V posledních týdnech se na stránkách Deníku Referendum rozvinuly dosti intenzivní diskuse o tom, jaký význam má či může mít působení, kázání a zvěstování Ježíše Nazaretského ještě i pro dnešní svět. Centrem těchto polemik je téma Ježíšova mravního poselství. Ježíš zanechal lidstvu zcela určitý mravní kánon; který pak přešel do ideové tradice i praxe křesťanské církve, která ho následně uplatňovala a prosazovala v celém dosažitelném regionu své působnosti.

V rámci zmíněných diskusí jsem vyjádřil přesvědčení, že zcela původní, autentické Ježíšovo pojetí této nové mravnosti bylo pozdějšími interpretacemi křesťanských aktivistů, jmenovitě evangelisty Jana a apoštola Pavla, dosti podstatně modifikováno.

Oba zmínění šiřitelé Ježíšova učení měli k této osobité interpretaci Ježíšova mravního apelu závažné důvody; a je naprosto možné uvažovat dokonce i v tom směru, že bez tohoto aktu či procesu přizpůsobení se běžnému způsobu myšlení a cítění tehdejšího člověka by se křesťanství nikdy nedočkalo takového rozšíření. Dost možná by zůstalo záležitostí jenom jedné uzavřené komunity.

Jako jeden ze základních momentů tohoto přizpůsobení se křesťanství reálným dobovým a mentálním okolnostem byla — a to nemálo kontroverzně — diskutována i otázka, do jaké míry tato modifikace křesťanské tradice zanechala rozhodující stopy na základním pojetí lidské svobody. Totiž právě ve vztahu každého člověka k mravnosti — ke způsobu, jakou cestou se jeden každý člověk má k oné nové křesťanské mravnosti dobrat.

Čím je Ježíšovo učení převratné?

Mnou vyslovená teze zněla, že ten základní zlom mezi Ježíšem a starozákonním judaismem spočívá v tom, že osvobodil člověka od slepé vázanosti vůči kodifikovaným textům religiózních i mravních zákazů a příkazů judaismu. A že tedy člověku dal svobodu — a zároveň odpovědnost — k tomu, hledat svou vlastní cestu k pravé mravnosti.

Ten první moment — totiž osvobození křesťana od striktní litery Zákona — je sám o sobě nesporný; a jmenovitě apoštol Pavel ve svém Dopise Římanům znovu a znovu vyzdvihuje právě tento nový, převratný prvek Ježíšova učení. Jde ovšem o to, že zároveň s tímto osvobozením od litery psaného Zákona je vyznavač učení Ježíše vzápětí právě tímto Pavlem postaven pod novou, jemu zcela nadřazenou autoritu: totiž pod autoritu víry.

Pavel zdůrazňuje neustále znovu: cestou ke spasení je čirá víra. Víra v Krista, víra v Kříž, víra v Zmrtvýchvstání. Bezpochyby, kdo se s touto novou vírou vnitřně zcela a bezvýhradně ztotožní, ten to nepociťuje jako žádné vlastní omezení. Ovšem to samé platilo stejně tak i o tom zákoně starém: kdo se — jakožto ortodoxně věřící Žid — vnitřně plně ztotožnil s literou Zákona, ten i jeho přísná nařízení nepovažoval nijak za omezení své svobody, nýbrž naopak za vlastní cestu k Bohu.

↗

Ježíš uložil člověku povinnost a odpovědnost nalézt dobro v sobě samém, nikoli v mrtvé liteře zákona. Spolu s tím mu tedy dal i svobodu tohoto vlastního hledání. Foto screenprism.com

Při takovémto přístupu bychom tedy konec konců nemohli rozeznat žádný zásadní rozdíl mezi starým judaismem a novým křesťanstvím: tam kde v judaismu stojí autorita litery Zákona, tam v křesťanství stojí autorita víry, autorita psaných evangelií a autorita jejich vykladačů.

Jestliže tedy i přesto chceme setrvat u přesvědčení, že Ježíšovo nové pojetí vztahu člověka a — boží autoritou zaštítěné — mravnosti je skutečně aktem osvobození člověka, a jestliže chceme blíže vyjasnit onen zmíněný problematický vztah mezi autentickým Ježíšem a mezi jeho pozdější interpretací ze strany křesťanských aktivistů, pak se musíme na celou záležitost podívat ještě ze zcela nové strany.

Položme si znovu otázku: co je na Ježíšově mravním učení natolik převratného? Jak on sám výslovně potvrzuje, jádrem jeho vlastního mravního apelu i nadále zůstává původní Desatero starého judaistického zákona. Kromě určité radikalizace (miluj nejen bližního, nýbrž i nepřítele svého) tedy v oblasti mravního kánonu Ježíš nepřináší nic substanciálně nového.

A ani to fakticky není dost dobře možné; ta škála pozitivního, mravného lidského jednání není zase až tak široká a nakonec všichni velcí mravní obroditelé a myslitelé zastávají v jádru ty samé etické hodnoty.

V tomto ohledu je sotva možno přijít s něčím zcela zásadně novým. Vše už zde bylo tak či onak vysloveno dříve, a například „katalog ctností“ apoštola Pavla v jeho Dopise Galaťanům v nemalých částech působí jako přímo opsaný z etických spisů Aristotela. Jestliže tedy přece jenom chceme objevit nějaké zásadní rozdíly, musíme se zaměřit na jiné aspekty celé záležitosti.

Právě ten poukaz na Aristotela by nás mohl přivést na zcela novou stopu. Rozdíl není v přítomnosti náboženské autority — i Aristoteles celé své pojetí etiky staví nakonec pod autoritu nejvyšší instance boží dokonalosti, božího Dobra.

Zcela zásadní rozdíl je ale v cestě, jakou se člověk má k oné pravé mravnosti dobrat. U Pavla je touto cestou víra a nic než víra; ale u Aristotela zcela zásadně a neopominutelně rozum. Rozum, vlastní jasný duch člověka, s jehož pomocí tento rozeznává pravé od nepravého.

„Ctnost je tímto habitus volby, který udržuje na nás poměřovaný střed, který je určován rozumem, a sice tak, jak ho určuje rozumný muž. Tento střed se nalézá mezi dvojitým chybným habitem, chybou přílišnosti a nedostatku...“ píše Aristotelesv knize Etika Nikomachova.

Nejen víra, ale také rozum

A tady máme rázem přímo před očima ten zcela zásadní rozdíl mezi Pavlem a Aristotelem. Tam kde křesťanství ve svém mravním učení odkazuje na víru — tam Aristoteles vyžaduje rozum. Tento akt rozumové činnosti, intelektuálního hledání pravého a rozumného středu věcí, ten je pro Aristotelovu etiku prostě konstitutivní. Pravá ctnost leží zcela zásadně uprostřed — uprostřed mezi jednáním, které je přílišné a přetažené, a mezi takovým, které je nedostatečné a deficitní.

A tento pravý střed, a tedy pravou ctnost, je nutno hledat — vždy znovu a znovu, pro každou novou životní situaci, pro každý konkrétní kontext. A toto hledání je nemožné bez přítomnosti rozumu, bez činnosti ducha. Pro dosažení pravé mravnosti jsou člověku podle Aristotela zapotřebí v zásadě dvě věci: za prvé jeho ochota, vůbec mravně jednat; ale za druhé jeho duch, který jediný ho může dovést k poznání, co je pravé a správné. Pro Aristotelovu cestu k pravé mravnosti tedy naprosto nepostačí staré fixní judaistické Desatero — ale ani holá Pavlova víra.

Snad by bylo možno namítnout, že křesťanství přece má také ducha — svého Ducha svatého. Ano, to bezpochyby souhlasí; jenže tento Duch svatý, to je vzhledem k člověku samotnému nakonec pouze vnější faktor. Něco, co vychází od Boha, směrem k člověku.

Tedy něco, co je člověku „dáno shůry“ — ale o čem on sám nemá sebemenší kompetenci vlastního hledání, vlastního rozumu. Zatímco ten antický duch — ano, ten je také přítomen i ve vnějším světě, vyplňuje veškeré univerzum; ale zároveň je i zcela autonomní vlastní inteligencí, rozmyslností člověka.

Jednou větou řečeno: člověk, který nemyslí a nepřemýšlí, se podle Aristotela nikdy nemůže stát opravdu mravným, pravé ctnosti ztělesňujícím člověkem. Může sice být objektivně dobrým — ale jenom jako dítě, které se přirozeným způsobem může chovat dobře a správně, ale neví a nedokáže odůvodnit, proč je to či ono správné či ne.

Bez stínu autorit

Oproti tomu tedy Pavel staví čirou víru. Ne tedy rozumem, ne vlastním hledáním — nýbrž prostě vírou. Nesmíme být nespravedliví: i Pavel — vedle řady nekonečných apelů na nutnost víry — zmiňuje užitečnost rozumu pro křesťana, pro rozpoznávání přítomnosti Boží ve skutcích Stvoření. Rozum tedy není křesťanskou vírou zcela popírán; ale konec konců má vždy jenom druhotný status; jeho úkolem je jenom shledávat argumenty pro platnost toho, co je jednou provždy určeno vírou.

Pravý, autentický, nefalšovaný rozum je ale něco naprosto a zásadně jiného: takovýto rozum je vždycky a kdykoli kritický. Tam, kde křesťanství nakazuje: „Věř a o ničem nepochybuj!“, tam rozum velí: „Pochybuj o všem, co je ti předkládáno k uvěření“. Cesta k pravému poznání — a tedy i k poznání pravé mravnosti a pravé ctnosti — vede jedině přes zpochybnění všeho, co by se mohlo stát strnulým dogmatem.

Jenom a jedině ten, kdo dokázal vše jsoucí postavit v potaz, kdo si u každého svého kroku sám dokáže odůvodnit, proč ho učinil a proč je tento krok správný — jedině ten může vznášet nárok na to, nalézt a dosáhnout pravou míru věcí lidských i věcí univerzálních. Tak, jak to žádal Aristoteles.

Ježíš uložil člověku povinnost a odpovědnost nalézt dobro v sobě samém, nikoli v mrtvé liteře zákona. Spolu s tím mu tedy dal i svobodu tohoto vlastního hledání.

Pavel tuto nepodmíněnou mravní svobodu člověka ale zase bere zpět — jeho podřízením se pod absolutní autoritu víry. V časech temného starověku to byl počin pochopitelný a asi nevyhnutelný; ale člověk éry nové, éry moderního věku, už nemůže dále žít jenom ve stínu nezpochybnitelných autorit.

Návrat k pravému Ježíšovi znamená odmítnutí závislosti na slepé autoritě víry; návrat k pravému Ježíšovi je možný jenom přes návrat k Aristotelovi. Bez rozumu — kritického, pochybujícího, zvažujícího a nalézajícího rozumu — není pravé mravnosti.