Ježíš a Aristoteles

Josef Poláček

Josef Poláček o dědictví Ježíšovi etiky, která může promlouvat i v dnešní době. Vedle důrazu svatého Pavla na důležitost víry je třeba také trvat na rozumu, který zpochybňuje a prověřuje dogmata.

V posledních týdnech se na stránkách Deníku Referendum rozvinuly dosti intenzivní diskuse o tom, jaký význam má či může mít působení, kázání a zvěstování Ježíše Nazaretského ještě i pro dnešní svět. Centrem těchto polemik je téma Ježíšova mravního poselství. Ježíš zanechal lidstvu zcela určitý mravní kánon; který pak přešel do ideové tradice i praxe křesťanské církve, která ho následně uplatňovala a prosazovala v celém dosažitelném regionu své působnosti.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

V rámci zmíněných diskusí jsem vyjádřil přesvědčení, že zcela původní, autentické Ježíšovo pojetí této nové mravnosti bylo pozdějšími interpretacemi křesťanských aktivistů, jmenovitě evangelisty Jana a apoštola Pavla, dosti podstatně modifikováno.

Oba zmínění šiřitelé Ježíšova učení měli k této osobité interpretaci Ježíšova mravního apelu závažné důvody; a je naprosto možné uvažovat dokonce i v tom směru, že bez tohoto aktu či procesu přizpůsobení se běžnému způsobu myšlení a cítění tehdejšího člověka by se křesťanství nikdy nedočkalo takového rozšíření. Dost možná by zůstalo záležitostí jenom jedné uzavřené komunity.

Jako jeden ze základních momentů tohoto přizpůsobení se křesťanství reálným dobovým a mentálním okolnostem byla — a to nemálo kontroverzně — diskutována i otázka, do jaké míry tato modifikace křesťanské tradice zanechala rozhodující stopy na základním pojetí lidské svobody. Totiž právě ve vztahu každého člověka k mravnosti — ke způsobu, jakou cestou se jeden každý člověk má k oné nové křesťanské mravnosti dobrat.

Čím je Ježíšovo učení převratné?

Mnou vyslovená teze zněla, že ten základní zlom mezi Ježíšem a starozákonním judaismem spočívá v tom, že osvobodil člověka od slepé vázanosti vůči kodifikovaným textům religiózních i mravních zákazů a příkazů judaismu. A že tedy člověku dal svobodu — a zároveň odpovědnost — k tomu, hledat svou vlastní cestu k pravé mravnosti.

Ten první moment — totiž osvobození křesťana od striktní litery Zákona — je sám o sobě nesporný; a jmenovitě apoštol Pavel ve svém Dopise Římanům znovu a znovu vyzdvihuje právě tento nový, převratný prvek Ježíšova učení. Jde ovšem o to, že zároveň s tímto osvobozením od litery psaného Zákona je vyznavač učení Ježíše vzápětí právě tímto Pavlem postaven pod novou, jemu zcela nadřazenou autoritu: totiž pod autoritu víry.

Pavel zdůrazňuje neustále znovu: cestou ke spasení je čirá víra. Víra v Krista, víra v Kříž, víra v Zmrtvýchvstání. Bezpochyby, kdo se s touto novou vírou vnitřně zcela a bezvýhradně ztotožní, ten to nepociťuje jako žádné vlastní omezení. Ovšem to samé platilo stejně tak i o tom zákoně starém: kdo se — jakožto ortodoxně věřící Žid — vnitřně plně ztotožnil s literou Zákona, ten i jeho přísná nařízení nepovažoval nijak za omezení své svobody, nýbrž naopak za vlastní cestu k Bohu.

Ježíš uložil člověku povinnost a odpovědnost nalézt dobro v sobě samém, nikoli v mrtvé liteře zákona. Spolu s tím mu tedy dal i svobodu tohoto vlastního hledání. Foto screenprism.com

Při takovémto přístupu bychom tedy konec konců nemohli rozeznat žádný zásadní rozdíl mezi starým judaismem a novým křesťanstvím: tam kde v judaismu stojí autorita litery Zákona, tam v křesťanství stojí autorita víry, autorita psaných evangelií a autorita jejich vykladačů.

Jestliže tedy i přesto chceme setrvat u přesvědčení, že Ježíšovo nové pojetí vztahu člověka a — boží autoritou zaštítěné —  mravnosti je skutečně aktem osvobození člověka, a jestliže chceme blíže vyjasnit onen zmíněný problematický vztah mezi autentickým Ježíšem a mezi jeho pozdější interpretací ze strany křesťanských aktivistů, pak se musíme na celou záležitost podívat ještě ze zcela nové strany.

Položme si znovu otázku: co je na Ježíšově mravním učení natolik převratného? Jak on sám výslovně potvrzuje, jádrem jeho vlastního mravního apelu i nadále zůstává původní Desatero starého judaistického zákona. Kromě určité radikalizace (miluj nejen bližního, nýbrž i nepřítele svého) tedy v oblasti mravního kánonu Ježíš nepřináší nic substanciálně nového.

A ani to fakticky není dost dobře možné; ta škála pozitivního, mravného lidského jednání není zase až tak široká a nakonec všichni velcí mravní obroditelé a myslitelé zastávají v jádru ty samé etické hodnoty.

V tomto ohledu je sotva možno přijít s něčím zcela zásadně novým. Vše už zde bylo tak či onak vysloveno dříve, a například „katalog ctností“ apoštola Pavla v jeho Dopise Galaťanům v nemalých částech působí jako přímo opsaný z etických spisů Aristotela. Jestliže tedy přece jenom chceme objevit nějaké zásadní rozdíly, musíme se zaměřit na jiné aspekty celé záležitosti.

Právě ten poukaz na Aristotela by nás mohl přivést na zcela novou stopu. Rozdíl není v přítomnosti náboženské autority — i Aristoteles celé své pojetí etiky staví nakonec pod autoritu nejvyšší instance boží dokonalosti, božího Dobra.

Zcela zásadní rozdíl je ale v cestě, jakou se člověk má k oné pravé mravnosti dobrat. U Pavla je touto cestou víra a nic než víra; ale u Aristotela zcela zásadně a neopominutelně rozum. Rozum, vlastní jasný duch člověka, s jehož pomocí tento rozeznává pravé od nepravého.

„Ctnost je tímto habitus volby, který udržuje na nás poměřovaný střed, který je určován rozumem, a sice tak, jak ho určuje rozumný muž. Tento střed se nalézá mezi dvojitým chybným habitem, chybou přílišnosti a nedostatku...“ píše Aristotelesv knize Etika Nikomachova.

Nejen víra, ale také rozum

A tady máme rázem přímo před očima ten zcela zásadní rozdíl mezi Pavlem a Aristotelem. Tam kde křesťanství ve svém mravním učení odkazuje na víru — tam Aristoteles vyžaduje rozum. Tento akt rozumové činnosti, intelektuálního hledání pravého a rozumného středu věcí, ten je pro Aristotelovu etiku prostě konstitutivní. Pravá ctnost leží zcela zásadně uprostřed — uprostřed mezi jednáním, které je přílišné a přetažené, a mezi takovým, které je nedostatečné a deficitní.

A tento pravý střed, a tedy pravou ctnost, je nutno hledat — vždy znovu a znovu, pro každou novou životní situaci, pro každý konkrétní kontext. A toto hledání je nemožné bez přítomnosti rozumu, bez činnosti ducha. Pro dosažení pravé mravnosti jsou člověku podle Aristotela zapotřebí v zásadě dvě věci: za prvé jeho ochota, vůbec mravně jednat; ale za druhé jeho duch, který jediný ho může dovést k poznání, co je pravé a správné. Pro Aristotelovu cestu k pravé mravnosti tedy naprosto nepostačí staré fixní judaistické Desatero — ale ani holá Pavlova víra.

Snad by bylo možno namítnout, že křesťanství přece má také ducha — svého Ducha svatého. Ano, to bezpochyby souhlasí; jenže tento Duch svatý, to je vzhledem k člověku samotnému nakonec pouze vnější faktor. Něco, co vychází od Boha, směrem k člověku.

Tedy něco, co je člověku „dáno shůry“ — ale o čem on sám nemá sebemenší kompetenci vlastního hledání, vlastního rozumu. Zatímco ten antický duch — ano, ten je také přítomen i ve vnějším světě, vyplňuje veškeré univerzum; ale zároveň je i zcela autonomní vlastní inteligencí, rozmyslností člověka.

Jednou větou řečeno: člověk, který nemyslí a nepřemýšlí, se podle Aristotela nikdy nemůže stát opravdu mravným, pravé ctnosti ztělesňujícím člověkem. Může sice být objektivně dobrým — ale jenom jako dítě, které se přirozeným způsobem může chovat dobře a správně, ale neví a nedokáže odůvodnit, proč je to či ono správné či ne.

Bez stínu autorit

Oproti tomu tedy Pavel staví čirou víru. Ne tedy rozumem, ne vlastním hledáním — nýbrž prostě vírou. Nesmíme být nespravedliví: i Pavel — vedle řady nekonečných apelů na nutnost víry — zmiňuje užitečnost rozumu pro křesťana, pro rozpoznávání přítomnosti Boží ve skutcích Stvoření. Rozum tedy není křesťanskou vírou zcela popírán; ale konec konců má vždy jenom druhotný status; jeho úkolem je jenom shledávat argumenty pro platnost toho, co je jednou provždy určeno vírou.

Pravý, autentický, nefalšovaný rozum je ale něco naprosto a zásadně jiného: takovýto rozum je vždycky a kdykoli kritický. Tam, kde křesťanství nakazuje: „Věř a o ničem nepochybuj!“, tam rozum velí: „Pochybuj o všem, co je ti předkládáno k uvěření“. Cesta k pravému poznání — a tedy i k poznání pravé mravnosti a pravé ctnosti — vede jedině přes zpochybnění všeho, co by se mohlo stát strnulým dogmatem.

Jenom a jedině ten, kdo dokázal vše jsoucí postavit v potaz, kdo si u každého svého kroku sám dokáže odůvodnit, proč ho učinil a proč je tento krok správný — jedině ten může vznášet nárok na to, nalézt a dosáhnout pravou míru věcí lidských i věcí univerzálních. Tak, jak to žádal Aristoteles.

Ježíš uložil člověku povinnost a odpovědnost nalézt dobro v sobě samém, nikoli v mrtvé liteře zákona. Spolu s tím mu tedy dal i svobodu tohoto vlastního hledání.

Pavel tuto nepodmíněnou mravní svobodu člověka ale zase bere zpět — jeho podřízením se pod absolutní autoritu víry. V časech temného starověku to byl počin pochopitelný a asi nevyhnutelný; ale člověk éry nové, éry moderního věku, už nemůže dále žít jenom ve stínu nezpochybnitelných autorit.

Návrat k pravému Ježíšovi znamená odmítnutí závislosti na slepé autoritě víry; návrat k pravému Ježíšovi je možný jenom přes návrat k Aristotelovi. Bez rozumu — kritického, pochybujícího, zvažujícího a nalézajícího rozumu — není pravé mravnosti.

    Diskuse
    May 4, 2016 v 10.27
    Apoštol Pavel nezdůrazňoval víru, protože by si přál, aby lidé vůbec nepřemýšleli. Zdůrazňoval její význam oproti skutkům Zákona, aby dal najevo, že i ti, kteří nepatří k židovskému národů (a proto neuskutečňují obřízku a další příkazy), budou spaseni, čili že i oni mají pro Boha cenu.
    Neodmítal rozum a vzdělání, už protože sám byl vzdělaný. Ale zatímco Aristoteles se domníval, že ctnostným může se může stát jen svobodný vzdělaný muž (a k jiným se neobracel, protože to podle něj nemělo smysl), apoštol Pavel chtěl oslovit všechny, včetně žen a otroků. Čili křesťanství bylo v tomto směru mnohem víc demokratické, než Aristotelovo učení. To bylo určeno více méně aristokratům.
    Křesťanství naopak dokazovalo, že i ten, kdo není filosof, může jednat eticky, právě protože etika vychází z víry.
    Podle mě se to celé týká komunikace mezi vědomím a nevědomím. Člověk by měl být dobrý nevědomě i vědomě.
    JP
    May 4, 2016 v 13.12
    Víra a rozum
    Ale jistě, paní Hájková, že Pavel vysloveně neodmítá rozum; to jsem ve svém textu výslovně zmínil. Jenže zároveň platí, že v křesťanství - a to právě jmenovitě u Pavla - má rozum pouze d r u h o t n é postavení; prvotní je víra, rozum má sloužit jenom a pouze k tomu, aby podporoval a zdůvodňoval téze víry.
    JP
    May 4, 2016 v 13.22
    Křesťanství, antika a demokracie
    Ano, paní Hájková - to je přesně to o co se mi v mém textu konec konců jedná.

    Jde ale o to: to co bylo demokratické před dvěma tisíci lety - to naprosto už nemusí být stejně tak demokratické dneska!!

    I tohle jsem v mém textu zmínil: ano, v Pavlově době to bylo fakticky nutné a nevyhnutelné, že on postavil do centra všeho dění víru. Ano, t e h d e j š í člověk ještě ve své většině prostě vůbec nebyl natolik vyspělý a vzdělaný, aby mohl - prostřednictvím vlastního ducha - nalézat to, co je správné a pravé.

    Fakticky tedy nebyla jiná možnost, nežli mu ten kánon mravně správného jednání přinést "seshora", formou nezpochybnitelných autorit. Autority boží, autority Ježíše, autority církevně závazných učení.

    Jenže, my se musíme zeptat takto: je ten d n e š n í člověk skutečně ještě stejně tak nevědomý, jako byl průměrný obyvatel starověku před dvěma tisíciletími?

    Není už opravdu na čase, aby tento člověk současnosti přestal pasivně spoléhat na všechny tyto vyšší autority - a aby si s á m osvojil schopnost hledat a nalézat to, co je správné a dobré?!...

    To Pavlovo pojetí víry - ano, to bylo demokratické v tom smyslu, že otevíralo přístup k této víře (a tedy i k jejím mravním hodnotám) všem lidem bez rozdílu.

    Ale stejně tak bylo to Pavlovo pojetí NEdemokratické - v tom smyslu že tu vlastní odpovědnost jedince za nalézání dobra (jak s ním přišel Ježíš) opět zatlačuje do pozadí, ve prospěch těch nezpochybnitelných vyšších autorit.
    Ostatně, paní Hájková, shodou okolností zrovna dnes vyšel text pana Outraty o "policejním Desateru". - To je přesně o tom: kam to vede, když se na místo autentického rozumu, ducha postaví pouhá nekritická víra.
    May 4, 2016 v 15.51
    Jenže, pane Poláčku, při přemýšlení nakonec člověk nevyhnutelně dojde k tomu "zda být či nebýt", tedy k tomu, zda má vůbec život nějaký smysl. Nevím, jak si při tomhle chcete vystačit s rozumem. Nemůžete prostě tu víru brát jen jako záruku mravnosti.
    Proč by nakonec víra musela být slepá a založená na něčí autoritě? Co když opravdová víra naopak znamená navázání komunikace s tím smyslem života?
    Pane Poláčku, vy stále předkládáte víru ve smyslu přijetí něčeho, co nemám ověřené. Víru fanatiků, lidí bez rozumu a pod, kteří slepě uvěří někomu. Jak dokazuje Tresmontant v Hebrejském Kristu, víra v hebrejském chápání byla ověřená skutečnost. Samozřejmě, když už poznám, že mne můj otec nikdy nezklame, mohu mu věřit další skutečnosti i bez stálého ověřování. Proto Eva hezky charakterizuje víru jako "navázání komunikace s tím smyslem života". Pohlédněme i na Pavlovu víru tímto pohledem a uvidíme, že neklade nějaký nový imperativ místo Zákona.
    PM
    May 5, 2016 v 11.17
    Láska k rozumu je rozumným paradoxem
    Proto podporuji názor, že otázka způsobů komunikace a splynutí s nejvyšším dobrem/smyslem života, je druhotným nikoliv hlavní posláním pozemšťana.
    Jeho hlavním zadáním by mohla a měla být touha po vyrovnání střetu mezi odlišnými citově založenými světonázory, pomocí instrumentu rozumu v režimu zvaného demokratický.
    K tomu abychom mohli spolu vycházet a žít se přeci nemusíme navzájem milovat a dokonce vůbec milovat ......tuhle někdo prohlásil - republika v nejen moderním pojetí je manželství z rozumu.
    Stále se ještě nacházíme v pluralitní nikoliv autoritativní společnosti, a ještě stále se nabízí možnost pokusu o demokratický režim, který nás chrání před následky ideologické nesnášenlivosti....bych výhrůžně dodal.
    JP
    May 5, 2016 v 13.37
    Víra, rozum a křesťanství
    Jenže, paní Hájková, ono je v prvé řadě nutno rozlišovat mezi vírou vůbec - a mezi specifickým kultem křesťanským.

    Pokud budeme zcela obecně uvažovat o poměru či vztahu víra - rozum, pak je bezpochyby naprosto možné zaujmout ten názor, že se samotným rozumem si v životě nakonec nevystačíme. Toto jsem ostatně také nikdy netvrdil. A nakonec i sám Aristoteles konstatuje, že právě prostřednictvím náboženského prožitku se můžeme propracovat k takovým pravdám či poznatkům, na které samotný holý rozum nikdy nestačí!

    Takže, o to se nejedná. Jde o to: ten poměr mezi vírou a rozumem je až extrémně citlivý. (Podrobněji jsem se o tom rozepsal pod textem F. Outraty.)
    Krátce řečeno: jakmile jenom trochu netrefíme ten jeden jediný správný, zcela a naprosto vyvážený poměr mezi složkou rozumu a složkou víry, jakmile jedné z obou stran přiznáme principiální prioritu respektive dominanci oproti složce druhé - pak je okamžitě zle.

    Ono se to sice napřed hned nepozná, vyspělé duchovní směry jsou samozřejmě doprovázeny i rozumem, a stejně tak na straně druhé "rozumný rozum" si je vědom legitimity a objektivního významu a hodnoty víry; ale časem se to nakonec nevyhnutelně projeví, když je ten zcela vyrovnaný a rovnovážný poměr narušen.

    Takže, v rovině zcela obecné bychom se snad dokonce mohli shodnout na tom, že ten poměr mezi složkou rozumu a složkou víry v lidské mysli či duši by měl být principiálně vyrovnaný; ale veliké potíže pak nastanou v reálné praxi.

    Proto jsem od sebe oddělil víru jako takovou na straně jedné, a křesťanství na straně druhé. Křesťanství - to je jeden zcela specifický projev víry; a jak už jsem opakovaně vyložil v minulých diskusích, křesťanství sice rozum principiálně nepopírá, ale konec konců ho staví jenom na druhou kolej. Rozum smí sloužit - křesťanské - víře; ale nesmí se opovážit zpochybňovat její posvátná dogmata.

    Takto svázaný, podmíněný, omezený rozum však nevyhnutelně přestává být sám sebou - totiž ničím nepodmíněným logicko-racionálním poznáváním světa.

    Takže, opakuji ještě jednou: jestliže chceme dosáhnout opravdu rovnovážného poměru mezi rozumem a vírou, pak musíme - a to sice pro obojí! - nalézt nějaké nové formy.
    JP
    May 5, 2016 v 14.9
    Být, či nebýt?
    To je právě to, paní Hájková: existují prostě zřejmě dva zcela rozdílné typy lidí, kteří si asi už nikdy nedokáží navzájem plně porozumět:

    Ti jedni bytostně touží po okamžitém, celý jejich život uchopujícím a objímajícím smyslu své existence. Oni chtějí prostě "být", a mít ničím nezpochybňovanou jistotu smysluplnosti toho svého vlastního bytí.

    Zatímco pro ty druhé... Pro ty je to vlastně právě ta otázka sama - "být č i nebýt" - tím, co teprve zakládá vlastní smysl našeho bytí.
    Pro lidi tohoto druhu tedy není konečným smyslem vlastní existence nějaké bezproblémové splynutí se světem či univerzem či "božím řádem"; pro ně je prvotním smyslem právě to hledání odpovědí na základní existenciální otázky.
    Ano, tito lidé zůstávají - je to už jejich věčným osudem - neustále jako sám Hamlet rozpolceni ve svých pochybách o tom, co je a co není pravé, co je a co nemá smysl; ale oni se prostě nikdy nemohou spokojit s tím jednoduchým "být" - existovat bez jakýchkoli pochybností.

    Ten příklon k onomu "být či nebýt" je samozřejmě ztrátou bezprostředně daného a garantovaného smyslu svého žití; ale na straně druhé vystavení se existenciální palčivosti této otázky otevírá cestu pro v l a s t n í hledání toho, co je v životě opravdu naplněné - aktuálním i nadčasovým - smyslem.

    Takže, tolik tomu "být či nebýt"...
    JP
    May 5, 2016 v 14.32
    Ještě jednou k tomu demokratismu
    Takže ano, paní Hájková: skutečně platí, že Aristoteles se se svou etikou obracel výlučně na vzdělaného, kultivovaného a inteligentního člověka; zatímco (křesťanská) víra je otevřena víceméně bez rozdílu všem.

    Zeptejme se ale takto: je tato všeobecná přístupnost opravdu příznakem kvality?

    Co platí zcela všeobecně za kvalitnější, hodnotnější: to co dokáže pochopit každý - anebo to, k čehož osvojení je zapotřebí nějakého vlastního úsilí, vlastního poznávání, vlastního sebevzdělávání se?

    Musíme si uvědomit: tak n a p r o s t o intelektuálně nenáročné zase ani to křesťanství není.

    Přesně naopak: právě tohle je vysokou kulturně-civilizační předností jak křesťanství, ta i ostatních vyspělých náboženských směrů, že - oproti dejme tomu přírodním respektive animistickým kultům - člověka nutí přemýšlet. Že se nevyčerpává právě jenom samotným kultem, dejme tomu přinášením obětí danému božstvu - nýbrž že je založeno na Knize, na velmi obsáhlém kánonu psaných textů, ve kterých je bezpochyby obsaženo velké množství duchovní moudrosti.

    Jenže, v reálné praxi křesťanství to - a sice právě počínaje Pavlem - bylo tak, že tato moudrost byla záležitostí jenom specializované vrstvy kněží; zatímco ten "lid obecný" konec konců jenom pasivně jako své povinnosti přijímal to, co mu jeho faráři, kněžími a kazateli bylo předkládáno jako to pravé, správné a závazné.

    To je právě ten zásadní rozdíl k Aristotelovi: ten sice také - a to velice podrobně - rozebírá jaké jednání je správné a jaké ne; ale k o n e c k o n c ů je to vždycky ten konkrétní, individuální člověk sám, který si musí nalézt tu cestu k tomu, co je pravé a dobré.

    Jak už jsem sám napsal: v reálném kontextu doby před dvěma tisíciletími to prakticky vůbec nebylo jinak možné - křesťanství, pokud se chtělo opravdu udržet a rozšířit, nemohlo v oné době počítat se všeobecně vzdělaným člověkem se širokým duchovním a kulturním rozhledem. Muselo se tedy nutně přizpůsobit realitě: širokým masám povětšině venkovské populace bez jakéhokoli školního vzdělání.

    Je ale nutno se ptát: opravdu dnes nejsme ještě o nic dále, nežli kde byl člověk starověku a středověku? Opravdu ještě není na čase, začít se obracet na člověka vzdělaného, inteligentního, samostatně uvažujícího? Je stále ještě zapotřebí mu jenom předkládat k uvěření "věčné a svaté" pravdy?

    Vždyť jak líčí F. Outrata ve svém "Policejním desateru" - i v rámci křesťanství je už dnes mnoho takových, kteří se na tato stará dogmata předkládaná shůry naprosto slepě nespoléhají; nýbrž kladou nové otázky, a hledají na ně nové odpovědi.

    To je bezpochyby pozitivním momentem v současném křesťanství; ale pak se nám zase nevyhnutelně staví otázka: vyplývá tento svébytně myšlenkový postoj z nejvlastnější tradice křesťanské církve - anebo jde naopak spíše proti ní?

    Když sám Pavel zcela jednoznačně říká: Spasen budeš v í r o u! - tedy nikoli sebou samým nalezenou cestou, jako u Aristotela?...
    + Další komentáře