je konflikt a střet přímo předprogramován.
JP
July 2, 2016 v 13.25
My se vždycky pohybujeme mezi něčím a něčím, pane Nusharte.
Když si budeme namlouvat že jsme schopni jen tak nějakou manipulací dosáhnout všeho co chceme - pak to ovšem vede k velikášství.
Ale když si zase na straně druhé budeme namlouvat svou slabost a malost, když si budeme stále představovat že tento svět je stejně už nalinkovaný někým jiným - pak nedokážeme změnit ani to, co je v našich možnostech, a co nikdo jiný kromě nás samých změnit nedokáže.
A tak i tady je nakonec jediným správným postojem onen Aristotelův "správný střed všech věcí" - vyhnout se jak velikášství, tak ale i pasivitě a pocitům vlastní malosti.
Když si budeme namlouvat že jsme schopni jen tak nějakou manipulací dosáhnout všeho co chceme - pak to ovšem vede k velikášství.
Ale když si zase na straně druhé budeme namlouvat svou slabost a malost, když si budeme stále představovat že tento svět je stejně už nalinkovaný někým jiným - pak nedokážeme změnit ani to, co je v našich možnostech, a co nikdo jiný kromě nás samých změnit nedokáže.
A tak i tady je nakonec jediným správným postojem onen Aristotelův "správný střed všech věcí" - vyhnout se jak velikášství, tak ale i pasivitě a pocitům vlastní malosti.
JN
July 2, 2016 v 13.49
Uvědomění si vlastní slabosti, tedy hranic svých možností,
nevede k pocitům vlastní malosti ani k pasivitě.
PM
nad pocitem malosti i velikášství vévodí mocnější aktivátor našich aktivit.
Někteří z nás jsou příkladně zcela bezmocně vystaveni sžíravé touze po moci........ je to známo i napříč mezi potrefenými výše zmíněnými pocity.
Někteří z nás jsou příkladně zcela bezmocně vystaveni sžíravé touze po moci........ je to známo i napříč mezi potrefenými výše zmíněnými pocity.
JN
July 2, 2016 v 21.19
V tomto případě, pane Petrásku, jsem měl na mysli jak slabosti konkrétního člověka,
tak i obecně hranice možností samotného člověka i všech lidí přetvářet svět k opravdovému a nefalšovanému dobru.
Domnívám se, že uvědomění si těchto obecných hranic lidstva a současně i uvědomění si svých osobních nedostatků (což je nemalý úkol pro každého), může pomoci předcházet budoucím tragédiím.
Tím ale vůbec neospravedlňuji status quo a vůbec tím neříkám, že bychom se neměli snažit o to, aby svět byl lepší. Právě naopak!
Domnívám se, že uvědomění si těchto obecných hranic lidstva a současně i uvědomění si svých osobních nedostatků (což je nemalý úkol pro každého), může pomoci předcházet budoucím tragédiím.
Tím ale vůbec neospravedlňuji status quo a vůbec tím neříkám, že bychom se neměli snažit o to, aby svět byl lepší. Právě naopak!
+ Další komentáře