Život prožít, nikoliv přežít
Michal RusekMichal Rusek polemizuje s Jiřím Přibáněm.
V květnovém čísle kulturního čtrnáctideníku A2 z 27. května, které je tématiky zaměřené na scénografii a politiku, najdeme na druhé straně esej profesora právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii Jiřího Přibáně s názvem Na dvoře theatrum mundi.
Ano, všichni jsme herci. A každý z nás — ať už jsme na scéně či v hledišti — máme základní nezcizitelnou a někdy až intimní svobodu. Jsou to naše oči, které vybírají nejen konkrétní úhel pohledu, ale i samotné téma, které chceme pozorovat. A které tím zesilujeme…
Redakce A2 a Jiří Přibáň přinesli zajímavý a vskutku podnětný text. Téma je aktuální: Svět, ve kterém žijeme a jeho stav.
Teprve až po opakovaném a pečlivém čtení si všimneme, že text navozuje pocit, že za současnou podobu světa máme být vděčni (člověku se skoro vzpomenout na projev Miloše Jakeše „Kůl v plotě“ ze dne 17. 7. 1989 na Červeném Hrádku), a všichni, kteří usilují o změnu (tehdy oponenti režimu, zejména disidenti), jsou buď „snílci“, kteří nepochopili, že „člověk nemůže být šťastný vnitřně ani ve společnosti“ nebo hloupě nevyzrále volají — spolu s „řeckými fašisty“ (všimněme si: řeckými, nikoliv ukrajinskými) — buď po návratu zlatého věku („Co ještě chtějí?“), nebo po odkrytí „konkrétních viníků“ tohoto světa…
V textu je nevyřčený postoj, že v určitých věcech si jsme všichni rovni, všichni např. můžeme jedním velkým skokem (Vyskočil) přejít z hlediště na jeviště světa. Dále z něj nepřímo plyne, že úroveň demokracie je spíše v pořádku a proto stav demokracie kritizovat nemusíme, stejně jako je zbytečné či nevhodné hledat viníky, tedy pátrat po tom, kdo je za aktuální stav světa odpovědný. Toto vše najdeme po pečlivém čtení Přibáňova textu mezi řádky.
Nicméně probudit společnost z letargie může jen opravdu silný impuls: Bude stačit až takto cynické tvrzení, že jsme si všichni v možnostech a odpovědnosti za stav světa rovni? Tedy bezdomovec, já, Přibáň, Bakala, Kellner, Schwarzenberg, Soros, Putin, Rockefellerové, Rothschildové a třeba i nám všem neznámí mocní v Číně?
Podle autora textu platí, že každý, kdo si myslí cokoliv jiného, musí inklinovat ke „konspiračním teoriím, podle kterých je ,pravda‘ záměrně skrývána a za neduhy světa mohou konkrétní viníci, od ,zednářů‘ a ,židovské lobby‘ až po ,bruselskou byrokracii‘ nebo ,homosexuální lobby‘.“
Ze slov Jiřího Přibáně nepřímo vyplývá, že světová politika nemá svá horní patra, malé národy mají stejný vliv jako velké národy, ryba nepáchne od hlavy a za neúspěch firmy může vrcholový management stejně, jako vrátný, svačinářka a uklízečka záchodků.
A když tedy nahoře nejsou skuteční strůjci, když tedy máme všichni stejné možnosti a také zodpovědnost, tak pak, zcela nutně, tu není nikdo, koho by bylo možné kritizovat. Systém a základ světa je v pořádku a jen zcela nepraktický člověk „hledá ztracený ,zlatý věk‘ a sní o prapůvodní harmonii, míru, hojnosti a věčném mládí autenticky prožívaného života, kde nic není ,jako kdyby‘, ale vše se odehrává ,doopravdy‘“. Hle, máme zde nejlepší ze všech možných světů.
Bohužel tudy cesta nevede. Mohu se mýlit, ale ani takto (nevědomě) provokativní tvrzení nerozhýbe myšlení elit české společnosti. Text zůstane i tentokrát bez odezvy. Protože tento systém horním patrům společnosti vyhovuje a proto jej i Jiří Přibáň hájí a proto každou snahu o jeho reformu velmi sofistikovaně zamítá.
Navíc se ukazuje, že J. Přibáň zřejmě není ekonom a proto — na rozdíl např. od Warrena Buffetta — až tragicky nechápe, jak velké problémy současná světová ekonomika má. Buffett navrhuje pro zachování této podoby kapitalismu alespoň vyšší daně pro bohaté. K tomu Martin Hekrdla v textu s názvem Počítání do pěti — veřejné osvětlení (v témže čísle):
„Proč vlastně je tedy panstvo tak třídně hysterické? Možná, že ve vyšších sférách je lépe vidět, co je dole jen nepřímo pociťováno jako empirie ústrků, živoření od výplaty k výplatě, celkové životní nejistoty. Nahoře narazili na žebroví systému, mohou si ho takříkajíc investičně ohmatat. A nejen miliardář Buffett nebo deník Washington Post zvažují východiska. Připomeňme, že zmíněný konzervativní list se v poslední den loňského roku ptal, zda Syrizu i Podemos a jejich staré keynesiánské nápady Evropa náhodou nutně nepotřebuje.“
Každý autor upírá k něčemu pozornost. Moje mysl se stále dokola ptá, kdy a jak se podaří zaktivovat širší veřejnost, zda se už konečně podaří v hlubším dialogu lépe a přesněji pojmenovávat, co je špatně dnes a jak by se měly věci uspořádat zase o něco lépe zítra.
↗
Bude stačit až takto cynické tvrzení, že jsme si všichni v možnostech a odpovědnosti za stav světa rovni? Foto pinterest.com
Možná Přibáňovo sofistikované nabádání, abychom nehledali lepší „zlatý“ svět, abychom se smířili s tím, jak mizerně a neefektivně stávající parlamentní demokracie funguje, přece jen nakonec někoho probudí. Nebo si prastará touha po lepším světě, která lidstvo od nepaměti provází, opravdu zaslouží jen cynickou degradaci na potřebnou demokratickou „mezeru“ mezi lidem a politiky, která nás chrání?
A to pomíjím (cílené? vědomé?) zmatení čtenáře, které najdeme jednak v závěru textu, tedy pojmy „autentické naplnění“ nebo „vyšší plán lidstva“, na kterých se neshodnou ani filosofové ani teologové a jejichž poctivé promyšlení se zcela vymyká formátu takto krátkých esejů.
Podobně nesourodě respektive podivně fatalisticky působí i věta, kterou začíná druhý odstavec: „Člověk nemá na vybranou, a proto je odsouzen k tomu, aby se snažil přežít vše, co ho v životě potká.“ Nevěnoval bych jí takovou pozornost, pokud by se podivný obrat „přežít život“ nevyskytl znovu:
„…mezera, která v reprezentativních demokraciích zeje mezi svrchovaným lidem a jeho zástupci, nás mimo jiné ochraňuje i před naší vlastní touhou vidět politiku jako boj o autentické naplnění vyššího plánu dějin lidstva. Jen tak lze paradoxně přežít i naše vlastní životy…“
Pokud dnes něco nemáme, tak je to čas. Jde o pouhé roky, které navíc letí jako vítr — ale možná jen o pouhé měsíce či týdny. Protože čím později nastane změna systému, která je nevyhnutelná, tím více kulis spadne do propadliště dějin.
A s nimi v propadlišti zmizí zbyteční učenci, kteří zapomněli na své místo ve společnosti, kteří zapomněli na své vysoce odpovědné a nezastupitelné společenské role. Možná časem pochopíme, že je třeba více a hlouběji vnímat fakt, že každý, komu současný systém vyhovuje, jej bude všemi silami a tedy i velmi líbivými slovy hájit, protože tím bude hájit i své současné místo v něm.
Nesmíme se pak ale divit, že ti, kterým dramatik světa vepsal do jejich role bystře hledat chyby v systému, upozorňovat na ně a tím společnosti sloužit, se místo naplnění této role stali dobrovolnými aktivisty na opačné straně bojové fronty: stali se pečlivými strážci statu quo i s jeho chybami.
Je pouze a jen logické a zákonité, že všichni, kterým stávající stav vyhovuje, jej budou pečlivě hájit. Místo kritiky systému tak všemi silami kritizují kritiky. A to včetně těch, kteří chyby současného uspořádání vidí snad až jasnozřivě.
Domov → Komentář
10. července 2015 v 8.00
Související
Diskuse
July 10, 2015 v 12.23
"Text navozuje pocit", "V textu je nevyřčený postoj", "Ze slov Jiřího Přibáně nepřímo vyplývá", atd.,atd.
Autor nepolemizuje s Přibáněm, ale se svými pocity, Ve mně zase text Michala Ruseka navozuje pocit, že
se ani nepokusil pochopit, co vlastně Přibáň říká.
V diskusi pod článkem Jiří Přibáň píše mimo jiné:
"ten článek přece se přece vůbec netýká toho, zda přijmout daný stav věcí!!!
- zrovna tak v něm nešlo o to, zda kritizovat, nebo nekritizovat současnou politiku a společnost "
Autor nepolemizuje s Přibáněm, ale se svými pocity, Ve mně zase text Michala Ruseka navozuje pocit, že
se ani nepokusil pochopit, co vlastně Přibáň říká.
V diskusi pod článkem Jiří Přibáň píše mimo jiné:
"ten článek přece se přece vůbec netýká toho, zda přijmout daný stav věcí!!!
- zrovna tak v něm nešlo o to, zda kritizovat, nebo nekritizovat současnou politiku a společnost "
Vážený pane Kubičko,
sám píšete, že i vy máte pocit, takže jsem rád, že tedy subjektivitu vnímání – jež se týká každého z nás – i vy správně vnímáte.
Pokud sem ještě zavítáte, prokážete mi malou laskavost? Pokusíte se mi alespoň v několika málo větách, opravdu stačí velmi stručně, ukázat, jak jste text pana profesora Přibáně pochopil vy? O čem jeho text vlastně je? Nebo, jinými slovy, proč pan Přibáň ten text napsal? Jaký je smysl jeho textu?
Děkuji.
MR
P.S. Příjmení jako Vaněk nebo Rusek se skloňují takto: text pana Vaňka, Ruska, nikoliv Ruseka.
sám píšete, že i vy máte pocit, takže jsem rád, že tedy subjektivitu vnímání – jež se týká každého z nás – i vy správně vnímáte.
Pokud sem ještě zavítáte, prokážete mi malou laskavost? Pokusíte se mi alespoň v několika málo větách, opravdu stačí velmi stručně, ukázat, jak jste text pana profesora Přibáně pochopil vy? O čem jeho text vlastně je? Nebo, jinými slovy, proč pan Přibáň ten text napsal? Jaký je smysl jeho textu?
Děkuji.
MR
P.S. Příjmení jako Vaněk nebo Rusek se skloňují takto: text pana Vaňka, Ruska, nikoliv Ruseka.
Rád vyhovím:
V diskusi to Jiří Přibáň shrnuje takto:
"Politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství".
Politika je reprezentace, není a nemůže být tím, co reprezentuje, tak jako mapa není krajina. („Mapa není území“ je z Korzybského.) Je nedorozumění vytýkat mapě, že je z papíru, je malá atd.: Borges má povídku, ve které geografové vytvářejí mapu, která zachycuje vše a je stejně velká jako jejich království.
Zrovna tak je nedorozuměním čekat od politiky, že bude něčím více, než representací, vytýkat jí, že jí dělají lidé, kteří něco representují, ne to, co representují. Například Řecko je pro tuto chvíli representováno Tsiprasem, Německo Merkelovou, ale Německo není totožné se svou representací a Řecko také ne. O Tsiprasovi i Merkelové se hodně lidí v jejich zemích domnívá, že representují jejich zájmy, ale to se může změnit.
Ludvík XIV. řekl: stát jsem já, Francouzská revoluce řekla, že král není Francie a po nějakou dobu se za Francii považovalo Národní shromáždění a v této roli se cítilo oprávněno k revolučnímu teroru, pak byli zase jiní representanti. Mapy můžou být lepší nebo horší, ale vždy jsou to mapy, ne krajiny.
Omlouvám se Vám za nepatřičné skloňování Vašeho jména, nedávno si zde jiný nositel méně obvyklého jména naopak stěžoval na to, že je jeho jméno skloňováno pravidelně, s ohýbáním kmene, což neodpovídá jeho rodinné tradici.
V diskusi to Jiří Přibáň shrnuje takto:
"Politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství".
Politika je reprezentace, není a nemůže být tím, co reprezentuje, tak jako mapa není krajina. („Mapa není území“ je z Korzybského.) Je nedorozumění vytýkat mapě, že je z papíru, je malá atd.: Borges má povídku, ve které geografové vytvářejí mapu, která zachycuje vše a je stejně velká jako jejich království.
Zrovna tak je nedorozuměním čekat od politiky, že bude něčím více, než representací, vytýkat jí, že jí dělají lidé, kteří něco representují, ne to, co representují. Například Řecko je pro tuto chvíli representováno Tsiprasem, Německo Merkelovou, ale Německo není totožné se svou representací a Řecko také ne. O Tsiprasovi i Merkelové se hodně lidí v jejich zemích domnívá, že representují jejich zájmy, ale to se může změnit.
Ludvík XIV. řekl: stát jsem já, Francouzská revoluce řekla, že král není Francie a po nějakou dobu se za Francii považovalo Národní shromáždění a v této roli se cítilo oprávněno k revolučnímu teroru, pak byli zase jiní representanti. Mapy můžou být lepší nebo horší, ale vždy jsou to mapy, ne krajiny.
Omlouvám se Vám za nepatřičné skloňování Vašeho jména, nedávno si zde jiný nositel méně obvyklého jména naopak stěžoval na to, že je jeho jméno skloňováno pravidelně, s ohýbáním kmene, což neodpovídá jeho rodinné tradici.
Děkuji. Zřejmě se neshodneme v interpretaci textu. Zřejmě je naše osobní zkušenost natolik jiná, že i v pouhých 30 větách vidíme každý jiný obsah, jiné sdělení.
Dal jsem si tu práci přečíst Přibáňův text asi již pošesté. Detailně. Větu po větě. Ten text není jednoduchý, je hutný a určitě se velmi týká toho, co je pro nás všechny dnes podstatné.
Počínaje názvem (divadlo svět), přes citaci textu od Nohavici, se autor snaží o jediné:
Ukázat, že současný stav demokracie – včetně falše – je stav NORMÁLNÍ a každý, kdo by to chtěl změnit je v lepším případě snílek, v horším případě řecký fašista.
Kontextu dle autora rozumím. Je to varování před všemi, kdo chtějí prosadit to své subjektivní s namyšlenou vírou, že mají jedinou správnou nefalešnou („autentickou“) vizi, kterou je nutné prosadit třeba i na úkor aktuální podoby demokracie.
Rozumím tomu, před čím autor varuje. Přesto jsem, řeknu-li to mírně, velmi na rozpacích, když sleduji konkrétní metodu, jakou pan Přibáň pracuje s argumenty:
»…pro jiného je již sama představa světa jako scény důkazem jeho falešnosti, a proto hledá ztracený „zlatý věk“ a sní o prapůvodní harmonii, míru, hojnosti a věčném mládí autenticky prožívaného života, kde nic není „jako kdyby“, ale vše se odehrává „doopravdy“.«
Na což pak naváže v závěru textu:
»…Naopak nenávist k demokracii se často projevuje právě ve formě její kritiky coby divadla, šarády, frašky nebo přímo spektáklu. Demokracie je podle takovýchto kritiků jen „žvanírna“ nebo fasáda znemožňující vidět „věci takové, jaké doopravdy jsou“. Takové volání po autentickém společenství v sobě skrývá touhu po mytickém zlatém věku.«
Takže vás chci poprosit o upřímnost: Vy opravdu nevidíte, že tyto věty se snaží vzít vítr z plachet všem, kdo kritizují současnou podobu demokracie? Všem, kdo vnímají, že naším hlavním problémem je vlastně již všudypřítomná faleš, faleš, která se vlastně stala normou, faleš, jež je zřejmě hlavní příčinou, že nejsme schopni lépe řídit společnost?
Copak opravdu nevnímáte, že těmito slovy je každý, kdo hledá lepší svět, jaksi automaticky pasován v lepším případě na snílka? Tedy na člověka hloupého a v poznání omezeného?
Copak je možné otočit znaménko a např. slovu „harmonie“ dát negativní kontext?
Dal jsem si tu práci přečíst Přibáňův text asi již pošesté. Detailně. Větu po větě. Ten text není jednoduchý, je hutný a určitě se velmi týká toho, co je pro nás všechny dnes podstatné.
Počínaje názvem (divadlo svět), přes citaci textu od Nohavici, se autor snaží o jediné:
Ukázat, že současný stav demokracie – včetně falše – je stav NORMÁLNÍ a každý, kdo by to chtěl změnit je v lepším případě snílek, v horším případě řecký fašista.
Kontextu dle autora rozumím. Je to varování před všemi, kdo chtějí prosadit to své subjektivní s namyšlenou vírou, že mají jedinou správnou nefalešnou („autentickou“) vizi, kterou je nutné prosadit třeba i na úkor aktuální podoby demokracie.
Rozumím tomu, před čím autor varuje. Přesto jsem, řeknu-li to mírně, velmi na rozpacích, když sleduji konkrétní metodu, jakou pan Přibáň pracuje s argumenty:
»…pro jiného je již sama představa světa jako scény důkazem jeho falešnosti, a proto hledá ztracený „zlatý věk“ a sní o prapůvodní harmonii, míru, hojnosti a věčném mládí autenticky prožívaného života, kde nic není „jako kdyby“, ale vše se odehrává „doopravdy“.«
Na což pak naváže v závěru textu:
»…Naopak nenávist k demokracii se často projevuje právě ve formě její kritiky coby divadla, šarády, frašky nebo přímo spektáklu. Demokracie je podle takovýchto kritiků jen „žvanírna“ nebo fasáda znemožňující vidět „věci takové, jaké doopravdy jsou“. Takové volání po autentickém společenství v sobě skrývá touhu po mytickém zlatém věku.«
Takže vás chci poprosit o upřímnost: Vy opravdu nevidíte, že tyto věty se snaží vzít vítr z plachet všem, kdo kritizují současnou podobu demokracie? Všem, kdo vnímají, že naším hlavním problémem je vlastně již všudypřítomná faleš, faleš, která se vlastně stala normou, faleš, jež je zřejmě hlavní příčinou, že nejsme schopni lépe řídit společnost?
Copak opravdu nevnímáte, že těmito slovy je každý, kdo hledá lepší svět, jaksi automaticky pasován v lepším případě na snílka? Tedy na člověka hloupého a v poznání omezeného?
Copak je možné otočit znaménko a např. slovu „harmonie“ dát negativní kontext?
PM
lze vyčíst z jeho kritiky Chomského v "O kritickém myšlení" následující diskuse s M. Knapem.
.......Podle Chomského je například hodnota spravedlnosti člověku vrozená stejně jako univerzální gramatika, která mu umožňuje hovořit. To znamená, že i lidské hodnoty jsou univerzální a přirozené, a proto je lze vědecky verifikovat a provést v patologické společnosti takové změny, aby přirozeným lidským hodnotám odpovídaly i politické instituce. Politické konflikty nejsou potom ničím jiným než sporem o poznání pravé lidské přirozenosti a v ní ukotvených hodnot, které osvícená věda poznává a doposud zatemněná společnost uznává.
Kořeny tohoto starého a jen pomalu mizejícího předsudku osvícenského myšlení je třeba hledat v neschopnosti uznat rozdíl mezi ontologií a deontologií, tedy mezi zkoumáním toho, co je a co má být,.........Jeho obraz světa tak má například s takzvanou americkou morální pravicí společného mnohem víc, než si Chomského stoupenci jsou ochotni připustit.
.......... postava etablovaného profesora bojujícího proti establishmentu je sociální typ, jenž v sobě koncentruje morální paradoxy i obecnou existenciální směšnost......
Přibáně hledá a nachází hodnověrnost doma mezi svými etablovanými a ne mezi - jeho slovy ...mysliteli, kteří dodnes podléhají nezkrotné touze připisovat politickým nebo morálním normám a imperativům status objektivních jsoucen, jež lze vědecky ověřit, a jimž se proto jednotlivci i celé společnosti musí podřídit .........atdatd advojka.cz/archiv/2014/13/o-kritickem-mysleni
Muniční arsenál vítězné konzervativní revoluce .........bych mínil.
.......Podle Chomského je například hodnota spravedlnosti člověku vrozená stejně jako univerzální gramatika, která mu umožňuje hovořit. To znamená, že i lidské hodnoty jsou univerzální a přirozené, a proto je lze vědecky verifikovat a provést v patologické společnosti takové změny, aby přirozeným lidským hodnotám odpovídaly i politické instituce. Politické konflikty nejsou potom ničím jiným než sporem o poznání pravé lidské přirozenosti a v ní ukotvených hodnot, které osvícená věda poznává a doposud zatemněná společnost uznává.
Kořeny tohoto starého a jen pomalu mizejícího předsudku osvícenského myšlení je třeba hledat v neschopnosti uznat rozdíl mezi ontologií a deontologií, tedy mezi zkoumáním toho, co je a co má být,.........Jeho obraz světa tak má například s takzvanou americkou morální pravicí společného mnohem víc, než si Chomského stoupenci jsou ochotni připustit.
.......... postava etablovaného profesora bojujícího proti establishmentu je sociální typ, jenž v sobě koncentruje morální paradoxy i obecnou existenciální směšnost......
Přibáně hledá a nachází hodnověrnost doma mezi svými etablovanými a ne mezi - jeho slovy ...mysliteli, kteří dodnes podléhají nezkrotné touze připisovat politickým nebo morálním normám a imperativům status objektivních jsoucen, jež lze vědecky ověřit, a jimž se proto jednotlivci i celé společnosti musí podřídit .........atdatd advojka.cz/archiv/2014/13/o-kritickem-mysleni
Muniční arsenál vítězné konzervativní revoluce .........bych mínil.
že ochuzuje svět a brání dialogu. Svou intepretací jste z myšlenkově bohatého a zajímavého textu udělal trivialitu.
Pro mě je autoritou na Jiřího Přibáně Jiří Přibáň: kdyby řekl, že moje interpretace jeho textu je chybná, tak to uznám. Uznal byste to i Vy, kdyby neuznal tu Vaši?
Já považuji za potřebný dialog, ve kterém se plně vystavím síle cizí myšenky jak to jen dovedu v mezích toho, co si jsem schopen na zkoušku myslet a pak teprve případně nesouhlasit. Zredukovat cizí myšlenku na něco, s čím se lépe polemizuje, dialogu brání.
Vy mě prosíte o upřímnost, ale podle čeho byste poznal, že jsem upřímný, kromě snad toho, že s Vámi budu souhlasit? Podle čeho koneckonců já poznám, že jste upřímný Vy? Mluvíte o všudypřítomné falši: podle čeho se pozná, kdo falešný není?
Pro mě je autoritou na Jiřího Přibáně Jiří Přibáň: kdyby řekl, že moje interpretace jeho textu je chybná, tak to uznám. Uznal byste to i Vy, kdyby neuznal tu Vaši?
Já považuji za potřebný dialog, ve kterém se plně vystavím síle cizí myšenky jak to jen dovedu v mezích toho, co si jsem schopen na zkoušku myslet a pak teprve případně nesouhlasit. Zredukovat cizí myšlenku na něco, s čím se lépe polemizuje, dialogu brání.
Vy mě prosíte o upřímnost, ale podle čeho byste poznal, že jsem upřímný, kromě snad toho, že s Vámi budu souhlasit? Podle čeho koneckonců já poznám, že jste upřímný Vy? Mluvíte o všudypřítomné falši: podle čeho se pozná, kdo falešný není?
Díky pane Milane, myslím, že to vidíme podobně a rozumíme si.
July 12, 2015 v 12.54
Možná ale potřebujeme bránit právo na bezohledné a nenechavé čtení…
Vážený pane Kubičko, našel jsem kus textu, který je k naší diskusi. Přednesl jej anarchista Slačálek na Sjezdu spisovatelů 2015, text vyšel mj. v A2. Myslím, že je to přesně k tomu, o čem se tady spolu bavíme. (A doporučuji jej k pozornosti i mimo tuto kauzu »Přibáň«.) Cituji z něj:
»Bezohledná svoboda tvůrce je stále základním předpokladem tvorby, snad si něco z bezohlednosti surrealistů padesátých let a edice Půlnoc lze odnést i do časů s reálnými čtenáři a do onoho podivného stísněného biotopu jménem „literární život“.
Otázka ale zní jinak: Není dnes individualismus, sebevyjádření bez ohledu na všechny a na všechno spojené s nárokem, že takového jedince nemá nikdo právo obtěžovat reakcí či kritikou, základním principem převládající ideologie?
Nestala se dnes nápodoba toho, co bylo kdysi účinnou sebeobrannou pozicí autorů vzdorujících stalinismu, pohodlným paradigmatem, jehož výsledkem je schopnost vzdorovat jakékoli komunikaci?
Václav Bělohradský řekl, že totalitní ideologií dneška je depolitizovaný individualismus a Neviditelný výbor ve své knize Vzpoura přichází shrnul tuto situaci výstižnými slovy: „Já jsem já a ty seš ty – a za moc to nestojí.“
Je v takové situaci stále ctností autorská bezohlednost, anebo je ve skutečnosti manifestací souhlasu s dominantní ideologií a cestou do stavu, v němž se společnost rozpadá na soubor ipsačních království suverénních jednotlivců, tedy do stavu, který znamená faktickou smrt literatury?
Patos a konflikt
Myslím, že jednoduchá odpověď neexistuje. Autor se nemůže vzdát bezohlednosti. Měl by ale jiným přát bezohledné čtení.
Celá dlouhá a z mnoha stran pobouřená debata o angažované poezii, jíž před časem nějakou dobu žil náš „literární provoz“, nebyla dle mého názoru ve skutečnosti o angažované poezii, ale o právu autorů očekávat od svých recenzentů empatický způsob čtení, to, že autor bude posuzován pouze vlastními kritérii.
Jiný přístup, takový, který by autora četl z hledisek, na něž třeba ani nepomyslel, posouval ho do kontextů, které třeba ani nezvažoval, se zdál být skandálem, násilím a projevem nekompetence. Možná i kvůli převládnutí tohoto přístupu tu máme mnoho recenzí a relativně málo literární kritiky.
Nežijeme v době, kdy by bylo třeba vybojovávat právo na bezohledné psaní, až dojemná sborová obhajoba tohoto práva v debatě o angažované poezii vyzněla spíš jako kolektivní vyjádření souhlasu s převládající ideologií. Možná ale potřebujeme bránit právo na bezohledné a nenechavé čtení.«
A ještě se vám omlouvám za další trivialitu ve vašem jistě velmi košatém světě…
http://www.advojka.cz/archiv/2015/14/chvala-lyriky
»Bezohledná svoboda tvůrce je stále základním předpokladem tvorby, snad si něco z bezohlednosti surrealistů padesátých let a edice Půlnoc lze odnést i do časů s reálnými čtenáři a do onoho podivného stísněného biotopu jménem „literární život“.
Otázka ale zní jinak: Není dnes individualismus, sebevyjádření bez ohledu na všechny a na všechno spojené s nárokem, že takového jedince nemá nikdo právo obtěžovat reakcí či kritikou, základním principem převládající ideologie?
Nestala se dnes nápodoba toho, co bylo kdysi účinnou sebeobrannou pozicí autorů vzdorujících stalinismu, pohodlným paradigmatem, jehož výsledkem je schopnost vzdorovat jakékoli komunikaci?
Václav Bělohradský řekl, že totalitní ideologií dneška je depolitizovaný individualismus a Neviditelný výbor ve své knize Vzpoura přichází shrnul tuto situaci výstižnými slovy: „Já jsem já a ty seš ty – a za moc to nestojí.“
Je v takové situaci stále ctností autorská bezohlednost, anebo je ve skutečnosti manifestací souhlasu s dominantní ideologií a cestou do stavu, v němž se společnost rozpadá na soubor ipsačních království suverénních jednotlivců, tedy do stavu, který znamená faktickou smrt literatury?
Patos a konflikt
Myslím, že jednoduchá odpověď neexistuje. Autor se nemůže vzdát bezohlednosti. Měl by ale jiným přát bezohledné čtení.
Celá dlouhá a z mnoha stran pobouřená debata o angažované poezii, jíž před časem nějakou dobu žil náš „literární provoz“, nebyla dle mého názoru ve skutečnosti o angažované poezii, ale o právu autorů očekávat od svých recenzentů empatický způsob čtení, to, že autor bude posuzován pouze vlastními kritérii.
Jiný přístup, takový, který by autora četl z hledisek, na něž třeba ani nepomyslel, posouval ho do kontextů, které třeba ani nezvažoval, se zdál být skandálem, násilím a projevem nekompetence. Možná i kvůli převládnutí tohoto přístupu tu máme mnoho recenzí a relativně málo literární kritiky.
Nežijeme v době, kdy by bylo třeba vybojovávat právo na bezohledné psaní, až dojemná sborová obhajoba tohoto práva v debatě o angažované poezii vyzněla spíš jako kolektivní vyjádření souhlasu s převládající ideologií. Možná ale potřebujeme bránit právo na bezohledné a nenechavé čtení.«
A ještě se vám omlouvám za další trivialitu ve vašem jistě velmi košatém světě…
http://www.advojka.cz/archiv/2015/14/chvala-lyriky
JP
July 12, 2015 v 14.10
Reprezentativní demokracie jako konečné stadium evoluce?
Narážejí tu na sebe dva zcela protikladné postoje ke světu, které jsou jako takové asi opravdu nezprostředkovatelné a nesmiřitelné.
Svým způsobem paradoxně by se dalo říci: základní omezenost liberálních demokratů spočívá právě v tom, že ten svůj systém liberální demokracie pokládají za neomezený.
Jiří Přibáň se zcela zjevně opravdu poctivě a upřímně domnívá, že už a prostě jenom tím, že jsme zavedli systém parlamentní reprezentativní demokracie, kde každý (občan) má formálně totéž právo uplatňovat své vlastní názory, svou vlastní kritiku a své vlastní podněty ke zlepšování a opravám stávajícího systému, že už jenom tím jsme pro blaho světa a člověka učinili absolutní maximum. A že něco lepšího, dokonalejšího v dějinách celého lidstva, v celé jeho evoluci už principiálně není možné. A Přibáň zcela očividně skutečně zcela upřímně nechápe, proč mu jeho kritici předhazují apologetizaci právě stávajícího systému.
Přibáň - stejně tak jako všichni liberální demokraté - podléhá té zcela zásadní iluzi, že jenom tím, když je něco povoleno, je to také možno. Že tedy když je lidem povoleno dejme tomu kritizovat stav společnosti, že už jenom tím také mají reálnou možnost dosáhnout změny k lepšímu.
Ani by nemělo vůbec smyslu doporučit panu profesorovi četbu Marxe - s jeho základní tézí, že (materiální) realita předchází politice. A že tedy ať si lidé v politice dělají, myslí a kritizují co a jak chtějí, nakonec se tato politika stejně bude muset podřídit zájmům a potřebám reálné ekonomiky (v daném případě kapitalismu). Tohle by pan profesor stejně nepochopil, neboť se to pohybuje zcela mimo okruh jeho vnímání světa.
Zastavme se ale u toho bodu, který je centrálním bodem jeho vlastní kritiky: totiž u odmítnutí a zavrhnutí onoho postoje, kdy se vychází z představy "autentického člověka", či nějakého "vyššího plánu dějin".
Právě tohle je totiž pro všechny apologety systému liberální demokracie jako rudý hadr pro býka. Bezpochyby, jejich argumentační situace je velmi snadná: po drastických zážitcích s komunismem (respektive i s fašismem), které byly založeny na takovýchto apriorních představách a vizích o nějakém vyšším plánu dějin či autentičnosti lidské existence, je ovšem velice snadné všechny takovéto projekty prezentovat jako to největší nebezpečí pro člověka.
Ano, je to velice snadné; a dá se také říci, že je to velice laciné. Prostě komunismus byl teror a nacismus byl teror - a tak jednou provždy zavrhneme všechny snahy o to, aby se člověk a lidská společnost dobrali na nějaký vyšší stupeň své existence, nežli kolik zadává bezprostřední pragmatismus, individualismus a povrchní konzumismus.
Jenže: spolu s tímto odvržením všech těchto "extrémistických" projektů musíme zavrhnout také celé křesťanství; neboť na čem jiném stálo křesťanství, nežli právě na takové vizi a u t e n t i c k é h o lidské bytí? Musíme zavrhnout (třeba i zakázat a spálit?) Platóna; neboť ten je se svou vizí "ideálního státu" pro liberální demokracii zřejmě velice subverzivním elementem. Ale musíme odvrhnout třeba i samotného Aristotela: neboť ten byl sice mnohem střízlivější myslitel nežli vizionář Platón, ale nakonec i Aristoteles sám se dopustil onoho smrtelného hříchu, že se ve svých úvahách o dokonalém státním zřízení opíral - právě o řecké legendy o prapůvodním zlatém věku!
Takže, škrtněme z evropských duchovních dějin Sokrata, škrtněme Platóna, škrtněme Aristotela, škrtněme Ježíše, škrtněme Hegela, škrtněme Marxe; hmmm, a kdopak nám tady nakonec vlastně ještě vůbec zbude?
Ale ano, pan profesor Přibáň; ten nám tu zůstane, aby nás jednou provždy uchránil před smrtelným nebezpečím naší touhy po lepším světě a autentickém žití a bytí.
Svým způsobem paradoxně by se dalo říci: základní omezenost liberálních demokratů spočívá právě v tom, že ten svůj systém liberální demokracie pokládají za neomezený.
Jiří Přibáň se zcela zjevně opravdu poctivě a upřímně domnívá, že už a prostě jenom tím, že jsme zavedli systém parlamentní reprezentativní demokracie, kde každý (občan) má formálně totéž právo uplatňovat své vlastní názory, svou vlastní kritiku a své vlastní podněty ke zlepšování a opravám stávajícího systému, že už jenom tím jsme pro blaho světa a člověka učinili absolutní maximum. A že něco lepšího, dokonalejšího v dějinách celého lidstva, v celé jeho evoluci už principiálně není možné. A Přibáň zcela očividně skutečně zcela upřímně nechápe, proč mu jeho kritici předhazují apologetizaci právě stávajícího systému.
Přibáň - stejně tak jako všichni liberální demokraté - podléhá té zcela zásadní iluzi, že jenom tím, když je něco povoleno, je to také možno. Že tedy když je lidem povoleno dejme tomu kritizovat stav společnosti, že už jenom tím také mají reálnou možnost dosáhnout změny k lepšímu.
Ani by nemělo vůbec smyslu doporučit panu profesorovi četbu Marxe - s jeho základní tézí, že (materiální) realita předchází politice. A že tedy ať si lidé v politice dělají, myslí a kritizují co a jak chtějí, nakonec se tato politika stejně bude muset podřídit zájmům a potřebám reálné ekonomiky (v daném případě kapitalismu). Tohle by pan profesor stejně nepochopil, neboť se to pohybuje zcela mimo okruh jeho vnímání světa.
Zastavme se ale u toho bodu, který je centrálním bodem jeho vlastní kritiky: totiž u odmítnutí a zavrhnutí onoho postoje, kdy se vychází z představy "autentického člověka", či nějakého "vyššího plánu dějin".
Právě tohle je totiž pro všechny apologety systému liberální demokracie jako rudý hadr pro býka. Bezpochyby, jejich argumentační situace je velmi snadná: po drastických zážitcích s komunismem (respektive i s fašismem), které byly založeny na takovýchto apriorních představách a vizích o nějakém vyšším plánu dějin či autentičnosti lidské existence, je ovšem velice snadné všechny takovéto projekty prezentovat jako to největší nebezpečí pro člověka.
Ano, je to velice snadné; a dá se také říci, že je to velice laciné. Prostě komunismus byl teror a nacismus byl teror - a tak jednou provždy zavrhneme všechny snahy o to, aby se člověk a lidská společnost dobrali na nějaký vyšší stupeň své existence, nežli kolik zadává bezprostřední pragmatismus, individualismus a povrchní konzumismus.
Jenže: spolu s tímto odvržením všech těchto "extrémistických" projektů musíme zavrhnout také celé křesťanství; neboť na čem jiném stálo křesťanství, nežli právě na takové vizi a u t e n t i c k é h o lidské bytí? Musíme zavrhnout (třeba i zakázat a spálit?) Platóna; neboť ten je se svou vizí "ideálního státu" pro liberální demokracii zřejmě velice subverzivním elementem. Ale musíme odvrhnout třeba i samotného Aristotela: neboť ten byl sice mnohem střízlivější myslitel nežli vizionář Platón, ale nakonec i Aristoteles sám se dopustil onoho smrtelného hříchu, že se ve svých úvahách o dokonalém státním zřízení opíral - právě o řecké legendy o prapůvodním zlatém věku!
Takže, škrtněme z evropských duchovních dějin Sokrata, škrtněme Platóna, škrtněme Aristotela, škrtněme Ježíše, škrtněme Hegela, škrtněme Marxe; hmmm, a kdopak nám tady nakonec vlastně ještě vůbec zbude?
Ale ano, pan profesor Přibáň; ten nám tu zůstane, aby nás jednou provždy uchránil před smrtelným nebezpečím naší touhy po lepším světě a autentickém žití a bytí.
PM
jsou sice - od romantických idealistů, až po pragmaticky smýšlející autory myšlenkově bohatých a zajímavých textů - vlastní příčně celé společnosti.
Ale v krizových fázích kapitalismu, za třeskutého rozkolu mezi zájmy financkapitalistů a krachujícím státem alla Řecko, dochází při identifikaci viníka k extra burleskně bizarním výpovědím.
A nejen obhájců lepšího světa autentického bytí a žití v neoliberalismu .........bych taknějak podotkl.
Ale v krizových fázích kapitalismu, za třeskutého rozkolu mezi zájmy financkapitalistů a krachujícím státem alla Řecko, dochází při identifikaci viníka k extra burleskně bizarním výpovědím.
A nejen obhájců lepšího světa autentického bytí a žití v neoliberalismu .........bych taknějak podotkl.
JP
Pane Petrasku, znáte to heslo "Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí"?
Není vůbec žádného sporu o tom, že pod prapory "lepšího světa" všech možných i nemožných forem a barev bylo už spácháno až neuvěřitelné množství nesmyslů (nazvěme to teď takto zdrženlivě). A není sporu o tom, že pro fantasty vší politické a ideové provenience byl nějaký takový "lepší svět" vždycky velmi vítaným odůvodněním pro propagování a prosazování jejich fantasmagorií.
- Český psychoanalytik Jan Stern před několika lety v "Britských listech" publikoval opravdu zajímavý text pod názvem "Teorie šíleného intelektuála". Už jenom samotný název v podstatě jasně ukazuje, o co se tady jedná. Skutečně, leckterý (polo)intelektuál, stižený vlastními vizemi, ztrácí veškeré zábrany, a především veškerý vztah k realitě, a realitu násilím cpe do svých vlastních projektů a představ.
To všechno je pravda; a vždycky je nutno se před takovýmito nezodpovědnými fantasty mít velmi na pozoru.
- Ovšem, stejně tak je nutno mít se na pozoru před tím, se špinavou vodou vylít i dítě. A tuto zdravou skepsi nenechat přerůst v apriorní odmítání jakékoli nové ideje, která přerůstá rámec právě jsoucího.
Ne náhodou jsem tu vyjmenoval právě ty největší "fantasty" evropské myšlenkové tradice. On je totiž opravdu velice zásadní rozdíl mezi tím nezodpovědným, planým fantazírováním, hurárevolucionářstvím na straně jedné - a mezi vizemi lepšího, autentičtějšího světa, které jsou podloženy nejhlubšími (filozofickými či mravními) úvahami a poznatky o podstatě našeho bytí na straně druhé.
Ano, ta hranice mezi jedním a druhým je někdy velice neostrá (co byl Marx více: fantasta anebo velký myslitel?) - nicméně, tato hranice tady existuje, a je nutno ji vždycky znovu a znovu hledat.
Není vůbec žádného sporu o tom, že pod prapory "lepšího světa" všech možných i nemožných forem a barev bylo už spácháno až neuvěřitelné množství nesmyslů (nazvěme to teď takto zdrženlivě). A není sporu o tom, že pro fantasty vší politické a ideové provenience byl nějaký takový "lepší svět" vždycky velmi vítaným odůvodněním pro propagování a prosazování jejich fantasmagorií.
- Český psychoanalytik Jan Stern před několika lety v "Britských listech" publikoval opravdu zajímavý text pod názvem "Teorie šíleného intelektuála". Už jenom samotný název v podstatě jasně ukazuje, o co se tady jedná. Skutečně, leckterý (polo)intelektuál, stižený vlastními vizemi, ztrácí veškeré zábrany, a především veškerý vztah k realitě, a realitu násilím cpe do svých vlastních projektů a představ.
To všechno je pravda; a vždycky je nutno se před takovýmito nezodpovědnými fantasty mít velmi na pozoru.
- Ovšem, stejně tak je nutno mít se na pozoru před tím, se špinavou vodou vylít i dítě. A tuto zdravou skepsi nenechat přerůst v apriorní odmítání jakékoli nové ideje, která přerůstá rámec právě jsoucího.
Ne náhodou jsem tu vyjmenoval právě ty největší "fantasty" evropské myšlenkové tradice. On je totiž opravdu velice zásadní rozdíl mezi tím nezodpovědným, planým fantazírováním, hurárevolucionářstvím na straně jedné - a mezi vizemi lepšího, autentičtějšího světa, které jsou podloženy nejhlubšími (filozofickými či mravními) úvahami a poznatky o podstatě našeho bytí na straně druhé.
Ano, ta hranice mezi jedním a druhým je někdy velice neostrá (co byl Marx více: fantasta anebo velký myslitel?) - nicméně, tato hranice tady existuje, a je nutno ji vždycky znovu a znovu hledat.
PM
měla připomenout triviální faktum, že rozpoznat/určit toužící po lepším světě a autentickém žití a bytí, před kterými je radno se mít velmi na pozoru, je mnohdy nad naše síly.
Příkladně když plnointelektuál vede z akademické bašty ideologický boj ozbrojen aureolou vědecké objektivnosti.
Obzvláště pro polointelektuála......bych za mne dodal.
Příkladně když plnointelektuál vede z akademické bašty ideologický boj ozbrojen aureolou vědecké objektivnosti.
Obzvláště pro polointelektuála......bych za mne dodal.
JP
July 14, 2015 v 11.54
Nu ano, pane Petrasku, oddělit zrno od plev - to bývá mnohdy opravdu velmi veliký problém. A dokonce bych tvrdil, že právě tohle je ten problém ze všech největší.
Nemusíme přitom hledět ani jenom na kontroverzního Marxe, můžeme se vrátit třeba až k Platónovi. I jeho koncept "ideálního státu" bezpochyby nesl utopické rysy (které pak nemilosrdně rozcupoval už jeho žák Aristoteles) - jenže, celé Platónovo myšlenkové dílo zůstává i nadále základním kamenem celého evropského filozofického myšlení nejen p ř e s tyto utopické elementy - nýbrž právě p r o tyto elementy!
Zjednodušeně řečeno, už tady se projevu střet dvou zcela zásadních - a protichůdných - koncepcí, jak se člověk vůbec má stavět ke svému světu.
Ta první koncepce či postoj radí: žádné velké změny. Neriskovat. Nepokoušet se o něco, co se zdá být nemožné. Neexperimentovat. Zůstat u osvědčeného.
Tento konzervativní koncept setrvávání na osvědčeném má dozajista své velmi racionální, a dokonce evolučně potvrzené jádro. "Setrvávat u osvědčeného" - s tímto heslem je skutečně možno dojít obvykle dost daleko, zvyšuje se tím šance vyhnout se velkým otřesům.
Jenže: dost velkým právem je možno prohlásit, že člověka dělá člověkem právě a pouze to, že se vždycky znovu a znovu pokouší o "nemožné". O to, co překračuje omezený horizont minulého.
- Jen tak pro ilustraci: připomeňme si, že takovouto "nemožností" se v dřívějších dobách jevil i systém liberální demokracie. "Jak by ti nevzdělaní, tupí sedláci kdy mohli být schopni sami řídit stát!" - to bylo hluboké přesvědčení vládnoucí šlechty za feudalismu; a nelze dokonce popřít, že za podmínek středověku dokonce přesvědčení s velmi reálným základem.
Jenže, lidský svět je charakterizován právě tím, že nestojí na místě. Vyvíjí se, jde před. A tak se vždy znovu a znovu vynořují historické situace, kdy to, co se včera zdálo být naprostou nemožností, se náhle zjevuje jako reálná možnost.
Takže, tolik všeobecně. Nemějme apriorní paniku z utopií; mnohé z nich se už staly natolik běžnou realitou, že si jejich dřívější "nemožnost" už ani vůbec neuvědomuje.
Ale na straně druhé platí i to zmíněné heslo o oddělování zrna od plev: je to mnohdy opravdu krajně obtížné, na všech těch vizích o lepším světě dokázat oddělit "reálnou utopii" od utopie vskutku fantasmagorické.
Bývá to velmi obtížné; ale není to zase zcela nemožné. Je jenom nutno dát si s tím tu potřebnou práci a námahu.
Nemusíme přitom hledět ani jenom na kontroverzního Marxe, můžeme se vrátit třeba až k Platónovi. I jeho koncept "ideálního státu" bezpochyby nesl utopické rysy (které pak nemilosrdně rozcupoval už jeho žák Aristoteles) - jenže, celé Platónovo myšlenkové dílo zůstává i nadále základním kamenem celého evropského filozofického myšlení nejen p ř e s tyto utopické elementy - nýbrž právě p r o tyto elementy!
Zjednodušeně řečeno, už tady se projevu střet dvou zcela zásadních - a protichůdných - koncepcí, jak se člověk vůbec má stavět ke svému světu.
Ta první koncepce či postoj radí: žádné velké změny. Neriskovat. Nepokoušet se o něco, co se zdá být nemožné. Neexperimentovat. Zůstat u osvědčeného.
Tento konzervativní koncept setrvávání na osvědčeném má dozajista své velmi racionální, a dokonce evolučně potvrzené jádro. "Setrvávat u osvědčeného" - s tímto heslem je skutečně možno dojít obvykle dost daleko, zvyšuje se tím šance vyhnout se velkým otřesům.
Jenže: dost velkým právem je možno prohlásit, že člověka dělá člověkem právě a pouze to, že se vždycky znovu a znovu pokouší o "nemožné". O to, co překračuje omezený horizont minulého.
- Jen tak pro ilustraci: připomeňme si, že takovouto "nemožností" se v dřívějších dobách jevil i systém liberální demokracie. "Jak by ti nevzdělaní, tupí sedláci kdy mohli být schopni sami řídit stát!" - to bylo hluboké přesvědčení vládnoucí šlechty za feudalismu; a nelze dokonce popřít, že za podmínek středověku dokonce přesvědčení s velmi reálným základem.
Jenže, lidský svět je charakterizován právě tím, že nestojí na místě. Vyvíjí se, jde před. A tak se vždy znovu a znovu vynořují historické situace, kdy to, co se včera zdálo být naprostou nemožností, se náhle zjevuje jako reálná možnost.
Takže, tolik všeobecně. Nemějme apriorní paniku z utopií; mnohé z nich se už staly natolik běžnou realitou, že si jejich dřívější "nemožnost" už ani vůbec neuvědomuje.
Ale na straně druhé platí i to zmíněné heslo o oddělování zrna od plev: je to mnohdy opravdu krajně obtížné, na všech těch vizích o lepším světě dokázat oddělit "reálnou utopii" od utopie vskutku fantasmagorické.
Bývá to velmi obtížné; ale není to zase zcela nemožné. Je jenom nutno dát si s tím tu potřebnou práci a námahu.
July 14, 2015 v 14.07
Máme problém s řízením společnosti – a chybí nám vhodný diskusní prostor
V prvé řadě děkuji – vám oběma. Je to rozvinutí vhodné a k tématu. Nezbývá mi, než vaše výše řečené podtrhnout.
Ten fokus na jádro problému je přesný. Jsem rád, že toto vnímáme podobně. Ano, chyba je, pochopitelně, vždy v extrémech na obou stranách. Tedy je to jak zbrklá, nevědomá či jinak nevyzrálá a nemoudrá snaha dělat (špatné) reformy či jiné (špatné) politické akce, tak i na druhé straně podobně špatná či podobně nemoudrá přílišná opatrnost, která brání potřebné dynamice vývoje. (A nemusíme zde již dále ani rozvíjet téma osobní motivace, tedy kdo vždy a logicky bude proti potřebným změnám…)
Základem je shoda na tom, že zásadní a větší společenská proměna (zřejmě máme raději postupnou evoluci, než revoluci, ale i ta je někdy velmi rychlá změna) je nutná a pokud nenastane včas, může mít lidstvo opravdu velký problém.
Přitom nemusíme ani (teologicky) věřit v jakoukoliv formu predestinace…
To, co je pro vývoj lidského společenství v tomto pohledu „potřebné“, může být potřebné dokonce např. jen a pouze z dlouhodobého pohledu přežití, z pohledu zachování fyzických zdrojů, stejně jako „jen“ z pohledu zachování dobrých lidských standardů, skrze které Člověk i nadále zůstane Člověkem.
Tedy není ani nezbytně nutné argumentovat nějakým vyšším plánem, což u části diskutujících bude vždy budit (pochopitelný) odpor.
Problém, před kterým kolem roku 2015 jako planeta či lidstvo stojíme, tedy rozhodně není malý. A protože nás minulost již mnohokrát poučila jsme velmi opatrní – viz celá tato diskuse a její mnohé odbočky.
Toto považuji za hlavní a podstatné:
Hledání lepšího světa spočívá v procesech a konkrétní podobě toho, za jakých okolností vzniká společenská dohoda, skrze kterou potřebná změna nastane.
*** Poznámka: Všimneme si, jak málo transparentní jsou nyní procesy kolem Řecka. To není dobré vysvědčení pro kvalitu či hloubku stávající evropské demokracie… ***
Pokud nechceme (na tom se asi shodneme?), aby byla změna prosazována jedincem či skupinou nějakým druhém společenského násilí, pak zbývá už jen kultivovaná celospolečenská diskuse. Bohužel se ukazuje, že problém je právě zde. Takové diskuse nám chybí a např. OVM to buhužel není.
Pokud hovoříme o potřebě kultivované celospolečenské diskuse, máme tím na mysli přece cosi zcela konkrétního.
Můžeme si představit, že každou neděli bychom třeba od 15:00 až do 19:00 našli nejen potřebný klidný a neuspěchaný čas, ale hlavně i potřebný f o k u s na klíčová témata. Ten však zajistí jen a pouze určití konkrétní lidé – svým vlastním pohledem.
Kdo je najde? Kdo je pozve? Kdo bude mít ten dar a rozhled?
Chybí nám diskuse, která se bude pečlivě a v klidu věnovat všem otázkám řízení společnosti.
Počínaje (jde o příklady)
– "mýtem demokracie" (např. jak může zejména v složitých a náročných otázkách správně rozhodovat často zcela mizerně informovaná většina),
– přes zásadní otázky, zda je současná západní ekonomika našeho euroatlantského okruhu ještě mírová nebo (už zase či stále ještě?) válečná (to opravdu není jedno a má to dalekosáhlé dopady)
– nebo např. zda je současné vysoké tempo ekonomického a hospodářského rozvoje, které diktuje aktuální podoba světové ekonomiky (konkrétně snaha dosahovat maximálního zisku jako dogma) pro lidstvo jako celek (zejména vzhledem k trvalé udržitelnosti) vhodné, zda by např. nebylo lépe do všech důsledků promyšlenými restrikcemi omezit tempo tohoto vývoje a místo na rychlosti technologických změn (které nesou krátkodobé zisky) prostě více trvat na ekologii a tedy (např.) na delší trvanlivosti jednotlivých výrobků… Atd.
Vše výše uvedené jsou jen příklady a ukázky zásadní společenské diskuse, které se týkají *řízení společnosti*.
Protože máme problém (nejen ČR, ale i Evropa a svět) právě s řízením společnosti.
Nejen "Majdan", nejen rozbití islámských zemí a následná vlna migrace, nejen ekonomické problémy Řecka nám dávají signály, že svět má vážné problémy. Je třeba je řešit.
Události se nedějí náhodou, mají své přesné příčiny. Média trvale ignorují hledání příčin a místo toho řešíme následky.
Oči pana Přibáně (zde opravdu není na místě pochopení pro jeho pohled) nevidí či lépe nechtějí vidět, v jakém stavu je svět.
Nevidí, jak velice a bolestně nám chybí kvalitní prostor pro zásadní diskusi. Prostor, jako místo v čase, v němž vznikají potřebné otázky, v němž výjimečně vzdělaní lidé, moudré ženy a muži, vstřícně a trpělivě zvažují vše, co tvoří naši přítomnost a brzy i budoucnost.
V tomto smyslu je, bohužel, text pana Příbáně spíše jen informačním smogem, skrze který nevidíme na horizont událostí a co se na něm děje. Je ukázkově špatný, protože odvádí to nejcennější, co máme: Naši pozornost od skutečných problémů naší doby.
Když vše stručně shrnu: Absurdní představa, že máme s posvátným úžasem sledovat samovývoj „svobodného“ trhu (což ve skutečnosti znamená vždy jen větší prostor pro konrkténí jedince a dosažení jejich soukromých cílů), že máme nikoliv moudře promýšlet a cíleně hledat, kam se svět vyvíjí – to je velmi nebezpečný pohled, který pochopitelně vždy někomu slouží.
Naštěstí jej můžeme zcela otočit:
I tento náš dialog je součástí svobodného trhu i tyto naše myšlenky jsou právě to, co musí svobodný trh vyprodukovat, aby – jako celek – byl funkční.
Ten fokus na jádro problému je přesný. Jsem rád, že toto vnímáme podobně. Ano, chyba je, pochopitelně, vždy v extrémech na obou stranách. Tedy je to jak zbrklá, nevědomá či jinak nevyzrálá a nemoudrá snaha dělat (špatné) reformy či jiné (špatné) politické akce, tak i na druhé straně podobně špatná či podobně nemoudrá přílišná opatrnost, která brání potřebné dynamice vývoje. (A nemusíme zde již dále ani rozvíjet téma osobní motivace, tedy kdo vždy a logicky bude proti potřebným změnám…)
Základem je shoda na tom, že zásadní a větší společenská proměna (zřejmě máme raději postupnou evoluci, než revoluci, ale i ta je někdy velmi rychlá změna) je nutná a pokud nenastane včas, může mít lidstvo opravdu velký problém.
Přitom nemusíme ani (teologicky) věřit v jakoukoliv formu predestinace…
To, co je pro vývoj lidského společenství v tomto pohledu „potřebné“, může být potřebné dokonce např. jen a pouze z dlouhodobého pohledu přežití, z pohledu zachování fyzických zdrojů, stejně jako „jen“ z pohledu zachování dobrých lidských standardů, skrze které Člověk i nadále zůstane Člověkem.
Tedy není ani nezbytně nutné argumentovat nějakým vyšším plánem, což u části diskutujících bude vždy budit (pochopitelný) odpor.
Problém, před kterým kolem roku 2015 jako planeta či lidstvo stojíme, tedy rozhodně není malý. A protože nás minulost již mnohokrát poučila jsme velmi opatrní – viz celá tato diskuse a její mnohé odbočky.
Toto považuji za hlavní a podstatné:
Hledání lepšího světa spočívá v procesech a konkrétní podobě toho, za jakých okolností vzniká společenská dohoda, skrze kterou potřebná změna nastane.
*** Poznámka: Všimneme si, jak málo transparentní jsou nyní procesy kolem Řecka. To není dobré vysvědčení pro kvalitu či hloubku stávající evropské demokracie… ***
Pokud nechceme (na tom se asi shodneme?), aby byla změna prosazována jedincem či skupinou nějakým druhém společenského násilí, pak zbývá už jen kultivovaná celospolečenská diskuse. Bohužel se ukazuje, že problém je právě zde. Takové diskuse nám chybí a např. OVM to buhužel není.
Pokud hovoříme o potřebě kultivované celospolečenské diskuse, máme tím na mysli přece cosi zcela konkrétního.
Můžeme si představit, že každou neděli bychom třeba od 15:00 až do 19:00 našli nejen potřebný klidný a neuspěchaný čas, ale hlavně i potřebný f o k u s na klíčová témata. Ten však zajistí jen a pouze určití konkrétní lidé – svým vlastním pohledem.
Kdo je najde? Kdo je pozve? Kdo bude mít ten dar a rozhled?
Chybí nám diskuse, která se bude pečlivě a v klidu věnovat všem otázkám řízení společnosti.
Počínaje (jde o příklady)
– "mýtem demokracie" (např. jak může zejména v složitých a náročných otázkách správně rozhodovat často zcela mizerně informovaná většina),
– přes zásadní otázky, zda je současná západní ekonomika našeho euroatlantského okruhu ještě mírová nebo (už zase či stále ještě?) válečná (to opravdu není jedno a má to dalekosáhlé dopady)
– nebo např. zda je současné vysoké tempo ekonomického a hospodářského rozvoje, které diktuje aktuální podoba světové ekonomiky (konkrétně snaha dosahovat maximálního zisku jako dogma) pro lidstvo jako celek (zejména vzhledem k trvalé udržitelnosti) vhodné, zda by např. nebylo lépe do všech důsledků promyšlenými restrikcemi omezit tempo tohoto vývoje a místo na rychlosti technologických změn (které nesou krátkodobé zisky) prostě více trvat na ekologii a tedy (např.) na delší trvanlivosti jednotlivých výrobků… Atd.
Vše výše uvedené jsou jen příklady a ukázky zásadní společenské diskuse, které se týkají *řízení společnosti*.
Protože máme problém (nejen ČR, ale i Evropa a svět) právě s řízením společnosti.
Nejen "Majdan", nejen rozbití islámských zemí a následná vlna migrace, nejen ekonomické problémy Řecka nám dávají signály, že svět má vážné problémy. Je třeba je řešit.
Události se nedějí náhodou, mají své přesné příčiny. Média trvale ignorují hledání příčin a místo toho řešíme následky.
Oči pana Přibáně (zde opravdu není na místě pochopení pro jeho pohled) nevidí či lépe nechtějí vidět, v jakém stavu je svět.
Nevidí, jak velice a bolestně nám chybí kvalitní prostor pro zásadní diskusi. Prostor, jako místo v čase, v němž vznikají potřebné otázky, v němž výjimečně vzdělaní lidé, moudré ženy a muži, vstřícně a trpělivě zvažují vše, co tvoří naši přítomnost a brzy i budoucnost.
V tomto smyslu je, bohužel, text pana Příbáně spíše jen informačním smogem, skrze který nevidíme na horizont událostí a co se na něm děje. Je ukázkově špatný, protože odvádí to nejcennější, co máme: Naši pozornost od skutečných problémů naší doby.
Když vše stručně shrnu: Absurdní představa, že máme s posvátným úžasem sledovat samovývoj „svobodného“ trhu (což ve skutečnosti znamená vždy jen větší prostor pro konrkténí jedince a dosažení jejich soukromých cílů), že máme nikoliv moudře promýšlet a cíleně hledat, kam se svět vyvíjí – to je velmi nebezpečný pohled, který pochopitelně vždy někomu slouží.
Naštěstí jej můžeme zcela otočit:
I tento náš dialog je součástí svobodného trhu i tyto naše myšlenky jsou právě to, co musí svobodný trh vyprodukovat, aby – jako celek – byl funkční.
JP
Napřed tedy ještě k panu Petraskovi: jak řečeno, rozeznat zrno od plev bývá přečasto velice nesnadné. Na straně druhé tomu ovšem zase není tak, že bychom neměli k dispozici vůbec žádná kritéria, že by všechno záleželo jenom na víceméně náhodném subjektivním posouzení.
Zcela zásadní vymezení procesu hledání pravé pravdy je možno nalézt zřejmě u Platóna, který zde postuluje dva zcela základní požadavky:
1. postihnout danou věc ze v š e c h jejích stran; a
2. proniknout od povrchu věci k její p o d s t a t ě.
V takto obecné rovině proti takové definici pravdy (respektive cesty k ní) asi nikdo nebude protestovat; nicméně je holým faktem, že v reálné praxi absolutní většina všech teorií, názorů a modelů zcela zásadně narušuje princip první, a většinou i princip druhý.
Zůstaňme u principu prvního (stejně jeho důsledné dodržení v podstatě automaticky vede i ke splnění principu druhého, totiž k dosažení podstaty věci).
V jednoduché a srozumitelné podobě tento princip vyjádřil vlastně i Popper, se svým známým modelem či postulátem, že "jedině takovou teorii je možno považovat za pravdivou, která v sobě obsahuje i možnost své vlastní falzifikace".
V podstatě opravdu velmi moudrá věta; škoda jen, že Popper jaksi opomněl ji aplikovat na svou vlastní teorii, totiž na teorii tzv. "otevřené společnosti". Zkrátka, břevna ve vlastním oku nevidíš, jako obvykle...
Ve filozoficky náročnější a obecnější rovině ten samý postulát vyslovil vlastně už Sokrates - se svým principem dialektiky, čili s tézí, že každou věc je možno do hloubky poznat jenom v její niterné r o z p o r n o s t i. V jejím plus i minus. V jejích protikladných momentech či pólech. Jenom v této její naprosté vnitřní protikladnosti je možno obsáhnout věc celou.
A teď, kde je problém: naprostá většina všech (společenských) teorií je jenom jednostranná. Jednodimenzionální. Lidský mozek zřejmě není přizpůsoben ke skutečně komplexnímu myšlení. Člověk je ve své podstatě vektorový tvor - chce stále mít nějaký relativně jednoduchý obraz své okolní skutečnosti, aby mohl své jednání, své úsilí orientovat jedním jediným směrem. To je zřejmě ještě dědictví evoluce, respektive přírodního stavu: v džungli dost dobře není možno být filozofem, který se pohodlně usadí do křesla a začne věci promýšlet ze všech stran. Tváří v tvář šavlozubému tygru je nutno se okamžitě rozhodnout, jestli je situace dobrá nebo nedobrá, a jak se podle toho zachovat.
Takže, ještě jednou: v podstatě všechny teorie společnosti a světa trpí deficitem vektoriality. Nekomplexnosti. Nakonec u každého myslitele je možno vysledovat, že svět vidí a vykládá jenom pod určitým úhlem pohledu, a pod jakým.
Takže, je možno konstatovat:
1. takové teorie je možno považovat za bližší pravdě, které jsou komplexnější, tedy které nejsou jedno-, nýbrž naopak vícedimenzionální
2. finálním kritériem dané teorie či modelu (budoucí) společnosti je to, zda daná teorie je schopna integrovat i svůj vlastní protiklad.
Aby to nebylo tak abstraktní, dva konkrétní příklady:
Kdyby tak velkolepý myslitel jako Hegel dokázal opravdu důsledně aplikovat svou vlastní metodu dialektiky, pak by jeho výkladový model světa nezůstal zajat v nakonec idealistickém filozofickém spektru; pak by byl ušetřen svého materialistického převrácení.
Kdyby oproti tomu Marx do svého materialistického modelu světa dokázal integrovat i takové zdánlivě "nematerialistické" skutečnosti jako je například lidská duše či autonomní lidský duch, pak by mu bylo ušetřeno ztroskotání jeho teorie v praxi, kdy se ten zpropadený člověk choval zcela jinak, než jak mu předepisovala materialistická teorie.
Zcela zásadní vymezení procesu hledání pravé pravdy je možno nalézt zřejmě u Platóna, který zde postuluje dva zcela základní požadavky:
1. postihnout danou věc ze v š e c h jejích stran; a
2. proniknout od povrchu věci k její p o d s t a t ě.
V takto obecné rovině proti takové definici pravdy (respektive cesty k ní) asi nikdo nebude protestovat; nicméně je holým faktem, že v reálné praxi absolutní většina všech teorií, názorů a modelů zcela zásadně narušuje princip první, a většinou i princip druhý.
Zůstaňme u principu prvního (stejně jeho důsledné dodržení v podstatě automaticky vede i ke splnění principu druhého, totiž k dosažení podstaty věci).
V jednoduché a srozumitelné podobě tento princip vyjádřil vlastně i Popper, se svým známým modelem či postulátem, že "jedině takovou teorii je možno považovat za pravdivou, která v sobě obsahuje i možnost své vlastní falzifikace".
V podstatě opravdu velmi moudrá věta; škoda jen, že Popper jaksi opomněl ji aplikovat na svou vlastní teorii, totiž na teorii tzv. "otevřené společnosti". Zkrátka, břevna ve vlastním oku nevidíš, jako obvykle...
Ve filozoficky náročnější a obecnější rovině ten samý postulát vyslovil vlastně už Sokrates - se svým principem dialektiky, čili s tézí, že každou věc je možno do hloubky poznat jenom v její niterné r o z p o r n o s t i. V jejím plus i minus. V jejích protikladných momentech či pólech. Jenom v této její naprosté vnitřní protikladnosti je možno obsáhnout věc celou.
A teď, kde je problém: naprostá většina všech (společenských) teorií je jenom jednostranná. Jednodimenzionální. Lidský mozek zřejmě není přizpůsoben ke skutečně komplexnímu myšlení. Člověk je ve své podstatě vektorový tvor - chce stále mít nějaký relativně jednoduchý obraz své okolní skutečnosti, aby mohl své jednání, své úsilí orientovat jedním jediným směrem. To je zřejmě ještě dědictví evoluce, respektive přírodního stavu: v džungli dost dobře není možno být filozofem, který se pohodlně usadí do křesla a začne věci promýšlet ze všech stran. Tváří v tvář šavlozubému tygru je nutno se okamžitě rozhodnout, jestli je situace dobrá nebo nedobrá, a jak se podle toho zachovat.
Takže, ještě jednou: v podstatě všechny teorie společnosti a světa trpí deficitem vektoriality. Nekomplexnosti. Nakonec u každého myslitele je možno vysledovat, že svět vidí a vykládá jenom pod určitým úhlem pohledu, a pod jakým.
Takže, je možno konstatovat:
1. takové teorie je možno považovat za bližší pravdě, které jsou komplexnější, tedy které nejsou jedno-, nýbrž naopak vícedimenzionální
2. finálním kritériem dané teorie či modelu (budoucí) společnosti je to, zda daná teorie je schopna integrovat i svůj vlastní protiklad.
Aby to nebylo tak abstraktní, dva konkrétní příklady:
Kdyby tak velkolepý myslitel jako Hegel dokázal opravdu důsledně aplikovat svou vlastní metodu dialektiky, pak by jeho výkladový model světa nezůstal zajat v nakonec idealistickém filozofickém spektru; pak by byl ušetřen svého materialistického převrácení.
Kdyby oproti tomu Marx do svého materialistického modelu světa dokázal integrovat i takové zdánlivě "nematerialistické" skutečnosti jako je například lidská duše či autonomní lidský duch, pak by mu bylo ušetřeno ztroskotání jeho teorie v praxi, kdy se ten zpropadený člověk choval zcela jinak, než jak mu předepisovala materialistická teorie.
JP
No ano, ta představa "kultivované celospolečenské diskuse", kde vzdělaní, rozmyslní a odpovědní občané navzájem diskutují o stavu světa a možnostech jeho zlepšení - tak tato představa je věčným ideálem (liberální) demokracie.
Bohužel - tato představa je ze všeho nejvíce pouhou iluzí.
První problém je ten: kde k takovémuto rozmyslnému a nezaujatému dialogu vzít lidi.
Jak už jsem zmínil v minulém příspěvku, člověk (přinejmenším ten současnosti) prostě není stavěný pro takovýto otevřený dialog.
Člověk je tvor principiálně zaujatý, který nehledá objektivní pravdu, nýbrž chce vší mocí prosadit svůj vlastní obraz světa. Jinak řečeno: potenciální účastník takové diskuse je apriori ideologicky zaslepený. Naprosto názorně je tento stav možno každý den pozorovat i v diskusích na DR, především v těch na "žhavá" témata.
Takoví, kteří se dokáží osvobodit ze své počáteční podjatosti, to jsou vyloženě jenom jednotlivci.
Takže, prvním problémem, překážkou takové "kultivované celospolečenské diskuse" je ideologická podjatost potenciálních účastníků.
Druhým problémem je výše popsaná neschopnost lidského mozku, lidské mysli vnímat komplexní souvislosti. K získání takovéto schopnosti je zapotřebí dlouholetý a cílený cvik; k vypěstování takovéto dovednosti naprostá většina běžných účastníků diskusí nemá ani příležitost, ani předpoklady.
Za třetí: takový seriózní kultivovaný dialog je možný pouze za předpokladu, kdy všichni účastníci sdílejí alespoň základní společné hodnoty. Takové sdílení společných hodnot je však nemožné ve světě, který je sám roztržen na různé části či momenty, které stojí ve vzájemné opozici.
Příklad: otrokář se svým otrokem asi sotva budou moci vést "kultivovaný a nezaujatý" dialog o tom, zda je záhodno zrušit otroctví.
--------------------------------
Takže, to všechno jsou překážky na cestě k dosažení onoho ideálu, totiž toho "kultivovaného demokratického dialogu".
Co s tím? Je vůbec nějaká možnost takovéhoto ideálního stavu dosáhnout?
Dvě cesty by mohly vést alespoň k jeho blízkosti:
1. důsledná výchova každého jednotlivce k dialektickému způsobu myšlení; to jest, ke schopnosti a připravenosti chápat věci tohoto světa komplexně, a tedy v jeho niterné rozpornosti
2. odstranění materiálních protikladů tohoto světa. Dokud lidé budou ve sféře svých vitálních materiálních zájmů stát jeden proti druhému, nikdy mezi nimi žádná skutečná dohoda možná nebude.
Bohužel - tato představa je ze všeho nejvíce pouhou iluzí.
První problém je ten: kde k takovémuto rozmyslnému a nezaujatému dialogu vzít lidi.
Jak už jsem zmínil v minulém příspěvku, člověk (přinejmenším ten současnosti) prostě není stavěný pro takovýto otevřený dialog.
Člověk je tvor principiálně zaujatý, který nehledá objektivní pravdu, nýbrž chce vší mocí prosadit svůj vlastní obraz světa. Jinak řečeno: potenciální účastník takové diskuse je apriori ideologicky zaslepený. Naprosto názorně je tento stav možno každý den pozorovat i v diskusích na DR, především v těch na "žhavá" témata.
Takoví, kteří se dokáží osvobodit ze své počáteční podjatosti, to jsou vyloženě jenom jednotlivci.
Takže, prvním problémem, překážkou takové "kultivované celospolečenské diskuse" je ideologická podjatost potenciálních účastníků.
Druhým problémem je výše popsaná neschopnost lidského mozku, lidské mysli vnímat komplexní souvislosti. K získání takovéto schopnosti je zapotřebí dlouholetý a cílený cvik; k vypěstování takovéto dovednosti naprostá většina běžných účastníků diskusí nemá ani příležitost, ani předpoklady.
Za třetí: takový seriózní kultivovaný dialog je možný pouze za předpokladu, kdy všichni účastníci sdílejí alespoň základní společné hodnoty. Takové sdílení společných hodnot je však nemožné ve světě, který je sám roztržen na různé části či momenty, které stojí ve vzájemné opozici.
Příklad: otrokář se svým otrokem asi sotva budou moci vést "kultivovaný a nezaujatý" dialog o tom, zda je záhodno zrušit otroctví.
--------------------------------
Takže, to všechno jsou překážky na cestě k dosažení onoho ideálu, totiž toho "kultivovaného demokratického dialogu".
Co s tím? Je vůbec nějaká možnost takovéhoto ideálního stavu dosáhnout?
Dvě cesty by mohly vést alespoň k jeho blízkosti:
1. důsledná výchova každého jednotlivce k dialektickému způsobu myšlení; to jest, ke schopnosti a připravenosti chápat věci tohoto světa komplexně, a tedy v jeho niterné rozpornosti
2. odstranění materiálních protikladů tohoto světa. Dokud lidé budou ve sféře svých vitálních materiálních zájmů stát jeden proti druhému, nikdy mezi nimi žádná skutečná dohoda možná nebude.
PM
July 15, 2015 v 13.52
K dlouhému překážkovému běhu za kultivovaným demokratickým dialogem
A kdyby Platon zůstal ve filozofické rovině a nezapletl se do politiky, tak bychom tu neměli to co podnes činí Řeky tak hrdým evropským kmenem - tuhle demokracii.
Tedy režim, který všem občanům protichůdných zájmům nasadí chomout povinností a zodpovědnost za to, zda kára neuvázne v blátě a oni pod bičem samovládce.
Pozoruji vliv tohoto nápadu Platona na civilizační pokrok - tedy trvalý nárůst zájmu o zdokonalení jeho záměru.
Od doby sekularisace mám dokonce dokonce dojem, že i následky potřeštěnosti vědeckotechnické revoluce jsou léčitelné - tedy ve chvílích důvěry v lidskou bystrost a vitalitu jeho pudu sebezáchovy......bych dodal.
Tedy režim, který všem občanům protichůdných zájmům nasadí chomout povinností a zodpovědnost za to, zda kára neuvázne v blátě a oni pod bičem samovládce.
Pozoruji vliv tohoto nápadu Platona na civilizační pokrok - tedy trvalý nárůst zájmu o zdokonalení jeho záměru.
Od doby sekularisace mám dokonce dokonce dojem, že i následky potřeštěnosti vědeckotechnické revoluce jsou léčitelné - tedy ve chvílích důvěry v lidskou bystrost a vitalitu jeho pudu sebezáchovy......bych dodal.
JP
Demokracie = odpovědnost? Totiž, pane Petrasku, tohle je zase jedna taková velice dvojznačná záležitost.
V obecné rovině - bezpochyby. Tím že se lid proklamuje sám za suverénního vládce a výlučného správce své země (namísto aby tuto vládu a správu přenechal exkluzivním elitám), přebírá tím automaticky odpovědnost jak za tuto zemi, tak i sám za sebe.
Na straně druhé nelze opominout, tzv. demokracie je v podstatě systém založený na alibismu, tedy na útěku před odpovědností.
Ten samý lid, který se ještě před chvílí v aktu revoluce prohlásil suverénem, vzápětí tuto svou moc - a tedy i odpovědnost - přesouvá na někoho jiného. Na vládu, na parlament, na profesionální politiky.
A od tohoto okamžiku tento lid - v podstatě právem - zaujímá postoj: my přece za nic nemůžeme, všechno řídí parlament a vláda, takže my, lid, nemůžeme nést ani žádnou odpovědnost.
Naproti tomu ti vládnoucí mohou kdykoli říci: vy, lid, jste si nás přece zvolili - my jsme jenom výkonné orgány vaší vůle, jsme tady jak jste si nás zvolili; takže nakonec my neneseme žádnou odpovědnost, jsme jenom výsledkem vaší vůle!
Takže, jak vidno, v (reálné) demokracii nakonec nikdo není odpovědný vůbec za nic.
V obecné rovině - bezpochyby. Tím že se lid proklamuje sám za suverénního vládce a výlučného správce své země (namísto aby tuto vládu a správu přenechal exkluzivním elitám), přebírá tím automaticky odpovědnost jak za tuto zemi, tak i sám za sebe.
Na straně druhé nelze opominout, tzv. demokracie je v podstatě systém založený na alibismu, tedy na útěku před odpovědností.
Ten samý lid, který se ještě před chvílí v aktu revoluce prohlásil suverénem, vzápětí tuto svou moc - a tedy i odpovědnost - přesouvá na někoho jiného. Na vládu, na parlament, na profesionální politiky.
A od tohoto okamžiku tento lid - v podstatě právem - zaujímá postoj: my přece za nic nemůžeme, všechno řídí parlament a vláda, takže my, lid, nemůžeme nést ani žádnou odpovědnost.
Naproti tomu ti vládnoucí mohou kdykoli říci: vy, lid, jste si nás přece zvolili - my jsme jenom výkonné orgány vaší vůle, jsme tady jak jste si nás zvolili; takže nakonec my neneseme žádnou odpovědnost, jsme jenom výsledkem vaší vůle!
Takže, jak vidno, v (reálné) demokracii nakonec nikdo není odpovědný vůbec za nic.
PM
July 16, 2015 v 13.49
Je lid a lid, jeden zodpovědnost zná a nese a druhý trochu a třetí.........
V paměti mě utanul popis scénky z jedné berlínské anarchoumělecké komuny třicátých let, která se po proflámované noci probudila do Německa nad kterým převzal moc Hitler.
Všichni kolem stolu se svěšenými hlavami míchali kafé a v uších jim zněly srandičky, které si včerejšího večera dělali z Hitlera. A jeden druhému se bál podívat do očí, ze kterých čišel pocit viny.
A to prosím se odehrálo v prostředí, kde byl lidu demokratický režim dopřán poprvé a po dobu necelých patnácti let.
Pocit společenské zodpovědnosti není dokonce i v té naší infantilně reálné demokracii zcela vyloučen......bych doufal.
Tedy mezi těmi, kteří svobodu chápou nejen jako nástroj k obohacování a ukájení vlastního ega......bych dodal.
Všichni kolem stolu se svěšenými hlavami míchali kafé a v uších jim zněly srandičky, které si včerejšího večera dělali z Hitlera. A jeden druhému se bál podívat do očí, ze kterých čišel pocit viny.
A to prosím se odehrálo v prostředí, kde byl lidu demokratický režim dopřán poprvé a po dobu necelých patnácti let.
Pocit společenské zodpovědnosti není dokonce i v té naší infantilně reálné demokracii zcela vyloučen......bych doufal.
Tedy mezi těmi, kteří svobodu chápou nejen jako nástroj k obohacování a ukájení vlastního ega......bych dodal.
JP
July 17, 2015 v 23.15
Jenže, pane Petrasku, jakým způsobe chceme hodnotit právě tuto anarchouměleckou skupinu?
Chceme ji hodnotit jako zodpovědnou - na základě toho že pocítila alespoň určité bolení hlavy ze skutečnosti, že se dostal k moci Hitler?
Anebo ji budeme hodnotit na základě toho, že si celou tu dobu dělala j e n o m srandičky ze smrtelně vážné záležitosti? Že si celou tu dobu vlastně jenom h r á l i na opozici proti Hitlerovi, aniž by byli schopni skutečného činu?
Chceme ji hodnotit jako zodpovědnou - na základě toho že pocítila alespoň určité bolení hlavy ze skutečnosti, že se dostal k moci Hitler?
Anebo ji budeme hodnotit na základě toho, že si celou tu dobu dělala j e n o m srandičky ze smrtelně vážné záležitosti? Že si celou tu dobu vlastně jenom h r á l i na opozici proti Hitlerovi, aniž by byli schopni skutečného činu?
1. Jaká očekávání máme od stávajícího způsobu řízení společnosti, tedy od tzv. demokracie?
Idealisticky: Podle mého je to především idea, že jde o konkrétní podobu řízení společnosti, v níž občané mohou (snad je to ještě možné, věřme) v případě, že se reálná politika příliš odchýlí (důraz na slovo „příliš“, evidentně nejde o ideálně dokonalý systém řízení společnosti) od běžného očekávání – přece jen zasáhnout a chybu zkorigovat.
A rovnou se ptám. Je tato idea dnes naplněna?
Je zde tedy představa, že to jsou občané, kteří alespoň občas, tu a tam, přece jen projeví jakousi skupinovou moudrost a zabrání alespoň těm nejhorším dějinným scénářům. Pochopitelně vidíme, že minimálně v případě Německa 30. let se to „jaksi“ nepovedlo. A já bych dodal, že tu jsou i dnes jiné a velké země, kde o tom můžeme také s úspěchem pochybovat.
Pesimista by mohl zase říkat, že tu bylo, snad, určité historické období v dějinách lidstva, ve kterém se zdálo, že demokratické mechanismy víceméně fungují, ale že nyní jsme už nepochybně ve fázi, kdy zejména zvýšená spotřeba a všeobecný konzumerismus velmi často působí, že většina společnosti se o veřejné dění zajímá natolik povrchně a natolik NEkvalifikovaně, že nakonec není ničím jiným, než vítaným objektem manipulace aktuálních mocných, tedy volebních štábů politických stran s najmutými odborníky na reklamu či marketing.
Nezbývá, než zopakovat okřídlené rčení: Demokracii tu máme, teď ještě ty demokraty…
Takže s vědomím, že tu máme danost, kterou nezměníme (občany), se můžeme tázat, co je smyslem této diskuse. Vidím dva různé cíle:
Ten první je spíše utopický a předpokládá, že právě i tato diskuse posouvá aktuální diskurs o nenulovou hodnotu, vychází z představy, že tyto myšlenky někoho zajímají, ba co víc, že dokonce zaujmou větší a v určitém smyslu významný počet lidí až do té míry, že dokonce i cosi konkrétního změní. Nu... Jsem sice optimista, ale zároveň se snažím vidět věci kolem reálně... Hmm...
Druhý význam je jiný, odlišný: Smíříme se s tím, že tato diskuse nic podstatného v chodu dějin světa nezmění, ale můžeme si aspoň v tomto malém kruhu (snad věřme, spolu s pár desítkami dalších čtenářů, opět si nedělejmě iluze, že v zemi s 10,5 miliony obyvatel se najde významně vyšší počet...) lépe a hlouběji uvědomit, v jakém světě žijeme. Můžeme se společně zbavovat oblíbených iluzí. Můžeme lépe vidět realitu světa kolem. Je to málo?
* * *
Žijeme v době počítačů. Možná lze i obsah slova „demokracie“ převést na blokové schéma:
• Na vstupu budou INFORMACE. Informace poskytují veřejnoprávní a soukromá média (včetně DR). Ale současně i politické strany. Zejména před volbami. Informace mají konkrétní kvalitu.
(Z hlediska řízení společnosti to je například „míra společenské moci“, která má bezpochyby korelaci na „míru významných společenských konexí“, která zase souvisí s konkrétní „mírou bohatství“. Obecně a stručně: Ti, kdo mají lepší konexe na vlivné a bohaté jsou na tom statisticky lépe. Na tomto světě nepochybně.)
• Každý občan informace nějak pro sebe setřídí, nějak je vyhodnotí a podle vlastního subjektivního algoritmu se nějak u voleb ROZHODNE.
Víme ovšem, že každý občan prošel nějakým školským vzdělávacím procesem. Případně samostudiem atd.
Vidíme tedy, že vyčítat jaksi plošně občanům, že se rozhodli špatně, je celkem zbytečné. Podobně zbytečné, ba snad přímo pošetilé je očekávat, že politické strany (za současného stavu) budou mít vysoký étos, budou nejen v době před volbami navrhovat dobrá a společensky vskutku přínosná řešení, ale dokonce je v praxi budou i upřímně a dobře prosazovat. Zde je prostě vlk vlkem a nikdy se nestane beránkem. (Jsem zvědavý, jak dlouho vydrží jistý étos např. Pirátům, mám obavu, že i oni, jakmile obsadí funkce a setrvají v nich potřebnou „inkubační“ dobu, ihned naplní „fyzikální“ zákony, tentokrát z oblasti byrokracie… – já na bráchu, brácha na mě…)
Otázka tedy je, kde lze hledat a nacházet naději pro budoucnost, tedy že kvalita a reálný stav systému s názvem DEMO-KRACIE nepůjde od deseti k pěti, ale naopak nás může svým vývojem i potěšit.
Bez změny na vstupu, tedy bez zvýšení kvality informací (ČT, ČRo, další média) si potřebnou změnu představit neumím.
Dále bez proměny rozhodování, která závisí na kvalitě školského systému (víme např., že se dnes ruší zbytky společenských věd, nahrazují se "praktickou" matematikou atd.), tedy bez lepších učitelů, kteří budou nejen předávat množinu dat potřebných k umné výrobě toho či onoho, ale budou umět předat i cosi tak neuchopitelného, jako je životní moudrost (zejména jde o výklad historie, proto tolik povyku kolem Ústavu pro výklad dějin, strašné…), nás lepší svět budoucí rovněž nečeká.
Občany nevyměníme. Ani lepší politiky kouzelným proutkem nevykouzlíme. Zbývá nám, podle mého, jen velmi tichý apel na naše novináře a učitele. Nebo se spolu s Bělohradským modlit, aby se oligarcha Babiš upřímně toužil vepsat do dějin vedle Karla IV…
Idealisticky: Podle mého je to především idea, že jde o konkrétní podobu řízení společnosti, v níž občané mohou (snad je to ještě možné, věřme) v případě, že se reálná politika příliš odchýlí (důraz na slovo „příliš“, evidentně nejde o ideálně dokonalý systém řízení společnosti) od běžného očekávání – přece jen zasáhnout a chybu zkorigovat.
A rovnou se ptám. Je tato idea dnes naplněna?
Je zde tedy představa, že to jsou občané, kteří alespoň občas, tu a tam, přece jen projeví jakousi skupinovou moudrost a zabrání alespoň těm nejhorším dějinným scénářům. Pochopitelně vidíme, že minimálně v případě Německa 30. let se to „jaksi“ nepovedlo. A já bych dodal, že tu jsou i dnes jiné a velké země, kde o tom můžeme také s úspěchem pochybovat.
Pesimista by mohl zase říkat, že tu bylo, snad, určité historické období v dějinách lidstva, ve kterém se zdálo, že demokratické mechanismy víceméně fungují, ale že nyní jsme už nepochybně ve fázi, kdy zejména zvýšená spotřeba a všeobecný konzumerismus velmi často působí, že většina společnosti se o veřejné dění zajímá natolik povrchně a natolik NEkvalifikovaně, že nakonec není ničím jiným, než vítaným objektem manipulace aktuálních mocných, tedy volebních štábů politických stran s najmutými odborníky na reklamu či marketing.
Nezbývá, než zopakovat okřídlené rčení: Demokracii tu máme, teď ještě ty demokraty…
Takže s vědomím, že tu máme danost, kterou nezměníme (občany), se můžeme tázat, co je smyslem této diskuse. Vidím dva různé cíle:
Ten první je spíše utopický a předpokládá, že právě i tato diskuse posouvá aktuální diskurs o nenulovou hodnotu, vychází z představy, že tyto myšlenky někoho zajímají, ba co víc, že dokonce zaujmou větší a v určitém smyslu významný počet lidí až do té míry, že dokonce i cosi konkrétního změní. Nu... Jsem sice optimista, ale zároveň se snažím vidět věci kolem reálně... Hmm...
Druhý význam je jiný, odlišný: Smíříme se s tím, že tato diskuse nic podstatného v chodu dějin světa nezmění, ale můžeme si aspoň v tomto malém kruhu (snad věřme, spolu s pár desítkami dalších čtenářů, opět si nedělejmě iluze, že v zemi s 10,5 miliony obyvatel se najde významně vyšší počet...) lépe a hlouběji uvědomit, v jakém světě žijeme. Můžeme se společně zbavovat oblíbených iluzí. Můžeme lépe vidět realitu světa kolem. Je to málo?
* * *
Žijeme v době počítačů. Možná lze i obsah slova „demokracie“ převést na blokové schéma:
• Na vstupu budou INFORMACE. Informace poskytují veřejnoprávní a soukromá média (včetně DR). Ale současně i politické strany. Zejména před volbami. Informace mají konkrétní kvalitu.
(Z hlediska řízení společnosti to je například „míra společenské moci“, která má bezpochyby korelaci na „míru významných společenských konexí“, která zase souvisí s konkrétní „mírou bohatství“. Obecně a stručně: Ti, kdo mají lepší konexe na vlivné a bohaté jsou na tom statisticky lépe. Na tomto světě nepochybně.)
• Každý občan informace nějak pro sebe setřídí, nějak je vyhodnotí a podle vlastního subjektivního algoritmu se nějak u voleb ROZHODNE.
Víme ovšem, že každý občan prošel nějakým školským vzdělávacím procesem. Případně samostudiem atd.
Vidíme tedy, že vyčítat jaksi plošně občanům, že se rozhodli špatně, je celkem zbytečné. Podobně zbytečné, ba snad přímo pošetilé je očekávat, že politické strany (za současného stavu) budou mít vysoký étos, budou nejen v době před volbami navrhovat dobrá a společensky vskutku přínosná řešení, ale dokonce je v praxi budou i upřímně a dobře prosazovat. Zde je prostě vlk vlkem a nikdy se nestane beránkem. (Jsem zvědavý, jak dlouho vydrží jistý étos např. Pirátům, mám obavu, že i oni, jakmile obsadí funkce a setrvají v nich potřebnou „inkubační“ dobu, ihned naplní „fyzikální“ zákony, tentokrát z oblasti byrokracie… – já na bráchu, brácha na mě…)
Otázka tedy je, kde lze hledat a nacházet naději pro budoucnost, tedy že kvalita a reálný stav systému s názvem DEMO-KRACIE nepůjde od deseti k pěti, ale naopak nás může svým vývojem i potěšit.
Bez změny na vstupu, tedy bez zvýšení kvality informací (ČT, ČRo, další média) si potřebnou změnu představit neumím.
Dále bez proměny rozhodování, která závisí na kvalitě školského systému (víme např., že se dnes ruší zbytky společenských věd, nahrazují se "praktickou" matematikou atd.), tedy bez lepších učitelů, kteří budou nejen předávat množinu dat potřebných k umné výrobě toho či onoho, ale budou umět předat i cosi tak neuchopitelného, jako je životní moudrost (zejména jde o výklad historie, proto tolik povyku kolem Ústavu pro výklad dějin, strašné…), nás lepší svět budoucí rovněž nečeká.
Občany nevyměníme. Ani lepší politiky kouzelným proutkem nevykouzlíme. Zbývá nám, podle mého, jen velmi tichý apel na naše novináře a učitele. Nebo se spolu s Bělohradským modlit, aby se oligarcha Babiš upřímně toužil vepsat do dějin vedle Karla IV…
July 18, 2015 v 3.53
Informace jako základ demokracie – sponzor mediálního ticha…
Jen krátce: Funkční demokracie = kvalitní informace = fungující mediální scéna.
A byl to právě filosof Bělohradský, který v DVTV upozornil, že to byla právě osoba Václava Havla, která si dala za cíl "odklonit" košatění a tedy zdravý růst stromu demokracie do všech směrů a zase jej ohnout pouze jedním směrem – znovu vazalským směrem.
Právě zde hledejme jednu ze základních příčin, všeho výše uvedeného. Protože na jméno HAVEL (dnes už tedy dokonce na obchodní artikl, tedy značku Havel za 30 tisíc Kč) se navázala podstatná část českých intelektuálních elit.
Navázala se ideově a tím se na dlouhá desetiletí doslova zabetonoval český („demokratický“) diskurs a byl (a zčásti dosud je) pečlivě hlídaný. Psi demokracie tak u nás nehlídají ani tak demokracii jako takovou, ale stanovený a někým dobře kontrolovaný už zase povinný diskurs (včetně Letiště Václava Havla, Knihovny Václava Havla atd.).
Je to zde, v čase od 18:30: http://video.aktualne.cz/dvtv/belohradsky-spolecnost-rozpoltila-prima-volba-prezidenta/r~4f7b57aa8f9011e4ba57002590604f2e/
Filosof Václav Bělohradský o Václavu Havlovi (2. 1. 2015):
»Ta představa o Václavu Havlovi – která byla mediálně zkonstruována – má dvě charakteristiky. Za prvé: Výrazem lidská práva se zakrývá jeho rozhodně proamerický postoj v zahraniční politice. Jeho postoj není nic jiného než jednoznačná podpora role USA ve světě. A za druhé: On dnes představuje pro určitou část společnosti (umělce…) tu přijatelnou tvář politiky. On [V. Havel] jaksi představuje tu politiku laskavou, milou, vtipnou, tu politiku umělce, která je slučitelná s tím sebeobrazem umělce třeba. – To je ovšem naprosto nereálný obraz. Role těchto osobností pak v té politice je jiná. Takže on byl zmytizován. Lidská práva místo… Kam povede tento jednoznačný proamerický postoj… Např. Jak to rozbije Evropskou unii… Rozpad autonomní zahraniční linie EU… On je v očích významné hlavně kulturní části tou hezkou tváří politiky...«
A jméno Havel je mj. skrze sponzorství narozenin dnes už nesmazatelně napojeno na jméno Bakala. A právě Bakala je ten filantrop, který také až dokonale vytěžil maximum kapitálu ze jména Havel. Bakala – jako sponzor mediálního ticha. Více k tomu Saša Uhlová, zde:
»Zdeněk Bakala – portrét miliardáře jako sponzora mediálního ticha. – O Zdeňkovi Bakalovi a jeho podnikání se v českých médiích píše zcela neúměrně významu problémů, které jsou s ním spjaty…«
http://denikreferendum.cz/clanek/20782-zdenek-bakala-portret-miliardare-jako-sponzora-medialniho-ticha
A abych se držel tématu: Je nutné zřetelně vnímat, kdo o čem píše a jaká témata kdo přináší. Kam míří jeho fokus.
Právě o tom je dnes demokracie, protože mediální čas a bdělá pozornost je ta nejvzácnější komodita na trhu. A jak jsem podotkl již dříve, problémem doby je dnes v prvé řadě informační smog, protože skrze něj nevidíme na horizont potřebného.
A byl to právě filosof Bělohradský, který v DVTV upozornil, že to byla právě osoba Václava Havla, která si dala za cíl "odklonit" košatění a tedy zdravý růst stromu demokracie do všech směrů a zase jej ohnout pouze jedním směrem – znovu vazalským směrem.
Právě zde hledejme jednu ze základních příčin, všeho výše uvedeného. Protože na jméno HAVEL (dnes už tedy dokonce na obchodní artikl, tedy značku Havel za 30 tisíc Kč) se navázala podstatná část českých intelektuálních elit.
Navázala se ideově a tím se na dlouhá desetiletí doslova zabetonoval český („demokratický“) diskurs a byl (a zčásti dosud je) pečlivě hlídaný. Psi demokracie tak u nás nehlídají ani tak demokracii jako takovou, ale stanovený a někým dobře kontrolovaný už zase povinný diskurs (včetně Letiště Václava Havla, Knihovny Václava Havla atd.).
Je to zde, v čase od 18:30: http://video.aktualne.cz/dvtv/belohradsky-spolecnost-rozpoltila-prima-volba-prezidenta/r~4f7b57aa8f9011e4ba57002590604f2e/
Filosof Václav Bělohradský o Václavu Havlovi (2. 1. 2015):
»Ta představa o Václavu Havlovi – která byla mediálně zkonstruována – má dvě charakteristiky. Za prvé: Výrazem lidská práva se zakrývá jeho rozhodně proamerický postoj v zahraniční politice. Jeho postoj není nic jiného než jednoznačná podpora role USA ve světě. A za druhé: On dnes představuje pro určitou část společnosti (umělce…) tu přijatelnou tvář politiky. On [V. Havel] jaksi představuje tu politiku laskavou, milou, vtipnou, tu politiku umělce, která je slučitelná s tím sebeobrazem umělce třeba. – To je ovšem naprosto nereálný obraz. Role těchto osobností pak v té politice je jiná. Takže on byl zmytizován. Lidská práva místo… Kam povede tento jednoznačný proamerický postoj… Např. Jak to rozbije Evropskou unii… Rozpad autonomní zahraniční linie EU… On je v očích významné hlavně kulturní části tou hezkou tváří politiky...«
A jméno Havel je mj. skrze sponzorství narozenin dnes už nesmazatelně napojeno na jméno Bakala. A právě Bakala je ten filantrop, který také až dokonale vytěžil maximum kapitálu ze jména Havel. Bakala – jako sponzor mediálního ticha. Více k tomu Saša Uhlová, zde:
»Zdeněk Bakala – portrét miliardáře jako sponzora mediálního ticha. – O Zdeňkovi Bakalovi a jeho podnikání se v českých médiích píše zcela neúměrně významu problémů, které jsou s ním spjaty…«
http://denikreferendum.cz/clanek/20782-zdenek-bakala-portret-miliardare-jako-sponzora-medialniho-ticha
A abych se držel tématu: Je nutné zřetelně vnímat, kdo o čem píše a jaká témata kdo přináší. Kam míří jeho fokus.
Právě o tom je dnes demokracie, protože mediální čas a bdělá pozornost je ta nejvzácnější komodita na trhu. A jak jsem podotkl již dříve, problémem doby je dnes v prvé řadě informační smog, protože skrze něj nevidíme na horizont potřebného.
PM
chápu jako doklad nevyhnutelnosti lidskému údělu neschopnosti se vymknout mentálním limitům.
Chápu to jako extrémní doklad lidského tápání v aktuálnu.
I skupina společně poutaná myšlenkou radikální názorové svobody rozpoznává svou slepotu pět minut po dvanácté a tvářívtvář své záhubě.
Jejich pocit spoluviny odpovídá pocitu spoluviny těch všech, kteří ve sporu Kundera vs. Havel stáli laxně na pozici Kundery ........... bych dodal.
Chápu to jako extrémní doklad lidského tápání v aktuálnu.
I skupina společně poutaná myšlenkou radikální názorové svobody rozpoznává svou slepotu pět minut po dvanácté a tvářívtvář své záhubě.
Jejich pocit spoluviny odpovídá pocitu spoluviny těch všech, kteří ve sporu Kundera vs. Havel stáli laxně na pozici Kundery ........... bych dodal.
JP
Tedy, pane Rusku, po přečtení Vašich dvou posledních příspěvků tak trochu přestávám rozumět tomu, proč jste s takovou vehemencí kritizoval Jiřího Přibáně; soudím, že ten by s naprostou většinou věcí, které zde píšete, mohl bez dalšího souhlasit.
Pokud se za centrální problém demokracie prohlásí problém informovanosti, pak to apologeti stávajícího systému velmi ochotně akceptují, protože tím se vnitřní rozpornost demokracie redukuje jenom na čistě technickou záležitost. Která je navíc fakticky objektivně neřešitelná (kdo už může mít v době informační exploze k dispozici všechny informace?) - takže celá záležitost nakonec vyšumí někam do ztracena.
Jde o to, pane Rusku, že ani Vy nakonec neděláte rozdíl mezi demokracií teoretickou, a mezi demokracií reálnou. Přičemž, tento rozdíl je naprosto přesně tak velký, jako byl svého času rozdíl mezi tzv. "reálným socialismem", a mezi původní ryzí ideou socialismu.
Stejně tak jako se poctivě smýšlející reformní komunisté snažili ten "reálný" socialismus vrátit k jeho původní ideji, a až reálný chod dějin je musel přivést k poznání, že tady prostě není co reformovat, protože ta idea byla vadná od samého počátku, tak stejně tak se dnes poctivě smýšlející demokraté snaží demokracii vrátit k jejím původním ideálům - a stejně tak si nedokáží uvědomit, že ta stávající podoba demokracie není jakýmsi "zfalšováním" původní čisté ideje, nýbrž naopak jejím zcela nejpřirozenějším výrazem.
Já se tady těmito zásadními otázkami demokracie nechci zabývat více do hloubky, do budoucna plánuji systematické vypořádání se s tímto tématem, počínaje řeckými mysliteli a konče dejme tomu Marxem.
Takže, v tuhle chvíli jenom předběžně: snažit se stávající "reálnou demokracii" kropit nějakou živou vodou jejím upomínáním na její dřívější ideály, je snahou předem odsouzenou k neúspěchu.
Vyměnit je nutno jak tuto demokracii vůbec (za nějaký model, který je daleko blíže člověku, ne pouhému občanu); a za druhé, nedá se nic dělat, ale je skutečně nezbytně zapotřebí i "vyměnit občana".
Tato (reálná) demokracie není o nic horší, nežli je průměrný vzorek (reálné) populace. Nepodaří-li se nám změnit tohoto průměrného člověka, jeho životní hodnoty a priority, pak nás žádná demokracie nespasí.
------------------------------------------
P.S. Co se těch Pirátů týče (zřejmě chováte určitou naději že zrovna oni by mohli přivodit nějakou radikální změnu), pak jsem zrovna v minulých dnech četl o jejich osudu v jednom německém zemském parlamentu. Ne snad že by se už stačili zkorumpovat v klasickém slova smyslu; spíše snad ještě hůře, tato strana s natolik velkým původním "drajvem" zachází na úbytě, na naprostý nezájem ze strany jejích vlastních členů a sympatizantů.
Zkrátka, ukázalo se že tato navenek natolik antisystémově radikální strana nemá v podstatě co nabídnout jako reálnou alternativu, jakmile se dostane do toho soukolí mechanismů moci, ale i prostě docela obyčejného řízení státu.
Jsou prostě zcela věcné problémy řízení, které je nutno tak či onak řešit - a tváří v tvář těmto problémům veškerý revoluční zápal velice rychle hasne, a je vystřídán ryzí byrokratickou rutinou.
Pokud se za centrální problém demokracie prohlásí problém informovanosti, pak to apologeti stávajícího systému velmi ochotně akceptují, protože tím se vnitřní rozpornost demokracie redukuje jenom na čistě technickou záležitost. Která je navíc fakticky objektivně neřešitelná (kdo už může mít v době informační exploze k dispozici všechny informace?) - takže celá záležitost nakonec vyšumí někam do ztracena.
Jde o to, pane Rusku, že ani Vy nakonec neděláte rozdíl mezi demokracií teoretickou, a mezi demokracií reálnou. Přičemž, tento rozdíl je naprosto přesně tak velký, jako byl svého času rozdíl mezi tzv. "reálným socialismem", a mezi původní ryzí ideou socialismu.
Stejně tak jako se poctivě smýšlející reformní komunisté snažili ten "reálný" socialismus vrátit k jeho původní ideji, a až reálný chod dějin je musel přivést k poznání, že tady prostě není co reformovat, protože ta idea byla vadná od samého počátku, tak stejně tak se dnes poctivě smýšlející demokraté snaží demokracii vrátit k jejím původním ideálům - a stejně tak si nedokáží uvědomit, že ta stávající podoba demokracie není jakýmsi "zfalšováním" původní čisté ideje, nýbrž naopak jejím zcela nejpřirozenějším výrazem.
Já se tady těmito zásadními otázkami demokracie nechci zabývat více do hloubky, do budoucna plánuji systematické vypořádání se s tímto tématem, počínaje řeckými mysliteli a konče dejme tomu Marxem.
Takže, v tuhle chvíli jenom předběžně: snažit se stávající "reálnou demokracii" kropit nějakou živou vodou jejím upomínáním na její dřívější ideály, je snahou předem odsouzenou k neúspěchu.
Vyměnit je nutno jak tuto demokracii vůbec (za nějaký model, který je daleko blíže člověku, ne pouhému občanu); a za druhé, nedá se nic dělat, ale je skutečně nezbytně zapotřebí i "vyměnit občana".
Tato (reálná) demokracie není o nic horší, nežli je průměrný vzorek (reálné) populace. Nepodaří-li se nám změnit tohoto průměrného člověka, jeho životní hodnoty a priority, pak nás žádná demokracie nespasí.
------------------------------------------
P.S. Co se těch Pirátů týče (zřejmě chováte určitou naději že zrovna oni by mohli přivodit nějakou radikální změnu), pak jsem zrovna v minulých dnech četl o jejich osudu v jednom německém zemském parlamentu. Ne snad že by se už stačili zkorumpovat v klasickém slova smyslu; spíše snad ještě hůře, tato strana s natolik velkým původním "drajvem" zachází na úbytě, na naprostý nezájem ze strany jejích vlastních členů a sympatizantů.
Zkrátka, ukázalo se že tato navenek natolik antisystémově radikální strana nemá v podstatě co nabídnout jako reálnou alternativu, jakmile se dostane do toho soukolí mechanismů moci, ale i prostě docela obyčejného řízení státu.
Jsou prostě zcela věcné problémy řízení, které je nutno tak či onak řešit - a tváří v tvář těmto problémům veškerý revoluční zápal velice rychle hasne, a je vystřídán ryzí byrokratickou rutinou.
Kolik hodin během svého života může věnovat člověk klidnému přemýšlení o svém působení ve společnosti? Snad milión? Nebo alespoň 100 000? I kdyby člověk přemýšlel celou jednu hodinu každý den, tak by to nebylo mezi 20 a 80 roky více než 22 tisíc hodin. Kolik hodin jsme věnovali už jen tomuto jednomu tématu? (…)
Kolik hodin či spíše minut věnuje otázkám, kterých jsme se zde dotknuli, vážený čtenář DR?
A stejně jako dobrý pekař upeče zdravý a chutný rohlík, tak dobrý filosof či myslitel umí přitáhnout pozornost k tomu, co je podstatné, k tomu, co je v té či oné konkrétní době důležité.
Existuje zde např. představa, že v Německu například chyběly skutečné (autentické) společenské elity, které by zavčas dokázaly zabránit Hitlerovi k nástupu k moci. Tedy, že se Hitler dostal k moci skrze něčí lhostejnost nebo ledabylost…
/// Vlastně se o tom moc nemluví, ale i v Německu již přece byla demokracie a právě Hitler je její produkt, podobně jako je Obama produktem demokracie americké.
Jsem názoru, že široké veřejnosti stále uniká podstata toho, co se v Německu stalo. Nástup Hitlera k moci přece nenastal skrze jeho skvělé řečnění po hospodách. Skrze jeho nenávist k Židům. To byla jen populistická záminka, která byla vhodná pro veřejnost. Žádná velká světová moc a síla nespadne někomu k nohám jen tak. – A pokud si to někdo myslí, je naivní.
Nástup Hitlera k moci byl přece jen a pouze zcela racionální reakcí tehdejších světových finančních elit na reálné ohrožení ruským komunismem. Proto byl Hitler vybrán kapitálem k tomu, aby této expanzi zabránil. (Viz. mj. BBC: Kdo financoval Hitlera na YT: https://www.youtube.com/watch?v=J8BdpBRHdHs ) – Což se do značné míry podařilo.
Poznámka: Není příliš známý amatérský vykladač dějin Viktor Suvorov, bývalý důstojník ruských tajných služeb, který pečlivě přináší dlouhou řadu indicií, že kdyby Hitler 22. června 1941 nestihl jako první přepadnou Rusko, že by do 14 dnů nebo nejpozději měsíce bleskově a s velkou převahou napochodovala ruská armáda do Evropy. Šlo je o dny. (Viz např. jeho kniha Den M – kdy začala druhá světová válka: https://www.kosmas.cz/knihy/139759/den-m-kdy-zacala-druha-svetova-valka/ )
Takže proto, zřejmě, nastal Mnichov. Aby byl dán Hitlerovi prostor k tomu, aby se z celé Evropy vyzbrojil. Ne proto, že byl Západ slabý a myslel si, že bude mít od Hitlera klid… Hitlera bylo nutné napřed vykrmit, než se obrátil proti Rusku.
Nicméně proto je F. D. Roosevelt považován (konzervativními finančními kruhy, tedy linií faktické světové moci) za naivního a slabého, protože byl vůči Stalinovi příliš vstřícný a vůči němu důvěřivý. Proto se, zřejmě, tak dlouho drželi na Ukrajině po válce Banderovci, protože věřili, že po skončení 2. světové války Západ (vyzbrojený již atomovou zbraní) ihned přejde do ofenzivy a dokončí to, co Hitler započal…
– Ale to je jiné velké samostatné téma, nechci vést diskusi o podstatě demokracie tímto kontroverzním směrem, protože by zmizela tak potřebná diskuse o podstatě této naší aktuální podoby demokracie. Omlouvám se za vsuvku. ///
Mluvím nyní o elitách. Ptám se na stav našich i světových elit. Ptám se na jejich autenticitu, čímž kladu otázku na shodu v otázce lidství a úhlu pohledu na svět.
Je třeba důrazně rozlišovat mezi elitou finanční a mezi elitou filosofickou, která hledá a usiluje o lepší univerzální polis. Protože pokud se dostane generál na místo filosofa, nebo podobně i opačně, je tu problém. Cukrář neopraví auto a mechanik neudělá dobrý dort. Voják nebo finančník vede svět jinam, než filosof. To je zřejmé.
Existuje určitá naděje, že se nám podaří během toho mála času, který je nám všem zde na Zemi vyměřen, přece jen odlišit podstatné a vedlejší.
Pokud chceme užívat sousloví „společenské elity“, a dát jim též autentický význam, pak se musíme shodnout, že tyto konkrétně filosofické nebo snad kulturní elity mají základní povinnost: NEMLŽIT a v rámci velmi omezeného času a pozornosti srozumitelně soustředit pozornost na to, co je podstatné.
Moje výtka vůči profesoru Přibáňovi vycházela z tohoto postoje. Vycházela z mého očekávání (ano, je to vlastně moje chyba), že se skrze jeho text, kterému jsem věnoval to nejcennější, svůj čas, posunu zase o kousek dál. Místo toho jsem našel pohled člověka, který se netrápí aktuálním stavem světa a pouze varuje, aby se jej někdo nepokoušel příliš amatérsky opravovat. Z mého subjektivního pohledu je to odklánění od podstaty, mlžení. Protože vážných problémů je tolik, že ani nevíme, který řešit dříve. Varování před naivním usilováním o „Zlatý věk“ to není. Jinak samozřejmě chápu, že pan profesor má rovněž nezpochybnitelné právo na tento svůj pohled.
Kolik hodin či spíše minut věnuje otázkám, kterých jsme se zde dotknuli, vážený čtenář DR?
A stejně jako dobrý pekař upeče zdravý a chutný rohlík, tak dobrý filosof či myslitel umí přitáhnout pozornost k tomu, co je podstatné, k tomu, co je v té či oné konkrétní době důležité.
Existuje zde např. představa, že v Německu například chyběly skutečné (autentické) společenské elity, které by zavčas dokázaly zabránit Hitlerovi k nástupu k moci. Tedy, že se Hitler dostal k moci skrze něčí lhostejnost nebo ledabylost…
/// Vlastně se o tom moc nemluví, ale i v Německu již přece byla demokracie a právě Hitler je její produkt, podobně jako je Obama produktem demokracie americké.
Jsem názoru, že široké veřejnosti stále uniká podstata toho, co se v Německu stalo. Nástup Hitlera k moci přece nenastal skrze jeho skvělé řečnění po hospodách. Skrze jeho nenávist k Židům. To byla jen populistická záminka, která byla vhodná pro veřejnost. Žádná velká světová moc a síla nespadne někomu k nohám jen tak. – A pokud si to někdo myslí, je naivní.
Nástup Hitlera k moci byl přece jen a pouze zcela racionální reakcí tehdejších světových finančních elit na reálné ohrožení ruským komunismem. Proto byl Hitler vybrán kapitálem k tomu, aby této expanzi zabránil. (Viz. mj. BBC: Kdo financoval Hitlera na YT: https://www.youtube.com/watch?v=J8BdpBRHdHs ) – Což se do značné míry podařilo.
Poznámka: Není příliš známý amatérský vykladač dějin Viktor Suvorov, bývalý důstojník ruských tajných služeb, který pečlivě přináší dlouhou řadu indicií, že kdyby Hitler 22. června 1941 nestihl jako první přepadnou Rusko, že by do 14 dnů nebo nejpozději měsíce bleskově a s velkou převahou napochodovala ruská armáda do Evropy. Šlo je o dny. (Viz např. jeho kniha Den M – kdy začala druhá světová válka: https://www.kosmas.cz/knihy/139759/den-m-kdy-zacala-druha-svetova-valka/ )
Takže proto, zřejmě, nastal Mnichov. Aby byl dán Hitlerovi prostor k tomu, aby se z celé Evropy vyzbrojil. Ne proto, že byl Západ slabý a myslel si, že bude mít od Hitlera klid… Hitlera bylo nutné napřed vykrmit, než se obrátil proti Rusku.
Nicméně proto je F. D. Roosevelt považován (konzervativními finančními kruhy, tedy linií faktické světové moci) za naivního a slabého, protože byl vůči Stalinovi příliš vstřícný a vůči němu důvěřivý. Proto se, zřejmě, tak dlouho drželi na Ukrajině po válce Banderovci, protože věřili, že po skončení 2. světové války Západ (vyzbrojený již atomovou zbraní) ihned přejde do ofenzivy a dokončí to, co Hitler započal…
– Ale to je jiné velké samostatné téma, nechci vést diskusi o podstatě demokracie tímto kontroverzním směrem, protože by zmizela tak potřebná diskuse o podstatě této naší aktuální podoby demokracie. Omlouvám se za vsuvku. ///
Mluvím nyní o elitách. Ptám se na stav našich i světových elit. Ptám se na jejich autenticitu, čímž kladu otázku na shodu v otázce lidství a úhlu pohledu na svět.
Je třeba důrazně rozlišovat mezi elitou finanční a mezi elitou filosofickou, která hledá a usiluje o lepší univerzální polis. Protože pokud se dostane generál na místo filosofa, nebo podobně i opačně, je tu problém. Cukrář neopraví auto a mechanik neudělá dobrý dort. Voják nebo finančník vede svět jinam, než filosof. To je zřejmé.
Existuje určitá naděje, že se nám podaří během toho mála času, který je nám všem zde na Zemi vyměřen, přece jen odlišit podstatné a vedlejší.
Pokud chceme užívat sousloví „společenské elity“, a dát jim též autentický význam, pak se musíme shodnout, že tyto konkrétně filosofické nebo snad kulturní elity mají základní povinnost: NEMLŽIT a v rámci velmi omezeného času a pozornosti srozumitelně soustředit pozornost na to, co je podstatné.
Moje výtka vůči profesoru Přibáňovi vycházela z tohoto postoje. Vycházela z mého očekávání (ano, je to vlastně moje chyba), že se skrze jeho text, kterému jsem věnoval to nejcennější, svůj čas, posunu zase o kousek dál. Místo toho jsem našel pohled člověka, který se netrápí aktuálním stavem světa a pouze varuje, aby se jej někdo nepokoušel příliš amatérsky opravovat. Z mého subjektivního pohledu je to odklánění od podstaty, mlžení. Protože vážných problémů je tolik, že ani nevíme, který řešit dříve. Varování před naivním usilováním o „Zlatý věk“ to není. Jinak samozřejmě chápu, že pan profesor má rovněž nezpochybnitelné právo na tento svůj pohled.
Vážený pane Poláčku, píšete:
»Já se tady těmito zásadními otázkami demokracie nechci zabývat více do hloubky (…)
…snažit se stávající "reálnou demokracii" kropit nějakou živou vodou jejím upomínáním na její dřívější ideály, je snahou předem odsouzenou k neúspěchu.
Vyměnit je nutno jak tuto demokracii vůbec (za nějaký model, který je daleko blíže člověku, ne pouhému občanu); a za druhé, nedá se nic dělat, ale je skutečně nezbytně zapotřebí i "vyměnit občana". «
Tady se obávám, že jsem podcenil rozhled a erudici pana Přibáně (přestože trvám na všem, co jsem napsal výše), protože zřejmě varuje právě před snahou o demontáž demokracie jako takové. Tedy přesně před tím, kudy ubíhá vaše myšlení.
Pokud nechcete nyní dále vysvětlovat, jak vnímáte demokracii a její problémy, je naše diskuse, bohužel, předčasně u konce.
A také si neumím představit – není-li to jen bonmot – jak chcete vyměnit občana. Pokud tedy výměnou nemyslíte přesně to, co já, tedy výměnu současného většinového nepříliš vzdělaného občana (což je výsledek více než 20 let tržních reforem školského systému), občana bez zájmu o politické pozadí světových dějů – za občana nového, za občana skvěle se orientujícího v historických dějích a hlavně jejich souvislostech. Ale to jsme zase již u nějaké další Utopie, že…
»Já se tady těmito zásadními otázkami demokracie nechci zabývat více do hloubky (…)
…snažit se stávající "reálnou demokracii" kropit nějakou živou vodou jejím upomínáním na její dřívější ideály, je snahou předem odsouzenou k neúspěchu.
Vyměnit je nutno jak tuto demokracii vůbec (za nějaký model, který je daleko blíže člověku, ne pouhému občanu); a za druhé, nedá se nic dělat, ale je skutečně nezbytně zapotřebí i "vyměnit občana". «
Tady se obávám, že jsem podcenil rozhled a erudici pana Přibáně (přestože trvám na všem, co jsem napsal výše), protože zřejmě varuje právě před snahou o demontáž demokracie jako takové. Tedy přesně před tím, kudy ubíhá vaše myšlení.
Pokud nechcete nyní dále vysvětlovat, jak vnímáte demokracii a její problémy, je naše diskuse, bohužel, předčasně u konce.
A také si neumím představit – není-li to jen bonmot – jak chcete vyměnit občana. Pokud tedy výměnou nemyslíte přesně to, co já, tedy výměnu současného většinového nepříliš vzdělaného občana (což je výsledek více než 20 let tržních reforem školského systému), občana bez zájmu o politické pozadí světových dějů – za občana nového, za občana skvěle se orientujícího v historických dějích a hlavně jejich souvislostech. Ale to jsme zase již u nějaké další Utopie, že…
JP
Tak především, pane Rusku, s tím Hitlerem a jeho nástupem k moci to bylo opravdu dosti hodně jinak.
To, že si Hitlera k moci dosadila německá velkoburžoazie - tento obraz dějin nám po celá desetiletí vtloukala do hlavy komunistická propaganda a komunistická historiografie, protože nemohla strávit ten historický fakt, že Hitlera dostala k moci především německá dělnická třída. - Kolik z těch téměř padesáti procent hlasů, které Hitler dostal ve volbách, bylo dáno ze strany velkoburžoazie? Že by ta německá velkoburžoazie byla ve třicátých létech tak početně silná?
Faktem je: německým vysokým kruhům (tedy včetně oné velkoburžoazie) byl Hitler 1. dlouhá léta prostě a jednoduše víceméně zcela lhostejný, 2. čistě osobně nemálo suspektní, jakožto parvenu, jakýsi hochštapler z těch nejnižších společenských vrstev.
Do vyšších společenských vrstev Hitlera uvedla v podstatě jedna jeho příznivkyně, německá milionářka. Nebýt jí, zřejmě by Hitler do těchto kruhů nikdy nepronikl. - Že poté část těchto velkoburžoazních kruhů Hitlera financovala? No jistě, v tom není zapotřebí hledat nějaké obzvláštní spiknutí: Německo se v té době zmítalo v bojích mezi nacisty a komunisty; v tomto porovnání se těmto velkokapitalistům zcela přirozeně Hitler jevil jako ten stále přijatelnější faktor, neboť na rozdíl od komunistů nehrozil třídním bojem a vyvlastněním všech soukromých vlastníků.
Ale definitivně Hitlera k moci vyzvedla až světová hospodářská krize - a hlas lidu. Čili demokracie. Připomeňme si: v posledních volbách p ř e d krizí Hitlerova NSDAP dostala "celých" 2,7 procenta hlasů! Zatímco už v prvních volbách p o vypuknutí krize dostala už více než trojnásobek; a tento trend se pak dále zvyšoval.
------------------------------------
Takže, tolik co se týče nástupu Hitlera k moci. A co se toho Suvorova týče: ten není až tak docela neznámý; spíše by se dalo říci, že je to docela profláklá firma. Ano, dřívější agent sovětské tajné služby, který změnil fronty a utekl na Západ; tam se pak zřejmě snažil zvýšit svou popularitu (a asi hlavně své příjmy) tvrzeními, že Hitler svým útokem proti SSSR Stalina jenom o několik týdnů předběhl, že Stalin prý už stál jenom krůček před útokem na Německo. Tato Suvorovova (to je ovšem jenom jeho pseudonym) tvrzení byla seriózní historiografií už dávno vyvrácena; bez ohledu na to tento člověk stále zůstává ikonou a "korunním svědkem" především německých neonacistů. Je skutečně poněkud překvapivé, tuto samou argumentaci objevit na stránkách levicového DR.
To, že si Hitlera k moci dosadila německá velkoburžoazie - tento obraz dějin nám po celá desetiletí vtloukala do hlavy komunistická propaganda a komunistická historiografie, protože nemohla strávit ten historický fakt, že Hitlera dostala k moci především německá dělnická třída. - Kolik z těch téměř padesáti procent hlasů, které Hitler dostal ve volbách, bylo dáno ze strany velkoburžoazie? Že by ta německá velkoburžoazie byla ve třicátých létech tak početně silná?
Faktem je: německým vysokým kruhům (tedy včetně oné velkoburžoazie) byl Hitler 1. dlouhá léta prostě a jednoduše víceméně zcela lhostejný, 2. čistě osobně nemálo suspektní, jakožto parvenu, jakýsi hochštapler z těch nejnižších společenských vrstev.
Do vyšších společenských vrstev Hitlera uvedla v podstatě jedna jeho příznivkyně, německá milionářka. Nebýt jí, zřejmě by Hitler do těchto kruhů nikdy nepronikl. - Že poté část těchto velkoburžoazních kruhů Hitlera financovala? No jistě, v tom není zapotřebí hledat nějaké obzvláštní spiknutí: Německo se v té době zmítalo v bojích mezi nacisty a komunisty; v tomto porovnání se těmto velkokapitalistům zcela přirozeně Hitler jevil jako ten stále přijatelnější faktor, neboť na rozdíl od komunistů nehrozil třídním bojem a vyvlastněním všech soukromých vlastníků.
Ale definitivně Hitlera k moci vyzvedla až světová hospodářská krize - a hlas lidu. Čili demokracie. Připomeňme si: v posledních volbách p ř e d krizí Hitlerova NSDAP dostala "celých" 2,7 procenta hlasů! Zatímco už v prvních volbách p o vypuknutí krize dostala už více než trojnásobek; a tento trend se pak dále zvyšoval.
------------------------------------
Takže, tolik co se týče nástupu Hitlera k moci. A co se toho Suvorova týče: ten není až tak docela neznámý; spíše by se dalo říci, že je to docela profláklá firma. Ano, dřívější agent sovětské tajné služby, který změnil fronty a utekl na Západ; tam se pak zřejmě snažil zvýšit svou popularitu (a asi hlavně své příjmy) tvrzeními, že Hitler svým útokem proti SSSR Stalina jenom o několik týdnů předběhl, že Stalin prý už stál jenom krůček před útokem na Německo. Tato Suvorovova (to je ovšem jenom jeho pseudonym) tvrzení byla seriózní historiografií už dávno vyvrácena; bez ohledu na to tento člověk stále zůstává ikonou a "korunním svědkem" především německých neonacistů. Je skutečně poněkud překvapivé, tuto samou argumentaci objevit na stránkách levicového DR.
JP
Ano, pane Rusku, potvrdil jste můj předpoklad, že ve skutečnosti nezaujímáte v zásadě nijak odlišné pozice ke stávajícímu systému, nežli Jiří Přibáň. Tento systém i Vy zřejmě hodláte zachovat, jenom ho mírně "vylepšovat". O nic jinému se nejedná ani J. Přibáňovi. - Jenom mi zůstává poněkud nejasným, jaké "vážné problémy" podle Vašeho názoru Přibáň přehlíží.
Ad demokracie: ne, tato záležitost je skutečně příliš komplexní, než aby bylo možno ji seriózně probírat už tady.
Změnit občana? - Ten ideál "vzdělaného občana" je klasickým ideálem liberální demokracie; ovšem, tento ideál se ukázal být víceméně naprostou fikcí.
Problémem naprosto není to, do jaké míry je průměrný občan vzdělaný a kolik má informací; probléme je to, co on s těmi "informacemi" počne. Jinými slovy: základním problémem je člověk sám, jeho charakter a jeho životní hodnoty. Jestliže se v této sféře nic nezmění, pak nám ani žádné "informace" nepomohou ani v nejmenším.
Ad demokracie: ne, tato záležitost je skutečně příliš komplexní, než aby bylo možno ji seriózně probírat už tady.
Změnit občana? - Ten ideál "vzdělaného občana" je klasickým ideálem liberální demokracie; ovšem, tento ideál se ukázal být víceméně naprostou fikcí.
Problémem naprosto není to, do jaké míry je průměrný občan vzdělaný a kolik má informací; probléme je to, co on s těmi "informacemi" počne. Jinými slovy: základním problémem je člověk sám, jeho charakter a jeho životní hodnoty. Jestliže se v této sféře nic nezmění, pak nám ani žádné "informace" nepomohou ani v nejmenším.
PM
July 19, 2015 v 14.33
Pane Poláčku jsou masenmedia doopravdy majetkem dělnické třídy?
píšete.......Ale definitivně Hitlera k moci vyzvedla až světová hospodářská krize - a hlas lidu. Čili demokracie...................velkokapitalistům zcela přirozeně Hitler jevil jako ten stále přijatelnější faktor, neboť........
Příprava a uspořádání světové hospodářské krize a vliv na masenmediální provoz nespadá do kompetencí dělnické třídy ...bych tipoval.
Příprava a uspořádání světové hospodářské krize a vliv na masenmediální provoz nespadá do kompetencí dělnické třídy ...bych tipoval.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Suvorov
Myslím, že otázku, zda liška Stalin věřil či nevěřil Hitlerovi a zda by byl natolik naivní, že by si myslel, že se lze na Hitlera spolehnout, zde nevyřešíme. Já jsem názoru, že Stalin byl cokoliv, jen ne hloupý. Pokud se Stalin dostal k moci, tak proto, že ve skutečnosti nevěřil nikomu... Stalin Hitlerovi nevěřil, podobně jako nevěřil nikomu kromě sebe, ale přesto si zřejmě myslel, že Hitler ještě tak brzy nezaútočí.
Myslím, že tehdy šlo prostě o to, kdo dokáže nepřítele překvapit a zaskočit. Na co by chtěl Stalin čekat? Až si Hitler podmaní celou Evropu? Chtěl věřit tomu, že pak tu bude Hitlerova Evropa a on, Stalin, jako vládci? Spolu? To je přece nesmysl...
Realita je zřejmě taková, že Hitler prostě byl rychlejší a že to Stalin opravdu nestihl. Informace o tom, že jej chce Hitler napadnout, ty přece měl (i když se mu nelíbily) a byla jich celá řada:
»Od června 1940 do června 1941 dostala civilní rozvědka přes 120 zpráv o chystaném útoku – napsal Vladimír Antonov v deníku Nězavisimaja gazeta v prosinci 2007. „Další hlášení pocházela od vojenské rozvědky,“ uvedli bývalý šéf archivu rozvědky KGB Vasil Mitrochin a britský historik Christopher Andrew v knize Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv.«
Stalinovi se nelíbily proto, že dělal, co mohl, aby se na válku stihl připravit. Dovedeme si dnes vůbec představit, jak velké změny Rusko mezi roky 1917 a 1941 (necelých 24 let!) udělalo? Jak ohromné změny m u s e l o udělat, aby se Hitlerovi ubránilo?
V prvé řadě chci zdůraznit, že nejsem specializací vojenský historik. Ani se nespecializuji na období před druhou světovou válkou a tedy n e u m í m odlišit zcela nepochybné zdroje a tvrzení od mýtů, fám a nesmyslů. Nicméně jsem před pár lety několik knih od V. Suvorova četl a jsem názoru, že vše, co uvádí, stojí jednak za pozornost, ale hlavně to není vymyšlené.
A také vím, že etablovanými seriózními historiky nejsou jeho teze brány vážně a vše, co říká, je zpochybňováno. Otázka je, proč.
Namátkou si vzpomínám na jeho hlavní argumenty:
• pamětníci dle něj potvrzují, že již týdny před 22. červnem 1941 duněly po nocích vlaky, což měly být přesuny statisíců vězňů z gulagů na dálném východě, kteří měli být použiti jako kanonenfutr v prvních liniích
• podle Suvorova byli údajně Němci překvapeni, že ihned po 22. červnu narazili na "černé brigády" (zejména za Rumunskem), což však ve skutečnosti byli právě vězni z gulagů ještě ve svých mundúrech, pochopitelně jejich transport musel začít řadu dnů před 22. červnem, gulagy byly tisíce km dál na východ…
• dále Suvorov tvrdí, že Rusové již byli nachystání v útočných formacích, tedy např. před řekou, nikoliv za řekou, což jim pak způsobilo velké ztráty – to je docela vážné a logické tvrzení
• Suvorov tvrdí, že Rusům chybělo snad už jen 14 dnů, a protože Němci to prostě stihli dřív, tak ještě neměli ani munici u svých jednotek (fatální problém), nebo neměli dokonce ani velitele u vojsk (ti měli dojet o pár týdnů později), dokonce k nim ani nedojely vagóny s mapami, bez nich se opravdu těžko bojuje
• dále Suvorov tvrdí, že Rusové měli možnost vyrábět těžký bombardovací letoun, který létal tak vysoko (10–12 km), že by jej Němci tehdy neuměli sestřelit, Suvorov se opakovaně ptá, proč Stalin opakovaně dával pokyn k jeho výrobě a nakonec je zase zastavil. Vyvozuje z toho jediné: Stalin nechtěl bombardovat Evropu (Němce), chtěl ji celou obsadit pozemní cestou – k tomu dodává, že označení tanku BT znamená Bystrochodnyj Tank, protože uměl jezdit po sundání pásů velmi rychle i po silnici nebo dálnici (až 80 km/hod), Suvorov tvrdí, že v Rusku by to bylo nepraktické a že kvalitní silnice byly hlavně v Evropě...
• Suvorov se dále domnívá, že Stalin udělal chybu v tom, že spoléhal na to, že Němci se budou chtít připravit i na zimní válku, což by znamenalo, že si vyrobí zimní výzbroj, a my dnes víme, že Němci opravdu neměli ani zimní naftu, ta jim často zamrzala, ale neměli ani dobré oblečení, Stalin sledoval ceny beraního masa (kožešiny) na burzách a z jejich nerůstu zřejmě mylně dovodil, že Němci se na útok ve skutečnosti nechystají... Atd.
Tolik k Suvorovovi alias Rezunovi. Otázka je, proč je tolik zpochybňován, otázka je, proč se o jeho pečlivých nepřímých důkazech více nehovoří. To ticho je až nápadné.
Já to vnímám tak, že je tu snaha zakrýt odpovědnost západních finančních elit, které nepochybně (!) pomohly dostat Hitlera k moci (na tom nemění nic ani fakt, že Hitlera zvolili dělníci), proto, aby právě on zastavil expanzi komunismu.
Vždyť co by bylo s Evropou, kdyby tu nebyl Hitler? Copak chceme věřit tomu, že Stalin neměl v plánu (časem) Evropu napadnout?
Jenže je tu problém. My to prostě nemůžeme jen tak říct:
Svět zatím neumí docenit, že se nám podařilo pomocí našich financí a politického know-how dostat Hitlera k moci, protože se tím podařilo zastavit expanzi komunismu. To by i dnes světová veřejnost odsoudila. – Zřejmě nám chybí představivost, co by se světem a Evropou bylo, kdyby tu nebyl Hitler. – Proto ta cílená snaha (tak to vnímám já) vše, co naznačuje Suvorov o ruské expanzi, popřít.
Myslím, že otázku, zda liška Stalin věřil či nevěřil Hitlerovi a zda by byl natolik naivní, že by si myslel, že se lze na Hitlera spolehnout, zde nevyřešíme. Já jsem názoru, že Stalin byl cokoliv, jen ne hloupý. Pokud se Stalin dostal k moci, tak proto, že ve skutečnosti nevěřil nikomu... Stalin Hitlerovi nevěřil, podobně jako nevěřil nikomu kromě sebe, ale přesto si zřejmě myslel, že Hitler ještě tak brzy nezaútočí.
Myslím, že tehdy šlo prostě o to, kdo dokáže nepřítele překvapit a zaskočit. Na co by chtěl Stalin čekat? Až si Hitler podmaní celou Evropu? Chtěl věřit tomu, že pak tu bude Hitlerova Evropa a on, Stalin, jako vládci? Spolu? To je přece nesmysl...
Realita je zřejmě taková, že Hitler prostě byl rychlejší a že to Stalin opravdu nestihl. Informace o tom, že jej chce Hitler napadnout, ty přece měl (i když se mu nelíbily) a byla jich celá řada:
»Od června 1940 do června 1941 dostala civilní rozvědka přes 120 zpráv o chystaném útoku – napsal Vladimír Antonov v deníku Nězavisimaja gazeta v prosinci 2007. „Další hlášení pocházela od vojenské rozvědky,“ uvedli bývalý šéf archivu rozvědky KGB Vasil Mitrochin a britský historik Christopher Andrew v knize Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv.«
Stalinovi se nelíbily proto, že dělal, co mohl, aby se na válku stihl připravit. Dovedeme si dnes vůbec představit, jak velké změny Rusko mezi roky 1917 a 1941 (necelých 24 let!) udělalo? Jak ohromné změny m u s e l o udělat, aby se Hitlerovi ubránilo?
V prvé řadě chci zdůraznit, že nejsem specializací vojenský historik. Ani se nespecializuji na období před druhou světovou válkou a tedy n e u m í m odlišit zcela nepochybné zdroje a tvrzení od mýtů, fám a nesmyslů. Nicméně jsem před pár lety několik knih od V. Suvorova četl a jsem názoru, že vše, co uvádí, stojí jednak za pozornost, ale hlavně to není vymyšlené.
A také vím, že etablovanými seriózními historiky nejsou jeho teze brány vážně a vše, co říká, je zpochybňováno. Otázka je, proč.
Namátkou si vzpomínám na jeho hlavní argumenty:
• pamětníci dle něj potvrzují, že již týdny před 22. červnem 1941 duněly po nocích vlaky, což měly být přesuny statisíců vězňů z gulagů na dálném východě, kteří měli být použiti jako kanonenfutr v prvních liniích
• podle Suvorova byli údajně Němci překvapeni, že ihned po 22. červnu narazili na "černé brigády" (zejména za Rumunskem), což však ve skutečnosti byli právě vězni z gulagů ještě ve svých mundúrech, pochopitelně jejich transport musel začít řadu dnů před 22. červnem, gulagy byly tisíce km dál na východ…
• dále Suvorov tvrdí, že Rusové již byli nachystání v útočných formacích, tedy např. před řekou, nikoliv za řekou, což jim pak způsobilo velké ztráty – to je docela vážné a logické tvrzení
• Suvorov tvrdí, že Rusům chybělo snad už jen 14 dnů, a protože Němci to prostě stihli dřív, tak ještě neměli ani munici u svých jednotek (fatální problém), nebo neměli dokonce ani velitele u vojsk (ti měli dojet o pár týdnů později), dokonce k nim ani nedojely vagóny s mapami, bez nich se opravdu těžko bojuje
• dále Suvorov tvrdí, že Rusové měli možnost vyrábět těžký bombardovací letoun, který létal tak vysoko (10–12 km), že by jej Němci tehdy neuměli sestřelit, Suvorov se opakovaně ptá, proč Stalin opakovaně dával pokyn k jeho výrobě a nakonec je zase zastavil. Vyvozuje z toho jediné: Stalin nechtěl bombardovat Evropu (Němce), chtěl ji celou obsadit pozemní cestou – k tomu dodává, že označení tanku BT znamená Bystrochodnyj Tank, protože uměl jezdit po sundání pásů velmi rychle i po silnici nebo dálnici (až 80 km/hod), Suvorov tvrdí, že v Rusku by to bylo nepraktické a že kvalitní silnice byly hlavně v Evropě...
• Suvorov se dále domnívá, že Stalin udělal chybu v tom, že spoléhal na to, že Němci se budou chtít připravit i na zimní válku, což by znamenalo, že si vyrobí zimní výzbroj, a my dnes víme, že Němci opravdu neměli ani zimní naftu, ta jim často zamrzala, ale neměli ani dobré oblečení, Stalin sledoval ceny beraního masa (kožešiny) na burzách a z jejich nerůstu zřejmě mylně dovodil, že Němci se na útok ve skutečnosti nechystají... Atd.
Tolik k Suvorovovi alias Rezunovi. Otázka je, proč je tolik zpochybňován, otázka je, proč se o jeho pečlivých nepřímých důkazech více nehovoří. To ticho je až nápadné.
Já to vnímám tak, že je tu snaha zakrýt odpovědnost západních finančních elit, které nepochybně (!) pomohly dostat Hitlera k moci (na tom nemění nic ani fakt, že Hitlera zvolili dělníci), proto, aby právě on zastavil expanzi komunismu.
Vždyť co by bylo s Evropou, kdyby tu nebyl Hitler? Copak chceme věřit tomu, že Stalin neměl v plánu (časem) Evropu napadnout?
Jenže je tu problém. My to prostě nemůžeme jen tak říct:
Svět zatím neumí docenit, že se nám podařilo pomocí našich financí a politického know-how dostat Hitlera k moci, protože se tím podařilo zastavit expanzi komunismu. To by i dnes světová veřejnost odsoudila. – Zřejmě nám chybí představivost, co by se světem a Evropou bylo, kdyby tu nebyl Hitler. – Proto ta cílená snaha (tak to vnímám já) vše, co naznačuje Suvorov o ruské expanzi, popřít.
July 19, 2015 v 16.13
Velmoc Rusko jako trvalá a vážná konkurence pro mocensko-finanční elity
Ale proč to vše výše uvedené píšu?
Předpokládám, že se shodneme na tom, co je podstatné.
To je fakt, že ruský komunismus ohrožoval – tehdy – zejména západní finanční elity. A že tyto elity měly eminentní zájem na likvidaci alternativního ekonomicko-politického systému, který měl v úmyslu jejich majetek vyvlastnit a zestátnit. Tím se nijak netajil.
Rusko představovalo (a stejně je tomu i dnes) pro západní mocensko-finanční elity konkurenci.
Jejich snaze zastavit komunismus se nelze divit. Je logická a plně pochopitelná.
Víme např. že i samotný Churchill se již na počátku 20. let snažil Rusko zničit přímo vojensky.
A konečně i Lev Davidovič Trockij, jeden z hlavních ideových vůdců komunismu, byl nepřítelem proto, že měl v plánu pustit do Ruska západní kapitál, což Stalin chápal tak, že by to byl začátek konce (pochopitelně ano), tedy konec Ruska jako nezávislé ekonomické a tedy i politické velmoci.
A pokud sledujeme aktuální politiku, tj.
– trvale nízké ceny ropy (tj. podstatný zdroj příjmů Ruska)
– ekonomické sankce proti Rusku
– usmíření USA s Kubou,
– návštěvu vietnamského prezidenta v Oválné pracovně nebo zejména to poslední,
– obnovení zbrojení Japonska,
– dohody s Íránem,
nelze nevidět, že to vše má jediný cíl: oslabit ekonomicky a vojensky Rusko, získat přízeň jeho bývalých opor a partnerů (viz Havana), aby bylo možné postupně získat nad jeho velkým a na nerosty bohatým územím (nebo alespoň částí) kontrolu.
Vidíme, že tlak Západu na Rusko není, bohužel, dávná minulost, ale chystá se zřejmě další velký vojenský konflikt.
Proto je diskuse o tom, co je v současné době prvořadé, co má prioritu, na co by se měly stávající elity zaměřit (věřme, že i v ČR ještě jsou) natolik naléhavá.
I když máte pravdu když se ptáte, k čemu informace lidem v této podobě demokracie jsou, když občané stejně nic nezmění… Souhlasím.
/// Ale je škoda, že jste tak tajnůstkářský, vážený pane Poláčku, se svými tezemi ohledně možností či vizí týkajících se nového uspořádání, které by mělo nahradit stávající systém volnotržních demokracií.
A také – dovolte mi tu upřímnost – mě nemile překvapil váš poslední tón ohledně mého údajného přílišného přitakání nebo snad dokonce souhlasu s ideovým postojem či úhlem pohledu na svět podle pana Přibáně. To byste mě urazil! Myslím, že svět není takto černobílý, nicméně pokud tím reagujete na mé přátelské popíchnutí ohledně Přibáně, že měl snad pravdu :-) tak mělo jediný smysl: dozvědět se více o směru vašich úvah.
Pokud jste věřící, můžete snad věřit v osvíceného, Bohem vyvoleného a seslaného mudrce a jeho vládu, tedy v autokracii. Pokud ne, zbývá nám kromě tohoto osvíceného diktátora a stávající demokracie už jen cyklická personální výměna řídících elit, třeba na základě losu. ///
Předpokládám, že se shodneme na tom, co je podstatné.
To je fakt, že ruský komunismus ohrožoval – tehdy – zejména západní finanční elity. A že tyto elity měly eminentní zájem na likvidaci alternativního ekonomicko-politického systému, který měl v úmyslu jejich majetek vyvlastnit a zestátnit. Tím se nijak netajil.
Rusko představovalo (a stejně je tomu i dnes) pro západní mocensko-finanční elity konkurenci.
Jejich snaze zastavit komunismus se nelze divit. Je logická a plně pochopitelná.
Víme např. že i samotný Churchill se již na počátku 20. let snažil Rusko zničit přímo vojensky.
A konečně i Lev Davidovič Trockij, jeden z hlavních ideových vůdců komunismu, byl nepřítelem proto, že měl v plánu pustit do Ruska západní kapitál, což Stalin chápal tak, že by to byl začátek konce (pochopitelně ano), tedy konec Ruska jako nezávislé ekonomické a tedy i politické velmoci.
A pokud sledujeme aktuální politiku, tj.
– trvale nízké ceny ropy (tj. podstatný zdroj příjmů Ruska)
– ekonomické sankce proti Rusku
– usmíření USA s Kubou,
– návštěvu vietnamského prezidenta v Oválné pracovně nebo zejména to poslední,
– obnovení zbrojení Japonska,
– dohody s Íránem,
nelze nevidět, že to vše má jediný cíl: oslabit ekonomicky a vojensky Rusko, získat přízeň jeho bývalých opor a partnerů (viz Havana), aby bylo možné postupně získat nad jeho velkým a na nerosty bohatým územím (nebo alespoň částí) kontrolu.
Vidíme, že tlak Západu na Rusko není, bohužel, dávná minulost, ale chystá se zřejmě další velký vojenský konflikt.
Proto je diskuse o tom, co je v současné době prvořadé, co má prioritu, na co by se měly stávající elity zaměřit (věřme, že i v ČR ještě jsou) natolik naléhavá.
I když máte pravdu když se ptáte, k čemu informace lidem v této podobě demokracie jsou, když občané stejně nic nezmění… Souhlasím.
/// Ale je škoda, že jste tak tajnůstkářský, vážený pane Poláčku, se svými tezemi ohledně možností či vizí týkajících se nového uspořádání, které by mělo nahradit stávající systém volnotržních demokracií.
A také – dovolte mi tu upřímnost – mě nemile překvapil váš poslední tón ohledně mého údajného přílišného přitakání nebo snad dokonce souhlasu s ideovým postojem či úhlem pohledu na svět podle pana Přibáně. To byste mě urazil! Myslím, že svět není takto černobílý, nicméně pokud tím reagujete na mé přátelské popíchnutí ohledně Přibáně, že měl snad pravdu :-) tak mělo jediný smysl: dozvědět se více o směru vašich úvah.
Pokud jste věřící, můžete snad věřit v osvíceného, Bohem vyvoleného a seslaného mudrce a jeho vládu, tedy v autokracii. Pokud ne, zbývá nám kromě tohoto osvíceného diktátora a stávající demokracie už jen cyklická personální výměna řídících elit, třeba na základě losu. ///
Malá reklama na knihu, která je k tomuto tématu.
Anotace
Funkční alternativa k stranicko-byrokratické malformaci systému veřejné správy v demokracii. Základní programová studie přímé demokracie. V Německu se kniha dočkala pěti vydání.
Autorem je Peter Christian Dienel (* 28. řijen 1923 až † 13. prosinec 2006), více zde:
https://de.wikipedia.org/wiki/Peter_Dienel
Metoda byla experimentálně ověřena v Německu (zde měla již 5 vydání). Němci vyzkoušeli, že pokud vzniknou tzv. "občanské buňky" jako poradní či správní orgán, tak fungují v řadě ohledů perfektně. Hlavně bez korupce. Jaký je princip? Nahodile se vybere běžný občan (!) a pověří se určitou funkcí. A jen na omezenou dobu, třeba půl roku. Když pomineme problém, že za něj bude muset někdo dělat jeho práci, a systém má další náklady, tak pak má už jen výhody:
1) Občan ví, že se brzy vrátí do své původní profese. Ukázalo se, že řezník, učitelka v mateřské škole, nebo inženýr, který ví, že se vrátí na své místo, je v podstatě nezkorumpovatelný. Mafie je jednak nezná, nemá na ně vychozené cesty, neví, jak by se zachovali, a hlavně jim to nestojí za to, aby se nechali zkorumpovat. Právě proto, že mají své okolí, přátele a ti by je zavrhli.
2) Tito lidé rozhodovali překvapivě vysoce odborně. I v náročných tématech.
Doporučuji vaší pozornosti. Knihu má skladem Kosmas:
https://www.kosmas.cz/knihy/143147/planovaci-bunka-obcan-jako-sance/
Anotace
Funkční alternativa k stranicko-byrokratické malformaci systému veřejné správy v demokracii. Základní programová studie přímé demokracie. V Německu se kniha dočkala pěti vydání.
Autorem je Peter Christian Dienel (* 28. řijen 1923 až † 13. prosinec 2006), více zde:
https://de.wikipedia.org/wiki/Peter_Dienel
Metoda byla experimentálně ověřena v Německu (zde měla již 5 vydání). Němci vyzkoušeli, že pokud vzniknou tzv. "občanské buňky" jako poradní či správní orgán, tak fungují v řadě ohledů perfektně. Hlavně bez korupce. Jaký je princip? Nahodile se vybere běžný občan (!) a pověří se určitou funkcí. A jen na omezenou dobu, třeba půl roku. Když pomineme problém, že za něj bude muset někdo dělat jeho práci, a systém má další náklady, tak pak má už jen výhody:
1) Občan ví, že se brzy vrátí do své původní profese. Ukázalo se, že řezník, učitelka v mateřské škole, nebo inženýr, který ví, že se vrátí na své místo, je v podstatě nezkorumpovatelný. Mafie je jednak nezná, nemá na ně vychozené cesty, neví, jak by se zachovali, a hlavně jim to nestojí za to, aby se nechali zkorumpovat. Právě proto, že mají své okolí, přátele a ti by je zavrhli.
2) Tito lidé rozhodovali překvapivě vysoce odborně. I v náročných tématech.
Doporučuji vaší pozornosti. Knihu má skladem Kosmas:
https://www.kosmas.cz/knihy/143147/planovaci-bunka-obcan-jako-sance/
July 20, 2015 v 8.04
A zase jsme u otázky: Je třeba, aby se změnil systém, a pak se změní občané, nebo je třeba, aby se nejprve změnili občané, kteří následně změní systém?
Ještě je vlastně třetí možnost, totiž že se nezmění vůbec nic, ale to je utopie, jak říká Žižek. Protože svět je v pohybu. Nemůže zůstat trvale stejný.
Ještě je vlastně třetí možnost, totiž že se nezmění vůbec nic, ale to je utopie, jak říká Žižek. Protože svět je v pohybu. Nemůže zůstat trvale stejný.
Nakonec se ale opravdu ukazuje, že naše myšlení je velmi nepřesné, neumíme vytáhnout z celého širokého spektra asociací, které se pojmu demokracie týkají, to, co je pro nás a naši dobu podstatné.
Povšimněme si, že celá ta dlouhá diskuse výše plynula celkem bez jiskření, až na jeden moment: Kdy jsme si s panem Poláčkem vzájemně podsunuli, že měl pan Přibáň pravdu.
Já nemám problém pana profesora současně kritizovat a zároveň vnímat, že to byla nakonec právě jeho slova, která tuto (tolik potřebnou a stále tak málo vlivnou) diskusi o p o d o b ě aktuální demokracie a o jejím dalším vývoji způsobila.
Pokud najdeme odvahu přemýšlet bez předsudků, je tu zásadní otázka, zda systém demokracie funguje. Tedy funguje lépe, než výše zmíněná alternativa občanských buněk, kdy nejsou lidé vybíráni demokraticky, ale jinou metodou – losem, čili na základě statistiky.
Pokud psycholog Koukolík zdůrazňuje, že mezi šéfy firem je 3× větší počet narušených osobností, tedy lidí, kteří si potřebují něco dokazovat a mají patologické rysy, nelze to nebrat na lehkou váhu. Protože potom i sama demokracie, kdy úspěšní psychopati (Koukolík: „…neúspěšní psychopati jsou ve vězení, ti úspěšní nám vládnou…“) získali vysoká místa, odpovídající prostředky a skrze předvolební agitaci i důvěru občanů je v tomto pohledu prostě nefunkční. A systém založtený na prostém výběru do řídících funkcí na základě losu se ukazuje v oblasti řízení společnosti paradoxně jako mnohem vhodnější.
Takže nejde o to, vážený pane Poláčku, co si myslí pan Přibáň, stejně jako se mýlíte v tom, zda se musíme shodnout na slovech o tom, zda zachovat demokracii nebo ne. Protože zatím ani nevíme, zda pod slovem či termínem demokracie máme na mysli stejný denotát, čili obsah pojmu.
Já věřím, že nám všem jde o lepší podobu polis. A jen naše
společné zkušenosti a vzájemná důvěra
(a toto je vlastně možná to skutečné jádro pojmu demokracie)
mohou vytvořit nový trend, který cosi změní. Bohužel je ovšem častější případ, kdy každý myslitel chce být obdivován, potřebuje sám sobě cosi dokázat, chce mít hlavní slovo a chce být druhými potvrzován (sebe nevyjímám).
A hle, najednou už víme, že naším aktuálním problémem ani nejsou politologické odborné termíny a jejich obsah, ale je to mnohem spíše naše každodenní psychologie, jsou to problémy našich osobností, našich eg a na nich závisející schopnost či neschopnost společně táhnout za jeden provaz.
(Jen v případě povodní a dalších velkých dějinných událostí jsme obvykle schopni překonat výše uvedené.)
A to se pochopitelně týká i všech čtenářů této diskuse, pokud vůbec měli chuť snažit se alespoň trochu zachytit, o čem je zde řeč.
My dnes nemáme potřebný „metr“, skrze který můžeme vážit kvalitu názorů, nemáme moudrost a schopnost odlišit vedlejší a podstatné. A vlastně neumíme ani najít shodu v tom, co přesně chceme.
Každý vnímáme jný kontext (i to je podstat demokracie) každý máme jiný fokus i u stejného tématu (i to je podstata demokracie) a nakonec neexistuje vlastně jakákoliv shoda, ale jen hádání a různé názory (smutná realita demokracie).
Vidíme, že každý funkční demokratický systém musí být založený na vzájemné důvěře a respektu.
Možná však hledáme systém, který by fungoval i bez těchto prvků, lidských, tak příliš lidských, jaksi automaticky, bez člověka.
Povšimněme si, že celá ta dlouhá diskuse výše plynula celkem bez jiskření, až na jeden moment: Kdy jsme si s panem Poláčkem vzájemně podsunuli, že měl pan Přibáň pravdu.
Já nemám problém pana profesora současně kritizovat a zároveň vnímat, že to byla nakonec právě jeho slova, která tuto (tolik potřebnou a stále tak málo vlivnou) diskusi o p o d o b ě aktuální demokracie a o jejím dalším vývoji způsobila.
Pokud najdeme odvahu přemýšlet bez předsudků, je tu zásadní otázka, zda systém demokracie funguje. Tedy funguje lépe, než výše zmíněná alternativa občanských buněk, kdy nejsou lidé vybíráni demokraticky, ale jinou metodou – losem, čili na základě statistiky.
Pokud psycholog Koukolík zdůrazňuje, že mezi šéfy firem je 3× větší počet narušených osobností, tedy lidí, kteří si potřebují něco dokazovat a mají patologické rysy, nelze to nebrat na lehkou váhu. Protože potom i sama demokracie, kdy úspěšní psychopati (Koukolík: „…neúspěšní psychopati jsou ve vězení, ti úspěšní nám vládnou…“) získali vysoká místa, odpovídající prostředky a skrze předvolební agitaci i důvěru občanů je v tomto pohledu prostě nefunkční. A systém založtený na prostém výběru do řídících funkcí na základě losu se ukazuje v oblasti řízení společnosti paradoxně jako mnohem vhodnější.
Takže nejde o to, vážený pane Poláčku, co si myslí pan Přibáň, stejně jako se mýlíte v tom, zda se musíme shodnout na slovech o tom, zda zachovat demokracii nebo ne. Protože zatím ani nevíme, zda pod slovem či termínem demokracie máme na mysli stejný denotát, čili obsah pojmu.
Já věřím, že nám všem jde o lepší podobu polis. A jen naše
společné zkušenosti a vzájemná důvěra
(a toto je vlastně možná to skutečné jádro pojmu demokracie)
mohou vytvořit nový trend, který cosi změní. Bohužel je ovšem častější případ, kdy každý myslitel chce být obdivován, potřebuje sám sobě cosi dokázat, chce mít hlavní slovo a chce být druhými potvrzován (sebe nevyjímám).
A hle, najednou už víme, že naším aktuálním problémem ani nejsou politologické odborné termíny a jejich obsah, ale je to mnohem spíše naše každodenní psychologie, jsou to problémy našich osobností, našich eg a na nich závisející schopnost či neschopnost společně táhnout za jeden provaz.
(Jen v případě povodní a dalších velkých dějinných událostí jsme obvykle schopni překonat výše uvedené.)
A to se pochopitelně týká i všech čtenářů této diskuse, pokud vůbec měli chuť snažit se alespoň trochu zachytit, o čem je zde řeč.
My dnes nemáme potřebný „metr“, skrze který můžeme vážit kvalitu názorů, nemáme moudrost a schopnost odlišit vedlejší a podstatné. A vlastně neumíme ani najít shodu v tom, co přesně chceme.
Každý vnímáme jný kontext (i to je podstat demokracie) každý máme jiný fokus i u stejného tématu (i to je podstata demokracie) a nakonec neexistuje vlastně jakákoliv shoda, ale jen hádání a různé názory (smutná realita demokracie).
Vidíme, že každý funkční demokratický systém musí být založený na vzájemné důvěře a respektu.
Možná však hledáme systém, který by fungoval i bez těchto prvků, lidských, tak příliš lidských, jaksi automaticky, bez člověka.
July 20, 2015 v 10.18
Dovolím si vyjádřit se k poznámce „Jen v případě povodní a dalších velkých dějinných událostí jsme obvykle schopni překonat výše uvedené.“
To je pravda. Jakmile je totiž člověk otřesen a vyveden z míry nějakou mimořádnou událostí, která mu ukáže, že jeho běžné problémy nejsou ničím oproti úplně jiným problémům jiných lidí, přiměje to obvykle dost velké procento lidí k určité vstřícné reakci, například k ochotě podílet se na společné pomoci postiženým a pod. Ale málokomu to vydrží. Jakmile mimořádná situace pomine, vrátí se obvykle člověk ke starému způsobu života.
To je pravda. Jakmile je totiž člověk otřesen a vyveden z míry nějakou mimořádnou událostí, která mu ukáže, že jeho běžné problémy nejsou ničím oproti úplně jiným problémům jiných lidí, přiměje to obvykle dost velké procento lidí k určité vstřícné reakci, například k ochotě podílet se na společné pomoci postiženým a pod. Ale málokomu to vydrží. Jakmile mimořádná situace pomine, vrátí se obvykle člověk ke starému způsobu života.
JP
Takže, všechno popořadě. Napřed tedy k námitce pana Petraska ohledně kauzální souvislosti mezi dělnickou třídou, masmédii a hospodářskou krizí a mezi nástupem Hitlera k moci.
Ano, pane Petrasku, ani "příprava světové hospodářské krize", ani "vliv na masenmediální prostředky" nespadá do "kompetence dělnické třídy".
Ovšem, připomeňme si, o co se jednalo: o tézi, že Hitlera dosadily k moci německé (respektive vůbec západní) velkoburžoazní kruhy.
Na to zněla má námitka: těch 46 procent voličských hlasů, které obdržela NSDAP - ty snad všechny patřily příslušníkům německé velkoburžoazie?
Nedá se nic dělat, ale Hitlerovi k moci dopomohl především německý volební lid sám. Nikdy sice absolutní většinou (NSDAP nikdy v žádných volbách nepřekročila padesátiprocentní hranici); nicméně, NSDAP se stala jednoznačným vítězem voleb, zdaleka nejsilnější stranou. A jedině tento volební výsledek Hitlerovi umožnil dostat se do křesla říšského kancléře, a poté postupně na sebe strhnout veškerou moc.
A vzhledem k tehdejšímu sociálnímu složení obyvatelstva je asi nutno vycházet z toho, že naprostou většinu Hitlerovy voličské základny tvořilo - právě dělnictvo! Což opět není žádné tak velké překvapení, NSDAP se profilovala zcela jednoznačně jako s o c i á l n í strana, která se bere především za zájmy dělníků.
Tedy, zdůrazňuji ještě jednou: d ě l n í k ů, nikoli velkoburžoazie!! Naopak, Hitler buržoazii opakovaně (a zřejmě se zcela upřímným přesvědčením) kritizoval za to, že mnohdy nestoudně vykořisťuje dělníky!
Takže, asi skutečně v žádném případě nelze předpokládat, že by (velko)buržoazie k Hitlerovi chovala nějaký nadměrně vřelý vztah; daleko spíše ho nakonec akceptovala jako menší zlo, v porovnání s hrozícím nebezpečím komunismu.
Ano, pane Petrasku, ani "příprava světové hospodářské krize", ani "vliv na masenmediální prostředky" nespadá do "kompetence dělnické třídy".
Ovšem, připomeňme si, o co se jednalo: o tézi, že Hitlera dosadily k moci německé (respektive vůbec západní) velkoburžoazní kruhy.
Na to zněla má námitka: těch 46 procent voličských hlasů, které obdržela NSDAP - ty snad všechny patřily příslušníkům německé velkoburžoazie?
Nedá se nic dělat, ale Hitlerovi k moci dopomohl především německý volební lid sám. Nikdy sice absolutní většinou (NSDAP nikdy v žádných volbách nepřekročila padesátiprocentní hranici); nicméně, NSDAP se stala jednoznačným vítězem voleb, zdaleka nejsilnější stranou. A jedině tento volební výsledek Hitlerovi umožnil dostat se do křesla říšského kancléře, a poté postupně na sebe strhnout veškerou moc.
A vzhledem k tehdejšímu sociálnímu složení obyvatelstva je asi nutno vycházet z toho, že naprostou většinu Hitlerovy voličské základny tvořilo - právě dělnictvo! Což opět není žádné tak velké překvapení, NSDAP se profilovala zcela jednoznačně jako s o c i á l n í strana, která se bere především za zájmy dělníků.
Tedy, zdůrazňuji ještě jednou: d ě l n í k ů, nikoli velkoburžoazie!! Naopak, Hitler buržoazii opakovaně (a zřejmě se zcela upřímným přesvědčením) kritizoval za to, že mnohdy nestoudně vykořisťuje dělníky!
Takže, asi skutečně v žádném případě nelze předpokládat, že by (velko)buržoazie k Hitlerovi chovala nějaký nadměrně vřelý vztah; daleko spíše ho nakonec akceptovala jako menší zlo, v porovnání s hrozícím nebezpečím komunismu.
JP
Tedy, pane Rusku, já jsem toho "Suvorova" už doposud považoval za mystifikátora; ale to co jste tu od něj prezentoval, to jsou vyslovené fantasmagorie, které neobstojí ani před tou sebeelementárnější logikou. A to dokonce ani u neodborníka ve vojenských záležitostech.
Takže, popořadě. Že prý "v noci duněly vlaky", a že to má být důkazem toho, že Stalin nechal milióny vězňů z pracovních táborů deportovat na frontu, jako "kanonenfutter"? A proboha, co tito chudáci - neozbrojení, nevycvičení, vyhladovělí - by na té frontě asi tak měli pořídit? Pokud jenom to, aby byli na kusy roztrháni německou artilerií, pak je Stalin mohl nechat postřílet rovnou v táborech, ušetřil by si náklady za transport. - Ostatně, jak by bylo možno v tak krátké době zorganizovat transport miliónů vězňů z pracovních táborů rozesetých po celé obrovské zemi (včetně Sibiře) na německo-ruskou demarkační linii?
A za druhé: jestliže Stalin (jak Suvorov tvrdí) opravdu chystal ú t o k - pak už by ta přítomnost vězňů v blízkosti fronty už naprosto ztrácela jakýkoli smysl, tady by nemohli sloužit ani jako potrava pro kanóny, pro útok by byli naprosto nepoužitelní, a jenom by se ty jejich miliónové masy pletly regulérním jednotkám do cesty.
Na celém tomto nesmyslu je jediný moment do jisté míry reálný: ano, sovětská rozvědka dostala celou řadu zpráv o chystaném německém útoku. Stalin ovšem zatrvzele odmítal uvěřit tomu, že by mu jeho nový spojenec tak záhy po společně provedené agresi proti Polsku mohl vpadnout do zad. Ano, Stalin byl sice chronicky až paranoicky nedůvěřivý - ovšem v tomto případě svou podezíravost obrátil falešným směrem, on totiž uvěřil právě tomu že jsou to západní země, které ho chtějí vmanévrovat do války proti Hitlerovi. A proto Stalin veškeré informace své vlastní tajné služby o chystaném německém útoku pravidelně odmrštil, jako prý cílené dezinformace západních tajných služeb.
A až teprve dva týdny před německým útokem se generálům Rudé armády konečně podařilo přesvědčit Stalina o tom, aby směrem k hranici směli poslat alespoň zálohy z druhého sledu. To tedy byly ony "v nocích dunící vlaky". Jenže, tyto zálohy to už na frontu vůbec včas nestačily, německá vojska na ně narazila až asi o týden později, když už pronikla hluboko do sovětského vnitrozemí.
Tvrzení Suvorova, že Rusům "chybělo snad už jenom 14 dní", a že u svých jednotek neměli ještě ani munici - proboha, pane Rusku, tak Sovětský svaz plánuje velkoofenzívu směrem na západ, a ještě dva týdny před jejím zahájením jeho útočné jednotky nemají ani munici, ani mapy, ani velitele!! To jsou opravdu neuvěřitelné bláboly, a vlastně je nutno se podivovat, že seriózní historiografie takového žvanila vůbec vzala alespoň natolik vážně, aby si dala práci s tím, ty jeho nesmysly vyvracet.
Faktem je: ano, v té době byla Rudá armáda v podstatě naprosto nebojeschopná. Po "Zimní válce", tedy agresi Sovětského svazu proti mnohem slabšímu Finsku, se v plné nahotě ukázala naprostá bojová neschopnost sovětských vojsk. (Kromě jiného, důstojnický sbor byl naprosto zdecimován stalinskými čistkami.)
Proto Stalin přikročil k rozsáhlé reorganizaci armády, kromě jiného k jejímu přezbrojení. - A ano, v důsledku toho také prý skutečně došlo k tomu, že v okamžiku německého útoku mnohé sovětské jednotky vůbec neměly munici; zřejmě se tu plně projevilo plánované hospodářství, kdy dosavadní munice byla odvezena ještě předtím, nežli byla dodána munice nová. Takže, ještě jednou: v dané době byla Rudá armáda naprosto neschopná dokonce ani k obraně vlastní země (jak se nakonec také ukázalo v jejích drtivých porážkách v počátečních fázích války) - jak by pak vůbec mohla pomýšlet na nějaký útok?!!
A co se toho údajného superbombardéru týče, jehož výrobu prý Stalin nechal stornovat, aby si nerozbombardoval západní Evropu, kterou chtěl obsadit - tak tohle už je opravdu "argument" vyloženě jako z grotesky.
Tak za prvé, sovětské vojenské letectvo v té době bylo sice početně obrovské (mělo více letadel nežli všechny ostatní armády světa dohromady!) - jenže, bylo naprosto zastaralé, do značné míry se jednalo dokonce ještě o antikvární dvojplošníky! Že by v té době sovětský letecký průmysl vůbec mohl pomýšlet na výrobu takového superbombardéru, je naprostá fantasmagorie. A ostatně, kdyby Stalin nechtěl bombardovat západní Evropu - tak to by mohl nechat rovnou zastavit produkci všech bombardérů vůbec!
A nehledě k tomu, právě Němci se svým pověstným flakem 8,8 cm už v té době měli nejvýkonnější protiletadlové dělo na světě, které by dokázalo sestřelovat letadla i z té desetikilometrové výšky.
----------------------------------------------
Takže, tolik k Suvorovovi a jeho "argumentům". Pohleďme teď na celou záležitost poněkud střízlivěji. Není žádné pochyby o tom, že Stalin byl naprosto stejným uzurpátorem jako Hitler. A je stejně tak samozřejmé, že kdyby se mu naskytla nějaká vhodná příležitost dobýt Německo, či jakýkoli jiný stát (západní) Evropy, dozajista by tak bez okolků učinil.
V tomto - a jedině v tomto! - smyslu je možno skutečně tvrdit, že Hitler Stalina svým útokem pouze předešel. Ale v žádném případě to neplatí pro danou situaci, pro daný čas.
A co se týče toho, že západní mocnosti dosadily Hitlera k moci právě proto, aby napadl Sovětský svaz: je nutno si uvědomit, že pro západní (demokratický) svět byly oba režimy víceméně stejně suspektní. Hitler měl ovšem tu výhodu, že se mu dlouhou dobu dařilo u Západu udržovat iluzi, že se mu nejedná o nic více, nežli sjednotit německy hovořící obyvatelstvo. A až teprve jeho útokem na Polsko Západ definitivně prohlédl.
- Mimochodem: jestli by Západ opravdu instaloval Hitlera k moci za tím účelem, aby napadl SSSR - proč pak se právě tento Západ po vypuknutí právě této války přidal nikoli na stranu Německa, nýbrž naopak právě Sovětského svazu?!!
Takže, jak vidno, všechny ty teorie o tom, jak prý západní (velkoburžoazní) kruhy cíleně dostaly k moci Hitlera, postrádají jakékoli reálné základny.
Takže, popořadě. Že prý "v noci duněly vlaky", a že to má být důkazem toho, že Stalin nechal milióny vězňů z pracovních táborů deportovat na frontu, jako "kanonenfutter"? A proboha, co tito chudáci - neozbrojení, nevycvičení, vyhladovělí - by na té frontě asi tak měli pořídit? Pokud jenom to, aby byli na kusy roztrháni německou artilerií, pak je Stalin mohl nechat postřílet rovnou v táborech, ušetřil by si náklady za transport. - Ostatně, jak by bylo možno v tak krátké době zorganizovat transport miliónů vězňů z pracovních táborů rozesetých po celé obrovské zemi (včetně Sibiře) na německo-ruskou demarkační linii?
A za druhé: jestliže Stalin (jak Suvorov tvrdí) opravdu chystal ú t o k - pak už by ta přítomnost vězňů v blízkosti fronty už naprosto ztrácela jakýkoli smysl, tady by nemohli sloužit ani jako potrava pro kanóny, pro útok by byli naprosto nepoužitelní, a jenom by se ty jejich miliónové masy pletly regulérním jednotkám do cesty.
Na celém tomto nesmyslu je jediný moment do jisté míry reálný: ano, sovětská rozvědka dostala celou řadu zpráv o chystaném německém útoku. Stalin ovšem zatrvzele odmítal uvěřit tomu, že by mu jeho nový spojenec tak záhy po společně provedené agresi proti Polsku mohl vpadnout do zad. Ano, Stalin byl sice chronicky až paranoicky nedůvěřivý - ovšem v tomto případě svou podezíravost obrátil falešným směrem, on totiž uvěřil právě tomu že jsou to západní země, které ho chtějí vmanévrovat do války proti Hitlerovi. A proto Stalin veškeré informace své vlastní tajné služby o chystaném německém útoku pravidelně odmrštil, jako prý cílené dezinformace západních tajných služeb.
A až teprve dva týdny před německým útokem se generálům Rudé armády konečně podařilo přesvědčit Stalina o tom, aby směrem k hranici směli poslat alespoň zálohy z druhého sledu. To tedy byly ony "v nocích dunící vlaky". Jenže, tyto zálohy to už na frontu vůbec včas nestačily, německá vojska na ně narazila až asi o týden později, když už pronikla hluboko do sovětského vnitrozemí.
Tvrzení Suvorova, že Rusům "chybělo snad už jenom 14 dní", a že u svých jednotek neměli ještě ani munici - proboha, pane Rusku, tak Sovětský svaz plánuje velkoofenzívu směrem na západ, a ještě dva týdny před jejím zahájením jeho útočné jednotky nemají ani munici, ani mapy, ani velitele!! To jsou opravdu neuvěřitelné bláboly, a vlastně je nutno se podivovat, že seriózní historiografie takového žvanila vůbec vzala alespoň natolik vážně, aby si dala práci s tím, ty jeho nesmysly vyvracet.
Faktem je: ano, v té době byla Rudá armáda v podstatě naprosto nebojeschopná. Po "Zimní válce", tedy agresi Sovětského svazu proti mnohem slabšímu Finsku, se v plné nahotě ukázala naprostá bojová neschopnost sovětských vojsk. (Kromě jiného, důstojnický sbor byl naprosto zdecimován stalinskými čistkami.)
Proto Stalin přikročil k rozsáhlé reorganizaci armády, kromě jiného k jejímu přezbrojení. - A ano, v důsledku toho také prý skutečně došlo k tomu, že v okamžiku německého útoku mnohé sovětské jednotky vůbec neměly munici; zřejmě se tu plně projevilo plánované hospodářství, kdy dosavadní munice byla odvezena ještě předtím, nežli byla dodána munice nová. Takže, ještě jednou: v dané době byla Rudá armáda naprosto neschopná dokonce ani k obraně vlastní země (jak se nakonec také ukázalo v jejích drtivých porážkách v počátečních fázích války) - jak by pak vůbec mohla pomýšlet na nějaký útok?!!
A co se toho údajného superbombardéru týče, jehož výrobu prý Stalin nechal stornovat, aby si nerozbombardoval západní Evropu, kterou chtěl obsadit - tak tohle už je opravdu "argument" vyloženě jako z grotesky.
Tak za prvé, sovětské vojenské letectvo v té době bylo sice početně obrovské (mělo více letadel nežli všechny ostatní armády světa dohromady!) - jenže, bylo naprosto zastaralé, do značné míry se jednalo dokonce ještě o antikvární dvojplošníky! Že by v té době sovětský letecký průmysl vůbec mohl pomýšlet na výrobu takového superbombardéru, je naprostá fantasmagorie. A ostatně, kdyby Stalin nechtěl bombardovat západní Evropu - tak to by mohl nechat rovnou zastavit produkci všech bombardérů vůbec!
A nehledě k tomu, právě Němci se svým pověstným flakem 8,8 cm už v té době měli nejvýkonnější protiletadlové dělo na světě, které by dokázalo sestřelovat letadla i z té desetikilometrové výšky.
----------------------------------------------
Takže, tolik k Suvorovovi a jeho "argumentům". Pohleďme teď na celou záležitost poněkud střízlivěji. Není žádné pochyby o tom, že Stalin byl naprosto stejným uzurpátorem jako Hitler. A je stejně tak samozřejmé, že kdyby se mu naskytla nějaká vhodná příležitost dobýt Německo, či jakýkoli jiný stát (západní) Evropy, dozajista by tak bez okolků učinil.
V tomto - a jedině v tomto! - smyslu je možno skutečně tvrdit, že Hitler Stalina svým útokem pouze předešel. Ale v žádném případě to neplatí pro danou situaci, pro daný čas.
A co se týče toho, že západní mocnosti dosadily Hitlera k moci právě proto, aby napadl Sovětský svaz: je nutno si uvědomit, že pro západní (demokratický) svět byly oba režimy víceméně stejně suspektní. Hitler měl ovšem tu výhodu, že se mu dlouhou dobu dařilo u Západu udržovat iluzi, že se mu nejedná o nic více, nežli sjednotit německy hovořící obyvatelstvo. A až teprve jeho útokem na Polsko Západ definitivně prohlédl.
- Mimochodem: jestli by Západ opravdu instaloval Hitlera k moci za tím účelem, aby napadl SSSR - proč pak se právě tento Západ po vypuknutí právě této války přidal nikoli na stranu Německa, nýbrž naopak právě Sovětského svazu?!!
Takže, jak vidno, všechny ty teorie o tom, jak prý západní (velkoburžoazní) kruhy cíleně dostaly k moci Hitlera, postrádají jakékoli reálné základny.
JP
A nyní tedy učiňme skok k moderní době. Pane Rusku, zdá se že patříte do kategorie těch, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že země Západu nežijí ničím jiným nežli neustálým spřádáním zákeřných plánů o tom, jak zlikvidovat, či alespoň kolonizovat celou ruskou říši.
Takže, napřed k Vašemu tvrzení, že Západ prý uměle snížil cenu ropy, aby se Rusku snížil jeho příjmy za ni.
Proboha, pane Rusku, vzpamatujte se!! Za současným poklesem cen ropy nestojí nějaký démonický a imperialistický Západ, nýbrž a r a b s k é ropné státy, a to z čistě profánně komerčních důvodů - ty svou nadprodukcí ropy (a tedy snížením jejich cen) chtějí torpédovat americký fracking, tedy produkci ropy z hlubokých zemských vrstev. Ta technologie frackingu je ovšem relativně drahá, takže při poklesu cen ropy se nevyplatí. - Celá ta záležitost s poklesem cen ropy je tedy svým způsobem akt agrese arabských ropných států proti USA - ale v žádném případě nikoli Západu proti Rusku!
Ekonomické sankce proti Rusku - asi Vám nějak uniklo, že tyto sankce jsou odpovědí na ruskou agresi proti Ukrajině.
Návštěva vietnamského prezidenta v Oválné pracovně!! A t o h l e má sloužit jako doklad západních piklů proti Rusku! - Očekává se snad, že propříště Vietnam vyhlásí válku Rusku, a a vietnamské invazní jednotky se vylodí na východoruském pobřeží?!...
A že Japonsko mění svou vojenskou doktrínu? - O tohle se japonské konzervativní kruhy snaží v podstatě už od konce války; hlavním aktuálním popudem k tomu však asi sotva bude Rusko, nýbrž daleko spíše hrozící expanze Číny v pacifickém námořním prostoru.
A tak dále a tak dále: pane Rusku, Západ má opravdu jiné starosti a jiné zájmy, než aby nějakým způsobem cíleně "dusil" ruskou říši. - K čemu by mu to také bylo? Naopak, po zhroucení Sovětského svazu to byl právě Západ, který Rusku nabídl spolupráci, který mu poskytl miliardové částky, který s ním chtěl navázat standardní komerční i diplomatické styky. Jenže to bylo - putinovské - Rusko samotné, které opustilo cestu demokracie a čím dál tím blíže se vrací k diktátorským metodám vládnutí; a nakonec to bylo jenom a pouze putinovské Rusko, které nemohlo strávit fakt, že ukrajinský lid svrhl svou diktátorskou věrchušku, a namísto k ruskému medvědovi se přiklonil k Západu. A na tuto ztrátu "své" Ukrajiny Rusko odpovědělo nestoudnou agresí.
Takže, napřed k Vašemu tvrzení, že Západ prý uměle snížil cenu ropy, aby se Rusku snížil jeho příjmy za ni.
Proboha, pane Rusku, vzpamatujte se!! Za současným poklesem cen ropy nestojí nějaký démonický a imperialistický Západ, nýbrž a r a b s k é ropné státy, a to z čistě profánně komerčních důvodů - ty svou nadprodukcí ropy (a tedy snížením jejich cen) chtějí torpédovat americký fracking, tedy produkci ropy z hlubokých zemských vrstev. Ta technologie frackingu je ovšem relativně drahá, takže při poklesu cen ropy se nevyplatí. - Celá ta záležitost s poklesem cen ropy je tedy svým způsobem akt agrese arabských ropných států proti USA - ale v žádném případě nikoli Západu proti Rusku!
Ekonomické sankce proti Rusku - asi Vám nějak uniklo, že tyto sankce jsou odpovědí na ruskou agresi proti Ukrajině.
Návštěva vietnamského prezidenta v Oválné pracovně!! A t o h l e má sloužit jako doklad západních piklů proti Rusku! - Očekává se snad, že propříště Vietnam vyhlásí válku Rusku, a a vietnamské invazní jednotky se vylodí na východoruském pobřeží?!...
A že Japonsko mění svou vojenskou doktrínu? - O tohle se japonské konzervativní kruhy snaží v podstatě už od konce války; hlavním aktuálním popudem k tomu však asi sotva bude Rusko, nýbrž daleko spíše hrozící expanze Číny v pacifickém námořním prostoru.
A tak dále a tak dále: pane Rusku, Západ má opravdu jiné starosti a jiné zájmy, než aby nějakým způsobem cíleně "dusil" ruskou říši. - K čemu by mu to také bylo? Naopak, po zhroucení Sovětského svazu to byl právě Západ, který Rusku nabídl spolupráci, který mu poskytl miliardové částky, který s ním chtěl navázat standardní komerční i diplomatické styky. Jenže to bylo - putinovské - Rusko samotné, které opustilo cestu demokracie a čím dál tím blíže se vrací k diktátorským metodám vládnutí; a nakonec to bylo jenom a pouze putinovské Rusko, které nemohlo strávit fakt, že ukrajinský lid svrhl svou diktátorskou věrchušku, a namísto k ruskému medvědovi se přiklonil k Západu. A na tuto ztrátu "své" Ukrajiny Rusko odpovědělo nestoudnou agresí.
JP
A teď se tedy dostáváme zpátky k vlastnímu tématu. Paní Hájková to už zmínila: nakonec jádrem veškerých názorových střetů je otázka systémové změny.
Tedy toho, jestli se spokojíme s právě panujícím systémem (ekonomickým, politickým, společenským, ale i kulturně-duchovním) - anebo jestli žádáme zásadní změnu způsobu života celé společnosti.
Jiří Přibáň zcela zjevně stojí na konzervativních pozicích: ano, je sice přípustné kritizovat u r č i t é negativní jevy uvnitř stávajícího systému, a je přípustné - a dokonce žádoucí - snažit se o jejich odstranění či zmírnění; avšak co v žádném případě přípustné n e n í, je to, tyto negativní jevy pojímat jako zákonité produkty tohoto systému, a pro jejich odstranění tedy žádat systémovou změnu jako takovou.
Právě tohle je pro J. Přibáně (a bylo tomu tak pro konzervativce všech dob a všech režimů) dílo ďáblovo: když někdo přijde s myšlenkou, že by mohlo být zcela z á s a d n ě jinak. Přesně z těchto pozic například jak feudální šlechta, tak feudální klérus zarytě odmítali republikánské zřízení - neboť to by přece znamenalo rozbití "svatého božího pořádku tohoto světa".
Těch "argumentů", pro brzdění jakéhokoliv skutečného pokroku se najde vždycky dost; a jako takovýto klacek může docela dobře sloužit i "obrana demokracie".
Takže, pane Rusku, tady je skutečně nutno si vybrat: buďto budeme hledat opravdu nové cesty pro lidstvo, pro lidské společenství - anebo navždy zůstaneme konzervativci obhajujícími staré, "osvědčené" pořádky.
Tedy toho, jestli se spokojíme s právě panujícím systémem (ekonomickým, politickým, společenským, ale i kulturně-duchovním) - anebo jestli žádáme zásadní změnu způsobu života celé společnosti.
Jiří Přibáň zcela zjevně stojí na konzervativních pozicích: ano, je sice přípustné kritizovat u r č i t é negativní jevy uvnitř stávajícího systému, a je přípustné - a dokonce žádoucí - snažit se o jejich odstranění či zmírnění; avšak co v žádném případě přípustné n e n í, je to, tyto negativní jevy pojímat jako zákonité produkty tohoto systému, a pro jejich odstranění tedy žádat systémovou změnu jako takovou.
Právě tohle je pro J. Přibáně (a bylo tomu tak pro konzervativce všech dob a všech režimů) dílo ďáblovo: když někdo přijde s myšlenkou, že by mohlo být zcela z á s a d n ě jinak. Přesně z těchto pozic například jak feudální šlechta, tak feudální klérus zarytě odmítali republikánské zřízení - neboť to by přece znamenalo rozbití "svatého božího pořádku tohoto světa".
Těch "argumentů", pro brzdění jakéhokoliv skutečného pokroku se najde vždycky dost; a jako takovýto klacek může docela dobře sloužit i "obrana demokracie".
Takže, pane Rusku, tady je skutečně nutno si vybrat: buďto budeme hledat opravdu nové cesty pro lidstvo, pro lidské společenství - anebo navždy zůstaneme konzervativci obhajujícími staré, "osvědčené" pořádky.
JP
A ještě něco k té přímé demokracii: ten modus s tím, že státní správu vykonávají přímo občané, určovaní třeba losem - tak to bylo vyzkoušeno už ve starém Řecku, Aristoteles oceňoval že tím skutečně do nemalé míry klesá nebezpečí korupce; jenže na straně druhé, dokonce už tehdy se zde vynořil problém odborné kompetence. Zkrátka, laik v oblasti státní správy může do jisté míry úspěšně působit na těch zcela nejnižších postech - ale je naprostou iluzí, aby dejme tomu dojička krav ze dne na den dejme tomu vedla Ústav pro ochranu hospodářské soutěže.
(S tímto modem jsou ostatně spojeny další problémy, které analyzoval Aristoteles; ale tím se tady nemá smysl do hloubky zabývat.)
Rozhodující je něco jiného: už jsem to naznačil, základním problémem demokracie nejsou ani informace, a dokonce ani otázka elit - základním problémem demokracie není nikdo jiný, nežli - právě demos, lid sám!
Jestliže budeme mít společenský systém - a tedy samotného člověka - založený na individualismu, materialismu, povrchnímu konzumismu, egoismu - co pak nám asi pomůže, když necháme o věcech státní správy rozhodovat p r á v ě tento egoistický, povrchnímu konzumu propadlý lid?!
Ta představa o spásnosti "přímé demokracie" vychází z té věčné iluze levice, že my tady máme k dispozici jakýsi "zdravý, čistý, nevinný" lid - a že jsou to jenom a pouze ti zlí oligarchové a politici, kteří tomuto lidu brání v tom, vyžívat jeho nezkalený humanismus.
Faktem je: všichni tito oligarchové, politici atd.atd. - nakonec vycházejí p r á v ě z tohoto lidu, a pouze zrcadlí jeho životní hodnoty a modely jednání.
Takže, ještě jednou: chceme-li skutečně zásadně zlepšit tento svět, potřebujeme k tomu "jiného člověka", nežli takového, který je produktem - ale zároveň matečnou půdou - stávajícího kapitalismu.
(S tímto modem jsou ostatně spojeny další problémy, které analyzoval Aristoteles; ale tím se tady nemá smysl do hloubky zabývat.)
Rozhodující je něco jiného: už jsem to naznačil, základním problémem demokracie nejsou ani informace, a dokonce ani otázka elit - základním problémem demokracie není nikdo jiný, nežli - právě demos, lid sám!
Jestliže budeme mít společenský systém - a tedy samotného člověka - založený na individualismu, materialismu, povrchnímu konzumismu, egoismu - co pak nám asi pomůže, když necháme o věcech státní správy rozhodovat p r á v ě tento egoistický, povrchnímu konzumu propadlý lid?!
Ta představa o spásnosti "přímé demokracie" vychází z té věčné iluze levice, že my tady máme k dispozici jakýsi "zdravý, čistý, nevinný" lid - a že jsou to jenom a pouze ti zlí oligarchové a politici, kteří tomuto lidu brání v tom, vyžívat jeho nezkalený humanismus.
Faktem je: všichni tito oligarchové, politici atd.atd. - nakonec vycházejí p r á v ě z tohoto lidu, a pouze zrcadlí jeho životní hodnoty a modely jednání.
Takže, ještě jednou: chceme-li skutečně zásadně zlepšit tento svět, potřebujeme k tomu "jiného člověka", nežli takového, který je produktem - ale zároveň matečnou půdou - stávajícího kapitalismu.
Pane Poláčku, docela mě překvapil tón vaší reakce na moje citace Suvorova, vzal jste to snad až osobně.
Mohu se zeptat, zda jste jej četl? Které knihy? Nebo jen recenze na jeho knihy? Pokud je mi známo, tak přestože je zpochybňován, tak nelze jen tak prohlásit, že to, co uvádí, je prostě lež nebo že bezpečně víme, že to tak nebylo.
Abychom si lépe rozuměli: Opravdu bylo marné mé zdůrazňování, že nejsem vojenský historik. Čekal jsem, že řeknete třeba toto: Suvorov si vymýšlí a lže, není pravda, jak S. uvádí, že ruská vojska byla po 22. 6. 1941 v útočných pozicích před řekami... Není pravda, že sami Němci uvedli, že narazili hned po zahájení operace na černé brigády – Suvorov si vymýšlí..., atd. Přiznám se, že mě docela zajímala vaše reakce na tyto Suvorovem uváděné argumenty.
Zkrátka jsem netušil, že jste expert na vojenství, zbraně, na vedení války a na blitzkrieg. U toho bych se přece jen ještě chvíli zastavil.
Suvorov docela logicky dovozuje, že Stalin chtěl rovněž udělat blitzkrieg. I kritici Suvorova uznávají, že si dal vždy velkou práci s dohledáváním v novinách a archivech a že si Suvorov nevymýšlí. Suvorov třeba tvrdí, že Stalin schválně neustále přemisťoval různé jednotky, sem a tam, aby případní špióni (jistě jich v Rusku bylo hodně) byli zmateni.
V té době to byl totiž mezi Stalinem a Hitlerem jakýsi "pokr", protože formálně měli mezi sebou smlouvu. Takže pokud by Hitler nebo Stalin chtěl zaútočit – jistě víte, že k tomu je zapotřebí asi 3× větší vojenská síla, pokud má mít válka úspěch – tak kvůli získání výhody muselo prostě jít právě o nečekaně rychlý a překvapivý útok, jen tak mohl být nepřítel překvapen.
Pane Poláčku, já přece nikde netvrdím, že plně dávám Suvorovi za pravdu. Jen jsem řekl, že mi vše to, co píše, přijde výjimečné a pozoruhodné.
Ostatně třeba jen to, co je uvedené zde stojí za pozornost. Je to podle vás vše vymyšlené? Čísla o výzbroji nesedí? Jsou to lži? V čem konkrétně?
Zde (pardon za delší citaci):
»Poté, co Německo okupovalo valnou část Evropy ( a před celým světem ukázali, jakými "tančíky" ta velkolepá vítězství vybojovali - se v Moskvě radostně rozesmáli a přichystali na 7. července 1941 "osvobození" Evropy zpod fašistického jha. Přičemž jednotlivé "osvobozené" státy budou připojeny jako další socialistické republiky. SSSR si vítězstvím byl naprosto jist. Protože to čím disponovala německá armáda bylo pro sovětské velmi úlevným zjištěním! Nyní si mohli být opravdu jisti , že Němci nic lepšího nemají.
V červnu 1941 těsně k západním hranicím přisunul Stalin několikamiliónou invazní armádu. A během léta ztatil 5 milińů vojáku (zajatci) a 20 000 tanků. To proto, že to všechno bylo nakupeno přímo na hranicích a připraveno k útoku. Sovětská armáda se schovávala v lesích, jen několik km od státní hranice. Stejně tak se schovávala i armáda německá. Při obraně se armáda rozmisťuje poněkud hlouběji - dále od hraniční čáry -aby ji nezasáhla počáteční prudkost úderu. Na hranicích Rusové nebudovali žádná minová pole a všechny zátarasy odstraňovali ( přesně tak se chovali i Němci). Pro útok jsou takové překážky pochopitelně nežádoucí. Nejmohutnější armádu však Stalin neposlal k polským hranicím , kde by byla nejkratší cesta do Německa, nýbrž k hranicím Rumunska! Tam se mělo totiž rozhodnout o osudu války. Ta měla překročit Rumunské hranice a obasadit 150 km vzdálená ropná pole v Ploješti. Tato krátká vzdálenost měla být uražena během několika dní. Zbytek vojsk měl obsadit a zablokovat karpatské horské průsmyky. Německo by bylo rázem bez ropy. Osvobození Rumunska nepřicházelo do úvahy, a to díky horám - karpatskému oblouku, jenž by museli Němci překonávat. Rusové operaci s obsazením Ploješti nakonec provedli, ale až o 3 roky později, v srpnu 1944 – a za 8 měsíců Německo padlo. V té době nebylo sto vést již žádné útočné operace, vpodstatě bránilo po 8 měsíců území jen o málo větší než území Řiše před válkou.
Hitler však na SSSR zaútočil právě ve chvíli , kdy sovětská vojska byla nejzranitelnější. Teprve se seskupovala, takže kupř. náboje byly na cestě, ale tanky a děla těsně u hranic (vojáci na sebe viděli). Vojáci byli přitomni, ale štáby teprve na cestě. Právě v tomto stádiu Hitler 22. 6. 1941 vtrhl přes hranici a vnesl dokonalý zmatek do organizujích se vojsk (především díky střemhlavým bombardérům, které sely dokonalý zmatek v týlu – takže zásobovací kolony, které měly dojet a zkompletovat divizi – nikdy nedojely). (...)
V první den byly zničeny všechny letouny, co měl SSSR na letištích (asi 2000). To proto, že byly rozmístěny příliš blízko hranic (10–20 km – letouny byly přece určeny k útoku – stejně jako ty německé).
Takže přelet zabral německým stíhačům pouhé 1–2 minuty a už byli nad sovětskými letišti. Ta pochopitelně nestačila ani vzlétnout a byla rozstřílena na zemi. Zmatek dovršilo to, že sovětská vojska se připravovala pouze na útočné operace. Rozkazy a pokyny byly rozpracovány pouze pro útok, nikoli obranu.
Právě nečekaná změna situace způsobila, že nikdo nevěděl, co má vlastně dělat. A navíc se armády cvičily jen a jen pro útok. Nikdo je neučil obraně.
Hitler zaskočil tedy Stalina podobně, jako by oběť zastihla vraha právě chvíli kdy ten si čistí svoji rozebranou pistoli a má ji rozloženou na součástky. V té chvíli je vrah naprosto bezbranný, i když má při sobě zbraň. Ale když oběť přijde jen o pár minut později – tak bude již zastřelena.
Proč Stalin nevěřil v útok? Hlášení rozvědky říkala, že Německo nekoná žádné přípravy na ofensívu spojenou s bojem v zimních podmínkách (mazací oleje, kožešiny…) a navíc nikdo nevěřil, že by Německo opakovalo čerstvou, teprve 27 let starou chybu z 1. sv. války – tedy boje na dvou frontách.
To by byla přeci sebevražda. A přesně to Hitler učinil. Sebevražedné rozhodnutí. Nyní již i Hitlerovi totiž došla celá krutá pravda. Tedy to, že se nechal v roce 1939 Stalinem napálit a vlákat při dělení Polska do pasti, ze které již není úniku.
Ale Hitlerovi v roce 1941 již nic jiného ani nezbývalo. Měl snad čekat až bude sám napaden? Přičemž Stalin bude ten, který si vybere nejvýhodnější moment? Třeba chvíli, kdy se Němci budou pokoušet o vylodění v Británii? Hitler si přeci moc dobře pamatoval, že když V roce 1940, kdy Německo bylo plně zaměstnáno boji na západě, tak Stalin obsadil náhle kus Rumunska. A jediný zdroj ropy pro Německo – Ploješti – byl najednou pouhých 150 km od sovětských hranic.
O koncentraci sovětských vojsk na hranicích věděla německá rozvědka velice dobře. Také věděla, že Anglie Rusko neustále prosí, aby SSSR zasáhlo, aby jí tímto odlehčilo (Anglie bojovala v roce 40–41 proti Německu zcela osamocena).
A moudrý Stalin jen čekal na nejvhodnější okamžik. Ten měl nastat 7. července 41, Hitler jej však o 2 týdny předešel.
Někteří stále pochybují o sovětské rozpínavosti a věří v mírumilovnost stalinského SSSR. Opak je však pravdou, SSSR byl jedním obrovským vojenským táborem, nejvíce zmilitarizovanýn státem světa, vše co se v něm dělo a konalo bylo jen pro posílení jeho vojenského charakteru.
Od svého vzniku SSSR ani jiný cíl neměl – než rozpoutat další válu (v žargonu komunistů: komunistickou revoluci) Stalin a spol. chodili ve vojenském oblečení (podobně jako Hitler). Ale to jsou jen formální, vnější nedůležité znaky režimu. Podívejme se, co praktického se stalo.
Dle dohody Ribbentrop-Molotov měl 1. 9. 1939 SSSR začít společně válku proti Polsku. Stalin schválně 2 týdny vyčkával,aby nevypadal před světem jako ten ,co to začal. Tehdy poprvé Hitlera podvedl. Ribbentop osobně na Stalina naléhal,aby započal s útočnými operacemi.Když pak SSSR zabral větší polovinu Polska, tedy vzal si větší kus než Němci – snadno to obhájil. Světu prostě tvrdil, že Polský stát přestal existovat a tudíž Polsko již nechrání své občany. Proto SSSR vstupuje na území Polska a nahrazuje jeho správu.«
Více je zde: http://www.mp3hits.cz/viktor-suvorov-proc-zssr-prohral-2-sv-valku-70-vyrocie-ww2-t51133.html
Atd. Nicméně, pro vás ještě potřetí, i kdyby toto vše byla lež a nesmysly, tak přece nebudeme tvrdit, že západní kapitál měl z ruského komunismu radost?
Vy si opravdu nemyslíte, že opravdu nešlo o to, aby se podařilo (k čemuž došlo, to je přece historický fakt, chcete jej popřít?) "otočit" Hitlera proti ruskému komunismu? V prvé řadě?
Mohu se zeptat, zda jste jej četl? Které knihy? Nebo jen recenze na jeho knihy? Pokud je mi známo, tak přestože je zpochybňován, tak nelze jen tak prohlásit, že to, co uvádí, je prostě lež nebo že bezpečně víme, že to tak nebylo.
Abychom si lépe rozuměli: Opravdu bylo marné mé zdůrazňování, že nejsem vojenský historik. Čekal jsem, že řeknete třeba toto: Suvorov si vymýšlí a lže, není pravda, jak S. uvádí, že ruská vojska byla po 22. 6. 1941 v útočných pozicích před řekami... Není pravda, že sami Němci uvedli, že narazili hned po zahájení operace na černé brigády – Suvorov si vymýšlí..., atd. Přiznám se, že mě docela zajímala vaše reakce na tyto Suvorovem uváděné argumenty.
Zkrátka jsem netušil, že jste expert na vojenství, zbraně, na vedení války a na blitzkrieg. U toho bych se přece jen ještě chvíli zastavil.
Suvorov docela logicky dovozuje, že Stalin chtěl rovněž udělat blitzkrieg. I kritici Suvorova uznávají, že si dal vždy velkou práci s dohledáváním v novinách a archivech a že si Suvorov nevymýšlí. Suvorov třeba tvrdí, že Stalin schválně neustále přemisťoval různé jednotky, sem a tam, aby případní špióni (jistě jich v Rusku bylo hodně) byli zmateni.
V té době to byl totiž mezi Stalinem a Hitlerem jakýsi "pokr", protože formálně měli mezi sebou smlouvu. Takže pokud by Hitler nebo Stalin chtěl zaútočit – jistě víte, že k tomu je zapotřebí asi 3× větší vojenská síla, pokud má mít válka úspěch – tak kvůli získání výhody muselo prostě jít právě o nečekaně rychlý a překvapivý útok, jen tak mohl být nepřítel překvapen.
Pane Poláčku, já přece nikde netvrdím, že plně dávám Suvorovi za pravdu. Jen jsem řekl, že mi vše to, co píše, přijde výjimečné a pozoruhodné.
Ostatně třeba jen to, co je uvedené zde stojí za pozornost. Je to podle vás vše vymyšlené? Čísla o výzbroji nesedí? Jsou to lži? V čem konkrétně?
Zde (pardon za delší citaci):
»Poté, co Německo okupovalo valnou část Evropy ( a před celým světem ukázali, jakými "tančíky" ta velkolepá vítězství vybojovali - se v Moskvě radostně rozesmáli a přichystali na 7. července 1941 "osvobození" Evropy zpod fašistického jha. Přičemž jednotlivé "osvobozené" státy budou připojeny jako další socialistické republiky. SSSR si vítězstvím byl naprosto jist. Protože to čím disponovala německá armáda bylo pro sovětské velmi úlevným zjištěním! Nyní si mohli být opravdu jisti , že Němci nic lepšího nemají.
V červnu 1941 těsně k západním hranicím přisunul Stalin několikamiliónou invazní armádu. A během léta ztatil 5 milińů vojáku (zajatci) a 20 000 tanků. To proto, že to všechno bylo nakupeno přímo na hranicích a připraveno k útoku. Sovětská armáda se schovávala v lesích, jen několik km od státní hranice. Stejně tak se schovávala i armáda německá. Při obraně se armáda rozmisťuje poněkud hlouběji - dále od hraniční čáry -aby ji nezasáhla počáteční prudkost úderu. Na hranicích Rusové nebudovali žádná minová pole a všechny zátarasy odstraňovali ( přesně tak se chovali i Němci). Pro útok jsou takové překážky pochopitelně nežádoucí. Nejmohutnější armádu však Stalin neposlal k polským hranicím , kde by byla nejkratší cesta do Německa, nýbrž k hranicím Rumunska! Tam se mělo totiž rozhodnout o osudu války. Ta měla překročit Rumunské hranice a obasadit 150 km vzdálená ropná pole v Ploješti. Tato krátká vzdálenost měla být uražena během několika dní. Zbytek vojsk měl obsadit a zablokovat karpatské horské průsmyky. Německo by bylo rázem bez ropy. Osvobození Rumunska nepřicházelo do úvahy, a to díky horám - karpatskému oblouku, jenž by museli Němci překonávat. Rusové operaci s obsazením Ploješti nakonec provedli, ale až o 3 roky později, v srpnu 1944 – a za 8 měsíců Německo padlo. V té době nebylo sto vést již žádné útočné operace, vpodstatě bránilo po 8 měsíců území jen o málo větší než území Řiše před válkou.
Hitler však na SSSR zaútočil právě ve chvíli , kdy sovětská vojska byla nejzranitelnější. Teprve se seskupovala, takže kupř. náboje byly na cestě, ale tanky a děla těsně u hranic (vojáci na sebe viděli). Vojáci byli přitomni, ale štáby teprve na cestě. Právě v tomto stádiu Hitler 22. 6. 1941 vtrhl přes hranici a vnesl dokonalý zmatek do organizujích se vojsk (především díky střemhlavým bombardérům, které sely dokonalý zmatek v týlu – takže zásobovací kolony, které měly dojet a zkompletovat divizi – nikdy nedojely). (...)
V první den byly zničeny všechny letouny, co měl SSSR na letištích (asi 2000). To proto, že byly rozmístěny příliš blízko hranic (10–20 km – letouny byly přece určeny k útoku – stejně jako ty německé).
Takže přelet zabral německým stíhačům pouhé 1–2 minuty a už byli nad sovětskými letišti. Ta pochopitelně nestačila ani vzlétnout a byla rozstřílena na zemi. Zmatek dovršilo to, že sovětská vojska se připravovala pouze na útočné operace. Rozkazy a pokyny byly rozpracovány pouze pro útok, nikoli obranu.
Právě nečekaná změna situace způsobila, že nikdo nevěděl, co má vlastně dělat. A navíc se armády cvičily jen a jen pro útok. Nikdo je neučil obraně.
Hitler zaskočil tedy Stalina podobně, jako by oběť zastihla vraha právě chvíli kdy ten si čistí svoji rozebranou pistoli a má ji rozloženou na součástky. V té chvíli je vrah naprosto bezbranný, i když má při sobě zbraň. Ale když oběť přijde jen o pár minut později – tak bude již zastřelena.
Proč Stalin nevěřil v útok? Hlášení rozvědky říkala, že Německo nekoná žádné přípravy na ofensívu spojenou s bojem v zimních podmínkách (mazací oleje, kožešiny…) a navíc nikdo nevěřil, že by Německo opakovalo čerstvou, teprve 27 let starou chybu z 1. sv. války – tedy boje na dvou frontách.
To by byla přeci sebevražda. A přesně to Hitler učinil. Sebevražedné rozhodnutí. Nyní již i Hitlerovi totiž došla celá krutá pravda. Tedy to, že se nechal v roce 1939 Stalinem napálit a vlákat při dělení Polska do pasti, ze které již není úniku.
Ale Hitlerovi v roce 1941 již nic jiného ani nezbývalo. Měl snad čekat až bude sám napaden? Přičemž Stalin bude ten, který si vybere nejvýhodnější moment? Třeba chvíli, kdy se Němci budou pokoušet o vylodění v Británii? Hitler si přeci moc dobře pamatoval, že když V roce 1940, kdy Německo bylo plně zaměstnáno boji na západě, tak Stalin obsadil náhle kus Rumunska. A jediný zdroj ropy pro Německo – Ploješti – byl najednou pouhých 150 km od sovětských hranic.
O koncentraci sovětských vojsk na hranicích věděla německá rozvědka velice dobře. Také věděla, že Anglie Rusko neustále prosí, aby SSSR zasáhlo, aby jí tímto odlehčilo (Anglie bojovala v roce 40–41 proti Německu zcela osamocena).
A moudrý Stalin jen čekal na nejvhodnější okamžik. Ten měl nastat 7. července 41, Hitler jej však o 2 týdny předešel.
Někteří stále pochybují o sovětské rozpínavosti a věří v mírumilovnost stalinského SSSR. Opak je však pravdou, SSSR byl jedním obrovským vojenským táborem, nejvíce zmilitarizovanýn státem světa, vše co se v něm dělo a konalo bylo jen pro posílení jeho vojenského charakteru.
Od svého vzniku SSSR ani jiný cíl neměl – než rozpoutat další válu (v žargonu komunistů: komunistickou revoluci) Stalin a spol. chodili ve vojenském oblečení (podobně jako Hitler). Ale to jsou jen formální, vnější nedůležité znaky režimu. Podívejme se, co praktického se stalo.
Dle dohody Ribbentrop-Molotov měl 1. 9. 1939 SSSR začít společně válku proti Polsku. Stalin schválně 2 týdny vyčkával,aby nevypadal před světem jako ten ,co to začal. Tehdy poprvé Hitlera podvedl. Ribbentop osobně na Stalina naléhal,aby započal s útočnými operacemi.Když pak SSSR zabral větší polovinu Polska, tedy vzal si větší kus než Němci – snadno to obhájil. Světu prostě tvrdil, že Polský stát přestal existovat a tudíž Polsko již nechrání své občany. Proto SSSR vstupuje na území Polska a nahrazuje jeho správu.«
Více je zde: http://www.mp3hits.cz/viktor-suvorov-proc-zssr-prohral-2-sv-valku-70-vyrocie-ww2-t51133.html
Atd. Nicméně, pro vás ještě potřetí, i kdyby toto vše byla lež a nesmysly, tak přece nebudeme tvrdit, že západní kapitál měl z ruského komunismu radost?
Vy si opravdu nemyslíte, že opravdu nešlo o to, aby se podařilo (k čemuž došlo, to je přece historický fakt, chcete jej popřít?) "otočit" Hitlera proti ruskému komunismu? V prvé řadě?
Jinak si velmi cením, vážený pane Poláčku, že čtete pečlivě moje slova a reagujete na řadu mým tezí.
Proto mě poněkud překvapuje, že jste nereagoval (nebo jsem to přehlédl?) na film BBC o tom, kdo financoval Hitlera. Opakuji odkaz, myslím toto:
https://www.youtube.com/watch?v=J8BdpBRHdHs
Celkově jsem poněku zklamán z vašeho tónu, myslel jsem, že chápete, že určité věci je nutné vyslovit třeba byť jen proto, aby se "ohmatal" diskusní terén (viz téma Suvorov). Nu což…
Pochopte: Já na Suvorovi nebazíruji. Ale uvedl jsem to proto, abych se dozvěděl případná další f a k t a, která jej třeba vyvracejí. Promiňte, ale z vašich slov cítím hlavně emoce, nikoliv fakta. A ohledně toho pětimotorového bombardéru, který byl v několika prototypech skutečně vyroben, si dohledejte, který ruský diplomat s ním z Ruska během války přeletěl přes bojové linie do Londýna. Přes německé území, přes válečné linie. Myslíte, že to prostě jen tak riskli? – Pak vám ovšem závidím vaši názorovou jistotu. Tu já prostě nemám...
Ještě si najdu čas vrátím se k vašim tezím o demokracii. Zde snad bude větší prostor pro společné hledání lepšího uspořádání a nikoliv pro dokazování, kdo lépe rozumí 2WW, zbraním a kdo je lepší vojenský stratég.
Zatím vám tedy i přes výše uvedené výhrady děkuji za vaše komentáře. Pěkný večer.
Proto mě poněkud překvapuje, že jste nereagoval (nebo jsem to přehlédl?) na film BBC o tom, kdo financoval Hitlera. Opakuji odkaz, myslím toto:
https://www.youtube.com/watch?v=J8BdpBRHdHs
Celkově jsem poněku zklamán z vašeho tónu, myslel jsem, že chápete, že určité věci je nutné vyslovit třeba byť jen proto, aby se "ohmatal" diskusní terén (viz téma Suvorov). Nu což…
Pochopte: Já na Suvorovi nebazíruji. Ale uvedl jsem to proto, abych se dozvěděl případná další f a k t a, která jej třeba vyvracejí. Promiňte, ale z vašich slov cítím hlavně emoce, nikoliv fakta. A ohledně toho pětimotorového bombardéru, který byl v několika prototypech skutečně vyroben, si dohledejte, který ruský diplomat s ním z Ruska během války přeletěl přes bojové linie do Londýna. Přes německé území, přes válečné linie. Myslíte, že to prostě jen tak riskli? – Pak vám ovšem závidím vaši názorovou jistotu. Tu já prostě nemám...
Ještě si najdu čas vrátím se k vašim tezím o demokracii. Zde snad bude větší prostor pro společné hledání lepšího uspořádání a nikoliv pro dokazování, kdo lépe rozumí 2WW, zbraním a kdo je lepší vojenský stratég.
Zatím vám tedy i přes výše uvedené výhrady děkuji za vaše komentáře. Pěkný večer.
JP
July 21, 2015 v 12.45
Pane Rusku, je sice hezké že oceňujete že jsem reagoval na (téměř) všechny Vaše argumenty - bohužel nemohu konstatovat totéž z Vaší strany. Ze všech argumentů, které jsem uvedl proti těm nesmyslům od Suvorova, jste věcně nereagoval ani na jeden jediný.
Snad pouze s tím údajným bombardérem - pro ten případ si Vás dovoluji upozornit, že v Anglii přistál nikoli sovětský diplomat, nýbrž nacista Hess.
Nemám opravdu chuť ztrácet svůj další čas vyvracením všech těch dalších nesmyslů, které jste zde od onoho "Suvorova" zcela nekriticky reprodukoval. Zcela evidentně by to k ničemu nevedlo.
Proto jenom telegraficky: kdyby Rudá armáda měla na hranicích opravdu celé ty milióny svých vojáků (minule jste ovšem hovořil o miliónech trestanců!) - pak by je početně mnohem slabší wehrmacht nikdy nemohl převálcovat takovým způsobem, jak se v reálu stalo.
To že Rudá armáda byla "naprogramovaná" na útok a ne na obranu - to je velmi oblíbená téze německých neonacistů, a je stejně tak nesmyslná jako všechny ostatní. Bojeschopná armáda je bojeschopná armáda, ve válce se obranná a útočná aktivita může proměnit ze dne na den, na to každé - schopné - vojenské velení musí být připraveno.
Ano, souhlasí sice že Němci - díky své dokonalé, přinejmenším půl roku trvající přípravě - měli dokonale zmapovaná (kromě jiného) i sovětská letiště, a sovětské letectvo dislokované u západních hranic zdecimovali do velké míry už na zemi; ovšem ty 2000 letadel, která uvádíte, byl jenom zlomek z celkového počtu sovětského vojenského letectva. (Nemýlím-li se, celkový počet sovětského vojenského letectva obnášel - ne dva, ale d v a c e t tisíc kusů!)
Atd.atd.; jak řečeno, nemám opravdu chuť stále dokola vyvracet ty samé nesmysly. - Vám, pane Rusku, bych pouze doporučil, chcete-li už o válce hitlerovského Německa se Stalinovým Ruskem vydávat nějaké veřejné výroky, abyste se předtím informoval v nějaké opravdu seriózní historické literatuře o druhé světové válce.
K tomu financování Hitlera: sám jsem zmínil, že Hitler si nakonec našel určitou cestu do "lepších kruhů". Měl určitý počet příznivců mezi aristokracií (které zřejmě imponoval jeho autoritativní styl; aristokracie asi sotva bývá emocionální přílišným příznivcem demokracie). Jinak řečeno: nikdo nepopírá, že Hitler z tohoto prostředí (jakož i z prostředí konzervativní velkoburžoazie) dostával určité finanční prostředky.
To všechno ale nijakým způsobem neodůvodňuje tvrzení, že Hitlera d o s a d i l a k moci velkoburžoazie. Už jsem vysvětlil, že takovéto tvrzení se zcela rozchází s historickou realitou.
Snad pouze s tím údajným bombardérem - pro ten případ si Vás dovoluji upozornit, že v Anglii přistál nikoli sovětský diplomat, nýbrž nacista Hess.
Nemám opravdu chuť ztrácet svůj další čas vyvracením všech těch dalších nesmyslů, které jste zde od onoho "Suvorova" zcela nekriticky reprodukoval. Zcela evidentně by to k ničemu nevedlo.
Proto jenom telegraficky: kdyby Rudá armáda měla na hranicích opravdu celé ty milióny svých vojáků (minule jste ovšem hovořil o miliónech trestanců!) - pak by je početně mnohem slabší wehrmacht nikdy nemohl převálcovat takovým způsobem, jak se v reálu stalo.
To že Rudá armáda byla "naprogramovaná" na útok a ne na obranu - to je velmi oblíbená téze německých neonacistů, a je stejně tak nesmyslná jako všechny ostatní. Bojeschopná armáda je bojeschopná armáda, ve válce se obranná a útočná aktivita může proměnit ze dne na den, na to každé - schopné - vojenské velení musí být připraveno.
Ano, souhlasí sice že Němci - díky své dokonalé, přinejmenším půl roku trvající přípravě - měli dokonale zmapovaná (kromě jiného) i sovětská letiště, a sovětské letectvo dislokované u západních hranic zdecimovali do velké míry už na zemi; ovšem ty 2000 letadel, která uvádíte, byl jenom zlomek z celkového počtu sovětského vojenského letectva. (Nemýlím-li se, celkový počet sovětského vojenského letectva obnášel - ne dva, ale d v a c e t tisíc kusů!)
Atd.atd.; jak řečeno, nemám opravdu chuť stále dokola vyvracet ty samé nesmysly. - Vám, pane Rusku, bych pouze doporučil, chcete-li už o válce hitlerovského Německa se Stalinovým Ruskem vydávat nějaké veřejné výroky, abyste se předtím informoval v nějaké opravdu seriózní historické literatuře o druhé světové válce.
K tomu financování Hitlera: sám jsem zmínil, že Hitler si nakonec našel určitou cestu do "lepších kruhů". Měl určitý počet příznivců mezi aristokracií (které zřejmě imponoval jeho autoritativní styl; aristokracie asi sotva bývá emocionální přílišným příznivcem demokracie). Jinak řečeno: nikdo nepopírá, že Hitler z tohoto prostředí (jakož i z prostředí konzervativní velkoburžoazie) dostával určité finanční prostředky.
To všechno ale nijakým způsobem neodůvodňuje tvrzení, že Hitlera d o s a d i l a k moci velkoburžoazie. Už jsem vysvětlil, že takovéto tvrzení se zcela rozchází s historickou realitou.
Nyní se můžeme vrátit k diskusi o problémech naší demokracie.
Pokud by tu byla nějaká forma monarchie, tyran, či jiná autokracie, tak bychom nepotřebovali dialog a diskusi – tedy vysoce etické s p o l e č n é hledání – jako nutnou podmínku skutečně fungující demokracie, kterou se zřejmě brzy chystáte jako nefunkční zavrhnout, vážený pane Poláčku.
Na didakticky ukázkovém p ř í k l a d u »Suvorov« jsem demonstroval, kde má naše současná demokracie hlavní problém: Je jím vzájemná úcta a respekt v dialogu.
Důrazně podotýkám, že výše uvedené by platilo, i kdybyste měl ohledně Suvorova pravdu vy.
Níže navíc dokládám, kde mýlíte.
Mýlíte se jak jednak ohledně schopnosti ruské ještě předválečné výroby vyrobit kvalitní stroj, dále ohledně schopnosti letadla létat v tak velkých výškách, až je letadlo jen málo ohrozitelné, ale zejména a prokazatelně se mýlíte i ohledně návštěvy diplomata Molotova v Anglii a USA, který letěl právě tímto letadlem přes válečné Německo, tam i zpět.
A snad již popáté: Já opravdu nejsem ani vojenský historik, ani vojenský expert technik, jen se snažím střízlivě pracovat s fakty a pokud to postřehnu, nikdy suverénně netvrdím to, co nevím. Na to si dávám pozor.
Obecně tedy platí, že za nepokrok v řízení společnosti nemůžou ani zednáři ani homosexuální či židovská lobby, ale zase a zase naše stále tak nevyzrálé ego, které brání hlubší diskusi.
Podstatné a velmi smutné je, že pokud ani v tomto relativně banálním tématu (nebo třeba u té světové ceny ropy) nedokážete překonávat své emoce
»Proboha, pane Rusku, vzpamatujte se!!«
tak nejen tato diskuse, ale ani demokracie fungovat nemůže.
Ale možná že právě o toto vám šlo? :-)
Pokud by tu byla nějaká forma monarchie, tyran, či jiná autokracie, tak bychom nepotřebovali dialog a diskusi – tedy vysoce etické s p o l e č n é hledání – jako nutnou podmínku skutečně fungující demokracie, kterou se zřejmě brzy chystáte jako nefunkční zavrhnout, vážený pane Poláčku.
Na didakticky ukázkovém p ř í k l a d u »Suvorov« jsem demonstroval, kde má naše současná demokracie hlavní problém: Je jím vzájemná úcta a respekt v dialogu.
Důrazně podotýkám, že výše uvedené by platilo, i kdybyste měl ohledně Suvorova pravdu vy.
Níže navíc dokládám, kde mýlíte.
Mýlíte se jak jednak ohledně schopnosti ruské ještě předválečné výroby vyrobit kvalitní stroj, dále ohledně schopnosti letadla létat v tak velkých výškách, až je letadlo jen málo ohrozitelné, ale zejména a prokazatelně se mýlíte i ohledně návštěvy diplomata Molotova v Anglii a USA, který letěl právě tímto letadlem přes válečné Německo, tam i zpět.
A snad již popáté: Já opravdu nejsem ani vojenský historik, ani vojenský expert technik, jen se snažím střízlivě pracovat s fakty a pokud to postřehnu, nikdy suverénně netvrdím to, co nevím. Na to si dávám pozor.
Obecně tedy platí, že za nepokrok v řízení společnosti nemůžou ani zednáři ani homosexuální či židovská lobby, ale zase a zase naše stále tak nevyzrálé ego, které brání hlubší diskusi.
Podstatné a velmi smutné je, že pokud ani v tomto relativně banálním tématu (nebo třeba u té světové ceny ropy) nedokážete překonávat své emoce
»Proboha, pane Rusku, vzpamatujte se!!«
tak nejen tato diskuse, ale ani demokracie fungovat nemůže.
Ale možná že právě o toto vám šlo? :-)
July 21, 2015 v 15.52
Diplomat Molotov letěl na podzim 1941 přes válečné Německo v TB-7
A nyní k tomu nešťastnému Suvorovovi a knize Den-M:
Na otázku, zda jste Suvorova četl, jste mi neodpověděl, myslím tedy, že jej znáte jen a pouze z jeho kritiky.
Ohledně letadla:
»V roce 1936 bylo v Sovětském svazu zkonstruováno těžké bombardovací letadlo TB-7.«
»Zkoušeli to všichni, ale řešení našel Vladimír Petljakov konstruktér TB-7. Petljakovův vynález byl střežen jako největší státní tajemství. Řešení přitom bylo geniálně prosté. TB-7 měl čtyři vrtule a zvnějšku vypadal jako čtyřmotorové letadlo. Ale uvnitř stroje, za kabinou pro posádku, umístil Petljakov dodatečný pátý motor, který neotáčel vrtulí. V malých a středních výškách pracují čtyři základní motory ve velkých výškách se spustí pátý motor, který uvede v činnost soustavu pro centrální přísun doplňkového vzduchu. Tímto vzduchem napájel pátý motor sám sebe i čtyři základní motory A proto se mohl TB-7 pouštět i tam, kde ho nikdo nemohl dostihnout.«
Řekli o něm:
»1. Generálmajor letectva P Stefanovskij, zkušební letec o TB-7 řekl: „Mnohatunový koráb svými letovými parametry překonal v desetikilometrové výšce všechny nejlepší evropské stíhačky té doby.“
2. Generálmajor letectva V Šumichin: „Ve výšce přes 10 tisíc metrů byl TB-7 nedosažitelný pro většinu stíhaček v té době a strop 12 tisíc metrů ho činil nedosažitelným pro protiletadlová děla“.
3. Letecký konstruktér V. B. Šavrov: „Na TB-7 byly poprvé, dříve než v USA a v Anglii, přepraveny pětitunové bomby.“
4. Profesor L. Kerber: „Stroj měl silnou obrannou výbavu z 20 mm děl a 12,7 mm těžkých kulometů. Ve velkém prostoru pro bomby mohly být zavěšovány bomby největšího kalibru… Tím, že se při dosažení stropu své maximální letové výšky stal nedosažitelným jak pro protiletadlová děla, tak pro stíhačky té doby byl TB-7 nejsilnějším bombardérem na světě.“
„Epochální letadlo… Nyní máme plné právo tvrdit, že TB-7 byl podstatně silnější než proslulá americká létající pevnost B-17.“
5. Zahraniční historici s takovým hodnocením souhlasili. John W. R. Taylor: „Ve výškách 26 250-29 500 stop jeho rychlost překonávala rychlost německých stíhaček Me-109 a He-112.“
6. Václav Němeček: „Tento stroj měl obdivuhodně dlouhou životnost. V padesátých letech bylo stále ještě možné setkat se s jednotlivými exempláři na polárních trasách…“
Dále:
»Výzkumná zpráva uvádí, že byl vyvinutý letoun s názvem "Těžký bombardér TB-7 AM-34FRNBW / M-100".
V závěrečné kapitole zprávy zahrnuty tyto připomínky:
a) Letadlo dosáhne strop vyšší než jaký mají dnešní rychlá stíhací letadla.
b) Rychlosti ve výšce 7 000 až 8 000 m je stejná jako rychlost moderních vysokorychlostních stíhačů.
c) Silniční vzlet z hmotnosti 30 000 kg je roven 700 m.
d) Dolet bez použití centrálního kompresoru motoru s nákladem 2000 kg je 3000 km.
e) Vytápění kabiny mj. umožňuje dlouhé lety ve výšce 8 000 až 10 000 m.
f) Vysoká ovladatelnost letadla ve výšce 8 000 až 10 000 m poskytuje možnost přesného bombardování a zaručuje, že letadlo je mimo účinný dosah dělostřelecké palby.
Tato výkonnost letounu zajišťuje, že bylo prakticky bezpečné před moderními protiletadlovými zbraněmi. Institut navrhuje zahájení výroby letadel řady v roce 1938 a její uvedení do zbraní letectví.«
A kdo tedy přeletěl do Anglie?
»Vynikající vlastnosti TB–7 byly dokázány západním expertům na podzim roku 1941. Očekávala se návštěva sovětské vládní delegace v čele s Molotovem ve Velké Británii a v USA. Soudilo se, že jediná možná cesta je přes Sibiř a Aljašku. Ale Molotov letěl na TB-7 z Moskvy do Británie přímo přes okupovanou západní Evropu.
Je třeba si připomenout, kdo na podzim 1941 ovládal nebe nad Evropou, abychom ocenili míru důvěry sovětského vedení k tomuto letadlu. Kdyby se Molotov dostal do rukou Hitlerových, neunikl by procesu někde v Norimberku. A na povrch by vyplavaly zločiny mezinárodního socialismu.
Ukázalo by se, že se internacionální socialismus dopouští nemenších zločinů než jeho krvavý bratr nacionální socialismus a že oba si stejnou měrou zaslouží norimberskou lavici obžalovaných.
Molotov se však nebál, že by se mohl dostat na tuto lavici. Ani Stalin, když vyprovázel Molotova, se nebál soudu nad svým režimem: Molotov totiž letěl v TB-7. Tak čeho se bát? TB-7 nezklamal. Proletěl nad Evropou, pobyl v Británii, doletěl do Ameriky a vrátil se tou samou cestou a ještě jednou přeletěl nad německou říší.
V roce 1942 Molotov znovu létal nad Evropou a znovu se vrátil bez úhony. (…)«
Plukovník (v té době kapitán) E. Pussep, který mnohokrát pilotoval TB-7 nad Německem, a nejen s Molotovem, ale i s jinými politiky, vyprávěl:
„Protiletadlová střela se do takové výšky dostane dost nepřesně, skoro až za vrcholem. A stíhačka je tam jako ospalá moucha. Co mi můžou udělat?“
Na otázku, zda jste Suvorova četl, jste mi neodpověděl, myslím tedy, že jej znáte jen a pouze z jeho kritiky.
Ohledně letadla:
»V roce 1936 bylo v Sovětském svazu zkonstruováno těžké bombardovací letadlo TB-7.«
»Zkoušeli to všichni, ale řešení našel Vladimír Petljakov konstruktér TB-7. Petljakovův vynález byl střežen jako největší státní tajemství. Řešení přitom bylo geniálně prosté. TB-7 měl čtyři vrtule a zvnějšku vypadal jako čtyřmotorové letadlo. Ale uvnitř stroje, za kabinou pro posádku, umístil Petljakov dodatečný pátý motor, který neotáčel vrtulí. V malých a středních výškách pracují čtyři základní motory ve velkých výškách se spustí pátý motor, který uvede v činnost soustavu pro centrální přísun doplňkového vzduchu. Tímto vzduchem napájel pátý motor sám sebe i čtyři základní motory A proto se mohl TB-7 pouštět i tam, kde ho nikdo nemohl dostihnout.«
Řekli o něm:
»1. Generálmajor letectva P Stefanovskij, zkušební letec o TB-7 řekl: „Mnohatunový koráb svými letovými parametry překonal v desetikilometrové výšce všechny nejlepší evropské stíhačky té doby.“
2. Generálmajor letectva V Šumichin: „Ve výšce přes 10 tisíc metrů byl TB-7 nedosažitelný pro většinu stíhaček v té době a strop 12 tisíc metrů ho činil nedosažitelným pro protiletadlová děla“.
3. Letecký konstruktér V. B. Šavrov: „Na TB-7 byly poprvé, dříve než v USA a v Anglii, přepraveny pětitunové bomby.“
4. Profesor L. Kerber: „Stroj měl silnou obrannou výbavu z 20 mm děl a 12,7 mm těžkých kulometů. Ve velkém prostoru pro bomby mohly být zavěšovány bomby největšího kalibru… Tím, že se při dosažení stropu své maximální letové výšky stal nedosažitelným jak pro protiletadlová děla, tak pro stíhačky té doby byl TB-7 nejsilnějším bombardérem na světě.“
„Epochální letadlo… Nyní máme plné právo tvrdit, že TB-7 byl podstatně silnější než proslulá americká létající pevnost B-17.“
5. Zahraniční historici s takovým hodnocením souhlasili. John W. R. Taylor: „Ve výškách 26 250-29 500 stop jeho rychlost překonávala rychlost německých stíhaček Me-109 a He-112.“
6. Václav Němeček: „Tento stroj měl obdivuhodně dlouhou životnost. V padesátých letech bylo stále ještě možné setkat se s jednotlivými exempláři na polárních trasách…“
Dále:
»Výzkumná zpráva uvádí, že byl vyvinutý letoun s názvem "Těžký bombardér TB-7 AM-34FRNBW / M-100".
V závěrečné kapitole zprávy zahrnuty tyto připomínky:
a) Letadlo dosáhne strop vyšší než jaký mají dnešní rychlá stíhací letadla.
b) Rychlosti ve výšce 7 000 až 8 000 m je stejná jako rychlost moderních vysokorychlostních stíhačů.
c) Silniční vzlet z hmotnosti 30 000 kg je roven 700 m.
d) Dolet bez použití centrálního kompresoru motoru s nákladem 2000 kg je 3000 km.
e) Vytápění kabiny mj. umožňuje dlouhé lety ve výšce 8 000 až 10 000 m.
f) Vysoká ovladatelnost letadla ve výšce 8 000 až 10 000 m poskytuje možnost přesného bombardování a zaručuje, že letadlo je mimo účinný dosah dělostřelecké palby.
Tato výkonnost letounu zajišťuje, že bylo prakticky bezpečné před moderními protiletadlovými zbraněmi. Institut navrhuje zahájení výroby letadel řady v roce 1938 a její uvedení do zbraní letectví.«
A kdo tedy přeletěl do Anglie?
»Vynikající vlastnosti TB–7 byly dokázány západním expertům na podzim roku 1941. Očekávala se návštěva sovětské vládní delegace v čele s Molotovem ve Velké Británii a v USA. Soudilo se, že jediná možná cesta je přes Sibiř a Aljašku. Ale Molotov letěl na TB-7 z Moskvy do Británie přímo přes okupovanou západní Evropu.
Je třeba si připomenout, kdo na podzim 1941 ovládal nebe nad Evropou, abychom ocenili míru důvěry sovětského vedení k tomuto letadlu. Kdyby se Molotov dostal do rukou Hitlerových, neunikl by procesu někde v Norimberku. A na povrch by vyplavaly zločiny mezinárodního socialismu.
Ukázalo by se, že se internacionální socialismus dopouští nemenších zločinů než jeho krvavý bratr nacionální socialismus a že oba si stejnou měrou zaslouží norimberskou lavici obžalovaných.
Molotov se však nebál, že by se mohl dostat na tuto lavici. Ani Stalin, když vyprovázel Molotova, se nebál soudu nad svým režimem: Molotov totiž letěl v TB-7. Tak čeho se bát? TB-7 nezklamal. Proletěl nad Evropou, pobyl v Británii, doletěl do Ameriky a vrátil se tou samou cestou a ještě jednou přeletěl nad německou říší.
V roce 1942 Molotov znovu létal nad Evropou a znovu se vrátil bez úhony. (…)«
Plukovník (v té době kapitán) E. Pussep, který mnohokrát pilotoval TB-7 nad Německem, a nejen s Molotovem, ale i s jinými politiky, vyprávěl:
„Protiletadlová střela se do takové výšky dostane dost nepřesně, skoro až za vrcholem. A stíhačka je tam jako ospalá moucha. Co mi můžou udělat?“
July 21, 2015 v 16.21
Řecká demokracie nikoliv jako vláda lidu, ale vláda obcí – dém?
K tomu mi napsal jeden známý toto:
1) Řecká demokracie nebyla vládou lidu, ale obcí. Řecká demokracie hájila práva obce (obecná) mnohem důkladněji než práva jednotlivce (uvádi Wiki). A to dává smysl. Obec s fungujícími vztahy zabezpečí budoucnost obce potažmo každého jednotlivce lépe než demokracie současná. V Řecku byly trestné nejen činy proti obci, ale i samotný potenciál k takovým činům (ostrakizace).
2) Člověk je tvor společenský a je schopen přežít jen v sociální skupině.
3) Evropská demokracie poskytuje práva každému jednotlivci. Ve jménu těchto práv jsou porušována existenční práva základních sociálních jednotek – dém.
4) Když se vrátím k sociálnímu hledisku Starého a Nového zákona a porovnám to s premisou Darwinovy teorie vývoje druhů – tedy práva silnějšího, tak současná demokracie je naprosto schizofrenní:
– Buďto se máme chovat lidsky, protože jsme všichni lidé, při početí obdařeni lidskou duší a tudíž bratři v Kristu,
– nebo je člověk člověku vlkem, a vítězí ten, kdo to pochopil dříve, nebo v tom smyslu byl vychován elitami tohoto světa.
* * *
Zde se musím přiznat, že tento názor jsem zatím takto neslyšel. Také jsem vždy opakoval je to, že demokracie je vláda lidu, výše uvedené to však posouvá trochu jinam. Nikoliv lid, ale obec. Což je rozdíl. Bohužel nejsem ani znalec starověkého Řecka, takže to neumím sám ověřit, ale logiku mi to dává.
A ještě poznámka k té občanské buňce. Uvádíte argument, že v odborných oblastech to bude selhávat. Což zní logicky.
Opět nevím, zda jste knihu profesora Dienela četl, ale právě tomuto témat se v ní zevrubně věnuje. Ale to by bylo na speciální diskusi mimo rámec a náš kontext.
Nicméně já si umím představit, že při dobré vůli se dá i toto dobře technicky ošetřit.
Ale dovolte tedy ještě dotaz k tématu, píšete:
»Takže, ještě jednou: chceme-li skutečně zásadně zlepšit tento svět, potřebujeme k tomu "jiného člověka", nežli takového, který je produktem - ale zároveň matečnou půdou - stávajícího kapitalismu.«
Ano, to by bylo výborné. Mít nového člověka, jistě. Co takto rovnou nového nadčlověka?
Nu, obávám se, že nového člověka získáme za mnoho let, pokud lidstvo překoná své dětské nemoci, jenom tím, že rodiče a škola budou fungovat mnohem lépe, než dnes. Zejména ta škola…
1) Řecká demokracie nebyla vládou lidu, ale obcí. Řecká demokracie hájila práva obce (obecná) mnohem důkladněji než práva jednotlivce (uvádi Wiki). A to dává smysl. Obec s fungujícími vztahy zabezpečí budoucnost obce potažmo každého jednotlivce lépe než demokracie současná. V Řecku byly trestné nejen činy proti obci, ale i samotný potenciál k takovým činům (ostrakizace).
2) Člověk je tvor společenský a je schopen přežít jen v sociální skupině.
3) Evropská demokracie poskytuje práva každému jednotlivci. Ve jménu těchto práv jsou porušována existenční práva základních sociálních jednotek – dém.
4) Když se vrátím k sociálnímu hledisku Starého a Nového zákona a porovnám to s premisou Darwinovy teorie vývoje druhů – tedy práva silnějšího, tak současná demokracie je naprosto schizofrenní:
– Buďto se máme chovat lidsky, protože jsme všichni lidé, při početí obdařeni lidskou duší a tudíž bratři v Kristu,
– nebo je člověk člověku vlkem, a vítězí ten, kdo to pochopil dříve, nebo v tom smyslu byl vychován elitami tohoto světa.
* * *
Zde se musím přiznat, že tento názor jsem zatím takto neslyšel. Také jsem vždy opakoval je to, že demokracie je vláda lidu, výše uvedené to však posouvá trochu jinam. Nikoliv lid, ale obec. Což je rozdíl. Bohužel nejsem ani znalec starověkého Řecka, takže to neumím sám ověřit, ale logiku mi to dává.
A ještě poznámka k té občanské buňce. Uvádíte argument, že v odborných oblastech to bude selhávat. Což zní logicky.
Opět nevím, zda jste knihu profesora Dienela četl, ale právě tomuto témat se v ní zevrubně věnuje. Ale to by bylo na speciální diskusi mimo rámec a náš kontext.
Nicméně já si umím představit, že při dobré vůli se dá i toto dobře technicky ošetřit.
Ale dovolte tedy ještě dotaz k tématu, píšete:
»Takže, ještě jednou: chceme-li skutečně zásadně zlepšit tento svět, potřebujeme k tomu "jiného člověka", nežli takového, který je produktem - ale zároveň matečnou půdou - stávajícího kapitalismu.«
Ano, to by bylo výborné. Mít nového člověka, jistě. Co takto rovnou nového nadčlověka?
Nu, obávám se, že nového člověka získáme za mnoho let, pokud lidstvo překoná své dětské nemoci, jenom tím, že rodiče a škola budou fungovat mnohem lépe, než dnes. Zejména ta škola…
A ještě k vaší další poznámce:
»Proboha, pane Rusku, vzpamatujte se!! Za současným poklesem cen ropy nestojí nějaký démonický a imperialistický Západ, nýbrž a r a b s k é ropné státy, a to z čistě profánně komerčních důvodů - ty svou nadprodukcí ropy (a tedy snížením jejich cen) chtějí torpédovat americký fracking, tedy produkci ropy z hlubokých zemských vrstev. Ta technologie frackingu je ovšem relativně drahá, takže při poklesu cen ropy se nevyplatí. - Celá ta záležitost s poklesem cen ropy je tedy svým způsobem akt agrese arabských ropných států proti USA - ale v žádném případě nikoli Západu proti Rusku!«
1. Cena ropy klesla až o 50 dolarů na barel. Tedy ze 110 na 60 barelů. Viz graf zde:
http://www.kurzy.cz/komodity/ropa-brent-graf-vyvoje-ceny/
2. Pokud máme denní spotřebu plus minus 90-100 milionů barelů, je to kolem 33 mld. barelů ročně. Pokud to vynásobíme, dojdeme k číslu 33 mld. × 50 kolem 1,6 bilionu dolarů, což je cca velmi nahrubo 42 bilionů korun ročně.
3. Částka ve výši řádově kolem 40 bilionů Kč ročně z níž velká část připadne Saudům (o ně opravdu jde, oni opravu nyní těží více a skrze jejich převis nabídky je cena tak nízká) je už velmi dobrý důvod k vytvoření ropného kartelu. Naopak snaha nějak přimět USA ke ztrátě z těžby sice logicky vypadá, ale v praxi vidíme, že se nic neděje. USA dál vesele těží a všichni těžaři ztrácejí. Je to normální? Podle mého nikoliv.
4. Jistě, úvahy o tom, že jde o to, aby se těžba ropy nevyplatila skrze drahou metodu frakování tu jsou, ale geopolitickou logiku – když vidíme ty obrovské ztráty – to nemá.
Pokud to shrnu, pane Poláčku, to, že někde na webu je to napsané, nebo se na tom dokonce dnes shodne pár novinářů nebo dokonce ekonomů nic nevypovídá o tom, zda to tak skutečně je.
Úvaha, že jde o to, aby se snížily zisky Venezuele, Rusku, Íránu a dalším málo loajálním zemím tu prostě je a má své místo. Nemůžete prostě jen tak tvrdit, že je to nesmysl. Dejte si na taková suverénní tvrzení přece pozor.
»Proboha, pane Rusku, vzpamatujte se!! Za současným poklesem cen ropy nestojí nějaký démonický a imperialistický Západ, nýbrž a r a b s k é ropné státy, a to z čistě profánně komerčních důvodů - ty svou nadprodukcí ropy (a tedy snížením jejich cen) chtějí torpédovat americký fracking, tedy produkci ropy z hlubokých zemských vrstev. Ta technologie frackingu je ovšem relativně drahá, takže při poklesu cen ropy se nevyplatí. - Celá ta záležitost s poklesem cen ropy je tedy svým způsobem akt agrese arabských ropných států proti USA - ale v žádném případě nikoli Západu proti Rusku!«
1. Cena ropy klesla až o 50 dolarů na barel. Tedy ze 110 na 60 barelů. Viz graf zde:
http://www.kurzy.cz/komodity/ropa-brent-graf-vyvoje-ceny/
2. Pokud máme denní spotřebu plus minus 90-100 milionů barelů, je to kolem 33 mld. barelů ročně. Pokud to vynásobíme, dojdeme k číslu 33 mld. × 50 kolem 1,6 bilionu dolarů, což je cca velmi nahrubo 42 bilionů korun ročně.
3. Částka ve výši řádově kolem 40 bilionů Kč ročně z níž velká část připadne Saudům (o ně opravdu jde, oni opravu nyní těží více a skrze jejich převis nabídky je cena tak nízká) je už velmi dobrý důvod k vytvoření ropného kartelu. Naopak snaha nějak přimět USA ke ztrátě z těžby sice logicky vypadá, ale v praxi vidíme, že se nic neděje. USA dál vesele těží a všichni těžaři ztrácejí. Je to normální? Podle mého nikoliv.
4. Jistě, úvahy o tom, že jde o to, aby se těžba ropy nevyplatila skrze drahou metodu frakování tu jsou, ale geopolitickou logiku – když vidíme ty obrovské ztráty – to nemá.
Pokud to shrnu, pane Poláčku, to, že někde na webu je to napsané, nebo se na tom dokonce dnes shodne pár novinářů nebo dokonce ekonomů nic nevypovídá o tom, zda to tak skutečně je.
Úvaha, že jde o to, aby se snížily zisky Venezuele, Rusku, Íránu a dalším málo loajálním zemím tu prostě je a má své místo. Nemůžete prostě jen tak tvrdit, že je to nesmysl. Dejte si na taková suverénní tvrzení přece pozor.
Je opravdu dobré se podívat na diskusi Literárních novin s názvem Mediální válka neválka.
Odkaz zde:
https://www.youtube.com/watch?v=Fc-cTrWlqp0
Odkaz zde:
https://www.youtube.com/watch?v=Fc-cTrWlqp0
JP
Takže, napřed ještě k tomu TB-7. Podíval jsem se v mezičase do příslušných zdrojů, a musím se v dané záležitosti opravdu korigovat.
Při mé skepsi o schopnostech sovětského leteckého průmyslu v předválečné době jsem měl před očima v prvé řadě sovětské stíhací letectvo, které bylo - oproti německému - skutečně beznadějně technicky zastaralé.
Nicméně, jakýmsi podivným chodem věcí, bylo zkonstruováno hned několik typů bombardérů, které byly ve své době skutečně na světové špici. Nebyl to jenom onen TB-7, nýbrž i Tupolev SB-2, anebo Iljušin DB-3 a IL-4.
Teď ale blíže k onomu TB-7 (Petljakov PE-8). Ten skutečně existoval, a skutečně svými technickými parametry ve své době přesahoval jak všechny ostatní bombardéry, tak i většinu stíhacích letounů.
Nicméně, situace byla poněkud složitější. Ve své dosažitelné letové výšce (12 i více km) by byl skutečně víceméně nedosažitelný pro stíhací letouny i pro protiletadlové dělostřelectvo; nicméně to byly pouze teoretické hodnoty, které byly dosažitelné pouze za značné redukce nosnosti. Jinak řečeno, bylo nutno si vybrat: buďto bude tento bombardér létat v nedosažitelných výškách - anebo ale ponese bomby. Obojí zároveň nebylo možné. A když nesel bomby, musel létat v mnohem nižších výškách, kde byl zase už dosažitelný pro německé stíhače.
Dokladem toho je, že ze všech 93 vyrobených kusů jich během války byla zničena celá polovina.
Navíc, tento letoun byl technicky velmi náročný, a celou dobu své existence se musel potýkat s velkými technickými problémy. Také na jeho produkci bylo zapotřebí extrémně vysoké množství zdrojů, které Rusové raději využili pro "obyčejné" vojenské letouny. To byl také jeden z důvodů, proč jich nebylo vyrobeno více než jenom těch 93 kusů - v porovnání s výrobou jiných vojenských letadel naprosto mizivé množství.
A navíc - to skutečně souhlasí - Stalin byl vůči tomuto letadlu skeptický, a jeho výrobu skutečně nechal dvakrát zastavit.
Nicméně, vykládat to jako důkaz Stalinových a k t u á l n í c h plánů přepadnout Německo, to je naprosto přitažené za vlasy. Suvorov tu prostě míchá určitá fakta se svou vlastní nespoutanou fantazií (či spíše se svým mystifikátorstvím).
Při mé skepsi o schopnostech sovětského leteckého průmyslu v předválečné době jsem měl před očima v prvé řadě sovětské stíhací letectvo, které bylo - oproti německému - skutečně beznadějně technicky zastaralé.
Nicméně, jakýmsi podivným chodem věcí, bylo zkonstruováno hned několik typů bombardérů, které byly ve své době skutečně na světové špici. Nebyl to jenom onen TB-7, nýbrž i Tupolev SB-2, anebo Iljušin DB-3 a IL-4.
Teď ale blíže k onomu TB-7 (Petljakov PE-8). Ten skutečně existoval, a skutečně svými technickými parametry ve své době přesahoval jak všechny ostatní bombardéry, tak i většinu stíhacích letounů.
Nicméně, situace byla poněkud složitější. Ve své dosažitelné letové výšce (12 i více km) by byl skutečně víceméně nedosažitelný pro stíhací letouny i pro protiletadlové dělostřelectvo; nicméně to byly pouze teoretické hodnoty, které byly dosažitelné pouze za značné redukce nosnosti. Jinak řečeno, bylo nutno si vybrat: buďto bude tento bombardér létat v nedosažitelných výškách - anebo ale ponese bomby. Obojí zároveň nebylo možné. A když nesel bomby, musel létat v mnohem nižších výškách, kde byl zase už dosažitelný pro německé stíhače.
Dokladem toho je, že ze všech 93 vyrobených kusů jich během války byla zničena celá polovina.
Navíc, tento letoun byl technicky velmi náročný, a celou dobu své existence se musel potýkat s velkými technickými problémy. Také na jeho produkci bylo zapotřebí extrémně vysoké množství zdrojů, které Rusové raději využili pro "obyčejné" vojenské letouny. To byl také jeden z důvodů, proč jich nebylo vyrobeno více než jenom těch 93 kusů - v porovnání s výrobou jiných vojenských letadel naprosto mizivé množství.
A navíc - to skutečně souhlasí - Stalin byl vůči tomuto letadlu skeptický, a jeho výrobu skutečně nechal dvakrát zastavit.
Nicméně, vykládat to jako důkaz Stalinových a k t u á l n í c h plánů přepadnout Německo, to je naprosto přitažené za vlasy. Suvorov tu prostě míchá určitá fakta se svou vlastní nespoutanou fantazií (či spíše se svým mystifikátorstvím).
JP
July 22, 2015 v 13.26
Ještě k té "ropné válce" proti Rusku: ten krok arabských států ovšem skutečně vyšel, v USA byly těžařské společnosti skutečně donuceny mnohé ze svých projektů v oblasti frackingu odtroubit.
JP
A teď tedy konečně k vlastnímu tématu, totiž k demokracii.
Pane Rusku, ta poznámka Vašeho známého opravdu není tak docela od věci.
V každém případě poukazuje na jeden zcela zásadní problém, který se všeobecně ignoruje: totiž že se v tzv. demokracii vlastně vůbec neví, kdo má být jejím centrálním nositelem respektive profitérem.
V té úvaze Vašeho známého jsou proti sobě postaveny dvě entity: "lid" kontra "obec". Ve skutečnosti je zde ale přítomna ještě i entita třetí: totiž "individuum".
Jak bylo velice trefně poznamenáno, pokud demokracii založíme na absolutních právech jednotlivce - pak tím automaticky porušujeme práva základních sociálních jednotek (ať je tím obec, anebo celý lid).
Co se té řecké demokracie týče, pak celá antika byla založena na velice úzkém sepětí jednotlivce s jeho obcí; což bylo logické, v té době měl jednotlivec plná práva a ochranu jenom právě v rámci své domovské obce/města. Nicméně, už tehdy princip demokracie nahlodával a podkopával onen původní vztah odpovědnosti jednotlivce k jeho komunitě, k jeho obci. A nejednalo se v žádném případě o odpovědnost jenom ve smyslu běžných občanských povinností; nýbrž, tehdy se jednalo i o odpovědnost mravní, kulturní a duchovní. Zkrátka, tehdejší polis si byla ještě plně vědoma toho, že jako centrum civilizace může existovat jenom a pouze tehdy, když k a ž d ý z jejích občanů bude mravně, kulturně a intelektuálně plně vyspělým jedincem.
To právě je zásadní rozdíl oproti stávají liberalistické demokracii - tady takováto vyšší odpovědnost občana/jednotlivce vůči státu/celku neexistuje, každý má plné a nezadatelné právo zůstat mravním omezencem a kulturním barbarem, nikdo mu do toho nemůže mluvit.
Už z řečeného snad jednoznačně vyplývá: demokracie sama není žádným řešením ryze lidských problémů. Současná demokracie ani nenutí, ani nemotivuje jednotlivce k tomu, aby se - ze své počáteční nevědomosti a omezenosti - vypracoval ke skutečně kvalitní a všestranně zralé osobnosti. Přesně naopak - současná demokracie je v podstatě nástrojem člověka k tomu, aby se takovéto náročné a obtížné cestě vlastní sebekultivace mohl vyhnout.
----------------------------------------
"obávám se, že nového člověka získáme za mnoho let, pokud lidstvo překoná své dětské nemoci, jenom tím, že rodiče a škola budou fungovat mnohem lépe, než dnes" - tak přesně k této otázce (respektive k této víře) se svého času vyjádřil Karel Marx, v jedné ze svých "Tézi k Feurbachovi". Jeho replika zněla: "Jestliže má platit, že naši společnost má zlepšit výchova našich dětí - kde pak seženeme toho, kdo vychová ty naše učitele, kteří ty naše děti mají vychovat?"
To znamená: Marx zde cílí na to, že jestliže je stávající společnost (a její způsob života) špatná, pak řešením asi opravdu nebude to, že by se z toho bahna měla dokázat vytáhnout za svůj vlastní cop. Jinak řečeno: i všichni ti učitelé a vychovatelé jsou sami produkty p r á v ě těch deformovaných společenských poměrů, které chceme odstranit. Je-li špatný celý komplex společenských vztahů, pak nám bude přirozeně produkovat stejně tak postižené učitele a vychovatele; od nich tedy v žádném případě nelze očekávat, že zrovna oni by mohli být schopni mladou generaci vychovávat k něčemu lepšímu, nežli co jsou oni sami.
Takže: chceme-li opravdu změnit společnost (a tedy samotného člověka) k lepšímu, musíme změnit samotné základy existence této společnosti.
Pane Rusku, ta poznámka Vašeho známého opravdu není tak docela od věci.
V každém případě poukazuje na jeden zcela zásadní problém, který se všeobecně ignoruje: totiž že se v tzv. demokracii vlastně vůbec neví, kdo má být jejím centrálním nositelem respektive profitérem.
V té úvaze Vašeho známého jsou proti sobě postaveny dvě entity: "lid" kontra "obec". Ve skutečnosti je zde ale přítomna ještě i entita třetí: totiž "individuum".
Jak bylo velice trefně poznamenáno, pokud demokracii založíme na absolutních právech jednotlivce - pak tím automaticky porušujeme práva základních sociálních jednotek (ať je tím obec, anebo celý lid).
Co se té řecké demokracie týče, pak celá antika byla založena na velice úzkém sepětí jednotlivce s jeho obcí; což bylo logické, v té době měl jednotlivec plná práva a ochranu jenom právě v rámci své domovské obce/města. Nicméně, už tehdy princip demokracie nahlodával a podkopával onen původní vztah odpovědnosti jednotlivce k jeho komunitě, k jeho obci. A nejednalo se v žádném případě o odpovědnost jenom ve smyslu běžných občanských povinností; nýbrž, tehdy se jednalo i o odpovědnost mravní, kulturní a duchovní. Zkrátka, tehdejší polis si byla ještě plně vědoma toho, že jako centrum civilizace může existovat jenom a pouze tehdy, když k a ž d ý z jejích občanů bude mravně, kulturně a intelektuálně plně vyspělým jedincem.
To právě je zásadní rozdíl oproti stávají liberalistické demokracii - tady takováto vyšší odpovědnost občana/jednotlivce vůči státu/celku neexistuje, každý má plné a nezadatelné právo zůstat mravním omezencem a kulturním barbarem, nikdo mu do toho nemůže mluvit.
Už z řečeného snad jednoznačně vyplývá: demokracie sama není žádným řešením ryze lidských problémů. Současná demokracie ani nenutí, ani nemotivuje jednotlivce k tomu, aby se - ze své počáteční nevědomosti a omezenosti - vypracoval ke skutečně kvalitní a všestranně zralé osobnosti. Přesně naopak - současná demokracie je v podstatě nástrojem člověka k tomu, aby se takovéto náročné a obtížné cestě vlastní sebekultivace mohl vyhnout.
----------------------------------------
"obávám se, že nového člověka získáme za mnoho let, pokud lidstvo překoná své dětské nemoci, jenom tím, že rodiče a škola budou fungovat mnohem lépe, než dnes" - tak přesně k této otázce (respektive k této víře) se svého času vyjádřil Karel Marx, v jedné ze svých "Tézi k Feurbachovi". Jeho replika zněla: "Jestliže má platit, že naši společnost má zlepšit výchova našich dětí - kde pak seženeme toho, kdo vychová ty naše učitele, kteří ty naše děti mají vychovat?"
To znamená: Marx zde cílí na to, že jestliže je stávající společnost (a její způsob života) špatná, pak řešením asi opravdu nebude to, že by se z toho bahna měla dokázat vytáhnout za svůj vlastní cop. Jinak řečeno: i všichni ti učitelé a vychovatelé jsou sami produkty p r á v ě těch deformovaných společenských poměrů, které chceme odstranit. Je-li špatný celý komplex společenských vztahů, pak nám bude přirozeně produkovat stejně tak postižené učitele a vychovatele; od nich tedy v žádném případě nelze očekávat, že zrovna oni by mohli být schopni mladou generaci vychovávat k něčemu lepšímu, nežli co jsou oni sami.
Takže: chceme-li opravdu změnit společnost (a tedy samotného člověka) k lepšímu, musíme změnit samotné základy existence této společnosti.
Dovolte ještě abych se vrátil k tezi, že to, co nyní ve světě tak zřetelně sledujeme, tedy pokles ceny ropy, je cílený nástroj geopolitiky. Kdo to činí? Nám neznámí mocní.
Tedy že cena ropy je konkrétním nástrojem těchto NEDEMOKRATICKÝCH mocných, podobně jako je jindy válka.
Jsem názoru, že každý, kdo bez emocí a jen trochu pozorně sleduje světové dění, musí jasně rozpoznat, že nyní v přímém přenosu vidíme stále stupňující snahu dostat Rusko na kolena.
Víme, že EU zavedly proti Rusku ekonomické sankce, což je fakt namířený proti Rusku.
(Pardon, ale napřed byl opravdu krvavý Majdan, teprve pak reakce, tedy logické a z hlediska geopolitiky Ruska životně nezbytné navrácení Krymu. Kromě toho lze na webu dohledat, že např. armáda USA již měla vypsaný tendr na nějaké opravy budov na Krymu atd. Ale toto téma bych zde nerad rozvíjel, neshodli bychom se. Představte si jen, když by armáda Ruska začala cosi opravovat cosi za humny USA...
Je to zde: https://www.fbo.gov/index?s=opportunity&mode=form&id=2bb691b61c59be3a68180bd8c614a0cb&tab=core&_cview=1 )
Není mi tedy jasné, proč by právě i pokles cen ropy neměl být další logickou snahou dostat Rusko na kolena.
Názory, že nápadně a nelogicky nízká cena ropy je způsobená např. nadprodukcí ropy Saudskou Arábií existují – viz např. ekonomka Švihlíková:
Ilona Švihlíková: Vysoká a nebezpečná hra Saúdů Více na: http://nazory.euro.e15.cz/analyzy/ilona-svihlikova-vysoka-a-nebezpecna-hra-saudu-1135860#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink
Tyto názory znám, tedy že se hlavně Saudové snažili dostat prodejní cenu ropy pod náklady těžby v USA proto, aby byli tamní těžaři (fracking) ztrátoví. Tomu rozumím. Nicméně data níže to nepotvrzují.
Vy jste uvedl, že v USA se již těžba ropy (proto) omezuje, z čehož podle vás plyne, že opravdu platí to, co tvrdí mj. Švihlíková a tedy neplatí, že je to primárně kvůli dalšímu oslabení Ruska. Cituji:
»Ještě k té "ropné válce" proti Rusku: ten krok arabských států ovšem skutečně vyšel, v USA byly těžařské společnosti skutečně donuceny mnohé ze svých projektů v oblasti frackingu odtroubit.«
A protože shodou okolností nejsem kovaný expert ani na ropu, jen se snažím seriózně pracovat s daty, nevymýšlet si a netvrdit jako fakt, co nevím, tak se chci zeptat, na základě jakých tvrzení jste toto uvedl. Protože jsem si dohledal velice překvapivá data, kde se ukázalo, že USA se již loni (2014) naopak staly dokonce hned světovou jedničkou v těžbě ropy:
»Největší světoví producenti ropy v roce 2014
(v tisících barelů denně, v závorce změna oproti minulému roku)
USA 11 644 (+15,9 %)
Saúdská Arábie 11 505 (+0,9 %)
Rusko 10 838 (+0,6 %)
Kanada 4292 (+7,9 %)
Čína 4246 (+0,7 %)
SAR 3712 (+0,9 %)
Írán 3614 (+2,0 %)
Irák 3285 (+4,6 %)
Kuvajt 3123 (-0,5 %)
Mexiko 2784 (-3,3 %)
Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/usa-mohou-posilit-postaveni-ropne-velmoci-fj8-/tema.aspx?c=A150628_225915_pozice-tema_lube
A takto bychom mohli dál rozebírat argument po argumentu, tedy vše, co jsem uvedl, ale strom tvrzení a protitvrzení by dále košatěl a jistě mi dáte za pravdu, že v této diskusi budeme rádi, když se nám podaří alespoň trochu držet pozornost u tématu, které započal (svým způsobem dobře, protože jinak bych na něj neměl potřebu regovat, následně ani vy atd.) pan Přibáň, tedy o aktuální podobě současné demokracie. – A o její podstatné opravě nebo možná dokonce i kompletní výměně za systém více a lépe funkční.
Ovšem vzhledem k čemu? K jednotlivci? Obci? Národu? Státu? Kontinentu? Nebo lépe funkční k zájmům dnešních mocných?
Jistě mi dáte za pravdu, že toto jsou podstatné otázky a já si přes určité neshody vašeho tahu tímto správným směrem velice vážím. Škoda, že zde nelze podtrhovat, řadu vyšich tezí bych hned zdůraznil...
Tedy že cena ropy je konkrétním nástrojem těchto NEDEMOKRATICKÝCH mocných, podobně jako je jindy válka.
Jsem názoru, že každý, kdo bez emocí a jen trochu pozorně sleduje světové dění, musí jasně rozpoznat, že nyní v přímém přenosu vidíme stále stupňující snahu dostat Rusko na kolena.
Víme, že EU zavedly proti Rusku ekonomické sankce, což je fakt namířený proti Rusku.
(Pardon, ale napřed byl opravdu krvavý Majdan, teprve pak reakce, tedy logické a z hlediska geopolitiky Ruska životně nezbytné navrácení Krymu. Kromě toho lze na webu dohledat, že např. armáda USA již měla vypsaný tendr na nějaké opravy budov na Krymu atd. Ale toto téma bych zde nerad rozvíjel, neshodli bychom se. Představte si jen, když by armáda Ruska začala cosi opravovat cosi za humny USA...
Je to zde: https://www.fbo.gov/index?s=opportunity&mode=form&id=2bb691b61c59be3a68180bd8c614a0cb&tab=core&_cview=1 )
Není mi tedy jasné, proč by právě i pokles cen ropy neměl být další logickou snahou dostat Rusko na kolena.
Názory, že nápadně a nelogicky nízká cena ropy je způsobená např. nadprodukcí ropy Saudskou Arábií existují – viz např. ekonomka Švihlíková:
Ilona Švihlíková: Vysoká a nebezpečná hra Saúdů Více na: http://nazory.euro.e15.cz/analyzy/ilona-svihlikova-vysoka-a-nebezpecna-hra-saudu-1135860#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink
Tyto názory znám, tedy že se hlavně Saudové snažili dostat prodejní cenu ropy pod náklady těžby v USA proto, aby byli tamní těžaři (fracking) ztrátoví. Tomu rozumím. Nicméně data níže to nepotvrzují.
Vy jste uvedl, že v USA se již těžba ropy (proto) omezuje, z čehož podle vás plyne, že opravdu platí to, co tvrdí mj. Švihlíková a tedy neplatí, že je to primárně kvůli dalšímu oslabení Ruska. Cituji:
»Ještě k té "ropné válce" proti Rusku: ten krok arabských států ovšem skutečně vyšel, v USA byly těžařské společnosti skutečně donuceny mnohé ze svých projektů v oblasti frackingu odtroubit.«
A protože shodou okolností nejsem kovaný expert ani na ropu, jen se snažím seriózně pracovat s daty, nevymýšlet si a netvrdit jako fakt, co nevím, tak se chci zeptat, na základě jakých tvrzení jste toto uvedl. Protože jsem si dohledal velice překvapivá data, kde se ukázalo, že USA se již loni (2014) naopak staly dokonce hned světovou jedničkou v těžbě ropy:
»Největší světoví producenti ropy v roce 2014
(v tisících barelů denně, v závorce změna oproti minulému roku)
USA 11 644 (+15,9 %)
Saúdská Arábie 11 505 (+0,9 %)
Rusko 10 838 (+0,6 %)
Kanada 4292 (+7,9 %)
Čína 4246 (+0,7 %)
SAR 3712 (+0,9 %)
Írán 3614 (+2,0 %)
Irák 3285 (+4,6 %)
Kuvajt 3123 (-0,5 %)
Mexiko 2784 (-3,3 %)
Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/usa-mohou-posilit-postaveni-ropne-velmoci-fj8-/tema.aspx?c=A150628_225915_pozice-tema_lube
A takto bychom mohli dál rozebírat argument po argumentu, tedy vše, co jsem uvedl, ale strom tvrzení a protitvrzení by dále košatěl a jistě mi dáte za pravdu, že v této diskusi budeme rádi, když se nám podaří alespoň trochu držet pozornost u tématu, které započal (svým způsobem dobře, protože jinak bych na něj neměl potřebu regovat, následně ani vy atd.) pan Přibáň, tedy o aktuální podobě současné demokracie. – A o její podstatné opravě nebo možná dokonce i kompletní výměně za systém více a lépe funkční.
Ovšem vzhledem k čemu? K jednotlivci? Obci? Národu? Státu? Kontinentu? Nebo lépe funkční k zájmům dnešních mocných?
Jistě mi dáte za pravdu, že toto jsou podstatné otázky a já si přes určité neshody vašeho tahu tímto správným směrem velice vážím. Škoda, že zde nelze podtrhovat, řadu vyšich tezí bych hned zdůraznil...
July 22, 2015 v 16.01
Demokracie jako systém institucionalizované NEodpovědnosti
Pokud bychom chtěli sestavit seznam problémů, které vidíme kolem sebe – a nepochybně je lze připsat právě politicko-ekonomické podobě systému, který na světě dnes máme – tedy DEMOKRACII – můžeme diskutovat o pořadí (a hledat shodu pohledu) zejména v následujících oblastech. Pokud máte další podstatnou oblast, doplňte mě:
1) Války a dokončování geopolitického přerozdělování planety pod jednotlivé mocenské (tj. finanční) skupiny
2) Zvyšující se sociální napětí, příčinou je zejména od 70. let prudce rostoucí nepoměr mezi příjmy bohatých a chudých, viz. mj. Giniho index (což by měly řešit autentické levicové strany, místo toho řeší problémy genderu, minorit aj.)
3) Ekologie, znečištění oceánů, horší kvalita ovzduší, potravin atd., rychlé vymírání živočišných druhů způsobené činností člověka, mj. ohrožení včel, neetická „výroba“ masa atd.
4) A možná je už problém i snížená schopnost lidské reprodukce (kvalita mužských spermií rychle klesá), natalita ve vyspělých zemích je často na úrovni 1,2 až 1,5, vyspělý svět vymírá
* * *
Systém demokracie má hlavně problém s nejasnou odpovědností. Teoreticky ji má občan, projevuje ji tím, když vybírá u voleb své zásupce, deleguje ji však na své poslance. V praxi však jakoukoliv odpovědnost poslanci nemají. Dokonce jsou přímo ze zákona za své činy neodpovědní.
Pokud se budeme ptát lidí kolem sebe, tak každý projeví v té či oné oblasti ihned obavu a bude chtít pomoci. Lidé projevují empatii a snaží se věci řešit. V praxi se to však děje s nepatrným účinkem. Ano, dobří lidé mnohde pomáhají, ale to pochopitelně nestačí.
Teprve až budeme mít kvalifikovaný seznam oblastí (viz můj pokus o něj výše), můžeme přemýšlet, jak kterou oblast řešit. Ty příčiny mohou být různé. A jakým systémem řízení společnosti.
Nový systém – který bude muset mít skvěle funkční a v sobě integrovanou schopnost lépe vychovávat a vzdělávat – by měl umět tyto problémy řešit. A, opakuji, zejména ten problém (ne)odpovědnosti.
1) Války a dokončování geopolitického přerozdělování planety pod jednotlivé mocenské (tj. finanční) skupiny
2) Zvyšující se sociální napětí, příčinou je zejména od 70. let prudce rostoucí nepoměr mezi příjmy bohatých a chudých, viz. mj. Giniho index (což by měly řešit autentické levicové strany, místo toho řeší problémy genderu, minorit aj.)
3) Ekologie, znečištění oceánů, horší kvalita ovzduší, potravin atd., rychlé vymírání živočišných druhů způsobené činností člověka, mj. ohrožení včel, neetická „výroba“ masa atd.
4) A možná je už problém i snížená schopnost lidské reprodukce (kvalita mužských spermií rychle klesá), natalita ve vyspělých zemích je často na úrovni 1,2 až 1,5, vyspělý svět vymírá
* * *
Systém demokracie má hlavně problém s nejasnou odpovědností. Teoreticky ji má občan, projevuje ji tím, když vybírá u voleb své zásupce, deleguje ji však na své poslance. V praxi však jakoukoliv odpovědnost poslanci nemají. Dokonce jsou přímo ze zákona za své činy neodpovědní.
Pokud se budeme ptát lidí kolem sebe, tak každý projeví v té či oné oblasti ihned obavu a bude chtít pomoci. Lidé projevují empatii a snaží se věci řešit. V praxi se to však děje s nepatrným účinkem. Ano, dobří lidé mnohde pomáhají, ale to pochopitelně nestačí.
Teprve až budeme mít kvalifikovaný seznam oblastí (viz můj pokus o něj výše), můžeme přemýšlet, jak kterou oblast řešit. Ty příčiny mohou být různé. A jakým systémem řízení společnosti.
Nový systém – který bude muset mít skvěle funkční a v sobě integrovanou schopnost lépe vychovávat a vzdělávat – by měl umět tyto problémy řešit. A, opakuji, zejména ten problém (ne)odpovědnosti.
Tato pasáž stojí za citaci:
»Už z řečeného snad jednoznačně vyplývá: demokracie sama není žádným řešením ryze lidských problémů. Současná demokracie ani nenutí, ani nemotivuje jednotlivce k tomu, aby se – ze své počáteční nevědomosti a omezenosti – vypracoval ke skutečně kvalitní a všestranně zralé osobnosti. Přesně naopak – současná demokracie je v podstatě nástrojem člověka k tomu, aby se takovéto náročné a obtížné cestě vlastní sebekultivace mohl vyhnout.«
Pomalu se posouváme… Podobně jako jeden z největších Moravanů, Jan Ámos Komenský, doporučoval výuku bez trestů, můžeme i my dnes, po staletích, kráčet dál v jeho šlépějích.
Člověka nelze za jeho jakkouliv nevyspělost trestat (nejde-li o bezpečí), lze mu jen ukazovat lepší cestu. – Toto je podstatné. Toto je zásadní.
Protože Komenský správně pochopil a doporučoval, že nejlepší metodou je vhodná motivace. Člověka pochválit a povzbudit. Myslím, že zejména skrze toto poznání jej lze zařadit mezi světové velikány.
A povzbudit a motivovat by se měli navzájem i čtenáři Deníku referendum :-) ne si vzájemně nadávat, když jsme u toho člověka, který se stává kvalitní a kuktivovanou osobností a věnuje svou energii sebevzdělávání.
Jak jste napsal v některém příspěvku výše, tak úroveň demokracie opravdu odpovídá úrovni voličů. V tomto smyslu je současný svět jen a pouze pravdivým obrazem nás všech. Jak jinak.
Ale hned to mohu také rozporovat. Vliv (nebo stopa, třeba i ekologická) každého člověka odpovídá jeho možnostem. Máme pocit, že bezdomovec je přítěží společnosti, ale příroda děkuje za každého člověka s tak nízkou ekologickou stopou. Naopak pláče kvůli každému "babišovi", "kellerovi", manažerovi nebo i studentovi, který létá letadlem sem a tam po světě a tím masivně spotřebovává jedinečné zdroje a z hlediska ekologie působí tisíceronásobně a více větší zátěž než uvedený bezdomovec.
A nejde jen o ekologii, každý, kdo má vůli, a třeba a zejména má i dědičnou výhodu konexí a bohatých statků, ovlivňuje podobu světa kolem výrazně více, než běžná pokladní v Lidlu (u nás plat do 13 tisíc hrubého, ve Švýcarsku 4000 CHF a více, tj. přes 105 tisíc Kč, mimochodem).
Tedy obraz tohoto světa sice je dokonalou sumou vlivů každého z nás, ale zároveň platí, že vliv některých jedinců je podstatně větší. Na to pozor.
Okřídlená věta že "každý má s nápravou začít nejprve sám u sebe" může být často hlavně lišáckým odváděním od problému. A dobří a hodní lidé se budou dále a dále zlepšovat, lumpové se budou v klidu smát.
A přestože si nedělám přehnané iluze třeba o nižších sociálních vrstvách a jejich etice, tak podobně si je nedělám ani o těch nejvyšších patrech naší společenské pyramidy. A ta pyramida existuje.
Takže by se nakonec mohlo stát, že i kdybychom si někde nějakým zázrakem třeba „půjčili“ opravdu osvícené učitele, tak by se i přesto mohlo stát, že třeba i 95 % dobře vzdělaných a vychovaných jedinců by bylo lehce převálcováno těmi, kdo mají odpovídající prostředky: totiž praktickou moc a hlavně k a p i t á l. Ne nadarmo tak Marx – přes kritiku nedovzdělanců nepochybně zásadní a velký filosof moderní doby – pojmenoval svou knihu.
A mohli bychom (bez rozvíjení konspirace, jen s fakty) dál pokračovat konstatováním, že i na americké bankovce je vyobrazena pyramida a nahoře má božské oko, jako symbol poznání atd…
»Už z řečeného snad jednoznačně vyplývá: demokracie sama není žádným řešením ryze lidských problémů. Současná demokracie ani nenutí, ani nemotivuje jednotlivce k tomu, aby se – ze své počáteční nevědomosti a omezenosti – vypracoval ke skutečně kvalitní a všestranně zralé osobnosti. Přesně naopak – současná demokracie je v podstatě nástrojem člověka k tomu, aby se takovéto náročné a obtížné cestě vlastní sebekultivace mohl vyhnout.«
Pomalu se posouváme… Podobně jako jeden z největších Moravanů, Jan Ámos Komenský, doporučoval výuku bez trestů, můžeme i my dnes, po staletích, kráčet dál v jeho šlépějích.
Člověka nelze za jeho jakkouliv nevyspělost trestat (nejde-li o bezpečí), lze mu jen ukazovat lepší cestu. – Toto je podstatné. Toto je zásadní.
Protože Komenský správně pochopil a doporučoval, že nejlepší metodou je vhodná motivace. Člověka pochválit a povzbudit. Myslím, že zejména skrze toto poznání jej lze zařadit mezi světové velikány.
A povzbudit a motivovat by se měli navzájem i čtenáři Deníku referendum :-) ne si vzájemně nadávat, když jsme u toho člověka, který se stává kvalitní a kuktivovanou osobností a věnuje svou energii sebevzdělávání.
Jak jste napsal v některém příspěvku výše, tak úroveň demokracie opravdu odpovídá úrovni voličů. V tomto smyslu je současný svět jen a pouze pravdivým obrazem nás všech. Jak jinak.
Ale hned to mohu také rozporovat. Vliv (nebo stopa, třeba i ekologická) každého člověka odpovídá jeho možnostem. Máme pocit, že bezdomovec je přítěží společnosti, ale příroda děkuje za každého člověka s tak nízkou ekologickou stopou. Naopak pláče kvůli každému "babišovi", "kellerovi", manažerovi nebo i studentovi, který létá letadlem sem a tam po světě a tím masivně spotřebovává jedinečné zdroje a z hlediska ekologie působí tisíceronásobně a více větší zátěž než uvedený bezdomovec.
A nejde jen o ekologii, každý, kdo má vůli, a třeba a zejména má i dědičnou výhodu konexí a bohatých statků, ovlivňuje podobu světa kolem výrazně více, než běžná pokladní v Lidlu (u nás plat do 13 tisíc hrubého, ve Švýcarsku 4000 CHF a více, tj. přes 105 tisíc Kč, mimochodem).
Tedy obraz tohoto světa sice je dokonalou sumou vlivů každého z nás, ale zároveň platí, že vliv některých jedinců je podstatně větší. Na to pozor.
Okřídlená věta že "každý má s nápravou začít nejprve sám u sebe" může být často hlavně lišáckým odváděním od problému. A dobří a hodní lidé se budou dále a dále zlepšovat, lumpové se budou v klidu smát.
A přestože si nedělám přehnané iluze třeba o nižších sociálních vrstvách a jejich etice, tak podobně si je nedělám ani o těch nejvyšších patrech naší společenské pyramidy. A ta pyramida existuje.
Takže by se nakonec mohlo stát, že i kdybychom si někde nějakým zázrakem třeba „půjčili“ opravdu osvícené učitele, tak by se i přesto mohlo stát, že třeba i 95 % dobře vzdělaných a vychovaných jedinců by bylo lehce převálcováno těmi, kdo mají odpovídající prostředky: totiž praktickou moc a hlavně k a p i t á l. Ne nadarmo tak Marx – přes kritiku nedovzdělanců nepochybně zásadní a velký filosof moderní doby – pojmenoval svou knihu.
A mohli bychom (bez rozvíjení konspirace, jen s fakty) dál pokračovat konstatováním, že i na americké bankovce je vyobrazena pyramida a nahoře má božské oko, jako symbol poznání atd…
July 22, 2015 v 18.07
Rusko a Čína – rivalové na geopolitické šachovnici. A je Evropa samostatná?
Dále mě překvapilo, pane Poláčku, když jste mě tak rychle smetl a z nějakého důvodu máte potřebu si mé myšlení oškatulkovat a zařadit do určité kategorie. To se ovšem v kultivované (demokratické) diskusi svému partnerovi opravdu nedělá (tím méně v diskusi, která se snaží ukazovat, jak je tento svět v nepořádku a měl by se více kultivovat):
»A nyní tedy učiňme skok k moderní době. Pane Rusku, zdá se že patříte do kategorie těch, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že země Západu nežijí ničím jiným nežli neustálým spřádáním zákeřných plánů o tom, jak zlikvidovat, či alespoň kolonizovat celou ruskou říši.
Takže, napřed k Vašemu tvrzení, že Západ prý uměle snížil cenu ropy, aby se Rusku snížil jeho příjmy za ni.«
(…vidíme jasně, že vláda USA, tedy spíše těžaři v USA, nehledí na maximalizaci svých zisků z časově v e l i c e omezených zásob ropy a místo toho mají jiný zájem, o tom již výše, ale pojďme dál…)
Abych to vysvětlil a uvedl na pravou míru. Jsem pevného názoru, že platí:
• Moc (tedy kapitál) nepadá lidem nikdy shůry jen tak, ale vždy o ni usilují všemi svými protředky a schopnostmi, buď vůlí a pílí – ale často i zločiny a násilím. Vůbec si netroufám odhadovat v jakém je poctivost versus zločin poměru.
(Pochopitelně známe též výhru v loterii, dědictví nebo nenadálý dar, jistě…)
• Pokud si vezmete globus, existuje na světě dnes jen několik skutečně velkých globálních hráčů, těmi jsou:
– USA
– Rusko
– Čína
– Japonsko
A vzhledem nedostatku informací ze zákulisí můžeme dnes jen spekulovat, nakolik je Evropa samostatná a nakolik spíše jen prodlouženou rukou zájmových (finančních) kruhů USA.
Zatím to vypadá, zdá se, že EU bez problémů plní vše, co se v USA vymyslí. O samostatné politice zde zřejmě nemůže být řeč.
Proto jsem docela udiven, že tak základní věc, jako snahu postupně ovládnout rozlehlé a na suroviny bohaté Rusko nechápete v historickém pohledu jako naprostou dějinnou zákonitost... Stačilo málo za Jelcina a Rusko svou suverenitu ztratilo.
Jistě by stálo za diskusi detailně určit jaké jsou znaky velmocí. – Určitě mezi základní patří nezávislost čili suverenita. K tomu však každá země potřebuje jediné:
Kapitál. Finanční kapitál.
Ten, kdo má finanční kapitál si může zajistit lidský kapitál, podobně i funkční a výkonnou ekonomiku a konečně i silnou armádu. Tu má nyní nově i Japonsko.
Co je svět světem vždy platilo, a vy historii znáte, pane Poláčku, že historie je historií válek, tedy historií pokusů o zvětšování panství a moci. Nebo alespoň o udržení moci.
Pokud pomineme Japonsko a Čínu, je na globální šachovnici jen Rusko a USA. Myslím, že je docela logické, že sledujeme právě soupeření USA a Ruska.
Otázka, kdo je silnější, kdo má větší globální moc a kdo se brání, o tom přece není pochyb.
Navíc je tu další zásadní problém a tím je Čína. Pokud by třeba Západ během 10 let ovládl Rusko, pokud by kontroloval i Japonsko, může být rozložení geopolitických sil vzhledem k Číně ze strany finančních (mocenských) elit Západu vnímáno jako mnohem lepší postavení.
Velice se obávám, že svět opravdu mnohem více utvářejí uvedené masivní geopolitické zájmy, než naše přání a cizelování pojmu demokracie nebo navrhování jiného uspořádání při řízení společnosti v této letní diskusi na stránkách Deníku referendum.
»A nyní tedy učiňme skok k moderní době. Pane Rusku, zdá se že patříte do kategorie těch, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že země Západu nežijí ničím jiným nežli neustálým spřádáním zákeřných plánů o tom, jak zlikvidovat, či alespoň kolonizovat celou ruskou říši.
Takže, napřed k Vašemu tvrzení, že Západ prý uměle snížil cenu ropy, aby se Rusku snížil jeho příjmy za ni.«
(…vidíme jasně, že vláda USA, tedy spíše těžaři v USA, nehledí na maximalizaci svých zisků z časově v e l i c e omezených zásob ropy a místo toho mají jiný zájem, o tom již výše, ale pojďme dál…)
Abych to vysvětlil a uvedl na pravou míru. Jsem pevného názoru, že platí:
• Moc (tedy kapitál) nepadá lidem nikdy shůry jen tak, ale vždy o ni usilují všemi svými protředky a schopnostmi, buď vůlí a pílí – ale často i zločiny a násilím. Vůbec si netroufám odhadovat v jakém je poctivost versus zločin poměru.
(Pochopitelně známe též výhru v loterii, dědictví nebo nenadálý dar, jistě…)
• Pokud si vezmete globus, existuje na světě dnes jen několik skutečně velkých globálních hráčů, těmi jsou:
– USA
– Rusko
– Čína
– Japonsko
A vzhledem nedostatku informací ze zákulisí můžeme dnes jen spekulovat, nakolik je Evropa samostatná a nakolik spíše jen prodlouženou rukou zájmových (finančních) kruhů USA.
Zatím to vypadá, zdá se, že EU bez problémů plní vše, co se v USA vymyslí. O samostatné politice zde zřejmě nemůže být řeč.
Proto jsem docela udiven, že tak základní věc, jako snahu postupně ovládnout rozlehlé a na suroviny bohaté Rusko nechápete v historickém pohledu jako naprostou dějinnou zákonitost... Stačilo málo za Jelcina a Rusko svou suverenitu ztratilo.
Jistě by stálo za diskusi detailně určit jaké jsou znaky velmocí. – Určitě mezi základní patří nezávislost čili suverenita. K tomu však každá země potřebuje jediné:
Kapitál. Finanční kapitál.
Ten, kdo má finanční kapitál si může zajistit lidský kapitál, podobně i funkční a výkonnou ekonomiku a konečně i silnou armádu. Tu má nyní nově i Japonsko.
Co je svět světem vždy platilo, a vy historii znáte, pane Poláčku, že historie je historií válek, tedy historií pokusů o zvětšování panství a moci. Nebo alespoň o udržení moci.
Pokud pomineme Japonsko a Čínu, je na globální šachovnici jen Rusko a USA. Myslím, že je docela logické, že sledujeme právě soupeření USA a Ruska.
Otázka, kdo je silnější, kdo má větší globální moc a kdo se brání, o tom přece není pochyb.
Navíc je tu další zásadní problém a tím je Čína. Pokud by třeba Západ během 10 let ovládl Rusko, pokud by kontroloval i Japonsko, může být rozložení geopolitických sil vzhledem k Číně ze strany finančních (mocenských) elit Západu vnímáno jako mnohem lepší postavení.
Velice se obávám, že svět opravdu mnohem více utvářejí uvedené masivní geopolitické zájmy, než naše přání a cizelování pojmu demokracie nebo navrhování jiného uspořádání při řízení společnosti v této letní diskusi na stránkách Deníku referendum.
July 22, 2015 v 18.43
Variace na vejce a slepici: Lepší učitele udělá až lepší systém. Ale kdo jej prosadí?
Píšete: »…i všichni ti učitelé a vychovatelé jsou sami produkty p r á v ě těch deformovaných společenských poměrů, které chceme odstranit. Je-li špatný celý komplex společenských vztahů, pak nám bude přirozeně produkovat stejně tak postižené učitele a vychovatele; od nich tedy v žádném případě nelze očekávat, že zrovna oni by mohli být schopni mladou generaci vychovávat k něčemu lepšímu, nežli co jsou oni sami.
Takže: chceme-li opravdu změnit společnost (a tedy samotného člověka) k lepšímu, musíme změnit samotné základy existence této společnosti.«
Pokud bych byl totalitní diktátor, tak bych Václavu Moravcovi dal befelem toto téma a bylo by v ČT a OVM tak dlouho, až by se to změnilo. Jinak by šel na Sibiř :-)
Ano, zde je ten problém. Takže co s ním?
Je to opravdu otázka, kde vidět konec klubka, kde začít vidět světlo na konci tunelu.
Docela se shodujeme a já s tím nemám problém, když konstatujete, že lepší učitelé v tomto systému vzniknout nemohou, protože je tu tento systém. O něm jsme se vyjádřili oba podobně nelichotivě.
Souhlasím s vámi, že postoje i chování občanů společenský systém a jeho nastavení do značné míry – jistě nikdy ne kompletně – určuje.
Jako matematik nemám problém vnímat svět takto statisticky. Přestože si všichni myslíme, že máme svobodu a jsme svéprávné bytosti, v konečné sumě jsme jako lidé prostě a jen funkcí kvality školského systému.
Ale dále i výchovy rodičů stejně jako vlivu médií.
Když jsme zde měli ten spor o to ruské letadlo, které se začalo vyrábět někdy od roku 1936, chvíli jsem přemýšlel, kde se v Rusku vlastně vzala ta vzdělanost. Ti ruští technici se asi vše jen těžko naučili po roce 1917 (tedy ani ne 20 let po VŘSR). Nebo ano?
Nebylo by špatné si přečíst životopis právě takového Petljakova. Zjistit, kde se vzaly ty schopnosti…
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Michajlovi%C4%8D_Petljakov
Navíc, kde by vzali bolševici ty učitele těch techniků atd. Zdá se tedy, že ještě i carské Rusko mělo své nepochybné kvality, které nastavily v pozdější již sovětské ruské společnosti překvapivě vysokou kvalitu vzdělanosti. A kdo trochu zná ruské poměry, ví, že i v době SSSR bylo zvykem, že člověk potkával v parku studenty recitující básně atd.
A když si vzpomeneme na dobu před rokem 1989 u nás, tak se zřejmě ukazuje, že právě v lehce totalitní společnosti se může část lidí uchýlit k četbě a vzdělanosti jako způsobu, jak lépe a plněji prožít svůj život, kdežto v bohaté a zcela svobodné společnosti zřejmě snadněji nastane příklon k bezbřehému konzumerismu. Nevím, možná.
V ČR došlo od roku 1989 zejména v matematice k obrovskému propadu, možná to lze přičíst na vrub počítačové éry, ale ty jsou všude na světě a my se ve světovém pořadí opravdu hodně propadli.
Tedy lze konstatovat, že více svobody a konzumerismu opravdu vede k hloupnutí společnosti. Vím, že toto budou mnozí rozporovat… Nebo je to jen chyba malých českých politiků?
Netuším, do jaké míry byla ruská (i technická) vzdělanost výsledkem carského či bolševického totalitního systému ve výše uvedeném smyslu a nakolik jen nutností a záchranou před gulagem.
Nicméně pokud budu souhlasit, že potřebujeme lepšího nového člověka (nepochybně), pokud se shodneme na nutnosti dohodnout se na pravidlech jiného systému (byť zatím jeho přesné kontury neznáme), tak pak stále máme ten zásadní problém:
Kdo a jak jej zavede?
• Vyšší moc
• Radikální revoluční skupina
• Lidé sami skrze demokratickou volbu (tuto možnost jsme jako v praxi nefunkční zavrhnuli)
– A toto je náš současný stav poznání. Nyní se můžeme každý podle svého naturelu snažit uvidět schůdnou cestu.
Na rozdíl od pana Přibáně si myslím, že je nutné neustále usilovat o onen Zlatý úsvit. A když to nebudeme dělat my, na základě našeho poznání, budou to dělat jiní – a po svém. Což, zdá se, panu Přibáňovi už tolik nevadí (mocenské elity USA, mocenské čínské elity atd.).
Takže: chceme-li opravdu změnit společnost (a tedy samotného člověka) k lepšímu, musíme změnit samotné základy existence této společnosti.«
Pokud bych byl totalitní diktátor, tak bych Václavu Moravcovi dal befelem toto téma a bylo by v ČT a OVM tak dlouho, až by se to změnilo. Jinak by šel na Sibiř :-)
Ano, zde je ten problém. Takže co s ním?
Je to opravdu otázka, kde vidět konec klubka, kde začít vidět světlo na konci tunelu.
Docela se shodujeme a já s tím nemám problém, když konstatujete, že lepší učitelé v tomto systému vzniknout nemohou, protože je tu tento systém. O něm jsme se vyjádřili oba podobně nelichotivě.
Souhlasím s vámi, že postoje i chování občanů společenský systém a jeho nastavení do značné míry – jistě nikdy ne kompletně – určuje.
Jako matematik nemám problém vnímat svět takto statisticky. Přestože si všichni myslíme, že máme svobodu a jsme svéprávné bytosti, v konečné sumě jsme jako lidé prostě a jen funkcí kvality školského systému.
Ale dále i výchovy rodičů stejně jako vlivu médií.
Když jsme zde měli ten spor o to ruské letadlo, které se začalo vyrábět někdy od roku 1936, chvíli jsem přemýšlel, kde se v Rusku vlastně vzala ta vzdělanost. Ti ruští technici se asi vše jen těžko naučili po roce 1917 (tedy ani ne 20 let po VŘSR). Nebo ano?
Nebylo by špatné si přečíst životopis právě takového Petljakova. Zjistit, kde se vzaly ty schopnosti…
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Michajlovi%C4%8D_Petljakov
Navíc, kde by vzali bolševici ty učitele těch techniků atd. Zdá se tedy, že ještě i carské Rusko mělo své nepochybné kvality, které nastavily v pozdější již sovětské ruské společnosti překvapivě vysokou kvalitu vzdělanosti. A kdo trochu zná ruské poměry, ví, že i v době SSSR bylo zvykem, že člověk potkával v parku studenty recitující básně atd.
A když si vzpomeneme na dobu před rokem 1989 u nás, tak se zřejmě ukazuje, že právě v lehce totalitní společnosti se může část lidí uchýlit k četbě a vzdělanosti jako způsobu, jak lépe a plněji prožít svůj život, kdežto v bohaté a zcela svobodné společnosti zřejmě snadněji nastane příklon k bezbřehému konzumerismu. Nevím, možná.
V ČR došlo od roku 1989 zejména v matematice k obrovskému propadu, možná to lze přičíst na vrub počítačové éry, ale ty jsou všude na světě a my se ve světovém pořadí opravdu hodně propadli.
Tedy lze konstatovat, že více svobody a konzumerismu opravdu vede k hloupnutí společnosti. Vím, že toto budou mnozí rozporovat… Nebo je to jen chyba malých českých politiků?
Netuším, do jaké míry byla ruská (i technická) vzdělanost výsledkem carského či bolševického totalitního systému ve výše uvedeném smyslu a nakolik jen nutností a záchranou před gulagem.
Nicméně pokud budu souhlasit, že potřebujeme lepšího nového člověka (nepochybně), pokud se shodneme na nutnosti dohodnout se na pravidlech jiného systému (byť zatím jeho přesné kontury neznáme), tak pak stále máme ten zásadní problém:
Kdo a jak jej zavede?
• Vyšší moc
• Radikální revoluční skupina
• Lidé sami skrze demokratickou volbu (tuto možnost jsme jako v praxi nefunkční zavrhnuli)
– A toto je náš současný stav poznání. Nyní se můžeme každý podle svého naturelu snažit uvidět schůdnou cestu.
Na rozdíl od pana Přibáně si myslím, že je nutné neustále usilovat o onen Zlatý úsvit. A když to nebudeme dělat my, na základě našeho poznání, budou to dělat jiní – a po svém. Což, zdá se, panu Přibáňovi už tolik nevadí (mocenské elity USA, mocenské čínské elity atd.).
JP
July 23, 2015 v 13.35
Takže napřed ještě k té ropě: ano, USA se staly největším producentem ropy - to ale právě jenom díky tomu frackingu. Ze strany arabských zemí bylo tedy jenom logické, aby proti tomu učinily svá protiopatření, a získaly zpátky svůj monopol. Výhradně za tím účelem, aby pak opět mohly z v ý š i t ceny ropy. Jak už jsem zmínil, dosáhly v tom skutečně určitých úspěchů. Na strané druhé USA právě teď objevily nová ložiska - takže se už od příštího týdne čeká další zlevnění ropy.
USA nemají důvod levné ceny ropy nějak uměle produkovat s ohledem na Rusko - Američané největší část své ropné produkce spotřebují samy, a levná ropa je velmi vítanou injekcí pro jejich ekonomiku.
---------------------------------------------
Geopolitické vztahy: nu ano, velmoci spolu vždycky tak či onak budou soupeřit o dominanci. Na druhé straně je opravdu velmi zavádějící (byť i velmi oblíbené), veškeré mezinárodní dění převádět a redukovat j e n o m na holé mocenské boje.
Opakuji ještě jednou: po pádu komunistického režimu byl celý západní svět nové Rusko přivítat do svého společenství jako nového člena svého vlastního světa, s liberálně demokratickým politickým systémem a s volnou tržní ekonomikou. A v tomto směru Západ také Rusku poskytl velmi podstatnou podporu. - Kdyby USA chtěly Rusko nějak "vygumovat", měly by k tomu právě v té době panujícího chaosu v Rusku naprosto jiné, a mnohem účinnější prostředky. Jenže, bylo to právě Rusko samotné, které - především za Putinovy vlády - začalo čím dál tím opouštět cestu liberální demokracie. A bylo to právě Rusko, které se začalo snažit obnovit své dřívější impérium. Vše jak známo nakonec vyvrcholilo případem Ukrajiny: ta se napřed chtěla orientovat na Západ (požádala dokonce o přijetí do NATO, ale byla fakticky odmítnuta) - aby se pak (zjevně na nátlak Ruska) přiklonila k němu. Totiž jeho vedení (stejně tak autoritativní a nedemokratické jako to ruské). Toto přivázání se k Rusku však odmítl ukrajinský lid (či alespoň jeho podstatná část) - výsledkem toho byl Maidan. - Jak je možno z toho konstruovat tézi, že "co pak Rusku zbývalo jiného, nežli anektovat Krym", je mi opravdu naprostou záhadou.
V každém případě: ty vztahy Západ - Rusko (a tedy v žádném případě pouze USA - Rusko) se jednoznačně vyhrotily až právě agresí Ruska proti Ukrajině. Kdyby k této agresi nedošlo, nebyly by žádné sankce proti Rusku; a nebylo by tedy ani sebemenšího důvodu konstruovat nějaké teorie o "ropné válce" proti Rusku.
USA nemají důvod levné ceny ropy nějak uměle produkovat s ohledem na Rusko - Američané největší část své ropné produkce spotřebují samy, a levná ropa je velmi vítanou injekcí pro jejich ekonomiku.
---------------------------------------------
Geopolitické vztahy: nu ano, velmoci spolu vždycky tak či onak budou soupeřit o dominanci. Na druhé straně je opravdu velmi zavádějící (byť i velmi oblíbené), veškeré mezinárodní dění převádět a redukovat j e n o m na holé mocenské boje.
Opakuji ještě jednou: po pádu komunistického režimu byl celý západní svět nové Rusko přivítat do svého společenství jako nového člena svého vlastního světa, s liberálně demokratickým politickým systémem a s volnou tržní ekonomikou. A v tomto směru Západ také Rusku poskytl velmi podstatnou podporu. - Kdyby USA chtěly Rusko nějak "vygumovat", měly by k tomu právě v té době panujícího chaosu v Rusku naprosto jiné, a mnohem účinnější prostředky. Jenže, bylo to právě Rusko samotné, které - především za Putinovy vlády - začalo čím dál tím opouštět cestu liberální demokracie. A bylo to právě Rusko, které se začalo snažit obnovit své dřívější impérium. Vše jak známo nakonec vyvrcholilo případem Ukrajiny: ta se napřed chtěla orientovat na Západ (požádala dokonce o přijetí do NATO, ale byla fakticky odmítnuta) - aby se pak (zjevně na nátlak Ruska) přiklonila k němu. Totiž jeho vedení (stejně tak autoritativní a nedemokratické jako to ruské). Toto přivázání se k Rusku však odmítl ukrajinský lid (či alespoň jeho podstatná část) - výsledkem toho byl Maidan. - Jak je možno z toho konstruovat tézi, že "co pak Rusku zbývalo jiného, nežli anektovat Krym", je mi opravdu naprostou záhadou.
V každém případě: ty vztahy Západ - Rusko (a tedy v žádném případě pouze USA - Rusko) se jednoznačně vyhrotily až právě agresí Ruska proti Ukrajině. Kdyby k této agresi nedošlo, nebyly by žádné sankce proti Rusku; a nebylo by tedy ani sebemenšího důvodu konstruovat nějaké teorie o "ropné válce" proti Rusku.
JP
A teď tedy k těm skutečně podstatným záležitostem.
Takže, oba se shodneme v každém případě na tom, že
1. stávající způsob existence tohoto světa je značně neuspokojivý;
2. demokracie očividně není schopna, tento stav zásadně změnit.
Otázka je: co s tím; kde nalézt reálný základ pro opravdu substanciální změnu.
Vy tuto otázku kladete v té formě, k d o by tuto změnu mohl přivodit respektive prosadit:
• Vyšší moc
• Radikální revoluční skupina
• Lidé sami skrze demokratickou volbu (tuto možnost jsme jako v praxi nefunkční zavrhnuli)
Především, základní otázka nestojí tak, k d o tuto změnu přivodí, nýbrž c o, tedy jaké reálné změny respektive vývojové tendence uvnitř společnosti.
Ale budiž, zůstaňme u té otázky jak byla položena; v tomto případě odpověď v podstatě nemůže znít jinak nežli takto:
v š e c h n y tyto tři faktory se musí spojit dohromady.
Radikální revoluční skupina: ano, v podstatě každá podstatná změna společenských poměrů probíhá respektive je prosazena relativně úzkou vrstvou či skupinou radikálních aktivistů - ať to byli prvotní křesťané, ať to byli francouzští revolucionáři, ať to byli ruští bolševici. Ten "předvoj revoluce" tady opravdu musí být.
Na straně druhé, natolik závažnou, substanciální změnu veškerých společenských vztahů, jakou teď máme na mysli, nemůže nějaká relativně omezená skupinka provést jenom ze své vlastní vůle. Jenom proto, že se jim prostě "zachtělo". Takováto změna - má-li se osvědčit jako trvalá a efektivní - musí mít daleko nosnější základnu.
Takže: nakonec taková změna musí být i "demokratická" - ne sice nutně ve formálnědemokratickém smyslu, že by by musela být odhlasovaná nějakým referendem apod.; ale, musí být nakonec vnitřně a k c e p t o v a n á naprostou většinou populace.
Otázkou je, za jakých okolností by taková změna mohla být akceptovaná touto lidovou většinou; a tady se dostáváme k onomu třetímu faktoru, totiž k oné "vyšší moci".
Přičemž, ten pojem "vyšší moc" tu používáme ve zcela obecném, neutrálním smyslu, jakožto "vis maior". Zkrátka: abychom mohli provést natolik zásadní změnu ve společenských vztazích, v životě společnosti, musí tady už předtím (přinejmenším jako potenciál) dány o b j e k t i v n í podmínky pro takovouto změnu.
Jako příklad dám ono už zmíněné křesťanství.
Tradičně se nástup (a vítězný pochod) křesťanství pojímá jako dílo v prvé řadě jednoho exkluzivního jednotlivce (Ježíše Krista), následně pak jeho radikálních vyznavačů, o kterých už byla řeč. Čili, podle této představy se křesťanství prosadilo jenom čistě silou své ideje, a entusiasmem jeho šiřitelů.
Při tomto pohledu se zapomíná na dva zcela zásadní faktory: křesťanství by se nikdy takovýmto způsobem nerozšířilo, kdyby nebylo akceptováno samotnými lidmi - kdyby tedy neoslovilo něco velmi podstatného z jejich vlastní existence. Ano, křesťanství bylo sice namnoze šířeno čirým násilím, ohněm a mečem - a v tomto smyslu samozřejmě "nedemokraticky". Nicméně, následně ho právě onen "demos" akceptoval, přijal za své - a tedy ho v fakticky demokraticky legitimoval.
A za druhé: tato nová idea mohla tu duši lidu obecného oslovit jenom a jedině proto, že v předchozí době už došlo k velmi r e á l n ý m změnám v objektivních podmínkách života tehdejších lidí. Na místo původních kmenových společenství nastupovaly nové, velké, univerzalistické říše, které potřebovaly stejně tak univerzalistickou, jednotící duchovní ideu pro své národnostně heterogenní obyvatelstvo. A stejně tak změny v produkci a v obchodním styku původně barbarské myšlení o vítězství pěsti a meče pomalu přinášely potřebu stabilních společenských vztahů, s alespoň základním respektem vůči lidské bytosti.
- Takže, tohle všechno dohromady byla ta "vyšší moc", která připravila půdu pro nástup křesťanství, jakožto nové evropské vůdčí duchovní ideje.
Tolik tedy k věci pro tuto chvíli.
Takže, oba se shodneme v každém případě na tom, že
1. stávající způsob existence tohoto světa je značně neuspokojivý;
2. demokracie očividně není schopna, tento stav zásadně změnit.
Otázka je: co s tím; kde nalézt reálný základ pro opravdu substanciální změnu.
Vy tuto otázku kladete v té formě, k d o by tuto změnu mohl přivodit respektive prosadit:
• Vyšší moc
• Radikální revoluční skupina
• Lidé sami skrze demokratickou volbu (tuto možnost jsme jako v praxi nefunkční zavrhnuli)
Především, základní otázka nestojí tak, k d o tuto změnu přivodí, nýbrž c o, tedy jaké reálné změny respektive vývojové tendence uvnitř společnosti.
Ale budiž, zůstaňme u té otázky jak byla položena; v tomto případě odpověď v podstatě nemůže znít jinak nežli takto:
v š e c h n y tyto tři faktory se musí spojit dohromady.
Radikální revoluční skupina: ano, v podstatě každá podstatná změna společenských poměrů probíhá respektive je prosazena relativně úzkou vrstvou či skupinou radikálních aktivistů - ať to byli prvotní křesťané, ať to byli francouzští revolucionáři, ať to byli ruští bolševici. Ten "předvoj revoluce" tady opravdu musí být.
Na straně druhé, natolik závažnou, substanciální změnu veškerých společenských vztahů, jakou teď máme na mysli, nemůže nějaká relativně omezená skupinka provést jenom ze své vlastní vůle. Jenom proto, že se jim prostě "zachtělo". Takováto změna - má-li se osvědčit jako trvalá a efektivní - musí mít daleko nosnější základnu.
Takže: nakonec taková změna musí být i "demokratická" - ne sice nutně ve formálnědemokratickém smyslu, že by by musela být odhlasovaná nějakým referendem apod.; ale, musí být nakonec vnitřně a k c e p t o v a n á naprostou většinou populace.
Otázkou je, za jakých okolností by taková změna mohla být akceptovaná touto lidovou většinou; a tady se dostáváme k onomu třetímu faktoru, totiž k oné "vyšší moci".
Přičemž, ten pojem "vyšší moc" tu používáme ve zcela obecném, neutrálním smyslu, jakožto "vis maior". Zkrátka: abychom mohli provést natolik zásadní změnu ve společenských vztazích, v životě společnosti, musí tady už předtím (přinejmenším jako potenciál) dány o b j e k t i v n í podmínky pro takovouto změnu.
Jako příklad dám ono už zmíněné křesťanství.
Tradičně se nástup (a vítězný pochod) křesťanství pojímá jako dílo v prvé řadě jednoho exkluzivního jednotlivce (Ježíše Krista), následně pak jeho radikálních vyznavačů, o kterých už byla řeč. Čili, podle této představy se křesťanství prosadilo jenom čistě silou své ideje, a entusiasmem jeho šiřitelů.
Při tomto pohledu se zapomíná na dva zcela zásadní faktory: křesťanství by se nikdy takovýmto způsobem nerozšířilo, kdyby nebylo akceptováno samotnými lidmi - kdyby tedy neoslovilo něco velmi podstatného z jejich vlastní existence. Ano, křesťanství bylo sice namnoze šířeno čirým násilím, ohněm a mečem - a v tomto smyslu samozřejmě "nedemokraticky". Nicméně, následně ho právě onen "demos" akceptoval, přijal za své - a tedy ho v fakticky demokraticky legitimoval.
A za druhé: tato nová idea mohla tu duši lidu obecného oslovit jenom a jedině proto, že v předchozí době už došlo k velmi r e á l n ý m změnám v objektivních podmínkách života tehdejších lidí. Na místo původních kmenových společenství nastupovaly nové, velké, univerzalistické říše, které potřebovaly stejně tak univerzalistickou, jednotící duchovní ideu pro své národnostně heterogenní obyvatelstvo. A stejně tak změny v produkci a v obchodním styku původně barbarské myšlení o vítězství pěsti a meče pomalu přinášely potřebu stabilních společenských vztahů, s alespoň základním respektem vůči lidské bytosti.
- Takže, tohle všechno dohromady byla ta "vyšší moc", která připravila půdu pro nástup křesťanství, jakožto nové evropské vůdčí duchovní ideje.
Tolik tedy k věci pro tuto chvíli.
»USA nemají důvod levné ceny ropy nějak uměle produkovat s ohledem na Rusko - Američané největší část své ropné produkce spotřebují samy, a levná ropa je velmi vítanou injekcí pro jejich ekonomiku.«
Tomu nerozumím:
• V USA není nějaký státně-ekonomický systém, ale volný trh. Tj. zájem těžařů je tržní, maximalizovat zisk. Nikoliv nějak ekonomicky pomáhat nebo tedy dotovat nějakou zemi, byť vlastní., tj. právě USA.
• Máme tedy vedle sebe dvě hypotézy, měli bychom mít nějakou metodu, jak rozpoznat, která je logičtější.
• POKUD umí vláda USA snížit cenu pro to, aby měla zajištěny levné dodávky ropy pro domácí spotřebitele, jak se domníváte, tak zcela stejně může manipulovat cenou ropy z jiných důvodů. Protože konečnému spotřebiteli je srdečně jedno, zda jezdí na ropu z USA nebo odjinud. Cena dopravy asi nebude hrát velkou roli pi objemu tankeru...
Vy máte názor, že světová těžba ropy nemá tendenci ke kartelizaci, tedy že světoví těžaři (OPEC, USA...) se nechtějí sejít proto, aby společně snížili objem těžby třeba o 10-15 %, což by vystřelilo cenu z 50-60 dolarů prakticky obratem na 80 dolarů a více. Nelze očekávat, že Rusko, Irán či Venezuela by chybějí objem ihned snadno doplnili, takové rezervy v těžbě – domnívám se – nemají.
Jinými slovy tvrdím, že z hlediska maximalizace zisku by bylo mnohem logičtější, pokud by se země těžící ropu spolu dohodli na snížení objemu těžby. Jednak by měli stejné, nebo vyší zisky (!) to za prvé, a hlavně by si část ropy uchovali pro časy budoucí. A to nebude tak dlouho trvat, protože přes nová naleziště budeme právě na konci této dekády nebo v dekádě příští na vrcholu těžby ropy (peak oil).
Proto mám n á z o r, že USA mají schopnost manipulovat světovou cenou ropy. Proč?
1) Protože USA jsou světovou geopolitickou velmocí číslo jedna. A nejsou jí pro nic za nic. Prostě jsem přesvědčen, že tu moc ovlivnit cenu ropy mají.
Shodneme se, že je to v technických možnostech vlády USA? Pane Poláčku? Tedy p o k u d by vláda chtěla, tak to dokáže?
2) Z hlediska vlády USA je podstatnější ekonomické oslabení Ruska, nebo lepší ekonomická bilance dolaru? Já myslím, že USA a FED ve skutečnosti nemají ekonomické problémy. S tím dluhy nesouvisejí.
Atd.
Možná lze např. přemýšlet, které názory na proruském webu Aeronet jsou relevantní a co smyšlenky:
http://aeronet.cz/news/hlavni-sankce-proti-rusku-nizke-ceny-ropy-saudska-arabie-ve-sluzbach-usa-stejne-jako-pri-rozpadu-sovetskeho-svazu-chceme-li-znicit-cinu-ceny-ropy-zvysime-chceme-li-znicit-rusko-ceny-ropy-snizim/
Dále si můžeme dohledat snad seriózní zdroj tento:
Sankce a ceny ropy dál sráží ruskou ekonomiku, její propad zrychlil – http://zpravy.e15.cz/burzy-a-trhy/makroekonomicka-data/sankce-a-ceny-ropy-dal-srazi-ruskou-ekonomiku-jeji-propad-zrychlil-1204003#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink
K tomu samozřejmě pomohly i jednání s Íránem:
»Světové ceny ropy klesly v reakci na dohodu zhruba o dvě procenta. Cena severomořské ropy Brent poklesla o více než dolar a pohybovala se pod 57 dolary za barel. Americká lehká ropa West Texas Intermediate (WTI) zlevnila také o více než dolar a dostala se do blízkosti 51 dolarů za barel.
Íránský vývoz ropy se v důsledku sankcí snížil téměř o polovinu na zhruba milion barelů denně. Analytici podle průzkumu agentury Reuters předpokládají, že díky ohlášené dohodě by mohl během jednoho roku stoupnout až o 60 procent.«
Více zde:
http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/iran-dohoda/r~7887ec8c294911e593f4002590604f2e/
Pro mě je evidentní, že cena ropy je velké politikum, mj. má zásadní vliv i na tempo ekonomiky. Již malé zvýšení ceny ropy citelně snižuje růst.
Tomu nerozumím:
• V USA není nějaký státně-ekonomický systém, ale volný trh. Tj. zájem těžařů je tržní, maximalizovat zisk. Nikoliv nějak ekonomicky pomáhat nebo tedy dotovat nějakou zemi, byť vlastní., tj. právě USA.
• Máme tedy vedle sebe dvě hypotézy, měli bychom mít nějakou metodu, jak rozpoznat, která je logičtější.
• POKUD umí vláda USA snížit cenu pro to, aby měla zajištěny levné dodávky ropy pro domácí spotřebitele, jak se domníváte, tak zcela stejně může manipulovat cenou ropy z jiných důvodů. Protože konečnému spotřebiteli je srdečně jedno, zda jezdí na ropu z USA nebo odjinud. Cena dopravy asi nebude hrát velkou roli pi objemu tankeru...
Vy máte názor, že světová těžba ropy nemá tendenci ke kartelizaci, tedy že světoví těžaři (OPEC, USA...) se nechtějí sejít proto, aby společně snížili objem těžby třeba o 10-15 %, což by vystřelilo cenu z 50-60 dolarů prakticky obratem na 80 dolarů a více. Nelze očekávat, že Rusko, Irán či Venezuela by chybějí objem ihned snadno doplnili, takové rezervy v těžbě – domnívám se – nemají.
Jinými slovy tvrdím, že z hlediska maximalizace zisku by bylo mnohem logičtější, pokud by se země těžící ropu spolu dohodli na snížení objemu těžby. Jednak by měli stejné, nebo vyší zisky (!) to za prvé, a hlavně by si část ropy uchovali pro časy budoucí. A to nebude tak dlouho trvat, protože přes nová naleziště budeme právě na konci této dekády nebo v dekádě příští na vrcholu těžby ropy (peak oil).
Proto mám n á z o r, že USA mají schopnost manipulovat světovou cenou ropy. Proč?
1) Protože USA jsou světovou geopolitickou velmocí číslo jedna. A nejsou jí pro nic za nic. Prostě jsem přesvědčen, že tu moc ovlivnit cenu ropy mají.
Shodneme se, že je to v technických možnostech vlády USA? Pane Poláčku? Tedy p o k u d by vláda chtěla, tak to dokáže?
2) Z hlediska vlády USA je podstatnější ekonomické oslabení Ruska, nebo lepší ekonomická bilance dolaru? Já myslím, že USA a FED ve skutečnosti nemají ekonomické problémy. S tím dluhy nesouvisejí.
Atd.
Možná lze např. přemýšlet, které názory na proruském webu Aeronet jsou relevantní a co smyšlenky:
http://aeronet.cz/news/hlavni-sankce-proti-rusku-nizke-ceny-ropy-saudska-arabie-ve-sluzbach-usa-stejne-jako-pri-rozpadu-sovetskeho-svazu-chceme-li-znicit-cinu-ceny-ropy-zvysime-chceme-li-znicit-rusko-ceny-ropy-snizim/
Dále si můžeme dohledat snad seriózní zdroj tento:
Sankce a ceny ropy dál sráží ruskou ekonomiku, její propad zrychlil – http://zpravy.e15.cz/burzy-a-trhy/makroekonomicka-data/sankce-a-ceny-ropy-dal-srazi-ruskou-ekonomiku-jeji-propad-zrychlil-1204003#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink
K tomu samozřejmě pomohly i jednání s Íránem:
»Světové ceny ropy klesly v reakci na dohodu zhruba o dvě procenta. Cena severomořské ropy Brent poklesla o více než dolar a pohybovala se pod 57 dolary za barel. Americká lehká ropa West Texas Intermediate (WTI) zlevnila také o více než dolar a dostala se do blízkosti 51 dolarů za barel.
Íránský vývoz ropy se v důsledku sankcí snížil téměř o polovinu na zhruba milion barelů denně. Analytici podle průzkumu agentury Reuters předpokládají, že díky ohlášené dohodě by mohl během jednoho roku stoupnout až o 60 procent.«
Více zde:
http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/iran-dohoda/r~7887ec8c294911e593f4002590604f2e/
Pro mě je evidentní, že cena ropy je velké politikum, mj. má zásadní vliv i na tempo ekonomiky. Již malé zvýšení ceny ropy citelně snižuje růst.
»Opakuji ještě jednou: po pádu komunistického režimu byl celý západní svět nové Rusko přivítat do svého společenství jako nového člena svého vlastního světa, s liberálně demokratickým politickým systémem a s volnou tržní ekonomikou.«
Pane Poláčku, zde opravu vnímám zcela jiný kontext, navíc jsem při veškeré skromnosti názoru, že jej přece jen opírám o správně vybranou databázi faktů z pečlivě vybíraných zdrojů (vždy přemýšlím, nakolik lze zdroji důvěřovat, kdo jej platí atd.) a nikoliv o mainstreamem stále omílanou jednostrannou a neobjektivní a stále hůře udržitelnou propagandu. – Což je prostě objektivní fakt.
1) V prvé řadě je faktem, že Gorbačov (kterého znal celý Dlabačov) rozpustil d o b r o v o l n ě ruské impérium. Do té doby zde byla sice relativně klidná (dnešníma očima viděno), ale přece jen studená válka.
Míra vojenské agresivity od roku 1945 u velmoci SSSR (či Ruska) je nesrovnatelně menší, než u světového četníka USA (připomeňme zde mj. rok 1947 a Řecko)
Nicméně zde asi nemá smysl dál uvádět, na koho reagovalo hnutí hippies v USA, proč byl natočen film Vlasy, proč napsal John Lennon a Yoko Ono píseň Imagine atd.
Málo se ví, že to byly právě USA, kdo nachystal na SSSR léčku tím, že USA založily a vyzbrojily v Afghanistánu Al-Kajdu, na což SSSR opravdu zareagoval a vstoupil do tamních hor, do pasti.
Viz mj. Brzezinsky, zde: How Jimmy Carter and I Started the Mujahideen – http://www.counterpunch.org/1998/01/15/how-jimmy-carter-and-i-started-the-mujahideen/
česky třeba zde: http://blisty.cz/art/70452.html.
2) Nikdo v té euforické době po roce 1989 si neuměl představit, že uplyne jen 20–25 let a NATO bude vesele cvičit pár set kilometrů od Moskvy a bude tvrdit, že je to právě Moskva, kdo ohrožuje mír.
K tomu třeba toto video – admirál John Kirby, nyní tiskový mluvčí Pentagonu, ptá se Matthew Lee z tiskové agentury Associated Press (AP) na přibližování hranic NATO k hranicím Ruské federace: http://www.casodej.cz/pentagon.mp4
3) DER SPIEGEL
»Různí účastníci tehdejších událostí mají své vlastní verze toho, co se odehrálo. Samozřejmě, že tehdy zazněl slib nerozšiřovat NATO „ani o píď na východ", říká dnes v Moskvě tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov. Jeho tehdejší ministr zahraničí Eduard Ševardnadze ale z gruzínského Tbilisi tvrdí, že Západ sovětům žádná taková ujištění nedával. Dokonce i rozpuštění Varšavské smlouvy bylo tehdy „nad rámec naší představivosti", podotýká.
Ševardnadzeho americký protějšek v roce 1990, ministr zahraničí James Baker roky popíral, že by mezi SSSR a USA došlo k nějaké dohodě. Tehdejší americký velvyslanec v Moskvě Jack Matlock už ale dříve prohlašoval, že Moskva od Washingtonu dostala „jasný závazek". A Hans-Dietrich Genscher, německý ministr zahraničí v roce 1990, oponuje, že nic takového se nikdy nestalo.
Po rozhovorech s mnoha účastníky tehdejších událostí a po prozkoumání nedávno odtajněných britských a německých dokumentů ovšem Der Spiegel došel k závěru, že Západ bez jakýchkoli pochybností učinil vše, co bylo v jeho silách, aby přesvědčil sověty, že členství v NATO pro státy jako Polsko, Maďarsko nebo Československo vůbec nepřipadá v úvahu.«
Viz zde: Porušil Západ své sliby vůči Rusku?
Úterý, 8. Prosinec 2009 11:10 Uwe Klussmann, Matthias Schepp a Klaus Wiegrefe – http://literarky.cz/politika/svet/1748-poruil-zapad-sve-sliby-vi-rusku
4) Západ se pochopitelně radoval, když dobrý Gorbačov rozpustil SSSR (také jej dokonce i jednu dobu zavřeli) a pak neschopný opilec Jelcin způsobil hrůzný ekonomický propad celé ruské ekonomiky.
Dnes se můžete dočíst, že např. mezi roky 2010 a 2013 vyrostla ruská ekonomika o 38 %. Srovnejme ČR, která dle údajů Světové banky ve stejném období dokonce poklesla o 1 % (!). Což se u nás nedočtete. Údaje Světoví banka, HNI, metoda Atlas.
Data zde: http://data.worldbank.org/indicator/NY.GNP.PCAP.CD
Za rok 2014 již došlo (tedy po sankcích a oslabení ceny ropy) v Rusku ke snížení HNI – US dolarů na osobu a rok:
2010: 9,980
2011: 10,820
2012: 12,730
2013: 13,810
2014: 13,210
* * *
Atd. Já v podstatě chápu, že je v EU (pod vlivem zájmu USA) maximálního snaha z Ruska udělat nepřítele, ale protože jste nijak nereagoval ani na diskusi o mediální manipulaci
(myslím tento odkaz: Kulatý stůl: Mediální „válka neválka“ jako „realita nerealita“
http://www.literarky.cz/offline/178-offline/19742-kulaty-stl-medialni-valka-nevalka-jako-realita-nerealita) ,
domnívám se, ba spíše vím, že zde se prostě neshodneme a předpokládám, že na svých názorech budete trvat podobně jako u Hesse/Molotova a že ani vše výše uvedené nebude mít vliv na vaši snahu revidovat vaše jednostranné postoje v tomto tématu.
Přestože se v této interpretaci takto vážných světových dějů neshodneme, bude velmi zajímavé sledovat, zda aspoň v diskusi ohledně systému řízení společnosti najdeme shodu.
Pane Poláčku, zde opravu vnímám zcela jiný kontext, navíc jsem při veškeré skromnosti názoru, že jej přece jen opírám o správně vybranou databázi faktů z pečlivě vybíraných zdrojů (vždy přemýšlím, nakolik lze zdroji důvěřovat, kdo jej platí atd.) a nikoliv o mainstreamem stále omílanou jednostrannou a neobjektivní a stále hůře udržitelnou propagandu. – Což je prostě objektivní fakt.
1) V prvé řadě je faktem, že Gorbačov (kterého znal celý Dlabačov) rozpustil d o b r o v o l n ě ruské impérium. Do té doby zde byla sice relativně klidná (dnešníma očima viděno), ale přece jen studená válka.
Míra vojenské agresivity od roku 1945 u velmoci SSSR (či Ruska) je nesrovnatelně menší, než u světového četníka USA (připomeňme zde mj. rok 1947 a Řecko)
Nicméně zde asi nemá smysl dál uvádět, na koho reagovalo hnutí hippies v USA, proč byl natočen film Vlasy, proč napsal John Lennon a Yoko Ono píseň Imagine atd.
Málo se ví, že to byly právě USA, kdo nachystal na SSSR léčku tím, že USA založily a vyzbrojily v Afghanistánu Al-Kajdu, na což SSSR opravdu zareagoval a vstoupil do tamních hor, do pasti.
Viz mj. Brzezinsky, zde: How Jimmy Carter and I Started the Mujahideen – http://www.counterpunch.org/1998/01/15/how-jimmy-carter-and-i-started-the-mujahideen/
česky třeba zde: http://blisty.cz/art/70452.html.
2) Nikdo v té euforické době po roce 1989 si neuměl představit, že uplyne jen 20–25 let a NATO bude vesele cvičit pár set kilometrů od Moskvy a bude tvrdit, že je to právě Moskva, kdo ohrožuje mír.
K tomu třeba toto video – admirál John Kirby, nyní tiskový mluvčí Pentagonu, ptá se Matthew Lee z tiskové agentury Associated Press (AP) na přibližování hranic NATO k hranicím Ruské federace: http://www.casodej.cz/pentagon.mp4
3) DER SPIEGEL
»Různí účastníci tehdejších událostí mají své vlastní verze toho, co se odehrálo. Samozřejmě, že tehdy zazněl slib nerozšiřovat NATO „ani o píď na východ", říká dnes v Moskvě tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov. Jeho tehdejší ministr zahraničí Eduard Ševardnadze ale z gruzínského Tbilisi tvrdí, že Západ sovětům žádná taková ujištění nedával. Dokonce i rozpuštění Varšavské smlouvy bylo tehdy „nad rámec naší představivosti", podotýká.
Ševardnadzeho americký protějšek v roce 1990, ministr zahraničí James Baker roky popíral, že by mezi SSSR a USA došlo k nějaké dohodě. Tehdejší americký velvyslanec v Moskvě Jack Matlock už ale dříve prohlašoval, že Moskva od Washingtonu dostala „jasný závazek". A Hans-Dietrich Genscher, německý ministr zahraničí v roce 1990, oponuje, že nic takového se nikdy nestalo.
Po rozhovorech s mnoha účastníky tehdejších událostí a po prozkoumání nedávno odtajněných britských a německých dokumentů ovšem Der Spiegel došel k závěru, že Západ bez jakýchkoli pochybností učinil vše, co bylo v jeho silách, aby přesvědčil sověty, že členství v NATO pro státy jako Polsko, Maďarsko nebo Československo vůbec nepřipadá v úvahu.«
Viz zde: Porušil Západ své sliby vůči Rusku?
Úterý, 8. Prosinec 2009 11:10 Uwe Klussmann, Matthias Schepp a Klaus Wiegrefe – http://literarky.cz/politika/svet/1748-poruil-zapad-sve-sliby-vi-rusku
4) Západ se pochopitelně radoval, když dobrý Gorbačov rozpustil SSSR (také jej dokonce i jednu dobu zavřeli) a pak neschopný opilec Jelcin způsobil hrůzný ekonomický propad celé ruské ekonomiky.
Dnes se můžete dočíst, že např. mezi roky 2010 a 2013 vyrostla ruská ekonomika o 38 %. Srovnejme ČR, která dle údajů Světové banky ve stejném období dokonce poklesla o 1 % (!). Což se u nás nedočtete. Údaje Světoví banka, HNI, metoda Atlas.
Data zde: http://data.worldbank.org/indicator/NY.GNP.PCAP.CD
Za rok 2014 již došlo (tedy po sankcích a oslabení ceny ropy) v Rusku ke snížení HNI – US dolarů na osobu a rok:
2010: 9,980
2011: 10,820
2012: 12,730
2013: 13,810
2014: 13,210
* * *
Atd. Já v podstatě chápu, že je v EU (pod vlivem zájmu USA) maximálního snaha z Ruska udělat nepřítele, ale protože jste nijak nereagoval ani na diskusi o mediální manipulaci
(myslím tento odkaz: Kulatý stůl: Mediální „válka neválka“ jako „realita nerealita“
http://www.literarky.cz/offline/178-offline/19742-kulaty-stl-medialni-valka-nevalka-jako-realita-nerealita) ,
domnívám se, ba spíše vím, že zde se prostě neshodneme a předpokládám, že na svých názorech budete trvat podobně jako u Hesse/Molotova a že ani vše výše uvedené nebude mít vliv na vaši snahu revidovat vaše jednostranné postoje v tomto tématu.
Přestože se v této interpretaci takto vážných světových dějů neshodneme, bude velmi zajímavé sledovat, zda aspoň v diskusi ohledně systému řízení společnosti najdeme shodu.
Pane Poláčku, tady se shodujeme. Zatím nevím, co bych k tomu dodal. Je to zajímavé. Nechám si to nyní uležet a promyslím, co dál.
* * *
Možní ještě mohu přidat upozornění na poslední číslo A2, kde vyšel vynikající text s názvem
Samospráva losovaných – Je volba losem nadějí deliberativní demokracie?
Najdete jej zde: http://www.advojka.cz/autori/jakub-hornacek (bohužel je pouze pro předplatitele).
Nicméně text je zde: https://www.facebook.com/notes/michal-rusek/je-volba-losem-nad%C4%9Bj%C3%AD-deliberativn%C3%AD-demokracie-samospr%C3%A1va-losovan%C3%BDch/985360878170421
Výše jsem již upozorňoval na knihu, která právě volbu losem preferuje (Občan jako šance), mluvili jsem spolu o možnosti volby losem. Dovolte, abych uvedl pár citací:
»V roce 2004 zemská vláda v Britské Kolumbii vyslyšela hlas veřejnosti, který volal po změně většinového volebního zákona britského střihu. Rozhodla se však změnu provést poněkud neortodoxně. Nový zákon měl sestavit sbor 149 vylosovaných občanů a vytvořený text měl pak být schválen referendem. Podle tehdejšího premiéra Gordona Campbella byli totiž zákonodárci v konfliktu zájmů. „Nakonec se politici stejně snaží prosadit volební zákon, který by jim nejvíce hrál do karet,“ vyjádřil se nepříliš lichotivými slovy ke svým kolegům Campbell.
Rozhodnutí ze začátku vzbudilo mezi politiky a v médiích poprask. Mnozí nevěřili, že by náhodně vylosovaný sbor dokázal vytvořit v rozumné době kvalitní text, který by nakonec schválila kvalifikovaná většina šedesáti procent občanů. Obavy byly jistě posíleny i tím, že volební zákon je brán jako vysoce expertní záležitost, do jejíchž tajů jen stěží proniknou vylosovaní laici. Nakonec však občanský konvent dokázal za intenzivní spolupráce s odborníky a politology vytvořit text, který zohlednil jak poptávku veřejnosti po volebním systému umožňujícím pluralitnější zastoupení v zákonodárném sboru, tak nutnost mít stabilní a výkonný systém. Zákon nakonec referendem prošel.
Na částečně losovaný konvent se spolehli i Irové či Islanďané při úpravě svých ústav v průběhu poslední hospodářské krize, která oba ostrovy silně zasáhla. Ani zde se nakonec nenaplnily obavy, že by konventy vypracovaly nekvalitní úpravy. Na začátku našeho století se tak do demokracie vrátil způsob volby, který stál u jejího zrodu: volba losem.«
A dále mě zaujalo toto:
»Pro kombinaci voleb a určení losem se vyslovují také dva významní filosofové osvícenství – Charles Louis Montesquieu a Jean Jacques Rousseau. Oba částečně přebírají argumentaci vyslovenou Aristotelem, podle níž je volba losem demokratickým prvkem a volba hlasováním prvkem spíše oligarchickým. V šesté knize Politiky Aristoteles vysvětluje, že hlavní ambicí demokracie je účast svobodných občanů na moci bez ohledu na jejich sociální původ.«
A zejména toto, tedy že demokracie mj. souvisí se schopností naslouchat a mít schopnost měnit názor. Obě tyto schopnosti dlouholetým politickým matadorům obvykle chybějí. Naopak losem voleným občanům ještě zůstaly:
»Losované občanské konventy by tak měly být hlavními orgány deliberativní demokracie. Tato vize je do jisté míry podpořena i řadou pozorování průběhu debaty ve sborech, jež byly losované. Ukazovala se větší ochota diskutovat, vyslechnout druhé, vzít v potaz více hledisek a měnit názory než například při mediálních debatách. Tyto příklady potvrzují, že v losovaných sborech se nezhmotňuje nějaký metafyzický hlas lidu či blok neprostupných preferencí kvantitativních sociologických výzkumů, ale elementární schopnost diskutovat, přehodnotit své názory a přesvědčení a přijmout rozhodnutí.«
A zde je závěr textu:
»Někteří teoretikové „stochokracií“ si myslí, že losované konventy mohou sloužit jako nové způsoby veřejné diskuse, která by byla alternativou jak k současné teatralizované formě politické debaty, v níž se směšují fakta a dojmy, polopravdy a vyslovené lži, manipulace i ověřené informace, tak k možným pokusům vytvořit nová fóra, která nepočítají s fyzickou přítomností účastníků. Nakolik tato fóra mohou být slepými uličkami, ukazují každodenně debaty, jež jsou vedeny v prakticky každém koutě internetu.
Je překvapivé, jak snadno se emancipační síly vzdaly aristotelovské zásady střídavé vlády každého nad každým a i v současnosti podléhají iluzi získání moci progresivními populismy či tvorbou nových volebních bloků. Nejedná se přece o to zavrhnout ostatní způsoby výkonu demokracie, od volby hlasováním až po přímou demokracii a referendum, ale doplnit je prostředkem, jehož potenciál zůstává nedoceněný. Současně si však nesmíme myslet, že by losovaná shromáždění byla moudřejší nebo intelektuálně omezenější než ta zvolená hlasováním nebo že by byla levicovější či pravicovější, že by zastávala progresivnější či spíše reakcionářská stanoviska. To bude nakonec záležet na tom, kdo má ve společnosti hegemonii, a současně na schopnosti jednotlivých bloků argumentovat ve svůj prospěch. Zastáncům losu se spíše jedná o prolomení mocenského monopolu, který v současnosti drží politické a jim blízké elity, a o vytvoření orgánů, které by mohly řešit aktuální společenské konflikty. Několik málo zkušeností z posledního desetiletí ukazuje, že by volba losem mohla být nadějnou metodou deliberativní demokracie 21. století.
Jakub Horňáček
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.«
* * *
Nakonec mi tedy utkvělo právě toto:
»…ale elementární schopnost diskutovat, přehodnotit své názory a přesvědčení…«
* * *
Možní ještě mohu přidat upozornění na poslední číslo A2, kde vyšel vynikající text s názvem
Samospráva losovaných – Je volba losem nadějí deliberativní demokracie?
Najdete jej zde: http://www.advojka.cz/autori/jakub-hornacek (bohužel je pouze pro předplatitele).
Nicméně text je zde: https://www.facebook.com/notes/michal-rusek/je-volba-losem-nad%C4%9Bj%C3%AD-deliberativn%C3%AD-demokracie-samospr%C3%A1va-losovan%C3%BDch/985360878170421
Výše jsem již upozorňoval na knihu, která právě volbu losem preferuje (Občan jako šance), mluvili jsem spolu o možnosti volby losem. Dovolte, abych uvedl pár citací:
»V roce 2004 zemská vláda v Britské Kolumbii vyslyšela hlas veřejnosti, který volal po změně většinového volebního zákona britského střihu. Rozhodla se však změnu provést poněkud neortodoxně. Nový zákon měl sestavit sbor 149 vylosovaných občanů a vytvořený text měl pak být schválen referendem. Podle tehdejšího premiéra Gordona Campbella byli totiž zákonodárci v konfliktu zájmů. „Nakonec se politici stejně snaží prosadit volební zákon, který by jim nejvíce hrál do karet,“ vyjádřil se nepříliš lichotivými slovy ke svým kolegům Campbell.
Rozhodnutí ze začátku vzbudilo mezi politiky a v médiích poprask. Mnozí nevěřili, že by náhodně vylosovaný sbor dokázal vytvořit v rozumné době kvalitní text, který by nakonec schválila kvalifikovaná většina šedesáti procent občanů. Obavy byly jistě posíleny i tím, že volební zákon je brán jako vysoce expertní záležitost, do jejíchž tajů jen stěží proniknou vylosovaní laici. Nakonec však občanský konvent dokázal za intenzivní spolupráce s odborníky a politology vytvořit text, který zohlednil jak poptávku veřejnosti po volebním systému umožňujícím pluralitnější zastoupení v zákonodárném sboru, tak nutnost mít stabilní a výkonný systém. Zákon nakonec referendem prošel.
Na částečně losovaný konvent se spolehli i Irové či Islanďané při úpravě svých ústav v průběhu poslední hospodářské krize, která oba ostrovy silně zasáhla. Ani zde se nakonec nenaplnily obavy, že by konventy vypracovaly nekvalitní úpravy. Na začátku našeho století se tak do demokracie vrátil způsob volby, který stál u jejího zrodu: volba losem.«
A dále mě zaujalo toto:
»Pro kombinaci voleb a určení losem se vyslovují také dva významní filosofové osvícenství – Charles Louis Montesquieu a Jean Jacques Rousseau. Oba částečně přebírají argumentaci vyslovenou Aristotelem, podle níž je volba losem demokratickým prvkem a volba hlasováním prvkem spíše oligarchickým. V šesté knize Politiky Aristoteles vysvětluje, že hlavní ambicí demokracie je účast svobodných občanů na moci bez ohledu na jejich sociální původ.«
A zejména toto, tedy že demokracie mj. souvisí se schopností naslouchat a mít schopnost měnit názor. Obě tyto schopnosti dlouholetým politickým matadorům obvykle chybějí. Naopak losem voleným občanům ještě zůstaly:
»Losované občanské konventy by tak měly být hlavními orgány deliberativní demokracie. Tato vize je do jisté míry podpořena i řadou pozorování průběhu debaty ve sborech, jež byly losované. Ukazovala se větší ochota diskutovat, vyslechnout druhé, vzít v potaz více hledisek a měnit názory než například při mediálních debatách. Tyto příklady potvrzují, že v losovaných sborech se nezhmotňuje nějaký metafyzický hlas lidu či blok neprostupných preferencí kvantitativních sociologických výzkumů, ale elementární schopnost diskutovat, přehodnotit své názory a přesvědčení a přijmout rozhodnutí.«
A zde je závěr textu:
»Někteří teoretikové „stochokracií“ si myslí, že losované konventy mohou sloužit jako nové způsoby veřejné diskuse, která by byla alternativou jak k současné teatralizované formě politické debaty, v níž se směšují fakta a dojmy, polopravdy a vyslovené lži, manipulace i ověřené informace, tak k možným pokusům vytvořit nová fóra, která nepočítají s fyzickou přítomností účastníků. Nakolik tato fóra mohou být slepými uličkami, ukazují každodenně debaty, jež jsou vedeny v prakticky každém koutě internetu.
Je překvapivé, jak snadno se emancipační síly vzdaly aristotelovské zásady střídavé vlády každého nad každým a i v současnosti podléhají iluzi získání moci progresivními populismy či tvorbou nových volebních bloků. Nejedná se přece o to zavrhnout ostatní způsoby výkonu demokracie, od volby hlasováním až po přímou demokracii a referendum, ale doplnit je prostředkem, jehož potenciál zůstává nedoceněný. Současně si však nesmíme myslet, že by losovaná shromáždění byla moudřejší nebo intelektuálně omezenější než ta zvolená hlasováním nebo že by byla levicovější či pravicovější, že by zastávala progresivnější či spíše reakcionářská stanoviska. To bude nakonec záležet na tom, kdo má ve společnosti hegemonii, a současně na schopnosti jednotlivých bloků argumentovat ve svůj prospěch. Zastáncům losu se spíše jedná o prolomení mocenského monopolu, který v současnosti drží politické a jim blízké elity, a o vytvoření orgánů, které by mohly řešit aktuální společenské konflikty. Několik málo zkušeností z posledního desetiletí ukazuje, že by volba losem mohla být nadějnou metodou deliberativní demokracie 21. století.
Jakub Horňáček
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.«
* * *
Nakonec mi tedy utkvělo právě toto:
»…ale elementární schopnost diskutovat, přehodnotit své názory a přesvědčení…«
JP
Pane Rusku, v podstatě vyvracíte sám sebe. Na jedné straně tvrdíte, že Spojené státy mají schopnost diktovat světové ceny ropy - a na straně druhé stejně tak konstatujete, že samotná americká ekonomika je založena na volném trhu.
To znamená: vláda Spojených států prostě v ů b e c n e m á jakoukoli možnost zasahovat do toho, kolik ropy americké koncerny vytěží, a za jakou cenu je budou prodávat. Americká vláda má pouze možnost bránit vzniku cenových kartelů, které by ceny uměle zvyšovaly v neprospěch spotřebitele.
Jenom velice nepřímo může vláda USA ovlivňovat ceny ropy - například tím že povolí či nepovolí těžbu v chráněných oblastech. Přičemž, současná Obamova administrativa je spíše proti, což by znamenalo naopak spíše tendenci ke z v y š o v á n í cen ropy (sníženou nabídkou), nežli k jejich zvyšování.
Takže, ještě jednou, pane Rusku: vláda USA definitivně n e m á možnost diktovat ceny americké ropy - nemá k tomu možnost ani zákonnou ani faktickou.
Tím bez dalšího padají i veškeré další báje o tom, jak prý USA uměle snižují cenu světové ropy, aby tím zničily (respektive ovládly) Rusko.
To znamená: vláda Spojených států prostě v ů b e c n e m á jakoukoli možnost zasahovat do toho, kolik ropy americké koncerny vytěží, a za jakou cenu je budou prodávat. Americká vláda má pouze možnost bránit vzniku cenových kartelů, které by ceny uměle zvyšovaly v neprospěch spotřebitele.
Jenom velice nepřímo může vláda USA ovlivňovat ceny ropy - například tím že povolí či nepovolí těžbu v chráněných oblastech. Přičemž, současná Obamova administrativa je spíše proti, což by znamenalo naopak spíše tendenci ke z v y š o v á n í cen ropy (sníženou nabídkou), nežli k jejich zvyšování.
Takže, ještě jednou, pane Rusku: vláda USA definitivně n e m á možnost diktovat ceny americké ropy - nemá k tomu možnost ani zákonnou ani faktickou.
Tím bez dalšího padají i veškeré další báje o tom, jak prý USA uměle snižují cenu světové ropy, aby tím zničily (respektive ovládly) Rusko.
JP
Pane Rusku, rozpad SSSR v žádném případě nezapříčinil nějaký "hodný Gorbačov"; ten v tu chvíli neměl prakticky už naprosto žádnou politickou moc, on už v podstatě jenom formálně potvrdil faktický stav věcí. SSSR se rozpadl poté co byl proveden puč právě proti tomuto Gorbačovovi; tento puč byl sice potlačen, ale v důsledku toho se vlády nad Ruskou federací zmocnil Jelcin, který tak fakticky vytlačil Gorbačova od reálné moci. Původní SSSR se rozpadl na své původní prvočinitele; Gorbačov byl už jenom prezidentem chiméry. A tak už jenom podepsal onen faktický rozpad SSSR, a odstoupil.
Jelcin: ano, bezpochyby za Jelcina nastal chaos v ruské ekonomice. Je ovšem otázka, jestli za daných okolností bylo možno jinak; taková doba přechodného chaosu nastala ve všech reformních ekonomikách východního bloku, a ruská ekonomika byla mnohem déle "sovětizována" nežli ty ostatní, takže ty otřesy v ní byly samozřejmě mnohem větší.
Jelcin v podstatě udělal přesně to samé co svého času už Lenin: když zjistil že ruská ekonomika není schopna se z toho marastu vytáhnout za vlastní cop, pozval do země zahraniční investory. Kteří přinášeli nejen kapitál, ale především potřebné produkční know-how, které v zemi jinak vůbec nebylo k dispozici.
Je sice samozřejmě ex post možno uvažovat o tom, jestli tento proces mohl probíhat poněkud jiným způsobem, organizovaněji, s vyšším dohledem státu, především s obranou proti vzniku mafií a oligarchů - ale ve věci samotné Jelcin skutečně neměl žádnou jinou alternativu.
--------------------------------------------------
Afgánistán: píšete, že v Afghánistánu prý Američané "vlákali Rusy do pasti", tím že vyzbrojili Al-Kaidu.
Opravdu nevím, jakým způsobem by tu Američané mohli někoho lákat do jaké pasti: do Afghánistánu vtrhlo tehdejší ruské vedení naprosto z vlastní vůle, byl to šílený imperialistický počin vedený snahou rozšířit vlastní impérium jižním směrem (když už to nebylo možné směrem na západ). Teprve p o t é Američané začali vyzbrojovat afghánské bojovníky proti ruským (sovětským) okupantům; a teprve o léta později se z části těchto bojovníků instalovaly takové bojůvky jako Talibán a Al-Kaidá. A především ta druhá pak vyhlásila boj i "nevěřícím" Američanům.
Takže, to jediné co by se tu dalo právem tvrdit, by bylo to, že Američané "vlákali do pasti" - sami sebe! Vyzbrojili svého vlastního nepřítele, se kterým teď musejí svádět krvavé boje.
----------------------------------------
Pane Rusku, říkáte že si dáváte pozor při výběru svých zdrojů. Bohužel je nutno konstatovat, že při tomto výběru máte opravdu velice málo šťastnou ruku. V podstatě všechny ty obrazy současného světa, které zde prezentujete, jsou průřezem všech těch diletantských a namnoze vyloženě fantasmagorických konspirativních teorií, kterými je internet vysloveně zaplevelený.
Dříve se takovéto konspirativní teorie o tom, kdo všechno démonicky ovládá tento svět, fabulovaly u hospodského stolu. Dnešní svět je ovšem už modernější, a skýtá daleko větší možnosti. A tak je možno z celé té nepřehledné záplavy světových událostí několik faktů a internetových odkazů vytrhnout z jejich souvislosti, splácat je nějakým způsobem dohromady, trochu je "přizpůsobit" - a už tady máme "přesvědčivý a nevývratný" důkaz o tom, že právě to naše přesvědčení o chodu světa je to pravé.
Všechny tyto konspirativní teorie mají totiž jednu velkou výhodu: složitý, nepřehledný a nesrozumitelný svět se náhle i pro naprostého laika stává rázem jasným a srozumitelným. Už není zapotřebí namáhat se s rozplétáním velmi zauzlovaných vztahů, procesů, zájmů a bojů tohoto světa; postačí prostě ukázat prstem na jednoho jediného aktéra, a vítězoslavně zvolat: "Hle, tady je původce všeho zla! T e n za všechno může; obraťme tedy veškerý svůj hněv proti němu, to nám dá v našem životě jasnou orientaci a jasný směr!"
Pane Rusku, zmínil jste opakovaně ten rozhovor Literárních novin. Bohužel jsem zatím měl čas sledovat jenom prvních 25 minut - rozhovor bezpochyby zajímavý, ale tak dost dobře nevím, co natolik rozhodujícího by to mělo sdělit k naší diskusi.
Snad - snad až na jedinou větu. Kterou vyřkl jeden o oněch dvou expertů, a která zní: "Myšlení totiž bolí".
A tuto větu vyslovil právě v souvislosti s tím, jak média své čtenáře krmí nikoli - pravdivými - informacemi, nýbrž dezinformacemi.
Ale: nejde o to, že za těmito médii by zase stála všemocná ruka jakéhosi tajemného manipulátora. Věc je zase daleko prostší: tyto dezinformace, tyto lži, toto překrucování skutečnosti plně odpovídá vlastnímu ideologickému názoru těch, kteří to píší! Jinak řečeno: vlastní problém není ani tak v (cílené) manipulaci - nýbrž právě v tom, že tito novináři atd. si vůbec nedají práci s tím, aby o n i s a m i se dobrali ke skutečné pravdě! A namísto toho raději setrvávají v pohodlném jednoduchém, ideologicky zaujatém a redukovaném myšlenkovém schématu.
Protože "myšlení bolí".
Jelcin: ano, bezpochyby za Jelcina nastal chaos v ruské ekonomice. Je ovšem otázka, jestli za daných okolností bylo možno jinak; taková doba přechodného chaosu nastala ve všech reformních ekonomikách východního bloku, a ruská ekonomika byla mnohem déle "sovětizována" nežli ty ostatní, takže ty otřesy v ní byly samozřejmě mnohem větší.
Jelcin v podstatě udělal přesně to samé co svého času už Lenin: když zjistil že ruská ekonomika není schopna se z toho marastu vytáhnout za vlastní cop, pozval do země zahraniční investory. Kteří přinášeli nejen kapitál, ale především potřebné produkční know-how, které v zemi jinak vůbec nebylo k dispozici.
Je sice samozřejmě ex post možno uvažovat o tom, jestli tento proces mohl probíhat poněkud jiným způsobem, organizovaněji, s vyšším dohledem státu, především s obranou proti vzniku mafií a oligarchů - ale ve věci samotné Jelcin skutečně neměl žádnou jinou alternativu.
--------------------------------------------------
Afgánistán: píšete, že v Afghánistánu prý Američané "vlákali Rusy do pasti", tím že vyzbrojili Al-Kaidu.
Opravdu nevím, jakým způsobem by tu Američané mohli někoho lákat do jaké pasti: do Afghánistánu vtrhlo tehdejší ruské vedení naprosto z vlastní vůle, byl to šílený imperialistický počin vedený snahou rozšířit vlastní impérium jižním směrem (když už to nebylo možné směrem na západ). Teprve p o t é Američané začali vyzbrojovat afghánské bojovníky proti ruským (sovětským) okupantům; a teprve o léta později se z části těchto bojovníků instalovaly takové bojůvky jako Talibán a Al-Kaidá. A především ta druhá pak vyhlásila boj i "nevěřícím" Američanům.
Takže, to jediné co by se tu dalo právem tvrdit, by bylo to, že Američané "vlákali do pasti" - sami sebe! Vyzbrojili svého vlastního nepřítele, se kterým teď musejí svádět krvavé boje.
----------------------------------------
Pane Rusku, říkáte že si dáváte pozor při výběru svých zdrojů. Bohužel je nutno konstatovat, že při tomto výběru máte opravdu velice málo šťastnou ruku. V podstatě všechny ty obrazy současného světa, které zde prezentujete, jsou průřezem všech těch diletantských a namnoze vyloženě fantasmagorických konspirativních teorií, kterými je internet vysloveně zaplevelený.
Dříve se takovéto konspirativní teorie o tom, kdo všechno démonicky ovládá tento svět, fabulovaly u hospodského stolu. Dnešní svět je ovšem už modernější, a skýtá daleko větší možnosti. A tak je možno z celé té nepřehledné záplavy světových událostí několik faktů a internetových odkazů vytrhnout z jejich souvislosti, splácat je nějakým způsobem dohromady, trochu je "přizpůsobit" - a už tady máme "přesvědčivý a nevývratný" důkaz o tom, že právě to naše přesvědčení o chodu světa je to pravé.
Všechny tyto konspirativní teorie mají totiž jednu velkou výhodu: složitý, nepřehledný a nesrozumitelný svět se náhle i pro naprostého laika stává rázem jasným a srozumitelným. Už není zapotřebí namáhat se s rozplétáním velmi zauzlovaných vztahů, procesů, zájmů a bojů tohoto světa; postačí prostě ukázat prstem na jednoho jediného aktéra, a vítězoslavně zvolat: "Hle, tady je původce všeho zla! T e n za všechno může; obraťme tedy veškerý svůj hněv proti němu, to nám dá v našem životě jasnou orientaci a jasný směr!"
Pane Rusku, zmínil jste opakovaně ten rozhovor Literárních novin. Bohužel jsem zatím měl čas sledovat jenom prvních 25 minut - rozhovor bezpochyby zajímavý, ale tak dost dobře nevím, co natolik rozhodujícího by to mělo sdělit k naší diskusi.
Snad - snad až na jedinou větu. Kterou vyřkl jeden o oněch dvou expertů, a která zní: "Myšlení totiž bolí".
A tuto větu vyslovil právě v souvislosti s tím, jak média své čtenáře krmí nikoli - pravdivými - informacemi, nýbrž dezinformacemi.
Ale: nejde o to, že za těmito médii by zase stála všemocná ruka jakéhosi tajemného manipulátora. Věc je zase daleko prostší: tyto dezinformace, tyto lži, toto překrucování skutečnosti plně odpovídá vlastnímu ideologickému názoru těch, kteří to píší! Jinak řečeno: vlastní problém není ani tak v (cílené) manipulaci - nýbrž právě v tom, že tito novináři atd. si vůbec nedají práci s tím, aby o n i s a m i se dobrali ke skutečné pravdě! A namísto toho raději setrvávají v pohodlném jednoduchém, ideologicky zaujatém a redukovaném myšlenkovém schématu.
Protože "myšlení bolí".
To je váš pohled, že sebe vyvracím. Ptám se a nejsem se svými názory sám:
»Ale Washington dává evidentně přednost geopolitickým ohledům. Když se amerického ministra zahraničí Johna Kerryho po jeho zářijovém návratu z Rijádu novináři ptali, zda se při jednání se saudsko-arabskými protějšky dotkl otázky dopadu levné ropy na ruskou ekonomiku, jen se pousmál. „Saúdové si jsou velmi, velmi dobře vědomi své možnosti ovlivnit světové ceny ropy,“ vyhnul se pak přímé odpovědi.«
Celý ten rozhovor je velice k tématu.
http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/ekonomika/Dochazi-na-radu-miliardare-Sorose-aby-umele-zlevnena-ropa-znicila-Rusko-Ekonom-Kovanda-odpovida-jakou-roli-hraji-USA-a-Arabove-351238
Vidíme, že autor to vidí velmi podobně a pochopitelně má větší ekonomickou erudici.
Autor: »Lukáš Kovanda působí jako hlavní ekonom ekonomického portálu Roklen24.cz, je členem správní rady think-tanku Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Od roku 2007 uveřejnil knižně i časopisecky více než stovku rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími globálně známými osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Napsal několik knih o ekonomii.«
»Ale Washington dává evidentně přednost geopolitickým ohledům. Když se amerického ministra zahraničí Johna Kerryho po jeho zářijovém návratu z Rijádu novináři ptali, zda se při jednání se saudsko-arabskými protějšky dotkl otázky dopadu levné ropy na ruskou ekonomiku, jen se pousmál. „Saúdové si jsou velmi, velmi dobře vědomi své možnosti ovlivnit světové ceny ropy,“ vyhnul se pak přímé odpovědi.«
Celý ten rozhovor je velice k tématu.
http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/ekonomika/Dochazi-na-radu-miliardare-Sorose-aby-umele-zlevnena-ropa-znicila-Rusko-Ekonom-Kovanda-odpovida-jakou-roli-hraji-USA-a-Arabove-351238
Vidíme, že autor to vidí velmi podobně a pochopitelně má větší ekonomickou erudici.
Autor: »Lukáš Kovanda působí jako hlavní ekonom ekonomického portálu Roklen24.cz, je členem správní rady think-tanku Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Od roku 2007 uveřejnil knižně i časopisecky více než stovku rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími globálně známými osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Napsal několik knih o ekonomii.«
JP
A teď tedy k vlastní věci.
Pane Rusku, ten příklad s Britskou Kolumbií trpí jednou závažnou závadou - totiž i z Vaší zprávy zcela jednoznačně vyplývá, že tu novu ústavu fakticky sestavili výhradně e x p e r t i - a onen konvent ten text ústavy v podstatě jenom posvětil.
Nelze tedy v žádném případě dovozovat, že náhodně vybraný vzorek populace respektive občanstva by byl jakýmkoli způsobem kompetentnější k rozhodování o závažných státních záležitostech, nežli klasický parlament.
Ostatně, jak sám Vámi zmiňovaný J. Horňáček konstatuje, v žádném případě si nelze myslet, že by takováto shromáždění byla nějakým způsobem "moudřejší".
----------------------------------
Co se pak Aristotela týče, tady je také celá záležitost mnohem složitější. - Aristoteles by mimochodem právě ten myslitel, který všechny věci promýšlel ze v š e c h jejich stran a úhlů, a nikdy by se nesnížil k jednostrannému preferování jenom jednoho jediného faktoru.
Takže, volba magistratur (úřadů) losováním: Aristoteles to samozřejmě konstatuje jako jednu možnost organizace způsobu vládnutí, která reprezentuje element demokracie.
Ovšem! Je nutno si uvědomit, že pro Aristotela byla demokracie (absolutní) principiálně š p a t n o u formou vlády!
A za druhé, okamžitě se tu vynořuje (už mnou dříve zmíněný) problém kompetence. Je nutno si uvědomit, že řecká (aténská) demokracie byla velice malým univerzem, kde téměř každý znal každého, jinými slovy státní správa se mohla omezit do značné míry na řešení a rozhodování ryze věcných záležitostí, ke kterým mohl mít kompetenci opravdu víceméně každý - vzdělaný - občan.
Už jsem ale uvedl - jakou kompetenci může mít třeba dojička krav pro rozhodování o čerpání evropských fontů nebo o tom, zda mají být určitým ekonomickým subjektům redukovány daně? Když to jsou záležitosti, o kterých se do krve přou i odborníci?
Ostatně i Horňáček sám přiznává, že takovýto model deliberativní demokracie by mohl být jenom doplňkem stávajících rozhodovacích struktur a procesů.
----------------------------------------
Nicméně, na celé té věci je přece jenom jeden reálný, a to dokonce krajně důležitý moment.
Jde totiž o to, že "demokracie mj. souvisí se schopností naslouchat a mít schopnost měnit názor". Tento centrální požadavek na demokracii (či spíše její absolutní podmínku) svého času ostatně vyjádřil už Masaryk, svým známým výrokem, že "demokracie je diskuse".
Ano, právě tohle je skutečně alfa a omega, tohle je absolutní základ pro jakékoli snahy zavést takový model řízení státu, který by se opět nezvrhl jenom v tupé a bezmyšlenkovité sváření a srážení se dvou ideologicky zdogmatizovaných politických bloků.
Ta schopnost "naslouchat a měnit názory" je skutečně základní podmínkou toho, aby se člověk vytrhl ze své vlastní předpojatosti, aby svůj omezený náhled obohatil o náhledy a úhly pohledu jiné.
Ovšem, připomeňme si ještě jednou: myšlení bolí! A ta schopnost naslouchat a změnit svůj názor, to je právě to co bolí ze všeho nejvíc, a to je to poslední, k čemu by byl člověk dobrovolně ochoten.
Nikoli tedy p o u z e profesionální politik; nýbrž k a ž d ý průměrný člověk se vší svou mocí vzpírá proti tomu, aby musel změnit svůj vlastní názor. Protože k tomu napřed musí obětovat své vlastní dosavadní "posvátné" přesvědčení, musí doznat že se mýlil - a tohle je pro člověka právě to ze všeho nejtěžší.
Hovořil jsme zde o úloze učitelů a školy; pokud by se jednou společnost opravdu měla dokázat osvobodit od těch politicko-zdogmatizovaných bloků a myšlenkových schémat, pak by k tomu bylo opravdu zapotřebí nového člověka. Totiž v tom smyslu nového, že by byl právě už od nejútlejšího mládí vychováván k tomu, aby dokázal vnímat opačné názory, a aby je dokázal včlenit do svého vlastního obrazu světa. Tohle a právě tohle by byla skutečná revoluce - jak společenská, tak i humánní.
Pane Rusku, ten příklad s Britskou Kolumbií trpí jednou závažnou závadou - totiž i z Vaší zprávy zcela jednoznačně vyplývá, že tu novu ústavu fakticky sestavili výhradně e x p e r t i - a onen konvent ten text ústavy v podstatě jenom posvětil.
Nelze tedy v žádném případě dovozovat, že náhodně vybraný vzorek populace respektive občanstva by byl jakýmkoli způsobem kompetentnější k rozhodování o závažných státních záležitostech, nežli klasický parlament.
Ostatně, jak sám Vámi zmiňovaný J. Horňáček konstatuje, v žádném případě si nelze myslet, že by takováto shromáždění byla nějakým způsobem "moudřejší".
----------------------------------
Co se pak Aristotela týče, tady je také celá záležitost mnohem složitější. - Aristoteles by mimochodem právě ten myslitel, který všechny věci promýšlel ze v š e c h jejich stran a úhlů, a nikdy by se nesnížil k jednostrannému preferování jenom jednoho jediného faktoru.
Takže, volba magistratur (úřadů) losováním: Aristoteles to samozřejmě konstatuje jako jednu možnost organizace způsobu vládnutí, která reprezentuje element demokracie.
Ovšem! Je nutno si uvědomit, že pro Aristotela byla demokracie (absolutní) principiálně š p a t n o u formou vlády!
A za druhé, okamžitě se tu vynořuje (už mnou dříve zmíněný) problém kompetence. Je nutno si uvědomit, že řecká (aténská) demokracie byla velice malým univerzem, kde téměř každý znal každého, jinými slovy státní správa se mohla omezit do značné míry na řešení a rozhodování ryze věcných záležitostí, ke kterým mohl mít kompetenci opravdu víceméně každý - vzdělaný - občan.
Už jsem ale uvedl - jakou kompetenci může mít třeba dojička krav pro rozhodování o čerpání evropských fontů nebo o tom, zda mají být určitým ekonomickým subjektům redukovány daně? Když to jsou záležitosti, o kterých se do krve přou i odborníci?
Ostatně i Horňáček sám přiznává, že takovýto model deliberativní demokracie by mohl být jenom doplňkem stávajících rozhodovacích struktur a procesů.
----------------------------------------
Nicméně, na celé té věci je přece jenom jeden reálný, a to dokonce krajně důležitý moment.
Jde totiž o to, že "demokracie mj. souvisí se schopností naslouchat a mít schopnost měnit názor". Tento centrální požadavek na demokracii (či spíše její absolutní podmínku) svého času ostatně vyjádřil už Masaryk, svým známým výrokem, že "demokracie je diskuse".
Ano, právě tohle je skutečně alfa a omega, tohle je absolutní základ pro jakékoli snahy zavést takový model řízení státu, který by se opět nezvrhl jenom v tupé a bezmyšlenkovité sváření a srážení se dvou ideologicky zdogmatizovaných politických bloků.
Ta schopnost "naslouchat a měnit názory" je skutečně základní podmínkou toho, aby se člověk vytrhl ze své vlastní předpojatosti, aby svůj omezený náhled obohatil o náhledy a úhly pohledu jiné.
Ovšem, připomeňme si ještě jednou: myšlení bolí! A ta schopnost naslouchat a změnit svůj názor, to je právě to co bolí ze všeho nejvíc, a to je to poslední, k čemu by byl člověk dobrovolně ochoten.
Nikoli tedy p o u z e profesionální politik; nýbrž k a ž d ý průměrný člověk se vší svou mocí vzpírá proti tomu, aby musel změnit svůj vlastní názor. Protože k tomu napřed musí obětovat své vlastní dosavadní "posvátné" přesvědčení, musí doznat že se mýlil - a tohle je pro člověka právě to ze všeho nejtěžší.
Hovořil jsme zde o úloze učitelů a školy; pokud by se jednou společnost opravdu měla dokázat osvobodit od těch politicko-zdogmatizovaných bloků a myšlenkových schémat, pak by k tomu bylo opravdu zapotřebí nového člověka. Totiž v tom smyslu nového, že by byl právě už od nejútlejšího mládí vychováván k tomu, aby dokázal vnímat opačné názory, a aby je dokázal včlenit do svého vlastního obrazu světa. Tohle a právě tohle by byla skutečná revoluce - jak společenská, tak i humánní.
JP
July 25, 2015 v 14.08
Pane Rusku, když vláda USA nemá ani možnost diktovat ceny vlastnímu ropnému průmyslu - jakožto n e j v ě t š í m u světovému producentovi - jak pak by mohla diktovat ceny ostatním producentům?!
A jak by mohly USA ke změně cenové politiky donutit dejme tomu Saúdskou Arábii - jeden z nejbohatších států na světě? - Že saúdskoarabští vládci si "jsou vědomi své možnosti ovlivnit světové ceny ropy" - pane Rusku, to je přece naprostá banalita, jak pak by si arabští šejchové mohli n e b ý t vědomi této své možnosti?! Vždyť právě proto tuto svou cenovou politiku provádějí - ovšem ve s v é m v l a s t n í m zájmu! Nějací Rusové jsou jim po čertech jedno, oni chtějí dosáhnout obnovení moci jejich ropného kartelu, to je jediné o co se jim jedná.
A jak by mohly USA ke změně cenové politiky donutit dejme tomu Saúdskou Arábii - jeden z nejbohatších států na světě? - Že saúdskoarabští vládci si "jsou vědomi své možnosti ovlivnit světové ceny ropy" - pane Rusku, to je přece naprostá banalita, jak pak by si arabští šejchové mohli n e b ý t vědomi této své možnosti?! Vždyť právě proto tuto svou cenovou politiku provádějí - ovšem ve s v é m v l a s t n í m zájmu! Nějací Rusové jsou jim po čertech jedno, oni chtějí dosáhnout obnovení moci jejich ropného kartelu, to je jediné o co se jim jedná.
July 25, 2015 v 16.52
Kdo způsobil konec studené války a rozpad východního bloku
»Pane Rusku, rozpad SSSR v žádném případě nezapříčinil nějaký "hodný Gorbačov"; ten v tu chvíli neměl prakticky už naprosto žádnou politickou moc, on už v podstatě jenom formálně potvrdil faktický stav věcí.«
Ano.
Rozpad SSSR v roce 1991 nemá smysl řešit, to už byly dějiny opravdu dávno v pohybu. To, co však i dnes stojí za pozornost, nastalo přece v roce 1985 – nebo někdy před tímto rokem – kdy začala P E R E S T R O J K A.
Myslím, že dodnes nám experti na historii a politologii dluží detailnější pohled, k čemu v SSSR tehdy došlo. Nebo zde mám mezeru já.
Proč se SSSR a celý východní blok rozpadl?
Prý proto, že to dál ekonomicky nešlo...
Byl Sovětský svaz opravdu ekonomicky uzbrojen, jak se nám opakovaně tvrdí?
Já mám na to jiný názor. Spíše to byl řízený vědomý rozpad s tím, že nomenklaturám moc i majetky zůstaly. Zdá se, že se už ani horním patrům ruských komunistů nechtělo schovávat jejich nakradené majetky, které jako správní soudruzi v souladu s tezemi komunismu správně mít nemohli a chtěli je transformovat do legální a veřejné podoby.
Víme, že k tomu plus minus došlo.
Ekonomická data ze SSSR nemám, ale z ČR ano. V roce 1989 ČR dluh prakticky neměla, naopak nám dlužily jiné země (Irák, Kuba atd.).
Dnes máme v ČR celkem na 4 biliony Kč dluhů, což je v průměru téměř 400 tisíc Kč na osobu. Dluh státu činí 1,6 bilionu, dluh občanů 1,1 bilionu, dluh firem přes bilion a dluh obcí a krajů přes 120 mld. Kč...
Trochu jiná ekonomika, že?
Dobu, kdy umřel nejprve v listopadu 1982 Brežněv již velmi dobře pamatuji, protože na školním zájezdu do Prahy jsme místo v zavřeném Národním divadle (byl přece smutek) strávili večer v hotelu – všude bylo zavřeno.
Pochopitelně tvrzení, že to byl jen a pouze "hodný Gorbačov", kdo způsobil rozpad celé té Říše zla, je v této zkratce naivní.
Nicméně se můžeme ptát, jak je vlastně možné, že právě Gorbačov byl – po Černěnkovi († únor 1984) a Andropovovi († březen 1985) zvolen 11. března 1985 jako šéf SSSR a doba Perestrojky tímto zvolením byla definitivně odstartována.
Protože to nebyl vlastně on, Gorbačov, ale rozhodnutí ruského politbyra, které již – skrze něj – velmi rychle vedlo k "větru změn", které začaly ruskou přestavbou.
Mimochodem, když jsem na podzim 1989 ukazoval u Pohraniční stráže rotmistrovi Pelánovi ruský Sputnik s ostrou kritikou Stalina, měl jsem pocit jistého hrdinství, byť to byl sovětský (a tedy z principu správný) ideový vzor. Tak stalinské myšlení ještě i na podzim roku 1989 u armády či Pohraniční stráže ještě bylo…
U nás i několik let po zahájení ruské přestavby byla nálada více stalinská, než v samotném SSSR. A je nutné připomenout, že změny proběhly dříve v Polsku, NDR, Maďarsku a za námi bylo pak v prosinci 1989 už jen krvavé Čaušeskovo Rumunsko.
Vždy jsme turečtější než Turek – a platí to dnes i v podobě ochrany zájmů USA, kdy náš Vondra, Joch a další jsou vlastně radikálnějšími ochránci a obránci amerických zájmů, snad více, než oni sami.
Proč právě v SSSR nastala tato ideová změna, p r o č se ruští komunisté ideově nezabednili jako třeba v Severní Koreji, zda to byl právě Dubček, kdo inspiroval k Perestrojce Gorbačeva...,
– to je ta otázka.
O tom sice můžeme donekonečna přemýšlet, ale na věci, že to byl právě Sovětský svaz – a nikoliv USA, kdo inicioval konec studené války, to přece nic nemění.
Pokud by – zrcadlově teoreticky – studenou válku ukončily USA, tak by se také mohla zbourat zeď v Berlíně, ale pak by měla NDR naopak postupně pohltilo západní NSR a celou západní Evropu.
– Což je pochopitelně ekonomická hloupost, protože USA, na jejichž území nebyla ani první ani druhá světová válka, měly eminentní zájem, aby nejen Německo, ale i další západní země ekonomicky prosperovaly a tato prosperita tak byla hlavním argumentem a hrází proti šíření komunistické ideologie.
I tehdy byla pochopitelně ekonomická prosperita součástí boje o ideje a o přerozdělení světa, geopolitiky.
Na tom se snad shodneme?
A jistě se snad shodneme i na tom, že západní tržní ekonomika opravu jeví schopnost snáze a rychleji generovat bohatství – což je samozřejmě výhoda, i když jejím rubem je „vykořisťování“, tedy růst společenské nerovnosti. (Lze doložit daty.)
Takže proč tedy globální velmoc SSSR rozpustila mezi roky 1985–1991 sama sebe a ponechala i své satelity jít vlastní cestou?
Copak známe někde na světě velmoc, která rozpustí sama od sebe své impérium?
Nebo opravdu mají pravdu hlasy, které považují Gorbačova de facto za agenta Západu?
Ano.
Rozpad SSSR v roce 1991 nemá smysl řešit, to už byly dějiny opravdu dávno v pohybu. To, co však i dnes stojí za pozornost, nastalo přece v roce 1985 – nebo někdy před tímto rokem – kdy začala P E R E S T R O J K A.
Myslím, že dodnes nám experti na historii a politologii dluží detailnější pohled, k čemu v SSSR tehdy došlo. Nebo zde mám mezeru já.
Proč se SSSR a celý východní blok rozpadl?
Prý proto, že to dál ekonomicky nešlo...
Byl Sovětský svaz opravdu ekonomicky uzbrojen, jak se nám opakovaně tvrdí?
Já mám na to jiný názor. Spíše to byl řízený vědomý rozpad s tím, že nomenklaturám moc i majetky zůstaly. Zdá se, že se už ani horním patrům ruských komunistů nechtělo schovávat jejich nakradené majetky, které jako správní soudruzi v souladu s tezemi komunismu správně mít nemohli a chtěli je transformovat do legální a veřejné podoby.
Víme, že k tomu plus minus došlo.
Ekonomická data ze SSSR nemám, ale z ČR ano. V roce 1989 ČR dluh prakticky neměla, naopak nám dlužily jiné země (Irák, Kuba atd.).
Dnes máme v ČR celkem na 4 biliony Kč dluhů, což je v průměru téměř 400 tisíc Kč na osobu. Dluh státu činí 1,6 bilionu, dluh občanů 1,1 bilionu, dluh firem přes bilion a dluh obcí a krajů přes 120 mld. Kč...
Trochu jiná ekonomika, že?
Dobu, kdy umřel nejprve v listopadu 1982 Brežněv již velmi dobře pamatuji, protože na školním zájezdu do Prahy jsme místo v zavřeném Národním divadle (byl přece smutek) strávili večer v hotelu – všude bylo zavřeno.
Pochopitelně tvrzení, že to byl jen a pouze "hodný Gorbačov", kdo způsobil rozpad celé té Říše zla, je v této zkratce naivní.
Nicméně se můžeme ptát, jak je vlastně možné, že právě Gorbačov byl – po Černěnkovi († únor 1984) a Andropovovi († březen 1985) zvolen 11. března 1985 jako šéf SSSR a doba Perestrojky tímto zvolením byla definitivně odstartována.
Protože to nebyl vlastně on, Gorbačov, ale rozhodnutí ruského politbyra, které již – skrze něj – velmi rychle vedlo k "větru změn", které začaly ruskou přestavbou.
Mimochodem, když jsem na podzim 1989 ukazoval u Pohraniční stráže rotmistrovi Pelánovi ruský Sputnik s ostrou kritikou Stalina, měl jsem pocit jistého hrdinství, byť to byl sovětský (a tedy z principu správný) ideový vzor. Tak stalinské myšlení ještě i na podzim roku 1989 u armády či Pohraniční stráže ještě bylo…
U nás i několik let po zahájení ruské přestavby byla nálada více stalinská, než v samotném SSSR. A je nutné připomenout, že změny proběhly dříve v Polsku, NDR, Maďarsku a za námi bylo pak v prosinci 1989 už jen krvavé Čaušeskovo Rumunsko.
Vždy jsme turečtější než Turek – a platí to dnes i v podobě ochrany zájmů USA, kdy náš Vondra, Joch a další jsou vlastně radikálnějšími ochránci a obránci amerických zájmů, snad více, než oni sami.
Proč právě v SSSR nastala tato ideová změna, p r o č se ruští komunisté ideově nezabednili jako třeba v Severní Koreji, zda to byl právě Dubček, kdo inspiroval k Perestrojce Gorbačeva...,
– to je ta otázka.
O tom sice můžeme donekonečna přemýšlet, ale na věci, že to byl právě Sovětský svaz – a nikoliv USA, kdo inicioval konec studené války, to přece nic nemění.
Pokud by – zrcadlově teoreticky – studenou válku ukončily USA, tak by se také mohla zbourat zeď v Berlíně, ale pak by měla NDR naopak postupně pohltilo západní NSR a celou západní Evropu.
– Což je pochopitelně ekonomická hloupost, protože USA, na jejichž území nebyla ani první ani druhá světová válka, měly eminentní zájem, aby nejen Německo, ale i další západní země ekonomicky prosperovaly a tato prosperita tak byla hlavním argumentem a hrází proti šíření komunistické ideologie.
I tehdy byla pochopitelně ekonomická prosperita součástí boje o ideje a o přerozdělení světa, geopolitiky.
Na tom se snad shodneme?
A jistě se snad shodneme i na tom, že západní tržní ekonomika opravu jeví schopnost snáze a rychleji generovat bohatství – což je samozřejmě výhoda, i když jejím rubem je „vykořisťování“, tedy růst společenské nerovnosti. (Lze doložit daty.)
Takže proč tedy globální velmoc SSSR rozpustila mezi roky 1985–1991 sama sebe a ponechala i své satelity jít vlastní cestou?
Copak známe někde na světě velmoc, která rozpustí sama od sebe své impérium?
Nebo opravdu mají pravdu hlasy, které považují Gorbačova de facto za agenta Západu?
Mimochodem... I známý finanční expert G. Soros (absolutně bych ho nepodceňoval, že nerozumí světové geopolitice) je názoru, že cena ropy slouží jako významný nástroj proti Rusku:
The U.S. holds the key to the “strongest sanction” because it could open its Strategic Oil Reserve, flood markets and depress crude prices, Soros said. Russia needs oil prices at $100 per barrel or more “to balance the budget,” he said.
Viz zde: http://www.bloomberg.com/news/articles/2014-03-20/soros-says-beware-of-punishing-russia-in-one-sided-policy
Pojďme se postupně tázat:
1. Je cena ropy významný instrument, který některým zemím škodí více a některým méně?
2. Které země jsou konkrétně velice závislé na financích z ropy?
3. Kdo naopak disponuje významnou světovou měnou, jejíž emisí si může v případě potřeby podepřít vlastní ekonomiku?
Atd. Jistě chápete, že Rusko, Írán a další země, které stojí v geopolitice proti USA, a které významně "živí" právě cena ropy, jsou cenou ropy více poškozené. Atd.
Spíše mi však prozraďte, proč nechcete přijmout jako fakt, že vládě USA a její geopolitice v y h o v u j e velký převis množství těžené ropy na trhu? Víme přece, že přímo cenami ropy manipulovat nelze, jen a pouze tím, že se těží méně nebo více.
1) Protože jedna věc je připustit, že takový z á j e m vláda USA má.
2) Druhá věc je přemýšlet, zda je to technicky vůbec m o ž n é.
3) A teprve třetí věc je, zda máme možnost si nějak o v ě ř i t, zda je to prokázaný f a k t.
Podle mého vláda USA tento zájem m á.
Podle mého je technicky m o ž n é dohodnout se se Saudy a s americkými těžaři na maximálním objemu těžby.
Víme že vláda USA má finanční zdroje k tomu, aby to jednak místním těžařům – ale třeba i Saudům – kompenzovala. (Zde už pochopitelně spekuluji.)
Nicméně je v podstatě jedno, zda jde o přirozený převis nabídky, nebo zda jde o situaci, kterou svou mocí dokázala velmoc USA nějak zařídit. V obou případech je efekt stejný:
Nízká cena ropy oslabuje Rusko. To je prostě fakt. Nic víc, nic míň.
The U.S. holds the key to the “strongest sanction” because it could open its Strategic Oil Reserve, flood markets and depress crude prices, Soros said. Russia needs oil prices at $100 per barrel or more “to balance the budget,” he said.
Viz zde: http://www.bloomberg.com/news/articles/2014-03-20/soros-says-beware-of-punishing-russia-in-one-sided-policy
Pojďme se postupně tázat:
1. Je cena ropy významný instrument, který některým zemím škodí více a některým méně?
2. Které země jsou konkrétně velice závislé na financích z ropy?
3. Kdo naopak disponuje významnou světovou měnou, jejíž emisí si může v případě potřeby podepřít vlastní ekonomiku?
Atd. Jistě chápete, že Rusko, Írán a další země, které stojí v geopolitice proti USA, a které významně "živí" právě cena ropy, jsou cenou ropy více poškozené. Atd.
Spíše mi však prozraďte, proč nechcete přijmout jako fakt, že vládě USA a její geopolitice v y h o v u j e velký převis množství těžené ropy na trhu? Víme přece, že přímo cenami ropy manipulovat nelze, jen a pouze tím, že se těží méně nebo více.
1) Protože jedna věc je připustit, že takový z á j e m vláda USA má.
2) Druhá věc je přemýšlet, zda je to technicky vůbec m o ž n é.
3) A teprve třetí věc je, zda máme možnost si nějak o v ě ř i t, zda je to prokázaný f a k t.
Podle mého vláda USA tento zájem m á.
Podle mého je technicky m o ž n é dohodnout se se Saudy a s americkými těžaři na maximálním objemu těžby.
Víme že vláda USA má finanční zdroje k tomu, aby to jednak místním těžařům – ale třeba i Saudům – kompenzovala. (Zde už pochopitelně spekuluji.)
Nicméně je v podstatě jedno, zda jde o přirozený převis nabídky, nebo zda jde o situaci, kterou svou mocí dokázala velmoc USA nějak zařídit. V obou případech je efekt stejný:
Nízká cena ropy oslabuje Rusko. To je prostě fakt. Nic víc, nic míň.
July 25, 2015 v 18.02
USA vědomě vyprovokovaly SSSR k válce v Afganistánu – 6 měsíců předem začali cvičit a zbrojit Al-Kajdu
Všichni jsme omylní. Nikdo z nás neví vše. Proto se tu také bavíme. Těší mě, že také souhlasíte s tím, že dialog je mj. o schopnosti měnit názor. Protože jinak by zde na Zemi byli samí již dokonalí lidé, kteří by vlastně dialog ani nepotřebovali, protože už vše znají.
Napsal jste: »Opravdu nevím, jakým způsobem by tu Američané mohli někoho lákat do jaké pasti: do Afghánistánu vtrhlo tehdejší ruské vedení naprosto z vlastní vůle, byl to šílený imperialistický počin vedený snahou rozšířit vlastní impérium jižním směrem (když už to nebylo možné směrem na západ). Teprve p o t é Američané začali vyzbrojovat afghánské bojovníky proti ruským (sovětským) okupantům; a teprve o léta později se z části těchto bojovníků instalovaly takové bojůvky jako Talibán a Al-Kaidá.«
Takže prosím o odpověď, pane Poláčku.
Když píšu o Afghanistánu, napíšu k tomu navíc, že je to málo známý fakt a dám si tu práci, že k tomu najdu relevantní odkazy, proč si na ten odkaz alespoň nekliknete? Copak je problém si ten zkopírovat a přečíst?
Takže se opět mýlíte, tentokrát zase prokazatelně.
http://www.counterpunch.org/1998/01/15/how-jimmy-carter-and-i-started-the-mujahideen/
Strojový překlad:
»Otázka: Bývalý ředitel CIA, Robert Gates, uvedl ve svých pamětech ["Ze stínů"], že americké zpravodajské služby začaly pomáhat Mujahadeen v Afghánistánu 6 měsíců před sovětskou intervencí. V tomto období jste byl národní bezpečnostní poradce prezidenta Cartera. Můžete tedy hráli roli v této záležitosti. Je to pravda?
Brzezinski: Ano. Podle oficiální verze historie, pomoc CIA Mujahadeen začala během roku 1980, tedy poté, co sovětská armáda napadla Afghánistán 24. prosince 1979. Ale realita, tajně hlídaná až do teď, je zcela jiná: Opravdu, to bylo již 3. 7. 1979 že prezident Carter podepsal první směrnici pro tajnou pomoc oponentům pro-sovětského režimu v Kábulu. Tento den jsem napsal poznámku prezidentovi, ve kterém jsem mu vysvětlil, že podle mého názoru tato podpora bude indukovat sovětskou vojenskou intervenci.
Otázka: I přes riziko jste byl zastáncem této skryté akce. Ale možná jste chtěli tento sovětský vstup do války a podařilo se vám jej vyprovokovat?
Brzezinski: To není přesně takto. My jsme netlačili Rusy k intervenci, pouze jsme vědomě zvýšili pravděpodobnost, že by k ní mohlo dojít.
Q: Když Sověti odůvodnili svoji intervenci tvrzením, že mají v úmyslu bojovat proti tajné zapojení Spojených států v Afghánistánu, lidé jim nevěřili. Byla to však pravda. Nemusíte litovat dnes něco?
Brzezinski: Litovat čeho? Ta tajná operace byla skvělý nápad. Měla za následek vyčerpání Rusů a vlákání do afghánské pasti. A vy chcete, abych toho litoval?
V den, kdy Sověti oficiálně překročili hranici, jsem napsal prezidentu Carterovi: My teď máme příležitost věnovat SSSR jeho vlastní vietnamskou válku.
Ve skutečnosti musela Moskva téměř 10 let vést válku unsupportable vlády, konflikt, který způsobil demoralizaci a nakonec rozpad sovětského impéria.«
Velice těžce se mi diskutuje, pokud v rychlosti nemáte chuť nad argumenty – které nemáte ve své databázi vědomostí – nejen přemýšlet, ale si je i ověřovat…
Toto přece nejsou nějaké maličkosti, které lze jen tak přejít.
(A také je to šílený svět, kdy chudáci Afghánci jsou vlastně dodnes mezi mlýnskými kameny SSSR a USA. Jsou dodnes mleti na padrť. Bohužel toto je praxe globálních velmocí. A zejména USA umí za své zájmy nechat bojovat jiné země. Jsou v tomto mistry.)
Napsal jste: »Opravdu nevím, jakým způsobem by tu Američané mohli někoho lákat do jaké pasti: do Afghánistánu vtrhlo tehdejší ruské vedení naprosto z vlastní vůle, byl to šílený imperialistický počin vedený snahou rozšířit vlastní impérium jižním směrem (když už to nebylo možné směrem na západ). Teprve p o t é Američané začali vyzbrojovat afghánské bojovníky proti ruským (sovětským) okupantům; a teprve o léta později se z části těchto bojovníků instalovaly takové bojůvky jako Talibán a Al-Kaidá.«
Takže prosím o odpověď, pane Poláčku.
Když píšu o Afghanistánu, napíšu k tomu navíc, že je to málo známý fakt a dám si tu práci, že k tomu najdu relevantní odkazy, proč si na ten odkaz alespoň nekliknete? Copak je problém si ten zkopírovat a přečíst?
Takže se opět mýlíte, tentokrát zase prokazatelně.
http://www.counterpunch.org/1998/01/15/how-jimmy-carter-and-i-started-the-mujahideen/
Strojový překlad:
»Otázka: Bývalý ředitel CIA, Robert Gates, uvedl ve svých pamětech ["Ze stínů"], že americké zpravodajské služby začaly pomáhat Mujahadeen v Afghánistánu 6 měsíců před sovětskou intervencí. V tomto období jste byl národní bezpečnostní poradce prezidenta Cartera. Můžete tedy hráli roli v této záležitosti. Je to pravda?
Brzezinski: Ano. Podle oficiální verze historie, pomoc CIA Mujahadeen začala během roku 1980, tedy poté, co sovětská armáda napadla Afghánistán 24. prosince 1979. Ale realita, tajně hlídaná až do teď, je zcela jiná: Opravdu, to bylo již 3. 7. 1979 že prezident Carter podepsal první směrnici pro tajnou pomoc oponentům pro-sovětského režimu v Kábulu. Tento den jsem napsal poznámku prezidentovi, ve kterém jsem mu vysvětlil, že podle mého názoru tato podpora bude indukovat sovětskou vojenskou intervenci.
Otázka: I přes riziko jste byl zastáncem této skryté akce. Ale možná jste chtěli tento sovětský vstup do války a podařilo se vám jej vyprovokovat?
Brzezinski: To není přesně takto. My jsme netlačili Rusy k intervenci, pouze jsme vědomě zvýšili pravděpodobnost, že by k ní mohlo dojít.
Q: Když Sověti odůvodnili svoji intervenci tvrzením, že mají v úmyslu bojovat proti tajné zapojení Spojených států v Afghánistánu, lidé jim nevěřili. Byla to však pravda. Nemusíte litovat dnes něco?
Brzezinski: Litovat čeho? Ta tajná operace byla skvělý nápad. Měla za následek vyčerpání Rusů a vlákání do afghánské pasti. A vy chcete, abych toho litoval?
V den, kdy Sověti oficiálně překročili hranici, jsem napsal prezidentu Carterovi: My teď máme příležitost věnovat SSSR jeho vlastní vietnamskou válku.
Ve skutečnosti musela Moskva téměř 10 let vést válku unsupportable vlády, konflikt, který způsobil demoralizaci a nakonec rozpad sovětského impéria.«
Velice těžce se mi diskutuje, pokud v rychlosti nemáte chuť nad argumenty – které nemáte ve své databázi vědomostí – nejen přemýšlet, ale si je i ověřovat…
Toto přece nejsou nějaké maličkosti, které lze jen tak přejít.
(A také je to šílený svět, kdy chudáci Afghánci jsou vlastně dodnes mezi mlýnskými kameny SSSR a USA. Jsou dodnes mleti na padrť. Bohužel toto je praxe globálních velmocí. A zejména USA umí za své zájmy nechat bojovat jiné země. Jsou v tomto mistry.)
July 25, 2015 v 18.36
Ignorujete své oponenty a jejich názory, pane Poláčku. Proč?
Zdroj: Le Nouvel Observateur , 15–21 z ledna 1998, s. 76.
http://www.voltairenet.org/article165889.html
Kolik jakých a jak nezávislých zdrojů musím uvést, abych podle vás nebyl konspirátor?
Nebo třeba: http://dgibbs.faculty.arizona.edu/sites/dgibbs.faculty.arizona.edu/files/afghan-ip.pdf
Když tedy pominu, že zřejmě máte v kapse jakési božské kulaté razítko, kdy mé zdroje označujete plošné za nevěrohodné a konspirační, dovolte ještě, abych se vás zcela konkrétně zeptal:
1) Je podle vás snad celý ten rozhovor vymyšlený?
2) Nebo podle vás lže „jen“ Brzezinski?
A není vám divné, že zatím se tedy prokazatelně mýlíte jen vy?
Napadlo vás někdy, že třeba můj pohled je relevantní a mýlíte se naopak vy?
Opravdu chcete dál mluvit (jen mluvit) o tom, jak vypadá dialog a přitom až didakticky ukazujete, jak dialog vypadat nemá? (…)
http://www.voltairenet.org/article165889.html
Kolik jakých a jak nezávislých zdrojů musím uvést, abych podle vás nebyl konspirátor?
Nebo třeba: http://dgibbs.faculty.arizona.edu/sites/dgibbs.faculty.arizona.edu/files/afghan-ip.pdf
Když tedy pominu, že zřejmě máte v kapse jakési božské kulaté razítko, kdy mé zdroje označujete plošné za nevěrohodné a konspirační, dovolte ještě, abych se vás zcela konkrétně zeptal:
1) Je podle vás snad celý ten rozhovor vymyšlený?
2) Nebo podle vás lže „jen“ Brzezinski?
A není vám divné, že zatím se tedy prokazatelně mýlíte jen vy?
Napadlo vás někdy, že třeba můj pohled je relevantní a mýlíte se naopak vy?
Opravdu chcete dál mluvit (jen mluvit) o tom, jak vypadá dialog a přitom až didakticky ukazujete, jak dialog vypadat nemá? (…)
JP
July 26, 2015 v 13.01
Takže, napřed k tomu rozpadu Sovětského svazu.
Pane Rusku, opět protiřečíte sám sobě. Na jedné straně kladete řečnickou otázku, proč se SSSR tak "náhle" rozhodl k reformám které nakonec vedly k jeho rozpadu - a na straně druhé sám konstatujete, že jedinou alternativou k ekonomickým (a tedy i systémovým a společenským) reformám bylo, že by se Sovětský svaz vydal na cestu současné Severní Koreje! Tedy státu s téměř nulovou ekonomikou, kde jediné odvětví průmyslu které vzkvétá je výroba zbraní.
Gorbačov prostě poznal, že sovětská ekonomika jde definitivně ke dnu; a to bylo natolik zjevné faktum, že to nakonec muselo (a tedy i nutnost reforem) uznat i zkostnatělé politbyro. - Kdyby ovšem tehdy soudruzi tušili, kam to všechno dospěje, je skutečně dosti dobře možné, že by se raději rozhodli pro ten vzor Severní Koreje.
Československo a dluhy: je pravda, že tehdejší ČSSR - na rozdíl od ostatních států východního bloku - nemělo zahraniční zadlužení. Zrovna nedávno jsem o tom slyšel jeden zajímavý výrok: "Oni opravdu neměli žádné dluhy, protože z toho měli strach. Ale důsledkem toho bylo, že se to (tedy čs. ekonomika) potápělo jako celek."
Což je opravdu myšlenka, na které něco je. Ono se totiž také následně mluvilo o obrovském v n i t ř n í m dluhu, které navršila československá ekonomika - prostě tím, že z nedostatku finančních prostředků neprováděla modernizační investice. Důsledkem toho bylo, že čs. ekonomika za vyspělým světem technologicky zaostávala o celá desetiletí.
Argumentujete výší dluhu současného českého státu: je ovšem zajímavé, že i přes tyto dluhy je současná česká ekonomika o celé řády výkonnější, nežli ona nezadlužená ekonomika socialistické ČSSR.
--------------------------------------
Ropa: pane Rusku, musím přiznat že opravdu nemám sebemenší chuť s Vámi diskutovat stále o tom samém. Samozřejmě že Američanům vyhovuje nízká cena ropy - vždyť ta pro americkou ekonomiku znamená roční úspory v řádech mnoha miliard dolarů! Samozřejmě že americká vláda s potěšením sleduje tento vývoj cen! To však ještě není žádný důkaz o tom, že by Američané nějakým způsobem u m ě l e vyvolávali (respektive vůbec vyvolat mohli) tento propad světových cen ropy, aby poškodili Rusko.
Vaše argumentace je v podstatě toho druhu, že kdyby ruské zemědělství postihlo sucho, tak že za tím dozajista stojí Američané, kteří tajnými experimenty změnili směr větrů s deštnými mraky...
Pane Rusku, opět protiřečíte sám sobě. Na jedné straně kladete řečnickou otázku, proč se SSSR tak "náhle" rozhodl k reformám které nakonec vedly k jeho rozpadu - a na straně druhé sám konstatujete, že jedinou alternativou k ekonomickým (a tedy i systémovým a společenským) reformám bylo, že by se Sovětský svaz vydal na cestu současné Severní Koreje! Tedy státu s téměř nulovou ekonomikou, kde jediné odvětví průmyslu které vzkvétá je výroba zbraní.
Gorbačov prostě poznal, že sovětská ekonomika jde definitivně ke dnu; a to bylo natolik zjevné faktum, že to nakonec muselo (a tedy i nutnost reforem) uznat i zkostnatělé politbyro. - Kdyby ovšem tehdy soudruzi tušili, kam to všechno dospěje, je skutečně dosti dobře možné, že by se raději rozhodli pro ten vzor Severní Koreje.
Československo a dluhy: je pravda, že tehdejší ČSSR - na rozdíl od ostatních států východního bloku - nemělo zahraniční zadlužení. Zrovna nedávno jsem o tom slyšel jeden zajímavý výrok: "Oni opravdu neměli žádné dluhy, protože z toho měli strach. Ale důsledkem toho bylo, že se to (tedy čs. ekonomika) potápělo jako celek."
Což je opravdu myšlenka, na které něco je. Ono se totiž také následně mluvilo o obrovském v n i t ř n í m dluhu, které navršila československá ekonomika - prostě tím, že z nedostatku finančních prostředků neprováděla modernizační investice. Důsledkem toho bylo, že čs. ekonomika za vyspělým světem technologicky zaostávala o celá desetiletí.
Argumentujete výší dluhu současného českého státu: je ovšem zajímavé, že i přes tyto dluhy je současná česká ekonomika o celé řády výkonnější, nežli ona nezadlužená ekonomika socialistické ČSSR.
--------------------------------------
Ropa: pane Rusku, musím přiznat že opravdu nemám sebemenší chuť s Vámi diskutovat stále o tom samém. Samozřejmě že Američanům vyhovuje nízká cena ropy - vždyť ta pro americkou ekonomiku znamená roční úspory v řádech mnoha miliard dolarů! Samozřejmě že americká vláda s potěšením sleduje tento vývoj cen! To však ještě není žádný důkaz o tom, že by Američané nějakým způsobem u m ě l e vyvolávali (respektive vůbec vyvolat mohli) tento propad světových cen ropy, aby poškodili Rusko.
Vaše argumentace je v podstatě toho druhu, že kdyby ruské zemědělství postihlo sucho, tak že za tím dozajista stojí Američané, kteří tajnými experimenty změnili směr větrů s deštnými mraky...
PM
July 26, 2015 v 13.36
A přitom každému z nás jde jen a jen o udržitelný rozvoj,
tedy zlepšování životní úrovně - blahobytu lidí v mezích kapacity ekosystémů při zachování přírodních hodnot biologické rozmanitosti pro současné i příští generace".
V podstatě tedy o každému krystalicky jasnou nutnost....bych tvrdil.
V podstatě tedy o každému krystalicky jasnou nutnost....bych tvrdil.
JP
Dobře, pane Rusku: to interview s Brzezinskim je podle všeho skutečně autentické, a zřejmě tedy Američané skutečně opoziční mudžahediny podporovali ještě před invazí sovětských vojsk do země.
Ovšem, i v tomto případě by bylo skutečně užitečné, kdybyste si k danému konfliktu obstaral i jiné dokumenty a zdroje - a ne pouze ty, které se kryjí s Vaším vlastním obrazem světa.
Takže, podívejme se na vývoj v této nešťastné zemi poněkud blíže.
V Afghánistánu vládl král Daúd, který prosazoval důsledně neutrální, mimoblokovou politiku. Což ovšem nikterak nevyhovovalo Sovětům, kteří měli samozřejmě zájem na tom, svého bezprostředního souseda dostat do své vlastní sféry vlivu.
V zemi existovaly - po rozpadu původně jednotné Demokratické lidové strany - dvě komunistické frakce, které spolu navzájem soupeřily. - Už tady je zapotřebí pozastavit se nad tím, kde se v natolik tradicionalistické, feudální zemi vzal natolik silný komunistický element, že to vydalo dokonce na dvě komunistické frakce. Asi lze mít jen málo pochybností o tom, že zde nemálo práce vykonali sovětští tajní agenti.
Dále.Tyto dvě frakce se v důsledku sovětského tlaku v roce 1977 opět spojily, a od té doby pracovaly na svržení režimu.
Podnětem k tomu se stalo zavraždění komunistického ideologa Mir Akbara Chybara v roce 1978, dodnes neidentifikovanými pachateli. Jeho pohřeb se stal demonstrací proti režimu a proti Spojeným státům. Vůdci protestu byli zatčeni, ale o tři dny provedli komunističtí důstojníci puč, nechali zavraždit krále Daúda i jeho rodinu a vyhlásili Demokratickou republiku Afghánistán. Do jaké míry se Sovětský svaz podílel na tomto puči, není dodnes plně objasněno; v každém případě ale Sovětský svaz vzápětí vyhlásil svou plnou podporu novému režimu.
Ovšem, nový komunistický vůdce státu Amin při přeměně země podle komunistického vzoru postupoval natolik dogmaticky a natolik brutálně, že to vyvolávalo masová povstání velkých částí obyvatelstva, a nakonec se stal i samotným Sovětům nepohodlným. Ti ho chtěli nahradit koalicí vedenou Tarakím a Karmalem; ovšem tento opětovný puč se nezdařil.
Amín nechal Tarakího zavraždit; a protože se cítil nyní ohrožen i ze strany Sovětského svazu, začal vysílat vstřícné signály směrem k USA. Tohle opět alarmovalo Sovětský svaz, který viděl nebezpečí ztráty Afghánistánu ze své sféry vlivu, a jeho připadnutí svému soupeři. A proto v prosinci 1979 sovětská vojska vtrhla do Afghánistánu; speciální jednotka KGB vtrhla do prezidentského paláce a zavraždila Amina.
---------------------------------------------
Takže, tolik historie. Co nám teď z těchto faktů vyplývá pro naši kauzu? - Ano, je skutečně docela dobře možné, že Američané podporovali opoziční mudžahedíny ještě před invazí sovětských vojsk. - Jenže, na rozdíl od toho co by si sám Brzezinski rád připsal jako svou vlastní zásluhu, tato podpora v žádném případě nebyla rozhodujícím faktorem pro tuto sovětskou invazi.
Ta lidová vzpoura proti brutálnímu komunistickému režimu v zemi existovala už dávno předtím, nežli Američané začali dodávat nějaké zbraně. A rozhodujícím momentem byl nakonec interní boj frakcí uvnitř komunistického režimu, s uvedeným výsledkem. Kdyby se Amín sám neobrátil směrem ke Spojeným státům, Sověti by prostě neměli sebemenší důvod do země vtrhnout. Naprosto by jim postačilo nadále dělat to, co dělali předtím: vyzbrojovat afghánskou armádu, aby si to s povstalci vyřídila sama.
Takže, pane Rusku, i tady je zřetelně vidět, že reálný svět je vždycky o mnoho složitější, nežli aby se vešel do nějaké jednoduché šablony, ve smyslu "za vším stojí Spojené státy".
Ovšem, i v tomto případě by bylo skutečně užitečné, kdybyste si k danému konfliktu obstaral i jiné dokumenty a zdroje - a ne pouze ty, které se kryjí s Vaším vlastním obrazem světa.
Takže, podívejme se na vývoj v této nešťastné zemi poněkud blíže.
V Afghánistánu vládl král Daúd, který prosazoval důsledně neutrální, mimoblokovou politiku. Což ovšem nikterak nevyhovovalo Sovětům, kteří měli samozřejmě zájem na tom, svého bezprostředního souseda dostat do své vlastní sféry vlivu.
V zemi existovaly - po rozpadu původně jednotné Demokratické lidové strany - dvě komunistické frakce, které spolu navzájem soupeřily. - Už tady je zapotřebí pozastavit se nad tím, kde se v natolik tradicionalistické, feudální zemi vzal natolik silný komunistický element, že to vydalo dokonce na dvě komunistické frakce. Asi lze mít jen málo pochybností o tom, že zde nemálo práce vykonali sovětští tajní agenti.
Dále.Tyto dvě frakce se v důsledku sovětského tlaku v roce 1977 opět spojily, a od té doby pracovaly na svržení režimu.
Podnětem k tomu se stalo zavraždění komunistického ideologa Mir Akbara Chybara v roce 1978, dodnes neidentifikovanými pachateli. Jeho pohřeb se stal demonstrací proti režimu a proti Spojeným státům. Vůdci protestu byli zatčeni, ale o tři dny provedli komunističtí důstojníci puč, nechali zavraždit krále Daúda i jeho rodinu a vyhlásili Demokratickou republiku Afghánistán. Do jaké míry se Sovětský svaz podílel na tomto puči, není dodnes plně objasněno; v každém případě ale Sovětský svaz vzápětí vyhlásil svou plnou podporu novému režimu.
Ovšem, nový komunistický vůdce státu Amin při přeměně země podle komunistického vzoru postupoval natolik dogmaticky a natolik brutálně, že to vyvolávalo masová povstání velkých částí obyvatelstva, a nakonec se stal i samotným Sovětům nepohodlným. Ti ho chtěli nahradit koalicí vedenou Tarakím a Karmalem; ovšem tento opětovný puč se nezdařil.
Amín nechal Tarakího zavraždit; a protože se cítil nyní ohrožen i ze strany Sovětského svazu, začal vysílat vstřícné signály směrem k USA. Tohle opět alarmovalo Sovětský svaz, který viděl nebezpečí ztráty Afghánistánu ze své sféry vlivu, a jeho připadnutí svému soupeři. A proto v prosinci 1979 sovětská vojska vtrhla do Afghánistánu; speciální jednotka KGB vtrhla do prezidentského paláce a zavraždila Amina.
---------------------------------------------
Takže, tolik historie. Co nám teď z těchto faktů vyplývá pro naši kauzu? - Ano, je skutečně docela dobře možné, že Američané podporovali opoziční mudžahedíny ještě před invazí sovětských vojsk. - Jenže, na rozdíl od toho co by si sám Brzezinski rád připsal jako svou vlastní zásluhu, tato podpora v žádném případě nebyla rozhodujícím faktorem pro tuto sovětskou invazi.
Ta lidová vzpoura proti brutálnímu komunistickému režimu v zemi existovala už dávno předtím, nežli Američané začali dodávat nějaké zbraně. A rozhodujícím momentem byl nakonec interní boj frakcí uvnitř komunistického režimu, s uvedeným výsledkem. Kdyby se Amín sám neobrátil směrem ke Spojeným státům, Sověti by prostě neměli sebemenší důvod do země vtrhnout. Naprosto by jim postačilo nadále dělat to, co dělali předtím: vyzbrojovat afghánskou armádu, aby si to s povstalci vyřídila sama.
Takže, pane Rusku, i tady je zřetelně vidět, že reálný svět je vždycky o mnoho složitější, nežli aby se vešel do nějaké jednoduché šablony, ve smyslu "za vším stojí Spojené státy".
JP
Udržitelný jistě, pane Petrasku; ovšem jde o to, co si kdo představuje pod pojmem "rozvoj". Jestli by se skutečně jednalo jenom o neustálé zvyšování blahobytu (byť i v "udržitelném" rámci), pak by to skutečně nestálo za bližší pozornost. O neustálou honbu za stále více blahobytu se už lidé postarají sami; a pokud by se v celém směřování lidstva opravdu nemělo jednat o nic jiného, pak to nestojí ani za to, aby to bylo "udržitelné".
July 26, 2015 v 14.36
Květa Legátová (autorka lit. předlohy filmu Želary): »Tak kde to jsme? Rozhodně ne v demokracii.«
Ještě doplněk k tématu. Právě teď běžel na ČT24 dokument o Květě Legátové (1919–2012), spisovatelce (mj. je autorkou lit. předlohy filmu Želary), kromě češtiny a němčiny vystudovala i matematiku a fyziku. Vždy vedla své žáky k dialogu a ke kritickému myšlení.
V dokumentu Vzkaz Květy Legátové mj. řekla toto (čas 1:00 až 1:46):
»Já totiž jsem zažila mnoho režimů. Ale snad kromě první republiky – a ani to si netroufnu říct – žádnou demokracii. Totiž demokracii máte na papíře. Už to, že dnes se lidé snaží svou prestiž vybudovat buď na moci, někteří, ti ještě hloupější, dokonce (!) na penězích: Mám prachy, tak si dej majzla. Čili oni se cítí být nadřazeni kvůli tomu, že si mohou dovolit víc, než vy. Tak kde to jsme? Rozhodně ne v demokracii.«
A je to zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10160488386-vzkaz/209452801410005-vzkaz-kvety-legatove/
Paradoxní doba, kdy revoluční myšlenky mají ti nejstarší a mládež (často) s tou dobou jen plyne. Snad nemůže mládež jinak?
Čili demokracie (pokud bychom v tento systém idealisticky věřili) musí být v prvé řadě živá praxe, která se nějak projevuje, nesmí to být jen slova, slova na papíře.
Nezbývá mi, než se opakovaně a tiše pokusit naznačit, že nejen ty peníze, ale i moc – a to dokonce i moc nefinanční, pramenící třeba z (domnělé) vědomostní převahy – se může projevit jako neúcta a přezírání, což je v protikladu ke každému dobrému lidskému uspořádání společenství. A v konečném dosledku i proto nám z (částečně utopické) ideje demokracie zbyde vždy jen jakési torzo tvořené postavami v podobě Atlasů, jež se domnívají, že jejich a jen jejich pravda má větší nárok na existenci a druzí se (konspiračně) mýlí.
V dokumentu Vzkaz Květy Legátové mj. řekla toto (čas 1:00 až 1:46):
»Já totiž jsem zažila mnoho režimů. Ale snad kromě první republiky – a ani to si netroufnu říct – žádnou demokracii. Totiž demokracii máte na papíře. Už to, že dnes se lidé snaží svou prestiž vybudovat buď na moci, někteří, ti ještě hloupější, dokonce (!) na penězích: Mám prachy, tak si dej majzla. Čili oni se cítí být nadřazeni kvůli tomu, že si mohou dovolit víc, než vy. Tak kde to jsme? Rozhodně ne v demokracii.«
A je to zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10160488386-vzkaz/209452801410005-vzkaz-kvety-legatove/
Paradoxní doba, kdy revoluční myšlenky mají ti nejstarší a mládež (často) s tou dobou jen plyne. Snad nemůže mládež jinak?
Čili demokracie (pokud bychom v tento systém idealisticky věřili) musí být v prvé řadě živá praxe, která se nějak projevuje, nesmí to být jen slova, slova na papíře.
Nezbývá mi, než se opakovaně a tiše pokusit naznačit, že nejen ty peníze, ale i moc – a to dokonce i moc nefinanční, pramenící třeba z (domnělé) vědomostní převahy – se může projevit jako neúcta a přezírání, což je v protikladu ke každému dobrému lidskému uspořádání společenství. A v konečném dosledku i proto nám z (částečně utopické) ideje demokracie zbyde vždy jen jakési torzo tvořené postavami v podobě Atlasů, jež se domnívají, že jejich a jen jejich pravda má větší nárok na existenci a druzí se (konspiračně) mýlí.
PM
jsou popravdě zhola neudržitelné konstanty.
Přesto bych usilování o blahého ducha neoceňoval, jako pouze masovou konzumní záležitost.
Stejně tak blahý pocit bytí je možný ve velmi skromném prostředí ....................popř. jenom.
Přesto bych usilování o blahého ducha neoceňoval, jako pouze masovou konzumní záležitost.
Stejně tak blahý pocit bytí je možný ve velmi skromném prostředí ....................popř. jenom.
PM
H.A. vycházela z řeckého objevu demokracie jako nekončícího disputu nad světem nabízejícím nekonečné množství různých stanovisek, jako z objevu jedinečné možnosti dosažení vyššího stupně objektivity v soupeření partikulárních zájmů.
Řekové učili rozumět si nejen navzájem jako jednotlivci, ale učili pozorovat svět ze stanoviska druhého a navíc z velmi rozdílných a často protikladný zorných úhlů. Poznání, že existuje světlo dokonalé pravdy, tedy možnost vystoupení z lidského údělu byla ve společenském kontextu neplatná.
Demokracie nabízí pouze schopnost poznávat rozdílné perspektivy společného světa a současně poznávat rozdílné schopnosti jak s touto rozmanitostí umět zacházet.
Ideál vysoké demokratičnosti spočívá ve virtuositě umění objektivity s Jinými společně poznávat a jednat.
V dnešní pluralitní společnosti by bylo takovéto široké a antiromantické vnímání demokracie celkem vhodným počinem.
Možná i nutným.............. bych za H.A. dodal.
Řekové učili rozumět si nejen navzájem jako jednotlivci, ale učili pozorovat svět ze stanoviska druhého a navíc z velmi rozdílných a často protikladný zorných úhlů. Poznání, že existuje světlo dokonalé pravdy, tedy možnost vystoupení z lidského údělu byla ve společenském kontextu neplatná.
Demokracie nabízí pouze schopnost poznávat rozdílné perspektivy společného světa a současně poznávat rozdílné schopnosti jak s touto rozmanitostí umět zacházet.
Ideál vysoké demokratičnosti spočívá ve virtuositě umění objektivity s Jinými společně poznávat a jednat.
V dnešní pluralitní společnosti by bylo takovéto široké a antiromantické vnímání demokracie celkem vhodným počinem.
Možná i nutným.............. bych za H.A. dodal.
Vážený pane Poláčku, myslel jsem, že oba máme chuť poctivě hledat – tedy ze všech stran, viz vámi 6× citovaný Aristoteles.
Teď mi připadne, že vás spíše už unavuje a obtěžuje dohledávat pro svá tvrzení a tedy zatím ryze subjektivní pohled nějaké podpůrné argumenty či alespoň názory více či méně erudovaných osob či osobností.
Z hlediska pyschologie chápu a rozumím, že když není ve všem po vašem, když já vidím svět jinak – že se vám to nelíbí a pak nemáte chuť. To je až banální.
Mně se taky řada vašich zkratkovitých tvrzení nelíbí a nezbyde mi, než si dát práci, přemýšlet a ukazovat, jakou cestou se řetězí moje asociace, jak funguje moje analytická mysl, která se stále bedlivě snaží vnímat kvalitu nejen zdroje, ale i motivace. A zejména také i rovinu propagandy, ze které pak snadno vznikne nejeden oblíbený předsudek.
Způsob, jak jste se s mými postoji vypořádal, jak jste je označil za konspirační (a vymalováno) sice byl zabalený do distingovaných slov, ale podstatu (tedy že vlastně ignorujete, co píšu a necítíte potřebu nad tím aspoň chvíli přemýšlet pozitivně) nezakryl.
Ale vrcholem je one Aristoteles, kterého jste zřejmě snad ani nepochopil. Vždyť jej sám citujete? Proč píšete, že si odporuji a proč ze mě děláte hlupáka – myslím teď ohledně toho Ruska a jeho postupného opuštění totality – když se jen pečlivě snažím vidět různé pohledy? Copak je ono nahlížení z různých stran nějaký rozpor?
Demokracie předpokládá schopnost udržet kontext dialogu u podstaty, u toho, co má smysl řešit. Myslím, že pro vás je (a vidím to opakovaně) podstatnější kritizovat svého partnera v dialogu, ba dokonce jej až úmyslně nechápat..., máme ten dojem.
Teď mi připadne, že vás spíše už unavuje a obtěžuje dohledávat pro svá tvrzení a tedy zatím ryze subjektivní pohled nějaké podpůrné argumenty či alespoň názory více či méně erudovaných osob či osobností.
Z hlediska pyschologie chápu a rozumím, že když není ve všem po vašem, když já vidím svět jinak – že se vám to nelíbí a pak nemáte chuť. To je až banální.
Mně se taky řada vašich zkratkovitých tvrzení nelíbí a nezbyde mi, než si dát práci, přemýšlet a ukazovat, jakou cestou se řetězí moje asociace, jak funguje moje analytická mysl, která se stále bedlivě snaží vnímat kvalitu nejen zdroje, ale i motivace. A zejména také i rovinu propagandy, ze které pak snadno vznikne nejeden oblíbený předsudek.
Způsob, jak jste se s mými postoji vypořádal, jak jste je označil za konspirační (a vymalováno) sice byl zabalený do distingovaných slov, ale podstatu (tedy že vlastně ignorujete, co píšu a necítíte potřebu nad tím aspoň chvíli přemýšlet pozitivně) nezakryl.
Ale vrcholem je one Aristoteles, kterého jste zřejmě snad ani nepochopil. Vždyť jej sám citujete? Proč píšete, že si odporuji a proč ze mě děláte hlupáka – myslím teď ohledně toho Ruska a jeho postupného opuštění totality – když se jen pečlivě snažím vidět různé pohledy? Copak je ono nahlížení z různých stran nějaký rozpor?
Demokracie předpokládá schopnost udržet kontext dialogu u podstaty, u toho, co má smysl řešit. Myslím, že pro vás je (a vidím to opakovaně) podstatnější kritizovat svého partnera v dialogu, ba dokonce jej až úmyslně nechápat..., máme ten dojem.
July 26, 2015 v 16.50
Ideová vazba na zájmy USA jako hlavní problém české intelektuální scény (hlavní příčina: V. Havel)
Díky za poznámku, vážený pane Petrásku. Ta schopnost snažit se vnímat svět – alespoň chvíli – z jiného stanoviště, je pro jakýkoliv netotalitní systém opravdu výjimečně a zcela nezbytně nutná.
Protože nelze přemýšlet o navržení jakéhokoliv systému, jako nějakého stroje, tedy automatismu, když společnost se skládá z živých jedinců a mezi nimi jsou živé mezilidské vztahy.
* * *
Vážený pane Poláčku. Celou dobu je zde diskuse o případném lepším systému, než jakým je stávající demokracie. Shodli jsme se na tom, že demokracie souvisí s kvalitou dialogu a se schopností měnit názor.
Očekával jsem, že když se tu a tam opakovaně a prokazatelně mýlíte, že přece jen provedete jistou revizi svého výrazného sebevědomí a budete se snažit to, co nemáte zcela prověřené, tvrdit alespoň o něco méně suverénně a celkově být v dialogu vůči svému partnerovi názorově vstřícnější a jemnější. Nestalo se tak. Naopak jste přitvrdil na důrazu ad hominem. Smutná realita a další tvrdě didaktická "lekce" o čem vlastně ta demokracie je.
Protože, nezlobte se, ani to, že máte skvěle načtené antické autory, dokola mluvíte o tom, jaké metody jsou dobré a správné viz např onen Aristoteles:
»Aristoteles byl mimochodem právě ten myslitel, který všechny věci promýšlel ze v š e c h jejich stran a úhlů, a nikdy by se nesnížil k jednostrannému preferování jenom jednoho jediného faktoru.«
ještě neznamená, že se dokážete jeho slovy dokonce i sám řídit. Což je pro mě zklamání. Dokonce mi připadne, že se snad snažíte jednat jakoby až přesně opačně, než vámi citovaný Aristoteles doporučuje. Prostě mít jen jeden úhle pohledu.
A protože mi není 20, již opravdu nedoufám, že byste mi napsal, pane Rusku, měl jste pravdu, mýlil jsem se. A když se podívate výše do diskuse, tak naopak najdete v mých textech řadu míst, kdy já říkám ANO, máte pravdu pane Poláčku. Zvláštní asymetrie, že?
Místo abyste dialektickou metodu ocenil např. při kladení mých otázek ohledně příčin rozpadu SSSR, jste pocítil nutnost zaútočit ad hominem slovy, že si "opět protiřečím". Tak ovšem dialog vést nejde, když místo zájmu o dialog jako dialektiku máte evidetně jen potřebu dialog jaksi „vyhrát“. – Což lze dokonce (!) zobecnit a znovu tak zopakovat, že * * * *
právě tyto psychologické nedokonalosti (jež má v různé míře každý z nás) patří mezi hlavní problémy demokracie, které brání pokroku a řešení dlouhé řady otázek. * * * *
Protože pokud si nerozumíme ani v tématice, kde mezi námi nemusí být jakýkoliv ideový spor (tedy proč přesně se rozpadl SSSR), jak si pak máme rozumět tam, kde vy jste se rozhodl interpretovat světová dění – opravdu mi to tak připadne, pardon – jen a pouze podle výkladu jedné strany, která má – jak zvláštní to náhoda! – více peněz a více zbraní, tedy podle USA. – Rozumím a chápu, že vy takto své postoje nevnímáte. (…)
Místo abyste uznal, že jste se opět zmýlil, rozpitváte situaci v Afghanistánu tak, aby se to hodilo do vámi propagovaného výkladu světových souvislostí.
Mám dojem, že byste nejraději zájmy USA hájil rovnou již od jejich vzniku, včetně genocidy indiánů (skončila teprve ve 20. letech minulého století) stejně jako otrokářského systému a dovozu černochů do USA z Afriky. A hle, cink, najednou je USA garant dobrého světa, který si nezaslouží stejnou ne-li větší kritiku a přísnost pohledu, než stávající Rusko či minulý Sovětský svaz.
Ne, SSSR ani Rusko dnes naštěstí nejsou náš vzor. Bohužel se to však nedá říct o USA. Pro řadu lidí jsou stále USA vzorem.
A právě vazba na USA, která vznikla velkou a cílenou zásluhou Václava Havla, Saši Vondry ad. – viz k tomu filosof V. Bělohradský na DVTV v čase od 18:30. minutě, zde:
http://video.aktualne.cz/dvtv/belohradsky-spolecnost-rozpoltila-prima-volba-prezidenta/r~4f7b57aa8f9011e4ba57002590604f2e/
je dodnes a stále (!) opravdu velkou a zdá se že až nepřekonatelnou překážkou v řadě diskusí – tuto diskusi pochopitelně nevyjímaje.
Úkolem každého (nejen filosofa) by měla být skutečně nestranná snaha interpretovat světové děje.
Přitom vy, pane Poláčku, např. trvale a až jaksi umanutě odmítáte ryze racionální výklad ceny ropy jako silového prostředku proti Rusku (s vysoce pravděpodobnou možností manipulace ze strany mocenských zájmů USA), což je věc, kterou chápe i malé dítě a nemusím citovat ani takové kapicty, jako je Georg Soros, jež nepochybně mnohokrát prokázal, že světové ekonomice rozumí.
Pane Poláčku, u vás jsem po počáteční výměně názorů předpokládál, nejen to, že se shodneme na kritice Přibáně, protože jeho text vlastně v prvé řadě fixuje dnešní stav demokracie, tedy systému, který má řadu zásadních chyb – viz výše zmíněná Květa Legátová a její kritika demokracie – ale že se posuneme výrazně dál v dlouhé řadě reflexí toho, co je dnes špatně a hlavně co s tím.
Co reálně a vskutku pragmaticky lze s dnešní stavem polis udělat.
Zatím nic. Evidentně nic. Spíše asi máme být spolu s Přibáněm rádi (a věřte, nemám z toho radost), že máme alespoň tuto demokracii.
Mnohokrát jsme odbočili k podružnostem. Jednou jste bez čtení jistě pozoruhodného Suvorova (fakta má ověřená, to opravdu potvrzují i jeho kritici, jeho vývody však už pravdou nutně být nemusí) uvěřil plošně jeho kritikům, jindy jste zase ukázal, že se mýlite v detailech okolo vojenské agrese SSSR v Afghanistánu. Jako by nebyla pravda (a to se vám tak nelíbí), že to opravdu byla léčka ze strany USA, která se povedla a SSSR tak dostal od chytrých USA svůj vlastní Vietnam (válka trvala 10 let a z hlediska USA se tak opravdu podařilo vlákat SSSR do pasti).
Místo toho, abyste viděl příčinu a následek, nebo alespoň celé spektrum souvislostí (v případě Afghanistánu), upřel jste všechnu svoji sílu výkladu k tomu, abyste očernil jen jednu stranu (ano, zaslouží si to), na druhou (USA) jste přitom jaksi pozapomněl.
Postupujete tak podobně jako pan profesor Přibáň, že si vyberete jednu věc a druhou ignorujete. Což pochopitelně děláme všichni.
Shrňme to: Vy máte svůj pohled který měnit nechcete a pokud se k vám dostanou jiné argumenty, než odpovídají vaší vnitřní stavbě obrazu světa, tak máte potřebu degradovat svého oponenta. To vše za velmi distingovanými slovy.
Takže se shodněme: neshodneme se v dlouhé řadě věcí a názorů.
Navíc a bohužel jsme si zde ověřili, že další diskuse zřejmě nemá smysl. Vy jste na mě útočil opakovaně ad hominem a emočně agresivně („proboha pane Rusku“) a prostě považujete mé zdroje (Brezinského, Spiegel aj.) za konspirační a máte vymalováno.
Protože nelze přemýšlet o navržení jakéhokoliv systému, jako nějakého stroje, tedy automatismu, když společnost se skládá z živých jedinců a mezi nimi jsou živé mezilidské vztahy.
* * *
Vážený pane Poláčku. Celou dobu je zde diskuse o případném lepším systému, než jakým je stávající demokracie. Shodli jsme se na tom, že demokracie souvisí s kvalitou dialogu a se schopností měnit názor.
Očekával jsem, že když se tu a tam opakovaně a prokazatelně mýlíte, že přece jen provedete jistou revizi svého výrazného sebevědomí a budete se snažit to, co nemáte zcela prověřené, tvrdit alespoň o něco méně suverénně a celkově být v dialogu vůči svému partnerovi názorově vstřícnější a jemnější. Nestalo se tak. Naopak jste přitvrdil na důrazu ad hominem. Smutná realita a další tvrdě didaktická "lekce" o čem vlastně ta demokracie je.
Protože, nezlobte se, ani to, že máte skvěle načtené antické autory, dokola mluvíte o tom, jaké metody jsou dobré a správné viz např onen Aristoteles:
»Aristoteles byl mimochodem právě ten myslitel, který všechny věci promýšlel ze v š e c h jejich stran a úhlů, a nikdy by se nesnížil k jednostrannému preferování jenom jednoho jediného faktoru.«
ještě neznamená, že se dokážete jeho slovy dokonce i sám řídit. Což je pro mě zklamání. Dokonce mi připadne, že se snad snažíte jednat jakoby až přesně opačně, než vámi citovaný Aristoteles doporučuje. Prostě mít jen jeden úhle pohledu.
A protože mi není 20, již opravdu nedoufám, že byste mi napsal, pane Rusku, měl jste pravdu, mýlil jsem se. A když se podívate výše do diskuse, tak naopak najdete v mých textech řadu míst, kdy já říkám ANO, máte pravdu pane Poláčku. Zvláštní asymetrie, že?
Místo abyste dialektickou metodu ocenil např. při kladení mých otázek ohledně příčin rozpadu SSSR, jste pocítil nutnost zaútočit ad hominem slovy, že si "opět protiřečím". Tak ovšem dialog vést nejde, když místo zájmu o dialog jako dialektiku máte evidetně jen potřebu dialog jaksi „vyhrát“. – Což lze dokonce (!) zobecnit a znovu tak zopakovat, že * * * *
právě tyto psychologické nedokonalosti (jež má v různé míře každý z nás) patří mezi hlavní problémy demokracie, které brání pokroku a řešení dlouhé řady otázek. * * * *
Protože pokud si nerozumíme ani v tématice, kde mezi námi nemusí být jakýkoliv ideový spor (tedy proč přesně se rozpadl SSSR), jak si pak máme rozumět tam, kde vy jste se rozhodl interpretovat světová dění – opravdu mi to tak připadne, pardon – jen a pouze podle výkladu jedné strany, která má – jak zvláštní to náhoda! – více peněz a více zbraní, tedy podle USA. – Rozumím a chápu, že vy takto své postoje nevnímáte. (…)
Místo abyste uznal, že jste se opět zmýlil, rozpitváte situaci v Afghanistánu tak, aby se to hodilo do vámi propagovaného výkladu světových souvislostí.
Mám dojem, že byste nejraději zájmy USA hájil rovnou již od jejich vzniku, včetně genocidy indiánů (skončila teprve ve 20. letech minulého století) stejně jako otrokářského systému a dovozu černochů do USA z Afriky. A hle, cink, najednou je USA garant dobrého světa, který si nezaslouží stejnou ne-li větší kritiku a přísnost pohledu, než stávající Rusko či minulý Sovětský svaz.
Ne, SSSR ani Rusko dnes naštěstí nejsou náš vzor. Bohužel se to však nedá říct o USA. Pro řadu lidí jsou stále USA vzorem.
A právě vazba na USA, která vznikla velkou a cílenou zásluhou Václava Havla, Saši Vondry ad. – viz k tomu filosof V. Bělohradský na DVTV v čase od 18:30. minutě, zde:
http://video.aktualne.cz/dvtv/belohradsky-spolecnost-rozpoltila-prima-volba-prezidenta/r~4f7b57aa8f9011e4ba57002590604f2e/
je dodnes a stále (!) opravdu velkou a zdá se že až nepřekonatelnou překážkou v řadě diskusí – tuto diskusi pochopitelně nevyjímaje.
Úkolem každého (nejen filosofa) by měla být skutečně nestranná snaha interpretovat světové děje.
Přitom vy, pane Poláčku, např. trvale a až jaksi umanutě odmítáte ryze racionální výklad ceny ropy jako silového prostředku proti Rusku (s vysoce pravděpodobnou možností manipulace ze strany mocenských zájmů USA), což je věc, kterou chápe i malé dítě a nemusím citovat ani takové kapicty, jako je Georg Soros, jež nepochybně mnohokrát prokázal, že světové ekonomice rozumí.
Pane Poláčku, u vás jsem po počáteční výměně názorů předpokládál, nejen to, že se shodneme na kritice Přibáně, protože jeho text vlastně v prvé řadě fixuje dnešní stav demokracie, tedy systému, který má řadu zásadních chyb – viz výše zmíněná Květa Legátová a její kritika demokracie – ale že se posuneme výrazně dál v dlouhé řadě reflexí toho, co je dnes špatně a hlavně co s tím.
Co reálně a vskutku pragmaticky lze s dnešní stavem polis udělat.
Zatím nic. Evidentně nic. Spíše asi máme být spolu s Přibáněm rádi (a věřte, nemám z toho radost), že máme alespoň tuto demokracii.
Mnohokrát jsme odbočili k podružnostem. Jednou jste bez čtení jistě pozoruhodného Suvorova (fakta má ověřená, to opravdu potvrzují i jeho kritici, jeho vývody však už pravdou nutně být nemusí) uvěřil plošně jeho kritikům, jindy jste zase ukázal, že se mýlite v detailech okolo vojenské agrese SSSR v Afghanistánu. Jako by nebyla pravda (a to se vám tak nelíbí), že to opravdu byla léčka ze strany USA, která se povedla a SSSR tak dostal od chytrých USA svůj vlastní Vietnam (válka trvala 10 let a z hlediska USA se tak opravdu podařilo vlákat SSSR do pasti).
Místo toho, abyste viděl příčinu a následek, nebo alespoň celé spektrum souvislostí (v případě Afghanistánu), upřel jste všechnu svoji sílu výkladu k tomu, abyste očernil jen jednu stranu (ano, zaslouží si to), na druhou (USA) jste přitom jaksi pozapomněl.
Postupujete tak podobně jako pan profesor Přibáň, že si vyberete jednu věc a druhou ignorujete. Což pochopitelně děláme všichni.
Shrňme to: Vy máte svůj pohled který měnit nechcete a pokud se k vám dostanou jiné argumenty, než odpovídají vaší vnitřní stavbě obrazu světa, tak máte potřebu degradovat svého oponenta. To vše za velmi distingovanými slovy.
Takže se shodněme: neshodneme se v dlouhé řadě věcí a názorů.
Navíc a bohužel jsme si zde ověřili, že další diskuse zřejmě nemá smysl. Vy jste na mě útočil opakovaně ad hominem a emočně agresivně („proboha pane Rusku“) a prostě považujete mé zdroje (Brezinského, Spiegel aj.) za konspirační a máte vymalováno.
JP
Obávám se, pane Petrasku, že Hannah Arendtová si tu antickou demokracii opravdu velice krajně zidealizovala. Ve své r e á l n é podobě totiž ta řecká či aténská demokracie nefungovala ani o kousek lépe, nežli jak my ji zakoušíme v její dnešní tristní podobě. Korupce, pletichy, egoismus, upřednostňování vlastních partikulárních zájmů oproti těm obce, neřkuli vyšším zájmům duchovním a metafyzickým - to všechno bylo realitou antické demokracie.
Budiž ale, zůstaňme u toho ideálu; neboť už právě od Platóna víme, že i ten ideál může být do jisté míry reálným formujícím faktorem.
Ovšem, právě tady se nám vynořuje závažný zádrhel. Citujete (respektive interpretujete) Arendtovou, že "Poznání, že existuje světlo dokonalé pravdy, tedy možnost vystoupení z lidského údělu byla ve společenském kontextu neplatná."
Ve "společenském kontextu" snad; jenže tohle v žádném případě neplatilo pro vlastní duchovní a filozofický svět jmenovitě antického Řecka. Především zmíněný Platón naprosto jednoznačně vycházel z existence svých "idejí" - tedy té nejvyšší skutečnosti, a tedy i nejvyšší pravdy. A úkolem a cílem (filozoficky) myslícího člověka nemůže být nic jiného, nežli tuto nejvyšší pravdu rozpoznat, a podle ní také jednat.
Tohle tedy nemá naprosto nic společného s jakoukoli demokracií; o pravdě nelze rozhodovat hlasováním. O pravdě nerozhodují většiny či menšiny, nýbrž výhradně skutečnost sama.
Aristoteles sice nebyl natolik striktní co se týče absolutnosti pravdy, on více viděl krajní problémy člověka s jejím nacházením; ale i on zásadně rozlišoval mezi pravdami, které
- mohou rozpoznat všichni lidé
- může rozpoznat většina
- jsou přístupné jenom exkluzivnímu kruhu těch, kteří jsou nejvíce věci znalí.
Bezpochyby, bylo by možno namítnout, že v demokracii (politické) se nejedná o poznávání nějakých vysokých teoretických či filozofických pravd, nýbrž pouze o to, jakým způsobem tak dalece jak jen možno zharmonizovat rozdílné názory, postoje a zájmy.
Tohle je skutečně velice závažná námitka, a musíme se s ní velmi důkladně vypořádat.
Vraťme se napřed k té základní větě, ve které shrnujete zásadní pozitiva oné (ideální) antické demokracie:
"Řekové učili rozumět si nejen navzájem jako jednotlivci, ale učili pozorovat svět ze stanoviska druhého a navíc z velmi rozdílných a často protikladný zorných úhlů."
Takto formulováno se skutečně jedná o princip, který je ve svém univerzalismu dokonalý, a nelze proti němu cokoli namítat.
Porovnejme to však znovu s Platónem (mám pocit že jsem tu onu pasáž už jednou citoval) - totiž s jeho návodem, jak se dobírat skutečné pravdy věcí:
"Není-li tomu tak, milý Glaukóne, že pravdu poznáváme ze všeho nejspíše tak, když ji pozorujeme ze v š e c h jejích stran a úhlů? A když prostřednictvím tohoto všestranného poznání pronikáme k tomu, co utváří její podstatu?" (Citováno volně, po paměti.)
Takže: Platón zde razí zásadu, která se napřed plně shoduje s oním ideálem demokracie: poznávat věci z jejich r ů z n ý c h stran a aspektů. Potud by tedy bylo všechno v pořádku.
Jenže, nelze přehlédnout, že Platón pro dosažení skutečné pravdy jako neopominutelný staví ještě další postulát: dobrat se p o d s t a t y věcí.
A právě tady máme kámen úrazu. Ta vzájemná výměna perspektiv v (ideální) demokracii je bezpochyby prvním, nepostradatelným krokem správným směrem. Takovýto krok znamená, že dotyčné strany ve sporu se dokázaly vzdát své počáteční dogmatické zaujatosti, pevného přesvědčení o nezpochybnitelnosti své vlastní pravdy, že dokázaly překročit svůj vlastní stín, a že se dokázaly podívat na věc i z opačné strany.
Nikde tu však bohužel není záruka toho, že na tento první krok bude následovat i ten krok druhý - totiž schopnost pokročit k rozpoznání pravé p o d s t a t y dané věci.
Dejme si pro názornost zcela konkrétní příklad:
Sváří se navzájem levíčák s pravičákem o to, jestli je tržní ekonomika věc dobrá či špatná. Pravičák poukazuje na to, že tržní ekonomika více než jakákoli jiná přináší produkční výkonnost a obecný blahobyt; oproti tomu levičák zůstává u přesvědčení, že tržní ekonomika znamená kapitalismus, a kapitalismus je špatný, protože znamená vykořisťování a sociální nerovnost.
Při střízlivém a nezaujatém pohledu, oba mají nepochybnou pravdu. A oba se - u vědomí této své pravdy - budou přít a svářet až do skonání věků.
Kdybychom je teď skutečně nějakým způsobem (třeba apelem na onen ideál antické demokracie) přinutili k tomu, aby si navzájem vyměnili své pozice, aby se na věc dokázali podívat i perspektivou toho druhého - bylo by tím bezpochyby velice mnoho získáno.
Ten levicový fundamentalista by konečně pochopil, že i když je kapitalismus opravdu ze sociálního a humánního hlediska velmi deformovaný systém, přesto je ta tržní ekonomika, která je jeho jádrem, skutečně nenahraditelným ekonomickým mechanismem. A že tedy nemá smyslu žádat svržení kapitalismu, dokud k této tržní ekonomice nemáme funkční alternativu.
Oproti tomu fundamentalistický příslušník pravice by si musel uvědomit, že i když je tržní ekonomika opravdu základním a tím nejpřirozenějším modelem ekonomických aktivit člověka, že to ještě zdaleka neznamená, že je ze sociálního a humánního hlediska dobrá. Že je něco nutnost, to ještě neznamená, že je to hodno nekritické adorace.
Takže: máme stav, kdy jak (fundamentalistický) pravičák, tak i levičák jsou znejistěni ve svých dosavadních (pseudo)jistotách; a začínají pomalu chápat, že je možno na věc nahlížet i poněkud jinak.
Výsledkem takovéhoto prohlédnutí by dozajista bylo, že se jejich dosavadní spor stane méně ostrým, ulámou se mu hrany zastávaných a prosazovaných dogmat.
Jenže: za prvé, tím ještě zdaleka nebude dáno, že se tím v nich automaticky zrodí schopnost od tohoto poznání relativnosti vlastní pravdy pokročit dále - totiž k rozpoznání samé podstaty celého toho komplexu ekonomických, společenských a lidských vztahů, které jsou s tržní ekonomikou potažmo kapitalismem spojeny. Tento druhý krok - totiž postoupit ke skutečnému rozpoznání podstaty věcí, a tedy také k nalezení řešení, které zahrnuje věc celou, a ne pouze její jednotlivé - a protikladné - součásti, to je zase něco zcela jiného; a pro tento druhý krok není v principu demokracie přítomen žádný reálný faktor.
A co ještě hůře: my jsme doposud uvažovali právě a pouze v dimenzích oné i d e a l i z o v a n é demokracie; jak by věci vypadaly, kdyby se jenom lidé chovali podle toho ideálu.
Ale vraťme se teď zpátky k realitě - a to právě k tomu našemu konkrétnímu příkladu. Jde o to, že tady se svářejí ne snad jenom dva ryze t e o r e t i c k é názory; nýbrž tady se zároveň srážejí dva zcela protichůdné e x i s t e n č n í projekty, jinak řečeno srážejí se zde zcela protikladné materiální zájmy, které jsou jako takové neslučitelné.
A právě tato ryze materiální realita je to, na čem pravidelně ztroskotávají všechny ty dobře míněné snahy o zavedení ideální demokracie: jak známo, "inter arma silent musae", a stejně tak v mlýnici navzájem se svářících materiálních zájmů je nelítostně drcen jakýkoli pokus o demokratický ideál.
Takže, poučení závěrem: napřed je nutno odstranit zásadní m a t e r i á l n í (existenční) protiklady mezi lidmi; a teprve poté je možno doufat, že lidé dokáží překonat omezenost svých vlastních osobních perspektiv, a začnou být vstřícní ke svému názorovému protějšku. - Už jenom to je (jak je možno názorně sledovat i na této diskusi) záležitost krajně obtížná; ale za stavu protichůdných reálných zájmů je to pak věc čistě nemožná.
Budiž ale, zůstaňme u toho ideálu; neboť už právě od Platóna víme, že i ten ideál může být do jisté míry reálným formujícím faktorem.
Ovšem, právě tady se nám vynořuje závažný zádrhel. Citujete (respektive interpretujete) Arendtovou, že "Poznání, že existuje světlo dokonalé pravdy, tedy možnost vystoupení z lidského údělu byla ve společenském kontextu neplatná."
Ve "společenském kontextu" snad; jenže tohle v žádném případě neplatilo pro vlastní duchovní a filozofický svět jmenovitě antického Řecka. Především zmíněný Platón naprosto jednoznačně vycházel z existence svých "idejí" - tedy té nejvyšší skutečnosti, a tedy i nejvyšší pravdy. A úkolem a cílem (filozoficky) myslícího člověka nemůže být nic jiného, nežli tuto nejvyšší pravdu rozpoznat, a podle ní také jednat.
Tohle tedy nemá naprosto nic společného s jakoukoli demokracií; o pravdě nelze rozhodovat hlasováním. O pravdě nerozhodují většiny či menšiny, nýbrž výhradně skutečnost sama.
Aristoteles sice nebyl natolik striktní co se týče absolutnosti pravdy, on více viděl krajní problémy člověka s jejím nacházením; ale i on zásadně rozlišoval mezi pravdami, které
- mohou rozpoznat všichni lidé
- může rozpoznat většina
- jsou přístupné jenom exkluzivnímu kruhu těch, kteří jsou nejvíce věci znalí.
Bezpochyby, bylo by možno namítnout, že v demokracii (politické) se nejedná o poznávání nějakých vysokých teoretických či filozofických pravd, nýbrž pouze o to, jakým způsobem tak dalece jak jen možno zharmonizovat rozdílné názory, postoje a zájmy.
Tohle je skutečně velice závažná námitka, a musíme se s ní velmi důkladně vypořádat.
Vraťme se napřed k té základní větě, ve které shrnujete zásadní pozitiva oné (ideální) antické demokracie:
"Řekové učili rozumět si nejen navzájem jako jednotlivci, ale učili pozorovat svět ze stanoviska druhého a navíc z velmi rozdílných a často protikladný zorných úhlů."
Takto formulováno se skutečně jedná o princip, který je ve svém univerzalismu dokonalý, a nelze proti němu cokoli namítat.
Porovnejme to však znovu s Platónem (mám pocit že jsem tu onu pasáž už jednou citoval) - totiž s jeho návodem, jak se dobírat skutečné pravdy věcí:
"Není-li tomu tak, milý Glaukóne, že pravdu poznáváme ze všeho nejspíše tak, když ji pozorujeme ze v š e c h jejích stran a úhlů? A když prostřednictvím tohoto všestranného poznání pronikáme k tomu, co utváří její podstatu?" (Citováno volně, po paměti.)
Takže: Platón zde razí zásadu, která se napřed plně shoduje s oním ideálem demokracie: poznávat věci z jejich r ů z n ý c h stran a aspektů. Potud by tedy bylo všechno v pořádku.
Jenže, nelze přehlédnout, že Platón pro dosažení skutečné pravdy jako neopominutelný staví ještě další postulát: dobrat se p o d s t a t y věcí.
A právě tady máme kámen úrazu. Ta vzájemná výměna perspektiv v (ideální) demokracii je bezpochyby prvním, nepostradatelným krokem správným směrem. Takovýto krok znamená, že dotyčné strany ve sporu se dokázaly vzdát své počáteční dogmatické zaujatosti, pevného přesvědčení o nezpochybnitelnosti své vlastní pravdy, že dokázaly překročit svůj vlastní stín, a že se dokázaly podívat na věc i z opačné strany.
Nikde tu však bohužel není záruka toho, že na tento první krok bude následovat i ten krok druhý - totiž schopnost pokročit k rozpoznání pravé p o d s t a t y dané věci.
Dejme si pro názornost zcela konkrétní příklad:
Sváří se navzájem levíčák s pravičákem o to, jestli je tržní ekonomika věc dobrá či špatná. Pravičák poukazuje na to, že tržní ekonomika více než jakákoli jiná přináší produkční výkonnost a obecný blahobyt; oproti tomu levičák zůstává u přesvědčení, že tržní ekonomika znamená kapitalismus, a kapitalismus je špatný, protože znamená vykořisťování a sociální nerovnost.
Při střízlivém a nezaujatém pohledu, oba mají nepochybnou pravdu. A oba se - u vědomí této své pravdy - budou přít a svářet až do skonání věků.
Kdybychom je teď skutečně nějakým způsobem (třeba apelem na onen ideál antické demokracie) přinutili k tomu, aby si navzájem vyměnili své pozice, aby se na věc dokázali podívat i perspektivou toho druhého - bylo by tím bezpochyby velice mnoho získáno.
Ten levicový fundamentalista by konečně pochopil, že i když je kapitalismus opravdu ze sociálního a humánního hlediska velmi deformovaný systém, přesto je ta tržní ekonomika, která je jeho jádrem, skutečně nenahraditelným ekonomickým mechanismem. A že tedy nemá smyslu žádat svržení kapitalismu, dokud k této tržní ekonomice nemáme funkční alternativu.
Oproti tomu fundamentalistický příslušník pravice by si musel uvědomit, že i když je tržní ekonomika opravdu základním a tím nejpřirozenějším modelem ekonomických aktivit člověka, že to ještě zdaleka neznamená, že je ze sociálního a humánního hlediska dobrá. Že je něco nutnost, to ještě neznamená, že je to hodno nekritické adorace.
Takže: máme stav, kdy jak (fundamentalistický) pravičák, tak i levičák jsou znejistěni ve svých dosavadních (pseudo)jistotách; a začínají pomalu chápat, že je možno na věc nahlížet i poněkud jinak.
Výsledkem takovéhoto prohlédnutí by dozajista bylo, že se jejich dosavadní spor stane méně ostrým, ulámou se mu hrany zastávaných a prosazovaných dogmat.
Jenže: za prvé, tím ještě zdaleka nebude dáno, že se tím v nich automaticky zrodí schopnost od tohoto poznání relativnosti vlastní pravdy pokročit dále - totiž k rozpoznání samé podstaty celého toho komplexu ekonomických, společenských a lidských vztahů, které jsou s tržní ekonomikou potažmo kapitalismem spojeny. Tento druhý krok - totiž postoupit ke skutečnému rozpoznání podstaty věcí, a tedy také k nalezení řešení, které zahrnuje věc celou, a ne pouze její jednotlivé - a protikladné - součásti, to je zase něco zcela jiného; a pro tento druhý krok není v principu demokracie přítomen žádný reálný faktor.
A co ještě hůře: my jsme doposud uvažovali právě a pouze v dimenzích oné i d e a l i z o v a n é demokracie; jak by věci vypadaly, kdyby se jenom lidé chovali podle toho ideálu.
Ale vraťme se teď zpátky k realitě - a to právě k tomu našemu konkrétnímu příkladu. Jde o to, že tady se svářejí ne snad jenom dva ryze t e o r e t i c k é názory; nýbrž tady se zároveň srážejí dva zcela protichůdné e x i s t e n č n í projekty, jinak řečeno srážejí se zde zcela protikladné materiální zájmy, které jsou jako takové neslučitelné.
A právě tato ryze materiální realita je to, na čem pravidelně ztroskotávají všechny ty dobře míněné snahy o zavedení ideální demokracie: jak známo, "inter arma silent musae", a stejně tak v mlýnici navzájem se svářících materiálních zájmů je nelítostně drcen jakýkoli pokus o demokratický ideál.
Takže, poučení závěrem: napřed je nutno odstranit zásadní m a t e r i á l n í (existenční) protiklady mezi lidmi; a teprve poté je možno doufat, že lidé dokáží překonat omezenost svých vlastních osobních perspektiv, a začnou být vstřícní ke svému názorovému protějšku. - Už jenom to je (jak je možno názorně sledovat i na této diskusi) záležitost krajně obtížná; ale za stavu protichůdných reálných zájmů je to pak věc čistě nemožná.
JP
July 27, 2015 v 14.16
Pane Rusku, pokládat konstatování, že dvě Vaše tvrzení si navzájem odporují, za argument "ad hominem" je skutečně velice svérázný výklad.
Stěžujete si, že s Vámi diskutuji dosti ostrým tónem. To nijak nepopírám; ovšem připomeňme si, čím jste tyto diskuse počal - tvrzením o tom, že prý Hitler svým útokem na SSSR jenom o dva týdny předešel chystaný útok Stalina.
Já jsem v tomto ohledu měl už příliš mnoho střetů s německými neonacisty (kteří tímto způsobem chtějí zdůvodnit, že Hitler nebyl vůbec žádný agresor, že on se chudák jenom musel bránit proti invazi bolševických hord), nežli abych na takový způsob argumentace nemohl být už poněkud alergický. (Mimochodem, ti němečtí neonacisté jako svou ikonu mají právě toho "Suvorova".)
Stěžujete si, že v diskusích s Vámi nejsem dostatečně "demokratický" - v tom smyslu, že bych uznával i Vaši pravdu.
Ujasněme si tedy jednou provždy: já skutečně nejsem demokrat.
Pokud je demokracie pojímána jako to, že si každý může dělat a hlásat co se mu jenom zachce, pak jsem všechno jiné, nežli demokrat.
Mým cílem je - plně ve výše popsaném platónském smyslu - nalezení hlubší pravdy člověka a lidské společnosti, a realizace této pravdy. Demokracie je jenom jednou z cest k dosažení tohoto cíle; ale v žádném případě cesta exkluzivní.
Když mi někdo začne tvrdit (například), že jedna a jedna jsou tři - pak skutečně v žádném případě nebudu demokratem v tom smyslu, že spolu uzavřeme kompromis, že oboustranně přijatelným výsledkem by mohlo být dvě a půl.
Stěžujete si, že s Vámi diskutuji dosti ostrým tónem. To nijak nepopírám; ovšem připomeňme si, čím jste tyto diskuse počal - tvrzením o tom, že prý Hitler svým útokem na SSSR jenom o dva týdny předešel chystaný útok Stalina.
Já jsem v tomto ohledu měl už příliš mnoho střetů s německými neonacisty (kteří tímto způsobem chtějí zdůvodnit, že Hitler nebyl vůbec žádný agresor, že on se chudák jenom musel bránit proti invazi bolševických hord), nežli abych na takový způsob argumentace nemohl být už poněkud alergický. (Mimochodem, ti němečtí neonacisté jako svou ikonu mají právě toho "Suvorova".)
Stěžujete si, že v diskusích s Vámi nejsem dostatečně "demokratický" - v tom smyslu, že bych uznával i Vaši pravdu.
Ujasněme si tedy jednou provždy: já skutečně nejsem demokrat.
Pokud je demokracie pojímána jako to, že si každý může dělat a hlásat co se mu jenom zachce, pak jsem všechno jiné, nežli demokrat.
Mým cílem je - plně ve výše popsaném platónském smyslu - nalezení hlubší pravdy člověka a lidské společnosti, a realizace této pravdy. Demokracie je jenom jednou z cest k dosažení tohoto cíle; ale v žádném případě cesta exkluzivní.
Když mi někdo začne tvrdit (například), že jedna a jedna jsou tři - pak skutečně v žádném případě nebudu demokratem v tom smyslu, že spolu uzavřeme kompromis, že oboustranně přijatelným výsledkem by mohlo být dvě a půl.
Pane Rusku a pane Poláčku, Vy se teď vzájemně obviňujete z různých faulů v diskusi, ovšem začali jste ve shodě nad tím, že se nebudete zabývat tím, co Jiří Přibáň opravdu napsal. Přisoudili jste jeho článku význam, který v diskusi pod ním vysloveně popírá. Oba jste na Jiřího Přibáně útočili způsobem, který Vám teď vadí, když jste tomu vystaveni sami.
Možná byste si ten článek (případně mou interpretaci zde v diskusi) měli znovu přečíst s opravdovou snahou ho pochopit. Jeho myšlenka je na dost vysoké úrovni abstrakce a ani u jednoho z vás nevidím žádné známky toho, že jste ji pochopili. Nesouhlas má v polemice hodnotu, jen když jsem schopen myšlenku oponenta prokazatelně pochopit.
To, že politika je jen representací světa, ne úplnost světa, platí pro jakoukoliv politiku, demokracii monarchii, diktaturu proletariátu i ty občanské buňky.
"Demokracie není možná bez vzájemné úcty a pokory" - to je pane Rusku hodně náročný požadavek. Možná by stačilo v polemice nekarikovat názory oponenta a zajímat se o to, co opravdu řekl.
Možná byste si ten článek (případně mou interpretaci zde v diskusi) měli znovu přečíst s opravdovou snahou ho pochopit. Jeho myšlenka je na dost vysoké úrovni abstrakce a ani u jednoho z vás nevidím žádné známky toho, že jste ji pochopili. Nesouhlas má v polemice hodnotu, jen když jsem schopen myšlenku oponenta prokazatelně pochopit.
To, že politika je jen representací světa, ne úplnost světa, platí pro jakoukoliv politiku, demokracii monarchii, diktaturu proletariátu i ty občanské buňky.
"Demokracie není možná bez vzájemné úcty a pokory" - to je pane Rusku hodně náročný požadavek. Možná by stačilo v polemice nekarikovat názory oponenta a zajímat se o to, co opravdu řekl.
JP
Pane Petrasku, celá ta věc s antikou a demokracií obsahuje ještě jeden krajně důležitý aspekt, který je nezbytné ještě blíže rozebrat.
S poukazem na H. Arendtovou jste uvedl, že v antickém Řecku byli občané vychováváni ke schopnosti pozitivně vnímat a přijímat názory svého oponenta, a tím se dobírat jak k - objektivní - pravdě, tak i k reálnému konsensu v záležitostech obce a jejího řízení (dnes bychom řekli: v politice).
Ano, svět antického člověka (a jeho výchova) byly opravdu velice podstatně jiné, než jak to známe my dnes. Ovšem, tady je nutno zásadně rozlišovat dvě zcela rozdílné skutečnosti: antickou o b e c jako takovou, a řeckou (respektive aténskou) demokracii na straně druhé.
Antický svět byl založen na bezprostřední identitě světa lidí a světa bohů, kteří reprezentovali ve svém celku dokonalost univerza. Antický člověk (vzdělaný občan) se tedy cítil být - uprostřed barbarského prostředí - exkluzivním nositelem kultury a civilizace, ale zároveň i celého univerza! Za těchto okolností je možno chápat jeho motivaci k vlastní sebevýchově, neboť právě jenom jako vzdělaný a kultivovaný jedinec mohl dostát onomu božskému úkolu, být realizátorem dokonalosti samotného univerza, jeho harmonie. Antický člověk měl tedy jak řečeno exkluzivní postavení - ale zároveň primární odpovědnost za to, zda on sám těmto intencím božského univerza skutečně dostojí.
Z toho pak vyplýval i jeho vztah k jeho obci: stejně tak jako univerzum bylo nadřazené vůči jednotlivci, tak stejně tak byla vůči němu prioritní jeho polis, jakožto výraz a ztělesnění onoho božského pořádku a řádu.
Oproti tomu specifická forma státního uspořádání jménem demokracie směřovala zcela o p a č n ý m směrem - nikoli odpovědnost vůči hodnotám univerza a obce, nýbrž přesně naopak, naprostá - libertinistická - nevázanost individua.
Právě tohle byl důvod, proč Platón tuto demokracii zavrhl jako jeden z nejpřízemnějších, nejméně duchovních způsobů vládnutí; a i sám Aristoteles, ačkoli mnohem střízlivější analytik nežli "idealista" Platón, ve svém schématu státních forem demokracii taktéž zařazuje do rubriky š p a t n ý c h forem vlády.
Takže, pokud se vrátíme k Arendtové a její tézi o výchově antického člověka, pak se asi sotva vyhneme konstatování, že jmenovitě v - demokratických - Aténách se tato výchova nakonec nacházela ve stejné schizofrenii, jaká byla notoricky známá z dob komunistické totality, kdy dítě doma slyšelo od rodičů něco zcela jiného, nežli čím pak bylo indoktrinováno ve škole. Ten aténský chlapec či děvče byli svým domácím učitelem vedeni k věrnosti oněm obecným antickým hodnotám a ctnostem - zatímco pak v r e á l n é aténské demokracii zjišťovali, že to všechno neplatí, že v demokracii jde nakonec jenom o bezohledné prosazování svých vlastních - individuálních či skupinových - zájmů.
---------------------------------------------------------
Já tu výchovu k vedení - pravého - dialogu naprosto nechci podceňovat či zlehčovat; naopak sám jsem v rámci diskuse už zmínil, že jakýkoli pokrok lidstva k hodnotnějšímu stavu jeho existence je podmíněn právě takovouto výchovou, od nejútlejšího mládí.
Jde ale o to, že takovouto výchovu by stávající systém jak kapitalismu, tak i "reálné demokracie" prostě nestrávil.
Ne snad že by - na rozdíl od totality - někdo oficiálně zakázal takový způsob výchovy, který se příčí reálným strukturám a hodnotám daného systému. Zkuste si ale představit, jak by to asi dopadlo, kdybyste přišel na ministerstvo školství s podnětem, aby se na školách všech stupňů do budoucna vyučovalo schopnosti "pozorovat svět ze stanoviska druhého a navíc z velmi rozdílných a často protikladný zorných úhlů". Sotva je zapotřebí příliš fantazie k tomu, že by na Vás nejspíše hleděli jako na návštěvníka z cizí - a to hodně vzdálené - planety.
Takováto výuka - či spíše výchova - by byla v zásadě možná jenom na nějaké soukromé škole; ovšem, do těchto škol by své ratolesti přihlásila asi jenom nepatrná hrstka jakýchsi podivínských rodičů, kteří i v dnešní době stále ještě věří tomu, že osobní rozvoj, kvalita osobnosti a vytříbenost ducha jsou většími hodnotami, nežli schopnost vypracovat se na generálního manažera velké a bohaté firmy.
Ještě jednou: ten antický svět mohl - alespoň do jisté míry - své příslušníky vést a vychovávat k úctě k určitým vyšším hodnotám - protože tento antický svět měl k dispozici zcela specifický obraz světa a univerza, který každého jednotlivce automaticky pozvedal do vyšší, nadindividuální sféry existence.
Takovýto výjimečný obraz světa my dnes prostě k dispozici nemáme. A my ho ani mít nemůžeme - neboť náš současný obraz světa plně odpovídá současnému racionalistickému, na okamžitý materiální prospěch a profit zaměřenému způsobu společenské produkce, čili kapitalismu.
Pokud se tedy chceme dostat někam dál, pak musíme 1. nalézt a vytvořit nějaký zcela nový obraz světa a člověka, který bude mít alespoň tu samou pozitivní motivační sílu jako ten antický; a 2. musíme takovým způsobem proměnit samotný materiálně-produkční základ života společnosti, aby člověk svým reálným bytím nebyl uvázán do přízemních, jenom na bezprostřední efekt omezený způsob existence.
S poukazem na H. Arendtovou jste uvedl, že v antickém Řecku byli občané vychováváni ke schopnosti pozitivně vnímat a přijímat názory svého oponenta, a tím se dobírat jak k - objektivní - pravdě, tak i k reálnému konsensu v záležitostech obce a jejího řízení (dnes bychom řekli: v politice).
Ano, svět antického člověka (a jeho výchova) byly opravdu velice podstatně jiné, než jak to známe my dnes. Ovšem, tady je nutno zásadně rozlišovat dvě zcela rozdílné skutečnosti: antickou o b e c jako takovou, a řeckou (respektive aténskou) demokracii na straně druhé.
Antický svět byl založen na bezprostřední identitě světa lidí a světa bohů, kteří reprezentovali ve svém celku dokonalost univerza. Antický člověk (vzdělaný občan) se tedy cítil být - uprostřed barbarského prostředí - exkluzivním nositelem kultury a civilizace, ale zároveň i celého univerza! Za těchto okolností je možno chápat jeho motivaci k vlastní sebevýchově, neboť právě jenom jako vzdělaný a kultivovaný jedinec mohl dostát onomu božskému úkolu, být realizátorem dokonalosti samotného univerza, jeho harmonie. Antický člověk měl tedy jak řečeno exkluzivní postavení - ale zároveň primární odpovědnost za to, zda on sám těmto intencím božského univerza skutečně dostojí.
Z toho pak vyplýval i jeho vztah k jeho obci: stejně tak jako univerzum bylo nadřazené vůči jednotlivci, tak stejně tak byla vůči němu prioritní jeho polis, jakožto výraz a ztělesnění onoho božského pořádku a řádu.
Oproti tomu specifická forma státního uspořádání jménem demokracie směřovala zcela o p a č n ý m směrem - nikoli odpovědnost vůči hodnotám univerza a obce, nýbrž přesně naopak, naprostá - libertinistická - nevázanost individua.
Právě tohle byl důvod, proč Platón tuto demokracii zavrhl jako jeden z nejpřízemnějších, nejméně duchovních způsobů vládnutí; a i sám Aristoteles, ačkoli mnohem střízlivější analytik nežli "idealista" Platón, ve svém schématu státních forem demokracii taktéž zařazuje do rubriky š p a t n ý c h forem vlády.
Takže, pokud se vrátíme k Arendtové a její tézi o výchově antického člověka, pak se asi sotva vyhneme konstatování, že jmenovitě v - demokratických - Aténách se tato výchova nakonec nacházela ve stejné schizofrenii, jaká byla notoricky známá z dob komunistické totality, kdy dítě doma slyšelo od rodičů něco zcela jiného, nežli čím pak bylo indoktrinováno ve škole. Ten aténský chlapec či děvče byli svým domácím učitelem vedeni k věrnosti oněm obecným antickým hodnotám a ctnostem - zatímco pak v r e á l n é aténské demokracii zjišťovali, že to všechno neplatí, že v demokracii jde nakonec jenom o bezohledné prosazování svých vlastních - individuálních či skupinových - zájmů.
---------------------------------------------------------
Já tu výchovu k vedení - pravého - dialogu naprosto nechci podceňovat či zlehčovat; naopak sám jsem v rámci diskuse už zmínil, že jakýkoli pokrok lidstva k hodnotnějšímu stavu jeho existence je podmíněn právě takovouto výchovou, od nejútlejšího mládí.
Jde ale o to, že takovouto výchovu by stávající systém jak kapitalismu, tak i "reálné demokracie" prostě nestrávil.
Ne snad že by - na rozdíl od totality - někdo oficiálně zakázal takový způsob výchovy, který se příčí reálným strukturám a hodnotám daného systému. Zkuste si ale představit, jak by to asi dopadlo, kdybyste přišel na ministerstvo školství s podnětem, aby se na školách všech stupňů do budoucna vyučovalo schopnosti "pozorovat svět ze stanoviska druhého a navíc z velmi rozdílných a často protikladný zorných úhlů". Sotva je zapotřebí příliš fantazie k tomu, že by na Vás nejspíše hleděli jako na návštěvníka z cizí - a to hodně vzdálené - planety.
Takováto výuka - či spíše výchova - by byla v zásadě možná jenom na nějaké soukromé škole; ovšem, do těchto škol by své ratolesti přihlásila asi jenom nepatrná hrstka jakýchsi podivínských rodičů, kteří i v dnešní době stále ještě věří tomu, že osobní rozvoj, kvalita osobnosti a vytříbenost ducha jsou většími hodnotami, nežli schopnost vypracovat se na generálního manažera velké a bohaté firmy.
Ještě jednou: ten antický svět mohl - alespoň do jisté míry - své příslušníky vést a vychovávat k úctě k určitým vyšším hodnotám - protože tento antický svět měl k dispozici zcela specifický obraz světa a univerza, který každého jednotlivce automaticky pozvedal do vyšší, nadindividuální sféry existence.
Takovýto výjimečný obraz světa my dnes prostě k dispozici nemáme. A my ho ani mít nemůžeme - neboť náš současný obraz světa plně odpovídá současnému racionalistickému, na okamžitý materiální prospěch a profit zaměřenému způsobu společenské produkce, čili kapitalismu.
Pokud se tedy chceme dostat někam dál, pak musíme 1. nalézt a vytvořit nějaký zcela nový obraz světa a člověka, který bude mít alespoň tu samou pozitivní motivační sílu jako ten antický; a 2. musíme takovým způsobem proměnit samotný materiálně-produkční základ života společnosti, aby člověk svým reálným bytím nebyl uvázán do přízemních, jenom na bezprostřední efekt omezený způsob existence.
Napsal mi pan Rudolf Paseka:
»Velmi zajímavá je kniha "Úlomky hovorů O. Březiny" od E. Lakomé. Jsou zde chronologicky řazené Otokarovy úvahy, mnohdy nadčasové. Zde jedna z roku 1927:
„Já v demokracií nevěřím. Masy lidu nevládnou, ty ani nevědí, kam jdou. Masy se musí vésti. Štěstí, vedou-li je lidé jemní, vzdělání a vědomí cíle. Demokracie příliš široká je lidem spíše na škodu. Nezaručuje, že jí povedou vždy lepší lidé. Zaručuje jen, že nebudou stále státi v popředí lidé horší, jak se to může státi v monarchiích, kde může horší panovník v krátké době zbořiti, co jeden lepší postaví.“«
»Velmi zajímavá je kniha "Úlomky hovorů O. Březiny" od E. Lakomé. Jsou zde chronologicky řazené Otokarovy úvahy, mnohdy nadčasové. Zde jedna z roku 1927:
„Já v demokracií nevěřím. Masy lidu nevládnou, ty ani nevědí, kam jdou. Masy se musí vésti. Štěstí, vedou-li je lidé jemní, vzdělání a vědomí cíle. Demokracie příliš široká je lidem spíše na škodu. Nezaručuje, že jí povedou vždy lepší lidé. Zaručuje jen, že nebudou stále státi v popředí lidé horší, jak se to může státi v monarchiích, kde může horší panovník v krátké době zbořiti, co jeden lepší postaví.“«
JP
Nu ano, pane Kubičko, diskuse se skutečně odchýlila poněkud jiným směrem; ovšem nemohu přijmout tvrzení, že bychom se - alespoň v jejím úvodu - nezabývali tézemi J. Přibáně, a jeho pojetím světa a demokracie.
Připomeňme si jeho klíčovou tézi, kterou vyjadřuje v rámci následné diskuse:
"Ústřední argument je filosofický: politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství.
Následující je hlavně pro M.:
Demokracie není žádný stav! Je to naopak proces umožňující napravit chybná a špatná rozhodnutí předchozích vlád i generací, takže narozdíl od nejrozmanitějších forem autoritářství v sobě obsahuje změnu i vývoj."
Ano, toto je bezpochyby pevné přesvědčení pana profesora. Nicméně musím přiznat, že nacházím velké porozumění na repliku hned následujícího oponenta, který Přibáňovi namítá, že jeho argumentace je nakonec stejného druhu, jako od učitelů za totality: v teorii to všechno vypadá velice krásně, ale nakonec každý ví, že realita vyhlíží úplně jinak.
Ale, k vlastní věci.
Centrální Přibáňovou tézí je tvrzení, že "demokracie není stav, nýbrž proces".
Je toto tvrzení pravdivé?
V každém případě: toto tvrzení se nachází v příkrém rozporu s politickými úvahami jak Platóna, tak i Aristotela - tedy největších myslitelů celé evropské kulturní a duchovní tradice. Oba zcela jednoznačně demokracii pojímají jako s t a v - to jest, jako jednu ze zcela specifických forem, v jakých může existovat obec respektive stát. Nejedná se tedy v žádném případě jenom o nějaký "proces", nýbrž o zcela konkrétní způsob existence státu, a tedy nakonec i celé společnosti.
Přibáň tvrdí, že demokracie je "proces umožňující napravit chybná a špatná rozhodnutí předchozích vlád i generací".
To je zcela klasický argument ve prospěch demokracie. Je tento argument pravdivý?
Pozastavme se napřed u pojmu "napravit chybná rozhodnutí". Takto to zní opravdu velmi přesvědčivě a nezpochybnitelně (asi stejně tak, jako když za socialismu učitelé vykládali o nezpochybnitelné hodnotě všelidového vlastnictví).
Položme si ale otázku: k d o tady vlastně napravuje - s jakým reálným zázemím, a z jakých m o t i v ů?
Je tady skutečně reálně přítomen subjekt, který je s c h o p e n něco opravdu podstatného napravovat - a který by vůbec měl vlastní z á j e m na tom, na daném systému rozdělení moci a bohatství něco zásadního měnit?
Kdo pak nám vlastně dá vůbec nějaká jasná a nezpochybnitelná pravidla a kritéria pro to, co je skutečnou n á p r a v o u věcí veřejných, a co je jenom neustálým točením se v kruhu, jenom dílčími změnami, které nikdy nepřekročí rámec právě stávajícího systému?
Tato představa o demokracii jako procesu vychází z podstatě velmi triviální představy pokroku jakožto čistě l i n e á r n í h o procesu. Probíhá - stejně jako v přírodě - prostě proces zkouška-omyl, co se neosvědčilo, to bude opuštěno, zachovány budou jenom ty formy progresivnější.
Jenže: právě i v evoluci dochází k situacím, kdy prosté dílčí změny v rámci dané formy existence už nevystačí, a jsou jenom projevem celkové stagnace. Změněné životní podmínky vyžadují změnu komplexní, zásadní, spojenou se zcela jinou formou existence. Svého času například dinosauři vytvářeli nové a nové, často až velmi bizarní formy a morfologické změny; a stejně se nakonec ukázalo, že jejich čas uplynul, a na scénu dějin nastoupil zcela nový druh, teplokrevní savci.
Ta současná "demokracie", to není jenom nějaký hodnotově neutrální proces, vždycky je to stále ještě zcela specifická l i b e r á l n í demokracie, tedy spojená se zcela určitými hodnotami, se zcela určitým způsobem života. Tato liberální (či spíše libertinistická) demokracie vychází z individua a končí individuem, v žádném případě tedy nedokáže překročit omezený životní horizont právě tohoto individua, a jeho bezprostředních (povýtce materiálních) potřeb a zájmů.
Jestliže tedy Přibáň tvrdí, že demokracie je jenom "proces napravování omylů", pak se tím dopouští mystifikace a manipulace. A na tom nemění nic ani fakt, že on této své mystifikaci sám věří. Jako erudovaný znalec společenské problematiky prostě nemá právo nevědět, že skutečný stav věcí je zcela jiný.
Připomeňme si jeho klíčovou tézi, kterou vyjadřuje v rámci následné diskuse:
"Ústřední argument je filosofický: politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství.
Následující je hlavně pro M.:
Demokracie není žádný stav! Je to naopak proces umožňující napravit chybná a špatná rozhodnutí předchozích vlád i generací, takže narozdíl od nejrozmanitějších forem autoritářství v sobě obsahuje změnu i vývoj."
Ano, toto je bezpochyby pevné přesvědčení pana profesora. Nicméně musím přiznat, že nacházím velké porozumění na repliku hned následujícího oponenta, který Přibáňovi namítá, že jeho argumentace je nakonec stejného druhu, jako od učitelů za totality: v teorii to všechno vypadá velice krásně, ale nakonec každý ví, že realita vyhlíží úplně jinak.
Ale, k vlastní věci.
Centrální Přibáňovou tézí je tvrzení, že "demokracie není stav, nýbrž proces".
Je toto tvrzení pravdivé?
V každém případě: toto tvrzení se nachází v příkrém rozporu s politickými úvahami jak Platóna, tak i Aristotela - tedy největších myslitelů celé evropské kulturní a duchovní tradice. Oba zcela jednoznačně demokracii pojímají jako s t a v - to jest, jako jednu ze zcela specifických forem, v jakých může existovat obec respektive stát. Nejedná se tedy v žádném případě jenom o nějaký "proces", nýbrž o zcela konkrétní způsob existence státu, a tedy nakonec i celé společnosti.
Přibáň tvrdí, že demokracie je "proces umožňující napravit chybná a špatná rozhodnutí předchozích vlád i generací".
To je zcela klasický argument ve prospěch demokracie. Je tento argument pravdivý?
Pozastavme se napřed u pojmu "napravit chybná rozhodnutí". Takto to zní opravdu velmi přesvědčivě a nezpochybnitelně (asi stejně tak, jako když za socialismu učitelé vykládali o nezpochybnitelné hodnotě všelidového vlastnictví).
Položme si ale otázku: k d o tady vlastně napravuje - s jakým reálným zázemím, a z jakých m o t i v ů?
Je tady skutečně reálně přítomen subjekt, který je s c h o p e n něco opravdu podstatného napravovat - a který by vůbec měl vlastní z á j e m na tom, na daném systému rozdělení moci a bohatství něco zásadního měnit?
Kdo pak nám vlastně dá vůbec nějaká jasná a nezpochybnitelná pravidla a kritéria pro to, co je skutečnou n á p r a v o u věcí veřejných, a co je jenom neustálým točením se v kruhu, jenom dílčími změnami, které nikdy nepřekročí rámec právě stávajícího systému?
Tato představa o demokracii jako procesu vychází z podstatě velmi triviální představy pokroku jakožto čistě l i n e á r n í h o procesu. Probíhá - stejně jako v přírodě - prostě proces zkouška-omyl, co se neosvědčilo, to bude opuštěno, zachovány budou jenom ty formy progresivnější.
Jenže: právě i v evoluci dochází k situacím, kdy prosté dílčí změny v rámci dané formy existence už nevystačí, a jsou jenom projevem celkové stagnace. Změněné životní podmínky vyžadují změnu komplexní, zásadní, spojenou se zcela jinou formou existence. Svého času například dinosauři vytvářeli nové a nové, často až velmi bizarní formy a morfologické změny; a stejně se nakonec ukázalo, že jejich čas uplynul, a na scénu dějin nastoupil zcela nový druh, teplokrevní savci.
Ta současná "demokracie", to není jenom nějaký hodnotově neutrální proces, vždycky je to stále ještě zcela specifická l i b e r á l n í demokracie, tedy spojená se zcela určitými hodnotami, se zcela určitým způsobem života. Tato liberální (či spíše libertinistická) demokracie vychází z individua a končí individuem, v žádném případě tedy nedokáže překročit omezený životní horizont právě tohoto individua, a jeho bezprostředních (povýtce materiálních) potřeb a zájmů.
Jestliže tedy Přibáň tvrdí, že demokracie je jenom "proces napravování omylů", pak se tím dopouští mystifikace a manipulace. A na tom nemění nic ani fakt, že on této své mystifikaci sám věří. Jako erudovaný znalec společenské problematiky prostě nemá právo nevědět, že skutečný stav věcí je zcela jiný.
PM
nekončícího disputu nad světem nekonečného množství různých stanovisek, a tudíž nabízí pouze možnosti dosažení vyššího stupně objektivity v soupeření partikulárních zájmů.
Tam kde kolabuje společenský zájem o takovouto kulturu disputu, tam kolabuje i nabídka společenskopolitického jevu zvaného demokracie.
Zcela jak káže tradice civilizačního procesu.......... vycházeje ze scénáře různých dějství Lidské komedie bych upozornil.
Tam kde kolabuje společenský zájem o takovouto kulturu disputu, tam kolabuje i nabídka společenskopolitického jevu zvaného demokracie.
Zcela jak káže tradice civilizačního procesu.......... vycházeje ze scénáře různých dějství Lidské komedie bych upozornil.
Vážený pane Kubičko, zde máte pravdu, toto je opravdu tak, jak píšete, zde se shodneme:
»Nesouhlas má v polemice hodnotu, jen když jsem schopen myšlenku oponenta prokazatelně pochopit.«
Dále mohu jen podtrhnout i tato vaše slova:
»Jeho myšlenka je na dost vysoké úrovni abstrakce (…)«
K tomu karikování... Jistě. Ano. Máte i zde pravdu.
Nicméně ohledně povinnosti reagovat přesně v tom místě, v němž se právě pohybuje autor (tj. upozornění na fakt, že mapa není krajina, a obraz /"reprezentace"/ není předloha) jsem již psal, viz delší citace anarchisty Slačálka na Sjezdu spisovatelů s citacemi.
Vyjděme nyní přece jen z vašeho předpokladu, že jsem text stále ještě ne zcela pochopil.
Zásadní otázka je, zda u takto složitého a tolika pater společnosti se týkajícího textu má vůbec smysl mluvit v dokonavém tvaru o nějakém konečném a (pardon, jedině správném) pochopení.
Mé pojetí dialogu (jistě, nemusíte s ním souhlasit) není na vertikální úrovni učitel-žák, zjevená pravda-nutnost pochopení zjevené jedině správné pravdy, ale je spíše v tom, co vlastně vzniká mezi aktéry. A to je, pochopitelně, vzájemný vztah. Protože buď tento vztah existuje a jde mj. i o něj, nebo naše společná přítomnost slouží spíše jen k osobnímu poměřování, kdo má delší či kratší vedení, kdo má lepší paměť a kdo načetl více (a lepších) zdrojů, kdo má lepší logiku a kombinatoriku, kdo lépe rozumí mohutnosti nekonečna apod.
Protože k čemu je cizelování denotátu slova demokracie, když v ní budou jen samé naduté nádoby, které se pilným samostudiem dopracovaly každá ke svému (více či méně) dokonalému poznání. To je přece k ničemu.
Takže musím vám – v tomto novém kontextu – dát přece jen v něčem zapravdu, i když pro dynamiku tohoto dialogu (vlastně každého dialogu) jsem pana Přibáně potřeboval v jistém smyslu znegovat. Abychom se dostali přece jen zase o něco dál.
Jinak by ani tato diskuse neexistovala.
* * *
A ještě k tomu pochopení takto abstraktního textu… Můžeme vůbec (snad vyjma Boha a autora textu, přičemž autor sám navíc může i zpětně kdykoliv změnit akcent na to či ono) předpokládat nějaké p l n é pochopení?
Není to přece jen, promiňte pane Kubičko, jen poněkud upjaté bazírování na něčem, o co nám všem (zejména vzhledem k tak velmi omezenému času) – navíc po takto rozsáhlé diskusi – v tomto okamžiku již snad vůbec nejde?
Schopnost myšlenku pochopit není abstraktní, ale praktická. Lze ji prokázat mj. i tím, že myšlenku člověk může po svém re-interpretovat, ideálně i velmi stručně a přesně. A hlavně srozumitelně. Proto jsem vás hned z kraje diskuse požádal, abyste ukázal, jak text chápete vy. Možná je zde znovu místo pro vaše shrnutí:
»Rád vyhovím:
V diskusi to Jiří Přibáň shrnuje takto:
"Politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství".
Politika je reprezentace, není a nemůže být tím, co reprezentuje, tak jako mapa není krajina. („Mapa není území“ je z Korzybského.) Je nedorozumění vytýkat mapě, že je z papíru, je malá atd.: Borges má povídku, ve které geografové vytvářejí mapu, která zachycuje vše a je stejně velká jako jejich království.
Zrovna tak je nedorozuměním čekat od politiky, že bude něčím více, než representací, vytýkat jí, že jí dělají lidé, kteří něco representují, ne to, co representují. Například Řecko je pro tuto chvíli representováno Tsiprasem, Německo Merkelovou, ale Německo není totožné se svou representací a Řecko také ne. O Tsiprasovi i Merkelové se hodně lidí v jejich zemích domnívá, že representují jejich zájmy, ale to se může změnit.
Ludvík XIV. řekl: stát jsem já, Francouzská revoluce řekla, že král není Francie a po nějakou dobu se za Francii považovalo Národní shromáždění a v této roli se cítilo oprávněno k revolučnímu teroru, pak byli zase jiní representanti. Mapy můžou být lepší nebo horší, ale vždy jsou to mapy, ne krajiny.«
* * *
Text profesora Přibáně neexistuje mimo kontext. Vznikl v době, kde se mluvilo hodně o Grexitu, proto se v něm dotýká i řecké politiky a proto cituje i onen Zlatý úsvit.
Tato jeho j e d n a j e d i n á věta je velmi záludná:
»Politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství.«
* * *
Ale buďme tedy korektní a připomeňme i přímo slova zde nepřítomného pana Přibáně, která můžeme nalézt přímo pod textem na stránce A2:
»Tak se tady za pár dnů rozvinula zajímavá diskuze, kterou je třeba doplnit o několik vysvětlujících komentářů:
- ten článek přece se přece vůbec netýká toho, zda přijmout daný stav věcí!!!
- zrovna tak v něm nešlo o to, zda kritizovat, nebo nekritizovat současnou politiku a společnost
- konečně v něm nešlo ani o problém "progresivní změny"
*** Ústřední argument je filosofický: politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství. ***
Demokracie není žádný stav! Je to naopak proces umožňující napravit chybná a špatná rozhodnutí předchozích vlád i generací, takže narozdíl od nejrozmanitějších forem autoritářství v sobě obsahuje změnu i vývoj.
Můžeme se bavit o různých formách demokracie, ale ani přímá demokracie ve formě referend přece není nějakým bezprostředním projevem vůle lidu.
Jestli však něco nevím, tak je to význam slova "progresivní vývoj", protože to je velmi zastaralý pojem, asi tak dvě stě let. Společnost se pochopitelně vyvíjí, ale, jak jsme toho každodenně svědky, "progresivní ideologie" se na tomto vývoji nijak významně nepodílejí.
Představa, že se společnost vyvíjí podle nějakého, ať politického či jiného "mustru", neodpovídá dnešní evoluční teorii, a to ani v biologických, ani v sociálních vědách.«
* * *
Chtěl jsem říct, že pokud mluvím o demokracii jako o společenství lidí, mezi nimiž jsou nastaveny ("fungují") určité vztahy (a ty právě jsou vysvědčením vyspělosti dané kultury, dané civilizace, nebo stavu demokracie v té či oné zemi, resp. její konkrétní implementace), tak, ano, v jistém úhlu pohledu jsem se i já dopustil vůči panu Přibáňovi určitého argumentačního faulu – čehož jste si správně všiml – tím, že jsem text posunul. Ale na svoji obranu musím dodat, že nemáme nekonečné množství času, nemáme možnost vše si v klidu rozebrat. Tak to v praxi opravdu nefunguje.
Určitá "mezera" není jen v demokracii, ale existuje i v každém dialogu. Nelze vždy vše říct, vždy musí být u aktérů dialogu – a to do značné míry – ochota se vzájemně chápat, což souvisí se zmíněným respektem.
Naše zadání je, žel, jiné: Najít vhodné prostředky a s minimem faulů se dobrat v rámci možností a v daném čase co nejrychleji k tomu, kde n á s (s p o l e č n ě) nejvíce tlačí bota.
A zde musím na svém postoji trvat, protože – pokud jsem tedy aspoň trochu již pochopil, co bylo obsahem textu, že mapa není území a stávající demokracie je pouze reprezentace vždy nepostihnutelného života s jeho nejtajemnějšími záhyby, ano, ano, ano... tak pak se vás musím ještě jednou zeptat, vážený pane Kubičko – a zkuste se přece jen i vy poněkud detailněji a v klidu rozepsat, prosím – na tyto věci:
1) Můžete detailněji vysvětlit tuto větu pana Příbáně? »Politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství.«
a) Politika = (jen) reprezentace světa (čeho přesně?, nerozumím)
b) v čem spočívá tragédie politiky (pardon čeho přesně?)
c) omyl (opět: omyl u koho přesně?)
d) omyl = prosazení – kdo přesně ten omyl prosazuje? nějaké příklady? Zlatý úsvit?
e) proč je zde použito slovo adjektivum „autentický“? proč zde není jen použito třeba "konkrétního zájmu", nebo "té či oné (konkrétní) vize"?
2) Jak podle vás vnímá pan Příbáň (nebo lidé z jeho okruhu) současnou společnost: Je spíše vše – plus minus – v rámci současné demokracie v pořádku, nebo je stav věcí spíše již krajně napjatý a i pan Příbáň cítí potřebu bubnovat k akci, která je nezbytně nutná a všechny skutečně dobré elity by na ní tedy měly začít ihned (!) všemi svými silami participovat?
Jak na vás tento jeho text v tomto smyslu působí?
Spíše uklidňuje? Spíše burcuje k akci? Nebo je podle vás, pane Kubičko – spíše zcela mimo tuto otázku?
*** A pochopitelně vím, co píše přímo pan Přibáň pod textem na A2, ale to neznamená, že moje otázka není k věci. ****
3) A pokud tedy pečlivý čtenář pochopí smysl textu, že demokracie je cosi jiného, než autentické společenství (když tak mě upřesněte) – CO PŘESNĚ se má u čtenáře změnit po přečtení textu? (Víte, že jsem dokonce poněkud provokativně použil slovo informační smog.)
Tedy j a k ý je skutečný přínos textu? Toto pokládám za velmi zásadní otázku.
Protože samotné konstatování (příklad), že železo rezaví je jistě pravdivé a důležité, ale ta samotná informace mi není k užitku, dokud se např. nenaučím před rzí nějak chránit, pokud mi tedy rez vadí.
V Olomouci je nyní nová velká herna, na místě "hodolanského" divadla, což považuji za vysoce signifikantní pro naši dobu. Je obeložena pláty železa, kde rez je použita místo červenohnědé barvy barvy...
K čemu je tedy tento jeho text?
Co se ve společnosti zlepší?
Před čím a před kým konkrétně varuje?
Resp. k čemu zlému nedojde?
* * *
Náš problém spočívá v rozdílné míře vzájemného respektu a v naší (společné) neschopnosti vybrat z výše uvedeného to, co se nás všech nejvíce týká a kde bychom místo hašteření (bohužel to opravu často nic jiného není) měli zabrat za jeden konec provazu. A sebe ze zbytečných odboček, dovedně jemných invektiv a "úmyslného nepochopení" atd. pochopitelně nevyjímám.
Nicméně panu Přibáňovi tímto vzkazuji, že žijeme nejen v prostoru, ale i v čase. A v každém okamžiku existuje nejen stav každé (kvantové) částice ve Vesmíru (jak marně se to snaží i moderní fyzika zachytit do rovnic), ale i stav mysli každého z nás, ale i stav lidského společenství, polis, stejně jako existuje r e á l n ý stav společenského zřízení s názvem demokracie, nikoliv ten, co je na papíře.
Protože to, co je na papíře, to jsou slova, ale to, co se vytváří – autenticky, znovu a znovu mezi lidmi – to není nic jiného, než aktuální a autentický stav naší demokracie. Nic jiného, než demokracie nám nevládne. Demokracii jsme si vybrali. A nyní zde diskutujeme o jejích limitách.
Protože byť je demokracie jen název určitého demokratického společenského mechanismu, skrze který funguje řízení naší společnosti (rovnost občanů, oddělení moci zákonodárné, soudní a výkonné atd., atd.), tak je demokracie (resp. projev či důsledek této podoby a formy této vlády, této demokracie) současně mj. opravdu i to vše, co máme dnes kolem sebe. Protože naše společnost (rakouská, slovenská, americká) je přece demokratická společnost. A vše to, co autenticky vidíme kolem sebe, je opravdu jen a pouze výsledek (téměř) celosvětově panujícího společenského uspořádání s názvem d e m o k r a c i e – byť mapa není krajina.
P.S. A pokud budu přesný, tak se musím opravit, protože systém, který požaduje na vstup do politiky kauci ve výši 210 tisíc Kč (ČR, 15 tisíc na jeden kraj), jež propadne, se nemůže jmenovat demokracie. Pro takový systém máme už přece jiný název. Je to p l u t o k r a c i e. Je to systém, v němž vládnou ti, kteří mají peníze.
Pokud bychom tedy měli požadavek na přesný slovník, měli bychom se dále bavit už jen o plutokracii, která o sobě tvrdí, že je demokracie.
* * *
A pokud bych snad měl mít přání, tak by bylo vhodné si znovu zopakovat, co z ideálů demokracie máme dnes spíše jen na papíře, co nefunguje nebo jen omezeně, pro koho naše současné společenství (celosvětově) funguje nejvíce a pro koho naopak nejméně (pro jaké skupiny či vrstvy společnosti) a pak se pokusit najít shodu v tom, zda máme společný zájem učinit určité změny a konečně pak a to hlavně – zda jsou i v našich reálných možnostech.
A taky bychom se mohli shodnout na tom, kdo přesně je obsahem množiny s názvem "naše možnosti". Jistě tam nebudou všichni.
»Nesouhlas má v polemice hodnotu, jen když jsem schopen myšlenku oponenta prokazatelně pochopit.«
Dále mohu jen podtrhnout i tato vaše slova:
»Jeho myšlenka je na dost vysoké úrovni abstrakce (…)«
K tomu karikování... Jistě. Ano. Máte i zde pravdu.
Nicméně ohledně povinnosti reagovat přesně v tom místě, v němž se právě pohybuje autor (tj. upozornění na fakt, že mapa není krajina, a obraz /"reprezentace"/ není předloha) jsem již psal, viz delší citace anarchisty Slačálka na Sjezdu spisovatelů s citacemi.
Vyjděme nyní přece jen z vašeho předpokladu, že jsem text stále ještě ne zcela pochopil.
Zásadní otázka je, zda u takto složitého a tolika pater společnosti se týkajícího textu má vůbec smysl mluvit v dokonavém tvaru o nějakém konečném a (pardon, jedině správném) pochopení.
Mé pojetí dialogu (jistě, nemusíte s ním souhlasit) není na vertikální úrovni učitel-žák, zjevená pravda-nutnost pochopení zjevené jedině správné pravdy, ale je spíše v tom, co vlastně vzniká mezi aktéry. A to je, pochopitelně, vzájemný vztah. Protože buď tento vztah existuje a jde mj. i o něj, nebo naše společná přítomnost slouží spíše jen k osobnímu poměřování, kdo má delší či kratší vedení, kdo má lepší paměť a kdo načetl více (a lepších) zdrojů, kdo má lepší logiku a kombinatoriku, kdo lépe rozumí mohutnosti nekonečna apod.
Protože k čemu je cizelování denotátu slova demokracie, když v ní budou jen samé naduté nádoby, které se pilným samostudiem dopracovaly každá ke svému (více či méně) dokonalému poznání. To je přece k ničemu.
Takže musím vám – v tomto novém kontextu – dát přece jen v něčem zapravdu, i když pro dynamiku tohoto dialogu (vlastně každého dialogu) jsem pana Přibáně potřeboval v jistém smyslu znegovat. Abychom se dostali přece jen zase o něco dál.
Jinak by ani tato diskuse neexistovala.
* * *
A ještě k tomu pochopení takto abstraktního textu… Můžeme vůbec (snad vyjma Boha a autora textu, přičemž autor sám navíc může i zpětně kdykoliv změnit akcent na to či ono) předpokládat nějaké p l n é pochopení?
Není to přece jen, promiňte pane Kubičko, jen poněkud upjaté bazírování na něčem, o co nám všem (zejména vzhledem k tak velmi omezenému času) – navíc po takto rozsáhlé diskusi – v tomto okamžiku již snad vůbec nejde?
Schopnost myšlenku pochopit není abstraktní, ale praktická. Lze ji prokázat mj. i tím, že myšlenku člověk může po svém re-interpretovat, ideálně i velmi stručně a přesně. A hlavně srozumitelně. Proto jsem vás hned z kraje diskuse požádal, abyste ukázal, jak text chápete vy. Možná je zde znovu místo pro vaše shrnutí:
»Rád vyhovím:
V diskusi to Jiří Přibáň shrnuje takto:
"Politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství".
Politika je reprezentace, není a nemůže být tím, co reprezentuje, tak jako mapa není krajina. („Mapa není území“ je z Korzybského.) Je nedorozumění vytýkat mapě, že je z papíru, je malá atd.: Borges má povídku, ve které geografové vytvářejí mapu, která zachycuje vše a je stejně velká jako jejich království.
Zrovna tak je nedorozuměním čekat od politiky, že bude něčím více, než representací, vytýkat jí, že jí dělají lidé, kteří něco representují, ne to, co representují. Například Řecko je pro tuto chvíli representováno Tsiprasem, Německo Merkelovou, ale Německo není totožné se svou representací a Řecko také ne. O Tsiprasovi i Merkelové se hodně lidí v jejich zemích domnívá, že representují jejich zájmy, ale to se může změnit.
Ludvík XIV. řekl: stát jsem já, Francouzská revoluce řekla, že král není Francie a po nějakou dobu se za Francii považovalo Národní shromáždění a v této roli se cítilo oprávněno k revolučnímu teroru, pak byli zase jiní representanti. Mapy můžou být lepší nebo horší, ale vždy jsou to mapy, ne krajiny.«
* * *
Text profesora Přibáně neexistuje mimo kontext. Vznikl v době, kde se mluvilo hodně o Grexitu, proto se v něm dotýká i řecké politiky a proto cituje i onen Zlatý úsvit.
Tato jeho j e d n a j e d i n á věta je velmi záludná:
»Politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství.«
* * *
Ale buďme tedy korektní a připomeňme i přímo slova zde nepřítomného pana Přibáně, která můžeme nalézt přímo pod textem na stránce A2:
»Tak se tady za pár dnů rozvinula zajímavá diskuze, kterou je třeba doplnit o několik vysvětlujících komentářů:
- ten článek přece se přece vůbec netýká toho, zda přijmout daný stav věcí!!!
- zrovna tak v něm nešlo o to, zda kritizovat, nebo nekritizovat současnou politiku a společnost
- konečně v něm nešlo ani o problém "progresivní změny"
*** Ústřední argument je filosofický: politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství. ***
Demokracie není žádný stav! Je to naopak proces umožňující napravit chybná a špatná rozhodnutí předchozích vlád i generací, takže narozdíl od nejrozmanitějších forem autoritářství v sobě obsahuje změnu i vývoj.
Můžeme se bavit o různých formách demokracie, ale ani přímá demokracie ve formě referend přece není nějakým bezprostředním projevem vůle lidu.
Jestli však něco nevím, tak je to význam slova "progresivní vývoj", protože to je velmi zastaralý pojem, asi tak dvě stě let. Společnost se pochopitelně vyvíjí, ale, jak jsme toho každodenně svědky, "progresivní ideologie" se na tomto vývoji nijak významně nepodílejí.
Představa, že se společnost vyvíjí podle nějakého, ať politického či jiného "mustru", neodpovídá dnešní evoluční teorii, a to ani v biologických, ani v sociálních vědách.«
* * *
Chtěl jsem říct, že pokud mluvím o demokracii jako o společenství lidí, mezi nimiž jsou nastaveny ("fungují") určité vztahy (a ty právě jsou vysvědčením vyspělosti dané kultury, dané civilizace, nebo stavu demokracie v té či oné zemi, resp. její konkrétní implementace), tak, ano, v jistém úhlu pohledu jsem se i já dopustil vůči panu Přibáňovi určitého argumentačního faulu – čehož jste si správně všiml – tím, že jsem text posunul. Ale na svoji obranu musím dodat, že nemáme nekonečné množství času, nemáme možnost vše si v klidu rozebrat. Tak to v praxi opravdu nefunguje.
Určitá "mezera" není jen v demokracii, ale existuje i v každém dialogu. Nelze vždy vše říct, vždy musí být u aktérů dialogu – a to do značné míry – ochota se vzájemně chápat, což souvisí se zmíněným respektem.
Naše zadání je, žel, jiné: Najít vhodné prostředky a s minimem faulů se dobrat v rámci možností a v daném čase co nejrychleji k tomu, kde n á s (s p o l e č n ě) nejvíce tlačí bota.
A zde musím na svém postoji trvat, protože – pokud jsem tedy aspoň trochu již pochopil, co bylo obsahem textu, že mapa není území a stávající demokracie je pouze reprezentace vždy nepostihnutelného života s jeho nejtajemnějšími záhyby, ano, ano, ano... tak pak se vás musím ještě jednou zeptat, vážený pane Kubičko – a zkuste se přece jen i vy poněkud detailněji a v klidu rozepsat, prosím – na tyto věci:
1) Můžete detailněji vysvětlit tuto větu pana Příbáně? »Politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství.«
a) Politika = (jen) reprezentace světa (čeho přesně?, nerozumím)
b) v čem spočívá tragédie politiky (pardon čeho přesně?)
c) omyl (opět: omyl u koho přesně?)
d) omyl = prosazení – kdo přesně ten omyl prosazuje? nějaké příklady? Zlatý úsvit?
e) proč je zde použito slovo adjektivum „autentický“? proč zde není jen použito třeba "konkrétního zájmu", nebo "té či oné (konkrétní) vize"?
2) Jak podle vás vnímá pan Příbáň (nebo lidé z jeho okruhu) současnou společnost: Je spíše vše – plus minus – v rámci současné demokracie v pořádku, nebo je stav věcí spíše již krajně napjatý a i pan Příbáň cítí potřebu bubnovat k akci, která je nezbytně nutná a všechny skutečně dobré elity by na ní tedy měly začít ihned (!) všemi svými silami participovat?
Jak na vás tento jeho text v tomto smyslu působí?
Spíše uklidňuje? Spíše burcuje k akci? Nebo je podle vás, pane Kubičko – spíše zcela mimo tuto otázku?
*** A pochopitelně vím, co píše přímo pan Přibáň pod textem na A2, ale to neznamená, že moje otázka není k věci. ****
3) A pokud tedy pečlivý čtenář pochopí smysl textu, že demokracie je cosi jiného, než autentické společenství (když tak mě upřesněte) – CO PŘESNĚ se má u čtenáře změnit po přečtení textu? (Víte, že jsem dokonce poněkud provokativně použil slovo informační smog.)
Tedy j a k ý je skutečný přínos textu? Toto pokládám za velmi zásadní otázku.
Protože samotné konstatování (příklad), že železo rezaví je jistě pravdivé a důležité, ale ta samotná informace mi není k užitku, dokud se např. nenaučím před rzí nějak chránit, pokud mi tedy rez vadí.
V Olomouci je nyní nová velká herna, na místě "hodolanského" divadla, což považuji za vysoce signifikantní pro naši dobu. Je obeložena pláty železa, kde rez je použita místo červenohnědé barvy barvy...
K čemu je tedy tento jeho text?
Co se ve společnosti zlepší?
Před čím a před kým konkrétně varuje?
Resp. k čemu zlému nedojde?
* * *
Náš problém spočívá v rozdílné míře vzájemného respektu a v naší (společné) neschopnosti vybrat z výše uvedeného to, co se nás všech nejvíce týká a kde bychom místo hašteření (bohužel to opravu často nic jiného není) měli zabrat za jeden konec provazu. A sebe ze zbytečných odboček, dovedně jemných invektiv a "úmyslného nepochopení" atd. pochopitelně nevyjímám.
Nicméně panu Přibáňovi tímto vzkazuji, že žijeme nejen v prostoru, ale i v čase. A v každém okamžiku existuje nejen stav každé (kvantové) částice ve Vesmíru (jak marně se to snaží i moderní fyzika zachytit do rovnic), ale i stav mysli každého z nás, ale i stav lidského společenství, polis, stejně jako existuje r e á l n ý stav společenského zřízení s názvem demokracie, nikoliv ten, co je na papíře.
Protože to, co je na papíře, to jsou slova, ale to, co se vytváří – autenticky, znovu a znovu mezi lidmi – to není nic jiného, než aktuální a autentický stav naší demokracie. Nic jiného, než demokracie nám nevládne. Demokracii jsme si vybrali. A nyní zde diskutujeme o jejích limitách.
Protože byť je demokracie jen název určitého demokratického společenského mechanismu, skrze který funguje řízení naší společnosti (rovnost občanů, oddělení moci zákonodárné, soudní a výkonné atd., atd.), tak je demokracie (resp. projev či důsledek této podoby a formy této vlády, této demokracie) současně mj. opravdu i to vše, co máme dnes kolem sebe. Protože naše společnost (rakouská, slovenská, americká) je přece demokratická společnost. A vše to, co autenticky vidíme kolem sebe, je opravdu jen a pouze výsledek (téměř) celosvětově panujícího společenského uspořádání s názvem d e m o k r a c i e – byť mapa není krajina.
P.S. A pokud budu přesný, tak se musím opravit, protože systém, který požaduje na vstup do politiky kauci ve výši 210 tisíc Kč (ČR, 15 tisíc na jeden kraj), jež propadne, se nemůže jmenovat demokracie. Pro takový systém máme už přece jiný název. Je to p l u t o k r a c i e. Je to systém, v němž vládnou ti, kteří mají peníze.
Pokud bychom tedy měli požadavek na přesný slovník, měli bychom se dále bavit už jen o plutokracii, která o sobě tvrdí, že je demokracie.
* * *
A pokud bych snad měl mít přání, tak by bylo vhodné si znovu zopakovat, co z ideálů demokracie máme dnes spíše jen na papíře, co nefunguje nebo jen omezeně, pro koho naše současné společenství (celosvětově) funguje nejvíce a pro koho naopak nejméně (pro jaké skupiny či vrstvy společnosti) a pak se pokusit najít shodu v tom, zda máme společný zájem učinit určité změny a konečně pak a to hlavně – zda jsou i v našich reálných možnostech.
A taky bychom se mohli shodnout na tom, kdo přesně je obsahem množiny s názvem "naše možnosti". Jistě tam nebudou všichni.
pokud tedy chcete Přibáňův text vnímat jako obranu demokracie, budiž: ta propast mezi světem a jeho representací v politice existuje v každém politickém systému, ne jen v demokracii, ale i v autoritářských systémech. Demokracie má tu výhodu, že na rozdíl od autoritářských režimů nepotřebuje předstírat autenticitu a potlačovat násilím hlasy, které říkají, že král je nahý.
Citujete Otokara Březinu, ano Otakar Březina byl v posledních letech svého života proti demokracii. V těch dopisech z dvacátých let ale jmenuje alternativu k demokracii: obdivuje italský fašismus, staví Mussoliniho vysoko nad Masaryka. Kde vidíte alternativu vy?
Omlouvám se vám, že teď nejsem schopen podobně obsáhlé odpovědi jako je ta Vaše: zkusím se dokopat k tomu, abych během víkendu na toto téma napsal článek.
Citujete Otokara Březinu, ano Otakar Březina byl v posledních letech svého života proti demokracii. V těch dopisech z dvacátých let ale jmenuje alternativu k demokracii: obdivuje italský fašismus, staví Mussoliniho vysoko nad Masaryka. Kde vidíte alternativu vy?
Omlouvám se vám, že teď nejsem schopen podobně obsáhlé odpovědi jako je ta Vaše: zkusím se dokopat k tomu, abych během víkendu na toto téma napsal článek.
JP
Pane Petrasku, jakéhopak "vyššího stupně objektivity v soupeření partikulárních zájmů" dosáhnout třeba takový otrokář s otrokem, když spolu povedou nikdy nekončící dialog?
Jsou prostě zájmy, které se nedají vyřešit nekonečným mlácením prázdné slovní slámy, nýbrž vyžadují řešení v praxi.
A co se týče toho, že "kde kolabuje společenský zájem o takovouto kulturu disputu, tam kolabuje i nabídka společenskopolitického jevu zvaného demokracie" - ano, právě tento kolaps (stávající) demokracie by mohl být dějinnou výzvou pro nalezení a instalování modelu progresivnějšího.
Jsou prostě zájmy, které se nedají vyřešit nekonečným mlácením prázdné slovní slámy, nýbrž vyžadují řešení v praxi.
A co se týče toho, že "kde kolabuje společenský zájem o takovouto kulturu disputu, tam kolabuje i nabídka společenskopolitického jevu zvaného demokracie" - ano, právě tento kolaps (stávající) demokracie by mohl být dějinnou výzvou pro nalezení a instalování modelu progresivnějšího.
JP
Pozastavme se ještě u tvrzení J. Přibáně, že demokracie je prý nástrojem k překonávání omylů.
A vezměme si příklad z neutrální, exaktní oblasti, totiž z oblasti vědy.
Kdyby se o velkých epochálních vědeckých objevech rozhodovalo "demokraticky", pak by
- teorie relativity zřejmě dodnes byla předmětem obecného výsměchu, jako nesmyslný konstrukt jakéhosi podivína - neboť naprosto odporuje přirozené lidské zkušenosti
- geocentrický světový názor by platil ještě po celá staletí déle; neboť přirozenou lidskou zkušeností (a tedy přirozeným názorem většiny) je to, že Slunce se otáčí kolem Země
- taktéž Darwinovo učení o vývoji druhů by se jako platné prosadilo (pokud vůbec) až mnohem později, neboť dramaticky nabourává hrdé přesvědčení člověka o exkluzivnosti jeho druhu
atd.atd.
Zkrátka: demokracie je jen velice pochybným nástrojem pro to, odstraňovat zásadní omyly člověka o jeho světě.
Samozřejmě, jsou určité oblasti, kde demokracie tuto pozitivní schopnost má. Člověk je v zásadě tvor pragmatický, fixovaný na svůj bezprostřední prospěch - a když se například některá vláda projeví jako naprosto neschopná spravovat veřejné (a především ekonomické) záležitosti, pak je demokracie skutečně právě tím politickým systémem, který má nástroje pro to, takovouto vládu nahradit jinou.
Ovšem: demokracie nemá principiálně schopnost, překračovat omezený horizont právě daného, právě jsoucího. To je druhá, konzervativní, až přímo regresivní stránka demokracie.
Vraťme se k té evoluci: evoluce je tak úspěšná proto, že podniká znovu a znovu nové experimenty, zkouší nové a nové formy bytí. Něco takového demokracie nepřipustí - právě proto že funguje na principu většiny. Většina chce mít své zaručené pohodlné bytí - jakýkoli experiment by byl napřed ohrožením tohoto dosavadního stavu.
S demokracií prostě není možný radikální dějinný pokrok; s demokracií jsou možné jenom v podstatě kosmetické změny etablovaného způsobu života.
- To je ostatně právě to, co v rámci diskuse její účastníci stavěli proti Přibáňovi. Přibáň se sice brání, že on v žádném případě nechce zakázat kritiku jsoucích poměrů; ale jde o to, že ta jeho "kritika" nikdy nevyjde za rámec právě etablovaného systému.
A vezměme si příklad z neutrální, exaktní oblasti, totiž z oblasti vědy.
Kdyby se o velkých epochálních vědeckých objevech rozhodovalo "demokraticky", pak by
- teorie relativity zřejmě dodnes byla předmětem obecného výsměchu, jako nesmyslný konstrukt jakéhosi podivína - neboť naprosto odporuje přirozené lidské zkušenosti
- geocentrický světový názor by platil ještě po celá staletí déle; neboť přirozenou lidskou zkušeností (a tedy přirozeným názorem většiny) je to, že Slunce se otáčí kolem Země
- taktéž Darwinovo učení o vývoji druhů by se jako platné prosadilo (pokud vůbec) až mnohem později, neboť dramaticky nabourává hrdé přesvědčení člověka o exkluzivnosti jeho druhu
atd.atd.
Zkrátka: demokracie je jen velice pochybným nástrojem pro to, odstraňovat zásadní omyly člověka o jeho světě.
Samozřejmě, jsou určité oblasti, kde demokracie tuto pozitivní schopnost má. Člověk je v zásadě tvor pragmatický, fixovaný na svůj bezprostřední prospěch - a když se například některá vláda projeví jako naprosto neschopná spravovat veřejné (a především ekonomické) záležitosti, pak je demokracie skutečně právě tím politickým systémem, který má nástroje pro to, takovouto vládu nahradit jinou.
Ovšem: demokracie nemá principiálně schopnost, překračovat omezený horizont právě daného, právě jsoucího. To je druhá, konzervativní, až přímo regresivní stránka demokracie.
Vraťme se k té evoluci: evoluce je tak úspěšná proto, že podniká znovu a znovu nové experimenty, zkouší nové a nové formy bytí. Něco takového demokracie nepřipustí - právě proto že funguje na principu většiny. Většina chce mít své zaručené pohodlné bytí - jakýkoli experiment by byl napřed ohrožením tohoto dosavadního stavu.
S demokracií prostě není možný radikální dějinný pokrok; s demokracií jsou možné jenom v podstatě kosmetické změny etablovaného způsobu života.
- To je ostatně právě to, co v rámci diskuse její účastníci stavěli proti Přibáňovi. Přibáň se sice brání, že on v žádném případě nechce zakázat kritiku jsoucích poměrů; ale jde o to, že ta jeho "kritika" nikdy nevyjde za rámec právě etablovaného systému.
JP
A věnujme svou pozornost ještě tvrzení J. Přibáně, že "politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství".
Takže, politika je prý jenom "reprezentace". To znamená, že politika tedy vlastně vůbec není. Kdo jenom reprezentuje, ten jenom odráží něco jiného, ale sám nemá svou vlastní substanci, svou vlastní existenci.
Svým způsobem má Přibáň dokonce pravdu; ale jiným, nežli by sám chtěl.
To samé totiž konstatoval před ním už Marx: že celá politická sféra jen zdánlivě, jenom při povrchním pohledu má autonomní postavení; ve skutečnosti se v politice jenom zrcadlí reálné zájmy a reálné procesy, které svou vlastní existenci mají ale někde zcela jinde: totiž v té sféře, kde lidská společnost vytváří základní prostředky pro svou materiální existenci, ve sféře produkce a komplexu společenských vztahů vznikajících kolem této produkce.
J. Přibáň chtěl však vyjádřit něco zcela jiného: že politika jenom odráží (reprezentuje) určité zájmy, ale s člověkem samotným že prý nemá nakonec nic společného. A že tedy politika (a tedy ani demokracie) není odpovědná za vlastní kvalitu lidského života ("autentické existence konkrétního společenství").
Takže, spojme si teď tyto dva Přibáňovy výroky dohromady: na jedné straně je demokracie tím nejlepším myslitelným politickým systémem - ale na straně druhé právě tato demokracie (jakožto politika vůbec) nemá nic společného se skutečným člověkem!
Nezbývá než vyslovit nemalé podivení nad tím, kde tato demokracie vlastně má brát svou údajně exkluzivní hodnotu, když s vlastním životem lidské bytosti nakonec nemá mít vůbec nic společného...
Ta Přibáňova argumentační taktika je nakonec ovšem zcela pochopitelná: jejím účelem není nic jiného nežli stávající demokracii glorifikovat - a zároveň zablokovat veškerou kritiku na ni, tím že ji prostě prohlásíme za principiálně neodpovědnou za všechno, co ona není schopna řešit.
Takže, politika je prý jenom "reprezentace". To znamená, že politika tedy vlastně vůbec není. Kdo jenom reprezentuje, ten jenom odráží něco jiného, ale sám nemá svou vlastní substanci, svou vlastní existenci.
Svým způsobem má Přibáň dokonce pravdu; ale jiným, nežli by sám chtěl.
To samé totiž konstatoval před ním už Marx: že celá politická sféra jen zdánlivě, jenom při povrchním pohledu má autonomní postavení; ve skutečnosti se v politice jenom zrcadlí reálné zájmy a reálné procesy, které svou vlastní existenci mají ale někde zcela jinde: totiž v té sféře, kde lidská společnost vytváří základní prostředky pro svou materiální existenci, ve sféře produkce a komplexu společenských vztahů vznikajících kolem této produkce.
J. Přibáň chtěl však vyjádřit něco zcela jiného: že politika jenom odráží (reprezentuje) určité zájmy, ale s člověkem samotným že prý nemá nakonec nic společného. A že tedy politika (a tedy ani demokracie) není odpovědná za vlastní kvalitu lidského života ("autentické existence konkrétního společenství").
Takže, spojme si teď tyto dva Přibáňovy výroky dohromady: na jedné straně je demokracie tím nejlepším myslitelným politickým systémem - ale na straně druhé právě tato demokracie (jakožto politika vůbec) nemá nic společného se skutečným člověkem!
Nezbývá než vyslovit nemalé podivení nad tím, kde tato demokracie vlastně má brát svou údajně exkluzivní hodnotu, když s vlastním životem lidské bytosti nakonec nemá mít vůbec nic společného...
Ta Přibáňova argumentační taktika je nakonec ovšem zcela pochopitelná: jejím účelem není nic jiného nežli stávající demokracii glorifikovat - a zároveň zablokovat veškerou kritiku na ni, tím že ji prostě prohlásíme za principiálně neodpovědnou za všechno, co ona není schopna řešit.
JP
Díky za ten text od Březiny, ten je zde zrovna velice případný. A - jak pan Rusek správně uvádí - myšlenky v něm obsažené mají nadčasový charakter. Zcela bez ohledu na to, kde Březina sám ve své době spatřoval lepší alternativu. (Připomeňme ostatně, že ve dvacátých létech ještě italský fašismus zdaleka ještě neukázal svou skutečně "ošklivou" tvář.)
Zreprodukujme si znovu Březinovy úvahy:
„Já v demokracií nevěřím. Masy lidu nevládnou, ty ani nevědí, kam jdou. Masy se musí vésti. Štěstí, vedou-li je lidé jemní, vzdělání a vědomí cíle. Demokracie příliš široká je lidem spíše na škodu. Nezaručuje, že jí povedou vždy lepší lidé. Zaručuje jen, že nebudou stále státi v popředí lidé horší, jak se to může státi v monarchiích, kde může horší panovník v krátké době zbořiti, co jeden lepší postaví.“
Jádrem Březinova negativního postoje vůči demokracii je toto konstatování: "(demokracie) nezaručuje, že jí povedou vždy lepší lidé. Zaručuje jen, že nebudou stále státi v popředí lidé horší".
Ano, to je přesně ten aspekt, který už jsem - vlastně opakovaně v různých diskusích - zmínil: demokracie má nakonec jenom n e g a t i v n í, ale nikdy opravdu pozitivní charakter. Demokracie jenom dokáže zabránit přímé diktatuře; ale demokracie - svým podbízením se náladám a choutkám davu - jen naprosto výjimečně a jenom za zcela výjimečných okolností, spíše jen omylem může vést k tomu, že se do čela státu dostane osobnost po všech stránkách vyspělá a mravně kvalitní.
Při pohledu na to, jak se tento lid vždycky znovu a znovu nechá zaslepit líbivými řečičkami profesionálních politických demagogů, s jakou neomylnou jistotou tento lid do čela státu staví ty nejpovrchnější populisty, kteří vynikají pouze schopností vystihnout průměrné nálady a průměrné potřeby většinového davu - při pohledu na to by se opravdu mohlo zdát jedině správným a legitimním řešením nalézt nějaký jiný způsob, jak do vedení státu instalovat opravdu kvalitní, charakterní osobnosti.
Zásadní otázka však je: k d e a jak takovéto osobnosti vzít? Vypěstovat je ve zkumavce? Exhumovat kosti Karla IV., vybrat z nich vzorky DNA a císaře Karla naklonovat? (Pokud bychom se tedy už chtěli oddat iluzi, že právě Karel IV. byl "ideální panovník".)
Nedá se nic dělat - ale dnes už skutečně nemáme středověk. A nechat řídit novodobý stát jenom nějakým jedním jediným exkluzivním panovníkem, to je nejen iluze, nýbrž i naprostý nesmysl.
Už jenom z čistě reálného, materiálního pohledu: ve srovnání se středověkem, tehdejší naprosté většině populace do vysoké politiky nic nebylo. Zásadní starostí a zájmem naprosté většiny obyvatelstva bylo, jestli se na poli urodí. Pak je zajímal vztah k jejich bezprostřednímu pánovi: bude-li jim příliš utahovat šrouby, či ne. Ale samotný král a jeho politika - ta se jen zcela výjimečně dotýkala samotného lidu.
Dnešní stav je ovšem naprosto jiný: i pro každého malého řemeslníka je životně důležité, jak vysoké vláda (respektive parlament) ustanoví daně, budou-li zavedeny registrační pokladny, atd.atd. Zkrátka, dnešní člověk má na tzv. "vysoké politice" alespoň v určitých oblastech naprosto bezprostřední existenční zájem.
Ale nejen to: dnešní svět je natolik složitý a komplexní, že jeho řízení j e n o m z centra (byť i jakkoli "osvíceného") je prostě nemyslitelné. Společnost musí být schopna se alespoň do jisté míry spravovat sama; a to neznamená nic jiného, než že zde musí být přítomen alespoň určitý prvek demokracie.
Takže, "určitý prvek demokracie" - bezpochyby. Naprosto rozhodující otázkou ovšem je, k o l i k té demokracie vlastně má být.
Vraťme se opět k Aristotelovi - ten už dávno před námi (a za nás) se právě touto otázkou znovu a znovu zabýval, znovu a znovu kroužil ve svých politických úvahách právě kolem tohoto centrálního problému státu.
Přičemž, připomeňme si: za prvé, sám Aristoteles za nejlepší stát považoval v podstatě království - ovšem, jedině království ve smyslu řeckých mýtických králů-zakladatelů států. A Aristoteles si samozřejmě byl vědom, že za "moderních" časů pokročilého řeckého státu je sotva možno doufat v reálný návrat nějakého takového legendárního krále "prakticky rovného bohům".
Ve svých úvahách o reálném, praktickém státě tedy Aristoteles znovu a znovu proti sobě staví dva základní elementy státu, a zároveň celé společnosti: element demokracie jako představitelky obecného lidu - a element oligarchie na straně druhé.
Přičemž - a to je nutno si uvědomit - tato oligarchie naprosto nezaujímala p o u z e roli zbohatlíků, kterým se jedná jenom o udržení vlastní moci a vlastního bohatství. To sice také; ale zároveň tato oligarchie představovala ve společnosti obecně element těch vzdělaných, kompetentních expertů, kteří mají daleko vyšší schopnosti nežli obecný lid ke správě státu. Čili, klasické elity.
A Aristoteles dospívá znovu a znovu ke stejnému výsledku: jakýkoli jednostranný příklon k jedné či druhé straně, ať k principu demokracie anebo k principu elit, vždycky celý systém nakonec vychyluje z rovnováhy. A systém vychýlený z rovnováhy směřuje k revoluci; což bylo pro Aristotela vždy neklamné znamení systémové krize.
Takže: Aristoteles zcela jednoznačně r e l a t i v n ě optimální (když už nemůžeme mít toho "božského" regenta) řešení spatřuje ve v y v á ž e n é m mixu momentu demokracie a momentu oligarchie, čili regentství společenských elit.
Snad by nebylo opravdu marné, v našich úvahách o smyslu a nesmyslu demokracie přihlédnout právě k tomu modelu, ke kterému dospěl tento velký antický myslitel.
Zreprodukujme si znovu Březinovy úvahy:
„Já v demokracií nevěřím. Masy lidu nevládnou, ty ani nevědí, kam jdou. Masy se musí vésti. Štěstí, vedou-li je lidé jemní, vzdělání a vědomí cíle. Demokracie příliš široká je lidem spíše na škodu. Nezaručuje, že jí povedou vždy lepší lidé. Zaručuje jen, že nebudou stále státi v popředí lidé horší, jak se to může státi v monarchiích, kde může horší panovník v krátké době zbořiti, co jeden lepší postaví.“
Jádrem Březinova negativního postoje vůči demokracii je toto konstatování: "(demokracie) nezaručuje, že jí povedou vždy lepší lidé. Zaručuje jen, že nebudou stále státi v popředí lidé horší".
Ano, to je přesně ten aspekt, který už jsem - vlastně opakovaně v různých diskusích - zmínil: demokracie má nakonec jenom n e g a t i v n í, ale nikdy opravdu pozitivní charakter. Demokracie jenom dokáže zabránit přímé diktatuře; ale demokracie - svým podbízením se náladám a choutkám davu - jen naprosto výjimečně a jenom za zcela výjimečných okolností, spíše jen omylem může vést k tomu, že se do čela státu dostane osobnost po všech stránkách vyspělá a mravně kvalitní.
Při pohledu na to, jak se tento lid vždycky znovu a znovu nechá zaslepit líbivými řečičkami profesionálních politických demagogů, s jakou neomylnou jistotou tento lid do čela státu staví ty nejpovrchnější populisty, kteří vynikají pouze schopností vystihnout průměrné nálady a průměrné potřeby většinového davu - při pohledu na to by se opravdu mohlo zdát jedině správným a legitimním řešením nalézt nějaký jiný způsob, jak do vedení státu instalovat opravdu kvalitní, charakterní osobnosti.
Zásadní otázka však je: k d e a jak takovéto osobnosti vzít? Vypěstovat je ve zkumavce? Exhumovat kosti Karla IV., vybrat z nich vzorky DNA a císaře Karla naklonovat? (Pokud bychom se tedy už chtěli oddat iluzi, že právě Karel IV. byl "ideální panovník".)
Nedá se nic dělat - ale dnes už skutečně nemáme středověk. A nechat řídit novodobý stát jenom nějakým jedním jediným exkluzivním panovníkem, to je nejen iluze, nýbrž i naprostý nesmysl.
Už jenom z čistě reálného, materiálního pohledu: ve srovnání se středověkem, tehdejší naprosté většině populace do vysoké politiky nic nebylo. Zásadní starostí a zájmem naprosté většiny obyvatelstva bylo, jestli se na poli urodí. Pak je zajímal vztah k jejich bezprostřednímu pánovi: bude-li jim příliš utahovat šrouby, či ne. Ale samotný král a jeho politika - ta se jen zcela výjimečně dotýkala samotného lidu.
Dnešní stav je ovšem naprosto jiný: i pro každého malého řemeslníka je životně důležité, jak vysoké vláda (respektive parlament) ustanoví daně, budou-li zavedeny registrační pokladny, atd.atd. Zkrátka, dnešní člověk má na tzv. "vysoké politice" alespoň v určitých oblastech naprosto bezprostřední existenční zájem.
Ale nejen to: dnešní svět je natolik složitý a komplexní, že jeho řízení j e n o m z centra (byť i jakkoli "osvíceného") je prostě nemyslitelné. Společnost musí být schopna se alespoň do jisté míry spravovat sama; a to neznamená nic jiného, než že zde musí být přítomen alespoň určitý prvek demokracie.
Takže, "určitý prvek demokracie" - bezpochyby. Naprosto rozhodující otázkou ovšem je, k o l i k té demokracie vlastně má být.
Vraťme se opět k Aristotelovi - ten už dávno před námi (a za nás) se právě touto otázkou znovu a znovu zabýval, znovu a znovu kroužil ve svých politických úvahách právě kolem tohoto centrálního problému státu.
Přičemž, připomeňme si: za prvé, sám Aristoteles za nejlepší stát považoval v podstatě království - ovšem, jedině království ve smyslu řeckých mýtických králů-zakladatelů států. A Aristoteles si samozřejmě byl vědom, že za "moderních" časů pokročilého řeckého státu je sotva možno doufat v reálný návrat nějakého takového legendárního krále "prakticky rovného bohům".
Ve svých úvahách o reálném, praktickém státě tedy Aristoteles znovu a znovu proti sobě staví dva základní elementy státu, a zároveň celé společnosti: element demokracie jako představitelky obecného lidu - a element oligarchie na straně druhé.
Přičemž - a to je nutno si uvědomit - tato oligarchie naprosto nezaujímala p o u z e roli zbohatlíků, kterým se jedná jenom o udržení vlastní moci a vlastního bohatství. To sice také; ale zároveň tato oligarchie představovala ve společnosti obecně element těch vzdělaných, kompetentních expertů, kteří mají daleko vyšší schopnosti nežli obecný lid ke správě státu. Čili, klasické elity.
A Aristoteles dospívá znovu a znovu ke stejnému výsledku: jakýkoli jednostranný příklon k jedné či druhé straně, ať k principu demokracie anebo k principu elit, vždycky celý systém nakonec vychyluje z rovnováhy. A systém vychýlený z rovnováhy směřuje k revoluci; což bylo pro Aristotela vždy neklamné znamení systémové krize.
Takže: Aristoteles zcela jednoznačně r e l a t i v n ě optimální (když už nemůžeme mít toho "božského" regenta) řešení spatřuje ve v y v á ž e n é m mixu momentu demokracie a momentu oligarchie, čili regentství společenských elit.
Snad by nebylo opravdu marné, v našich úvahách o smyslu a nesmyslu demokracie přihlédnout právě k tomu modelu, ke kterému dospěl tento velký antický myslitel.
July 29, 2015 v 15.31
Kde vidím alternativu k demokracii, nebo její nutné rozšíření či doplnění
Vážený pane Kubičko, díky za aspoň takto stručnou reakci. Těším se na váš text.
Snad se shodneme, že prioritou je udržet v popředí pozornosti nutnost odstranit čím dál zjevnější nedostatky a chyby současného stavu demokracie – nikoliv (nutně hned) zrušení samotné demokracie.
Proto tolik volám po společenské diskusi, která by vedla k (demokratické) shodě většiny na tom, c o př e s n ě je dnes špatně. – Vždyť kde se dnes vede kvalifikovaná a klidná a detailní diskuse o samotné demokracii a jejích chybách? Pan Přibáň ji nevede.
O potřebě zrušit demokracii zde hovoří pan Poláček. Nicméně pokud by se ukázalo, že panuje shoda na novém lepším systému, pak nemám problém s panem Poláčkem souhlasit a také volat po změně systému.
Také se velice obávám, že se bude zvyšovat tlak na zrušení demokracie, protože ti, kterým tento stav vyhovuje, se budou všemi silami právě i diskusi o limitách demokracie bránit. Stejně jako se budou bránit aktuální vítězové, kteří dobyli a obsadili Kavčí Hory a další strategická média.
Zřejmě se však rozcházíme s panem Poláčkem v názoru, jak tu změnu prosadit, možná ale jsem jen neinformovaný a naivní optimista, když se mj. i zde znovu a znovu pokouším (demokraticky) upozornit např. na významnou roli médií během demokratického volebního procesu.
Pokud neexistuje jakákoliv demokratická volba např. editorů zpráv zejména veřejnoprávních médií (tj. těch, kteří vybírají, co je podstatné a „o čem se bude hovořit“), můžeme jen těžko hovořit o skutečné autentické demokracii. – Právě zde můžeme přemýšlet o vhodnosti volby losem jako o vyšším stupni demokracie, kde je snížen vliv známostí a korupčních tlaků na minimum.
Psal jsem, že demokracie je mj. určena kvalitou dialogu. Též T. G. Masaryk řekl, že demokracie jest diskuse.
Demokracie je v prvé řadě všeobecné volební právo, zejména žen, což je relativně nová věc: v Saudské Arábii částečně až od roku 2011, v Kuvajtu až od roku 2005, ve Švýcarsku na úrovni státu až od roku 1971, v ČR je již od roku 1919, tj. o rok dříve než v USA a o 26 let dříve než ve Francii – zde až od roku 1945. Dnes je považujeme za základ demokratického řízení státu, připadne nám normální.
Možná bude již za 20 nebo 40 let normální volba losem do veřejnoprávních médií, např. z těch kandidátů, kteří se sami přihlásí do osudí. Zde je nutné ideální podobu volby losem teprve najít.
Vidíme tedy, že pokud mluvíme o diskusi, pokud již víme, že úroveň a kvalita demokracie je určena v prvé řadě kvalitou a úrovní společenské diskuse, pak nelze nespojit úroveň té či oné demokracie s úrovní mediální sféry, která pochopitelně záleží na úrovni jednotlivých novinářských osobností na mediální scéně.
Opakuji, toto je zásadní: V zemi, kde vidíme 20 let téměř stejné tváře nejen v politice, ale i v médiích, demokracie nefunguje a fungovat nemůže.
Zatím stále tak málo chápeme, že výsledek voleb v té podobě demokracie, jakou máme dnes, je značně předurčen způsobem a názorovou orientací jednotlivých novinářů. Nikoliv plně, viz mediálně nechtěný oligarcha Babiš z jiné finanční skupiny, než jaká právě ovládá většinu médií – připomeňme cenzuru slova "Bakala" editorem ČT z úst prezidentových.
Pokud např. ČT neumožní během předvolebního klání stejný vysílací čas všem politickým subjektům, pokud si ČT udělá vlastní volební předvýzkum a na jeho podkladě si vybere jen určité volební strany, nelze hovořit o demokracii, ale můžeme tentokrát hovořit o mediokracii.
Shrnuto:
Pokud pan Poláček (nebo kdokoliv jiný) nepřijde s překvapivě funkčním novým modelem řízení, nezbývá nám než do stávajícího modelu demokratického řízení vhodně zapracovat i volbu losem – viz tedy již zmíněnou knihu profesora Petera C. Dienela: Plánovací buňka, občan jako šance.
Dalším zásadním podnětem je nutnost a holá nezbytnost rozšířit současné pojetí a vnímání demokracie i o vliv a působení médií, neboť v současném stavu demokracie nejsou volby ani tak výsledkem rozhodnutí samotných voličů, jako mnohem spíše výsledkem výše vložených investic do volební kampaně (politika jako investice) a výsledkem srovnání kvalit reklamy a propagandy jednotlivých volebních týmů.
Současná mediokracie či plutokracie opravdu není demokracie.
(Shodneme se alespoň zde přítomní na tom, jaké jsou ideály demokracie? A co z nich funguje na 100 % a co částečně a co případně vůbec?)
Snad se shodneme, že prioritou je udržet v popředí pozornosti nutnost odstranit čím dál zjevnější nedostatky a chyby současného stavu demokracie – nikoliv (nutně hned) zrušení samotné demokracie.
Proto tolik volám po společenské diskusi, která by vedla k (demokratické) shodě většiny na tom, c o př e s n ě je dnes špatně. – Vždyť kde se dnes vede kvalifikovaná a klidná a detailní diskuse o samotné demokracii a jejích chybách? Pan Přibáň ji nevede.
O potřebě zrušit demokracii zde hovoří pan Poláček. Nicméně pokud by se ukázalo, že panuje shoda na novém lepším systému, pak nemám problém s panem Poláčkem souhlasit a také volat po změně systému.
Také se velice obávám, že se bude zvyšovat tlak na zrušení demokracie, protože ti, kterým tento stav vyhovuje, se budou všemi silami právě i diskusi o limitách demokracie bránit. Stejně jako se budou bránit aktuální vítězové, kteří dobyli a obsadili Kavčí Hory a další strategická média.
Zřejmě se však rozcházíme s panem Poláčkem v názoru, jak tu změnu prosadit, možná ale jsem jen neinformovaný a naivní optimista, když se mj. i zde znovu a znovu pokouším (demokraticky) upozornit např. na významnou roli médií během demokratického volebního procesu.
Pokud neexistuje jakákoliv demokratická volba např. editorů zpráv zejména veřejnoprávních médií (tj. těch, kteří vybírají, co je podstatné a „o čem se bude hovořit“), můžeme jen těžko hovořit o skutečné autentické demokracii. – Právě zde můžeme přemýšlet o vhodnosti volby losem jako o vyšším stupni demokracie, kde je snížen vliv známostí a korupčních tlaků na minimum.
Psal jsem, že demokracie je mj. určena kvalitou dialogu. Též T. G. Masaryk řekl, že demokracie jest diskuse.
Demokracie je v prvé řadě všeobecné volební právo, zejména žen, což je relativně nová věc: v Saudské Arábii částečně až od roku 2011, v Kuvajtu až od roku 2005, ve Švýcarsku na úrovni státu až od roku 1971, v ČR je již od roku 1919, tj. o rok dříve než v USA a o 26 let dříve než ve Francii – zde až od roku 1945. Dnes je považujeme za základ demokratického řízení státu, připadne nám normální.
Možná bude již za 20 nebo 40 let normální volba losem do veřejnoprávních médií, např. z těch kandidátů, kteří se sami přihlásí do osudí. Zde je nutné ideální podobu volby losem teprve najít.
Vidíme tedy, že pokud mluvíme o diskusi, pokud již víme, že úroveň a kvalita demokracie je určena v prvé řadě kvalitou a úrovní společenské diskuse, pak nelze nespojit úroveň té či oné demokracie s úrovní mediální sféry, která pochopitelně záleží na úrovni jednotlivých novinářských osobností na mediální scéně.
Opakuji, toto je zásadní: V zemi, kde vidíme 20 let téměř stejné tváře nejen v politice, ale i v médiích, demokracie nefunguje a fungovat nemůže.
Zatím stále tak málo chápeme, že výsledek voleb v té podobě demokracie, jakou máme dnes, je značně předurčen způsobem a názorovou orientací jednotlivých novinářů. Nikoliv plně, viz mediálně nechtěný oligarcha Babiš z jiné finanční skupiny, než jaká právě ovládá většinu médií – připomeňme cenzuru slova "Bakala" editorem ČT z úst prezidentových.
Pokud např. ČT neumožní během předvolebního klání stejný vysílací čas všem politickým subjektům, pokud si ČT udělá vlastní volební předvýzkum a na jeho podkladě si vybere jen určité volební strany, nelze hovořit o demokracii, ale můžeme tentokrát hovořit o mediokracii.
Shrnuto:
Pokud pan Poláček (nebo kdokoliv jiný) nepřijde s překvapivě funkčním novým modelem řízení, nezbývá nám než do stávajícího modelu demokratického řízení vhodně zapracovat i volbu losem – viz tedy již zmíněnou knihu profesora Petera C. Dienela: Plánovací buňka, občan jako šance.
Dalším zásadním podnětem je nutnost a holá nezbytnost rozšířit současné pojetí a vnímání demokracie i o vliv a působení médií, neboť v současném stavu demokracie nejsou volby ani tak výsledkem rozhodnutí samotných voličů, jako mnohem spíše výsledkem výše vložených investic do volební kampaně (politika jako investice) a výsledkem srovnání kvalit reklamy a propagandy jednotlivých volebních týmů.
Současná mediokracie či plutokracie opravdu není demokracie.
(Shodneme se alespoň zde přítomní na tom, jaké jsou ideály demokracie? A co z nich funguje na 100 % a co částečně a co případně vůbec?)
Ještě chci poděkovat – v tomto kontextu – za tento váš dřívější komentář, vážený pane Petrásku.
Přesně o tom to je. Protože „demokratickému“ vhození lístku do volební urny vždy předchází silové (a dnes již vlastně kontinuální) vytváření „informačního pole“.
Otázka je, proč tolik lidí stále nevnímá, jak velké boje o pojetí a „tvar“ informací panují v informačním zákulisí.
Vlastně teprve až v souvislosti s boji na Ukrajině se více hovoří o tzv. hybridní válce (moc nerozumím vzniku tohoto novotvaru), kdy jde prostě o mediální manipulaci v ten či onen prospěch. Nic nového pod Sluncem…, řekl bych…
»Pane Poláčku jsou masenmedia doopravdy majetkem dělnické třídy? (…)
(…) Příprava a uspořádání světové hospodářské krize a vliv na masenmediální provoz nespadá do kompetencí dělnické třídy ...bych tipoval.«
Přesně o tom to je. Protože „demokratickému“ vhození lístku do volební urny vždy předchází silové (a dnes již vlastně kontinuální) vytváření „informačního pole“.
Otázka je, proč tolik lidí stále nevnímá, jak velké boje o pojetí a „tvar“ informací panují v informačním zákulisí.
Vlastně teprve až v souvislosti s boji na Ukrajině se více hovoří o tzv. hybridní válce (moc nerozumím vzniku tohoto novotvaru), kdy jde prostě o mediální manipulaci v ten či onen prospěch. Nic nového pod Sluncem…, řekl bych…
»Pane Poláčku jsou masenmedia doopravdy majetkem dělnické třídy? (…)
(…) Příprava a uspořádání světové hospodářské krize a vliv na masenmediální provoz nespadá do kompetencí dělnické třídy ...bych tipoval.«
Vážený pane Petrasku, napsal jste dále:
»Jev zvaný demokracie nabízí prostor procesu nekončícího disputu nad světem nekonečného množství různých stanovisek, a tudíž nabízí pouze možnosti dosažení vyššího stupně objektivity v soupeření partikulárních zájmů.
Tam kde kolabuje společenský zájem o takovouto kulturu disputu, tam kolabuje i nabídka společenskopolitického jevu zvaného demokracie.«
Tak v prvé řadě existuje jednak zájem o dialog z nutnosti, kdy je zde nezbytnost (nouze či jiná existenční tíseň), ale pak také z jiných důvodů, což zřejmě vede nejen nás zde v diskusi přítomné, ale tu a tam k nahlédnutí i případného čtenáře.
Zřejmě bychom měli lépe zkoumat to jen zdánlivě banální konstatování, že „kolabuje zájem o dialog“, protože možná je problém dalšího (nutného) vývoje demokracie právě zde.
Pokud se ohlédneme do historie, tak nelze nevidět, že významný zejména sociální pokrok nastal koncem 19. a během první poloviny 20. století (možná, snad ještě i o trochu později), a to proto, že široké masy měly ještě motivaci starat se o své zájmy, což jistě vedlo i k nutnosti tyto zájmy artikulovat a nějakým způsobem se o ně starat. Protože tu byla zkušenost nouze, kterou minimálně starší generace pamatovaly.
Jakmile však rabování planety Země pokročilo do té míry (i tento pohled je dobré takto vnímat), že i běžný občan dosáhl vyšší životní úrovně, došlo k prudkému rozvoji individualismu a možná právě zde lze dohledat příčinu ztráty o věci veřejné, protože z hlediska jednotlivce se prostě nevyplatí věnovat to nejcennější, tj. čas, něčemu tak chimérickému, jako je všeobecná náprava světa – tedy diskusi.
Jinými slovy si zde dovolím vyslovit obavu, že pokud je lidem přece jen relativně dobře, prostě nebudou o složitostech světa diskutovat. Protože nemusí. Minimálně tedy nebude diskutovat valná většina, ale jen a pouze malá a menší část společnosti, někdy až nepatrná.
Takže když pominu představu dialogu pána a otroka, tak je tu otázka, proč se nedomluví často ani elity, které spolu diskutují.
»Jev zvaný demokracie nabízí prostor procesu nekončícího disputu nad světem nekonečného množství různých stanovisek, a tudíž nabízí pouze možnosti dosažení vyššího stupně objektivity v soupeření partikulárních zájmů.
Tam kde kolabuje společenský zájem o takovouto kulturu disputu, tam kolabuje i nabídka společenskopolitického jevu zvaného demokracie.«
Tak v prvé řadě existuje jednak zájem o dialog z nutnosti, kdy je zde nezbytnost (nouze či jiná existenční tíseň), ale pak také z jiných důvodů, což zřejmě vede nejen nás zde v diskusi přítomné, ale tu a tam k nahlédnutí i případného čtenáře.
Zřejmě bychom měli lépe zkoumat to jen zdánlivě banální konstatování, že „kolabuje zájem o dialog“, protože možná je problém dalšího (nutného) vývoje demokracie právě zde.
Pokud se ohlédneme do historie, tak nelze nevidět, že významný zejména sociální pokrok nastal koncem 19. a během první poloviny 20. století (možná, snad ještě i o trochu později), a to proto, že široké masy měly ještě motivaci starat se o své zájmy, což jistě vedlo i k nutnosti tyto zájmy artikulovat a nějakým způsobem se o ně starat. Protože tu byla zkušenost nouze, kterou minimálně starší generace pamatovaly.
Jakmile však rabování planety Země pokročilo do té míry (i tento pohled je dobré takto vnímat), že i běžný občan dosáhl vyšší životní úrovně, došlo k prudkému rozvoji individualismu a možná právě zde lze dohledat příčinu ztráty o věci veřejné, protože z hlediska jednotlivce se prostě nevyplatí věnovat to nejcennější, tj. čas, něčemu tak chimérickému, jako je všeobecná náprava světa – tedy diskusi.
Jinými slovy si zde dovolím vyslovit obavu, že pokud je lidem přece jen relativně dobře, prostě nebudou o složitostech světa diskutovat. Protože nemusí. Minimálně tedy nebude diskutovat valná většina, ale jen a pouze malá a menší část společnosti, někdy až nepatrná.
Takže když pominu představu dialogu pána a otroka, tak je tu otázka, proč se nedomluví často ani elity, které spolu diskutují.
July 30, 2015 v 9.26
Proč kolabuje společenský zájem o kulturu dialogu?
Lapidárně řečeno: pro obecnou nevzdělanost.
Vzdělaní lidé jsou obecně přístupnější zvažovat názory jiných, mají kritičtější myšlení, umí se lépe ovládat a nepodléhají navenek a snadno emocím, mají zdravou mysl-totiž mysl, která je zvyklá přemýšlet, stylem života vzdělaného člověka je neustálá otevřenost se něčemu učit, umí přenášet na posluchače své vize, nenutí přijmout názory (mysl není vědro, které je třeba naplnit, ale pochodeň, kterou je třeba zapálit), na jedné straně své názory umí doložit a zdůvodnit, na druhé si uvědomuje kontext a ošidnost lineární argumentace závislé na úhlu pohledu, vzdělání (nikoli jen profesní příprava) pomáhá vést život, který má větší smysl,
rozšiřuje oblast morální citlivosti.
Vzdělaní jednotlivci jsou přínosem pro společnost, vzdělaná mysl
-kultivuje veřejné mínění,
-zušlechťuje obecný vkus,
-má schopnost čelit nepředvídatelným okolnostem,
atd.
Mrzí mne, že si tohle neuvědomuje například ani pan Poláček. Stále mluví o přirozené povaze člověka, jakoby příklad rodičů, učení ve školách a vzdělání nic neznamenaly.
A naokraj: myslím, že pácháme na příští podobě společnosti strašnou škodu, protože nedáváme dost peněz do školství, do budoucnosti našich dětí.
Nová ministrině školství po "atentátu" na Marcela Chládka je slabá, aby na neosvíceném Babišovi vymohla pro školství dostatek peněz. Náše rozpočtové výdaje na školství hluboce zaostávají ve srovnání se zeměmi OECD.
A ještě:
Pane Rusku se zájmem a porozuměním sleduji Vaši zdejší polemiku a děkuji Vám.
Vzdělaní lidé jsou obecně přístupnější zvažovat názory jiných, mají kritičtější myšlení, umí se lépe ovládat a nepodléhají navenek a snadno emocím, mají zdravou mysl-totiž mysl, která je zvyklá přemýšlet, stylem života vzdělaného člověka je neustálá otevřenost se něčemu učit, umí přenášet na posluchače své vize, nenutí přijmout názory (mysl není vědro, které je třeba naplnit, ale pochodeň, kterou je třeba zapálit), na jedné straně své názory umí doložit a zdůvodnit, na druhé si uvědomuje kontext a ošidnost lineární argumentace závislé na úhlu pohledu, vzdělání (nikoli jen profesní příprava) pomáhá vést život, který má větší smysl,
rozšiřuje oblast morální citlivosti.
Vzdělaní jednotlivci jsou přínosem pro společnost, vzdělaná mysl
-kultivuje veřejné mínění,
-zušlechťuje obecný vkus,
-má schopnost čelit nepředvídatelným okolnostem,
atd.
Mrzí mne, že si tohle neuvědomuje například ani pan Poláček. Stále mluví o přirozené povaze člověka, jakoby příklad rodičů, učení ve školách a vzdělání nic neznamenaly.
A naokraj: myslím, že pácháme na příští podobě společnosti strašnou škodu, protože nedáváme dost peněz do školství, do budoucnosti našich dětí.
Nová ministrině školství po "atentátu" na Marcela Chládka je slabá, aby na neosvíceném Babišovi vymohla pro školství dostatek peněz. Náše rozpočtové výdaje na školství hluboce zaostávají ve srovnání se zeměmi OECD.
A ještě:
Pane Rusku se zájmem a porozuměním sleduji Vaši zdejší polemiku a děkuji Vám.
JP
Ten názor, že politika (demokracie) je deformována mocí a manipulací médií, není nikterak ojedinělý.
Svého času toto přesvědčení v kostce shrnul jeden americký politický komentátor, svým výrokem: "Dejte mi absolutní kontrolu nad médii, a pak budu sám rozhodovat o tom, jaká bude příští americká vláda a příští americký prezident."
A teď: je toto jeho přesvědčení oprávněné?
Na jedné straně nelze pochybovat, že má reálný základ; a především právě v amerických poměrech, s jejich halasnými až přímo hysterickými volebními kampaněmi, je skutečně mediální obraz toho či onoho kandidáta krajně významný, ne-li přímo rozhodující pro jeho úspěch ve volbách.
Ale na druhé straně, připomeňme si: za totality byla veškerá média kontrolována státem a komunistickou stranou, mohla v nich tedy víceméně naprosto nerušeně šířena státní ideologie - jenže faktický stav byl ten, že těmto médiím nakonec už téměř nikdo nevěřil ani slovo. A to dokonce i v těch případech, kdy třeba zrovna alespoň část pravdy měly.
Jde o to: tato média nepůsobí ve vzduchoprázdnu. Ona sice mohou do jisté míry vytvářet virtuální realitu; ale na to, aby vytvářely realitu skutečnou, materiální - tak na to jejich síla přece jenom nestačí.
To znamená: národ je sice možno v mnoha věcech klamat a obelhávat; ale nakonec tento národ, samotný člověk, žije svým reálným životem - a tak těm médiím nakonec bude věřit jenom potud, pokud se zásadně nerozcházejí s tímto jeho reálným životem.
To pak platí třeba i pro takové konkrétní případy, jako je rozhodnutí veřejnoprávní televize o tom, kolik vysílacího času poskytne kterým politickým subjektům.
Pan Rusek je toho názoru, že aby to bylo spravedlivé, musela by televize všem stranám kandidujícím ve volbám poskytnou stejný volební čas.
Ano, bylo by to formálně spravedlivé; jenže, přineslo by to opravdu něco? Jaký smysl by to mělo, poskytovat (drahý) vysílací čas i nějakým pidistraničkám, které by evidentně byly na rozpacích, co s tímto časem vlastně počnout? Neboť jejich "program" má krajně partikulární charakter, který se často vyčerpá jenom s jedním jediným tématem.
Uvědomme si: ono tady opravdu existuje něco jako "občanská společnost". A je to právě tato občanská společnost, kde se neustále projednávají určitá témata, kde se střetávají názory - a kde se případně také čas od času zrodí nějaké nové ideje, či alespoň pokusy o ně. A pro tento střet idejí napřed nejsou zapotřebí vůbec žádná (veřejná) média; tímto "médiem" jsou prostě hovory a diskuse přátel, známých, kolegů, nově i sociální sítě; a přese všechno především stále i - stará dobrá česká hospoda.
Zkrátka: kdyby se vynořila nějaká opravdu nosná nová idea - pak by se vynořila právě v této občanské společnosti, a právě tady by získala svou základnu a svůj první ohlas. A kdyby se opravdu osvědčila - pak by si našla i cestu do těch médií, respektive média by si našla je.
Neboť, nedá se nic dělat, ale média žijí pořád ještě z toho, získat a udržet si zájem svých čtenářů - a tento zájem si mohou udržet jenom tehdy, když píší a zpravují o věcech, které jejich čtenáře a posluchače zajímají. Takže, je to právě komerční charakter médií, který v tomto případě hraje pozitivní roli - média prostě musí zpravovat o tom, co lid zajímá, čím lid žije.
Takže, všehovšudy: ne snad že by ta či ona konkrétní média (či konkrétní aktéři, novináři atd.) nedeformovali a nepřekrucovali skutečnost, mnohdy až vysloveně nestoudným způsobem.
Ale jako celek opravdu nemají tu moc a nástroje k tomu, aby zásadním způsobem umlčovala či zamlčovala reálné procesy a tendence ve společnosti.
Jestliže tedy chceme změnu k lepšímu, pak prvotním problémem nejsou média, nýbrž - společnost samotná a člověk sám, jeho způsob žití a myšlení.
Svého času toto přesvědčení v kostce shrnul jeden americký politický komentátor, svým výrokem: "Dejte mi absolutní kontrolu nad médii, a pak budu sám rozhodovat o tom, jaká bude příští americká vláda a příští americký prezident."
A teď: je toto jeho přesvědčení oprávněné?
Na jedné straně nelze pochybovat, že má reálný základ; a především právě v amerických poměrech, s jejich halasnými až přímo hysterickými volebními kampaněmi, je skutečně mediální obraz toho či onoho kandidáta krajně významný, ne-li přímo rozhodující pro jeho úspěch ve volbách.
Ale na druhé straně, připomeňme si: za totality byla veškerá média kontrolována státem a komunistickou stranou, mohla v nich tedy víceméně naprosto nerušeně šířena státní ideologie - jenže faktický stav byl ten, že těmto médiím nakonec už téměř nikdo nevěřil ani slovo. A to dokonce i v těch případech, kdy třeba zrovna alespoň část pravdy měly.
Jde o to: tato média nepůsobí ve vzduchoprázdnu. Ona sice mohou do jisté míry vytvářet virtuální realitu; ale na to, aby vytvářely realitu skutečnou, materiální - tak na to jejich síla přece jenom nestačí.
To znamená: národ je sice možno v mnoha věcech klamat a obelhávat; ale nakonec tento národ, samotný člověk, žije svým reálným životem - a tak těm médiím nakonec bude věřit jenom potud, pokud se zásadně nerozcházejí s tímto jeho reálným životem.
To pak platí třeba i pro takové konkrétní případy, jako je rozhodnutí veřejnoprávní televize o tom, kolik vysílacího času poskytne kterým politickým subjektům.
Pan Rusek je toho názoru, že aby to bylo spravedlivé, musela by televize všem stranám kandidujícím ve volbám poskytnou stejný volební čas.
Ano, bylo by to formálně spravedlivé; jenže, přineslo by to opravdu něco? Jaký smysl by to mělo, poskytovat (drahý) vysílací čas i nějakým pidistraničkám, které by evidentně byly na rozpacích, co s tímto časem vlastně počnout? Neboť jejich "program" má krajně partikulární charakter, který se často vyčerpá jenom s jedním jediným tématem.
Uvědomme si: ono tady opravdu existuje něco jako "občanská společnost". A je to právě tato občanská společnost, kde se neustále projednávají určitá témata, kde se střetávají názory - a kde se případně také čas od času zrodí nějaké nové ideje, či alespoň pokusy o ně. A pro tento střet idejí napřed nejsou zapotřebí vůbec žádná (veřejná) média; tímto "médiem" jsou prostě hovory a diskuse přátel, známých, kolegů, nově i sociální sítě; a přese všechno především stále i - stará dobrá česká hospoda.
Zkrátka: kdyby se vynořila nějaká opravdu nosná nová idea - pak by se vynořila právě v této občanské společnosti, a právě tady by získala svou základnu a svůj první ohlas. A kdyby se opravdu osvědčila - pak by si našla i cestu do těch médií, respektive média by si našla je.
Neboť, nedá se nic dělat, ale média žijí pořád ještě z toho, získat a udržet si zájem svých čtenářů - a tento zájem si mohou udržet jenom tehdy, když píší a zpravují o věcech, které jejich čtenáře a posluchače zajímají. Takže, je to právě komerční charakter médií, který v tomto případě hraje pozitivní roli - média prostě musí zpravovat o tom, co lid zajímá, čím lid žije.
Takže, všehovšudy: ne snad že by ta či ona konkrétní média (či konkrétní aktéři, novináři atd.) nedeformovali a nepřekrucovali skutečnost, mnohdy až vysloveně nestoudným způsobem.
Ale jako celek opravdu nemají tu moc a nástroje k tomu, aby zásadním způsobem umlčovala či zamlčovala reálné procesy a tendence ve společnosti.
Jestliže tedy chceme změnu k lepšímu, pak prvotním problémem nejsou média, nýbrž - společnost samotná a člověk sám, jeho způsob žití a myšlení.
July 31, 2015 v 11.59
Míra mediokracie je v různých zemích a různých dobách různá – ale co s tím?
Vážený pane Poláčku, děkuji za váš pohled na média a za vaše osobní poznámky k tématu mediokracie.
Každý sečtělý a vzdělaný člověk má své zdroje informací, nejen tedy z reality kolem sebe. Možná bychom tedy i četbu klasiků měli vyjmout z kategorie "média", protože zejména knihy klasiků se svou nadčasovostí přece jen liší. Souhlasíte?
Ale podívejte se do běžné dnešní domácnosti, jak velkou knihovnu v ní nalezneme. Mnohde nenajdete ani jedinou poličku s knihami. Jak zde správně podotkla paní Švandová (a i já jsem výš mluvil o potřebě vyšší vzdělanosti), je jedna příčina toho, že „naše země nevzkvétá“ obecná nevzdělanost. A má také pravdu v tom, že jednou příčinou je nedostatečné financování učitelského stavu. Vždyť nejeden voják má více než učitel! Kde to jsme…
Vše kolem je dnes utvářeno tím, co je v médiích – novinami, televizí a rozhlasem. To vše jsou média a ze všech těchto informací (z latiny, in-formo, tj. dávat tvar) se f o r m u j í názory a postoje každého z nás.
Pak je tu ještě celý velký svět kultury, který bychom též mohli vyjmout z kategorie s názvem "média".
Nicméně – kromě světa kultury a do něj spadajícího světa klasických nadčasových knih – je moderní svět jako voda a my jako ryby. My doslova plujeme ve vodě médií. Tak tomu prostě je.
V tomto pohledu mě zaujala vaše potřeba popis naší současné české společnosti jako mediokracie popírat, zlehčovat a bagatelizovat.
Absolutně netuším, proč to děláte, pane Poláčku. Jaký k tomu máte motiv? To přece není postoj filosofa, který se spíše táže a zkoumá.
Mediokracie zde je – ať chceme, nebo ne. To je prostě fakt. A pokud je zde určitý prostor k upřesnění, tak můžeme zde spolu diskutovat jen a pouze o tom, jaká je m í r a této mediokracie. Tedy zda svět médií určuje politické dění (o to nám jde zejména) zcela, tedy ze 100 %, nebo jen málo, nepatrně a zanedbatelně, třeba jen z 10 %.
Je pochopitelně nesmysl vyslovit nějaké jediné číslo, třeba, že naše názory a volební orientaci určují média na 85 % a 15 % je vliv jiný (přímý vliv z blízkého okolí, tedy z reality, nebo snad vliv karmický, nebo od UFO, nebo prostě vliv osobního názoru, který do nás padá neznámo odkud, který se vzal, kde se vzal...).
Vidíme tedy, že míra mediokracie vždy závisí na konkrétní rovině, kterou máme na mysli. Zcela obecně jaksi soudit nemůžeme, to je bláhové.
Navíc zřejmě platí, že čím méně se o věc zajímáme a čím méně info-zdrojů jsme zachytili, tím více názory (tedy cizí postoje) přejímáme.
A v dnešní době se tolik postojů a názorů přejímá a opakuje. Třeba informační zdroj Parlamentní listy často jen opisuje a kopíruje. V tomto smyslu je komerční, protože mu nejde o hledání pravdy, ale o míru zisku z reklamy.
A my, pokud si nedáme pozor, můžeme snadno získat pocit, že se o všem mluví a to dokonce z různých zdrojů, ale je to ve skutečnosti často zdroj pouze jeden.
Příkladem je tvrzení, že špenát obsahuje hodně železa. Proto taky ve známém americkém kresleném seriálu Pepek námořník vždy sní plechovku špenátu, aby měl sílu. Přitom došlo údajně k omylu při měření obsahu železa, prostě se prý kdosi přepsal o desetinnou čárku. Neověřoval jsem to, ale snad to tak nějak je.
Tím chci říct, že někdy stačí dokonce i jen jedna jediná informace a rozšíří se po celém světě jako pravda. – I to je jedna z podob stávající mediokracie.
/ Příklad: V určitém zjednodušení se můžeme domnívat, že např. celý kompletní výklad dění na Ukrajině též pochází z jednoho ideového (amerického) zdroje. /
Ale chtěl jsem zdůraznit, že konkrétně ohledně názoru na množství železa ve špenátu tu byla doba, kdy snad každý měl názor (z médií), že železa je ve špenátu mnoho. V případě špenátu a železa v něm bychom tedy mohli hovořit dokonce o 100% vlivu mediokracie, protože kontrolní měření (z reality) si nikdo neudělal.
Další příklady mediokracie z reality:
Před kterýmisi volbami vydala ČTK zprávu, v níž neseřadila strany před volbami podle abecedy, ale nejprve zařadila ODS, ČSSD, TOP a další strany a např. Piráty uvedla teprve kdesi na konci. Tedy ČTK jako vlivná tisková agentura už jen tímto samotným (svévolným) seřazením lidem před volbami významně sugerovala, že ti, kdo jsou vepředu, jsou ti správní a ctihodní a ty "pidistrany" na konci seznamu si vlastně snad ani nezaslouží jakoukoliv pozornost, natož aby je volič vybral.
– Což je ukázkově nedemokratický postoj. (Bohužel nejen u ČTK se s takto pokleslým postojem setkáváme.)
Když jsem pak do ČTK zavolal a na chybu je upozornil, zprvu dotyčný zaměstnanec tiskové agentury ani nechápal, kde udělali chybu – tak malý cit pro demokracii někteří lidé i na vlivných místech mají. Ale budiž, zaměstnanec ČTK není filosof ani politolog, ale i on by měl své práci rozumět.
A dále k faktu, že zde mediokracii máme, že média mají silný a v jistých případech až rozhodující vliv:
• Oligarcha Babiš a jeho nákup MfD a LN. Proč by to jinak dělal, kdyby média neměla zásadní vliv?
• Nebo každotýdenní výrok moderátora ČT Václava Moravce: „A o čem se příští týden bude hovořit?“
Jinak to, co uvádíte, tedy že národ se nedá jen tak manipulovat atd., že má jakousi vlastní moudrost atd...
Pokud bychom žili ve velmi malých obcích (viz ony řecké sociální jednotky, démy), tak pak bychom nemuseli mít zkušenost zprostředkovanou a stačila by nám jen vlastní. Nicméně od určité složitosti světa je to pochopitelně utopie.
Zprostředkované názory dokonce nezbytně potřebujeme, a proto nelze hledání lepšího uspořádání při řízení společnosti od světa médií oddělovat.
Takže je tomu přesně naopak – pokud neupřeme maximální pozornost ke sféře médií a jejich působení, pokud nepochopíme, že např. ČT a další těžká média mají významný a často dokonce rozhodující vliv, nelze očekávat jakékoliv zlepšení ohledně funkčnosti naší demokracie.
Navrhoval jsem jedno možné řešení: Volbu losem na významná místa editorů těchto těžkých médií. Protože to jsou právě novináři na úrovni editorů zpráv, kteří svou vědomou selekcí informací velmi silně působí na to, o čem se bude hovořit. Zde má pan Moravec pravdu, tuto konkrétní moc Česká televize opravdu má.
Každý sečtělý a vzdělaný člověk má své zdroje informací, nejen tedy z reality kolem sebe. Možná bychom tedy i četbu klasiků měli vyjmout z kategorie "média", protože zejména knihy klasiků se svou nadčasovostí přece jen liší. Souhlasíte?
Ale podívejte se do běžné dnešní domácnosti, jak velkou knihovnu v ní nalezneme. Mnohde nenajdete ani jedinou poličku s knihami. Jak zde správně podotkla paní Švandová (a i já jsem výš mluvil o potřebě vyšší vzdělanosti), je jedna příčina toho, že „naše země nevzkvétá“ obecná nevzdělanost. A má také pravdu v tom, že jednou příčinou je nedostatečné financování učitelského stavu. Vždyť nejeden voják má více než učitel! Kde to jsme…
Vše kolem je dnes utvářeno tím, co je v médiích – novinami, televizí a rozhlasem. To vše jsou média a ze všech těchto informací (z latiny, in-formo, tj. dávat tvar) se f o r m u j í názory a postoje každého z nás.
Pak je tu ještě celý velký svět kultury, který bychom též mohli vyjmout z kategorie s názvem "média".
Nicméně – kromě světa kultury a do něj spadajícího světa klasických nadčasových knih – je moderní svět jako voda a my jako ryby. My doslova plujeme ve vodě médií. Tak tomu prostě je.
V tomto pohledu mě zaujala vaše potřeba popis naší současné české společnosti jako mediokracie popírat, zlehčovat a bagatelizovat.
Absolutně netuším, proč to děláte, pane Poláčku. Jaký k tomu máte motiv? To přece není postoj filosofa, který se spíše táže a zkoumá.
Mediokracie zde je – ať chceme, nebo ne. To je prostě fakt. A pokud je zde určitý prostor k upřesnění, tak můžeme zde spolu diskutovat jen a pouze o tom, jaká je m í r a této mediokracie. Tedy zda svět médií určuje politické dění (o to nám jde zejména) zcela, tedy ze 100 %, nebo jen málo, nepatrně a zanedbatelně, třeba jen z 10 %.
Je pochopitelně nesmysl vyslovit nějaké jediné číslo, třeba, že naše názory a volební orientaci určují média na 85 % a 15 % je vliv jiný (přímý vliv z blízkého okolí, tedy z reality, nebo snad vliv karmický, nebo od UFO, nebo prostě vliv osobního názoru, který do nás padá neznámo odkud, který se vzal, kde se vzal...).
Vidíme tedy, že míra mediokracie vždy závisí na konkrétní rovině, kterou máme na mysli. Zcela obecně jaksi soudit nemůžeme, to je bláhové.
Navíc zřejmě platí, že čím méně se o věc zajímáme a čím méně info-zdrojů jsme zachytili, tím více názory (tedy cizí postoje) přejímáme.
A v dnešní době se tolik postojů a názorů přejímá a opakuje. Třeba informační zdroj Parlamentní listy často jen opisuje a kopíruje. V tomto smyslu je komerční, protože mu nejde o hledání pravdy, ale o míru zisku z reklamy.
A my, pokud si nedáme pozor, můžeme snadno získat pocit, že se o všem mluví a to dokonce z různých zdrojů, ale je to ve skutečnosti často zdroj pouze jeden.
Příkladem je tvrzení, že špenát obsahuje hodně železa. Proto taky ve známém americkém kresleném seriálu Pepek námořník vždy sní plechovku špenátu, aby měl sílu. Přitom došlo údajně k omylu při měření obsahu železa, prostě se prý kdosi přepsal o desetinnou čárku. Neověřoval jsem to, ale snad to tak nějak je.
Tím chci říct, že někdy stačí dokonce i jen jedna jediná informace a rozšíří se po celém světě jako pravda. – I to je jedna z podob stávající mediokracie.
/ Příklad: V určitém zjednodušení se můžeme domnívat, že např. celý kompletní výklad dění na Ukrajině též pochází z jednoho ideového (amerického) zdroje. /
Ale chtěl jsem zdůraznit, že konkrétně ohledně názoru na množství železa ve špenátu tu byla doba, kdy snad každý měl názor (z médií), že železa je ve špenátu mnoho. V případě špenátu a železa v něm bychom tedy mohli hovořit dokonce o 100% vlivu mediokracie, protože kontrolní měření (z reality) si nikdo neudělal.
Další příklady mediokracie z reality:
Před kterýmisi volbami vydala ČTK zprávu, v níž neseřadila strany před volbami podle abecedy, ale nejprve zařadila ODS, ČSSD, TOP a další strany a např. Piráty uvedla teprve kdesi na konci. Tedy ČTK jako vlivná tisková agentura už jen tímto samotným (svévolným) seřazením lidem před volbami významně sugerovala, že ti, kdo jsou vepředu, jsou ti správní a ctihodní a ty "pidistrany" na konci seznamu si vlastně snad ani nezaslouží jakoukoliv pozornost, natož aby je volič vybral.
– Což je ukázkově nedemokratický postoj. (Bohužel nejen u ČTK se s takto pokleslým postojem setkáváme.)
Když jsem pak do ČTK zavolal a na chybu je upozornil, zprvu dotyčný zaměstnanec tiskové agentury ani nechápal, kde udělali chybu – tak malý cit pro demokracii někteří lidé i na vlivných místech mají. Ale budiž, zaměstnanec ČTK není filosof ani politolog, ale i on by měl své práci rozumět.
A dále k faktu, že zde mediokracii máme, že média mají silný a v jistých případech až rozhodující vliv:
• Oligarcha Babiš a jeho nákup MfD a LN. Proč by to jinak dělal, kdyby média neměla zásadní vliv?
• Nebo každotýdenní výrok moderátora ČT Václava Moravce: „A o čem se příští týden bude hovořit?“
Jinak to, co uvádíte, tedy že národ se nedá jen tak manipulovat atd., že má jakousi vlastní moudrost atd...
Pokud bychom žili ve velmi malých obcích (viz ony řecké sociální jednotky, démy), tak pak bychom nemuseli mít zkušenost zprostředkovanou a stačila by nám jen vlastní. Nicméně od určité složitosti světa je to pochopitelně utopie.
Zprostředkované názory dokonce nezbytně potřebujeme, a proto nelze hledání lepšího uspořádání při řízení společnosti od světa médií oddělovat.
Takže je tomu přesně naopak – pokud neupřeme maximální pozornost ke sféře médií a jejich působení, pokud nepochopíme, že např. ČT a další těžká média mají významný a často dokonce rozhodující vliv, nelze očekávat jakékoliv zlepšení ohledně funkčnosti naší demokracie.
Navrhoval jsem jedno možné řešení: Volbu losem na významná místa editorů těchto těžkých médií. Protože to jsou právě novináři na úrovni editorů zpráv, kteří svou vědomou selekcí informací velmi silně působí na to, o čem se bude hovořit. Zde má pan Moravec pravdu, tuto konkrétní moc Česká televize opravdu má.
JP
Pane Rusku, co se týče té mediokracie, zaměnil jste dvě rozdílné sféry.
Jedna věc je, kolik místa v životě průměrného občana zaujímají média jako zdroj informací (ve srovnání s jinými zdroji, například tištěnou knihou). Není pochyb o tom, že ta - moderní - média tady zaujímají naprosto rozhodující podíl.
Toto je však zcela jiná záležitost nežli ta, jaká je reálná možnost těchto médií rozhodujícím způsobem formovat (respektive manipulovat) životní názory populace.
Ve svém minulém příspěvku jsem se věnoval výhradně tomuto druhému bodu - s tím závěrem, že v tomto smyslu ta moc médií není ani zdaleka tak velká, jak by se při povrchním pohledu mohlo zdát.
Ano, média (určitá) ohlupují člověka a zatemňují jeho mysl - ale nakonec to účinně mohou provozovat jenom u toho, kdo se takto ohlupovat a manipulovat nechá dobrovolně.
Velký německý filozof Hegel na otázku pruského císaře, zda je legitimní, aby panovník (třeba v dobrém úmyslu) klamal lid, odpověděl takto: "Ve skutečně substanciálních otázkách oklamat lid prostě není možno. A co se týče konkrétních způsobů, jak tyto substanciální ideje uvést v život - tak tady lid klame sám sebe."
To znamená: jak už jsem jinými slovy sám doložil minule, v opravdu podstatných záležitostech jeho existence lid oklamat (natrvalo) prostě není možné. Když se budou nějaké informace natrvalo zásadně odlišovat od reálné životní zkušenosti lidu, tak on těmto informacím (jejich zdrojům) prostě věřit přestane.
Ale na straně druhé platí i to, že ten samý lid - ve své nevědomosti a nevyspělosti - permanentně "klame sám sebe", tím že se neustále utápí v nepodstatných, vedlejších, dílčích a klamavých aspektech skutečnosti.
Jedna věc je, kolik místa v životě průměrného občana zaujímají média jako zdroj informací (ve srovnání s jinými zdroji, například tištěnou knihou). Není pochyb o tom, že ta - moderní - média tady zaujímají naprosto rozhodující podíl.
Toto je však zcela jiná záležitost nežli ta, jaká je reálná možnost těchto médií rozhodujícím způsobem formovat (respektive manipulovat) životní názory populace.
Ve svém minulém příspěvku jsem se věnoval výhradně tomuto druhému bodu - s tím závěrem, že v tomto smyslu ta moc médií není ani zdaleka tak velká, jak by se při povrchním pohledu mohlo zdát.
Ano, média (určitá) ohlupují člověka a zatemňují jeho mysl - ale nakonec to účinně mohou provozovat jenom u toho, kdo se takto ohlupovat a manipulovat nechá dobrovolně.
Velký německý filozof Hegel na otázku pruského císaře, zda je legitimní, aby panovník (třeba v dobrém úmyslu) klamal lid, odpověděl takto: "Ve skutečně substanciálních otázkách oklamat lid prostě není možno. A co se týče konkrétních způsobů, jak tyto substanciální ideje uvést v život - tak tady lid klame sám sebe."
To znamená: jak už jsem jinými slovy sám doložil minule, v opravdu podstatných záležitostech jeho existence lid oklamat (natrvalo) prostě není možné. Když se budou nějaké informace natrvalo zásadně odlišovat od reálné životní zkušenosti lidu, tak on těmto informacím (jejich zdrojům) prostě věřit přestane.
Ale na straně druhé platí i to, že ten samý lid - ve své nevědomosti a nevyspělosti - permanentně "klame sám sebe", tím že se neustále utápí v nepodstatných, vedlejších, dílčích a klamavých aspektech skutečnosti.
July 31, 2015 v 13.12
Kontrola médií před rokem 1989 – chybí nám ideály, chybí nám Hlas Evropy
Vážený pane Poláčku, musím zásadně opravit váš chybný pohled v němž píšete:
» Ale na druhé straně, připomeňme si: za totality byla veškerá média kontrolována státem a komunistickou stranou, mohla v nich tedy víceméně naprosto nerušeně šířena státní ideologie - jenže faktický stav byl ten, že těmto médiím nakonec už téměř nikdo nevěřil ani slovo. A to dokonce i v těch případech, kdy třeba zrovna alespoň část pravdy měly. «
Máte sice pravdu, že tehdejší komunistická moc kontrolovala média, ale přestože postavila i rušičky, zcela zabránit rádiovým elektromagnetickým vlnám v ideové diverzi opravdu ani ona nemohla.
Není tedy pravda, že byla veškerá média kontrolována státem. A není pravda, že státní ideologie byla šířena naprosto nerušeně.
V oblasti rádiového vysílání zde byl Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, Deutsche Welle a Rádio Vatikán, abych jmenoval alespoň ty nejznámější stanice.
Připomeňme, že výborné rádio pro příjem těchto stanic bylo zejména ruské rádio VEF 206.
Rádio jako ilustraci najdete na obrázku v tomto textu:
http://www.evropsky-rozhled.eu/jiny-slova-jinej-kraj-25-let-od-prevratu/
V něm jsem se mj. pozastavil přesně nad tím, co kritizuji u pana Přibáně, tentokrát jsem to nalezl dokonce i jasně formulované (pane Kubičko): „žijeme v parádní době“. Což řekl šéfredaktor Respektu pan Tabery (viz odkaz).
Na Svobodné Evropě jsme mohli slyšet Karla Kryla (po roce 1989 ostře kritizoval stále méně a méně demokratický vývoj i osobu V. Havla), ale i Pavla Tigrida nebo J. Škvoreckého.
V této souvislosti je nutné si připomenout a dojít k plnému uvědomění, že USA nefinancovaly Hlas Ameriky pro naše dobro – jak si mnozí naivně myslí – ale pro šíření své moci a vlivu. Což se jim z jejich pohledu významně – geopoliticky i finančně – vyplatilo. Financování Hlasu Ameriky z peněz kongresu USA nebyla nezištná charita. Na to opravdu pozor!
Kromě toho tu byly také informace tištěné a ty byly původu dvojího. Byly to jednak v tuzemsku šířené samizdaty, ale také materiály dovážené ilegálně z ciziny, zejména od Pavla Tigrida (na velmi tenkém papíře).
A konečně tu byly již i první videokazety (zejména Originální videožurnál a další materiály o Chartě).
* * *
Pokud by zde tyto informace (z hlediska geopolitiky je lze vnímat jako ideologickou diverzi) nebyly, tak by působení, síla a vliv tehdejších médií (kontrolovaných komunisty) byly n e p o c h y b n ě mnohem větší.
Také vás musím poopravit v tomto: »…že těmto médiím nakonec už téměř nikdo nevěřil ani slovo.«
Byla zde relativně velká část populace, která s tehdejšími médii problém neměla. Těžko dnes zpětně soudit, zda to bylo 10, 20 nebo 30 %. Faktem je, že část populace média snad ani neřešila. Jezdila na své chaty a politiku, geopolitiku a vše, co přijde zítra a pozítří, prostě zcela ignorovala. Prostě žila apoliticky – podobně jako mnozí dnes.
» Ale na druhé straně, připomeňme si: za totality byla veškerá média kontrolována státem a komunistickou stranou, mohla v nich tedy víceméně naprosto nerušeně šířena státní ideologie - jenže faktický stav byl ten, že těmto médiím nakonec už téměř nikdo nevěřil ani slovo. A to dokonce i v těch případech, kdy třeba zrovna alespoň část pravdy měly. «
Máte sice pravdu, že tehdejší komunistická moc kontrolovala média, ale přestože postavila i rušičky, zcela zabránit rádiovým elektromagnetickým vlnám v ideové diverzi opravdu ani ona nemohla.
Není tedy pravda, že byla veškerá média kontrolována státem. A není pravda, že státní ideologie byla šířena naprosto nerušeně.
V oblasti rádiového vysílání zde byl Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, Deutsche Welle a Rádio Vatikán, abych jmenoval alespoň ty nejznámější stanice.
Připomeňme, že výborné rádio pro příjem těchto stanic bylo zejména ruské rádio VEF 206.
Rádio jako ilustraci najdete na obrázku v tomto textu:
http://www.evropsky-rozhled.eu/jiny-slova-jinej-kraj-25-let-od-prevratu/
V něm jsem se mj. pozastavil přesně nad tím, co kritizuji u pana Přibáně, tentokrát jsem to nalezl dokonce i jasně formulované (pane Kubičko): „žijeme v parádní době“. Což řekl šéfredaktor Respektu pan Tabery (viz odkaz).
Na Svobodné Evropě jsme mohli slyšet Karla Kryla (po roce 1989 ostře kritizoval stále méně a méně demokratický vývoj i osobu V. Havla), ale i Pavla Tigrida nebo J. Škvoreckého.
V této souvislosti je nutné si připomenout a dojít k plnému uvědomění, že USA nefinancovaly Hlas Ameriky pro naše dobro – jak si mnozí naivně myslí – ale pro šíření své moci a vlivu. Což se jim z jejich pohledu významně – geopoliticky i finančně – vyplatilo. Financování Hlasu Ameriky z peněz kongresu USA nebyla nezištná charita. Na to opravdu pozor!
Kromě toho tu byly také informace tištěné a ty byly původu dvojího. Byly to jednak v tuzemsku šířené samizdaty, ale také materiály dovážené ilegálně z ciziny, zejména od Pavla Tigrida (na velmi tenkém papíře).
A konečně tu byly již i první videokazety (zejména Originální videožurnál a další materiály o Chartě).
* * *
Pokud by zde tyto informace (z hlediska geopolitiky je lze vnímat jako ideologickou diverzi) nebyly, tak by působení, síla a vliv tehdejších médií (kontrolovaných komunisty) byly n e p o c h y b n ě mnohem větší.
Také vás musím poopravit v tomto: »…že těmto médiím nakonec už téměř nikdo nevěřil ani slovo.«
Byla zde relativně velká část populace, která s tehdejšími médii problém neměla. Těžko dnes zpětně soudit, zda to bylo 10, 20 nebo 30 %. Faktem je, že část populace média snad ani neřešila. Jezdila na své chaty a politiku, geopolitiku a vše, co přijde zítra a pozítří, prostě zcela ignorovala. Prostě žila apoliticky – podobně jako mnozí dnes.
JP
July 31, 2015 v 13.31
Takže, teď ještě zcela konkrétně: pane Rusku, je opravdu krajně nepodstatné, jakým způsobem například Česká televize řadí listiny kandidátů.
O tom, jaká bude úspěšnost stran ve volbách, nakonec rozhoduje to, do jaké míry tyto strany dokáží podchytit reálné zájmy a nálady populace.
Když se těm malým stranám respektive vznikajícím hnutím podaří nějakým způsobem ve svém programu zachytit "ducha doby", dokáží oslovit člověka - pak se v onom pořadí prostě propracují nahoru, a i Česká televize je pak bude uvádět dříve respektive výše.
--------------------------------------
Co se pak tzv. "Svobodné Evropy" a její "ideologické diverze" týče: ano, Svobodná Evropa bez jakýchkoli pochyb manipulovala domácím veřejným míněním tím, že neustále vypichovala a znovu a znovu ze všech stran rozebírala a komentovala všechna negativa komunismu - zatímco na straně druhé před svým posluchačstvem pečlivě zamlčovala a skrývala všechna negativa společnosti Západu, včetně jeho politického systému. A naopak zcela nekriticky glorifikovala všechno západní.
To všechno je pravda. Na straně druhé je nutno si uvědomit, že i v tomto případě byl "Poturčenec daleko horší Turka". A že tedy ti přičinliví služebníčci Američanů (a fanatičtí antikomunisté) ze Svobodné Evropy leckteré manipulace prováděli ze své vlastní iniciativy, a že to leckdy museli být sami Američané(!), kdo je musel krotit.
Američanům samotným v podstatě nelze přičítat nějaké démonické úmysly "ideologické diverze"; oni byli opravdu víceméně upřímně přesvědčeni, že nedělají nic jiného, než že národům Východní Evropy pod sovětskou nadvládou poskytují necenzurované informace o dění ve světě.
O tom, jaká bude úspěšnost stran ve volbách, nakonec rozhoduje to, do jaké míry tyto strany dokáží podchytit reálné zájmy a nálady populace.
Když se těm malým stranám respektive vznikajícím hnutím podaří nějakým způsobem ve svém programu zachytit "ducha doby", dokáží oslovit člověka - pak se v onom pořadí prostě propracují nahoru, a i Česká televize je pak bude uvádět dříve respektive výše.
--------------------------------------
Co se pak tzv. "Svobodné Evropy" a její "ideologické diverze" týče: ano, Svobodná Evropa bez jakýchkoli pochyb manipulovala domácím veřejným míněním tím, že neustále vypichovala a znovu a znovu ze všech stran rozebírala a komentovala všechna negativa komunismu - zatímco na straně druhé před svým posluchačstvem pečlivě zamlčovala a skrývala všechna negativa společnosti Západu, včetně jeho politického systému. A naopak zcela nekriticky glorifikovala všechno západní.
To všechno je pravda. Na straně druhé je nutno si uvědomit, že i v tomto případě byl "Poturčenec daleko horší Turka". A že tedy ti přičinliví služebníčci Američanů (a fanatičtí antikomunisté) ze Svobodné Evropy leckteré manipulace prováděli ze své vlastní iniciativy, a že to leckdy museli být sami Američané(!), kdo je musel krotit.
Američanům samotným v podstatě nelze přičítat nějaké démonické úmysly "ideologické diverze"; oni byli opravdu víceméně upřímně přesvědčeni, že nedělají nic jiného, než že národům Východní Evropy pod sovětskou nadvládou poskytují necenzurované informace o dění ve světě.
JP
Paní Švandová, poněkud mě překvapuje, že mi vytýkáte, že bych nějakým způsobem podceňoval či dokonce zavrhoval roli vzdělání. Přesně naopak jsem sám uvedl, že jakákoli podstatná změna směrem k lepší společnosti je podmíněna odpovídající výchovou samotného člověka.
Jde ovšem o to, co si pod tím pojmem "vzdělání" vlastně představujeme. Co má být vlastním obsahem tohoto vzdělání, a k čemu má člověka vlastně vést.
Snad se shodneme na tom, že - pravé - vzdělání by člověka mělo vést k samostatnému myšlení.
Jenže, v podstatě existuje ne jeden, ale d v a základní způsoby myšlení. Už zmíněný filozof Hegel striktně rozlišoval (v češtině bohužel není možnost takového pojmového rozlišení) mezi
a/ obyčejným, bezprostředním, faktografickým myšlením (Verstand); a mezi
b/ skutečným, k podstatě věci jdoucím myšlením (Vernunft).
Naše "přirozené" myšlení je v podstatě naprosto bezezbytku tím myšlením prvního stupně: je to získávání faktů, informací, a jakési prvotní porovnávání a hodnocení těchto holých faktů. Tímto způsobem je možno poznávat bezprostřední, víceméně materiální svět - ale tímto způsobem nikdy není možno dospět ke skryté podstatě věcí, a tedy ani ke skutečné pravdě.
Tato skutečná pravda je dosažitelná až pro onen druhý stupeň či způsob myšlení; tedy pro onu "Vernunft". Jejím základem je myšlení metafyzické, respektive filozofické.
Jako konkrétní příklad tohoto rozdílu si můžeme vzít zrovna J. Přibáně, od něhož celá tato diskuse počala.
Není pochyb o tom, že profesor Přibáň je vysoce erudovaný člověk, který s největší pravděpodobností přečetl a prostudoval více odborných knih a studií, nežli my všichni dohromady.
A přesto, když dojde na zásadní otázky společnosti a člověka, tak se myšlení právě tohoto vysoce kvalifikovaného profesora točí v kruhu, nedokáže vyjít z okruhu právě jenom toho, co je bezprostředně dané. Nedokáže v žádném případě spatřit to, co je mimo okruhu jeho vlastního vnímání.
Zkráceně by celou věc bylo možno vyslovit jednou jedinou větou:
Tito vysoce učení páni profesoři znají všechno. Ale nevědí nic.
-------------------------------
A tak, pokud by se znovu mělo jednat o otázce vzdělání a její role pro obrodu společnosti, musela by v prvé řadě být řeč o tom, č e m u se vlastně na všech těch školách má vyučovat, a jak dosáhnout toho, aby se zde - alespoň v nezbytném základu - vyučovalo i tomu druhému, vyššímu stupni myšlení a poznání.
Jde ovšem o to, co si pod tím pojmem "vzdělání" vlastně představujeme. Co má být vlastním obsahem tohoto vzdělání, a k čemu má člověka vlastně vést.
Snad se shodneme na tom, že - pravé - vzdělání by člověka mělo vést k samostatnému myšlení.
Jenže, v podstatě existuje ne jeden, ale d v a základní způsoby myšlení. Už zmíněný filozof Hegel striktně rozlišoval (v češtině bohužel není možnost takového pojmového rozlišení) mezi
a/ obyčejným, bezprostředním, faktografickým myšlením (Verstand); a mezi
b/ skutečným, k podstatě věci jdoucím myšlením (Vernunft).
Naše "přirozené" myšlení je v podstatě naprosto bezezbytku tím myšlením prvního stupně: je to získávání faktů, informací, a jakési prvotní porovnávání a hodnocení těchto holých faktů. Tímto způsobem je možno poznávat bezprostřední, víceméně materiální svět - ale tímto způsobem nikdy není možno dospět ke skryté podstatě věcí, a tedy ani ke skutečné pravdě.
Tato skutečná pravda je dosažitelná až pro onen druhý stupeň či způsob myšlení; tedy pro onu "Vernunft". Jejím základem je myšlení metafyzické, respektive filozofické.
Jako konkrétní příklad tohoto rozdílu si můžeme vzít zrovna J. Přibáně, od něhož celá tato diskuse počala.
Není pochyb o tom, že profesor Přibáň je vysoce erudovaný člověk, který s největší pravděpodobností přečetl a prostudoval více odborných knih a studií, nežli my všichni dohromady.
A přesto, když dojde na zásadní otázky společnosti a člověka, tak se myšlení právě tohoto vysoce kvalifikovaného profesora točí v kruhu, nedokáže vyjít z okruhu právě jenom toho, co je bezprostředně dané. Nedokáže v žádném případě spatřit to, co je mimo okruhu jeho vlastního vnímání.
Zkráceně by celou věc bylo možno vyslovit jednou jedinou větou:
Tito vysoce učení páni profesoři znají všechno. Ale nevědí nic.
-------------------------------
A tak, pokud by se znovu mělo jednat o otázce vzdělání a její role pro obrodu společnosti, musela by v prvé řadě být řeč o tom, č e m u se vlastně na všech těch školách má vyučovat, a jak dosáhnout toho, aby se zde - alespoň v nezbytném základu - vyučovalo i tomu druhému, vyššímu stupni myšlení a poznání.
July 31, 2015 v 15.14
Zásadní nepochopení podstaty demokracie – svévolný předvýběr + posunutí času voleb ze strany ČT
Nechápete, pane Polášku, o čem je demokracie. Napsal jste toto:
» Jde o to: tato média nepůsobí ve vzduchoprázdnu. Ona sice mohou do jisté míry vytvářet virtuální realitu; ale na to, aby vytvářely realitu skutečnou, materiální - tak na to jejich síla přece jenom nestačí.
To znamená: národ je sice možno v mnoha věcech klamat a obelhávat; ale nakonec tento národ, samotný člověk, žije svým reálným životem – a tak těm médiím nakonec bude věřit jenom potud, pokud se zásadně nerozcházejí s tímto jeho reálným životem.
To pak platí třeba i pro takové konkrétní případy, jako je rozhodnutí veřejnoprávní televize o tom, kolik vysílacího času poskytne kterým politickým subjektům.
Pan Rusek je toho názoru, že aby to bylo spravedlivé, musela by televize všem stranám kandidujícím ve volbám poskytnou stejný volební čas.
Ano, bylo by to formálně spravedlivé; jenže, přineslo by to opravdu něco? Jaký smysl by to mělo, poskytovat (drahý) vysílací čas i nějakým pidistraničkám, které by evidentně byly na rozpacích, co s tímto časem vlastně počnout? Neboť jejich "program" má krajně partikulární charakter, který se často vyčerpá jenom s jedním jediným tématem. «
* * *
Sugestivní otázka „ovšem, přineslo by to něco“, je pouze pustá floskule, nezlobte se na mě. To bychom mohli rovnou říct, máme tu 5 stran, tak zakažme další, k čemu by tu byly. To je podobné.
O tom, kdo je pidistranička, v demokracii nerozhoduje předem ani ČT ani nikdo jiný, ale teprve občan a navíc teprve v řádný den voleb. Ne dřív.
Toto je zásadní.
Posunout termín voleb o měsíc nebo dva dopředu, tedy do doby, kdy ještě ani nezačala kampaň, zde si pak udělat (víceméně tajně) jakýsi předvýzkum (dokonce není vyloučeno, že je zmanipulovaný, protože v této době neexistuje pořádný dohled), pak týden před volbami občanům (jen tak mimochodem) oznámit, že diskutovat bude spolu místo 24 jen 8 subjektů „protože ostatní se nám nevejdou do studia“ (nebo z jiného hodícího se „argumentu“), opravdu nemá s demokratickým pojetím voleb nic společného.
Že toto nezaregistroval pan Přibáň, že on neburcuje, to chápu. U vás jsem však přece jen čekal více jemnosti a pozornosti při cizelování jemného mechanismu, jakým je řízení státu, pane Poláčku.
Skutečnou podstatou demokracie je především rovná příležitost pro všechny. A to nejen na aktivní straně, tj. „být volen“, ale i na straně pasivní, mít možnost „volit“.
V jednom z předešlých příspěvku jsem kritizoval stávající podobu demokratického zřízení, tedy stav, jaký máme v roce 2015 v ČR, protože přístup do výkonných funkcí je umožněn pouze a jen občanům, kteří si mohou dovolit přijít o 210 tisíc Kč (což je výše povinné volební kauce, tedy vstupenky do politiky, která může nevratně propadnout a k tomu často dochází).
Upozornil jsem, že tento stav není demokracie, ale nese jméno plutokracie. Očekával jsem, že se k tomuto vyjádříte.
Ale zpět k vašemu výroku o „pidistraničkách“, kterým vedení ČT, jež takto rozhodlo, velmi dobře hájíte. – Zdá se mi tedy, že přes slova o nutnosti změny, vám přece jen současná podoba demokracie a mediální scény spíše vyhovuje. Jinak byste postup ČT tak nehájil. (?)
Představte si lesníka, který by každou malou sazenici stromu vždy vytrhl, protože on přece chce mít v lese jen samé velké, silné a vzrostlé stromy a ne nějaké pidistromečky. – Zde je to, co jste řekl o pidistranách, zjevné.
Stejně pošetilé – ale hlavně n e d e m o k r a t i c k é – je vaše pojetí demokracie, kdy jste prostě nerozpoznal, vážený pane Poláčku, že nikomu jinému než právě voliči v okamžiku T, tedy ve dni demokratických voleb, n e p ř í s l u š í rozhodovat, kdo je bezvýznamná a zbytečná „pidistranička“ a kdo jakási vhodná strana, která – podle vás a podle vedení ČT – má teprve právo diskutovat před volbami v tak zásadním médiu, jakým Česká televizi ještě stále nepochybně je.
Protože součástí demokratického pojetí řízení voleb je rovnost, je nutné, aby všechny strany měly tuto rovnost zajištěnu.
Psal jsem o tom, že nutnost zaplatit vstupenku 210 tisíc Kč je první porušení principů demokracie. Dalším je porušení práva na rovnou mediální kampaň. Tedy práva být viděn stejně často v diskusi a moci tak působit stejným dílem času na voliče a tím ovlivnit stejným – demokratickým dílem – jeho rozhodnutí ve svůj prospěch.
Argumenty, které vedení vedení ČT dokola opakuje (opakováním pravda opravdu nevzniká), že není z technických důvodů možné, aby spolu diskutovalo např. 25 subjektů, je nutné rázně odmítnout, protože porušují právo na volební rovnost.
To opravdu myslíte vážně? Pane Poláčku?
A pokud ta diskuse opravdu není možné, tak pak takové diskuse prostě zrušme. Tečka. Stejně politické strany své předvolební sliby plní jen výjimečně. Místo takových volebních diskusí by mohla ČT naopak ukazovat, s čím šly strany do minulých voleb a co se jim podařilo ze slibů uskutečnit.
Možnost vedení ČT těsně před volbami definitivně předurčit, zda vyhraje strana A nebo strana B tím, že zařadí duel právě jen šéfů dvou nejsilnějších stran, ta přece nemá s podstatou a ideály demokracie nic společného.
Ale pojďme dál:
ČT často zve politiky k politické diskusi, což není dobře. Protože tímto si stávající strany více a více upevňují své postavení.
Přitom občané chtějí slyšet hlasy nezávislých odborníků, kterým mohou věřit více, než z principu podjatým straníkům.
Občané nechtějí dokola slyšet propagandu samotných politiků.
Chtějí nezávislou diskusi v nezávislém médiu. Tedy diskusi ekonomů, filosofů, historiků či politologů. Ti nechť poctivě a pečlivě seznamují občany s tím, co politici udělali správně a co dobře, a o tom nechť společnost diskutuje. A občané nechť diskutují s nimi.
A i tyto odborníky volme losem! Vždyť těch možností, jak stávající demokracii udělat více funkční máme tolik.
Za politiky nechť mluví činy. Nikoliv slova a sliby.
Nemáme tolik času, abychom se věnovali prázdným slovům politiků. Věnujme se více analýze jejich slov, za pomoci odborníků. To je zásadní rozdíl.
Pokud bychom si chtěli konkrétně představit demokratický (nereálný) ideál, tak by např. veřejnoprávní TV měla během celých 4 let dát každé straně ideálně zcela stejný vysílací čas. Protože jen tím by měly strany u voleb rovné demokratické podmínky.
Dnes občané vidí i ve veřejnoprávní ČT stále dokola nejen stávající politiky (konkrétně: Babiš, Sobotka, Bělobrádek, Hašek, Stropnický, Chovanec, Marksová-Tominová ad.), ale i ty staré (Kalousek, Schwarzenberg), ovšem nikoliv nové.
Což je 4 roky trvající průběžná kampaň, navíc za peníze občanů, kteří ČT platí – 2160 Kč (1620 Kč za ČT + 540 Kč za ČRo) ročně jistě není málo.
Copak je možné, aby pronikl nový (lepší) politický subjekt do starého politického systému jen během možnosti působit pár dnů před volbami? Jen skrze pár volebních klipů? A navíc často . p r o t i . v ů l i . mnoha lidí a jejich zájmů v médiích? Viz výrazný mediální odpor proti Věcem Veřejným, Okamurovi nebo naposledy proti ANO.
Zda jsou VV případně málo kompetentní, Okamura případně nahnědlý atd., o tom nechť rozhodne občan. Nikoliv novinář.
Zejména u ANO bylo velmi patrné, jak byli a stále jsou lidé ve stávajících médiích proti (ti naopak zřetelně a jasně straní jinému oligarchovi). Pokud by ANO nebylo finančně výjimečně silné, nemělo by žádnou šanci se do politiky dostat. Rozhodně ne jen a pouze skrze působení svých ideálů během pár předvolebních klipů.
V ideální demokracii nerozhoduje síla peněz, ani vliv médií, ale jen síla ideálů politických stran.
V ideální demokracii by měli být občané informováni skrze ideální, tedy zcela nezaujatá média, která jsou ideálně zcela odříznuta od zájmů a vlivu politických stran. V ideálním případě se pak ideální občan seznámí se všemi detaily všech politických programů a skrze svou (ideálně dokonalou) moudrost je dokáže porovnat a u voleb si vybere ten, který považuje za nejlepší.
Toto je podstata ideálu demokracie.
Úkolem ideálních médií není doporučovat, která strana je špatná nebo dobrá, ale ideálně „jen“ pomoci občanům ve vyhodnocení toho, které myšlenky a ideje jsou lepší. To je zásadní rozdíl.
A konečným arbitrem je vždy občan. Nikoliv ČT.
Ovšem pozor, dle volebního zákona je rozhodným okamžikem den voleb, tedy čas T.
Rozhodně jím není čas T minus 40 dnů, kdy např. ČT udělá svůj n e d e m o k r a t i c k ý předvýzkum. Protože v tento okamžik navíc ještě ani nezačala kampaň a o řadě stran občané ani neví, že existují.
Přiznám se, že vám příliš nerozumím, pane Poláčku. Na jedné straně jsem měl z počátku diskuse pocit, že vám jde také o hledání uspořádání pro dokonalejší a lepší polis, a že vnímáte podobně tu či onu nespravedlnost a nerovnost, skrze kterou dnes může korupce a další neblahé vlivy znovu a znovu reálně pronikat k řízení věcí veřejných, tedy do politiky – na straně druhé, když vidím, jak těžce a namáhavě i v á m tady musím vysvětlovat cosi, co je snad docela snadné k pochopení, tak pomalu ztrácím víru a naději, že je další vývoj k lepší polis přece jen možný.
Má-li tedy dojít k výměně starých vyhořelých stran, na jejichž politiky už mají kmotři dobře vychozené kontakty (Tonda Blaník a jeho příběhy, viz Stream, není, bohužel, jen mediální fikce) za nové a funkční, musí k tomu být podmínky.
Stávají podoba demokracie – včetně způsobu předvolební diskuse v ČT – je zaměřena vysoce konzervativně, tedy tak, aby staré strany měly možnost v politice setrvat. – Qui bono, ptávali se staří latiníci.
» Jde o to: tato média nepůsobí ve vzduchoprázdnu. Ona sice mohou do jisté míry vytvářet virtuální realitu; ale na to, aby vytvářely realitu skutečnou, materiální - tak na to jejich síla přece jenom nestačí.
To znamená: národ je sice možno v mnoha věcech klamat a obelhávat; ale nakonec tento národ, samotný člověk, žije svým reálným životem – a tak těm médiím nakonec bude věřit jenom potud, pokud se zásadně nerozcházejí s tímto jeho reálným životem.
To pak platí třeba i pro takové konkrétní případy, jako je rozhodnutí veřejnoprávní televize o tom, kolik vysílacího času poskytne kterým politickým subjektům.
Pan Rusek je toho názoru, že aby to bylo spravedlivé, musela by televize všem stranám kandidujícím ve volbám poskytnou stejný volební čas.
Ano, bylo by to formálně spravedlivé; jenže, přineslo by to opravdu něco? Jaký smysl by to mělo, poskytovat (drahý) vysílací čas i nějakým pidistraničkám, které by evidentně byly na rozpacích, co s tímto časem vlastně počnout? Neboť jejich "program" má krajně partikulární charakter, který se často vyčerpá jenom s jedním jediným tématem. «
* * *
Sugestivní otázka „ovšem, přineslo by to něco“, je pouze pustá floskule, nezlobte se na mě. To bychom mohli rovnou říct, máme tu 5 stran, tak zakažme další, k čemu by tu byly. To je podobné.
O tom, kdo je pidistranička, v demokracii nerozhoduje předem ani ČT ani nikdo jiný, ale teprve občan a navíc teprve v řádný den voleb. Ne dřív.
Toto je zásadní.
Posunout termín voleb o měsíc nebo dva dopředu, tedy do doby, kdy ještě ani nezačala kampaň, zde si pak udělat (víceméně tajně) jakýsi předvýzkum (dokonce není vyloučeno, že je zmanipulovaný, protože v této době neexistuje pořádný dohled), pak týden před volbami občanům (jen tak mimochodem) oznámit, že diskutovat bude spolu místo 24 jen 8 subjektů „protože ostatní se nám nevejdou do studia“ (nebo z jiného hodícího se „argumentu“), opravdu nemá s demokratickým pojetím voleb nic společného.
Že toto nezaregistroval pan Přibáň, že on neburcuje, to chápu. U vás jsem však přece jen čekal více jemnosti a pozornosti při cizelování jemného mechanismu, jakým je řízení státu, pane Poláčku.
Skutečnou podstatou demokracie je především rovná příležitost pro všechny. A to nejen na aktivní straně, tj. „být volen“, ale i na straně pasivní, mít možnost „volit“.
V jednom z předešlých příspěvku jsem kritizoval stávající podobu demokratického zřízení, tedy stav, jaký máme v roce 2015 v ČR, protože přístup do výkonných funkcí je umožněn pouze a jen občanům, kteří si mohou dovolit přijít o 210 tisíc Kč (což je výše povinné volební kauce, tedy vstupenky do politiky, která může nevratně propadnout a k tomu často dochází).
Upozornil jsem, že tento stav není demokracie, ale nese jméno plutokracie. Očekával jsem, že se k tomuto vyjádříte.
Ale zpět k vašemu výroku o „pidistraničkách“, kterým vedení ČT, jež takto rozhodlo, velmi dobře hájíte. – Zdá se mi tedy, že přes slova o nutnosti změny, vám přece jen současná podoba demokracie a mediální scény spíše vyhovuje. Jinak byste postup ČT tak nehájil. (?)
Představte si lesníka, který by každou malou sazenici stromu vždy vytrhl, protože on přece chce mít v lese jen samé velké, silné a vzrostlé stromy a ne nějaké pidistromečky. – Zde je to, co jste řekl o pidistranách, zjevné.
Stejně pošetilé – ale hlavně n e d e m o k r a t i c k é – je vaše pojetí demokracie, kdy jste prostě nerozpoznal, vážený pane Poláčku, že nikomu jinému než právě voliči v okamžiku T, tedy ve dni demokratických voleb, n e p ř í s l u š í rozhodovat, kdo je bezvýznamná a zbytečná „pidistranička“ a kdo jakási vhodná strana, která – podle vás a podle vedení ČT – má teprve právo diskutovat před volbami v tak zásadním médiu, jakým Česká televizi ještě stále nepochybně je.
Protože součástí demokratického pojetí řízení voleb je rovnost, je nutné, aby všechny strany měly tuto rovnost zajištěnu.
Psal jsem o tom, že nutnost zaplatit vstupenku 210 tisíc Kč je první porušení principů demokracie. Dalším je porušení práva na rovnou mediální kampaň. Tedy práva být viděn stejně často v diskusi a moci tak působit stejným dílem času na voliče a tím ovlivnit stejným – demokratickým dílem – jeho rozhodnutí ve svůj prospěch.
Argumenty, které vedení vedení ČT dokola opakuje (opakováním pravda opravdu nevzniká), že není z technických důvodů možné, aby spolu diskutovalo např. 25 subjektů, je nutné rázně odmítnout, protože porušují právo na volební rovnost.
To opravdu myslíte vážně? Pane Poláčku?
A pokud ta diskuse opravdu není možné, tak pak takové diskuse prostě zrušme. Tečka. Stejně politické strany své předvolební sliby plní jen výjimečně. Místo takových volebních diskusí by mohla ČT naopak ukazovat, s čím šly strany do minulých voleb a co se jim podařilo ze slibů uskutečnit.
Možnost vedení ČT těsně před volbami definitivně předurčit, zda vyhraje strana A nebo strana B tím, že zařadí duel právě jen šéfů dvou nejsilnějších stran, ta přece nemá s podstatou a ideály demokracie nic společného.
Ale pojďme dál:
ČT často zve politiky k politické diskusi, což není dobře. Protože tímto si stávající strany více a více upevňují své postavení.
Přitom občané chtějí slyšet hlasy nezávislých odborníků, kterým mohou věřit více, než z principu podjatým straníkům.
Občané nechtějí dokola slyšet propagandu samotných politiků.
Chtějí nezávislou diskusi v nezávislém médiu. Tedy diskusi ekonomů, filosofů, historiků či politologů. Ti nechť poctivě a pečlivě seznamují občany s tím, co politici udělali správně a co dobře, a o tom nechť společnost diskutuje. A občané nechť diskutují s nimi.
A i tyto odborníky volme losem! Vždyť těch možností, jak stávající demokracii udělat více funkční máme tolik.
Za politiky nechť mluví činy. Nikoliv slova a sliby.
Nemáme tolik času, abychom se věnovali prázdným slovům politiků. Věnujme se více analýze jejich slov, za pomoci odborníků. To je zásadní rozdíl.
Pokud bychom si chtěli konkrétně představit demokratický (nereálný) ideál, tak by např. veřejnoprávní TV měla během celých 4 let dát každé straně ideálně zcela stejný vysílací čas. Protože jen tím by měly strany u voleb rovné demokratické podmínky.
Dnes občané vidí i ve veřejnoprávní ČT stále dokola nejen stávající politiky (konkrétně: Babiš, Sobotka, Bělobrádek, Hašek, Stropnický, Chovanec, Marksová-Tominová ad.), ale i ty staré (Kalousek, Schwarzenberg), ovšem nikoliv nové.
Což je 4 roky trvající průběžná kampaň, navíc za peníze občanů, kteří ČT platí – 2160 Kč (1620 Kč za ČT + 540 Kč za ČRo) ročně jistě není málo.
Copak je možné, aby pronikl nový (lepší) politický subjekt do starého politického systému jen během možnosti působit pár dnů před volbami? Jen skrze pár volebních klipů? A navíc často . p r o t i . v ů l i . mnoha lidí a jejich zájmů v médiích? Viz výrazný mediální odpor proti Věcem Veřejným, Okamurovi nebo naposledy proti ANO.
Zda jsou VV případně málo kompetentní, Okamura případně nahnědlý atd., o tom nechť rozhodne občan. Nikoliv novinář.
Zejména u ANO bylo velmi patrné, jak byli a stále jsou lidé ve stávajících médiích proti (ti naopak zřetelně a jasně straní jinému oligarchovi). Pokud by ANO nebylo finančně výjimečně silné, nemělo by žádnou šanci se do politiky dostat. Rozhodně ne jen a pouze skrze působení svých ideálů během pár předvolebních klipů.
V ideální demokracii nerozhoduje síla peněz, ani vliv médií, ale jen síla ideálů politických stran.
V ideální demokracii by měli být občané informováni skrze ideální, tedy zcela nezaujatá média, která jsou ideálně zcela odříznuta od zájmů a vlivu politických stran. V ideálním případě se pak ideální občan seznámí se všemi detaily všech politických programů a skrze svou (ideálně dokonalou) moudrost je dokáže porovnat a u voleb si vybere ten, který považuje za nejlepší.
Toto je podstata ideálu demokracie.
Úkolem ideálních médií není doporučovat, která strana je špatná nebo dobrá, ale ideálně „jen“ pomoci občanům ve vyhodnocení toho, které myšlenky a ideje jsou lepší. To je zásadní rozdíl.
A konečným arbitrem je vždy občan. Nikoliv ČT.
Ovšem pozor, dle volebního zákona je rozhodným okamžikem den voleb, tedy čas T.
Rozhodně jím není čas T minus 40 dnů, kdy např. ČT udělá svůj n e d e m o k r a t i c k ý předvýzkum. Protože v tento okamžik navíc ještě ani nezačala kampaň a o řadě stran občané ani neví, že existují.
Přiznám se, že vám příliš nerozumím, pane Poláčku. Na jedné straně jsem měl z počátku diskuse pocit, že vám jde také o hledání uspořádání pro dokonalejší a lepší polis, a že vnímáte podobně tu či onu nespravedlnost a nerovnost, skrze kterou dnes může korupce a další neblahé vlivy znovu a znovu reálně pronikat k řízení věcí veřejných, tedy do politiky – na straně druhé, když vidím, jak těžce a namáhavě i v á m tady musím vysvětlovat cosi, co je snad docela snadné k pochopení, tak pomalu ztrácím víru a naději, že je další vývoj k lepší polis přece jen možný.
Má-li tedy dojít k výměně starých vyhořelých stran, na jejichž politiky už mají kmotři dobře vychozené kontakty (Tonda Blaník a jeho příběhy, viz Stream, není, bohužel, jen mediální fikce) za nové a funkční, musí k tomu být podmínky.
Stávají podoba demokracie – včetně způsobu předvolební diskuse v ČT – je zaměřena vysoce konzervativně, tedy tak, aby staré strany měly možnost v politice setrvat. – Qui bono, ptávali se staří latiníci.
July 31, 2015 v 15.57
U voleb má vliv každá desetina procenta – zde hrají média velkou roli
Vážený pane Poláčku, nemohu to neuvést na pravou míru:
»…pane Rusku, je opravdu krajně nepodstatné, jakým způsobem například Česká televize řadí listiny kandidátů.«
Pokud cizelujeme pojem demokracie, tak prostě musíme jít do detailu. A tím je mj. i pořadí. V různých přehledech není důvod řadit strany podle očekávaného výsledku. Tedy nejprve velké a silné. Tím opět fixujeme stávající stav. Předjímáme jej. To je špatně.
To pak sugeruje, že ty v prvním pořadí jsou na tom lépe. Navíc se často stane, že ty malé se neuvedou vůbec. Nebo se k nim čtenář ani nedočte. A hned máme další desetinku procenta...
Pochopitelně máme všichni tendenci více věřit tomu, co je na prvním místě, než na posledním.
Dále tu jsou znalosti lidí z reklamy, které dokonce zajímá i pořadí, kam padne oko nejprve při pohledu na billboard atd. To vše je podstatné, to vše se nějak skládá.
Jsou vlivy silné a významné a jsou vlivy méně podstatné. Shodneme se, že ten vliv je spíše vedlejší, ale když pak u voleb chybí třeba jen 0,5 % a strana nedosáhne ani na miliony za kampaň, je to pro ni fatální.
Dále mohu uvést další příklad: Sloupcové grafy.
Ani těsně před volbami ČT často neukazuje celý přehled. Často se stane, že malé strany vůbec neuvede (kolik mají aktuálně %) a všechny je klidně shrne do jednoho sloupce třeba s názvem "ostatní". Atd. Voliči pak ani neví, že strany existují. Navíc ani netuší, že když stranu nezvolí, strana na volby doplatí propadnutím kauce atd.
Část občanů pochopitelně může malou stranu zvolit, pokud ji v v přehledu uvidí. Třeba Zelené. Avšak v okamžiku, kdy ani v přehledu není, pak je to pro ně jasné znamením, že volba nemá smysl a hlas propadne.
Celkově musím vaše vnímání vlivu médií v mnoha ohledech odmítnout. Snad je rozdíl v našem pojetí demokracie patrný z toho všeho, co jsem napsal výše. Zde se opravdu zásadně rozcházíme.
A jak jsem již psal, zcela mi uniká vaše motivace, proč ta média a jejich vliv stále tak bagatelizuje. Zřejmě proto, aby váš připravovaný koncept lépe vynikl? Nebo snad proto, aby se snáze ukázalo, že tato podoba demokracie je definitivně špatná? Že žádné další reformy jí nepomohou? Zřejmě ano, protože hned na počátku této diskuse jste psal něco v tom smyslu, že je zbytečné tuto demokracii nějak křísit...
»…pane Rusku, je opravdu krajně nepodstatné, jakým způsobem například Česká televize řadí listiny kandidátů.«
Pokud cizelujeme pojem demokracie, tak prostě musíme jít do detailu. A tím je mj. i pořadí. V různých přehledech není důvod řadit strany podle očekávaného výsledku. Tedy nejprve velké a silné. Tím opět fixujeme stávající stav. Předjímáme jej. To je špatně.
To pak sugeruje, že ty v prvním pořadí jsou na tom lépe. Navíc se často stane, že ty malé se neuvedou vůbec. Nebo se k nim čtenář ani nedočte. A hned máme další desetinku procenta...
Pochopitelně máme všichni tendenci více věřit tomu, co je na prvním místě, než na posledním.
Dále tu jsou znalosti lidí z reklamy, které dokonce zajímá i pořadí, kam padne oko nejprve při pohledu na billboard atd. To vše je podstatné, to vše se nějak skládá.
Jsou vlivy silné a významné a jsou vlivy méně podstatné. Shodneme se, že ten vliv je spíše vedlejší, ale když pak u voleb chybí třeba jen 0,5 % a strana nedosáhne ani na miliony za kampaň, je to pro ni fatální.
Dále mohu uvést další příklad: Sloupcové grafy.
Ani těsně před volbami ČT často neukazuje celý přehled. Často se stane, že malé strany vůbec neuvede (kolik mají aktuálně %) a všechny je klidně shrne do jednoho sloupce třeba s názvem "ostatní". Atd. Voliči pak ani neví, že strany existují. Navíc ani netuší, že když stranu nezvolí, strana na volby doplatí propadnutím kauce atd.
Část občanů pochopitelně může malou stranu zvolit, pokud ji v v přehledu uvidí. Třeba Zelené. Avšak v okamžiku, kdy ani v přehledu není, pak je to pro ně jasné znamením, že volba nemá smysl a hlas propadne.
Celkově musím vaše vnímání vlivu médií v mnoha ohledech odmítnout. Snad je rozdíl v našem pojetí demokracie patrný z toho všeho, co jsem napsal výše. Zde se opravdu zásadně rozcházíme.
A jak jsem již psal, zcela mi uniká vaše motivace, proč ta média a jejich vliv stále tak bagatelizuje. Zřejmě proto, aby váš připravovaný koncept lépe vynikl? Nebo snad proto, aby se snáze ukázalo, že tato podoba demokracie je definitivně špatná? Že žádné další reformy jí nepomohou? Zřejmě ano, protože hned na počátku této diskuse jste psal něco v tom smyslu, že je zbytečné tuto demokracii nějak křísit...
*** Příspěvek na úhradu volebních nákladů
Příspěvek na úhradu volebních nákladů je jednorázově vyplácen po volbách a odvíjí se od absolutního počtu získaných hlasů. Politická strana, která ve volbách do Poslanecké sněmovny získá alespoň 1,5 % hlasů, dostane 100 Kč za každý hlas;
politická strana, která ve volbách do Evropského parlamentu získá alespoň 1 % hlasů, dostane 30 Kč za každý hlas.
Samosvornost stávajícího systému demokracie je špatná. Pochopitelně je systém nastavený tak, aby se do něj nemohli dostat noví hráči. Nebo minimálně noví nebohatí hráči. K tomu viz tato finanční pravidla:
Strany nedosahující nutného podílu hlasů nemají na státní příspěvek nárok.
*** Příspěvek na činnost
Příspěvek na činnost je každoroční a rozděluje se dále na:
stálý příspěvek - činí ročně 6 000 000 Kč pro stranu a hnutí, které získaly v posledních volbách do Poslanecké sněmovny 3 % hlasů.
Za každých dalších i započatých 0,1 % hlasů obdrží strana a hnutí ročně 200 000 Kč.
Obdrží-li strana a hnutí více než 5 % hlasů, příspěvek se nezvyšuje a strana či hnutí obdrží 10 000 000 Kč.
Příspěvek na mandát - poslance nebo senátora činí ročně
855 000 Kč a na mandát člena zastupitelstva kraje a člena zastupitelstva hlavního města Prahy činí ročně 237 500 Kč.
Tento příspěvek byl v roce 2011 snížen o 5 % z původních 900 000 Kč, respektive 250 000 Kč.
Atd.
Více viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Financov%C3%A1n%C3%AD_politick%C3%BDch_stran_v_%C4%8Cesku
Příspěvek na úhradu volebních nákladů je jednorázově vyplácen po volbách a odvíjí se od absolutního počtu získaných hlasů. Politická strana, která ve volbách do Poslanecké sněmovny získá alespoň 1,5 % hlasů, dostane 100 Kč za každý hlas;
politická strana, která ve volbách do Evropského parlamentu získá alespoň 1 % hlasů, dostane 30 Kč za každý hlas.
Samosvornost stávajícího systému demokracie je špatná. Pochopitelně je systém nastavený tak, aby se do něj nemohli dostat noví hráči. Nebo minimálně noví nebohatí hráči. K tomu viz tato finanční pravidla:
Strany nedosahující nutného podílu hlasů nemají na státní příspěvek nárok.
*** Příspěvek na činnost
Příspěvek na činnost je každoroční a rozděluje se dále na:
stálý příspěvek - činí ročně 6 000 000 Kč pro stranu a hnutí, které získaly v posledních volbách do Poslanecké sněmovny 3 % hlasů.
Za každých dalších i započatých 0,1 % hlasů obdrží strana a hnutí ročně 200 000 Kč.
Obdrží-li strana a hnutí více než 5 % hlasů, příspěvek se nezvyšuje a strana či hnutí obdrží 10 000 000 Kč.
Příspěvek na mandát - poslance nebo senátora činí ročně
855 000 Kč a na mandát člena zastupitelstva kraje a člena zastupitelstva hlavního města Prahy činí ročně 237 500 Kč.
Tento příspěvek byl v roce 2011 snížen o 5 % z původních 900 000 Kč, respektive 250 000 Kč.
Atd.
Více viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Financov%C3%A1n%C3%AD_politick%C3%BDch_stran_v_%C4%8Cesku
August 1, 2015 v 12.03
Robejšek: »Americká demokracie se již nedá nazývat demokracií…«
Přestože byl zde na stránkách DR pan Robejšek rozcupován, stojí za povšimnutí jeho výrok – se kterým plně souhlasím – , že podle výzkumu univerzity v Princetonu v USA již není demokracie, protože se preferují zájmy několika málo finančních skupin...
Otázka je přibližně v čase 15:20 zde:
http://video.aktualne.cz/dvtv/robejsek-musime-razantne-zdanit-bohate-vecny-rust-skoncil/r~afa1bad8320211e59f530025900fea04/
Otázka je přibližně v čase 15:20 zde:
http://video.aktualne.cz/dvtv/robejsek-musime-razantne-zdanit-bohate-vecny-rust-skoncil/r~afa1bad8320211e59f530025900fea04/
AM
August 1, 2015 v 14.32
"Jiný přístup, takový, který by autora četl z hledisek, na něž třeba ani nepomyslel, posouval ho do kontextů, které třeba ani nezvažoval, se zdál být skandálem, násilím a projevem nekompetence. Možná i kvůli převládnutí tohoto přístupu tu máme mnoho recenzí a relativně málo literární kritiky."
Tato věta pana Ruska mě docela zaujala.
Kdybych to přešoupl na současné výtvarné umění -- třeba Alena Kupčíková si zde
----- http://www.literarky.cz/politika/rozhovory/20294-alena-kupikova-pokud-necitim-vae-neiju -----
stěžuje, jak jsou výstavy zapleveleny v podstatě domácím pornem vydávaným za umění.
Nebo vzpomeňme slavné "prkno s dírou", které vyhrálo jednu soutěž, a které bylo uměním možná těch pár dnů, kdy se o něm diskutovalo, ale teď už je to opravdu jen prkno s dírou.
Nebo jistou hnusnou bakelitovou instalaci v Bruselu, opentlenou velkými slovy............................... co jiného psát než recenze? Vždyť žádná kompetentní nebo klidně bezohledná kritika (či čtení) není možná, nedá se přece kriticky uvažovat o prázdnu, o ničem...............
Tato věta pana Ruska mě docela zaujala.
Kdybych to přešoupl na současné výtvarné umění -- třeba Alena Kupčíková si zde
----- http://www.literarky.cz/politika/rozhovory/20294-alena-kupikova-pokud-necitim-vae-neiju -----
stěžuje, jak jsou výstavy zapleveleny v podstatě domácím pornem vydávaným za umění.
Nebo vzpomeňme slavné "prkno s dírou", které vyhrálo jednu soutěž, a které bylo uměním možná těch pár dnů, kdy se o něm diskutovalo, ale teď už je to opravdu jen prkno s dírou.
Nebo jistou hnusnou bakelitovou instalaci v Bruselu, opentlenou velkými slovy............................... co jiného psát než recenze? Vždyť žádná kompetentní nebo klidně bezohledná kritika (či čtení) není možná, nedá se přece kriticky uvažovat o prázdnu, o ničem...............
JP
Pane Rusku, Vy jste pořád nepochopil, o co se vlastně jedná. Zcela evidentně jste přejal - od stávajícího systému - to jeho formalistické, povrchní pojetí demokracie; Váš příspěvek sestává jedině v tom, že se toto formální pojetí demokracie snažíte jaksi radikalizovat.
Jádrem všeho je Vaše tvrzení, že o tom, které strany jsou velké či malé, rozhoduje volič až o volebním dni.
Daleko větším právem by bylo možno prohlásit naprostý opak: o volebním dni se nerozhoduje naprosto o ničem. Velikost a pořadí stran je - za standardních okolností - dáno už dávno předem, o samotném volebním dni se rozhoduje jenom o n ě k o l i k a m á l o procentech volebních preferencí.
Ať se podíváte na jakoukoli zemi se "standardním" demokratickým politickým systémem, vždycky tu najdete v podstatě ty samé dvě vůdčí politické strany - jedna je občansky pravicová, jedna je občansky (tj. umírněně) levicová.
Tyto dva politické subjekty mají předem zaručeno, že si mezi sebou rozdělí moc - prostě proto, že reprezentují 1. určité, zcela konkrétní zájmy určitých kategorií obyvatelstva, 2. určité psychologické typy, a tedy hodnotové preference určitých kategorií populace.
Takže: v populaci je už p ř e d e m dána určitá suma většinových zájmů a názorů; tyto (relativně) většinové zájmy a náhledy si o volebním dnu najdou jenom své číselné vyjádření.
(Vedle těchto dvou velkých stran existují - pro doplnění palety aktérů - ještě nějaké subjekty další; ale mechanismus jejich vzniku a jejich působení je principiálně ten samý.)
Takže, pane Rusku, ještě jednou: o tom "velkém volebním dnu" se nakonec nerozhoduje (téměř) o ničem; to jediné o čem se reálně jedná je to, která ze dvou velkých populistických stran se pro příští volební období stane dominantní, aby pak - v kyvadlovém pohybu - byla časem zase vystřídána tou druhou.
Tohle a nic jiného je mechanismus respektive automatismus tzv. "demokratických voleb"; kdo tento mechanismus už jednou prohlédl, pro toho veškeré tyto "volby" nadále nemají jiný nežli pouze zcela marginální význam.
---------------------------------------
Co se pak toho Vašeho neustálého fixování se na tu - taktéž zcela nepodstatnou - záležitost s tím, do jaké míry veřejnoprávní média dají dostatečnou příležitost i těm "pidistraničkám", pak jste vlastně svým příměrem sám přesně postihl jádro věci. Totiž tím příměrem s lesem.
Opakuji ještě jednou: to vlastní prostředí, kde vznikají a konfrontují se (nové) ideje, to je samotná občanská společnost. To je ten les. A tady může růst - a vyrůst - cokoli. A cokoli má plnou a nikým nerušenou možnost, vyrůst do velikosti.
Ten Váš lesník - ano, ten sice může preferovat ty stromy už dospělé, velké, může jim věnovat více pozornosti (třeba je může více zalévat?) - ale ani on nijak nebrání těm malým, aby vyrostly.
A jestliže vyrostou - pak jim i on bude věnovat svou zvýšenou péči, neboť už dorostou do sféry jeho zájmu a pozornosti.
Takže, ještě jednou, pane Rusku: ty takzvané "demokratické volby" nerozhodují téměř o ničem. Všechno podstatné se děje v samotné společnosti, a to ještě dávno předtím, než dojde k těm volbám. Tyto volby vlastně už jenom potvrzují a fixují reálné poměry, které se už předtím ustanovily v samotné společnosti.
Jádrem všeho je Vaše tvrzení, že o tom, které strany jsou velké či malé, rozhoduje volič až o volebním dni.
Daleko větším právem by bylo možno prohlásit naprostý opak: o volebním dni se nerozhoduje naprosto o ničem. Velikost a pořadí stran je - za standardních okolností - dáno už dávno předem, o samotném volebním dni se rozhoduje jenom o n ě k o l i k a m á l o procentech volebních preferencí.
Ať se podíváte na jakoukoli zemi se "standardním" demokratickým politickým systémem, vždycky tu najdete v podstatě ty samé dvě vůdčí politické strany - jedna je občansky pravicová, jedna je občansky (tj. umírněně) levicová.
Tyto dva politické subjekty mají předem zaručeno, že si mezi sebou rozdělí moc - prostě proto, že reprezentují 1. určité, zcela konkrétní zájmy určitých kategorií obyvatelstva, 2. určité psychologické typy, a tedy hodnotové preference určitých kategorií populace.
Takže: v populaci je už p ř e d e m dána určitá suma většinových zájmů a názorů; tyto (relativně) většinové zájmy a náhledy si o volebním dnu najdou jenom své číselné vyjádření.
(Vedle těchto dvou velkých stran existují - pro doplnění palety aktérů - ještě nějaké subjekty další; ale mechanismus jejich vzniku a jejich působení je principiálně ten samý.)
Takže, pane Rusku, ještě jednou: o tom "velkém volebním dnu" se nakonec nerozhoduje (téměř) o ničem; to jediné o čem se reálně jedná je to, která ze dvou velkých populistických stran se pro příští volební období stane dominantní, aby pak - v kyvadlovém pohybu - byla časem zase vystřídána tou druhou.
Tohle a nic jiného je mechanismus respektive automatismus tzv. "demokratických voleb"; kdo tento mechanismus už jednou prohlédl, pro toho veškeré tyto "volby" nadále nemají jiný nežli pouze zcela marginální význam.
---------------------------------------
Co se pak toho Vašeho neustálého fixování se na tu - taktéž zcela nepodstatnou - záležitost s tím, do jaké míry veřejnoprávní média dají dostatečnou příležitost i těm "pidistraničkám", pak jste vlastně svým příměrem sám přesně postihl jádro věci. Totiž tím příměrem s lesem.
Opakuji ještě jednou: to vlastní prostředí, kde vznikají a konfrontují se (nové) ideje, to je samotná občanská společnost. To je ten les. A tady může růst - a vyrůst - cokoli. A cokoli má plnou a nikým nerušenou možnost, vyrůst do velikosti.
Ten Váš lesník - ano, ten sice může preferovat ty stromy už dospělé, velké, může jim věnovat více pozornosti (třeba je může více zalévat?) - ale ani on nijak nebrání těm malým, aby vyrostly.
A jestliže vyrostou - pak jim i on bude věnovat svou zvýšenou péči, neboť už dorostou do sféry jeho zájmu a pozornosti.
Takže, ještě jednou, pane Rusku: ty takzvané "demokratické volby" nerozhodují téměř o ničem. Všechno podstatné se děje v samotné společnosti, a to ještě dávno předtím, než dojde k těm volbám. Tyto volby vlastně už jenom potvrzují a fixují reálné poměry, které se už předtím ustanovily v samotné společnosti.
JP
August 1, 2015 v 15.25
"Díky videu a novým technologiím může být umělcem v podstatě každý" - ano, tento výrok A. Kupčíkové skutečně plně vyjadřuje tristní skutečnost současného masového umění.
Ovšem, po shlédnutí děl této výtvarnice si nejsem nijak jistý, do jaké míry ona sama se dokázala vymanit ze svůdnosti prvoplánového a na pokleslý masový vkus orientovaného umění současnosti.
Ne že by její výtvory byly vyloženě špatné, bezpochyby zvládla solidně danou výtvarnou techniku; ovšem je dosti obtížné v jejích výjevech nalézt něco, co by nějak podstatně převyšovalo pouze prvoplánovou erotiku.
Ovšem, po shlédnutí děl této výtvarnice si nejsem nijak jistý, do jaké míry ona sama se dokázala vymanit ze svůdnosti prvoplánového a na pokleslý masový vkus orientovaného umění současnosti.
Ne že by její výtvory byly vyloženě špatné, bezpochyby zvládla solidně danou výtvarnou techniku; ovšem je dosti obtížné v jejích výjevech nalézt něco, co by nějak podstatně převyšovalo pouze prvoplánovou erotiku.
August 1, 2015 v 19.28
Obhajoba reakce (údajně mimo kontext) – citoval jsem anarchistu Slačálka
Panu Aleši Morbicerovi
Nejsem si přesně jistý, zda jste postřehl, že na svoji obhajobu jsem citoval z projevu pana Slačálka na prvním polistopadovém Sjezdu spisovatelů. Jeho projev měl název Chvála lyriky.
Nepsal jsem to já.
Pokud máte přístup do archivu A2, najdete celý a zajímavý text zde: http://www.advojka.cz/archiv/2015/14/chvala-lyriky
Pokud máte Facebook, tak jsem si dovolil jej nasdílet:
https://www.facebook.com/notes/michal-rusek/projev-na-sjezdu-spisovatel%C5%AF-2015-ond%C5%99ej-sla%C4%8D%C3%A1lek-chv%C3%A1la-lyriky/1654323901469314?pnref=lhc
Protože jedna z výtek vůči mému textu byla, že jsem autora nepochopil a reaguji a kritizuji mimo kontext.
Nejsem si přesně jistý, zda jste postřehl, že na svoji obhajobu jsem citoval z projevu pana Slačálka na prvním polistopadovém Sjezdu spisovatelů. Jeho projev měl název Chvála lyriky.
Nepsal jsem to já.
Pokud máte přístup do archivu A2, najdete celý a zajímavý text zde: http://www.advojka.cz/archiv/2015/14/chvala-lyriky
Pokud máte Facebook, tak jsem si dovolil jej nasdílet:
https://www.facebook.com/notes/michal-rusek/projev-na-sjezdu-spisovatel%C5%AF-2015-ond%C5%99ej-sla%C4%8D%C3%A1lek-chv%C3%A1la-lyriky/1654323901469314?pnref=lhc
Protože jedna z výtek vůči mému textu byla, že jsem autora nepochopil a reaguji a kritizuji mimo kontext.
Vážený pane Poláčku, upřímně vám děkuji za váš čas a snahu k tomuto tématu diskutovat. Ale obávám se, že vedeme spíše mimoběžné diskuse.
Má-li být tato diskuse aspoň trochu racionální, tak – podle mého soudu – můžeme postupovat např. takto:
1) Zopakovat si podstatu stávající demokracie, což není až tak banální. Možná se neshodnem již zde.
2) Teprve až budeme o sobě vzájemně vědět, alespoň nahrubo, že mluvíme zhruba o stejném fenomenu, tak teprve pak má smysl si porovnat vzájemně své n á z o r y na to, co je na stávající demokracii třeba navrženo již z principu špatně, kde třeba nejnovější historie potvrzuje, že je stávající demokracie nefunkční atp.
Nemyslím, že se budeme shodovat, ale měli bychom se alespoň vzájemně chápat, co na nynější demokracii – lépe řečeno na stávajícím systému řízení společnosti – kritizujeme.
3) A teprve v posledním kroku si můžeme porovnat své návrhy, co s tím lze dělat. Zda lze udělat nějaké větší či menší změny ve stávajícím systému, nebo zda je tento systém spíše tak špatný, že je nutné jej zcela vyměnit.
Příklad (jen příklad, v rychlosti):
* * *
Ad 1) Aktuální systém řízení státu ("demokracie"):
Jako lidé žijeme ve společenských útvarech s názvem stát. Zřejmě je stále platná definice, že stát je organizované násilí. Součástí tohoto násilí je policejní a soudní aparát vymáhající na občanech výkon práva, kromě ochrany před kriminalitou je to zejména placení daní. Většinově jsme názoru, že toto násilí je pro nás dobré a proto je akceptujeme.
Podstatou moderní demokracie je zastupitelský systém. Volení zástupci tvoří zákonodárný sbor, který je oddělený od moci soudní a výkonné.
Zejména důsledné oddělení moci zákonodárné, soudní a výkonné je všeobecně považováno za princip demokratického zřízení.
Idea demokracie předpokládá, že zvolení zástupci budou z a s t u p o v a t občany, kteří je zvolili. Tedy alespoň tyto občany.
Učebnice občanské nauky píše toto:
*** Principy demokracie
• princip suverenity lidu (lid je zdrojem veškeré státní moci)
• princip parlamentarismu (zákonodárná moc je obnovována cestou všeobecných voleb konaných v pravidelných intervalech)
• cílem státní moci je sloužit všem občanům
• princip dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní
• vztah občana a státu je vymezen právním řádem
• právně zakotvená základní lidská práva a svobody
• pluralita politických subjektů
• politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, ale dbají na ochranu menšin
• decentralizovaná státní správa a samospráva
• právo na soukromé vlastnictví a svobodné podnikání
• ochrana a sociálně-ekonomické zabezpečení starých, nemocných a nezaměstnaných občanů
• svoboda tisku a projevu
Ad 2) Co je špatně:
V systému demokracie – sféra POLITIKY – převládá ekonomický systém KAPITALISMUS – sféra ekonomiky.
Podstatou kapitalismu je, že se ignoruje představa, že člověk koná kvůli všeobecnému dobru, naopak základní teze staví jen a pouze na tom, že každý subjekt zastává v prvé řadě své zájmy, obecné dobro pak vzniká ekonomickým paradoxem, že např. vyšší soukromý zisk se dosáhne konkurencí kvality a ceny, z čehož nakonec profituje celá společnost. Atd.
Kromě výše uvedených sfér však často zapomínáme na sféru KULTURY. Existuje teze, že všechny tyto sféry je nutné principiálně oddělit a navíc v nich dodržovat tato pravidla:
rovnost ve sféře politiky,
svobodu ve sféře kultury a konečně
bratrství ve svéře ekonomiky.
Což je tzv. sociální trojčlennost. Zastánci tohoto konceptu upozorňují, že dnes ovládá sféra ekonomiky jak politiku, tak i kulturu a že hlavní problém je zde.
Zřejmě se shodneme, že hlavní problém je v tom, že demokracie automaticky avšak mylně předpokládá (nebo snad ne?), že voliči vyberou vhodné zástupce. Tato vhodnost spočívá zejména ve dvou oblastech:
• odborná erudice či kompetentnost při tvorbě zákonů,
• morální a etická vyspělost a lidská kvalita.
Podle mého názoru není problém prioriotně v odbornosti, jako hlavně v etice a morálce.
Problém je v tom, že zástupci rozhodují o velkých finančních sumách a řada z nich nepíše zákony pro dobro polis, ale pro jiné (soukromé a osobní) zájmy.
Problém je v tom, že existují zájmové skupiny, které dokážou buď přímo vytvářet své konkrétní politické subjekty (příklad: VV, ANO), nebo skrze korupční praxi ovlivňovat i cizí zástupce (je známo, že např. zákony výhodné pro ČEZ se často odhlasují v podstatě napříč politickým spektrem, proč asi...).
Zřejmě je principiální problém velikost státu, kdy občané nemají šanci osobně znát a kontrolovat své zastupitele. Většina voličů nikdy své zastupitele neviděla…
Dále je problém, že jednotlivec v politice (vláda, poslanec) může někdy i zcela mimo pozornost médií navrhnout a podepsat vyhlášku či zákon, který rozhodne někdy až o stovkách miliard a to i na desítky let dopředu. Tak se mj. odhlasovaly zákony o podpoře fotovoltaiky – zde šlo až o 700 mld. Kč: http://www.vse-lee.cz/files/useruploads/zajicek_pro_energy_-_final.pdf a také zde: http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-stern.php?itemid=19913.
Zásadním problémem současné demokracie je problém médií (velice mě mrzí, pane Poláčku, že toto téma je vám cizí), protože vidíme (ve zkratce), že občané volí ty strany, které jim média doporučí. Vaši tezi, že občané mají nějaký vlastní rozum mimo média nelze zcela odmítnout, jistě lze dohledat příklady, kdy tomu tak je, ale mnohem častěji lze doložit silnou korelaci mezi postoji vlivových těžkých médií a výsledkem voleb – vážený pane Poláčku.
Atd. Zde je nutné uvést co nejvíce negativních příkladů současné demokratické praxe a pak se je pokusit zobecnit. najít příčiny a hledat řešení…
3) Kde hledat řešení – návrhy řešení
Fakt, že kapitálově silné skupiny dosazují své kandidáty pomocí drahé mediální kampaně (vidíme zejména v prezidentských volbách v USA) je asi hlavní problém. Lze např. více přemýšlet o:
• úplné či částečné doplňkové volbě losem,
• cyklickém střídání.
Problém, že několik jedinců rozhoduje mimo pozornost médií o velmi vysokých částkách lze řešit např. finančním stropem a nutností vícekolového a náročného schvalování v případě vyšších částek.
Dalším pozoruhodným návrhem je v bodě 2) uvedená tzv. sociální tročlennost, která je zatím ve stavu teorie, je otázka, jak zajistit oddělení sfér a zejména to, aby v jednotlivých sférách opravdu fungovala svoboda, rovnost a bratrství.
Problém médií lze řešit např. rotací centrály ČT přes všechny kraje, je to vlastně velmi diskriminující, že peníze ze všech i velmi chudých krajů jdou do bohaté Prahy a zde je centrála. Nic nebrání po půl roce přesunout redakce zpravodajství jednou do Brna, pak do Olomouce, Hradce Králové, Plzně atd. To je jedna možnost.
Další možnost je i zde uplatnit volbu losem. Možností je celá řada.
Ohledně finančního stropu je velmi zajímavý návrh řešení, že každý výkonný politik (ve vládě) může během svého působení v politice podepsat zákony v omezeném finančním objemu. V případě jeho překročení musí být nahrazen, nebo musí být podpisů víc atd.
– Bohužel se v praxi nerealizuje nic, protože hlavní problém je zde: Nebude k tomu politická vůle. K žádné výše uvedené změně.
_______________
Výše uvedené pochopitelně není vyčerpávající detailní analýza, ale jen malá ukázka racionální metody, kterou bychom měli postupovat, aby náš čas nebyl jen a pouze mimoběžnými monology.
Nejsem si plně jistý, zda je vhodné takto náročné téma řešit zde v takto úzkém sloupci – zejména když si tak málo nasloucháme.
Bez shody v bodě 1), tedy bez shody na tom, co tu vlastně máme za systém, jaká je jeho podstata, se dál nedostaneme.
Bez alespoň částečné shody v bodu 2), tedy co dnes vnímáme jako špatné a nefunkční, se také dál nedostaneme. Navíc budeme vnímat různě nebo v jiném pořadí důležitosti stávající chyby – nicméně alespoň určitý stručný seznam, napsaný jasně a zřetelně, bychom zde mohli spolu sestavit.
A konečně si můžeme vzájemně – pokud to svedeme, tak kolegiálně přátelsky – zkritizovat případné návrhy, co dál s tímto systémem, jak jej opravit, respektive, zda existuje systém lepší a jaký konkrétně. Tedy viz bod 3).
Zřejmě by bylo lepší pojmout toto téma jako samostatné texty, vážený pane Poláčku. Předpokládám, že pokud by v jeden den vyšly na DR dva lépe propracované texty – třeba právě rozvedení mnou navržených 3 bodů (klidně je doplňte či opravte), že by redakce DR s tím nemusela mít problém...
A ještě mě napadlo, že si můžeme vyměnit názory v soukromém dialogu mimo tuto diskusi, nejprve k bodu 1), pak k bodu 2 a konečně k bodu 3 a nechat zde zveřejnit tento náš dialog. Tady to je už vzhledem k délce málo přehledné a mám obavu, že náš čas zde již plyne spíše zbytečně.
Pěkný večer...
Má-li být tato diskuse aspoň trochu racionální, tak – podle mého soudu – můžeme postupovat např. takto:
1) Zopakovat si podstatu stávající demokracie, což není až tak banální. Možná se neshodnem již zde.
2) Teprve až budeme o sobě vzájemně vědět, alespoň nahrubo, že mluvíme zhruba o stejném fenomenu, tak teprve pak má smysl si porovnat vzájemně své n á z o r y na to, co je na stávající demokracii třeba navrženo již z principu špatně, kde třeba nejnovější historie potvrzuje, že je stávající demokracie nefunkční atp.
Nemyslím, že se budeme shodovat, ale měli bychom se alespoň vzájemně chápat, co na nynější demokracii – lépe řečeno na stávajícím systému řízení společnosti – kritizujeme.
3) A teprve v posledním kroku si můžeme porovnat své návrhy, co s tím lze dělat. Zda lze udělat nějaké větší či menší změny ve stávajícím systému, nebo zda je tento systém spíše tak špatný, že je nutné jej zcela vyměnit.
Příklad (jen příklad, v rychlosti):
* * *
Ad 1) Aktuální systém řízení státu ("demokracie"):
Jako lidé žijeme ve společenských útvarech s názvem stát. Zřejmě je stále platná definice, že stát je organizované násilí. Součástí tohoto násilí je policejní a soudní aparát vymáhající na občanech výkon práva, kromě ochrany před kriminalitou je to zejména placení daní. Většinově jsme názoru, že toto násilí je pro nás dobré a proto je akceptujeme.
Podstatou moderní demokracie je zastupitelský systém. Volení zástupci tvoří zákonodárný sbor, který je oddělený od moci soudní a výkonné.
Zejména důsledné oddělení moci zákonodárné, soudní a výkonné je všeobecně považováno za princip demokratického zřízení.
Idea demokracie předpokládá, že zvolení zástupci budou z a s t u p o v a t občany, kteří je zvolili. Tedy alespoň tyto občany.
Učebnice občanské nauky píše toto:
*** Principy demokracie
• princip suverenity lidu (lid je zdrojem veškeré státní moci)
• princip parlamentarismu (zákonodárná moc je obnovována cestou všeobecných voleb konaných v pravidelných intervalech)
• cílem státní moci je sloužit všem občanům
• princip dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní
• vztah občana a státu je vymezen právním řádem
• právně zakotvená základní lidská práva a svobody
• pluralita politických subjektů
• politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, ale dbají na ochranu menšin
• decentralizovaná státní správa a samospráva
• právo na soukromé vlastnictví a svobodné podnikání
• ochrana a sociálně-ekonomické zabezpečení starých, nemocných a nezaměstnaných občanů
• svoboda tisku a projevu
Ad 2) Co je špatně:
V systému demokracie – sféra POLITIKY – převládá ekonomický systém KAPITALISMUS – sféra ekonomiky.
Podstatou kapitalismu je, že se ignoruje představa, že člověk koná kvůli všeobecnému dobru, naopak základní teze staví jen a pouze na tom, že každý subjekt zastává v prvé řadě své zájmy, obecné dobro pak vzniká ekonomickým paradoxem, že např. vyšší soukromý zisk se dosáhne konkurencí kvality a ceny, z čehož nakonec profituje celá společnost. Atd.
Kromě výše uvedených sfér však často zapomínáme na sféru KULTURY. Existuje teze, že všechny tyto sféry je nutné principiálně oddělit a navíc v nich dodržovat tato pravidla:
rovnost ve sféře politiky,
svobodu ve sféře kultury a konečně
bratrství ve svéře ekonomiky.
Což je tzv. sociální trojčlennost. Zastánci tohoto konceptu upozorňují, že dnes ovládá sféra ekonomiky jak politiku, tak i kulturu a že hlavní problém je zde.
Zřejmě se shodneme, že hlavní problém je v tom, že demokracie automaticky avšak mylně předpokládá (nebo snad ne?), že voliči vyberou vhodné zástupce. Tato vhodnost spočívá zejména ve dvou oblastech:
• odborná erudice či kompetentnost při tvorbě zákonů,
• morální a etická vyspělost a lidská kvalita.
Podle mého názoru není problém prioriotně v odbornosti, jako hlavně v etice a morálce.
Problém je v tom, že zástupci rozhodují o velkých finančních sumách a řada z nich nepíše zákony pro dobro polis, ale pro jiné (soukromé a osobní) zájmy.
Problém je v tom, že existují zájmové skupiny, které dokážou buď přímo vytvářet své konkrétní politické subjekty (příklad: VV, ANO), nebo skrze korupční praxi ovlivňovat i cizí zástupce (je známo, že např. zákony výhodné pro ČEZ se často odhlasují v podstatě napříč politickým spektrem, proč asi...).
Zřejmě je principiální problém velikost státu, kdy občané nemají šanci osobně znát a kontrolovat své zastupitele. Většina voličů nikdy své zastupitele neviděla…
Dále je problém, že jednotlivec v politice (vláda, poslanec) může někdy i zcela mimo pozornost médií navrhnout a podepsat vyhlášku či zákon, který rozhodne někdy až o stovkách miliard a to i na desítky let dopředu. Tak se mj. odhlasovaly zákony o podpoře fotovoltaiky – zde šlo až o 700 mld. Kč: http://www.vse-lee.cz/files/useruploads/zajicek_pro_energy_-_final.pdf a také zde: http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-stern.php?itemid=19913.
Zásadním problémem současné demokracie je problém médií (velice mě mrzí, pane Poláčku, že toto téma je vám cizí), protože vidíme (ve zkratce), že občané volí ty strany, které jim média doporučí. Vaši tezi, že občané mají nějaký vlastní rozum mimo média nelze zcela odmítnout, jistě lze dohledat příklady, kdy tomu tak je, ale mnohem častěji lze doložit silnou korelaci mezi postoji vlivových těžkých médií a výsledkem voleb – vážený pane Poláčku.
Atd. Zde je nutné uvést co nejvíce negativních příkladů současné demokratické praxe a pak se je pokusit zobecnit. najít příčiny a hledat řešení…
3) Kde hledat řešení – návrhy řešení
Fakt, že kapitálově silné skupiny dosazují své kandidáty pomocí drahé mediální kampaně (vidíme zejména v prezidentských volbách v USA) je asi hlavní problém. Lze např. více přemýšlet o:
• úplné či částečné doplňkové volbě losem,
• cyklickém střídání.
Problém, že několik jedinců rozhoduje mimo pozornost médií o velmi vysokých částkách lze řešit např. finančním stropem a nutností vícekolového a náročného schvalování v případě vyšších částek.
Dalším pozoruhodným návrhem je v bodě 2) uvedená tzv. sociální tročlennost, která je zatím ve stavu teorie, je otázka, jak zajistit oddělení sfér a zejména to, aby v jednotlivých sférách opravdu fungovala svoboda, rovnost a bratrství.
Problém médií lze řešit např. rotací centrály ČT přes všechny kraje, je to vlastně velmi diskriminující, že peníze ze všech i velmi chudých krajů jdou do bohaté Prahy a zde je centrála. Nic nebrání po půl roce přesunout redakce zpravodajství jednou do Brna, pak do Olomouce, Hradce Králové, Plzně atd. To je jedna možnost.
Další možnost je i zde uplatnit volbu losem. Možností je celá řada.
Ohledně finančního stropu je velmi zajímavý návrh řešení, že každý výkonný politik (ve vládě) může během svého působení v politice podepsat zákony v omezeném finančním objemu. V případě jeho překročení musí být nahrazen, nebo musí být podpisů víc atd.
– Bohužel se v praxi nerealizuje nic, protože hlavní problém je zde: Nebude k tomu politická vůle. K žádné výše uvedené změně.
_______________
Výše uvedené pochopitelně není vyčerpávající detailní analýza, ale jen malá ukázka racionální metody, kterou bychom měli postupovat, aby náš čas nebyl jen a pouze mimoběžnými monology.
Nejsem si plně jistý, zda je vhodné takto náročné téma řešit zde v takto úzkém sloupci – zejména když si tak málo nasloucháme.
Bez shody v bodě 1), tedy bez shody na tom, co tu vlastně máme za systém, jaká je jeho podstata, se dál nedostaneme.
Bez alespoň částečné shody v bodu 2), tedy co dnes vnímáme jako špatné a nefunkční, se také dál nedostaneme. Navíc budeme vnímat různě nebo v jiném pořadí důležitosti stávající chyby – nicméně alespoň určitý stručný seznam, napsaný jasně a zřetelně, bychom zde mohli spolu sestavit.
A konečně si můžeme vzájemně – pokud to svedeme, tak kolegiálně přátelsky – zkritizovat případné návrhy, co dál s tímto systémem, jak jej opravit, respektive, zda existuje systém lepší a jaký konkrétně. Tedy viz bod 3).
Zřejmě by bylo lepší pojmout toto téma jako samostatné texty, vážený pane Poláčku. Předpokládám, že pokud by v jeden den vyšly na DR dva lépe propracované texty – třeba právě rozvedení mnou navržených 3 bodů (klidně je doplňte či opravte), že by redakce DR s tím nemusela mít problém...
A ještě mě napadlo, že si můžeme vyměnit názory v soukromém dialogu mimo tuto diskusi, nejprve k bodu 1), pak k bodu 2 a konečně k bodu 3 a nechat zde zveřejnit tento náš dialog. Tady to je už vzhledem k délce málo přehledné a mám obavu, že náš čas zde již plyne spíše zbytečně.
Pěkný večer...
JP
V každém případě, pane Rusku, díky a uznání za Váš systematický přehled celé problematiky. Tím se opravdu celá věc dosti ujasnila. Je svým způsobem škoda, že jsme do celé věci spadli tak nějak po hlavě, a spíš ještě odzadu; kdyby se počalo alespoň takovýmto strukturovaným přehledem, mohli jsme si mnohé ušetřit.
Na straně druhé máte ovšem plnou pravdu i svým konstatováním, že my dva vedeme spíše "mimoběžné diskuse". Ano, je tomu skutečně tak; a ani tomu nemůže být jinak. Oba totiž vycházíme ze zcela jiných předpokladů. To jest, oba vycházíme z jiného pojetí světa, člověka i demokracie. Já už jsem to naznačil mým odvoláním se na Hegela: jsou prostě dva zcela rozdílné způsoby, jak chápat a vnímat svět.
Jeden způsob je bezprostřední - vycházející v podstatě z toho, jak je svět dán okolo nás, ve svých bezprostředních projevech, strukturách, souvislostech.
Tento pohled je zcela legitimní, je to pohled výchozí, přirozený, a nelze se bez něj obejít.
Hranice tohoto pohledu jsou ale tam, kde končí tato v podstatě materiální, předmětná realita tohoto světa. Kde je zapotřebí objevit nové, hlubší, komplexnější souvislosti. K tomu je zapotřebí zcela jiný způsob pohledu, zcela jiná forma analýzy společenských i jiných procesů.
Takže, tolik všeobecně, proč a z jakých důvodů se naše náhledy na věc - nevyhnutelně - liší. Já - to není snad žádné překvapení - vycházím výhradně z toho druhého způsobu myšlení; a proto docházím nutně ke zcela jiným závěrům a soudům.
----------------------------------------------
Takže, tolik všeobecně. Teď konkrétně k Vašim dvěma bodům.
Počněme tím druhým - tam se v podstatě shodujeme. Ano, není pochyb o tom, že dominantním ekonomickým systémem tohoto světa je kapitalismus - se vším, co je s tím spojené, to znamená se stálými snahami kapitalismu respektive kapitálu deformovat respektive přizpůsobovat politickou sféru ve svém vlastním smyslu.
A je pak nesporné i to, že tam kde vládne kapitál, nemůže vládnout člověk - ve smyslu upřednostňování všeobecně humánních a kulturních hodnot.
Teď se ovšem staví zcela zásadní otázka: co s tím. Co udělat, jak dokázat to, aby se tento poměr obrátil, aby ty obecně humánní hodnoty nabyly vrchu nad přízemními, egoistickými partikulárními zájmy.
A tím se dostáváme k bodu 1).
Vy, pane Rusku, vycházíte ze dvou základních předpokladů, které jsou taktéž zcela obecně sdíleny, je na na obecně věřeno:
1. že politický systém demokracie je přesně tím, co o sobě tento politický systém sám tvrdí; a
2. že je tu přítomen jakýsi dobrý, zdravý, mravně čistý lid - a že jsou to právě a pouze "ti nahoře" (politici, kapitalisté, koncerny atd.atd.), které svým uzurpováním reálné moci tomuto lidu brání v tom, aby naplno vyžíval a užíval své ryzí humánní hodnoty a cíle.
Ad 1.: Ano, v učebnicích soudobé občanské nauky skutečně stojí takové věci, jaké jste zde zreprodukoval.
Svého času v učebnicích občanské nauky stály poněkud jiné věci, které zněly stejně tak přesvědčivě a nevývratně: téze o všelidovém vlastnictví, o beztřídní společnosti, o reálné sociální rovnosti všech lidí, o bratrství, o socialistické demokracii. Když to člověk nezaujatě pročítal, skutečně nemohl dospět k jinému závěru, než že - ano, to všechno je svatá pravda, věci vůbec nemohou být jinak.
Jenomže, jak známo, nakonec se ukázalo - to všechno byla fikce. Pouhé prázdné floskule, které si vymyslel nějaký ideolog u psacího stolu v partajní centrále. Realita života byla nakonec zcela jiná.
A proč tedy dneska máme zase tak slepě věřit tomu, co píší s o u č a s n é učebnice občanské nauky? Kde máme garanci, že tyto vzletné floskule mají blíže k realitě, nežli ty floskule komunistické? Dnes jsou u moci demokraté, a tak je jenom samozřejmé, že oni s v é učebnice plní články své vlastní ideologie.
Tyto články ideologie demokracie mohou ale obstát jenom tehdy, když se nepodrobí žádné hlubší analýze.
Například, kdo si dá práci s tím, konfrontovat hned první článek s článkem desátým? Totiž princip - údajné - "suverenity lidu" s principem "práva na soukromé vlastnictví a svobodné podnikání"?
Shodli jsme se na tom, že politický systém je dominován kapitalismem; existuje zde tedy zcela zásadní rozpor.
Jenže, tento rozpor je utvořen a cementován - právě už těmi zcela zásadními principy stávající demokracie!
Jestliže totiž za "nedotknutelné" prohlásíme právo na soukromé vlastnictví a svobodné podnikání - pak je tím okamžitě vytvořen právě ten stav, že sféra politiky bude vždy dominována a deformována právě tím světem kapitálu! Ve střetu ekonomická moc - politika se ta moc peněz nakonec vždycky ukáže být tou daleko silnější; a i veškerá "demokratická" politika nakonec nemůže dělat nic jiného, nežli se té sféře ekonomiky (a jejím potřebám) pasivně přizpůsobit.
- V tomto smyslu, pane Rusku, nedá se nic dělat, ale propadáte (ovšem naprosto rozšířené) iluzi, že ten svět soukromé ekonomiky a kapitálu je možno nějakým způsobem ovládnout, tím že zavedeme "více demokracie".
To je skutečně naprosto zásadní omyl. Ještě jednou: jak známo, politika (a to i ta demokratická) je jak známo, jenom "umění možného". Ale to, co je či co není možné - to diktuje ekonomika, respektive kapitál.
Chceme-li tedy skutečně zásadně humanizovat náš svět, pak nám k tomu nijak nepostačí "demokratizovat politiku". My musíme humanizovat samotnou reálnou základnu života společnosti, tedy tu ekonomickou sféru. To ovšem nikdy nebude možné, když budeme setrvávat na onom "demokratickém" principu neomezené svobody soukromého vlastnictví a soukromého podnikání.
Ad 2.: Ten "dobrý lid". Bohužel, pane Rusku - tento "lid" jako celek není ani trochu lepší, než jsou obecné poměry. A není tedy ani trochu lepší, nežli svět politiky.
Je to zcela obecný zvyk, všechno špatné v politice házet jenom na její bezprostřední aktéry, tedy na politiky. Ale uvědomme si: politika opravdu není nějaká samostatná, někde ve výšinách nad společností se vznášející sféra. Politika je jenom zrcadlem společnosti.
Jinak řečeno: chceme-li zlepšit, umravnit politiku, musíme napřed umravnit samotného člověka, celou společnost. A k tomu nám opět nepomůže žádná demokracie. Naopak, demokracie neznamená nic jiného, nežli že lid obecný si může naplno vyžívat svou zpovykanost, a že mu v tom nikdo nemůže nijak bránit.
Změnit člověka k lepšímu, to v prvé řadě znamená přinutit ho k něčemu, co on sám (ve své stávající podobě) nechce. Pokud bychom měli čekat na to, až si tuto změnu člověk současnosti sám "demokraticky" odhlasuje, mohli bychom čekat donekonečna.
---------------------------------------------
Takže, pane Rusku, tolik k centrálním bodům celé věci. Není to zdaleka všechno; ty problémy a vnitřní protimluvy politického systému zvaného "demokracie" jsou ještě daleko četnější, a daleko hlubší. (Vybral jsem namátkou jenom jeden.)
Máte plnou pravdu v tom, že tuto problematiku je nutno probrat v samostatném textu. Nevím, jestli si ještě vzpomenete, ale už v samotném počátku našich diskusí jsem konstatoval právě přesně toto. A dosti nerad jsem se pouštěl do této diskuse, jak řečeno, tak nějak "odzadu". Ale budiž, stalo se, a nakonec to snad přece jenom nebylo tak docela zbytečné.
Ale to téma "demokracie" je skutečně nutno projednat samostatně. Zmínil jsem také tehdy, že sám do budoucna právě takovéto téma připravuji; ale je to natolik složité téma, že jeho příprava bude vyžadovat ještě nějaký čas.
Na straně druhé máte ovšem plnou pravdu i svým konstatováním, že my dva vedeme spíše "mimoběžné diskuse". Ano, je tomu skutečně tak; a ani tomu nemůže být jinak. Oba totiž vycházíme ze zcela jiných předpokladů. To jest, oba vycházíme z jiného pojetí světa, člověka i demokracie. Já už jsem to naznačil mým odvoláním se na Hegela: jsou prostě dva zcela rozdílné způsoby, jak chápat a vnímat svět.
Jeden způsob je bezprostřední - vycházející v podstatě z toho, jak je svět dán okolo nás, ve svých bezprostředních projevech, strukturách, souvislostech.
Tento pohled je zcela legitimní, je to pohled výchozí, přirozený, a nelze se bez něj obejít.
Hranice tohoto pohledu jsou ale tam, kde končí tato v podstatě materiální, předmětná realita tohoto světa. Kde je zapotřebí objevit nové, hlubší, komplexnější souvislosti. K tomu je zapotřebí zcela jiný způsob pohledu, zcela jiná forma analýzy společenských i jiných procesů.
Takže, tolik všeobecně, proč a z jakých důvodů se naše náhledy na věc - nevyhnutelně - liší. Já - to není snad žádné překvapení - vycházím výhradně z toho druhého způsobu myšlení; a proto docházím nutně ke zcela jiným závěrům a soudům.
----------------------------------------------
Takže, tolik všeobecně. Teď konkrétně k Vašim dvěma bodům.
Počněme tím druhým - tam se v podstatě shodujeme. Ano, není pochyb o tom, že dominantním ekonomickým systémem tohoto světa je kapitalismus - se vším, co je s tím spojené, to znamená se stálými snahami kapitalismu respektive kapitálu deformovat respektive přizpůsobovat politickou sféru ve svém vlastním smyslu.
A je pak nesporné i to, že tam kde vládne kapitál, nemůže vládnout člověk - ve smyslu upřednostňování všeobecně humánních a kulturních hodnot.
Teď se ovšem staví zcela zásadní otázka: co s tím. Co udělat, jak dokázat to, aby se tento poměr obrátil, aby ty obecně humánní hodnoty nabyly vrchu nad přízemními, egoistickými partikulárními zájmy.
A tím se dostáváme k bodu 1).
Vy, pane Rusku, vycházíte ze dvou základních předpokladů, které jsou taktéž zcela obecně sdíleny, je na na obecně věřeno:
1. že politický systém demokracie je přesně tím, co o sobě tento politický systém sám tvrdí; a
2. že je tu přítomen jakýsi dobrý, zdravý, mravně čistý lid - a že jsou to právě a pouze "ti nahoře" (politici, kapitalisté, koncerny atd.atd.), které svým uzurpováním reálné moci tomuto lidu brání v tom, aby naplno vyžíval a užíval své ryzí humánní hodnoty a cíle.
Ad 1.: Ano, v učebnicích soudobé občanské nauky skutečně stojí takové věci, jaké jste zde zreprodukoval.
Svého času v učebnicích občanské nauky stály poněkud jiné věci, které zněly stejně tak přesvědčivě a nevývratně: téze o všelidovém vlastnictví, o beztřídní společnosti, o reálné sociální rovnosti všech lidí, o bratrství, o socialistické demokracii. Když to člověk nezaujatě pročítal, skutečně nemohl dospět k jinému závěru, než že - ano, to všechno je svatá pravda, věci vůbec nemohou být jinak.
Jenomže, jak známo, nakonec se ukázalo - to všechno byla fikce. Pouhé prázdné floskule, které si vymyslel nějaký ideolog u psacího stolu v partajní centrále. Realita života byla nakonec zcela jiná.
A proč tedy dneska máme zase tak slepě věřit tomu, co píší s o u č a s n é učebnice občanské nauky? Kde máme garanci, že tyto vzletné floskule mají blíže k realitě, nežli ty floskule komunistické? Dnes jsou u moci demokraté, a tak je jenom samozřejmé, že oni s v é učebnice plní články své vlastní ideologie.
Tyto články ideologie demokracie mohou ale obstát jenom tehdy, když se nepodrobí žádné hlubší analýze.
Například, kdo si dá práci s tím, konfrontovat hned první článek s článkem desátým? Totiž princip - údajné - "suverenity lidu" s principem "práva na soukromé vlastnictví a svobodné podnikání"?
Shodli jsme se na tom, že politický systém je dominován kapitalismem; existuje zde tedy zcela zásadní rozpor.
Jenže, tento rozpor je utvořen a cementován - právě už těmi zcela zásadními principy stávající demokracie!
Jestliže totiž za "nedotknutelné" prohlásíme právo na soukromé vlastnictví a svobodné podnikání - pak je tím okamžitě vytvořen právě ten stav, že sféra politiky bude vždy dominována a deformována právě tím světem kapitálu! Ve střetu ekonomická moc - politika se ta moc peněz nakonec vždycky ukáže být tou daleko silnější; a i veškerá "demokratická" politika nakonec nemůže dělat nic jiného, nežli se té sféře ekonomiky (a jejím potřebám) pasivně přizpůsobit.
- V tomto smyslu, pane Rusku, nedá se nic dělat, ale propadáte (ovšem naprosto rozšířené) iluzi, že ten svět soukromé ekonomiky a kapitálu je možno nějakým způsobem ovládnout, tím že zavedeme "více demokracie".
To je skutečně naprosto zásadní omyl. Ještě jednou: jak známo, politika (a to i ta demokratická) je jak známo, jenom "umění možného". Ale to, co je či co není možné - to diktuje ekonomika, respektive kapitál.
Chceme-li tedy skutečně zásadně humanizovat náš svět, pak nám k tomu nijak nepostačí "demokratizovat politiku". My musíme humanizovat samotnou reálnou základnu života společnosti, tedy tu ekonomickou sféru. To ovšem nikdy nebude možné, když budeme setrvávat na onom "demokratickém" principu neomezené svobody soukromého vlastnictví a soukromého podnikání.
Ad 2.: Ten "dobrý lid". Bohužel, pane Rusku - tento "lid" jako celek není ani trochu lepší, než jsou obecné poměry. A není tedy ani trochu lepší, nežli svět politiky.
Je to zcela obecný zvyk, všechno špatné v politice házet jenom na její bezprostřední aktéry, tedy na politiky. Ale uvědomme si: politika opravdu není nějaká samostatná, někde ve výšinách nad společností se vznášející sféra. Politika je jenom zrcadlem společnosti.
Jinak řečeno: chceme-li zlepšit, umravnit politiku, musíme napřed umravnit samotného člověka, celou společnost. A k tomu nám opět nepomůže žádná demokracie. Naopak, demokracie neznamená nic jiného, nežli že lid obecný si může naplno vyžívat svou zpovykanost, a že mu v tom nikdo nemůže nijak bránit.
Změnit člověka k lepšímu, to v prvé řadě znamená přinutit ho k něčemu, co on sám (ve své stávající podobě) nechce. Pokud bychom měli čekat na to, až si tuto změnu člověk současnosti sám "demokraticky" odhlasuje, mohli bychom čekat donekonečna.
---------------------------------------------
Takže, pane Rusku, tolik k centrálním bodům celé věci. Není to zdaleka všechno; ty problémy a vnitřní protimluvy politického systému zvaného "demokracie" jsou ještě daleko četnější, a daleko hlubší. (Vybral jsem namátkou jenom jeden.)
Máte plnou pravdu v tom, že tuto problematiku je nutno probrat v samostatném textu. Nevím, jestli si ještě vzpomenete, ale už v samotném počátku našich diskusí jsem konstatoval právě přesně toto. A dosti nerad jsem se pouštěl do této diskuse, jak řečeno, tak nějak "odzadu". Ale budiž, stalo se, a nakonec to snad přece jenom nebylo tak docela zbytečné.
Ale to téma "demokracie" je skutečně nutno projednat samostatně. Zmínil jsem také tehdy, že sám do budoucna právě takovéto téma připravuji; ale je to natolik složité téma, že jeho příprava bude vyžadovat ještě nějaký čas.
O rozdílu mezi analytickým rozumem a intuitivní soudností mluvil před Hegelem už Kant a čerpal z objevu tohoto rozdílu starými Řeky. A není pravda, že bychom tenhle rozdíl neuměli v češtině vyjádřit. Pro pána krále, co to plácáte, pane Poláčku? Dále rozhodně odmítám souhlasit s Vašimi následujícími slovy:
" Naše "přirozené" myšlení je v podstatě naprosto bezezbytku tím myšlením prvního stupně: je to získávání faktů, informací, a jakési prvotní porovnávání a hodnocení těchto holých faktů."
Možná že takto uvažujete Vy, odpovídá tomu styl Vašeho psaní. Já naopak ve shodě se všemi velkými filosofy západoevropské tradice se domnívám, že člověku je přirozený obojí způsob myšlení, jak rozvažující tak intuitivní. Vy vlastně v sobě popíráte část lidské přirozenosti, protože objev myšlení, které překračuje své vlastní analytické možnosti popsali lidé již v antice a okouzlení tímto objevem vtělil Platón do osoby Sókratovy. Elementárním projevem soudnosti je intuice a tu má přece každý, i dítě od raného věku. Dá se zlepšovat výchovou ke kritickému myšlení. Nedá se učit přímo, ale paradoxně přes cvičení analytického myšlení. Proto moderní důraz na logiku ve vzdělání.
Možná jste toho, milý pane Poláčku, hodně načetl, ale nestačí číst a pamatovat si. Důležitý je rozbor čteného a dávání do souvislosti. Mnohdy tu pak pronášíte apodiktické soudy , které nesnesou malou změnu úhlu pohledu. Jenže Vernunft je právě schopnost sjednocovat více úhlů pohledu do nadhledu. Zjednodušeně řečeno "číst mezi řádky".
Takže buďto jste pane Poláčku obyčejný scholastik, který bere vědomosti od kusu a nedovede se přenést přes dogmata. Pak ovšem jsme tu na DR svědky Vašeho opožděného intelektuálního zrání před tím než sám v sobě objevíte Vernunft, protože povrchně načteného máte opravdu hodně. Svoji roli asi také hraje jiný způsob Vaší indoktrinace - žijete v Německu a média tam útočí na člověka trochu jinak než u nás. Je to znát i na některých vstupech pana Kolaříka.
Druhá možnost mne napadající je, že Vás nějaká neziskovka platí z "neznámých" zdrojů za zplaňování zdejších diskusí.
Zplaňováním rozumím například když zpochybňujete, zda média ovlivňují realitu. Načež pan Rusek Vám jemně, ale o to nezbytněji podrobně dokladuje vliv médií na realitu. Zpochybněním triviální pravdy (zpochybnit je možné všechno) nutíte protivníka psát epištoly, které píšete sám, ale v kterých se ztrácí původní myšlenka.
Ne že by v polemice nebylo nutné občas si vysvětlit základní pojmy, ale příliš dlouhé diskuse nikdo nečte, zvláště když se v nich opakují triviality.
Osobně bych byla ráda, kdyby pravda bylo to, co uvádím jako první možnost. V tom případě bych Vám ráda nabídla osobní pomoc, pokud byste ji považoval za dobré přijmout. Můj email je na DR uveden.
" Naše "přirozené" myšlení je v podstatě naprosto bezezbytku tím myšlením prvního stupně: je to získávání faktů, informací, a jakési prvotní porovnávání a hodnocení těchto holých faktů."
Možná že takto uvažujete Vy, odpovídá tomu styl Vašeho psaní. Já naopak ve shodě se všemi velkými filosofy západoevropské tradice se domnívám, že člověku je přirozený obojí způsob myšlení, jak rozvažující tak intuitivní. Vy vlastně v sobě popíráte část lidské přirozenosti, protože objev myšlení, které překračuje své vlastní analytické možnosti popsali lidé již v antice a okouzlení tímto objevem vtělil Platón do osoby Sókratovy. Elementárním projevem soudnosti je intuice a tu má přece každý, i dítě od raného věku. Dá se zlepšovat výchovou ke kritickému myšlení. Nedá se učit přímo, ale paradoxně přes cvičení analytického myšlení. Proto moderní důraz na logiku ve vzdělání.
Možná jste toho, milý pane Poláčku, hodně načetl, ale nestačí číst a pamatovat si. Důležitý je rozbor čteného a dávání do souvislosti. Mnohdy tu pak pronášíte apodiktické soudy , které nesnesou malou změnu úhlu pohledu. Jenže Vernunft je právě schopnost sjednocovat více úhlů pohledu do nadhledu. Zjednodušeně řečeno "číst mezi řádky".
Takže buďto jste pane Poláčku obyčejný scholastik, který bere vědomosti od kusu a nedovede se přenést přes dogmata. Pak ovšem jsme tu na DR svědky Vašeho opožděného intelektuálního zrání před tím než sám v sobě objevíte Vernunft, protože povrchně načteného máte opravdu hodně. Svoji roli asi také hraje jiný způsob Vaší indoktrinace - žijete v Německu a média tam útočí na člověka trochu jinak než u nás. Je to znát i na některých vstupech pana Kolaříka.
Druhá možnost mne napadající je, že Vás nějaká neziskovka platí z "neznámých" zdrojů za zplaňování zdejších diskusí.
Zplaňováním rozumím například když zpochybňujete, zda média ovlivňují realitu. Načež pan Rusek Vám jemně, ale o to nezbytněji podrobně dokladuje vliv médií na realitu. Zpochybněním triviální pravdy (zpochybnit je možné všechno) nutíte protivníka psát epištoly, které píšete sám, ale v kterých se ztrácí původní myšlenka.
Ne že by v polemice nebylo nutné občas si vysvětlit základní pojmy, ale příliš dlouhé diskuse nikdo nečte, zvláště když se v nich opakují triviality.
Osobně bych byla ráda, kdyby pravda bylo to, co uvádím jako první možnost. V tom případě bych Vám ráda nabídla osobní pomoc, pokud byste ji považoval za dobré přijmout. Můj email je na DR uveden.
August 2, 2015 v 22.19
Demokracie – hledejme vinu u elit, nikoliv u obyčejných lidí
Prosím nepodsouvat! Děkuji. Toto nejsou moje postoje:
»Vy, pane Rusku, vycházíte ze dvou základních předpokladů, které jsou taktéž zcela obecně sdíleny, je na na obecně věřeno:
1. že politický systém demokracie je přesně tím, co o sobě tento politický systém sám tvrdí; a
2. že je tu přítomen jakýsi dobrý, zdravý, mravně čistý lid - a že jsou to právě a pouze "ti nahoře" (politici, kapitalisté, koncerny atd.atd.), které svým uzurpováním reálné moci tomuto lidu brání v tom, aby naplno vyžíval a užíval své ryzí humánní hodnoty a cíle.«
Pardon, ale opět jsme narazili na meze dialogu. Já jsem někdo toto řekl? Prosím, pokuste se pečlivěji rozlišovat, kde začínají vaše domněnky o názorech druhého a co kde skutečně tvrdí.
Současný systém vykazuje výraznou míru přetvářky a falše, takže bych nikdy neřekl, že tato demokracie je přesně tím, co o sobě tvrdí, navíc jsem to přece už rozporoval přímo bodem 1), protože stále nevíme, co to ta demokracie vlastně je.
V každém případě je to velmi dobré si to uvědomit, že jedna věc je demokracie na papíře a druhá věc je realita, tedy skutečnost, která se za demokracii jen vydává. Což jsou už docela jemné věci.
Podobně i bod 2. Zde jste mi také cosi podsunul. To, že často kritizuji jen velký kapitál neznamená, že si obyčejné občany, lid – chcete-li – nevhodně idealizuji. Určitě nikoliv.
Na druhé straně tramvaják řídí svoji tramvaj správně, i pokladní v Lidlu správně počítá peníze za kasou. Stejně jako kuchařka v jídelně či cigán s krumpáčem. Zde bych prostého občana nevinil. Opravdu ne. Těmto lidem nic vytknout nejde. V rámci jejich běžných možností.
Naopak vytknout mnohé jde těmto profesním skupinám:
• učitelům, zejména historie, žurnalistiky, logiky, politologie, filosofie, ekonomie, politologie atd.
• novinářům, zejména veřejnoprávních médií
• úředníkům ve státní správě
• rodičům, že vychovávají děti bez ideálů
• starým lidem, protože mají času dost, ale ztratili ideály...
– ale zejména ty dvě poslední skupiny berte spíše mimo kontext této diskuse (ať se to zbytečně nevětví).
»Vy, pane Rusku, vycházíte ze dvou základních předpokladů, které jsou taktéž zcela obecně sdíleny, je na na obecně věřeno:
1. že politický systém demokracie je přesně tím, co o sobě tento politický systém sám tvrdí; a
2. že je tu přítomen jakýsi dobrý, zdravý, mravně čistý lid - a že jsou to právě a pouze "ti nahoře" (politici, kapitalisté, koncerny atd.atd.), které svým uzurpováním reálné moci tomuto lidu brání v tom, aby naplno vyžíval a užíval své ryzí humánní hodnoty a cíle.«
Pardon, ale opět jsme narazili na meze dialogu. Já jsem někdo toto řekl? Prosím, pokuste se pečlivěji rozlišovat, kde začínají vaše domněnky o názorech druhého a co kde skutečně tvrdí.
Současný systém vykazuje výraznou míru přetvářky a falše, takže bych nikdy neřekl, že tato demokracie je přesně tím, co o sobě tvrdí, navíc jsem to přece už rozporoval přímo bodem 1), protože stále nevíme, co to ta demokracie vlastně je.
V každém případě je to velmi dobré si to uvědomit, že jedna věc je demokracie na papíře a druhá věc je realita, tedy skutečnost, která se za demokracii jen vydává. Což jsou už docela jemné věci.
Podobně i bod 2. Zde jste mi také cosi podsunul. To, že často kritizuji jen velký kapitál neznamená, že si obyčejné občany, lid – chcete-li – nevhodně idealizuji. Určitě nikoliv.
Na druhé straně tramvaják řídí svoji tramvaj správně, i pokladní v Lidlu správně počítá peníze za kasou. Stejně jako kuchařka v jídelně či cigán s krumpáčem. Zde bych prostého občana nevinil. Opravdu ne. Těmto lidem nic vytknout nejde. V rámci jejich běžných možností.
Naopak vytknout mnohé jde těmto profesním skupinám:
• učitelům, zejména historie, žurnalistiky, logiky, politologie, filosofie, ekonomie, politologie atd.
• novinářům, zejména veřejnoprávních médií
• úředníkům ve státní správě
• rodičům, že vychovávají děti bez ideálů
• starým lidem, protože mají času dost, ale ztratili ideály...
– ale zejména ty dvě poslední skupiny berte spíše mimo kontext této diskuse (ať se to zbytečně nevětví).
August 2, 2015 v 23.01
Humanizovat samotný základ společnosti – otevřít Pandořinu skříňku
Tady jsme zřejmě u samotného meritu věci, píšete:
» – V tomto smyslu, pane Rusku, nedá se nic dělat, ale propadáte (ovšem naprosto rozšířené) iluzi, že ten svět soukromé ekonomiky a kapitálu je možno nějakým způsobem ovládnout, tím že zavedeme "více demokracie".
To je skutečně naprosto zásadní omyl. Ještě jednou: jak známo, politika (a to i ta demokratická) je jak známo, jenom "umění možného". Ale to, co je či co není možné - to diktuje ekonomika, respektive kapitál.
Chceme-li tedy skutečně zásadně humanizovat náš svět, pak nám k tomu nijak nepostačí "demokratizovat politiku". My musíme humanizovat samotnou reálnou základnu života společnosti, tedy tu ekonomickou sféru. To ovšem nikdy nebude možné, když budeme setrvávat na onom "demokratickém" principu neomezené svobody soukromého vlastnictví a soukromého podnikání.«
* * *
Když tedy velkoryse přejdu váš oblíbený rétorický styl, kdy trvale zaměňujete své n á z o r y a žádnými fakty nedoložená soukromá t v r z e n í – přesněji pracovní h y p o t é z y – viz
»…propadáte (ovšem naprosto rozšířené) iluzi, že ten svět soukromé ekonomiky a kapitálu je možno nějakým způsobem ovládnout tím, že zavedeme "více demokracie"…«
za jakési objektivní pravdy, tak nemám větší problém s vámi souhlasit a směr vašich úvah mě velice zajímá.
Naopak s vaší větou: »Ale to, co je či co není možné – to diktuje ekonomika, respektive kapitál.« plně souhlasím.
Nu a jsme u samotného základu, kdy se můžeme či dokonce musíme dnes – po další spirále dějin – znovu pokusit zase o něco lépe a jasněji vyargumentovat, že opravdu, ale opravdu není v pořádku, aby jednotlivec mohl vlastnit třeba půl planety – což dnes, bohužel, čistě technicky či právnicky možné je – včetně nerostných zdrojů atd.
– Shodneme se zde?
Jinak nechápu, proč bychom se nemohli pohybovat v rámci stávající představy demokracie. I dnes platí řada věcí, o kterých se nediskutuje. Je to třeba Charta lidských práv, Charta práv dítěte atd., kdy se lidstvo prostě dohodlo. A správně a dobře.
Já nemám problém s tím představit si, že se uzákoní to, co se považuje za dobré a nutné – třeba právě určitá majetková omezení, která jsou zřejmě opravdu (?!) nutnou podmínkou pokroku v systému řízení společnosti. – Přičemž na názvu tohoto systému vlastně vlastně ani nezáleží, jde o to, jak je „dobrý“, jestli mi rozumíte… Jde o skutečnou povahu společenského zřízení.
A vy si samozřejmě plně uvědomujete, jakou Pandořinu skříňku tímto otevíráte, protože to znamená, že se musí určit nějaké hranice. A kdo ty hranice najde? Budete třeba mít dost odvahy (?) pokusit se zde načrtnout alespoň hrubé kontury toho problému, který jste zmínil?
Protože já si umím představit, buď úplný „zákaz“ soukromého kapitálu nad určitou částku, což si zase neumím představit prakticky. Od jaké částky? 10 milionů Kč? 100 milionů Kč? Nebo pak už jen úplný zákaz soukromého podnikání a zde by bylo možné ponechat jen nějaký způsob družstevního vlastnictví, firma by patřila nějakým způsobem zaměstnancům atd.
Zde jistě sám chápete, kde leží meze. Současný kapitalismus, kdy vedení firmy (jednotlivec nebo akcionáři) má maximální zájem na maximální ziskovosti, kdy se používají i nehumánní metody vůči zaměstnancům, kteří se někdy podobají otrokům, dává nepochybně vyšší ekonomický výkon, než by dala srovnatelná firma s mírnějšími přátelštějšími pracovními nároky (třeba firma družstevní). A jistě víte, že východní blok byl tzv. "uzbrojen".
Jinými slovy většina lidí chtěla před rokem 1989 plné regály zboží, což se jim dnes splnilo. Rubem je asi cca 30 % populace, kteří na to doplatili: Nepatří mezi "ekonomické" vítěze. Vítězové naopak obhajují dokola tezi o tom, že muselo dojít k diferenciaci, že lidé nejsou stejní, že jedni jsou schopní a druzí se více snaží, jsou schopnější. Jako kdyby jeden člověk neměl právo ani na 5 dolarů denně a jako kdyby bylo eticky v pořádku, že druhý má "nainvestováno" a i když spí, tak jeho majetek roste, protože si to skrze svoji inteligenci zaslouží.
Pasivní příjmy, nebo obecně extrémně vysoké příjmy, jsou vždy neetické a žádný člověk na ně nemá etické právo. Zde je nutné plně souhlasit s H. Balzacem, velkým znalcem lidských povah: „Za každým velkým majetkem lpí krev.“ – Shodneme se?
» – V tomto smyslu, pane Rusku, nedá se nic dělat, ale propadáte (ovšem naprosto rozšířené) iluzi, že ten svět soukromé ekonomiky a kapitálu je možno nějakým způsobem ovládnout, tím že zavedeme "více demokracie".
To je skutečně naprosto zásadní omyl. Ještě jednou: jak známo, politika (a to i ta demokratická) je jak známo, jenom "umění možného". Ale to, co je či co není možné - to diktuje ekonomika, respektive kapitál.
Chceme-li tedy skutečně zásadně humanizovat náš svět, pak nám k tomu nijak nepostačí "demokratizovat politiku". My musíme humanizovat samotnou reálnou základnu života společnosti, tedy tu ekonomickou sféru. To ovšem nikdy nebude možné, když budeme setrvávat na onom "demokratickém" principu neomezené svobody soukromého vlastnictví a soukromého podnikání.«
* * *
Když tedy velkoryse přejdu váš oblíbený rétorický styl, kdy trvale zaměňujete své n á z o r y a žádnými fakty nedoložená soukromá t v r z e n í – přesněji pracovní h y p o t é z y – viz
»…propadáte (ovšem naprosto rozšířené) iluzi, že ten svět soukromé ekonomiky a kapitálu je možno nějakým způsobem ovládnout tím, že zavedeme "více demokracie"…«
za jakési objektivní pravdy, tak nemám větší problém s vámi souhlasit a směr vašich úvah mě velice zajímá.
Naopak s vaší větou: »Ale to, co je či co není možné – to diktuje ekonomika, respektive kapitál.« plně souhlasím.
Nu a jsme u samotného základu, kdy se můžeme či dokonce musíme dnes – po další spirále dějin – znovu pokusit zase o něco lépe a jasněji vyargumentovat, že opravdu, ale opravdu není v pořádku, aby jednotlivec mohl vlastnit třeba půl planety – což dnes, bohužel, čistě technicky či právnicky možné je – včetně nerostných zdrojů atd.
– Shodneme se zde?
Jinak nechápu, proč bychom se nemohli pohybovat v rámci stávající představy demokracie. I dnes platí řada věcí, o kterých se nediskutuje. Je to třeba Charta lidských práv, Charta práv dítěte atd., kdy se lidstvo prostě dohodlo. A správně a dobře.
Já nemám problém s tím představit si, že se uzákoní to, co se považuje za dobré a nutné – třeba právě určitá majetková omezení, která jsou zřejmě opravdu (?!) nutnou podmínkou pokroku v systému řízení společnosti. – Přičemž na názvu tohoto systému vlastně vlastně ani nezáleží, jde o to, jak je „dobrý“, jestli mi rozumíte… Jde o skutečnou povahu společenského zřízení.
A vy si samozřejmě plně uvědomujete, jakou Pandořinu skříňku tímto otevíráte, protože to znamená, že se musí určit nějaké hranice. A kdo ty hranice najde? Budete třeba mít dost odvahy (?) pokusit se zde načrtnout alespoň hrubé kontury toho problému, který jste zmínil?
Protože já si umím představit, buď úplný „zákaz“ soukromého kapitálu nad určitou částku, což si zase neumím představit prakticky. Od jaké částky? 10 milionů Kč? 100 milionů Kč? Nebo pak už jen úplný zákaz soukromého podnikání a zde by bylo možné ponechat jen nějaký způsob družstevního vlastnictví, firma by patřila nějakým způsobem zaměstnancům atd.
Zde jistě sám chápete, kde leží meze. Současný kapitalismus, kdy vedení firmy (jednotlivec nebo akcionáři) má maximální zájem na maximální ziskovosti, kdy se používají i nehumánní metody vůči zaměstnancům, kteří se někdy podobají otrokům, dává nepochybně vyšší ekonomický výkon, než by dala srovnatelná firma s mírnějšími přátelštějšími pracovními nároky (třeba firma družstevní). A jistě víte, že východní blok byl tzv. "uzbrojen".
Jinými slovy většina lidí chtěla před rokem 1989 plné regály zboží, což se jim dnes splnilo. Rubem je asi cca 30 % populace, kteří na to doplatili: Nepatří mezi "ekonomické" vítěze. Vítězové naopak obhajují dokola tezi o tom, že muselo dojít k diferenciaci, že lidé nejsou stejní, že jedni jsou schopní a druzí se více snaží, jsou schopnější. Jako kdyby jeden člověk neměl právo ani na 5 dolarů denně a jako kdyby bylo eticky v pořádku, že druhý má "nainvestováno" a i když spí, tak jeho majetek roste, protože si to skrze svoji inteligenci zaslouží.
Pasivní příjmy, nebo obecně extrémně vysoké příjmy, jsou vždy neetické a žádný člověk na ně nemá etické právo. Zde je nutné plně souhlasit s H. Balzacem, velkým znalcem lidských povah: „Za každým velkým majetkem lpí krev.“ – Shodneme se?
Vážený pane Poláčku, píšete:
»Jinak řečeno: chceme-li zlepšit, umravnit politiku, musíme napřed umravnit samotného člověka, celou společnost. A k tomu nám opět nepomůže žádná demokracie. Naopak, demokracie neznamená nic jiného, nežli že lid obecný si může naplno vyžívat svou zpovykanost, a že mu v tom nikdo nemůže nijak bránit.
Změnit člověka k lepšímu, to v prvé řadě znamená přinutit ho k něčemu, co on sám (ve své stávající podobě) nechce. Pokud bychom měli čekat na to, až si tuto změnu člověk současnosti sám "demokraticky" odhlasuje, mohli bychom čekat donekonečna.«
Za prvé: Já vám pochopitelně rozumím, jak to myslíte. Rozumím, že když vidíte současnou podobu demokracie, když vidíte, jak malý zájem většina (!) lidí má o věci veřejné, jak málo je mezi lidmi idealismu, že máte potřebu takto uvažovat.
Na straně druhé si neumím představit, že by měl jeden člověk jen tak navrhovat pro ostatní – jen a pouze za pomocí násilí – lepší podobu společnosti. Ta vize, že někdo osvícený (nebo celá skupina) zavede násilím cosi lepšího, cosi vyššího a bude to tak dobré, že k tomu postupně celá společnost nějak doroste... Ne to nebude dobrý nápad.
Z vašich slov lze snadno rozpoznat, že sám sebe vyčleňujete z běžného davu a považujete se za cosi lepšího – pardon, ale tuto větu přece „normální“ člověk může vyslovit jen ve značné nadsázce. Nejsem si jistý, jak to myslíte:
»…musíme napřed umravnit samotného člověka, celou společnost…«
Protože vy nemůžete nikdy žádným teoretickým způsobem vyřešit otázku, KDY a KDE vznikne ta správná a kompetentní síla, která tu změnu – navíc násilnou, tedy nedemokratickou – bude moci/muset zajistit. Možná, pokud jste idealista se chcete spolehnout na vyšší moc. To je jediné etické řešení, které mě nyní napadá…
»Jinak řečeno: chceme-li zlepšit, umravnit politiku, musíme napřed umravnit samotného člověka, celou společnost. A k tomu nám opět nepomůže žádná demokracie. Naopak, demokracie neznamená nic jiného, nežli že lid obecný si může naplno vyžívat svou zpovykanost, a že mu v tom nikdo nemůže nijak bránit.
Změnit člověka k lepšímu, to v prvé řadě znamená přinutit ho k něčemu, co on sám (ve své stávající podobě) nechce. Pokud bychom měli čekat na to, až si tuto změnu člověk současnosti sám "demokraticky" odhlasuje, mohli bychom čekat donekonečna.«
Za prvé: Já vám pochopitelně rozumím, jak to myslíte. Rozumím, že když vidíte současnou podobu demokracie, když vidíte, jak malý zájem většina (!) lidí má o věci veřejné, jak málo je mezi lidmi idealismu, že máte potřebu takto uvažovat.
Na straně druhé si neumím představit, že by měl jeden člověk jen tak navrhovat pro ostatní – jen a pouze za pomocí násilí – lepší podobu společnosti. Ta vize, že někdo osvícený (nebo celá skupina) zavede násilím cosi lepšího, cosi vyššího a bude to tak dobré, že k tomu postupně celá společnost nějak doroste... Ne to nebude dobrý nápad.
Z vašich slov lze snadno rozpoznat, že sám sebe vyčleňujete z běžného davu a považujete se za cosi lepšího – pardon, ale tuto větu přece „normální“ člověk může vyslovit jen ve značné nadsázce. Nejsem si jistý, jak to myslíte:
»…musíme napřed umravnit samotného člověka, celou společnost…«
Protože vy nemůžete nikdy žádným teoretickým způsobem vyřešit otázku, KDY a KDE vznikne ta správná a kompetentní síla, která tu změnu – navíc násilnou, tedy nedemokratickou – bude moci/muset zajistit. Možná, pokud jste idealista se chcete spolehnout na vyšší moc. To je jediné etické řešení, které mě nyní napadá…
PM
že režim demokratického soupeření o moc je současně nástrojem občanské emancipace.
Příkladně od zneužívání kardinálního maxima křesťanské civilizace - touhy po naplnění slibu umravněného uspořádání světa, po naplnění naléhavého požadavku spravedlnosti.
Tato fascinující iluze je zdrojem mnohdy zavádějícího dojmu o možnosti konečného vyřešení lidského pocitu bezmocnosti.
Takový postoj byl starořeckým nekřesťanským demokratům cizí.....pokud se pamatuji.
Příkladně od zneužívání kardinálního maxima křesťanské civilizace - touhy po naplnění slibu umravněného uspořádání světa, po naplnění naléhavého požadavku spravedlnosti.
Tato fascinující iluze je zdrojem mnohdy zavádějícího dojmu o možnosti konečného vyřešení lidského pocitu bezmocnosti.
Takový postoj byl starořeckým nekřesťanským demokratům cizí.....pokud se pamatuji.
JP
August 3, 2015 v 12.39
Paní Švandová, v mém příspěvku do kterého jste se s takovou vehemencí opřela, jsem ovšem v žádném případě nehovořil o rozdílu mezi myšlením analytickým a intuitivním, nýbrž o rozdílu mezi myšlením pozitivisticko-předmětným na straně jedné, a mezi myšlením metafyzicky fundovaným, komplexním na straně druhé. To je právě ten rozdíl, který Hegel pojmově rozlišuje v rozdílném používání pro jedinou funkci či schopnost mozku - rozum. Hegel tedy na jedné straně hovoří o rozumu ve smyslu "Verstand", a ve zcela jiném smyslu o rozumu ve smyslu "Vernunft". A opravdu mi není naprosto nic známo o tom, že by čeština pro "rozum" měla k dispozici ještě nějaký další termín, který by umožnil natolik jednoznačné rozlišování jako v případu němčiny.
Snad byste si propříště měla dát poněkud více námahy s tím, vůbec pochopit o co se vlastně jedná, nežli se pustíte do velmi apodiktických soudů a odsudků ohledně dané věci.
S ohledem na to musím bohužel odmítnout i Vaši - bezpochyby upřímně míněnou - nabídku o Vaší nápomoci mému intelektu; napřed bych musel dospět k přesvědčení, že Vám nečiní zásadní obtíže ponořit se do opravdu hlubších (filozofických) témat, nežli bych zrovna u Vás začal hledat nějaké formy intelektuálního doučování.
Snad byste si propříště měla dát poněkud více námahy s tím, vůbec pochopit o co se vlastně jedná, nežli se pustíte do velmi apodiktických soudů a odsudků ohledně dané věci.
S ohledem na to musím bohužel odmítnout i Vaši - bezpochyby upřímně míněnou - nabídku o Vaší nápomoci mému intelektu; napřed bych musel dospět k přesvědčení, že Vám nečiní zásadní obtíže ponořit se do opravdu hlubších (filozofických) témat, nežli bych zrovna u Vás začal hledat nějaké formy intelektuálního doučování.
JP
Pane Rusku, pokud jsem Vám podsunul nějaké výklady Vašeho pojetí demokracie, které neodpovídají reálnému stavu, opravdu se hluboce omlouvám.
Můj dojem o Vašich názorech jsem získal 1. Vaším ocitováním oné - formální - sebedefinice demokracie, kdy jsem získal pocit, že se s touto definicí v podstatě ztotožňujete. A 2. z té skutečnosti, že s takovou vehemencí neustále trváte například na tom, aby ve volebním vysílání České televize dostaly naprosto stejnou a rovnou míru vysílacího času všechny politické subjekty bez ohledu na jejich relevanci - což je právě typicky formalistické pojetí demokracie.
Jestliže jsem se tedy skutečně zásadně mýlil ohledně Vašeho názoru na demokracii, tím spíše by mě zajímal Váš názor pravý. Mohl byste ho tu nějakým přehledným způsobem přiblížit? Asi v tomto smyslu:
- je demokracie v zásadě pozitivní politické uspořádání, či nikoli?
- je demokracie schopna vést společnost k lepším, progresivnějším humánním hodnotám, anebo jenom konzervuje stávají stav, anebo dokonce svádí společnost k neomezenému vyžívání hodnot negativních?
- pokud je demokracie v zásadě pozitivní, je její současný stav relativně přijatelný, anebo je (například kapitalismem) deformovaná tak, že je už jenom karikaturou sebe samé?
- pokud politický systém demokracie není v zásadě dobrý - čím ho nahradit?
Pokud byste tedy, pane Rusku, blíže objasnil Váš názor na demokracii, snad by se nám stalo ještě zřejmějším, kde se naše názory kryjí, a kde se rozcházejí.
---------------------------------------------
Nyní k jednotlivým bodům kritiky, které jste vyjádřil. Všeobecně: ano, Vaše kritika je bezpochyby legitimní, ty body které jste zmínil jsou bez jakýchkoli pochyb krajně problematické záležitosti, jejichž řešení (nakolik je vůbec možné) je až extrémně náročné, a jenom skutečně s maximálním nasazením všech - intelektuálních i společenských - sil a faktorů je možno alespoň trochu doufat, že by snad přece jenom bylo možno někdy nalézt jejich pozitivní vyřešení.
Takže, napřed k tomu ekonomickému systému, tj. kapitalismu a možnostem jeho omezení.
Máte plnou pravdu v tom, že kapitalismus nelze ovládnout prostě tím, že se mu postaví nějaké hranice. Tohle je klasická víra jedné části (radikální) levice, že kapitalismus je možné prostě jenom nějak "svázat", strčit do klece, a že pak už bude dobře, společnost bude pak moci svou ekonomiku pěstovat na základě vzájemné lásky a solidarity. - To jsou samozřejmě naprosto nesmyslné představy.
- Máte ostatně naprostou pravdu i v tom konstatování, že "čistě" kapitalisticky (tedy sociálně bezohledně) vedený podnik bude vždy efektivnější a tedy silnější, nežli podnik dejme tomu družstevně vedený, tedy sociálně ohleduplný. - Proto se také nelze oddávat iluzi, že kapitalismus by bylo možno porazit prostě rozvojem družstevnictví.
Ptáte se, pane Rusku, zda bych měl "odvahu" nastínit mou vlastní představu, jak by bylo možno přece jenom kapitalismus omezit respektive ovládnout.
Tady nejde o odvahu, pane Rusku - problém je v tom, že takovéto řešení po ruce v tuto chvíli ještě nemáme. A nemá ho vůbec nikdo. I když někteří věří, že ho mají - ale jejich recepty a modely opravdu nebudí dojem, že by v reálné praxi mohly fungovat.
V podstatě jediným našim východiskem v současné době je to, že my už víme, jaké modely n e fungují. I když fungovat vlastně měly.
Takže, jenom velice všeobecně:
tzv. "svobodný trh" sice (doposud) ekonomicky funguje, ale jeho nevyhnutelným důsledkem je kapitalismus, se vším co s tím souvisí;
socialismus respektive komunismus, který měl tento kapitalismus historicky nahradit, selhal právě proto, že eliminoval onen volný trh, tj. spontánní a autentické ekonomické vztahy;
do budoucna se tedy jedinou možnou zbývající cestou jeví právě nalezení nějaké funkční s y n t é z y mezi oběma těmito jednostrannými modely - tedy syntézy volného trhu a principů "obecného blaha". Jakým konkrétním způsobem - jak řečeno, právě tohle je otázka všech otázek.
-----------------------
Co se pak toho týče, jakým způsobem "navrhnout" nějakou lepší společnost, a jestli s takovouto ideou může přijít jeden jediný člověk, a "nadiktovat" tuto svou myšlenku ostatním:
já znovu a znovu zdůrazňuji, že dokonce ani takový bezpochyby vynikající jednotlivec jako třeba Ježíš Kristus ve skutečnosti "nespadl s nebe". Jeho učení se mohlo prosadit jenom a jedině proto, že k tomu v oné době už nazrály příhodné dějinné, společenské podmínky.
Zásadní otázkou dneška je: nazrály už - někde v podhoubí společenského nevědomí - už faktory pro takovou zásadní proměnu společnosti a jejího hodnotového systému, anebo ne?
Jestliže ne - pak máme smůlu. Pak to jediné, čeho můžeme dosáhnout, je že můžeme vytvářet myšlenkové projekty budoucí, lepší společnosti - ale k realizaci těchto myšlenek dojde až někdy v daleké budoucnosti.
Pokud ano - pak naše šance přece jen poněkud stoupají, že i my se dožijeme ještě alespoň určitých změn, nebo přinejmenším společenského a duchovního pohybu k těmto změnám směřujícího.
Můj dojem o Vašich názorech jsem získal 1. Vaším ocitováním oné - formální - sebedefinice demokracie, kdy jsem získal pocit, že se s touto definicí v podstatě ztotožňujete. A 2. z té skutečnosti, že s takovou vehemencí neustále trváte například na tom, aby ve volebním vysílání České televize dostaly naprosto stejnou a rovnou míru vysílacího času všechny politické subjekty bez ohledu na jejich relevanci - což je právě typicky formalistické pojetí demokracie.
Jestliže jsem se tedy skutečně zásadně mýlil ohledně Vašeho názoru na demokracii, tím spíše by mě zajímal Váš názor pravý. Mohl byste ho tu nějakým přehledným způsobem přiblížit? Asi v tomto smyslu:
- je demokracie v zásadě pozitivní politické uspořádání, či nikoli?
- je demokracie schopna vést společnost k lepším, progresivnějším humánním hodnotám, anebo jenom konzervuje stávají stav, anebo dokonce svádí společnost k neomezenému vyžívání hodnot negativních?
- pokud je demokracie v zásadě pozitivní, je její současný stav relativně přijatelný, anebo je (například kapitalismem) deformovaná tak, že je už jenom karikaturou sebe samé?
- pokud politický systém demokracie není v zásadě dobrý - čím ho nahradit?
Pokud byste tedy, pane Rusku, blíže objasnil Váš názor na demokracii, snad by se nám stalo ještě zřejmějším, kde se naše názory kryjí, a kde se rozcházejí.
---------------------------------------------
Nyní k jednotlivým bodům kritiky, které jste vyjádřil. Všeobecně: ano, Vaše kritika je bezpochyby legitimní, ty body které jste zmínil jsou bez jakýchkoli pochyb krajně problematické záležitosti, jejichž řešení (nakolik je vůbec možné) je až extrémně náročné, a jenom skutečně s maximálním nasazením všech - intelektuálních i společenských - sil a faktorů je možno alespoň trochu doufat, že by snad přece jenom bylo možno někdy nalézt jejich pozitivní vyřešení.
Takže, napřed k tomu ekonomickému systému, tj. kapitalismu a možnostem jeho omezení.
Máte plnou pravdu v tom, že kapitalismus nelze ovládnout prostě tím, že se mu postaví nějaké hranice. Tohle je klasická víra jedné části (radikální) levice, že kapitalismus je možné prostě jenom nějak "svázat", strčit do klece, a že pak už bude dobře, společnost bude pak moci svou ekonomiku pěstovat na základě vzájemné lásky a solidarity. - To jsou samozřejmě naprosto nesmyslné představy.
- Máte ostatně naprostou pravdu i v tom konstatování, že "čistě" kapitalisticky (tedy sociálně bezohledně) vedený podnik bude vždy efektivnější a tedy silnější, nežli podnik dejme tomu družstevně vedený, tedy sociálně ohleduplný. - Proto se také nelze oddávat iluzi, že kapitalismus by bylo možno porazit prostě rozvojem družstevnictví.
Ptáte se, pane Rusku, zda bych měl "odvahu" nastínit mou vlastní představu, jak by bylo možno přece jenom kapitalismus omezit respektive ovládnout.
Tady nejde o odvahu, pane Rusku - problém je v tom, že takovéto řešení po ruce v tuto chvíli ještě nemáme. A nemá ho vůbec nikdo. I když někteří věří, že ho mají - ale jejich recepty a modely opravdu nebudí dojem, že by v reálné praxi mohly fungovat.
V podstatě jediným našim východiskem v současné době je to, že my už víme, jaké modely n e fungují. I když fungovat vlastně měly.
Takže, jenom velice všeobecně:
tzv. "svobodný trh" sice (doposud) ekonomicky funguje, ale jeho nevyhnutelným důsledkem je kapitalismus, se vším co s tím souvisí;
socialismus respektive komunismus, který měl tento kapitalismus historicky nahradit, selhal právě proto, že eliminoval onen volný trh, tj. spontánní a autentické ekonomické vztahy;
do budoucna se tedy jedinou možnou zbývající cestou jeví právě nalezení nějaké funkční s y n t é z y mezi oběma těmito jednostrannými modely - tedy syntézy volného trhu a principů "obecného blaha". Jakým konkrétním způsobem - jak řečeno, právě tohle je otázka všech otázek.
-----------------------
Co se pak toho týče, jakým způsobem "navrhnout" nějakou lepší společnost, a jestli s takovouto ideou může přijít jeden jediný člověk, a "nadiktovat" tuto svou myšlenku ostatním:
já znovu a znovu zdůrazňuji, že dokonce ani takový bezpochyby vynikající jednotlivec jako třeba Ježíš Kristus ve skutečnosti "nespadl s nebe". Jeho učení se mohlo prosadit jenom a jedině proto, že k tomu v oné době už nazrály příhodné dějinné, společenské podmínky.
Zásadní otázkou dneška je: nazrály už - někde v podhoubí společenského nevědomí - už faktory pro takovou zásadní proměnu společnosti a jejího hodnotového systému, anebo ne?
Jestliže ne - pak máme smůlu. Pak to jediné, čeho můžeme dosáhnout, je že můžeme vytvářet myšlenkové projekty budoucí, lepší společnosti - ale k realizaci těchto myšlenek dojde až někdy v daleké budoucnosti.
Pokud ano - pak naše šance přece jen poněkud stoupají, že i my se dožijeme ještě alespoň určitých změn, nebo přinejmenším společenského a duchovního pohybu k těmto změnám směřujícího.
JP
Bohužel, pane Petrasku, musím Vám v dané záležitosti opět oponovat.
- Ostatně, i ta Vaše vlastní formulace "starořeckým nekřesťanským demokratům" může vybuzovat určité asociace, které - dozajista nechtěně - mohou odhalovat daleko více z pravého charakteru této demokracie, než původně bylo zamýšleno.
Ano, jde o to, že samotná demokracie je zcela prostá jakékoli obsahové zátěže - totiž jakýchkoli skutečných hodnot. Ať těch křesťanských, nebo jakýchkoli jiných. Demokracie je čirý mechanismus, nic víc.
Ta a n t i c k á demokracie - a musím to připomínat znovu a znovu - profitovala ovšem ze specifického kulturního a duchovního prostředí samotné antiky.
A toto kulturní a duchovní prostředí, to bylo právě n a o p a k vším jiným, nežli nějakou rezignací na veškeré všeobecně platné, závazné pravdy. Představa univerza jakožto v podstatě duchovní entity generující, a zároveň garantující všezahrnující kosmickou (a tedy i pozemskou) harmonii, svět bohů toto dokonalé univerzum reprezentujícími a spravujícími; a nakonec i svět zákonů, které nebyly - ve svém prapůvodu - pouze nahodilým dílem lidským, nýbrž spojením s prapůvodním, mýtickým počátkem veškerého lidstva - to všechno ve svém souhrnu vytvářelo soubor nezpochybnitelných, metafyzických pravd a hodnot, ke kterým se upíral tehdejší člověk.
Demokracie tedy vstupovala do toho světa - a jak řečeno profitovala z něj, anebo by se také dalo říci, cizopasila na něm.
Tento zásadní rozdíl je možno spatřovat právě na současné podobě demokracie - ta se svým apriorním totálním relativismem nejenže žádné všeobecně závazné hodnoty nevytváří, nýbrž vede fakticky k hodnotovému i duchovnímu nihilismu.
Kde je od počátku jako nejvyšší pravda vyhlášeno, že žádná pravda neexistuje - tam prostě už není o čem hovořit. Není o čem vést jakoukoli závažnou intelektuální disputaci - všechno nakonec končí u toho, že každý má prostě svůj vlastní názor. Není nic, co by diskusi mohlo posunout někam dále, a hlavně výše.
Opakuji ještě jednou: ten antický svět byl zcela jiný. A i když do něho - někdy - vstoupila demokracie, pak tato demokracie mohla žít právě z toho, že zde platil obecný konsens přinejmenším o m o ž n o s t i existence takovýchto "nejvyšších pravd". Bylo zde tedy pozitivní napětí mezi předpokladem existence takovýchto nejvyšších, závazných pravd - a mezi (demokraticky) otevřenými cestami jejich hledání.
Ale toto pozitivní, tvůrčí napětí mohlo existovat - opakuji ještě jednou - právě a jenom proto, že zde zároveň byl přítomen i ten moment nezpochybnitelných, závazných pravd nejvyšší kategorie.
Takovéto tvůrčí napětí však soudobá - liberalistická - demokracie nevytváří, a vytvořit nemůže. Neboť, jak řečeno, jejím základním principem je naprostý relativismus, který spolehlivě rozbíjí nejen ony nadčasové pravdy, nýbrž i jakékoli směřování k pravdě vůbec.
- Ostatně, i ta Vaše vlastní formulace "starořeckým nekřesťanským demokratům" může vybuzovat určité asociace, které - dozajista nechtěně - mohou odhalovat daleko více z pravého charakteru této demokracie, než původně bylo zamýšleno.
Ano, jde o to, že samotná demokracie je zcela prostá jakékoli obsahové zátěže - totiž jakýchkoli skutečných hodnot. Ať těch křesťanských, nebo jakýchkoli jiných. Demokracie je čirý mechanismus, nic víc.
Ta a n t i c k á demokracie - a musím to připomínat znovu a znovu - profitovala ovšem ze specifického kulturního a duchovního prostředí samotné antiky.
A toto kulturní a duchovní prostředí, to bylo právě n a o p a k vším jiným, nežli nějakou rezignací na veškeré všeobecně platné, závazné pravdy. Představa univerza jakožto v podstatě duchovní entity generující, a zároveň garantující všezahrnující kosmickou (a tedy i pozemskou) harmonii, svět bohů toto dokonalé univerzum reprezentujícími a spravujícími; a nakonec i svět zákonů, které nebyly - ve svém prapůvodu - pouze nahodilým dílem lidským, nýbrž spojením s prapůvodním, mýtickým počátkem veškerého lidstva - to všechno ve svém souhrnu vytvářelo soubor nezpochybnitelných, metafyzických pravd a hodnot, ke kterým se upíral tehdejší člověk.
Demokracie tedy vstupovala do toho světa - a jak řečeno profitovala z něj, anebo by se také dalo říci, cizopasila na něm.
Tento zásadní rozdíl je možno spatřovat právě na současné podobě demokracie - ta se svým apriorním totálním relativismem nejenže žádné všeobecně závazné hodnoty nevytváří, nýbrž vede fakticky k hodnotovému i duchovnímu nihilismu.
Kde je od počátku jako nejvyšší pravda vyhlášeno, že žádná pravda neexistuje - tam prostě už není o čem hovořit. Není o čem vést jakoukoli závažnou intelektuální disputaci - všechno nakonec končí u toho, že každý má prostě svůj vlastní názor. Není nic, co by diskusi mohlo posunout někam dále, a hlavně výše.
Opakuji ještě jednou: ten antický svět byl zcela jiný. A i když do něho - někdy - vstoupila demokracie, pak tato demokracie mohla žít právě z toho, že zde platil obecný konsens přinejmenším o m o ž n o s t i existence takovýchto "nejvyšších pravd". Bylo zde tedy pozitivní napětí mezi předpokladem existence takovýchto nejvyšších, závazných pravd - a mezi (demokraticky) otevřenými cestami jejich hledání.
Ale toto pozitivní, tvůrčí napětí mohlo existovat - opakuji ještě jednou - právě a jenom proto, že zde zároveň byl přítomen i ten moment nezpochybnitelných, závazných pravd nejvyšší kategorie.
Takovéto tvůrčí napětí však soudobá - liberalistická - demokracie nevytváří, a vytvořit nemůže. Neboť, jak řečeno, jejím základním principem je naprostý relativismus, který spolehlivě rozbíjí nejen ony nadčasové pravdy, nýbrž i jakékoli směřování k pravdě vůbec.
August 3, 2015 v 14.58
Schema ovládaní společnosti – média, píár agentury, občan, vláda…
Ještě než si vaše nové poznámky v klidu přečtu a budu se snažit udržet i svůj dialog přes tak mnoho slov u podstaty, tak zkuste přece jen pohlédnout na následující schema. Možná byste si mohl rozšířit obzor i tímto směrem a netrvat tak sveřepě na tom, že média hrají jen vedlejší podružnou roli. Určitě nehrají:
http://www.casodej.cz/media.jpg
Můžete to schema okomentovat z vašeho úhlu pohledu?
Protože i kdybyste byl schopen navrhnout do detailu a zcela konkrétně lepší řízení společnosti, tak stále vám bude chybět to podstatné: JAK tu vizi zrealizovat, protože tento stávající systém – n i k o l i v v á š nový systém – řízení společnosti všem, kdo jsou na vrcholu pyramidy konexí, peněz a moci v y h o v u j e a dobrovolně se jej nevzdají.
A vyhovuje nejen těm, kdo jsou nahoře, ale i těm, kdo jsou těsně pod nimi, protože ti nahoře je svými penězi a zakázkami živí. A tak můžeme jít patro za patrem dolů, až skončíme u dveří restaurace IV. cenové, kde už můžete mít pravdu i na 100 % a stejně vám nikdo neuvěří ani nos mezi očima, respektive nezměníte vůbec nic. Pokud...
Pokud nebudete mít za sebou někoho, komu se budete hodit do krámu. Tak se někomu do krámu hodil i Hitler. Hitler by nezměnil nic, pokud by za ním nestál masivní velkokapitál. Německý, ale i zahraniční:
»Pool uvádí, že nacisty financovala i řada zahraničních "sponzorů". Peníze přicházely z Belgie, Československa, Finska, Francie, Holandska, Itálie, Maďarska, Rakouska, Švýcarska, Švédska, USA a Velké Británie. Stejně jako rostla strana a její výdaje, rostla i výše příspěvků. (…) A později k největším domácím mecenášům NSDAP patřili průmyslníci Thyssen, Bosch, von Siemens či Krupp von Bohlen und Halbach…«
Zdroj: http://kultura.zpravy.idnes.cz/james-pool-zajimave-popsal-kdo-financoval-hitlera-fvq-/literatura.aspx?c=981116_231412_literatura_luk
V tom schematu vidíte kruhy různé velikosti, to je míra vlivu a významu.
Toto je realita našeho světa. Z toho je nutné vyjít.
A ještě druhá velmi podstatná věc:
I kdybyste měl ve všem pravdu, tak váš systém nezavedete ani zítra ani pozítří. Do té doby tu bude to, co máme dnes. Tato podoba demokracie.
Můžete mi jasně odpovědět, proč by nemělo být dobré se pokusit to, co dnes funguje, i když s chybami, vylepšit?
Opakujete, že tento systém vylepšit nejde, že je to marné, že je to kříšení mrtvoly.
Snažit se do detailu pochopit stávající systém, pochopit jaký je rozdíl mezi ideály demokracie (možná opravdu fungují jen v malých obcích, kde fungují výše v diskusi zmíněné "démy"), kde už ideály nefungují a v jakém systému přesně žijeme, vidět to bez příkras – to je přece skvělým úkolem každého poctivého myslitele, který má zájem na lepší podobě polis.
OPAKUJI: I když někdy, snad, možná, budeme mít lepší verzi řízení společnosti, tak než ji někdo přesně navrhne, než se podaří ji realizovat, tak uplyne opravdu hodně vody. A my prostě nemáme tolik času a prostoru, abychom si mohli dovolit nevylepšovat ten systém, který funguje dnes.
Protože může fungovat lépe. Prostě může. A i vy si vybíráte, na které straně pomyslné barikády stojíte, vážený pane Poláčku.
http://www.casodej.cz/media.jpg
Můžete to schema okomentovat z vašeho úhlu pohledu?
Protože i kdybyste byl schopen navrhnout do detailu a zcela konkrétně lepší řízení společnosti, tak stále vám bude chybět to podstatné: JAK tu vizi zrealizovat, protože tento stávající systém – n i k o l i v v á š nový systém – řízení společnosti všem, kdo jsou na vrcholu pyramidy konexí, peněz a moci v y h o v u j e a dobrovolně se jej nevzdají.
A vyhovuje nejen těm, kdo jsou nahoře, ale i těm, kdo jsou těsně pod nimi, protože ti nahoře je svými penězi a zakázkami živí. A tak můžeme jít patro za patrem dolů, až skončíme u dveří restaurace IV. cenové, kde už můžete mít pravdu i na 100 % a stejně vám nikdo neuvěří ani nos mezi očima, respektive nezměníte vůbec nic. Pokud...
Pokud nebudete mít za sebou někoho, komu se budete hodit do krámu. Tak se někomu do krámu hodil i Hitler. Hitler by nezměnil nic, pokud by za ním nestál masivní velkokapitál. Německý, ale i zahraniční:
»Pool uvádí, že nacisty financovala i řada zahraničních "sponzorů". Peníze přicházely z Belgie, Československa, Finska, Francie, Holandska, Itálie, Maďarska, Rakouska, Švýcarska, Švédska, USA a Velké Británie. Stejně jako rostla strana a její výdaje, rostla i výše příspěvků. (…) A později k největším domácím mecenášům NSDAP patřili průmyslníci Thyssen, Bosch, von Siemens či Krupp von Bohlen und Halbach…«
Zdroj: http://kultura.zpravy.idnes.cz/james-pool-zajimave-popsal-kdo-financoval-hitlera-fvq-/literatura.aspx?c=981116_231412_literatura_luk
V tom schematu vidíte kruhy různé velikosti, to je míra vlivu a významu.
Toto je realita našeho světa. Z toho je nutné vyjít.
A ještě druhá velmi podstatná věc:
I kdybyste měl ve všem pravdu, tak váš systém nezavedete ani zítra ani pozítří. Do té doby tu bude to, co máme dnes. Tato podoba demokracie.
Můžete mi jasně odpovědět, proč by nemělo být dobré se pokusit to, co dnes funguje, i když s chybami, vylepšit?
Opakujete, že tento systém vylepšit nejde, že je to marné, že je to kříšení mrtvoly.
Snažit se do detailu pochopit stávající systém, pochopit jaký je rozdíl mezi ideály demokracie (možná opravdu fungují jen v malých obcích, kde fungují výše v diskusi zmíněné "démy"), kde už ideály nefungují a v jakém systému přesně žijeme, vidět to bez příkras – to je přece skvělým úkolem každého poctivého myslitele, který má zájem na lepší podobě polis.
OPAKUJI: I když někdy, snad, možná, budeme mít lepší verzi řízení společnosti, tak než ji někdo přesně navrhne, než se podaří ji realizovat, tak uplyne opravdu hodně vody. A my prostě nemáme tolik času a prostoru, abychom si mohli dovolit nevylepšovat ten systém, který funguje dnes.
Protože může fungovat lépe. Prostě může. A i vy si vybíráte, na které straně pomyslné barikády stojíte, vážený pane Poláčku.
August 3, 2015 v 15.24
Zásadní reforma demokracie je nutná – nejde o osobní existenciální krizi
»…od zneužívání kardinálního maxima křesťanské civilizace – touhy po naplnění slibu umravněného uspořádání světa, po naplnění naléhavého požadavku spravedlnosti.
Tato fascinující iluze je zdrojem mnohdy zavádějícího dojmu o možnosti konečného vyřešení lidského pocitu bezmocnosti.«
Netuším, zda jste si to uvědomil, vážený pane Petrasku, ale připadne mi, že jste se vrátil k tomu, o čem mluvil ve svém textu "Na dvoře theatrum mundi" pan Přibáň.
Ale snad se shodneme, že vývoj a pokrok společnosti přece jen existuje, že ani tato podoba a aktuální stav demokracie není konečná stanice – byť každý z nás je před velikostí Vesmíru, existenciální samotou zcela sám a nahý a žádné reformy demokracie to zřejmě nikdy nezmění.
Myslím, že pan Přibáň udělal velký argumentační faul (znovu se pokusím formulovat kritiku) – i to jasně čtu mezi jeho řádky – že hlavní aktéry snah o reformu společnosti vidí spíše u pochybných individuí, které navíc řeší výše zmíněné osobní existenciální pocity snahou reformovat celou společnost.
Pochopitelně ten, kdo je na vrcholu pyramidy moci asi nebude mít motivaci řešit své existenciální problémy skrze potřebnou reformu celé společnosti.
Možná však pro něj bude geopoliticky výhodnější do 5 let přepadnout 7 zemí, jak v roce 2007 řekl generál Wesley Clark
– viz Youtube, zásadní odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=an3A3hRA8_M –,
aby se masy muslimů daly do pohybu a zaplavily cíleně Evropu.
Kultivovaná stará Evropa bude mezi tím vést dialog – jak se dalo očekávat – kolik imigrantů přijmout dnes, kolik zítra a co s nimi a kdo je či není xenofob. Možná je to přitom plán, který někomu a něčemu slouží… Samo od sebe to jistě není.
A jaký je aktuální stav naší demokracie? Tedy vlády lidu? Na Slovensku v Gabčíkovu 97 % občanů hlasovalo, že odmítají, aby jejich slovenská vláda pomohla Rakušanům a umístila k nim rakouské přebytky imigrantů. Slovenská vláda řekla, že referendum bude ignorovat, jejich hlas nemá na nic vliv.
»Slovensko se zavázalo poskytnout ubytovací kapacity pro 500 lidí, kteří žádají o azyl v Rakousku a pobývají v přeplněném táboře Traiskirchen. Memorandum o jejich dočasném ubytování podepsali ministři vnitra obou zemí 21. července ve Vídni.«
Více zde:
http://zpravy.idnes.cz/referendum-o-uprchlicich-v-gabcikovu-dsj-/zahranicni.aspx?c=A150802_070645_zahranicni_cen
Proč to Slovenská vláda dělá, zatím nevíme.
Tato fascinující iluze je zdrojem mnohdy zavádějícího dojmu o možnosti konečného vyřešení lidského pocitu bezmocnosti.«
Netuším, zda jste si to uvědomil, vážený pane Petrasku, ale připadne mi, že jste se vrátil k tomu, o čem mluvil ve svém textu "Na dvoře theatrum mundi" pan Přibáň.
Ale snad se shodneme, že vývoj a pokrok společnosti přece jen existuje, že ani tato podoba a aktuální stav demokracie není konečná stanice – byť každý z nás je před velikostí Vesmíru, existenciální samotou zcela sám a nahý a žádné reformy demokracie to zřejmě nikdy nezmění.
Myslím, že pan Přibáň udělal velký argumentační faul (znovu se pokusím formulovat kritiku) – i to jasně čtu mezi jeho řádky – že hlavní aktéry snah o reformu společnosti vidí spíše u pochybných individuí, které navíc řeší výše zmíněné osobní existenciální pocity snahou reformovat celou společnost.
Pochopitelně ten, kdo je na vrcholu pyramidy moci asi nebude mít motivaci řešit své existenciální problémy skrze potřebnou reformu celé společnosti.
Možná však pro něj bude geopoliticky výhodnější do 5 let přepadnout 7 zemí, jak v roce 2007 řekl generál Wesley Clark
– viz Youtube, zásadní odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=an3A3hRA8_M –,
aby se masy muslimů daly do pohybu a zaplavily cíleně Evropu.
Kultivovaná stará Evropa bude mezi tím vést dialog – jak se dalo očekávat – kolik imigrantů přijmout dnes, kolik zítra a co s nimi a kdo je či není xenofob. Možná je to přitom plán, který někomu a něčemu slouží… Samo od sebe to jistě není.
A jaký je aktuální stav naší demokracie? Tedy vlády lidu? Na Slovensku v Gabčíkovu 97 % občanů hlasovalo, že odmítají, aby jejich slovenská vláda pomohla Rakušanům a umístila k nim rakouské přebytky imigrantů. Slovenská vláda řekla, že referendum bude ignorovat, jejich hlas nemá na nic vliv.
»Slovensko se zavázalo poskytnout ubytovací kapacity pro 500 lidí, kteří žádají o azyl v Rakousku a pobývají v přeplněném táboře Traiskirchen. Memorandum o jejich dočasném ubytování podepsali ministři vnitra obou zemí 21. července ve Vídni.«
Více zde:
http://zpravy.idnes.cz/referendum-o-uprchlicich-v-gabcikovu-dsj-/zahranicni.aspx?c=A150802_070645_zahranicni_cen
Proč to Slovenská vláda dělá, zatím nevíme.
PM
August 3, 2015 v 17.28
Mně nejde pane Poláčku o zpochybňování civilizačního pokroku
kterého se nám dostalo na základě křesťanství, ale o jeho prohloubení pomocí demokracie, která je - vašimi slovy ... zcela prostá jakékoli obsahové zátěže totiž jakýchkoli skutečných hodnot. Ať těch křesťanských, nebo jakýchkoli jiných. Demokracie je čirý mechanismus, nic víc.
A otupit úskalí které skrývá - vašimi slovy.....současná podoba demokracie, která se svým apriorním totálním relativismem nejenže žádné všeobecně závazné hodnoty nevytváří, nýbrž vede fakticky k hodnotovému i duchovnímu nihilismu.
Jde mi stejně jako vám o otázku jak reaktivovat ony závazné hodnoty, která křesťanská civilizace zatím skrývá.
A otupit úskalí které skrývá - vašimi slovy.....současná podoba demokracie, která se svým apriorním totálním relativismem nejenže žádné všeobecně závazné hodnoty nevytváří, nýbrž vede fakticky k hodnotovému i duchovnímu nihilismu.
Jde mi stejně jako vám o otázku jak reaktivovat ony závazné hodnoty, která křesťanská civilizace zatím skrývá.
V obecné němčině mají slova Verstandt a Vernunft stejný význam - rozum. Ve filosofické, díky Kantovi, nikoli. Významové rozlišení a charakterizace ruzumu je tématem stěžejního díla Immanuela Kanta Kritik der reiner Vernunft. Na Kanta navázal Hegel. Ano Hegel charakterizuje Vernunft jako komplexní, spekulativní, rozum druhého stupně a podobně, ale přitom pořád mluví o lidském rozumu, jehož je Vernunft přirozenou a neodmyslitelnou součástí. Takže stále nemohu souhlasit s tím,co jste napsal výše
" Naše "přirozené" myšlení je v podstatě naprosto bezezbytku tím myšlením prvního stupně: je to získávání faktů, informací, a jakési prvotní porovnávání a hodnocení těchto holých faktů."
Jenže naše přirozené myšlení se zakládá na souhře obou stupňů rozumu. Tak teprve vzniká rozumění. A rozumění se prohlubuje učením. Vzdělání je pro rozvinutí obou součástí rozumu podstatné. Pane Poláčku, můžeme tu do nekonečna diskutovat o nuancích pojmů rozvažování a rozum (či spekulativní rozum či lidově intuice), a můžeme popsat spoustu místa a ztratit nit.
Šlo mi ale o to, že když přirozenost člověka takhle omezujete a o možnostech vzdělání pochybujete, pak si sám před sebou zavíráte dveře k možnosti "nového" člověka, bez kterého zase nebude ten "nový svět". Jak tu napsali pan Rusek a Petrásek, musíte si vybrat, buď se smířit, že uspořádání společnosti je neustále v rekonstrukci a my na něm stále musíme pracovat, aby se nám obrazně "nezřítilo na hlavu", anebo budeme vymýšlet ideální uspořádání společnosti, které se v praxi nějak zvrhne jako ten náš předlistopadový režim. Upřímně řečeno je zapotřebí obojího, takže Vám nechci brát vítr z plachet.
Já nikoho nechci poučovat z filosofie, sama jsem spíše jen samouk, ale připadlo mi, že možná budete potřebovat účast. Vzal jste si na sebe těžký úkol.
" Naše "přirozené" myšlení je v podstatě naprosto bezezbytku tím myšlením prvního stupně: je to získávání faktů, informací, a jakési prvotní porovnávání a hodnocení těchto holých faktů."
Jenže naše přirozené myšlení se zakládá na souhře obou stupňů rozumu. Tak teprve vzniká rozumění. A rozumění se prohlubuje učením. Vzdělání je pro rozvinutí obou součástí rozumu podstatné. Pane Poláčku, můžeme tu do nekonečna diskutovat o nuancích pojmů rozvažování a rozum (či spekulativní rozum či lidově intuice), a můžeme popsat spoustu místa a ztratit nit.
Šlo mi ale o to, že když přirozenost člověka takhle omezujete a o možnostech vzdělání pochybujete, pak si sám před sebou zavíráte dveře k možnosti "nového" člověka, bez kterého zase nebude ten "nový svět". Jak tu napsali pan Rusek a Petrásek, musíte si vybrat, buď se smířit, že uspořádání společnosti je neustále v rekonstrukci a my na něm stále musíme pracovat, aby se nám obrazně "nezřítilo na hlavu", anebo budeme vymýšlet ideální uspořádání společnosti, které se v praxi nějak zvrhne jako ten náš předlistopadový režim. Upřímně řečeno je zapotřebí obojího, takže Vám nechci brát vítr z plachet.
Já nikoho nechci poučovat z filosofie, sama jsem spíše jen samouk, ale připadlo mi, že možná budete potřebovat účast. Vzal jste si na sebe těžký úkol.
??
Jsem zvedav, kteri humanisticti bombardaci (nemuzu pouzit jmeno, ted se za ne plati 30 000 Kc) zacnou opet vysvetlovat xenofobum a rasistum, ze neni cas resit priciny, ale je nutno prijmout dalsi uprchliky. Ted, kdy po rozhodnuti naseho nejlepsiho a nejdemokratictejsiho spojence muzeme ocekavat dalsi miliony uprchliku. Pokud se ovsem prokaze, ze USA do nakladu na bombardovani zapocitali i miliardove odskodneni pro uprchliky pak se tem "Myvsichnijsmezatuhumanitarnikrizi zodpovedni." predem omlouvam.
"http://www.lidovky.cz/zvrat-v-americke-taktice-usa-uderi-na-dzihadisty-bez-ohledu-na-vojsko-asadova-rezimu-g3i-/zpravy-svet.aspx?c=A150803_120333_ln_zahranici_msl"
"http://www.lidovky.cz/zvrat-v-americke-taktice-usa-uderi-na-dzihadisty-bez-ohledu-na-vojsko-asadova-rezimu-g3i-/zpravy-svet.aspx?c=A150803_120333_ln_zahranici_msl"
I kdyz,pokud budete Syran, uspokoji vas americke dolary za dite roztrhane americkou bombou ? Ale mozna jsou ty bomby od nositele Nobelovy ceny miru Obamy opravdu humanitni a detem se vyhybaji.
PM
ve kterém vládne demokratický režim postavený na zbrani v ruce svobodného jedince ( a to s vehemencí, kterou lze doložit takřka stovkou zastřelených denně) tak se pane Kuchejdo zasadím o to, aby byl české republice naplněn sen nezávislých arkadijí českého humánního kapitalismu.
Do té doby nezbývá - a to nejen humanistům - než v lůnu globálního financkapitalismu horemdolem pečovat o ty kteří neobstáli.
Popřípadě obstáli s holým životem.....bych mínil.
Do té doby nezbývá - a to nejen humanistům - než v lůnu globálního financkapitalismu horemdolem pečovat o ty kteří neobstáli.
Popřípadě obstáli s holým životem.....bych mínil.
JP
Nutno přiznat, pane Rusku, že protentokrát jste celou věc vystihl s obdivuhodnou pregnantností.
Ano, ten stávající systém tzv. "demokracie" je v mých očích skutečně sotva něčím více, nežli pouhou mrtvolou. A jestli Vy sám hodláte svůj životní čas naplňovat pokusy o oživování této mrtvoly - budiž, je to Vaše vlastní rozhodnutí.
Mně to tak nějak připomíná dobu někdy ke konci sedmdesátých a na počátku osmdesátých let, kdy se náhle stal populárním tzv. "eurokomunismus", spojený především se jménem španělského předsedy tamějších komunistů, Santiaga Carilla. Ten se pokusil - bezpochyby v naprosto čistém úmyslu - tehdejší beznadějně zdogmatizovaný a zkostnatělý komunismus sovětského typu oživit jakousi "ofenzívou modernosti", kdy evropský - západní - komunismus odhodí právě ta stará dogmata, a současný kapitalismus jaksi předežene jeho vlastními zbraněmi, tedy oním zmíněným urychleným modernismem. Přičemž, tento "eurokomunismus" se zároveň striktně definoval jako demokratický.
Pavel Tigrid se o něco později v tomto ohledu pohrdlivě vyjádřil o marných pokusech "bičovat mrtvého koně eurokomunismu". A nedá se nic dělat, ať byl Tigrid charakterově jakýkoli, v tomto ohledu trefil do černého. Ten experiment s "eurokomunismem" skutečně časem vyšuměl do ztracena, stejně tak jako jakýkoli pokus nějakým způsobem oživit starý komunismus. V boji za překonání kapitalismu je prostě nutno hledat zcela nové cesty.
-----------------------------
Pane Rusku, já naprosto netvrdím, že na té současné demokracii není co zlepšovat. Ale, dám ještě jednu analogii s komunismem, pro tentokrát s jeho "reálnou" podobou, totiž se socialismem.
Ano, i tento socialismus prošel různými fázemi, od tvrdé diktatury k mírnějším formám, a dokonce - jmenovitě u nás v roce osmašedesátém - k jedinečné renesanci, kdy se skutečně na chvíli zdálo, že by se mohlo podařit spojit ideály socialismu s ideály svobody. Ale i později, za časů normalizace, dokonce i uvnitř vládnoucí kliky, existovaly názorové střety mezi "jestřáby" a mezi pragmatiky, kteří preferovali poněkud volnější režim.
Takže, skutečně je možno za jakýchkoli okolností pokoušet se alespoň poněkud zlepšovat právě existující životní podmínky. Nicméně, jsou prostě určité společenské a politické modely, které jsou konec konců uzavřeny samy v sobě, a nelze je nijakým principiálním způsobem zlepšit, aniž by se nezhroutily. Proti čemuž se tyto systémy ovšem se vší vehemencí brání.
Takže, pane Rusku, ještě jednou: jestli Vás to baví, pokoušet se zlepšovat v zásadě nezlepšitelné, budiž Vám přáno. Ale snad budete mít alespoň určité pochopení pro to, že já osobně v takovémto "bičování mrtvého koně" smysl svého života nespatřuji.
Ano, ten stávající systém tzv. "demokracie" je v mých očích skutečně sotva něčím více, nežli pouhou mrtvolou. A jestli Vy sám hodláte svůj životní čas naplňovat pokusy o oživování této mrtvoly - budiž, je to Vaše vlastní rozhodnutí.
Mně to tak nějak připomíná dobu někdy ke konci sedmdesátých a na počátku osmdesátých let, kdy se náhle stal populárním tzv. "eurokomunismus", spojený především se jménem španělského předsedy tamějších komunistů, Santiaga Carilla. Ten se pokusil - bezpochyby v naprosto čistém úmyslu - tehdejší beznadějně zdogmatizovaný a zkostnatělý komunismus sovětského typu oživit jakousi "ofenzívou modernosti", kdy evropský - západní - komunismus odhodí právě ta stará dogmata, a současný kapitalismus jaksi předežene jeho vlastními zbraněmi, tedy oním zmíněným urychleným modernismem. Přičemž, tento "eurokomunismus" se zároveň striktně definoval jako demokratický.
Pavel Tigrid se o něco později v tomto ohledu pohrdlivě vyjádřil o marných pokusech "bičovat mrtvého koně eurokomunismu". A nedá se nic dělat, ať byl Tigrid charakterově jakýkoli, v tomto ohledu trefil do černého. Ten experiment s "eurokomunismem" skutečně časem vyšuměl do ztracena, stejně tak jako jakýkoli pokus nějakým způsobem oživit starý komunismus. V boji za překonání kapitalismu je prostě nutno hledat zcela nové cesty.
-----------------------------
Pane Rusku, já naprosto netvrdím, že na té současné demokracii není co zlepšovat. Ale, dám ještě jednu analogii s komunismem, pro tentokrát s jeho "reálnou" podobou, totiž se socialismem.
Ano, i tento socialismus prošel různými fázemi, od tvrdé diktatury k mírnějším formám, a dokonce - jmenovitě u nás v roce osmašedesátém - k jedinečné renesanci, kdy se skutečně na chvíli zdálo, že by se mohlo podařit spojit ideály socialismu s ideály svobody. Ale i později, za časů normalizace, dokonce i uvnitř vládnoucí kliky, existovaly názorové střety mezi "jestřáby" a mezi pragmatiky, kteří preferovali poněkud volnější režim.
Takže, skutečně je možno za jakýchkoli okolností pokoušet se alespoň poněkud zlepšovat právě existující životní podmínky. Nicméně, jsou prostě určité společenské a politické modely, které jsou konec konců uzavřeny samy v sobě, a nelze je nijakým principiálním způsobem zlepšit, aniž by se nezhroutily. Proti čemuž se tyto systémy ovšem se vší vehemencí brání.
Takže, pane Rusku, ještě jednou: jestli Vás to baví, pokoušet se zlepšovat v zásadě nezlepšitelné, budiž Vám přáno. Ale snad budete mít alespoň určité pochopení pro to, že já osobně v takovémto "bičování mrtvého koně" smysl svého života nespatřuji.
JP
Co se pak toho schématu mediální manipulace týče, na které jste mě odkázal - v podstatě nad tím mohu pouze pokrčit rameny.
Opět: samozřejmě v žádném případě nepopírám, že ke snahám o takové manipulace dochází. Politika vždycky byla (a to platí plnou měrou i o té "demokratické") bitevním polem pro střety konkurenčních zájmů; a je jen přirozené, že jednotliví aktéři se snaží pro sebe vybojovat tolik teritoria, kolik je jen možné. A tedy i prostřednictvím médií.
Jde o to: z mého pohledu jsou tyto záležitosti v podstatě irelevantní. Velice druhořadé.
Nějakého většího významu by tento faktor manipulace mohl nabýt, kdyby zde existoval nějaký centrální subjekt, který by svou vlastní mocí mohl účinně manipulovat většinovým veřejným míněním.
Jenže, právě v demokracii je tomu tak, že jakmile jeden subjekt něco prohlásí - v tom okamžiku subjekt konkurenční (a jeho média) vydá prohlášení přesně opačné. - To znamená, že nějaká skutečně zásadní a masová manipulace veřejným míněním prostě čistě technicky není možná. Je sice kdykoli možná - alespoň po určitou dobu - v určitých jednotlivých dílčích záležitostech; ale sotva se dá hovořit o mediální manipulaci jako nějakém dominantním fenoménu.
Takováto manipulace veřejným míněním sice existuje - ale zcela jinde. A to sice tam, kde se všechny tyto navzájem konkurující subjekty shodnou - a to sice právě co se týče podstaty politického systému demokracie. Totiž oficiálním předstíráním, tou neustálou masáží mysli lidu, že (současná) demokracie rovná se vláda lidu.
Toto se hlásá ze všech rozhodujících (státních, ale i nestátních) médií, tímto tvrzením se indoktrinují už dětské duše ve školách. Toto a právě toto je ta základní mediální manipulace, ke které neustále dochází; nicméně se zdá, pane Rusku, že právě tato manipulace s vědomím lidu uniká Vaší pozornosti.
Pokud bych se v tomto odhadu Vašich názorů mýlil, dejte mi vědět, milerád si svůj úsudek opravím.
Opět: samozřejmě v žádném případě nepopírám, že ke snahám o takové manipulace dochází. Politika vždycky byla (a to platí plnou měrou i o té "demokratické") bitevním polem pro střety konkurenčních zájmů; a je jen přirozené, že jednotliví aktéři se snaží pro sebe vybojovat tolik teritoria, kolik je jen možné. A tedy i prostřednictvím médií.
Jde o to: z mého pohledu jsou tyto záležitosti v podstatě irelevantní. Velice druhořadé.
Nějakého většího významu by tento faktor manipulace mohl nabýt, kdyby zde existoval nějaký centrální subjekt, který by svou vlastní mocí mohl účinně manipulovat většinovým veřejným míněním.
Jenže, právě v demokracii je tomu tak, že jakmile jeden subjekt něco prohlásí - v tom okamžiku subjekt konkurenční (a jeho média) vydá prohlášení přesně opačné. - To znamená, že nějaká skutečně zásadní a masová manipulace veřejným míněním prostě čistě technicky není možná. Je sice kdykoli možná - alespoň po určitou dobu - v určitých jednotlivých dílčích záležitostech; ale sotva se dá hovořit o mediální manipulaci jako nějakém dominantním fenoménu.
Takováto manipulace veřejným míněním sice existuje - ale zcela jinde. A to sice tam, kde se všechny tyto navzájem konkurující subjekty shodnou - a to sice právě co se týče podstaty politického systému demokracie. Totiž oficiálním předstíráním, tou neustálou masáží mysli lidu, že (současná) demokracie rovná se vláda lidu.
Toto se hlásá ze všech rozhodujících (státních, ale i nestátních) médií, tímto tvrzením se indoktrinují už dětské duše ve školách. Toto a právě toto je ta základní mediální manipulace, ke které neustále dochází; nicméně se zdá, pane Rusku, že právě tato manipulace s vědomím lidu uniká Vaší pozornosti.
Pokud bych se v tomto odhadu Vašich názorů mýlil, dejte mi vědět, milerád si svůj úsudek opravím.
JP
No dobře, pane Petrasku, zdá se že i tady mezi námi došlo k určitému vyjasnění postojů.
Jednou větou: jediné skutečné řešení spočívá v nalezení velice křehké, a velice labilní rovnováhy mezi oněmi "hodnotami" (jakožto závaznými, uznávanými pravdami) - a mezi neohraničenou volností člověka všechno zpochybňovat a u všeho hledat nové a lepší cesty - včetně právě i těchto "posvátných pravd".
Můžeme se - pro lepší objasnění - na celou věc podívat i z opačné strany. Ta předchozí věta byl pokus definovat onu záležitost pozitivně; ale to lze jenom ve velmi obecných rysech. O dost jasnější je, když se podíváme na to, co všechno je v - tradičních - přístupech špatně.
Tyto přístupy jsou principiálně jenom dva.
Na jedné straně je možno vyjít z premisy, že tento svět je nakonec jenom jeden - a že tedy i pravda o jeho existenci může být principiálně jenom jedna. Přičemž, tato "pravda světa" je bez dalšího zároveň finální pravdou o nás samých, o naší existenci právě v tomto světě.
Tento přístup má jednu jedinečnou přednost (na kterou se právě v současných "demokratických" dobách velice rádo zapomíná): že totiž lidského ducha upíná právě k těm nejvyšším pravdám. Že ho motivuje k tomu, tyto nejvyšší pravdy hledat. Ta vyhlídka, dobrat se nejvyšších a nejhlubších pravd našeho bytí - to je opravdu maximální výzva, a pobízí lidského ducha k těm nejvyšším výkonům. Na poli filozofického myšlení, na poli spirituální sebereflexe člověka, ale i na poli umění.
Odvrácenou stránkou tohoto přístupu je ovšem - vždypřítomné nebezpečí zdogmatizování nalezených "pravd". Ten lidský duch, který se ve svém vzepětí dokázal dobrat těch nejvyšších sfér, velice rychle podléhá pokušení, tyto dosažené pravdy či náhledy zakonzervovat - v plném slova smyslu, jako konzervu platnou pro všechny časy. Takže, v tom samém okamžiku, kdy lidský duch dosáhl nejvyšších sfér, v tom okamžiku nastává fáze stagnace, ustrnutí. Pokud zde není přítomen moment pochybností, revize, opětovného hledání.
Ten druhý postoj je přesně opačný. Ten vychází z principiální neexistence finálního poznání, odmítá zásadně jakékoli "věčné pravdy". Všechno je pro něj jenom proces tvoření hypotéz, a jejich nahrazování hypotézami novějšími.
Napřed se tento přístup zdá být aktem osvobození od veškerého dogmatismu, otevřením všech cest pro svobodného lidského ducha.
Jenže: jakmile zmizí ta víra v možnost dosažení nejvyšších pravd - okamžitě s tím mizí i veškerá motivace pro to, vůbec se snažit o proniknutí do těch nejvyšších sfér poznání a bytí. Už to bylo vyřčeno: tam kde je veškeré poznání apriori prohlášeno za pouze relativní, tam se okamžitě rozpadají veškeré vyšší hodnoty, a lidský duch upadá z nejvyšších sfér do pouze přízemního pozitivismu. Když nic nemá žádnou vyšší platnost, pak se budeme držet jenom toho, co je bezprostředně dané, čistě fyzikálně nezpochybnitelné. Pozitivistické vědy tak do prachu zašlapují veškeré vyšší formy lidského ducha.
-------------------------------------------
Takže, pane Petrasku - svým způsobem se dá říci, že všechno co lidstvo doposud v této oblasti dělalo, bylo špatně. Na straně jedné dogmatikové "věčných pravd", na straně druhé povrchní relativisté.
A otázka je, jestli má vůbec někdo závažný zájem na to, hledat tu aristotelskou "pravou míru věcí" - vyvážený střed mezi těmito oběma extrémy.
Jednou větou: jediné skutečné řešení spočívá v nalezení velice křehké, a velice labilní rovnováhy mezi oněmi "hodnotami" (jakožto závaznými, uznávanými pravdami) - a mezi neohraničenou volností člověka všechno zpochybňovat a u všeho hledat nové a lepší cesty - včetně právě i těchto "posvátných pravd".
Můžeme se - pro lepší objasnění - na celou věc podívat i z opačné strany. Ta předchozí věta byl pokus definovat onu záležitost pozitivně; ale to lze jenom ve velmi obecných rysech. O dost jasnější je, když se podíváme na to, co všechno je v - tradičních - přístupech špatně.
Tyto přístupy jsou principiálně jenom dva.
Na jedné straně je možno vyjít z premisy, že tento svět je nakonec jenom jeden - a že tedy i pravda o jeho existenci může být principiálně jenom jedna. Přičemž, tato "pravda světa" je bez dalšího zároveň finální pravdou o nás samých, o naší existenci právě v tomto světě.
Tento přístup má jednu jedinečnou přednost (na kterou se právě v současných "demokratických" dobách velice rádo zapomíná): že totiž lidského ducha upíná právě k těm nejvyšším pravdám. Že ho motivuje k tomu, tyto nejvyšší pravdy hledat. Ta vyhlídka, dobrat se nejvyšších a nejhlubších pravd našeho bytí - to je opravdu maximální výzva, a pobízí lidského ducha k těm nejvyšším výkonům. Na poli filozofického myšlení, na poli spirituální sebereflexe člověka, ale i na poli umění.
Odvrácenou stránkou tohoto přístupu je ovšem - vždypřítomné nebezpečí zdogmatizování nalezených "pravd". Ten lidský duch, který se ve svém vzepětí dokázal dobrat těch nejvyšších sfér, velice rychle podléhá pokušení, tyto dosažené pravdy či náhledy zakonzervovat - v plném slova smyslu, jako konzervu platnou pro všechny časy. Takže, v tom samém okamžiku, kdy lidský duch dosáhl nejvyšších sfér, v tom okamžiku nastává fáze stagnace, ustrnutí. Pokud zde není přítomen moment pochybností, revize, opětovného hledání.
Ten druhý postoj je přesně opačný. Ten vychází z principiální neexistence finálního poznání, odmítá zásadně jakékoli "věčné pravdy". Všechno je pro něj jenom proces tvoření hypotéz, a jejich nahrazování hypotézami novějšími.
Napřed se tento přístup zdá být aktem osvobození od veškerého dogmatismu, otevřením všech cest pro svobodného lidského ducha.
Jenže: jakmile zmizí ta víra v možnost dosažení nejvyšších pravd - okamžitě s tím mizí i veškerá motivace pro to, vůbec se snažit o proniknutí do těch nejvyšších sfér poznání a bytí. Už to bylo vyřčeno: tam kde je veškeré poznání apriori prohlášeno za pouze relativní, tam se okamžitě rozpadají veškeré vyšší hodnoty, a lidský duch upadá z nejvyšších sfér do pouze přízemního pozitivismu. Když nic nemá žádnou vyšší platnost, pak se budeme držet jenom toho, co je bezprostředně dané, čistě fyzikálně nezpochybnitelné. Pozitivistické vědy tak do prachu zašlapují veškeré vyšší formy lidského ducha.
-------------------------------------------
Takže, pane Petrasku - svým způsobem se dá říci, že všechno co lidstvo doposud v této oblasti dělalo, bylo špatně. Na straně jedné dogmatikové "věčných pravd", na straně druhé povrchní relativisté.
A otázka je, jestli má vůbec někdo závažný zájem na to, hledat tu aristotelskou "pravou míru věcí" - vyvážený střed mezi těmito oběma extrémy.
JP
August 4, 2015 v 14.15
Paní Švandová, máte plnou pravdu v tom, že se jedná o úkol krajně obtížný.
Ale, jestli se budeme pořád jenom vymlouvat na to, že se jedná o záležitost na samé hranici našich možností, pak se nikdy nikam nedostaneme.
Jedinou alternativou by bylo nekonečné setrvávání v současné nicotě.
Ale, jestli se budeme pořád jenom vymlouvat na to, že se jedná o záležitost na samé hranici našich možností, pak se nikdy nikam nedostaneme.
Jedinou alternativou by bylo nekonečné setrvávání v současné nicotě.
Pane Poláčku položil jste mi tyto dotazy:
»Mohl byste ho [názor na demokracii] tady nějakým přehledným způsobem přiblížit? Asi v tomto smyslu:
1) Je demokracie v zásadě pozitivní politické uspořádání, či nikoli?
Pokud byste tedy, pane Rusku, blíže objasnil Váš názor na demokracii, snad by se nám stalo ještě zřejmějším, kde se naše názory kryjí, a kde se rozcházejí.
______________
1) Známe definice demokracie vůbec nemluví o médiích a síle jejich vlivu. Představme si teoreticky, že by neexistovala média. Žádné noviny, žádný rozhlas, žádný tisk, ba dokonce by nebyl ani "dvorní" trubač, který by lid obecný jaksi "shora" s něčím seznamoval. Povolme pouze informační tok na úrovni člověk-člověk, nebo nejvíce hospodu, kde se baví spolu více lidí dohromady.
Současně si představme skutečnou demokracii, nikoliv dnešní plutokracii (výše zmíněná vstupenka za 210 tisíc, která propadne), kdy může kandidovat každý subjekt, aniž by musel skládat tu nedemokratickou kauci.
Nyní by NEzávisela obecná popularita na penězích:
• nutnost povinné kauce
• možnost udělat "masírovací" reklamní kampaň v médich
Dále si představme, že by volené subjekty nijak neuplácely penězi přímo občany (víme, že i to se děje).
Nyní by byl volební výsledek – pregnantně matematicky řečeno – funkcí pouze dvou vstupních parametrů:
• schopnosti volených subjektů vytvořit svůj obraz
• schopnosti obyvatel na tento obraz reagovat
(Pro tento okamžik navíc – nereálně – zcela pomíjím, zda volené subjekty budou plnit svůj předvolební slib, nebo ne.)
Pochopil jsem, pane Poláčku, že nemáte nejlepší mínění o velkém davu a rozumím, že máte obavu, že velký dav nevytváří názory nejlepší, ale vždy maximálně jen prostřední a ty myšlenky, které jej přesahují nejenže ani nepochopí, ale u voleb hlavně nevybere. Navíc existuje dokonce názor, že inteligence davu je vždy rovna jeho nejnižšímu činiteli (to se ale týká spíše opravdu určitého shromáždění)
– Chápu správně vaši hlavní námitku proti demokracii?
V tomto myšlenkovém experimentu vidíme, že otázka na demokracii je ve skutečnosti skrytá otázka na to, jak člověk vnímá sám sebe, zda sám sebe považuje za elitu, která se široké veřejnosti nejen vymyká, ale ve skutečnosti veřejností i pohrdá, což je už docela blízko k pojmu pýcha. Protože ten člověk, který si dokáže vážit i obyčejného člověka, dokonce i toho, který nemá skvělé vzdělání, asi nebude mít s pojmem demokracie ten problém, který jsme zde nastínil. Což neznamená, že bude podléhat iluzi, že každý i obyčejný a nevzdělaný člověk je skrytou perlou lidové moudrosti. To jistě ne...
Abych pravdu řekl, když hledám a pátrám, jak se k pojmu demokracie stavěli různí lidé, tak opravdu vidím ty dva postoje. Ti, kdo nečeho dosáhli, vyššího postavení ve společnosti, uznání, finančního zabezpečení, mají často (pochopitelný) sklon k přezírání společnosti jako celku (měl ho např. i O. Březina). A tedy i skepsi k demokracii.
Podle mého soudu je problém demokracie právě zde, v těchto jemných souvislotech, které neumím nyní dobře pospat a zachytit, jsou to jen útržky pohledů.
Takže odpovím šalamounsky: Rád bych v demokracii, tedy že je to pozitivní pojem věřil, tedy ve skrytou moudrost lidí jako celku, spíše mám pocit, že lidé jako Březina sice v mládí trpěli, což je motivovalo k výkonu, ale pak, přece jen, je sláva světská (byl tuším 8× navržen na Nobelovu cenu) zmohla a začali uvažovat a myslet velkopansky. Nakolik je tento způsob poněku elitářského či velkopanského myšlení vlastní i vám, vážený pane Poláčku, to ponechám na vaší jistě velmi upřímné a ostré introspekci.
A ještě poznámka: Existuje zajímavá zkušenost. Tvrdí se, že když kdesi v Anglii v přístavu velký dav lidí měl odhadnout váhu jatečního býka, tak padlo hodně různých tipů. A když pak udělali nějaký průměr všech těchto tipů, že to bylo překvapivě blízko přesnému číslu. Podobný pokus jsem také viděl v TV, kdy měli lidé odhadovat nějaký počet tuším kuliček v průhledné nádobě (snad kolem čísla 9000) a také v TV tvrdili, že se lidé sice různě mýlili, ale nakonec ten průměr byl opravdu opět až neskutečně blízko přesnému počtu. Což je pro demokracii dobrá zpráva.
Pokud se ještě mohu vrátit k tomu teoretickému myšlenkovému příkladu, tak pak by se šuškandou lidé dozvěděli pouze o těch subjektech, které nějak zaujaly. A pak by zkušenost lidí postupně volené subjekty přefiltrovala a lidé by se pak shodli na několika určitých. Prostě nejlepší reklama je doporučení od skutečných živých lidí, kteér znáte, ne od zaplacené reklamy.
Navíc platí významný psychologický efekt (tak patrný v každé diskusi), že lidé se v diskusi v podstatě negují (dialog žen se asi liší), jen málokdo dokáže ocenit u druhého jeho myšlenku, každý jak malé dítě touží sdělit něco, čím zaujme, aby se dostal aspoň na chvíli do pozitivního středu pozornosti.
Shrnu odpověď k bodu 1: Jste si jistý, vážený pane Poláčku, že ta skepse, kterou u vás k možnosti změny a vývoje u pojmu demokracie tak silně vnímám, nepramení přece jen z toho, že ve skutečnosti nehodnotíte *schopnost lidí, jako celku*, ale ve skutečnosti jen a pouze *schopnost a úsudky lidí, vystavených masivní propagandě*? Tedy lidí kteří vlastně až překvapivě skvěle vzdorují masivní propagandě?
Neměl byste spíše mnohem více zkritizovat média a další vlivy, které t a k . m o c . k ř i v í jinak až překvapivou moudrost velkého kolektivu? Zkusil jste na problém pohlédnout z této strany?
_______
Vaše otázka je tedy přesná, ale odpověď není ano nebo ne. Tak prosté to opravdu není. Na to je pojem demokracie stále příliš široký. Možná se v diskusi posuneme dál, pokud pojem demokracie upřesníme.
Jak zde bylo výše opakováno, tak obsah pojmu demokracie je mimo dobro a zlo. Je to vlastně jen pouze popis určitého mechanismu, kterým se (zejména) vyberou konkrétní lidé, kteří pak schvalují zákony a lidé, kteří jsou ve vládě. Kteří vládnou.
V definici demokracie není ani slovo o médiích. Umím si představit společnost, kdy by média tak zparchantěla, že běžný člověk by neuměl rozpoznat, jak jsou média lživá (a není to náhodou dnešní stav?) a přestože by si myslel, že rozhoduje podle sebe, nakonec by plnil jen cizí zlou vůli.
a) Základem demokracie v ČR jsou volby. Zřejmě nejsou zfalšované a konají se pravidelně, jak praví zákon. A pokud pomineme plutokratický nedemokratický prvek (vstupenka za 210 tisíc, která propadne), tak opravdu může kandidovat každý politický subjekt.
Takže zde ANO, v tomto smyslu zde v ČR dnes JE ta nejzákladnější demokracie, tedy možnost volit a být volen. To není zcela málo.
b) Důsledné oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Papírově ano, v praxi zřejmě ne... Ale to je zase jiný a dlouhý příběh.
Opravdu nechcete přehodnotit svůj vliv médií na hloubkou demokracie? Vážený pane Poláčku? Opravdu bychom neměli právě médiím a jejich vlivu věnovat mnohem podstatnější pozornost?
Protože demokracie jest diskuse. A lidé diskutují o to, co kde zaslechli. A to je to, co je v médiích. Nic jiného. A nebo pouze osobní zkušenost. Kdo z nás byl osobně v Sýrii? Kdo může potvrdit, že ve WTC-7 byl vykousnutý otvor do čtvrtiny tloušťky budovy, když to nidko neviděl? A proto WTC-7 spadlo? Atd. 99,9 ˇvěcí máme skrze média. Tedy demokracie není pouze diskuse (a její úroveň, mj. i tato diskuse), ale demokracie = kvalita médií.
Zde, jsem skeptik, pane Poláčku. Nikoliv u pojmu demokracie.
»Mohl byste ho [názor na demokracii] tady nějakým přehledným způsobem přiblížit? Asi v tomto smyslu:
1) Je demokracie v zásadě pozitivní politické uspořádání, či nikoli?
Pokud byste tedy, pane Rusku, blíže objasnil Váš názor na demokracii, snad by se nám stalo ještě zřejmějším, kde se naše názory kryjí, a kde se rozcházejí.
______________
1) Známe definice demokracie vůbec nemluví o médiích a síle jejich vlivu. Představme si teoreticky, že by neexistovala média. Žádné noviny, žádný rozhlas, žádný tisk, ba dokonce by nebyl ani "dvorní" trubač, který by lid obecný jaksi "shora" s něčím seznamoval. Povolme pouze informační tok na úrovni člověk-člověk, nebo nejvíce hospodu, kde se baví spolu více lidí dohromady.
Současně si představme skutečnou demokracii, nikoliv dnešní plutokracii (výše zmíněná vstupenka za 210 tisíc, která propadne), kdy může kandidovat každý subjekt, aniž by musel skládat tu nedemokratickou kauci.
Nyní by NEzávisela obecná popularita na penězích:
• nutnost povinné kauce
• možnost udělat "masírovací" reklamní kampaň v médich
Dále si představme, že by volené subjekty nijak neuplácely penězi přímo občany (víme, že i to se děje).
Nyní by byl volební výsledek – pregnantně matematicky řečeno – funkcí pouze dvou vstupních parametrů:
• schopnosti volených subjektů vytvořit svůj obraz
• schopnosti obyvatel na tento obraz reagovat
(Pro tento okamžik navíc – nereálně – zcela pomíjím, zda volené subjekty budou plnit svůj předvolební slib, nebo ne.)
Pochopil jsem, pane Poláčku, že nemáte nejlepší mínění o velkém davu a rozumím, že máte obavu, že velký dav nevytváří názory nejlepší, ale vždy maximálně jen prostřední a ty myšlenky, které jej přesahují nejenže ani nepochopí, ale u voleb hlavně nevybere. Navíc existuje dokonce názor, že inteligence davu je vždy rovna jeho nejnižšímu činiteli (to se ale týká spíše opravdu určitého shromáždění)
– Chápu správně vaši hlavní námitku proti demokracii?
V tomto myšlenkovém experimentu vidíme, že otázka na demokracii je ve skutečnosti skrytá otázka na to, jak člověk vnímá sám sebe, zda sám sebe považuje za elitu, která se široké veřejnosti nejen vymyká, ale ve skutečnosti veřejností i pohrdá, což je už docela blízko k pojmu pýcha. Protože ten člověk, který si dokáže vážit i obyčejného člověka, dokonce i toho, který nemá skvělé vzdělání, asi nebude mít s pojmem demokracie ten problém, který jsme zde nastínil. Což neznamená, že bude podléhat iluzi, že každý i obyčejný a nevzdělaný člověk je skrytou perlou lidové moudrosti. To jistě ne...
Abych pravdu řekl, když hledám a pátrám, jak se k pojmu demokracie stavěli různí lidé, tak opravdu vidím ty dva postoje. Ti, kdo nečeho dosáhli, vyššího postavení ve společnosti, uznání, finančního zabezpečení, mají často (pochopitelný) sklon k přezírání společnosti jako celku (měl ho např. i O. Březina). A tedy i skepsi k demokracii.
Podle mého soudu je problém demokracie právě zde, v těchto jemných souvislotech, které neumím nyní dobře pospat a zachytit, jsou to jen útržky pohledů.
Takže odpovím šalamounsky: Rád bych v demokracii, tedy že je to pozitivní pojem věřil, tedy ve skrytou moudrost lidí jako celku, spíše mám pocit, že lidé jako Březina sice v mládí trpěli, což je motivovalo k výkonu, ale pak, přece jen, je sláva světská (byl tuším 8× navržen na Nobelovu cenu) zmohla a začali uvažovat a myslet velkopansky. Nakolik je tento způsob poněku elitářského či velkopanského myšlení vlastní i vám, vážený pane Poláčku, to ponechám na vaší jistě velmi upřímné a ostré introspekci.
A ještě poznámka: Existuje zajímavá zkušenost. Tvrdí se, že když kdesi v Anglii v přístavu velký dav lidí měl odhadnout váhu jatečního býka, tak padlo hodně různých tipů. A když pak udělali nějaký průměr všech těchto tipů, že to bylo překvapivě blízko přesnému číslu. Podobný pokus jsem také viděl v TV, kdy měli lidé odhadovat nějaký počet tuším kuliček v průhledné nádobě (snad kolem čísla 9000) a také v TV tvrdili, že se lidé sice různě mýlili, ale nakonec ten průměr byl opravdu opět až neskutečně blízko přesnému počtu. Což je pro demokracii dobrá zpráva.
Pokud se ještě mohu vrátit k tomu teoretickému myšlenkovému příkladu, tak pak by se šuškandou lidé dozvěděli pouze o těch subjektech, které nějak zaujaly. A pak by zkušenost lidí postupně volené subjekty přefiltrovala a lidé by se pak shodli na několika určitých. Prostě nejlepší reklama je doporučení od skutečných živých lidí, kteér znáte, ne od zaplacené reklamy.
Navíc platí významný psychologický efekt (tak patrný v každé diskusi), že lidé se v diskusi v podstatě negují (dialog žen se asi liší), jen málokdo dokáže ocenit u druhého jeho myšlenku, každý jak malé dítě touží sdělit něco, čím zaujme, aby se dostal aspoň na chvíli do pozitivního středu pozornosti.
Shrnu odpověď k bodu 1: Jste si jistý, vážený pane Poláčku, že ta skepse, kterou u vás k možnosti změny a vývoje u pojmu demokracie tak silně vnímám, nepramení přece jen z toho, že ve skutečnosti nehodnotíte *schopnost lidí, jako celku*, ale ve skutečnosti jen a pouze *schopnost a úsudky lidí, vystavených masivní propagandě*? Tedy lidí kteří vlastně až překvapivě skvěle vzdorují masivní propagandě?
Neměl byste spíše mnohem více zkritizovat média a další vlivy, které t a k . m o c . k ř i v í jinak až překvapivou moudrost velkého kolektivu? Zkusil jste na problém pohlédnout z této strany?
_______
Vaše otázka je tedy přesná, ale odpověď není ano nebo ne. Tak prosté to opravdu není. Na to je pojem demokracie stále příliš široký. Možná se v diskusi posuneme dál, pokud pojem demokracie upřesníme.
Jak zde bylo výše opakováno, tak obsah pojmu demokracie je mimo dobro a zlo. Je to vlastně jen pouze popis určitého mechanismu, kterým se (zejména) vyberou konkrétní lidé, kteří pak schvalují zákony a lidé, kteří jsou ve vládě. Kteří vládnou.
V definici demokracie není ani slovo o médiích. Umím si představit společnost, kdy by média tak zparchantěla, že běžný člověk by neuměl rozpoznat, jak jsou média lživá (a není to náhodou dnešní stav?) a přestože by si myslel, že rozhoduje podle sebe, nakonec by plnil jen cizí zlou vůli.
a) Základem demokracie v ČR jsou volby. Zřejmě nejsou zfalšované a konají se pravidelně, jak praví zákon. A pokud pomineme plutokratický nedemokratický prvek (vstupenka za 210 tisíc, která propadne), tak opravdu může kandidovat každý politický subjekt.
Takže zde ANO, v tomto smyslu zde v ČR dnes JE ta nejzákladnější demokracie, tedy možnost volit a být volen. To není zcela málo.
b) Důsledné oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Papírově ano, v praxi zřejmě ne... Ale to je zase jiný a dlouhý příběh.
Opravdu nechcete přehodnotit svůj vliv médií na hloubkou demokracie? Vážený pane Poláčku? Opravdu bychom neměli právě médiím a jejich vlivu věnovat mnohem podstatnější pozornost?
Protože demokracie jest diskuse. A lidé diskutují o to, co kde zaslechli. A to je to, co je v médiích. Nic jiného. A nebo pouze osobní zkušenost. Kdo z nás byl osobně v Sýrii? Kdo může potvrdit, že ve WTC-7 byl vykousnutý otvor do čtvrtiny tloušťky budovy, když to nidko neviděl? A proto WTC-7 spadlo? Atd. 99,9 ˇvěcí máme skrze média. Tedy demokracie není pouze diskuse (a její úroveň, mj. i tato diskuse), ale demokracie = kvalita médií.
Zde, jsem skeptik, pane Poláčku. Nikoliv u pojmu demokracie.
August 4, 2015 v 23.28
Jak vylepšit demokracii skrze lepší média – praktické návrhy
2) Je demokracie schopna vést společnost k lepším, progresivnějším humánním hodnotám, anebo jenom konzervuje stávají stav, anebo dokonce svádí společnost k neomezenému vyžívání hodnot negativních?
___________
A nyní budu stručnější, protože jsem toho hodně řekl v bodu 1).
Opravdu je nutné pochopit toto:
Demokracie je diskuse. Ale nejen to.
Demokracie je kvalita médií.
Pokud se zvýší kvalita médií (zejména tzv. agenda setting) naprosto automaticky vzroste i kvalita demokracie, která je měřitelná schopností řešit problémy.
Pokud není ČT a ČRo jen žábou na prameni, není přece problém, aby třeba zpočátku jen několik dnů a několik hodin v týdnu dala možnost vskutku nezávislým lidem vstoupit se svým úhlem pohledu na scénu.
Příklad (představa):
Úterý, čas 17-18:30 hodin. ČT24 Studenti kateder žurnalistiky se budou vyjadřovat k tomu, co je ve společnosti špatně a jak to řešit. Mohou se účastnit všichni studenti z celé ČR, nebo dokonce i běžná osoba, která se sama přihlásí. V osudí bude např. poměr 4:1 jako poměr studentů a běžných občanů. A výběr neprovede pracovník ČT, ale provede se pod dohledem notáře losem. ČT poskytne jen technické zázemí a servis. Vše ostatní si bude řídit vylosovaná osoba.
Čtvrtek, hlavní vysílací čas na ČT1, 20-24. Diskusní klub. Moderátor se opět volí losem, přihlásit se může každý novinář, který získá podporu 2000 podpisů. (Příklad.)
Sobota: Vysílací čas 9:00-12:00, ČT2. Opět diskuzní pořad, tentokrát na zajímavé a pevné téma: Co to je demokracie, co bylo v historii špatně a jak zabránit do budoucna excesům. Tentokrát bude moderovat člověk z kultury. Opět volba náhodou, tedy losem, podmínka opět stejná, nutnost získat 2000 podpisů k akreditaci do osudí.
Neděle: 12:14 hodin, ČT24. Společná diskuse všech výše uvedených vyslosovaných a jejich hostů (každý si pozve dva). Otázka je pevná a je jediná: Shodnout se (jen a pouze) na pořadí témat, které má společnost řešit. Nikoliv na řešení, ale na pořadí. Každý týden by tak vznikl unikátní TOP žebříček problémů doby. O nich se bude každý týden v médiích hovořit...
Toto pojetí demokracie, pokdu by se zavedlo, by vedlo velmi rychle k velkému prohloubení demokracie. Jsem o tom přesvědčen. Bohužel se výše uvedené nestane. Můžete hádat proč.
___________
A nyní budu stručnější, protože jsem toho hodně řekl v bodu 1).
Opravdu je nutné pochopit toto:
Demokracie je diskuse. Ale nejen to.
Demokracie je kvalita médií.
Pokud se zvýší kvalita médií (zejména tzv. agenda setting) naprosto automaticky vzroste i kvalita demokracie, která je měřitelná schopností řešit problémy.
Pokud není ČT a ČRo jen žábou na prameni, není přece problém, aby třeba zpočátku jen několik dnů a několik hodin v týdnu dala možnost vskutku nezávislým lidem vstoupit se svým úhlem pohledu na scénu.
Příklad (představa):
Úterý, čas 17-18:30 hodin. ČT24 Studenti kateder žurnalistiky se budou vyjadřovat k tomu, co je ve společnosti špatně a jak to řešit. Mohou se účastnit všichni studenti z celé ČR, nebo dokonce i běžná osoba, která se sama přihlásí. V osudí bude např. poměr 4:1 jako poměr studentů a běžných občanů. A výběr neprovede pracovník ČT, ale provede se pod dohledem notáře losem. ČT poskytne jen technické zázemí a servis. Vše ostatní si bude řídit vylosovaná osoba.
Čtvrtek, hlavní vysílací čas na ČT1, 20-24. Diskusní klub. Moderátor se opět volí losem, přihlásit se může každý novinář, který získá podporu 2000 podpisů. (Příklad.)
Sobota: Vysílací čas 9:00-12:00, ČT2. Opět diskuzní pořad, tentokrát na zajímavé a pevné téma: Co to je demokracie, co bylo v historii špatně a jak zabránit do budoucna excesům. Tentokrát bude moderovat člověk z kultury. Opět volba náhodou, tedy losem, podmínka opět stejná, nutnost získat 2000 podpisů k akreditaci do osudí.
Neděle: 12:14 hodin, ČT24. Společná diskuse všech výše uvedených vyslosovaných a jejich hostů (každý si pozve dva). Otázka je pevná a je jediná: Shodnout se (jen a pouze) na pořadí témat, které má společnost řešit. Nikoliv na řešení, ale na pořadí. Každý týden by tak vznikl unikátní TOP žebříček problémů doby. O nich se bude každý týden v médiích hovořit...
Toto pojetí demokracie, pokdu by se zavedlo, by vedlo velmi rychle k velkému prohloubení demokracie. Jsem o tom přesvědčen. Bohužel se výše uvedené nestane. Můžete hádat proč.
August 5, 2015 v 1.22
Svobodný trh je mj. možnost svobodně ovlivňovat názory druhých. Úměrně velikosti kapitálu. Což je další podoba plutokracie.
3) Pokud je demokracie v zásadě pozitivní, je její současný stav relativně přijatelný, anebo je (například kapitalismem) deformovaná tak, že je už jenom karikaturou sebe samé?
__
Současný stav je relativně přijatelný. Lepší systém zatím nemáme.
Bohužel narážíme na velký problém, kdy i vysoce vzdělaní lidé doslova o d m í t a j í pochopit, kudy půjde vývoj. Tedy tlakem na média, aby trpělivě nastavovala myšlení široké veřejnosti k tomu podstatnému.
Pokud přemýšlíte o nějakém lepším a osvíceném systému řízení společnosti, tak ten vyšší princip je přece možné trvale vnášet právě skrze média.
Proč je tak těžké pochopit, pane Poláčku, že dnešní systém je špatný právě proto, že média obsadil kapitál?
A že je tak snadné právě pomocí "božské" volby dostat do oběhu tolik skvělých myšlenek? Pomocí losu? Když nebudou dokola a dokola a dokola v médiích stále stejné tváře? Jak novináři, kteří pojali média jako dobyté území, tak i politici? (Jistě víte, který politik je stále v TV a přitom vstoupil do strany již v roce 1984, do tehdy ještě komunisty řízené tzv. Národní fronty…)
Kapitalismus, tedy volný trh, produkuje stále vyšší a vyšší nerovnost.
Což je vážný fakt.
Ti, kdo mají kapitál, pak zcela zákonitě (a nelze se jim divit!) projevují svoji vůli k moci zejména tím, že manipulují společnost skrze systém s názvem demokracie tam, kde jsou dvířka otevřená. A to jsou, znovu a znovu to budu opakovat, vážený pane Poláčku, právě média. – Protože času je málo a ten, kdo ovládá agenda settings, ten určuje vše.
V tomto pohledu není demokracie karikaturou sebe samé, ale jen zcela jasně a konkrétně ukazuje, že ten, kdo má peníze a moc, tak ten a jen ten má vliv na to, co si lidé myslí.
A i kdybyste zavedl jakýkoliv jiný systém, i ten pak bude do značné míry ovládán a řízen názory těch, kdo mají možnost ovlivňovat výběr osob, které nám každý týden v médiích vyberou "o čem se bude hovořit".
__
Současný stav je relativně přijatelný. Lepší systém zatím nemáme.
Bohužel narážíme na velký problém, kdy i vysoce vzdělaní lidé doslova o d m í t a j í pochopit, kudy půjde vývoj. Tedy tlakem na média, aby trpělivě nastavovala myšlení široké veřejnosti k tomu podstatnému.
Pokud přemýšlíte o nějakém lepším a osvíceném systému řízení společnosti, tak ten vyšší princip je přece možné trvale vnášet právě skrze média.
Proč je tak těžké pochopit, pane Poláčku, že dnešní systém je špatný právě proto, že média obsadil kapitál?
A že je tak snadné právě pomocí "božské" volby dostat do oběhu tolik skvělých myšlenek? Pomocí losu? Když nebudou dokola a dokola a dokola v médiích stále stejné tváře? Jak novináři, kteří pojali média jako dobyté území, tak i politici? (Jistě víte, který politik je stále v TV a přitom vstoupil do strany již v roce 1984, do tehdy ještě komunisty řízené tzv. Národní fronty…)
Kapitalismus, tedy volný trh, produkuje stále vyšší a vyšší nerovnost.
Což je vážný fakt.
Ti, kdo mají kapitál, pak zcela zákonitě (a nelze se jim divit!) projevují svoji vůli k moci zejména tím, že manipulují společnost skrze systém s názvem demokracie tam, kde jsou dvířka otevřená. A to jsou, znovu a znovu to budu opakovat, vážený pane Poláčku, právě média. – Protože času je málo a ten, kdo ovládá agenda settings, ten určuje vše.
V tomto pohledu není demokracie karikaturou sebe samé, ale jen zcela jasně a konkrétně ukazuje, že ten, kdo má peníze a moc, tak ten a jen ten má vliv na to, co si lidé myslí.
A i kdybyste zavedl jakýkoliv jiný systém, i ten pak bude do značné míry ovládán a řízen názory těch, kdo mají možnost ovlivňovat výběr osob, které nám každý týden v médiích vyberou "o čem se bude hovořit".
August 5, 2015 v 9.58
Demokracie je kvalita médií + možnost ovládat skrze metodu "false flag"
A nyní opravdu jen krátce, vlastně jen malý komentář k velmi podstatnému odkazu:
http://www.freepub.cz/2015/42-utokov-pod-falosnou-vlajkou/
Prosím, podívejte se na něj.
Tento odkaz považuji z celé této diskuse za řádově podstatnější.
Vážený pane Poláčku, p o k u d by fungovala až osvíceně média, myslíte, že by ta metoda "falešná vlajka" fungovala? Copak není jasné a zřejmé, že každé zlo se musí v systému s názvem demokracie dít se souhlasem veřejnosti?
A že média mají právě tento úkol, připravit myšlení a názory lidí tak, aby s tím, co elity dělají a chtějí, tzv. „demokraticky“ souhlasili?
Vidím až jako zásadní a tragický moment této diskuse, že se vás (a možná nejen vás) o důležitosti a hlavně o m í ř e . v l i v u médií zde pokouším tak marně přesvědčovat (ukázka, citace):
»(3) Nacistický generál Franz Halder, podal svedectvo v Norimberskom procese, že nacistický vodca Hermann Goering sa priznal k založeniu požiaru budovy nemeckého parlamentu v roku 1933 a potom falošne obvinil komunistov za podpaľačstvo.
(4) Sovietsky vodca Nikita Chruščov priznal písomne, že Červená armáda Sovietskeho zväzu ostreľovala ruskú dedinu Mainila v roku 1939 a vinu za útok zvalila na Fínsko, ako základ pre začatie „Zimnej vojny“ proti Fínsku. Ruský prezident Boris Jeľcin potvrdil, že Sovietsky zväz bol v tej vojne agresorom.
(5) Ruský parlament, súčasný ruský prezident Putin a bývalý sovietsky vodca Gorbačov priznali, že sovietsky vodca Josif Stalin nariadil jeho tajnej polícii vykonať popravu 22 000 poľských dôstojníkov a civilistov v roku 1940 a následne lživo obvinili nacistov.
(6) Britská vláda priznala, že v rokoch 1946 a 1948 bombardovala 5 lodí prepravujúcich židov pokúšajúcich sa utiecť do Palestíny hľadajúc bezpečie po Holokauste, vytvorila falošnú skupinu „Obrancovia arabskej Palestíny“ a potom mala pseudoskupina falošne prevziať zodpovednosť za bombardovanie (a pozrite toto, toto a toto).
(7) Izrael priznal, že v roku 1954 izraelská teroristická bunka pracujúca v Egypte umiestnila bomby v niekoľkých budovách, vrátane diplomatického zariadenia Spojených štátov amerických, potom zanechala falošné dôkazy vytvárajúce z Arabov vinníkov (jedna z bômb vybuchla predčasne, čo umožnilo Egypťanom identifikovať atentátnikov, niekoľko Izraelčanov sa neskôr priznalo) (pozrite toto a toto).«
Dělají to všichni. Je to metoda ovládání veřejnosti. A právě média zde hrají klíčovou roli. Ten, kdo má média, ten vládne. A samozřejmě d e m o k r a t i c k y . Protože lidé to pak chtějí. Toto je tragédie našeho systému. Protože my všichni nemáme přístup k realitě, vidíme jen její mediální obraz.
http://www.freepub.cz/2015/42-utokov-pod-falosnou-vlajkou/
Prosím, podívejte se na něj.
Tento odkaz považuji z celé této diskuse za řádově podstatnější.
Vážený pane Poláčku, p o k u d by fungovala až osvíceně média, myslíte, že by ta metoda "falešná vlajka" fungovala? Copak není jasné a zřejmé, že každé zlo se musí v systému s názvem demokracie dít se souhlasem veřejnosti?
A že média mají právě tento úkol, připravit myšlení a názory lidí tak, aby s tím, co elity dělají a chtějí, tzv. „demokraticky“ souhlasili?
Vidím až jako zásadní a tragický moment této diskuse, že se vás (a možná nejen vás) o důležitosti a hlavně o m í ř e . v l i v u médií zde pokouším tak marně přesvědčovat (ukázka, citace):
»(3) Nacistický generál Franz Halder, podal svedectvo v Norimberskom procese, že nacistický vodca Hermann Goering sa priznal k založeniu požiaru budovy nemeckého parlamentu v roku 1933 a potom falošne obvinil komunistov za podpaľačstvo.
(4) Sovietsky vodca Nikita Chruščov priznal písomne, že Červená armáda Sovietskeho zväzu ostreľovala ruskú dedinu Mainila v roku 1939 a vinu za útok zvalila na Fínsko, ako základ pre začatie „Zimnej vojny“ proti Fínsku. Ruský prezident Boris Jeľcin potvrdil, že Sovietsky zväz bol v tej vojne agresorom.
(5) Ruský parlament, súčasný ruský prezident Putin a bývalý sovietsky vodca Gorbačov priznali, že sovietsky vodca Josif Stalin nariadil jeho tajnej polícii vykonať popravu 22 000 poľských dôstojníkov a civilistov v roku 1940 a následne lživo obvinili nacistov.
(6) Britská vláda priznala, že v rokoch 1946 a 1948 bombardovala 5 lodí prepravujúcich židov pokúšajúcich sa utiecť do Palestíny hľadajúc bezpečie po Holokauste, vytvorila falošnú skupinu „Obrancovia arabskej Palestíny“ a potom mala pseudoskupina falošne prevziať zodpovednosť za bombardovanie (a pozrite toto, toto a toto).
(7) Izrael priznal, že v roku 1954 izraelská teroristická bunka pracujúca v Egypte umiestnila bomby v niekoľkých budovách, vrátane diplomatického zariadenia Spojených štátov amerických, potom zanechala falošné dôkazy vytvárajúce z Arabov vinníkov (jedna z bômb vybuchla predčasne, čo umožnilo Egypťanom identifikovať atentátnikov, niekoľko Izraelčanov sa neskôr priznalo) (pozrite toto a toto).«
Dělají to všichni. Je to metoda ovládání veřejnosti. A právě média zde hrají klíčovou roli. Ten, kdo má média, ten vládne. A samozřejmě d e m o k r a t i c k y . Protože lidé to pak chtějí. Toto je tragédie našeho systému. Protože my všichni nemáme přístup k realitě, vidíme jen její mediální obraz.
JP
No dobře, pane Rusku, pár bodů se nám opět poněkud ozřejmilo. Na doplnění bych Vám však musel položit ještě jednu, vlastně klíčovou otázku:
CO je vlastně podle Vás demokracie?
Nicméně se zdá, že na tuto otázku jste už sám - byť i poněkud nepřímo - odpověděl, v tom smyslu, že "demokracie jsou volby".
A také se odvoláváte na známý výrok Masaryka, že prý "demokracie je diskuse". - Ano, je pravdou, že Masaryk tato slova skutečně pronesl; jenže on tento svůj výrok později sám precizoval, a z toho jeho vlastního výkladu jednoznačně vyplývá, že ve skutečnosti měl na mysli něco zcela jiného.
Ve skutečnosti tento Masarykův výrok v žádném případě neznamená pouze, že "demokracie je diskuse"; nýbrž, že "demokracie je d i a l o g." A to je velice zásadní rozdíl.
V krátkosti: klasická demokratická diskuse je jenom p ř e d s t í r á n í dialogu; je to předstírání, že různé subjekty (zastávající protichůdné názory) spolu skutečně hovoří, tj. skutečně přemýšlejí o záležitostech obecného významu; ve skutečnosti ale neústupně setrvávají na svých vlastních ideových dogmatech.
Oproti tomu d i a l o g je právě to, že si ti dva navzájem dokáží v y m ě n i t své názory, své náhledy, své postoje. Tady - a jedině tady - tedy dochází ke skutečně pozitivní konfrontaci názorů a náhledů, kdy jejich spojením, syntézou může vzniknout finální obraz či model, který v sobě nese pozitivní momenty obou.
Diskuse je tedy pouze p o d m í n k o u pravého (demokratického) dialogu; ale sama tímto dialogem ještě zdaleka není. Tento zásadní rozdíl se zcela všeobecně přehlíží; a proto se také stále ještě udržuje tolik iluzí o demokracii.
- Ostatně, pane Rusku, stále více se mi ukazuje, že můj původní názor na Vaše pojetí demokracie přece jenom docela dobře vystihoval pravý stav věcí.
-----------------------------------------------------
Teď k tomu davu. K jeho moudrosti či nemoudrosti. Pane Rusku, zřejmě jste nějak pozapomněl, jak jsem tu citoval Hegela.
Ještě jednou: podle Hegela jsou věci, ve kterých lid prostě oklamat nelze. Ne snad ani proto, že by tento lid byl natolik "moudrý", ve smyslu subjektivní inteligence, ale prostě proto, že určité substanciální věci má tento lid "zažité", má je - jako výsledek své reálné životní zkušenosti respektive praxe - prostě "v sobě".
Na straně druhé ale konstatuje tentýž Hegel, že jsou věci, ve kterých ten samý lid "klame sám sebe" - naprosto neschopen rozeznat pravé od nepravého.
Ostatně, v podstatě tou samou záležitostí - totiž onou "moudrostí lidu" se svého času zabýval už Aristoteles. A už u něj se ukázalo, jak je celá věc složitá respektive dvousečná: na straně jedné Aristoteles argumentuje tím, že sbor hráčů na hudební nástroje asi nebudeme označovat za umělecky lepší nežli jednoho - vynikajícího - sólistu jenom proto, že ve sboru je těch hráčů více. Naopak, daleko spíše ten vynikající jednotlivec v onom sboru zanikne, bude jenom jedním z mnoha.
Na straně druhé ale ten samý Aristoteles - v jiných souvislostech - zase lidu přece jen přiznává určitou fundamentální moudrost, která jde i nad věcnou kompetenci jednotlivců respektive orgánů.
Takže, tito dva velcí myslitelé se v podstatě shodují: ano, lid obecný má v sobě určitou základní - dejme tomu existenční - moudrost; na straně druhé ale právě tento lid má neustálou tendenci k velice nemoudrým způsobům jednání.
-------------------------------------------
Teď k těm médiím. Jsem tak trochu na rozpacích, co jste mi tím linkem na onen blog chtěl vlastně tak rozhodujícího sdělit. Opět mohu pouze říci: nad něčím takovým je možno jenom pokrčit rameny. Že se veškeré možné zájmové skupiny vždycky pokoušely a pokouší manipulovat veřejným míněním? - Ale samozřejmě, o tom jsem sám minule psal.
Jenže, nikdo by natrvalo nemohl manipulovat, kdyby zde nebyl ten, kdo se převelice ochotně manipulovat n e c h á. To je právě ta druhá stránka lidu - že ten znovu a znovu převelice ochotně slepě přejímá jakékoli nesmysly, jenom proto že je líný sám přemýšlet. "Myšlení bolí", tu už zaznělo.
- Ostatně, i ten samotný článek v tom blogu je zase alespoň zčásti - mystifikace!
Například to tvrzení, že Halder svědčil u Norimberského procesu, že prý Goering se přiznal, že požár v Říšském sněmu založil on: faktem je, že tato věc dodnes není nikterak vyjasněna, a o tom kdo tento požár založil se dodnes i mezi seriózními historiky vedou zásadní spory. V každém případě je nesporné: bezprostředně ten požár založil van der Lubbe. A nikoli Goering. Německá tajná služba mohla nanejvýš zkusit, toho nešťastníka nějak psychologicky zmanipulovat.
Stejně tak ten bod s tím bombardováním lodí s židovskými emigranty (respektive imigranty) do Izraele: ano, tyto lodi byly sice skutečně bombardovány; ale opravdu si nedovedu představit, jak by Britové tuto záležitost mohli házet na krk nějakým palestinským skupinám. Jak pak by tito Palestinci mohli bombardovat lodi na otevřeném moři? Když neměli ani artilerii, ani bombardéry?
------------------------------------------------
Ale ještě jednou k těm médiím. Vy tedy, pane Rusku, jste pevně přesvědčen, že tu naši demokracii nám kazí jenom ta média.
Dobře, představme si onen ideální případ. Nejsou tu žádní kapitalisté ani jiné mocenské zájmové skupiny, kteří by mohli svou mocí ovládat média.
Dokonce dejme tomu, že stát subvencuje noviny na 100 procent - každý kdo chce si tedy může založit své vlastní noviny a psát si do nich, co chce.
A? - Stane se snad veřejný prostor proto nějak podstatně lepším, kultivovanějším, inteligentnějším? Odhodí lidé rázem všechny své vlastní předpojatosti, svá ideologická dogmata, překonají rázem svou nevědomost a svou neochotu přemýšlet o věcech skutečně do hloubky?
Pane Rusku, vždyť nakonec takové naprosto a absolutně svobodné a "demokratické" médium už tady máme - totiž internet. Tam si může každý naprosto nerušeně psát, co ho jen napadne.
Začetl jste se někdy do nějakých těch internetových fór? Jmenovitě do těch, která se týkají politických témat? Opravdu jste nezaznamenal jejich převažující konfrontační charakter, dogmatickou zaslepenost, až přímo posedlost naprosté většiny jejich účastníků?
- Takže, ještě jednou: centrálním problémem demokracie (respektive, společnosti a její schopnosti samosprávy) naprosto nejsou média - nýbrž člověk sám, samotná společnost.
Jestliže člověk a lid budou inteligentní, kultivovaní, přemýšliví - pak je žádná mediální manipulace nedokáže zmást.
Ale jestliže člověk a lid budou nevědomí, ideologicky předpojatí a neochotní opravdu myslet - pak oni budou přímo v y ž a d o v a t existenci médií, které budou falšovat skutečnost, falšovat pravdu - ovšem falšovat v jejich vlastním smyslu, ve smyslu jejich vlastního ideologického přesvědčení.
CO je vlastně podle Vás demokracie?
Nicméně se zdá, že na tuto otázku jste už sám - byť i poněkud nepřímo - odpověděl, v tom smyslu, že "demokracie jsou volby".
A také se odvoláváte na známý výrok Masaryka, že prý "demokracie je diskuse". - Ano, je pravdou, že Masaryk tato slova skutečně pronesl; jenže on tento svůj výrok později sám precizoval, a z toho jeho vlastního výkladu jednoznačně vyplývá, že ve skutečnosti měl na mysli něco zcela jiného.
Ve skutečnosti tento Masarykův výrok v žádném případě neznamená pouze, že "demokracie je diskuse"; nýbrž, že "demokracie je d i a l o g." A to je velice zásadní rozdíl.
V krátkosti: klasická demokratická diskuse je jenom p ř e d s t í r á n í dialogu; je to předstírání, že různé subjekty (zastávající protichůdné názory) spolu skutečně hovoří, tj. skutečně přemýšlejí o záležitostech obecného významu; ve skutečnosti ale neústupně setrvávají na svých vlastních ideových dogmatech.
Oproti tomu d i a l o g je právě to, že si ti dva navzájem dokáží v y m ě n i t své názory, své náhledy, své postoje. Tady - a jedině tady - tedy dochází ke skutečně pozitivní konfrontaci názorů a náhledů, kdy jejich spojením, syntézou může vzniknout finální obraz či model, který v sobě nese pozitivní momenty obou.
Diskuse je tedy pouze p o d m í n k o u pravého (demokratického) dialogu; ale sama tímto dialogem ještě zdaleka není. Tento zásadní rozdíl se zcela všeobecně přehlíží; a proto se také stále ještě udržuje tolik iluzí o demokracii.
- Ostatně, pane Rusku, stále více se mi ukazuje, že můj původní názor na Vaše pojetí demokracie přece jenom docela dobře vystihoval pravý stav věcí.
-----------------------------------------------------
Teď k tomu davu. K jeho moudrosti či nemoudrosti. Pane Rusku, zřejmě jste nějak pozapomněl, jak jsem tu citoval Hegela.
Ještě jednou: podle Hegela jsou věci, ve kterých lid prostě oklamat nelze. Ne snad ani proto, že by tento lid byl natolik "moudrý", ve smyslu subjektivní inteligence, ale prostě proto, že určité substanciální věci má tento lid "zažité", má je - jako výsledek své reálné životní zkušenosti respektive praxe - prostě "v sobě".
Na straně druhé ale konstatuje tentýž Hegel, že jsou věci, ve kterých ten samý lid "klame sám sebe" - naprosto neschopen rozeznat pravé od nepravého.
Ostatně, v podstatě tou samou záležitostí - totiž onou "moudrostí lidu" se svého času zabýval už Aristoteles. A už u něj se ukázalo, jak je celá věc složitá respektive dvousečná: na straně jedné Aristoteles argumentuje tím, že sbor hráčů na hudební nástroje asi nebudeme označovat za umělecky lepší nežli jednoho - vynikajícího - sólistu jenom proto, že ve sboru je těch hráčů více. Naopak, daleko spíše ten vynikající jednotlivec v onom sboru zanikne, bude jenom jedním z mnoha.
Na straně druhé ale ten samý Aristoteles - v jiných souvislostech - zase lidu přece jen přiznává určitou fundamentální moudrost, která jde i nad věcnou kompetenci jednotlivců respektive orgánů.
Takže, tito dva velcí myslitelé se v podstatě shodují: ano, lid obecný má v sobě určitou základní - dejme tomu existenční - moudrost; na straně druhé ale právě tento lid má neustálou tendenci k velice nemoudrým způsobům jednání.
-------------------------------------------
Teď k těm médiím. Jsem tak trochu na rozpacích, co jste mi tím linkem na onen blog chtěl vlastně tak rozhodujícího sdělit. Opět mohu pouze říci: nad něčím takovým je možno jenom pokrčit rameny. Že se veškeré možné zájmové skupiny vždycky pokoušely a pokouší manipulovat veřejným míněním? - Ale samozřejmě, o tom jsem sám minule psal.
Jenže, nikdo by natrvalo nemohl manipulovat, kdyby zde nebyl ten, kdo se převelice ochotně manipulovat n e c h á. To je právě ta druhá stránka lidu - že ten znovu a znovu převelice ochotně slepě přejímá jakékoli nesmysly, jenom proto že je líný sám přemýšlet. "Myšlení bolí", tu už zaznělo.
- Ostatně, i ten samotný článek v tom blogu je zase alespoň zčásti - mystifikace!
Například to tvrzení, že Halder svědčil u Norimberského procesu, že prý Goering se přiznal, že požár v Říšském sněmu založil on: faktem je, že tato věc dodnes není nikterak vyjasněna, a o tom kdo tento požár založil se dodnes i mezi seriózními historiky vedou zásadní spory. V každém případě je nesporné: bezprostředně ten požár založil van der Lubbe. A nikoli Goering. Německá tajná služba mohla nanejvýš zkusit, toho nešťastníka nějak psychologicky zmanipulovat.
Stejně tak ten bod s tím bombardováním lodí s židovskými emigranty (respektive imigranty) do Izraele: ano, tyto lodi byly sice skutečně bombardovány; ale opravdu si nedovedu představit, jak by Britové tuto záležitost mohli házet na krk nějakým palestinským skupinám. Jak pak by tito Palestinci mohli bombardovat lodi na otevřeném moři? Když neměli ani artilerii, ani bombardéry?
------------------------------------------------
Ale ještě jednou k těm médiím. Vy tedy, pane Rusku, jste pevně přesvědčen, že tu naši demokracii nám kazí jenom ta média.
Dobře, představme si onen ideální případ. Nejsou tu žádní kapitalisté ani jiné mocenské zájmové skupiny, kteří by mohli svou mocí ovládat média.
Dokonce dejme tomu, že stát subvencuje noviny na 100 procent - každý kdo chce si tedy může založit své vlastní noviny a psát si do nich, co chce.
A? - Stane se snad veřejný prostor proto nějak podstatně lepším, kultivovanějším, inteligentnějším? Odhodí lidé rázem všechny své vlastní předpojatosti, svá ideologická dogmata, překonají rázem svou nevědomost a svou neochotu přemýšlet o věcech skutečně do hloubky?
Pane Rusku, vždyť nakonec takové naprosto a absolutně svobodné a "demokratické" médium už tady máme - totiž internet. Tam si může každý naprosto nerušeně psát, co ho jen napadne.
Začetl jste se někdy do nějakých těch internetových fór? Jmenovitě do těch, která se týkají politických témat? Opravdu jste nezaznamenal jejich převažující konfrontační charakter, dogmatickou zaslepenost, až přímo posedlost naprosté většiny jejich účastníků?
- Takže, ještě jednou: centrálním problémem demokracie (respektive, společnosti a její schopnosti samosprávy) naprosto nejsou média - nýbrž člověk sám, samotná společnost.
Jestliže člověk a lid budou inteligentní, kultivovaní, přemýšliví - pak je žádná mediální manipulace nedokáže zmást.
Ale jestliže člověk a lid budou nevědomí, ideologicky předpojatí a neochotní opravdu myslet - pak oni budou přímo v y ž a d o v a t existenci médií, které budou falšovat skutečnost, falšovat pravdu - ovšem falšovat v jejich vlastním smyslu, ve smyslu jejich vlastního ideologického přesvědčení.
PM
August 5, 2015 v 16.31
To je psychologický problémek/otázka pane pane Poláčku
Je nutno se tázat :
V čem spočívá vnitřní síla, která evokuje.....vašimi slovy: konfrontační charakter, dogmatickou zaslepenost, až přímo posedlost naprosté většiny jejich účastníků?.......
tedy - které jsou to okolnosti, které mají tak silné na rozumu nezávislé účinky a vyvolávají na rozumu nezávislou činnost?
V čem spočívá vnitřní síla, která evokuje.....vašimi slovy: konfrontační charakter, dogmatickou zaslepenost, až přímo posedlost naprosté většiny jejich účastníků?.......
tedy - které jsou to okolnosti, které mají tak silné na rozumu nezávislé účinky a vyvolávají na rozumu nezávislou činnost?
August 6, 2015 v 0.27
Znovu: Co je to d em o k r a c i e – nejen technický mechanismus, ale hlavně společné hledání skrze dialog
Ten pojem je pouze zdánlivě banální. A pokud odpoví student pár větami to, co po něm učitel chce a dostane A (dříve jedničku) vůbec to nemusí znamenat, že chápe složitost této otázky.
Mě vlastně ani příliš nezajímá to technické řešení, na kterém bzírují studenti práv. Přesný mechanismus voleb, oddělení moci zákonodárné, soudní a výkonné atd. Jistě, je to podstatné, ale „esence“ pojmu demokracie je opravdu jinde.
Jsem rád, že tak citlivě vnímáte slova a odlišujete to, co by jiný zcela přešel. D i a l o g je jistě víc, než d i s k u s e. V dialogu očekáváme, že lidé spolu nesoupeří. V TV diskusích, nebo jak jste uvedl na netových diskusích opravdu převelice často převládá ten soupeřivý „mužský“ modus.
Na druhé straně, a zde mi jsitě budete opět velmi rychle a snadno rozumět, probíhá každýá dialog kdesi „za slovy“. Ti, kdo si chtějí rozumět si rozumí, i když používají slova velmi ledabyle.
Skutečný dialog je vlastně na slovech nezávislý, protože jde o dialog na úrovní člověk-člověk, nebo spíše duše-duše. Slova jsou pouze prostředníkem, médiem.
Tím pochopitelně nechci říct, že na slovech nezáleží. Naopak záleží a zejména tam, kde se lidé málo vnímají na nich záleží velice, protože tam, kde není porozumění přímo na úrovni člověk-člověk (otázka vztahu, Já a Ty) zbydou (chtělo by se říct až bohužel) jenom slova a za ně se tu i my tak často (a často zbytečně) chytáme a navzájem si cosi dokazujeme.
Takže demokracie je sice ten technický mechanismus voleb a realizace řízení společnosti. Ano. Ale pro naši diskusi je patrně mnohem zajímavěhší spíše právě ten p r o c e s, který je mezi volbami, kdy celá společnost funguje jako včelí úl či obvody složitého procesoru a neustále ze všech stran zkoumá a analyzuje to, co prochází časem, to, co se nazýváme dějiny lidského rodu – nebo si to označte, jak chcete.
Te proces je proces hledání. Proces srovnávání. Je to diskuse. Je to dialog. Je to ideálně kultivovaný dialog, a my jsme se o tom zde již několikrát zmínili, že jeho součástí musí být i schopnost měnit názor, protože t o je vývoj na úrovni jednoltivce. A pokud se má společnost vyvíjet, musí se přece vyvíjet skrze své jednotlivce. Jak jinak.
A maxima kultivovaného dialogu je dialog svatých lidí s dokonalým respektem, tedy božský dialog. A zde vlastně vidíme, že dvě dokonalé bytosti v dokonalém světě by vlastně žádný dialog vést nemohly, snad by to byla hudba sfér nebo jiná dokonalá harmonie, třeba i veselá či jinak radostná.
Zde se dotýkame čehosi zásadního, protože existují různé dialogy. Jiný je dialog vězně s ostrahou, jiný matky a dcery a jiný dvou vědců, hledajících řešení.
My zde máme zřejmě na mysli dialog společenský, jehož obsahem je snaha dokázat prohlédnout do detailu určitý problém, v celé jeho šíři (jak jste o tom již dvakrát detailně psal, vážený pane Poláčku, velmi k věci) a smyslem je – ano nebo ne? – najít shodu. Tedy úplnou nebo v rámci možností maximální. Nebo alespoň jakýsi průsečík, v nemž se dva nebo více pohledů shoduje.
Rozumíme si? Je to k věci? Pane Poláčku?
* * *
Takže pokud chceme vést dialog v rovině učitel-žák (didaktický dialog), je jistě správné, že pečlivě rozlišujeme denotáty pojmů "diskuse", "dialog", "dialog s respektem" atd.
Pokud však zde máme problém, pokud si zde NEchceme vzájemně cosi dokazovat, pokud čas plyne a my se nechceme jen kochat svojí rétorikou, je lepší vést dialog na rovině člověk-člověk a tedy vést dialog o podstatě, tedy dialog nezávsilý na přesnosti slov, ale závislý na tom, co kdo měl na mysli.
Tedy dialog "za slovy".
Mě vlastně ani příliš nezajímá to technické řešení, na kterém bzírují studenti práv. Přesný mechanismus voleb, oddělení moci zákonodárné, soudní a výkonné atd. Jistě, je to podstatné, ale „esence“ pojmu demokracie je opravdu jinde.
Jsem rád, že tak citlivě vnímáte slova a odlišujete to, co by jiný zcela přešel. D i a l o g je jistě víc, než d i s k u s e. V dialogu očekáváme, že lidé spolu nesoupeří. V TV diskusích, nebo jak jste uvedl na netových diskusích opravdu převelice často převládá ten soupeřivý „mužský“ modus.
Na druhé straně, a zde mi jsitě budete opět velmi rychle a snadno rozumět, probíhá každýá dialog kdesi „za slovy“. Ti, kdo si chtějí rozumět si rozumí, i když používají slova velmi ledabyle.
Skutečný dialog je vlastně na slovech nezávislý, protože jde o dialog na úrovní člověk-člověk, nebo spíše duše-duše. Slova jsou pouze prostředníkem, médiem.
Tím pochopitelně nechci říct, že na slovech nezáleží. Naopak záleží a zejména tam, kde se lidé málo vnímají na nich záleží velice, protože tam, kde není porozumění přímo na úrovni člověk-člověk (otázka vztahu, Já a Ty) zbydou (chtělo by se říct až bohužel) jenom slova a za ně se tu i my tak často (a často zbytečně) chytáme a navzájem si cosi dokazujeme.
Takže demokracie je sice ten technický mechanismus voleb a realizace řízení společnosti. Ano. Ale pro naši diskusi je patrně mnohem zajímavěhší spíše právě ten p r o c e s, který je mezi volbami, kdy celá společnost funguje jako včelí úl či obvody složitého procesoru a neustále ze všech stran zkoumá a analyzuje to, co prochází časem, to, co se nazýváme dějiny lidského rodu – nebo si to označte, jak chcete.
Te proces je proces hledání. Proces srovnávání. Je to diskuse. Je to dialog. Je to ideálně kultivovaný dialog, a my jsme se o tom zde již několikrát zmínili, že jeho součástí musí být i schopnost měnit názor, protože t o je vývoj na úrovni jednoltivce. A pokud se má společnost vyvíjet, musí se přece vyvíjet skrze své jednotlivce. Jak jinak.
A maxima kultivovaného dialogu je dialog svatých lidí s dokonalým respektem, tedy božský dialog. A zde vlastně vidíme, že dvě dokonalé bytosti v dokonalém světě by vlastně žádný dialog vést nemohly, snad by to byla hudba sfér nebo jiná dokonalá harmonie, třeba i veselá či jinak radostná.
Zde se dotýkame čehosi zásadního, protože existují různé dialogy. Jiný je dialog vězně s ostrahou, jiný matky a dcery a jiný dvou vědců, hledajících řešení.
My zde máme zřejmě na mysli dialog společenský, jehož obsahem je snaha dokázat prohlédnout do detailu určitý problém, v celé jeho šíři (jak jste o tom již dvakrát detailně psal, vážený pane Poláčku, velmi k věci) a smyslem je – ano nebo ne? – najít shodu. Tedy úplnou nebo v rámci možností maximální. Nebo alespoň jakýsi průsečík, v nemž se dva nebo více pohledů shoduje.
Rozumíme si? Je to k věci? Pane Poláčku?
* * *
Takže pokud chceme vést dialog v rovině učitel-žák (didaktický dialog), je jistě správné, že pečlivě rozlišujeme denotáty pojmů "diskuse", "dialog", "dialog s respektem" atd.
Pokud však zde máme problém, pokud si zde NEchceme vzájemně cosi dokazovat, pokud čas plyne a my se nechceme jen kochat svojí rétorikou, je lepší vést dialog na rovině člověk-člověk a tedy vést dialog o podstatě, tedy dialog nezávsilý na přesnosti slov, ale závislý na tom, co kdo měl na mysli.
Tedy dialog "za slovy".
»Teď k těm médiím. Jsem tak trochu na rozpacích, co jste mi tím linkem na onen blog chtěl vlastně tak rozhodujícího sdělit. Opět mohu pouze říci: nad něčím takovým je možno jenom pokrčit rameny. Že se veškeré možné zájmové skupiny vždycky pokoušely a pokouší manipulovat veřejným míněním? - Ale samozřejmě, o tom jsem sám minule psal.
Jenže, nikdo by natrvalo nemohl manipulovat, kdyby zde nebyl ten, kdo se převelice ochotně manipulovat n e c h á. To je právě ta druhá stránka lidu - že ten znovu a znovu převelice ochotně slepě přejímá jakékoli nesmysly, jenom proto že je líný sám přemýšlet. "Myšlení bolí", tu už zaznělo.«
____________
Vážený pane Poláčku – rozumné myšlení je praktické. Ale také přesné. Rozumím a chápu, že existuje cosi jako "básnická licence", ale opravdu je pro náš dialog nutné a hlavně k nějakému dalšímu vývoji tvrdit, že lid:
»…znovu a znovu převelice ochotně slepě přejímá jakékoli nesmysly…« ?
Nezlobte se, ale takto silně emočně zabarvené tvrzení přinejmenším velmi trčí z vašich jinak rozumných a často podle mého soudu velmi přesných úvah.
Ale vlastně Vám rozumím. Vám se lid, který by nebyl hloupý, ale měl by i jistou moudrost, z jakési příčiny, která mi zůstala utajena, do dalších Vašich úvah nehodí.
Ale zřejmě je právě názor na "moudrost" lidu pro náš další dialog klíčová.
A já se už jen hrozím, kdy si mě opět zaškatulkujete, jako někoho, kdo naivně a hloupě (a dětsky nevyzrále) předpokládá, že lid je božsky moudrý a p r o t o tak hájím demokracii, kdežto vy jste už kdesi dál a s lidem a jeho schopností cosi řídit vlastně už nepočítáte, tedy ani s demokracií, a proto hledáte nějaký jiný systém založený na řízení více či zcela elitami, nikoliv všemi lidmi.
* * *
Jsem zklamán z vaší reakce. Měl jsem zato, že jsem věc vysvětlil do detailu, a že si už konečně dáte s těmi médii říct, ale i zde to prostě z nějakého mně neznámého důvodu odmítáte přijmout.
Prostě nechcete.
Proč to stále a dokola bagatelizujete? Proč neumíte změnit názor? Když máte dostatek informací? Relevantních? Přesných? K věci? Copak můžete jen tak "krčit rameny"?
Tedy znovu:
Kapitál tady je. My jej omezit (zatím) do dobrých mezí neumíme. Kdyby tu nebyl, byla by tu jiná situace. Musíme vycházet z reality.
Pokud lidé na vrcholcích pyramid kapitálu a tedy moci (pyramida z pyramid) cosi chtějí – včetně válek – musí k tomu dostat nějakým způsobem "demokratický" souhlas jakési rozhodující většiny.
Je zcela nepodstatné, zda ten či onen PŘÍKLAD v odkazu na falešnou vlajku (opakuji link: http://www.freepub.cz/2015/42-utokov-pod-falosnou-vlajkou/ ) je dobře či hůře doložený. To podstatu, která existuje, přece nemění. I kdyby z 42 příkladu třeba celá polovina byla vymyšlena, tak by ji stačilo škrtnout a máme 21 příkladů, což plně dostačuje.
S tím pochopitelně souvisí základní pojem „těžká média“, což jsou ta, která mají zásadní vliv.
Vliv centrální veřejnoprávní TV se sice zmenšil, avšak stále j e ČT zásadní tedy tzv. „těžké“ médium. Internet zdaleka nemá tak velký a silný vliv, i když díky němu můžeme i my zde vést tento dialog. Jeho vliv se však zvětšuje.
Pokud měl Hitler svého Goebelse, tak nebyl problém zinscenovat jakýsi z á k l a d (přepadení vysílače v Gliwitzích), který pak propaganda už jen a pouze nafoukla. Ale v ten okamžik to stačilo. Němci už pak sami „demokraticky“ chtěli. A nejen oni, též světová veřejnost to "chápala".
Podobně po WTC bylo možné prosadit hned celou sérii válek. Neřešme nyní, jak to s WTC bylo, prostě vždy musí být k větší akci silný důvod/záminka. Bez události nelze vést válku. Bez události – třeba i fiktivní, proto falešná vlajka – nemůže kapitál prosazovat své zájmy.
Možná, snad, pokud by v roce 1939 byla lepší a skutečně nezávislá média, možná by se tu válku proti Polsku nepodařilo realizovat. Ale my přece dnes vůbec nepochybujeme o tom, že Němci prostě měli velmocenské globální zájmy a šlo pouze o záminku. Přesto tu záminku pro veřejnost musel Hitler udělat. A média ji přinesla. Hitlerova média, pane Poláčku.
Pokud je tu kapitál, vůbec nechápu, že nevidíte, že kapitál vládne kromě své přímé finanční moci (embarga, investice atd.) už jen a pouze skrze média. A skrze změnu názorů lidí, které umí ovlivnit.
Na jedné straně tvrdíte, že lidé nemají moudrost, na druhé straně odmítáte, že by je média uměla dostatečně ovlivnit. Takže ta hloupost padá kdesi z Nebe? Nebo od UFOnů? To přece není konzistentní.
Já si o moudrosti společnosti jako celku na jedné straně nemyslím tak zlé věci, přesto tvrdím – sebe nevyjímám – že nás média ovlivňují. Vy to stále odmítáte. A já nevím proč.
Takže další fakta a argzmenty.
Je vám známý pojem agenda setting? Existuje? Co si o něm myslíte? Je to snad hloupost?
»Následovaly desítky studií, které potvrdily, že mezi mediálním obsahem a názory publika existuje jasná korelace a dokonce kauzální vztah. Od roku 1972 proběhlo více než 350 studií zabývajících se fenoménem agenda setting, jedná se o jeden z široce přijímaných a hojně využívaných nástrojů mediální vědy.«
Více třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Agenda_setting
Jenže, nikdo by natrvalo nemohl manipulovat, kdyby zde nebyl ten, kdo se převelice ochotně manipulovat n e c h á. To je právě ta druhá stránka lidu - že ten znovu a znovu převelice ochotně slepě přejímá jakékoli nesmysly, jenom proto že je líný sám přemýšlet. "Myšlení bolí", tu už zaznělo.«
____________
Vážený pane Poláčku – rozumné myšlení je praktické. Ale také přesné. Rozumím a chápu, že existuje cosi jako "básnická licence", ale opravdu je pro náš dialog nutné a hlavně k nějakému dalšímu vývoji tvrdit, že lid:
»…znovu a znovu převelice ochotně slepě přejímá jakékoli nesmysly…« ?
Nezlobte se, ale takto silně emočně zabarvené tvrzení přinejmenším velmi trčí z vašich jinak rozumných a často podle mého soudu velmi přesných úvah.
Ale vlastně Vám rozumím. Vám se lid, který by nebyl hloupý, ale měl by i jistou moudrost, z jakési příčiny, která mi zůstala utajena, do dalších Vašich úvah nehodí.
Ale zřejmě je právě názor na "moudrost" lidu pro náš další dialog klíčová.
A já se už jen hrozím, kdy si mě opět zaškatulkujete, jako někoho, kdo naivně a hloupě (a dětsky nevyzrále) předpokládá, že lid je božsky moudrý a p r o t o tak hájím demokracii, kdežto vy jste už kdesi dál a s lidem a jeho schopností cosi řídit vlastně už nepočítáte, tedy ani s demokracií, a proto hledáte nějaký jiný systém založený na řízení více či zcela elitami, nikoliv všemi lidmi.
* * *
Jsem zklamán z vaší reakce. Měl jsem zato, že jsem věc vysvětlil do detailu, a že si už konečně dáte s těmi médii říct, ale i zde to prostě z nějakého mně neznámého důvodu odmítáte přijmout.
Prostě nechcete.
Proč to stále a dokola bagatelizujete? Proč neumíte změnit názor? Když máte dostatek informací? Relevantních? Přesných? K věci? Copak můžete jen tak "krčit rameny"?
Tedy znovu:
Kapitál tady je. My jej omezit (zatím) do dobrých mezí neumíme. Kdyby tu nebyl, byla by tu jiná situace. Musíme vycházet z reality.
Pokud lidé na vrcholcích pyramid kapitálu a tedy moci (pyramida z pyramid) cosi chtějí – včetně válek – musí k tomu dostat nějakým způsobem "demokratický" souhlas jakési rozhodující většiny.
Je zcela nepodstatné, zda ten či onen PŘÍKLAD v odkazu na falešnou vlajku (opakuji link: http://www.freepub.cz/2015/42-utokov-pod-falosnou-vlajkou/ ) je dobře či hůře doložený. To podstatu, která existuje, přece nemění. I kdyby z 42 příkladu třeba celá polovina byla vymyšlena, tak by ji stačilo škrtnout a máme 21 příkladů, což plně dostačuje.
S tím pochopitelně souvisí základní pojem „těžká média“, což jsou ta, která mají zásadní vliv.
Vliv centrální veřejnoprávní TV se sice zmenšil, avšak stále j e ČT zásadní tedy tzv. „těžké“ médium. Internet zdaleka nemá tak velký a silný vliv, i když díky němu můžeme i my zde vést tento dialog. Jeho vliv se však zvětšuje.
Pokud měl Hitler svého Goebelse, tak nebyl problém zinscenovat jakýsi z á k l a d (přepadení vysílače v Gliwitzích), který pak propaganda už jen a pouze nafoukla. Ale v ten okamžik to stačilo. Němci už pak sami „demokraticky“ chtěli. A nejen oni, též světová veřejnost to "chápala".
Podobně po WTC bylo možné prosadit hned celou sérii válek. Neřešme nyní, jak to s WTC bylo, prostě vždy musí být k větší akci silný důvod/záminka. Bez události nelze vést válku. Bez události – třeba i fiktivní, proto falešná vlajka – nemůže kapitál prosazovat své zájmy.
Možná, snad, pokud by v roce 1939 byla lepší a skutečně nezávislá média, možná by se tu válku proti Polsku nepodařilo realizovat. Ale my přece dnes vůbec nepochybujeme o tom, že Němci prostě měli velmocenské globální zájmy a šlo pouze o záminku. Přesto tu záminku pro veřejnost musel Hitler udělat. A média ji přinesla. Hitlerova média, pane Poláčku.
Pokud je tu kapitál, vůbec nechápu, že nevidíte, že kapitál vládne kromě své přímé finanční moci (embarga, investice atd.) už jen a pouze skrze média. A skrze změnu názorů lidí, které umí ovlivnit.
Na jedné straně tvrdíte, že lidé nemají moudrost, na druhé straně odmítáte, že by je média uměla dostatečně ovlivnit. Takže ta hloupost padá kdesi z Nebe? Nebo od UFOnů? To přece není konzistentní.
Já si o moudrosti společnosti jako celku na jedné straně nemyslím tak zlé věci, přesto tvrdím – sebe nevyjímám – že nás média ovlivňují. Vy to stále odmítáte. A já nevím proč.
Takže další fakta a argzmenty.
Je vám známý pojem agenda setting? Existuje? Co si o něm myslíte? Je to snad hloupost?
»Následovaly desítky studií, které potvrdily, že mezi mediálním obsahem a názory publika existuje jasná korelace a dokonce kauzální vztah. Od roku 1972 proběhlo více než 350 studií zabývajících se fenoménem agenda setting, jedná se o jeden z široce přijímaných a hojně využívaných nástrojů mediální vědy.«
Více třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Agenda_setting
August 6, 2015 v 1.23
Robert McChesney: Problém médií – Jak uvažovat o dnešních médiích
Vážený pane Poláčku, já nemám nastudovaného Hegela. A nemyslím, že byprávě Hegel byl pro naši diskusi zásadní a nutnou znalostí. Naopak kniha Problém médií zásadní je.
A N O T A C E
• Slouží média obecnému blahu, nebo oligarchii?
• Je mediální systém založený na velkých korporacích slučitelný s životaschopnou demokratickou veřejnou sférou?
• Jak fungují zkorumpované politické postupy, které takový systém vytvářejí?
To jsou klíčové otázky protínající texty Roberta McChesneye, mediálního analytika a profesora kadedry komunikace Illinoiské univerzity.
Problém médií zahrnuje dva eseje z knihy "The Political Economy of Media" (New York 2008): "Problém médií" a "Jak smýšlet o médiích".
McChesney v nich zkoumá témata politické ekonomie médií, mezi něž patří např. vztah žurnalistiky k demokratické praxi, porozumění propagandě (vládní i komerční), souvislosti mezi komerčními médii a depolitizací společnosti, zvláštní role inzerce ve formování mediálního trhu i obsahu, vztah médií ke globálnímu a současnému kapitalismu, vliv komercializace na kulturu, veřejnoprávní vysílání atd. Autorovy argumenty jsou podloženy dlouholetým detailním výzkumem. Přináší hutnou kritiku probíhajícího procesu degradace žurnalistiky.
"Probém médií" je nezbytným úvodem pro všechny, kteří chtějí rozumět médiím dnešního světa.
Robert W. McChesney je profesorem na Katedře komunikace na Illinoiské univerzitě v Urbaně-Champaign. Spolu s Benem Bagdikianem, Edwardem Hermanem a Noamem Chomskym patří k nejznámějším představitelům systémové kritiky médií ve Spojených státech.
Kosmas: http://www.kosmas.cz/knihy/145597/problem-medii/
A N O T A C E
• Slouží média obecnému blahu, nebo oligarchii?
• Je mediální systém založený na velkých korporacích slučitelný s životaschopnou demokratickou veřejnou sférou?
• Jak fungují zkorumpované politické postupy, které takový systém vytvářejí?
To jsou klíčové otázky protínající texty Roberta McChesneye, mediálního analytika a profesora kadedry komunikace Illinoiské univerzity.
Problém médií zahrnuje dva eseje z knihy "The Political Economy of Media" (New York 2008): "Problém médií" a "Jak smýšlet o médiích".
McChesney v nich zkoumá témata politické ekonomie médií, mezi něž patří např. vztah žurnalistiky k demokratické praxi, porozumění propagandě (vládní i komerční), souvislosti mezi komerčními médii a depolitizací společnosti, zvláštní role inzerce ve formování mediálního trhu i obsahu, vztah médií ke globálnímu a současnému kapitalismu, vliv komercializace na kulturu, veřejnoprávní vysílání atd. Autorovy argumenty jsou podloženy dlouholetým detailním výzkumem. Přináší hutnou kritiku probíhajícího procesu degradace žurnalistiky.
"Probém médií" je nezbytným úvodem pro všechny, kteří chtějí rozumět médiím dnešního světa.
Robert W. McChesney je profesorem na Katedře komunikace na Illinoiské univerzitě v Urbaně-Champaign. Spolu s Benem Bagdikianem, Edwardem Hermanem a Noamem Chomskym patří k nejznámějším představitelům systémové kritiky médií ve Spojených státech.
Kosmas: http://www.kosmas.cz/knihy/145597/problem-medii/
Petrasek Milan napsal:
To je psychologický problémek/otázka pane pane Poláčku. Je nutno se tázat :
V čem spočívá vnitřní síla, která evokuje (vašimi slovy):
…konfrontační charakter, dogmatickou zaslepenost, až přímo posedlost naprosté většiny jejich účastníků?
Které to jsou okolnosti, které mají tak silné na rozumu nezávislé účinky a vyvolávají na rozumu nezávislou činnost?
_______
Vážený pane Petrasku, máte na to odpověď? Prosím podělte se… Děkuji.
To je psychologický problémek/otázka pane pane Poláčku. Je nutno se tázat :
V čem spočívá vnitřní síla, která evokuje (vašimi slovy):
…konfrontační charakter, dogmatickou zaslepenost, až přímo posedlost naprosté většiny jejich účastníků?
Které to jsou okolnosti, které mají tak silné na rozumu nezávislé účinky a vyvolávají na rozumu nezávislou činnost?
_______
Vážený pane Petrasku, máte na to odpověď? Prosím podělte se… Děkuji.
August 6, 2015 v 11.14
Demokracie – n e j e n kvalita médií, ale i zejména i školství
»Ale ještě jednou k těm médiím. Vy tedy, pane Rusku, jste pevně přesvědčen, že tu naši demokracii nám kazí jenom ta média.«
Vážený pane Poláčku, znovu Vás prosím a žádám: buďte přesnější. Nepodsouvejte mi takto nekompromisní a kategorická tvrzení.
Já přece nikde netvrdím to, co mi opět podsouváte! Tedy, že to jsou »jenom« média. Jistě, říkám, že na médiích hodně záleží. A že jejich vliv je pro kvalitu demokracie zásadní. A podstatný.
Možná lze říct, že jsme v současném vývojovém stadiu demokracie prostě narazili na určité avšak zcela zásadní omezení, kterým je právě kvalita médií.
Opravdu si netroufám soudit, jak by dopadla situace, pokud by zde již osvícená média – jako celek – byla, zda by lidé i přes jejich – osvícený vliv – dál podléhali jen povrchnosti, tedy stále hlubšímu spotřebitelštějšímu modu existence, prostě konzumu a nebo jakémukoliv jinému pokušení, které n e k u l t i v u j e lidskou existenci (– což je navíc jiné velké téma, co to vlastně je – podle mého skromnost a úcta ke všemu živému).
Je docela možné, že každá lidská bytost musí projít svojí trnitou cestou (to jsme už kdesi u teologie či kosmologie a značně tak přesahujeme rámec pojmu demokracie – nebo se i bez těchto otázek neobejdeme?) a svou cestou poznání, takže ani relativně dokonalé vnější (mediální) podmínky by neřešily cosi podstatného, základního.
Nevím. Toto nedokážu nyní jaksi prozřetelně vědět.
// V tomto smyslu r o z u m í m vašemu akcentu na to, že je iluze myslet si, nebo nějak předpokládat, že změna vnějšího uspořádaní jaksi a u t o m a t i c k y promění to, co je špatně přímo v člověku.
Ale pak zase nechápu, proč jste tak málo slyšel na další poznámku (tuším paní Švandová), že potřebujeme lepší školství.
Dokonce mám až pocit, že vám jakoby až záleží na tom, aby byl národ (společnost, celek, polis) spíše hloupý, ba co víc, aby ani skrze lepší vzdělání lepší nebyl a ve svém svém působení tak ne b y l ani potenciálně nositelem (prostředníkem, médiem) vývoje.
Spíše vám asi bude vyhovovat nějaká monarchie, království, kde dobro pochází od (Bohem) osvícených autorit, než od "obyčejného" prostého lidu. – Mýlím se? //
Nicméně tu úvahu o vlivu médií lze přece otočit. Lze předpokládat, že ideální vnější podmínky, z e j m é n a (nikoliv pouze!) dobrá média se skvělou agenda setting, ale také skvělí a moudří učitelé ve školách by dokázali hodně přispět k tomu, aby nakonec zbyla ta jediná a hlavní limita, která je nepochybně skryta uvnitř o s o b n í h o . v ý v o j e každého člověka.
Společnost jako celek se může posouvat jen a pouze vývojem každé své individuality.
Takže to školství je snad ještě podstatnější, než média, navíc je zde situace výrazně horší než v oblasti médií, kde lze situaci relativně velmi snadno a velmi rychle napravit.
Avšak jakmile se přeruší školská tradice, jakmile zmizí řetěz moudrý učitel-žák následovník, bude trvat zase celé generace, než se podaří kulturnost pozdvihnout.
Pokud nyní na něčem záleží, tak je to právě kvalita školství. Protože tu byla degradace vzdělanosti za komunistů (s ghety moudrosti, viz třeba J. Patočka) a zejména s příchodem technokrata V. Klause došlo k další změně společnosti v jednoduché technokraty. Dlouho jsme si mnozí mysleli, že oponent V. Klause, jiný Václav, je opačná volba, volba hlubší vzdělanosti a skutečné dějinné moudrosti. Někteří si to myslí dodnes.
Vážený pane Poláčku, znovu Vás prosím a žádám: buďte přesnější. Nepodsouvejte mi takto nekompromisní a kategorická tvrzení.
Já přece nikde netvrdím to, co mi opět podsouváte! Tedy, že to jsou »jenom« média. Jistě, říkám, že na médiích hodně záleží. A že jejich vliv je pro kvalitu demokracie zásadní. A podstatný.
Možná lze říct, že jsme v současném vývojovém stadiu demokracie prostě narazili na určité avšak zcela zásadní omezení, kterým je právě kvalita médií.
Opravdu si netroufám soudit, jak by dopadla situace, pokud by zde již osvícená média – jako celek – byla, zda by lidé i přes jejich – osvícený vliv – dál podléhali jen povrchnosti, tedy stále hlubšímu spotřebitelštějšímu modu existence, prostě konzumu a nebo jakémukoliv jinému pokušení, které n e k u l t i v u j e lidskou existenci (– což je navíc jiné velké téma, co to vlastně je – podle mého skromnost a úcta ke všemu živému).
Je docela možné, že každá lidská bytost musí projít svojí trnitou cestou (to jsme už kdesi u teologie či kosmologie a značně tak přesahujeme rámec pojmu demokracie – nebo se i bez těchto otázek neobejdeme?) a svou cestou poznání, takže ani relativně dokonalé vnější (mediální) podmínky by neřešily cosi podstatného, základního.
Nevím. Toto nedokážu nyní jaksi prozřetelně vědět.
// V tomto smyslu r o z u m í m vašemu akcentu na to, že je iluze myslet si, nebo nějak předpokládat, že změna vnějšího uspořádaní jaksi a u t o m a t i c k y promění to, co je špatně přímo v člověku.
Ale pak zase nechápu, proč jste tak málo slyšel na další poznámku (tuším paní Švandová), že potřebujeme lepší školství.
Dokonce mám až pocit, že vám jakoby až záleží na tom, aby byl národ (společnost, celek, polis) spíše hloupý, ba co víc, aby ani skrze lepší vzdělání lepší nebyl a ve svém svém působení tak ne b y l ani potenciálně nositelem (prostředníkem, médiem) vývoje.
Spíše vám asi bude vyhovovat nějaká monarchie, království, kde dobro pochází od (Bohem) osvícených autorit, než od "obyčejného" prostého lidu. – Mýlím se? //
Nicméně tu úvahu o vlivu médií lze přece otočit. Lze předpokládat, že ideální vnější podmínky, z e j m é n a (nikoliv pouze!) dobrá média se skvělou agenda setting, ale také skvělí a moudří učitelé ve školách by dokázali hodně přispět k tomu, aby nakonec zbyla ta jediná a hlavní limita, která je nepochybně skryta uvnitř o s o b n í h o . v ý v o j e každého člověka.
Společnost jako celek se může posouvat jen a pouze vývojem každé své individuality.
Takže to školství je snad ještě podstatnější, než média, navíc je zde situace výrazně horší než v oblasti médií, kde lze situaci relativně velmi snadno a velmi rychle napravit.
Avšak jakmile se přeruší školská tradice, jakmile zmizí řetěz moudrý učitel-žák následovník, bude trvat zase celé generace, než se podaří kulturnost pozdvihnout.
Pokud nyní na něčem záleží, tak je to právě kvalita školství. Protože tu byla degradace vzdělanosti za komunistů (s ghety moudrosti, viz třeba J. Patočka) a zejména s příchodem technokrata V. Klause došlo k další změně společnosti v jednoduché technokraty. Dlouho jsme si mnozí mysleli, že oponent V. Klause, jiný Václav, je opačná volba, volba hlubší vzdělanosti a skutečné dějinné moudrosti. Někteří si to myslí dodnes.
JP
Co se týče nejhlubších kořenů této lidské vlastnosti, pak těch jsme se, pane Petrasku, v našich diskusích už několikrát dotkli; a byl to ostatně Váš vlastní výrok o "primátech a jim blízkých příbuzných" (či tak nějak ten slovní obrat zněl), který víceméně vystihl podstatu věci.
Takže, zjištění číslo jedna: člověk je - ať se nám to líbí či nikoli - ve svém nejhlubším jádru pořád ještě zvířetem. Zvířetem, které je naprogramované v prvé řadě na to, prosadit svou vlastní existenci v zápase s potenciálně vždy nepřátelským prostředím. V tomto boji o holé přežití opravdu dost dobře nelze vyvíjet nějakou přílišnou empatii pro toho druhého. Například člen antilopího stáda, který by při spatření lva namísto okamžitého útěku začal filozofovat o tom, že i ten lev má přece své přirozené a legitimní potřeby a požadavky (v daném případě na ukojení svého hladu) - tak tento antilopák by sice byl bezpochyby z hlediska etologie krajně zajímavým úkazem, ale z evolučního hlediska asi velice přechodným, neboť by s největší pravděpodobností neměl dosti času k tomu, své geny předat další generaci. Na rozdíl od onoho - bezpochyby nemálo arogantně vystupujícího - lva.
Takže, ještě jednou: ty atavistické instinkty jsou ještě neustále zakódovány v našem podvědomí.
Bezpochyby, v podstatě veškerá lidská kultura je zaměřena právě tím směrem, tyto přírodní (respektive zvířecí) instinkty překonávat a tlumit; a bylo by nespravedlivé a nevěcné tvrdit, že se v tomto směru vůbec ničeho nedosáhlo. Ale, ty instinkty tu stále jsou, a při každé lepší příležitosti prošlehnou na povrch. Právě jako projev sebestředné arogance.
----------------------------------------------
Takže, tolik bod číslo jedna. Ovšem, k tomuto prazákladu přistupují ještě momenty či faktory další, víceméně specificky lidské.
Podle Hegela je tím zásadním momentem, který člověka liší od zvířete, ta okolnost, že na rozdíl od tohoto zvířete je člověk u n i v e r z á l n í bytostí.
To znamená: zvíře je v podstatě geneticky naprogramováno. Na určitý způsob existence, na určitý způsob jednání. Jak Hegel dále píše, zvíře "weiss nicht, was es begehrt" - zvíře neví, po čem touží.
Oproti tomu člověk má tu schopnost, silou svého ducha se pozvednout nad tuto pouze omezenou, dílčí existenci zvířete, a vstoupit do říše univerzalismu, nepodmíněné a všestranné existence.
Potud tedy Hegel. Ovšem - ten zcela zásadní problém je v tom, že naprostá většina lidí právě tento skok do říše univerzalismu učinit n e d o k á ž e. Proč? - Prostě je to příliš náročné, složité, namáhavé. Naprostá většina lidí se spokojí s tím, že si - myšlenkově - osvojí jenom j e d i n ý rys dané životní skutečnosti; a s tímto jedním jediným rysem či dimenzí si pak vystačí na celý život.
Takže, tito lidé nakonec zůstávají duchovně v oné zvířecí říši pouze partikulární existence. Na rozdíl od toho zvířete, které si ale nikterak nenárokuje nárok na univerzalitu (lev nikterak nenutí žirafu, aby žila jeho vlastním způsobem života) - u lidí je tomu naopak.
Člověk cítí tu svou bytostnou univerzalitu - ale je mu příliš zatěžko, se jí skutečně dobrat.
Takže, jak řečeno naprostá většina lidí zůstane duchovně, myšlenkově pouze jednodimenzionálním tvorem - ale tuto svou jednodimenzionalitu tvrdošíjně vydává za univerzalismus. Za něco, co má být platné i pro všechny ostatní.
Z toho pak vyplývá nevyhnutelnost oněch názorových střetů spojených s projevy arogance: když se srážejí dva jednodimezionální, partikulární modely světa, a oba si přitom činí nárok na univerzalitu, čili na všeobecnou platnost - pak jsou oba tyto postoje principiálně neslučitelné.
Řešením by bylo - ach ano, bylo by, kdyby všichni lidé překonali ten svůj výchozí partikularismus, a dobrali se onoho univerzalismu lidského ducha, který lidskému rodu tak velkoryse přisoudil Hegel.
Jenže, jak řečeno, tento skok od partikularismu k univerzalismu je pro člověka evidentně ještě daleko těžší, nežli skok ze Země na Měsíc.
A - jen tak mimochodem - demokracie naprosto není zařízením, které by člověka k takovémuto pravému univerzalismu vedlo. Demokracie pouze zakazuje svého názorového odpůrce s e ž r a t; ale jinak demokracie se svým postulátem absolutní svobody je naopak přímo pozváním pro každého, aby se zabetonoval v té své názorové omezenosti, a odmítal z ní vyjít ven.
Takže, zjištění číslo jedna: člověk je - ať se nám to líbí či nikoli - ve svém nejhlubším jádru pořád ještě zvířetem. Zvířetem, které je naprogramované v prvé řadě na to, prosadit svou vlastní existenci v zápase s potenciálně vždy nepřátelským prostředím. V tomto boji o holé přežití opravdu dost dobře nelze vyvíjet nějakou přílišnou empatii pro toho druhého. Například člen antilopího stáda, který by při spatření lva namísto okamžitého útěku začal filozofovat o tom, že i ten lev má přece své přirozené a legitimní potřeby a požadavky (v daném případě na ukojení svého hladu) - tak tento antilopák by sice byl bezpochyby z hlediska etologie krajně zajímavým úkazem, ale z evolučního hlediska asi velice přechodným, neboť by s největší pravděpodobností neměl dosti času k tomu, své geny předat další generaci. Na rozdíl od onoho - bezpochyby nemálo arogantně vystupujícího - lva.
Takže, ještě jednou: ty atavistické instinkty jsou ještě neustále zakódovány v našem podvědomí.
Bezpochyby, v podstatě veškerá lidská kultura je zaměřena právě tím směrem, tyto přírodní (respektive zvířecí) instinkty překonávat a tlumit; a bylo by nespravedlivé a nevěcné tvrdit, že se v tomto směru vůbec ničeho nedosáhlo. Ale, ty instinkty tu stále jsou, a při každé lepší příležitosti prošlehnou na povrch. Právě jako projev sebestředné arogance.
----------------------------------------------
Takže, tolik bod číslo jedna. Ovšem, k tomuto prazákladu přistupují ještě momenty či faktory další, víceméně specificky lidské.
Podle Hegela je tím zásadním momentem, který člověka liší od zvířete, ta okolnost, že na rozdíl od tohoto zvířete je člověk u n i v e r z á l n í bytostí.
To znamená: zvíře je v podstatě geneticky naprogramováno. Na určitý způsob existence, na určitý způsob jednání. Jak Hegel dále píše, zvíře "weiss nicht, was es begehrt" - zvíře neví, po čem touží.
Oproti tomu člověk má tu schopnost, silou svého ducha se pozvednout nad tuto pouze omezenou, dílčí existenci zvířete, a vstoupit do říše univerzalismu, nepodmíněné a všestranné existence.
Potud tedy Hegel. Ovšem - ten zcela zásadní problém je v tom, že naprostá většina lidí právě tento skok do říše univerzalismu učinit n e d o k á ž e. Proč? - Prostě je to příliš náročné, složité, namáhavé. Naprostá většina lidí se spokojí s tím, že si - myšlenkově - osvojí jenom j e d i n ý rys dané životní skutečnosti; a s tímto jedním jediným rysem či dimenzí si pak vystačí na celý život.
Takže, tito lidé nakonec zůstávají duchovně v oné zvířecí říši pouze partikulární existence. Na rozdíl od toho zvířete, které si ale nikterak nenárokuje nárok na univerzalitu (lev nikterak nenutí žirafu, aby žila jeho vlastním způsobem života) - u lidí je tomu naopak.
Člověk cítí tu svou bytostnou univerzalitu - ale je mu příliš zatěžko, se jí skutečně dobrat.
Takže, jak řečeno naprostá většina lidí zůstane duchovně, myšlenkově pouze jednodimenzionálním tvorem - ale tuto svou jednodimenzionalitu tvrdošíjně vydává za univerzalismus. Za něco, co má být platné i pro všechny ostatní.
Z toho pak vyplývá nevyhnutelnost oněch názorových střetů spojených s projevy arogance: když se srážejí dva jednodimezionální, partikulární modely světa, a oba si přitom činí nárok na univerzalitu, čili na všeobecnou platnost - pak jsou oba tyto postoje principiálně neslučitelné.
Řešením by bylo - ach ano, bylo by, kdyby všichni lidé překonali ten svůj výchozí partikularismus, a dobrali se onoho univerzalismu lidského ducha, který lidskému rodu tak velkoryse přisoudil Hegel.
Jenže, jak řečeno, tento skok od partikularismu k univerzalismu je pro člověka evidentně ještě daleko těžší, nežli skok ze Země na Měsíc.
A - jen tak mimochodem - demokracie naprosto není zařízením, které by člověka k takovémuto pravému univerzalismu vedlo. Demokracie pouze zakazuje svého názorového odpůrce s e ž r a t; ale jinak demokracie se svým postulátem absolutní svobody je naopak přímo pozváním pro každého, aby se zabetonoval v té své názorové omezenosti, a odmítal z ní vyjít ven.
JP
Dobře, pane Rusku, zase se nám něco dalšího objasnilo.
V každém případě se ukazuje, že v nejobecnějším smyslu sledujeme oba stejný cíl - totiž dosažení takového stavu či charakteru společnosti, kdy lidé by spolu navzájem vedli skutečný dialog; tedy, kdy by se střetáváním různých názorů a náhledů postupovalo k syntetickým, pokud možno optimálním řešením problémů a otázek existence dané společnosti a člověka.
Je bezpochyby potěšitelné, že alespoň v takovéto obecné - ovšem zásadní - rovině mezi námi není sporu.
Základní problém ale i nadále spatřuji v tom, že Vy stále nedostatečně rozlišujete mezi demokracií ideální, a mezi demokracií faktickou.
Já ještě jednou uvedu příklad se socialismem. Socialismus se - pokud akceptujeme jeho vlastní logiku - opravdu mohl velkým právem jevit jako nejen velice progresivní společenský systém, nýbrž dokonce opravdu jako konečná, vrcholná fáze vývoje lidstva.
Odstranění vykořisťování, odstranění třídních protikladů, odstranění podmanění lidské bytosti pod diktát odcizených tržních mechanismů; všechno teď bude patřit všem, nebude pánů ani kmánů. Společenskou produkci bude řídit sama společnost, výhradně v zájmu samotného člověka.
Takže, jak řečeno, toto sebezdůvodnění socialismu respektive komunismu bylo velice silné a přesvědčivé; tak přesvědčivé, že i v pozdních fázích dějinné existence tohoto systému se našlo mnoho lidí, kteří na něj zcela upřímně věřili. A kteří byli pevně přesvědčeni, že všechny ty negativní jevy které se v průběhu výstavby socialismu objevily (diktatura partaje, produkční stagnace, znovu vytvořená propast mezi vládnoucími a lidem) - že to všechno jsou jenom p ř e c h o d n é úkazy, které jsou způsobeny jenom určitými j e d n o t l i v c i, jenom určitými zájmovými a mocenskými skupinami, kteří respektive které nám ten přece tak krásný socialismus deformují. A že tedy plně postačí tyto zlovolné jedině klepnout přes prsty, odstranit je od pák moci, nastolit tu "pravou" socialistickou demokracii - a všechno bude v pořádku, rázem nám tu vykvete ten pravý krásný, ideální socialismus.
Jen tak mimochodem - na tuto vizi "ryzího, ale deformovaného" socialismu jsem dlouhá léta sám věřil. Člověk se opravdu jen velice obtížně vzdává svých ideálů.
No, bohužel - nakonec se ukázalo, že na vině nejsou jenom nějací jednotlivci či mocenské skupiny - nýbrž že ten samotný prapůvodní ideál komunismu má jednu zcela zásadní vadu: totiž že vůbec neodpovídá realitě lidského žití. Člověk je prostě reálně zcela jiný tvor, než aby se nechal vměstnat do těch ideálů všestranně harmonické a solidární pospolitosti.
A - nedá se nic dělat, pane Rusku, ale Vy ve vztahu k demokracii postupuje podle téhož myšlenkového vzorce.
Vám se prostě zalíbil ideál demokracie; a p r o t o ž e se Vám natolik zalíbil, považujete tento ideál za samotnou realitu. A tak železně setrváváte na přesvědčení, že jsou to jenom nějací jednotlivci či zájmové a mocenské skupiny, kdo nám tento ideál kazí. A cestu k nápravě poté - logicky - spatřuje v neustálém dílčím zlepšování r e á l n é demokracie, ve výchově, v omezování moci médií, atd. atd.
A přitom si vůbec nedokážete uvědomit či připustit, že tato reálná demokracie má k onomu původnímu ideálu stejně tak daleko, jako onen degenerovaný "reálný socialismus" měl daleko k socialismu ideálnímu.
A že příčina je i v tomto případě zcela stejná: že i ta "ideální demokracie" je nakonec pouhou fikcí, protože vůbec nepočítá ani s reálným člověkem, ani s reálnou společností.
Jednou větou, pane Rusku: Vy se snažíte - v nejlepší vůli - zlepšovat a napravovat něco, co je principiálně neopravitelné. Protože - budiž to řečeno ještě jednou - jedná se jenom o fikci.
V každém případě se ukazuje, že v nejobecnějším smyslu sledujeme oba stejný cíl - totiž dosažení takového stavu či charakteru společnosti, kdy lidé by spolu navzájem vedli skutečný dialog; tedy, kdy by se střetáváním různých názorů a náhledů postupovalo k syntetickým, pokud možno optimálním řešením problémů a otázek existence dané společnosti a člověka.
Je bezpochyby potěšitelné, že alespoň v takovéto obecné - ovšem zásadní - rovině mezi námi není sporu.
Základní problém ale i nadále spatřuji v tom, že Vy stále nedostatečně rozlišujete mezi demokracií ideální, a mezi demokracií faktickou.
Já ještě jednou uvedu příklad se socialismem. Socialismus se - pokud akceptujeme jeho vlastní logiku - opravdu mohl velkým právem jevit jako nejen velice progresivní společenský systém, nýbrž dokonce opravdu jako konečná, vrcholná fáze vývoje lidstva.
Odstranění vykořisťování, odstranění třídních protikladů, odstranění podmanění lidské bytosti pod diktát odcizených tržních mechanismů; všechno teď bude patřit všem, nebude pánů ani kmánů. Společenskou produkci bude řídit sama společnost, výhradně v zájmu samotného člověka.
Takže, jak řečeno, toto sebezdůvodnění socialismu respektive komunismu bylo velice silné a přesvědčivé; tak přesvědčivé, že i v pozdních fázích dějinné existence tohoto systému se našlo mnoho lidí, kteří na něj zcela upřímně věřili. A kteří byli pevně přesvědčeni, že všechny ty negativní jevy které se v průběhu výstavby socialismu objevily (diktatura partaje, produkční stagnace, znovu vytvořená propast mezi vládnoucími a lidem) - že to všechno jsou jenom p ř e c h o d n é úkazy, které jsou způsobeny jenom určitými j e d n o t l i v c i, jenom určitými zájmovými a mocenskými skupinami, kteří respektive které nám ten přece tak krásný socialismus deformují. A že tedy plně postačí tyto zlovolné jedině klepnout přes prsty, odstranit je od pák moci, nastolit tu "pravou" socialistickou demokracii - a všechno bude v pořádku, rázem nám tu vykvete ten pravý krásný, ideální socialismus.
Jen tak mimochodem - na tuto vizi "ryzího, ale deformovaného" socialismu jsem dlouhá léta sám věřil. Člověk se opravdu jen velice obtížně vzdává svých ideálů.
No, bohužel - nakonec se ukázalo, že na vině nejsou jenom nějací jednotlivci či mocenské skupiny - nýbrž že ten samotný prapůvodní ideál komunismu má jednu zcela zásadní vadu: totiž že vůbec neodpovídá realitě lidského žití. Člověk je prostě reálně zcela jiný tvor, než aby se nechal vměstnat do těch ideálů všestranně harmonické a solidární pospolitosti.
A - nedá se nic dělat, pane Rusku, ale Vy ve vztahu k demokracii postupuje podle téhož myšlenkového vzorce.
Vám se prostě zalíbil ideál demokracie; a p r o t o ž e se Vám natolik zalíbil, považujete tento ideál za samotnou realitu. A tak železně setrváváte na přesvědčení, že jsou to jenom nějací jednotlivci či zájmové a mocenské skupiny, kdo nám tento ideál kazí. A cestu k nápravě poté - logicky - spatřuje v neustálém dílčím zlepšování r e á l n é demokracie, ve výchově, v omezování moci médií, atd. atd.
A přitom si vůbec nedokážete uvědomit či připustit, že tato reálná demokracie má k onomu původnímu ideálu stejně tak daleko, jako onen degenerovaný "reálný socialismus" měl daleko k socialismu ideálnímu.
A že příčina je i v tomto případě zcela stejná: že i ta "ideální demokracie" je nakonec pouhou fikcí, protože vůbec nepočítá ani s reálným člověkem, ani s reálnou společností.
Jednou větou, pane Rusku: Vy se snažíte - v nejlepší vůli - zlepšovat a napravovat něco, co je principiálně neopravitelné. Protože - budiž to řečeno ještě jednou - jedná se jenom o fikci.
JP
A teď ještě telegraficky k několika konkrétním bodům.
Pane Rusku, v žádném případě Vám nevytýkám, že nemáte "nastudovaného Hegela". Nikdo nemůže znát všechno; a jmenovitě Hegel opravdu není záležitost pro každého.
Co Vám však smím - a domnívám se že plným právem - vytýkat je to, že stále neberete na vědomí tu základní myšlenku, kterou jsem zde zprostředkoval (a domnívám se, že dostatečně srozumitelně) jak od Hegela, tak od Aristotela: že totiž onen "lid" má principiálně velmi obojetný charakter, že v určitém smyslu může opravdu mít něco takového jako "moudrost lidu", ale že stejně tak je v něm vysoký potenciál nevědomosti a zatemněnosti ducha.
A snad bylo i dostatečně zřejmým, že já se s těmito dvěma velkými mysliteli v zásadě naprosto shoduji; z tohoto hlediska je ovšem dosti nepochopitelné, proč mi neustále předhazujete, jako bych já u lidu viděl j e n o m tu jeho negativní, nevědomou stránku.
Já osobně tuto věc obvykle vyjadřuji tímto způsobem: člověk je opravdu tvor schopný všeho.
Člověk dokáže být andělem stejně tak jako zvířetem; a dokonce i ten samý jedinec se dokáže někdy chovat jako naprostý omezenec, a přitom v jiné životní situaci najednou dokáže hovořit překvapivě rozumně.
Takže, ještě jednou: člověk je tvor schopný všeho. A vždycky záleží především na reálných životních podmínkách, do kterých ho postavíme, jaká z těchto obou jeho stránek u něj nabude vrchu.
Pane Rusku, v žádném případě Vám nevytýkám, že nemáte "nastudovaného Hegela". Nikdo nemůže znát všechno; a jmenovitě Hegel opravdu není záležitost pro každého.
Co Vám však smím - a domnívám se že plným právem - vytýkat je to, že stále neberete na vědomí tu základní myšlenku, kterou jsem zde zprostředkoval (a domnívám se, že dostatečně srozumitelně) jak od Hegela, tak od Aristotela: že totiž onen "lid" má principiálně velmi obojetný charakter, že v určitém smyslu může opravdu mít něco takového jako "moudrost lidu", ale že stejně tak je v něm vysoký potenciál nevědomosti a zatemněnosti ducha.
A snad bylo i dostatečně zřejmým, že já se s těmito dvěma velkými mysliteli v zásadě naprosto shoduji; z tohoto hlediska je ovšem dosti nepochopitelné, proč mi neustále předhazujete, jako bych já u lidu viděl j e n o m tu jeho negativní, nevědomou stránku.
Já osobně tuto věc obvykle vyjadřuji tímto způsobem: člověk je opravdu tvor schopný všeho.
Člověk dokáže být andělem stejně tak jako zvířetem; a dokonce i ten samý jedinec se dokáže někdy chovat jako naprostý omezenec, a přitom v jiné životní situaci najednou dokáže hovořit překvapivě rozumně.
Takže, ještě jednou: člověk je tvor schopný všeho. A vždycky záleží především na reálných životních podmínkách, do kterých ho postavíme, jaká z těchto obou jeho stránek u něj nabude vrchu.
JP
Já musím znovu a znovu připomínat onu Marxovi "Tézi k Feurbachovi", kde se věnuje právě té otázce výchovy.
A oproti té představě, že lidskou společnost je možno zásadně zlepšit prostě a jednoduše tím, že budeme lépe vychovávat naše děti, odpověděl námitkou "a kde vezmeme ty učitele, kteří budou vychovávat naše děti k něčemu lepšímu?".
A já bych k tomu ještě dodal: a kde vůbec vezmeme ty d ě t i, které by byly ochotny poslouchat ty své učitele, kteří by je opravdu chtěli vést k nějakému lepšímu, kultivovanějšímu způsobu života? (Než je ten, který produkuje kapitalistická, buržoazně-demokratická společnost?)
Měl jsem jednu známou, učitelku. Velmi inteligentní, velmi sympatickou, která stejně tak jako Vy, pane Rusku, vyznávala ideály demokracie.
Jenže, právě ona se pak jednou svěřila: "Já když svým žákům vykládám o tom, jak je nutno respektovat základní pravidla demokracie, tak oni se jen tak útrpně usmívají, a je vidět jak si myslí - to je všechno sice hezké co nám tu vykládáte, paní učitelko, ale m y dobře víme, jak to chodí v reálném životě!"
Takže, ještě jednou, pane Rusku: rozhodující skutečně není výchova, nýbrž rozhodujícím je r e á l n ý způsob života společnosti. To je ta pravá základna, kde je nutno začít s (kulturní) přeměnou společnosti. Jestliže nedokážeme přeměnit samotný způsob života společnosti směrem k větší míře humanity, pak nám žádná demokracie nepomůže. A naopak, kdybychom provedli takovouto změnu života společnosti - pak se ukáže, že takto kultivovaná společnost by si svou cestu k (pravé) demokracii už našla sama.
---------------------------------------------------------
Mimochodem, pane Rusku, tou svou úvahou "Je docela možné, že každá lidská bytost musí projít svojí trnitou cestou (to jsme už kdesi u teologie či kosmologie a značně tak přesahujeme rámec pojmu demokracie – nebo se i bez těchto otázek neobejdeme?) a svou cestou poznání, takže ani relativně dokonalé vnější (mediální) podmínky by neřešily cosi podstatného, základního" jste opravdu trefil přesně do černého.
Ano, je tomu skutečně tak. To "podstatné, základní" leží opravdu někde zcela jinde, nežli u otázek (formální) demokracie respektive mediokracie. A opravdu se bez právě těchto otázek neobejdeme.
A oproti té představě, že lidskou společnost je možno zásadně zlepšit prostě a jednoduše tím, že budeme lépe vychovávat naše děti, odpověděl námitkou "a kde vezmeme ty učitele, kteří budou vychovávat naše děti k něčemu lepšímu?".
A já bych k tomu ještě dodal: a kde vůbec vezmeme ty d ě t i, které by byly ochotny poslouchat ty své učitele, kteří by je opravdu chtěli vést k nějakému lepšímu, kultivovanějšímu způsobu života? (Než je ten, který produkuje kapitalistická, buržoazně-demokratická společnost?)
Měl jsem jednu známou, učitelku. Velmi inteligentní, velmi sympatickou, která stejně tak jako Vy, pane Rusku, vyznávala ideály demokracie.
Jenže, právě ona se pak jednou svěřila: "Já když svým žákům vykládám o tom, jak je nutno respektovat základní pravidla demokracie, tak oni se jen tak útrpně usmívají, a je vidět jak si myslí - to je všechno sice hezké co nám tu vykládáte, paní učitelko, ale m y dobře víme, jak to chodí v reálném životě!"
Takže, ještě jednou, pane Rusku: rozhodující skutečně není výchova, nýbrž rozhodujícím je r e á l n ý způsob života společnosti. To je ta pravá základna, kde je nutno začít s (kulturní) přeměnou společnosti. Jestliže nedokážeme přeměnit samotný způsob života společnosti směrem k větší míře humanity, pak nám žádná demokracie nepomůže. A naopak, kdybychom provedli takovouto změnu života společnosti - pak se ukáže, že takto kultivovaná společnost by si svou cestu k (pravé) demokracii už našla sama.
---------------------------------------------------------
Mimochodem, pane Rusku, tou svou úvahou "Je docela možné, že každá lidská bytost musí projít svojí trnitou cestou (to jsme už kdesi u teologie či kosmologie a značně tak přesahujeme rámec pojmu demokracie – nebo se i bez těchto otázek neobejdeme?) a svou cestou poznání, takže ani relativně dokonalé vnější (mediální) podmínky by neřešily cosi podstatného, základního" jste opravdu trefil přesně do černého.
Ano, je tomu skutečně tak. To "podstatné, základní" leží opravdu někde zcela jinde, nežli u otázek (formální) demokracie respektive mediokracie. A opravdu se bez právě těchto otázek neobejdeme.
August 6, 2015 v 19.14
1. Jaké ideály vyznáváte? Pane Poláčku? (Dialog pro dialog 1)
Vážený pane Poláčku. Píšete:
»Měl jsem jednu známou, učitelku. Velmi inteligentní, velmi sympatickou, která stejně tak jako Vy, pane Rusku, vyznávala ideály demokracie.«
1) Jaké ideály v tomto kontextu vyznáváte vy?
1b) Všiml jste si v mých textech výše nějakých výhrad k tématu demokracie?
1c) Jakých?
1d) Čtete a přemýšlíte o tom, co napíšu?
»Měl jsem jednu známou, učitelku. Velmi inteligentní, velmi sympatickou, která stejně tak jako Vy, pane Rusku, vyznávala ideály demokracie.«
1) Jaké ideály v tomto kontextu vyznáváte vy?
1b) Všiml jste si v mých textech výše nějakých výhrad k tématu demokracie?
1c) Jakých?
1d) Čtete a přemýšlíte o tom, co napíšu?
Vážený pane Poláčku. Píšete:
»Člověk je tvor principiálně zaujatý, který nehledá objektivní pravdu, nýbrž chce vší mocí prosadit svůj vlastní obraz světa.«
2. Jste člověk?
»Člověk je tvor principiálně zaujatý, který nehledá objektivní pravdu, nýbrž chce vší mocí prosadit svůj vlastní obraz světa.«
2. Jste člověk?
August 6, 2015 v 19.25
3. Které základní společenské hodnoty nesdílíme? Pane Poláčku? (Dialog pro dialog 3)
Vážený pane Poláčku. Píšete:
»Za třetí: takový seriózní kultivovaný dialog je možný pouze za předpokladu, kdy všichni účastníci sdílejí alespoň základní společné hodnoty.«
3. Které základní společenské hodnoty nesdílíme?
Tento dialog nepovažuji za kultivovaný.
Vycházím z těchto faktů:
• opakovaně ignorujte mé otázky,
• ty argumenty které se vám nehodí, buď bagatelizujete, nebo zcela ignorujete,
• od počátku máte silnou tendenci si mě zaškatulkovat – navíc, do škatulky s negativní popiskou (proč přesně to děláte?)
• opakovaně – i přes upozornění – mi podsouváte velmi silné a velmi kategorické soudy, které jsem neřekl
»Za třetí: takový seriózní kultivovaný dialog je možný pouze za předpokladu, kdy všichni účastníci sdílejí alespoň základní společné hodnoty.«
3. Které základní společenské hodnoty nesdílíme?
Tento dialog nepovažuji za kultivovaný.
Vycházím z těchto faktů:
• opakovaně ignorujte mé otázky,
• ty argumenty které se vám nehodí, buď bagatelizujete, nebo zcela ignorujete,
• od počátku máte silnou tendenci si mě zaškatulkovat – navíc, do škatulky s negativní popiskou (proč přesně to děláte?)
• opakovaně – i přes upozornění – mi podsouváte velmi silné a velmi kategorické soudy, které jsem neřekl
August 6, 2015 v 19.30
4. Jaké informace jste si v této diskusi vyměnil? Pane Poláčku? (Dialog pro dialog 4)
Vážený pane Poláčku. Píšete:
»…d i a l o g je právě to, že si ti dva navzájem dokáží v y m ě n i t své názory, své náhledy, své postoje. Tady - a jedině tady - tedy dochází ke skutečně pozitivní konfrontaci názorů a náhledů, kdy jejich spojením, syntézou může vzniknout finální obraz či model, který v sobě nese pozitivní momenty obou.«
4. Jaké názory jste si v této diskusi vyměnil? Co je pro vás nového? Můžete zcela konkrétně a detailně?
Děkuji za odpověď.
»…d i a l o g je právě to, že si ti dva navzájem dokáží v y m ě n i t své názory, své náhledy, své postoje. Tady - a jedině tady - tedy dochází ke skutečně pozitivní konfrontaci názorů a náhledů, kdy jejich spojením, syntézou může vzniknout finální obraz či model, který v sobě nese pozitivní momenty obou.«
4. Jaké názory jste si v této diskusi vyměnil? Co je pro vás nového? Můžete zcela konkrétně a detailně?
Děkuji za odpověď.
PM
Tak jsem nakoukl, pane Poláčku jak nakládá s atavistickými pudy Freud, který se domnívá, že pud nemůže být uspokojen a jeho odepření/zákaz vždy vyvolává nesnáze.
Zjišťuje, že:
Civilizační proces emancipace kulturního stavu od animálního byl a je doprovázen zákazy.
Pudová přání jsou v rozporu s kulturou a jejich odpírání nutně vyvolává frustraci a asociální reakce.
Vývojový proces kultury jde rukuvruce s vývojem společenské anticipace pudových přání.
Příkladně
- kanibalismus se v současnu a z neanalytického pohledu jeví jako zcela překonaný
- incestní přání je možné a i přes zákaz splnitelné
- k zabití dochází v naší kultuře za určitých podmínek stále, ba i na základě příkazu a je i honorováno.
Je tedy možné očekávat, že i budoucí vývoj kultury přinese další posun.
Jedinec prochází procesem proměny obdobnému přeměně dítě – dospělý. Na základě zvnitřnění zákazů pudů se z protivníka kultury stává více méně její nositel.
V jeho průběhu se stává morálním a sociálním. Akceptace kulturního rámce, která se stává jeho psychologickým kulturním vlastnictvím je však vynucená. Trvalý střet mezi mírou zvnitřnění kulturních předpisů a frustrací na základě odpírání pudů, je tak stálým zdrojem morální nespolehlivosti člověka. I u kulturně vyspělého jedince se tak setkáváme s hrabivostí, podvodem, pomluvou, pomstychtivostí, p.......
Při hodnocení psychologie názorové arogance - tedy morální úrovně kultury přichází v úvahu nejen míra zvnitřnění kulturních předpisů, ale i ideály a umělecká tvorba - tedy uspokojení, které lze z nich získat.
Ideály a umělecké výtvory - nositelé maxima daného kulturního okruhu – slouží následování, ale ve skutečnosti - jsouce pohříchu narcistické povahy - jsou nástrojem uspokojování hrdosti ze zdařilých výkonů.
Což ke své úplnosti potřebuje srovnávání s kulturami, které se věnovaly jiným výkonům a vyvinuly jiné ideály.
Přes přirozenou rozdílnosti si nositelé jedné kultury osobují právo podceňovat druhé.
Tak vedou kulturní ideály k rozdvojení a znepřátelení různých kulturních okruhů, jak je nejzřetelněji platno mezi některými národy a některými čtenáři a přispěvateli DR ...... bych dodal.
Zjišťuje, že:
Civilizační proces emancipace kulturního stavu od animálního byl a je doprovázen zákazy.
Pudová přání jsou v rozporu s kulturou a jejich odpírání nutně vyvolává frustraci a asociální reakce.
Vývojový proces kultury jde rukuvruce s vývojem společenské anticipace pudových přání.
Příkladně
- kanibalismus se v současnu a z neanalytického pohledu jeví jako zcela překonaný
- incestní přání je možné a i přes zákaz splnitelné
- k zabití dochází v naší kultuře za určitých podmínek stále, ba i na základě příkazu a je i honorováno.
Je tedy možné očekávat, že i budoucí vývoj kultury přinese další posun.
Jedinec prochází procesem proměny obdobnému přeměně dítě – dospělý. Na základě zvnitřnění zákazů pudů se z protivníka kultury stává více méně její nositel.
V jeho průběhu se stává morálním a sociálním. Akceptace kulturního rámce, která se stává jeho psychologickým kulturním vlastnictvím je však vynucená. Trvalý střet mezi mírou zvnitřnění kulturních předpisů a frustrací na základě odpírání pudů, je tak stálým zdrojem morální nespolehlivosti člověka. I u kulturně vyspělého jedince se tak setkáváme s hrabivostí, podvodem, pomluvou, pomstychtivostí, p.......
Při hodnocení psychologie názorové arogance - tedy morální úrovně kultury přichází v úvahu nejen míra zvnitřnění kulturních předpisů, ale i ideály a umělecká tvorba - tedy uspokojení, které lze z nich získat.
Ideály a umělecké výtvory - nositelé maxima daného kulturního okruhu – slouží následování, ale ve skutečnosti - jsouce pohříchu narcistické povahy - jsou nástrojem uspokojování hrdosti ze zdařilých výkonů.
Což ke své úplnosti potřebuje srovnávání s kulturami, které se věnovaly jiným výkonům a vyvinuly jiné ideály.
Přes přirozenou rozdílnosti si nositelé jedné kultury osobují právo podceňovat druhé.
Tak vedou kulturní ideály k rozdvojení a znepřátelení různých kulturních okruhů, jak je nejzřetelněji platno mezi některými národy a některými čtenáři a přispěvateli DR ...... bych dodal.
August 7, 2015 v 18.07
Sázet a nesklízet – náročná maxima + UFO lepší, než demokracie
Pěkné, pane Petrasku. Velmi k věci. A velmi citlivě.
Pokaždé, když člověk udělá kus dobré práce a něco se mu povede, pociťuje člověk spokojenost. Jistě, je tu jemná hranice, kdy se spokojenost překulí do narcistního sebeuspokojení, které se pak samo stává smyslem a cílem.
Pokud v dialogu dvou lidí není vnější objektivní soudce, který by měl navíc schopnost rozpoznat přesnost a věcnost názorů, stává se dialog (jako základ demokracie) místo věcného a ryze praktického hledání a hlavně nalezení spíše jen jakýmsi "vysvědčením vztahu", který skrze dialog vznikl.
Pokud tedy není vnější soudce, záleží spíše na etice obou či více diskutérů – méně již na faktech a realitě – kde dialog skončí. Protože jen málokdy v dialogu nastane ta krásná etická situace, kdy jeden říká druhému, obrazně: „Až po vás, pane…“ Navíc ani takto maximálně vstřícný dialog nijak nezaručuje, že tam, kde není zcela průkazných souvislostí, bude nalezen takový společný závěr, který má hodnotu.
Součástí diskuse pochopitelně není povinnost souhlasit s druhým. Není zde ani jakákoliv povinnost ocenit druhého, pokud řekl něco výjimečně přesného a k věci.
Součástí kulturního dialogu by to však být mělo. Ovšem co dělat, když schopnost posuzovat vysoce odborné téma, rozhodovat se tak či onak, je tak individuální?
Ani dialog který mluví o kultuře dialogu nemusí být kulturní dialog.
Hluchý neuslyší píseň a slepec neocení krásu krajiny.
Kulturní dialog vyžaduje rovným dílem jak odbornou erudici tak i obyčejnou lidskou slušnost.
Napadá mě nyní, že přes tyto rozdílnosti je "ochota dát druhému za pravdu" nikoliv pevně daná, ale záleží na momentální náladě. A zcela jistě je to dokonce velmi svébytný druh umění – umění dosáhnout v dialogu toho, že ten druhý „mi dá za pravdu“.
Je důležité umět tu a tam ocenit myšlenku druhého, během hovoru druhého ani jednou neurazit a zejména si dávat bedlivý pozor na to, aby člověk nikdy netvrdil to, co neví, co není pravda.
* * *
A zřejmě je schopnost ocenit druhého paradoxně i součástí moci. Zejména na počátku kariéry moci. Protože moc a úspěch dosáhne lépe ten, kdo lépe dokáže vytvářet koalice. Pokud již někdo má moc a bohatství, koalice se tvoří snáze, protože vstřícnost lze do značné míry uplatit.
I možná i proto vládne světu kapitál, protože hrdý intelektuál upřednostní vždy své ego, tedy sebe a své nápady, kapitalista je v tomto pokornější, upřednostní zisk a společnou dohodu, která k němu vede.
Intelektuál neschopný dát druhému za pravdu, intelektuál ponořený do knih, to je člověk, který umožnil tak silnou vládu kapitálu. Protože nemá schopnost vytvářet koalice větší a mocnější, než jaké dokáže vytvořit moc peněz.
Pochopitelně by byla chyba upřednostnit etiku, kulturu dialogu nebo dohodu před smyslem a účelem dialogu. Kterým je nalezení shody v té oblasti, která je tématem. Ovšem shody, která má nejblíže k pravdě.
V tomto smyslu je produktivním dialogem i ostrá hádka, pokud se během ní myšlení člověka někam posune.
Jsou to osobní charakterové vlastnosti – ten konflikt pudů a tlaku na vyšší kulturu včetně takto vzniklé tenze je zajímavý, pane Petrasku – které vedou člověka k tomu, že svůj úhel pohledu považuje za lepší a pokud je člověk navíc v některé oblasti emočně nedozrálý či jinak zaostalý, může se stát, že to, k čemu třeba i velmi dlouhým a poctivým studiem dospěl, opatruje tak pečlivě, že si ani nevšimne, že už mu vůbec nejde o nalezení pravdy, ale jen a pouze o udržení své verze.
Humanitní vědy mají problém s verifikovatelností výroků. Prostě nemusí dojít k dohodě, zda je podstatnější a přesnější souvislost A, nebo B. Proto se člověk v dialogu tak často opírá o výroky autorit, protože věří a doufá, že druhá strana je také uzná jako argument.
Odmítat snahu o vylepšení demokracie – aniž bychom měli minimálně základ vize lepšího konceptu – je velmi podobné myšlení člověka uprostřed oceánu, který opovrhne malým člunem, do kterého navíc co chvíli teče, a možná je i bez vesel, protože tento člověk kdysi slyšel o tom, že existuje létající talíř.
Pokaždé, když člověk udělá kus dobré práce a něco se mu povede, pociťuje člověk spokojenost. Jistě, je tu jemná hranice, kdy se spokojenost překulí do narcistního sebeuspokojení, které se pak samo stává smyslem a cílem.
Pokud v dialogu dvou lidí není vnější objektivní soudce, který by měl navíc schopnost rozpoznat přesnost a věcnost názorů, stává se dialog (jako základ demokracie) místo věcného a ryze praktického hledání a hlavně nalezení spíše jen jakýmsi "vysvědčením vztahu", který skrze dialog vznikl.
Pokud tedy není vnější soudce, záleží spíše na etice obou či více diskutérů – méně již na faktech a realitě – kde dialog skončí. Protože jen málokdy v dialogu nastane ta krásná etická situace, kdy jeden říká druhému, obrazně: „Až po vás, pane…“ Navíc ani takto maximálně vstřícný dialog nijak nezaručuje, že tam, kde není zcela průkazných souvislostí, bude nalezen takový společný závěr, který má hodnotu.
Součástí diskuse pochopitelně není povinnost souhlasit s druhým. Není zde ani jakákoliv povinnost ocenit druhého, pokud řekl něco výjimečně přesného a k věci.
Součástí kulturního dialogu by to však být mělo. Ovšem co dělat, když schopnost posuzovat vysoce odborné téma, rozhodovat se tak či onak, je tak individuální?
Ani dialog který mluví o kultuře dialogu nemusí být kulturní dialog.
Hluchý neuslyší píseň a slepec neocení krásu krajiny.
Kulturní dialog vyžaduje rovným dílem jak odbornou erudici tak i obyčejnou lidskou slušnost.
Napadá mě nyní, že přes tyto rozdílnosti je "ochota dát druhému za pravdu" nikoliv pevně daná, ale záleží na momentální náladě. A zcela jistě je to dokonce velmi svébytný druh umění – umění dosáhnout v dialogu toho, že ten druhý „mi dá za pravdu“.
Je důležité umět tu a tam ocenit myšlenku druhého, během hovoru druhého ani jednou neurazit a zejména si dávat bedlivý pozor na to, aby člověk nikdy netvrdil to, co neví, co není pravda.
* * *
A zřejmě je schopnost ocenit druhého paradoxně i součástí moci. Zejména na počátku kariéry moci. Protože moc a úspěch dosáhne lépe ten, kdo lépe dokáže vytvářet koalice. Pokud již někdo má moc a bohatství, koalice se tvoří snáze, protože vstřícnost lze do značné míry uplatit.
I možná i proto vládne světu kapitál, protože hrdý intelektuál upřednostní vždy své ego, tedy sebe a své nápady, kapitalista je v tomto pokornější, upřednostní zisk a společnou dohodu, která k němu vede.
Intelektuál neschopný dát druhému za pravdu, intelektuál ponořený do knih, to je člověk, který umožnil tak silnou vládu kapitálu. Protože nemá schopnost vytvářet koalice větší a mocnější, než jaké dokáže vytvořit moc peněz.
Pochopitelně by byla chyba upřednostnit etiku, kulturu dialogu nebo dohodu před smyslem a účelem dialogu. Kterým je nalezení shody v té oblasti, která je tématem. Ovšem shody, která má nejblíže k pravdě.
V tomto smyslu je produktivním dialogem i ostrá hádka, pokud se během ní myšlení člověka někam posune.
Jsou to osobní charakterové vlastnosti – ten konflikt pudů a tlaku na vyšší kulturu včetně takto vzniklé tenze je zajímavý, pane Petrasku – které vedou člověka k tomu, že svůj úhel pohledu považuje za lepší a pokud je člověk navíc v některé oblasti emočně nedozrálý či jinak zaostalý, může se stát, že to, k čemu třeba i velmi dlouhým a poctivým studiem dospěl, opatruje tak pečlivě, že si ani nevšimne, že už mu vůbec nejde o nalezení pravdy, ale jen a pouze o udržení své verze.
Humanitní vědy mají problém s verifikovatelností výroků. Prostě nemusí dojít k dohodě, zda je podstatnější a přesnější souvislost A, nebo B. Proto se člověk v dialogu tak často opírá o výroky autorit, protože věří a doufá, že druhá strana je také uzná jako argument.
Odmítat snahu o vylepšení demokracie – aniž bychom měli minimálně základ vize lepšího konceptu – je velmi podobné myšlení člověka uprostřed oceánu, který opovrhne malým člunem, do kterého navíc co chvíli teče, a možná je i bez vesel, protože tento člověk kdysi slyšel o tom, že existuje létající talíř.
JP
No ano, pane Petrasku, on ten starý dobrý Freud říká k dané záležitosti víceméně to samé, co jsem tu uvedl já sám. - Anebo že bych to naopak já odkoukal od něho? ;-)
Ale přitom jste se dotkl jednoho velmi významného aspektu. Totiž právě toho zákazu.
Ano, i podle mého přesvědčení měl Freud přinejmenším velkou část pravdy se svou tézí, že zákaz ("tabu") byl vlastně prvopočátkem lidské kultury jako takové. Já jsem tu minule hovořil o tom Hegelově porovnání zvířecího partikularismu a lidského univerzalismu; to je v podstatě velmi podobná záležitost.
Dokud totiž člověk jednal ještě jenom jako divoch (tedy animální tvor), mohl dělat co se mu jenom právě zachtělo. Včetně zabití toho druhého.
Ale ten prvotně se vynořující zákaz zabití těmto jeho snahám po bezprostředním uspokojení respektive vybití jeho tužeb náhle staví do cesty kamennou zeď: teď už prostě není možno. Není možno dělat si, co se mně samotnému zlíbí.
To je skutečně doslova revoluční zvrat: nejenže zde vzniká principiálně nová mravnost; a nejenže se zde konstituuje nová schopnost člověka utvářet společenství (na vyšším nežli pokrevním základě).
Tím zcela nejdůležitějším faktorem v této situaci se jeví právě ten fakt, že člověk, tím že něco nesmí, nemůže - že tím je donucen p ř e m ý š l e t.
Je donucen přemýšlet o dosahu svých vlastních činů, je nucen reflektovat jejich charakter. Dalo by se říci, že právě tímto momentem zákazu lidský tvor podnikl (r)evoluční skok z říše jednání do říše myšlení. A tedy do říše kultury.
- V souvislosti s naším tématem je tedy krajně důležité uvědomit si: byl to z á k a z - a nikoli demokracie, co přineslo tento rozhodující posun v kulturním vývoji lidstva.
Demokracie - se svým základním postulátem (téměř) naprosté volnosti individua daleko spíše tento kulturní skok lidstva neguje, nežli aby s ním byla v souladu.
- Ostatně, právě v tomto spatřuji jedinečnou pozitivní kulturní a sociální roli víceméně každého náboženství: že člověka nutí dělat něco, stát se něčím, co by jinak dobrovolně nikdy nedělal, čím by se jinak z vlastní iniciativy nikdy nestal.
Demokracie sama tedy může jedině tam - právě svým principem volnosti - splňovat pozitivní roli, kde se onen princip zákazu - a s ním spojené kultury - už natolik upevnil, že už ani tato demokracie ho nemůže zásadně rozložit.
Ale přitom jste se dotkl jednoho velmi významného aspektu. Totiž právě toho zákazu.
Ano, i podle mého přesvědčení měl Freud přinejmenším velkou část pravdy se svou tézí, že zákaz ("tabu") byl vlastně prvopočátkem lidské kultury jako takové. Já jsem tu minule hovořil o tom Hegelově porovnání zvířecího partikularismu a lidského univerzalismu; to je v podstatě velmi podobná záležitost.
Dokud totiž člověk jednal ještě jenom jako divoch (tedy animální tvor), mohl dělat co se mu jenom právě zachtělo. Včetně zabití toho druhého.
Ale ten prvotně se vynořující zákaz zabití těmto jeho snahám po bezprostředním uspokojení respektive vybití jeho tužeb náhle staví do cesty kamennou zeď: teď už prostě není možno. Není možno dělat si, co se mně samotnému zlíbí.
To je skutečně doslova revoluční zvrat: nejenže zde vzniká principiálně nová mravnost; a nejenže se zde konstituuje nová schopnost člověka utvářet společenství (na vyšším nežli pokrevním základě).
Tím zcela nejdůležitějším faktorem v této situaci se jeví právě ten fakt, že člověk, tím že něco nesmí, nemůže - že tím je donucen p ř e m ý š l e t.
Je donucen přemýšlet o dosahu svých vlastních činů, je nucen reflektovat jejich charakter. Dalo by se říci, že právě tímto momentem zákazu lidský tvor podnikl (r)evoluční skok z říše jednání do říše myšlení. A tedy do říše kultury.
- V souvislosti s naším tématem je tedy krajně důležité uvědomit si: byl to z á k a z - a nikoli demokracie, co přineslo tento rozhodující posun v kulturním vývoji lidstva.
Demokracie - se svým základním postulátem (téměř) naprosté volnosti individua daleko spíše tento kulturní skok lidstva neguje, nežli aby s ním byla v souladu.
- Ostatně, právě v tomto spatřuji jedinečnou pozitivní kulturní a sociální roli víceméně každého náboženství: že člověka nutí dělat něco, stát se něčím, co by jinak dobrovolně nikdy nedělal, čím by se jinak z vlastní iniciativy nikdy nestal.
Demokracie sama tedy může jedině tam - právě svým principem volnosti - splňovat pozitivní roli, kde se onen princip zákazu - a s ním spojené kultury - už natolik upevnil, že už ani tato demokracie ho nemůže zásadně rozložit.
JP
August 8, 2015 v 13.52
Pane Rusku, Vaše poslední příspěvky směrem ke mně byly podivuhodně konfrontační; budete proto mít dozajista pochopení pro to, že si ušetřím práci s tím, na ně reagovat. Na nějaké konfrontaci jenom pro ni samu nemám sebemenší zájem.
Takže, jenom k těm několika poněkud věcnějším bodům:
Jaké ideály zastávám, pokud nezastávám ideály demokracie? - Jedním slovem: ideály humanismu.
Jestli jsem u Vás zaznamenal nějakou kritiku demokracie? - Ano, do určité míry; ovšem, tato kritika nemířila na samou podstatu věci, nýbrž jenom na vnějškové, parciální problémy demokracie.
Takže, jenom k těm několika poněkud věcnějším bodům:
Jaké ideály zastávám, pokud nezastávám ideály demokracie? - Jedním slovem: ideály humanismu.
Jestli jsem u Vás zaznamenal nějakou kritiku demokracie? - Ano, do určité míry; ovšem, tato kritika nemířila na samou podstatu věci, nýbrž jenom na vnějškové, parciální problémy demokracie.
JP
Pane Rusku, pokud bychom opravdu chtěli vycházet z toho, že společenským úkolem médií je výchova populace k všestranně vzdělaným, rozmyslným a kultivovaným občanům, pak by v prvé řadě bylo nutno zrušit a zakázat taková "média" jako je televize Nova nebo bulvární plátek Blesk. Jenže takové opatření by bylo samozřejmě naprosto "nedemokratické".
Ten pravý problém médií (a to zdaleka ne jenom těch uvedených) je totiž nikoli snad to, že tu a tam se stanou nástrojem té či oné konkrétní manipulace - nýbrž v tom, že rukou společnou a nerozdílnou udržují národ v naprosté nevědomosti o stavu věcí veřejných (v prvé řadě právě o pravém charakteru demokracie). Některá méně, některá více; ale v podstatě pravdivý obraz skutečnosti národu nesdělí (téměř) nikdo.
Ten pravý problém médií (a to zdaleka ne jenom těch uvedených) je totiž nikoli snad to, že tu a tam se stanou nástrojem té či oné konkrétní manipulace - nýbrž v tom, že rukou společnou a nerozdílnou udržují národ v naprosté nevědomosti o stavu věcí veřejných (v prvé řadě právě o pravém charakteru demokracie). Některá méně, některá více; ale v podstatě pravdivý obraz skutečnosti národu nesdělí (téměř) nikdo.
Pane Poláčku... Diskuse s vámi je už delší dobu značně vyčerpávající. Na konkrétní dotazy – třeba kde vás dialog obohatil – jste neodpověděl, tuším, že podobně jako věrný druh Ferdy Mravence – nemyslím družku Berušku – rozumíte prakticky všemu a nic nového jste se tedy, logicky, zde nedozvěděl.
Alespoň tak na mě působí vaše absolutní inertnost na celou plejádu možností, jak se posunout dál v problematice řízení státu – viz mj. návrh uskutečnit volbu losem i do médií.
Tu jste nedocenil, nerozvinul a bagatelizoval.
Diskuse s vámi je podobna diskusi na téma, jak zlepšit podmínky chovu zvířat. Ovšem diskuse s vegetariánem.
Určitý typ jasného a logického argumentu jste se prostě opakovaně rozhodl ignorovat:
Máme zde demokracii a je dobré a nutné ji průběžně zlepšovat. Nejméně do té doby, než bude nahrazena něčím vhodnějším.
Větší smysl má diskuse s hluchým, než s vámi.
Místo toho máte v hlavě doslova zabetonovanou premisu, že demokracie vylepšit nejde. Nejde. Nejde. Nejde.
Vy věříte tomu, že média nemají vliv na společnost a podobné řadě bludů. Respektive víte, že se každý, kdo jen chce, snaží skrze lidi působit na společnost, ale absolutně nevěříte tomu – kromě cenzury – že by bylo možné zvýšit úroveň médií.
____________
Pane Poláčku, pokud bych já vás zde chtěl poučovati ohledně Hegela, působilo by to pochopitelně z mé strany namyšleně, ale hlavně nanejvýš trapně a hloupě. Protože ho nemám nastudovaného.
Stejně působí vaše názory na média, jejich roli a jejich možnosti.
Projevujete ukázkovou neschopnost odlišit sféru, o které něco víte, od sféry, ve které se neorientujete vůbec nebo jen zcela chabě.
Rozumím, že vám němečtí neonacisté natolik zpěnili krev, že se až váš rozum zatemnil a pocítil jste nutkavou potřebu věřit např. tomu, že ruská technika před rokem 1940 neuměla vyrobit nejlepší letadla na světě. Ale to je jakýsi neznámý Suvorov a je to 70-80 let stará věc. Ale nechápu, proč jste jen neřekl třeba "Suvorova jsem nečetl, kdo letěl přes Německo, nevím". Jenže to by vyžadovalo skromnost a pokoru. A to jsou pojmy, které v trafice na rohu nekoupíte.
Místo toho jste suverénně prohlásil jen toto: »Snad pouze s tím údajným bombardérem - pro ten případ si Vás dovoluji upozornit, že v Anglii přistál nikoli sovětský diplomat, nýbrž nacista Hess.«
Zde jste se prostě jen tak zmýlil. Ne, toto opravu není podstatné. Podstatné však je, že pokud něco bezpečně nevím, tak to netvrdím. A vy se v tomto přece nezměníte. Vy přece nechcete hledat, co s tímto systémem, vy si potřebujete s panem Petraskem oprášit staré znalosti.
Proč to nyní zde uvádím? Protože vaše velké V ve slovu Vás je jen prázdnou formou, čili falší stejnou jako je současná skořápka reálné demokracie.
Vy si mých názorů přece nevážíte, vlastně o nich přemýšlíte jen tak, ledabyle. Jak se vám zrovna zachce. Protože pokud byste měl úctu a respekt, nebo věděl, co znamená d i a l o g, musel byste více přemýšlet, ale to přece – jak správně píšete – bolí. I vás to bolí i vy jste součástí výroků, které tak povrchně ovládáte.
A nejde o vás konkrétně. Na vašem konkrétním případu však lze totiž přímo u k á z k o v ě demonstrovat, kde všude má současná demokracie problém, tedy že problém kultivovaného dialogu je mnohem vážnější a složitější úkol, než by na první pohled laikovi připadlo.
Pane Poláčku, vy máte rád jemnost svých myšlenek, jejich rytmus a jejich dotýkání se idejí. Ve skutečnosti však vaše myšlení klouže po povrchu této diskuse. Přestože nahodilý kolemjdoucí zachytí nejednu zajímavou rovinu.
Vaše pozoruhodně hluboká neznalost problematiky médií (každý přece viděl noviny, má rádio a TV, tak se k tomu může každý vyjadřovat) zde může sloužit jako odstrašující příklad.
V podstatě nevím, co s touto diskusí. Vy máte v zásobě milion témat, o kterých dovede velmi pěknou rétorickou formou krasořečnit, nicméně, jak jsem zmínil, kde končí hranice vašeho znalého poznání a kde se již vyjadřujete zcela nekompetentně, to už rozpoznat nedokážete.
Chápu, že vy zase můžete mít symetricky dojem, že je tomu naopak, ale zde jsou přece určitá fakta. Je tu zkušenost.
Vy jste se opakovaně a doložitelně mýlil, přestože jste vždy působil velmi suverénně. – Nikoliv já. Je zde tedy určitý precedens, když už chybí slušnost a etika.
Ale chápu, že touto metodou vás k slušnosti a respektu v dialogu nepřinutím, spíše mě stále fascinuje vaše schopnost se otřepat a zase diskusi dál válcovat svým a jedině svým směrem. Bez ohledu na realitu, bez ohledu na pravdu.
Pokud to dělá nějaký primitiv, tak se mu nedivím a mám pro něj pochopení. Ale pokud to dělá vzdělaný a inteligentní člověk... Hmm. To je už fenomén.
A vaše suverénnost má tu povahu, že prostě odmítnete odpovědět na konkrétní otázky. Kdežto já jak hlupák reaguji na každé vaše slovo. Zvláštní dialog...
A máte klid, máte vymalováno. Vy o svých pravdách přece pochybovat nemusíte. Máme demokracii, že. Každý si může dělat, co chce. Vivat.
V prvé řadě je dobré vědět, že zejména veřejnoprávní média, tedy v případě ČR jde o ČT a ČRo jsou vždy nejsilnější oporou aktuálního režimu. Jsou na to studie a jde to doložit. To platí ve všech zemích, byť v různé míře.
V případě ČT tak šlo dokonce o cenzuru jména "Bakala" ze slov prezidenta. Protože zájmová skupina kolem Bakaly (Havla, Albrigjhtové) má v ČT silný vliv. Teprve až několik posledních dnů slyším z ČT snahu přemýšlet o Bakalovi jinak. (Velký kus práce zde udělala Saša Uhlová.)
Zde je snad vhodné podotknout, že je dobré odlišit sféru politiky a sféru kultury i v médiích. Pomineme-li – paradoxně – sféru kultury, můžeme nyní vidět příklad, kdy se editoři ČT rozhodli bojkotovat prezidenta. (Což je třeba v USA zcela nemyslitelné.) Takže pokud voláte po zákazu "bulvárních" médií, tak vás musím upozornit – ať se vám to líbí nebo ne – že je to právě naopak právě Blesk TV, která musí nyní roli ČT suplovat a paradoxně tak právě bulvár z v y š u j e míru demokracie:
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/334299/nikdo-vas-sem-nezval-vzkazal-zeman-uprchlikum.html
A vaše nereakce na moje zcela konkrétní návrhy – tedy zejména šlo o možnost použití "božského" losu při obsazení moderátorů pořadů, psal jsem dokonce konkrétní návrhy, prostě a jen ukazuje, že tam, kde vám chybí zkušenost a poznání, kde vám chybí určitý propedeutický kurs, tam se reakce nedočkám. Tam jste hluchýá a slepý. Což je ostatně logické, pokud navíc nemáte etiku.
Pokud byste chtěl přece jen projevit zájem o podstatu tohoto dialogu, tak si najděte 23. červenec 2015 a příspěvek s názvem Mediální válka nás ovlivňuje více, než umíme připustit.
Obecně: Problém demokracie je tedy mj. v mizerné didaktice těch prvků systému řízení, které jsou pro lepší funkčnost demokracie nezbytné. Krátce: Lidé nemají o vlivu médií ani šajn.
Pokud by neexistoval Formanův film Lid versus Larry Flynt – který jste určitě viděl – tak bych ještě chápal, že dětsky naivní představu o cenzuře bulváru – jako o čemsi praktickém a dobrém – můžete myslet vážně. Jinak nechápu, proč jste tu hloupost, která by měla vést ke zlepšení médii, vůbec vyslovil.
___________
Ale možní jste jen poslední model speciálního diskusního programu, jehož cílem je zamezit smysluplné diskusi nebo ji odklonit od podstaty. Asi se budu muset podívat na otázky, které je nutné stroji položit, aby se identifikovalo, že není člověk. Uff. Ta technika udělala neuvěřitelný pokrok.
Alespoň tak na mě působí vaše absolutní inertnost na celou plejádu možností, jak se posunout dál v problematice řízení státu – viz mj. návrh uskutečnit volbu losem i do médií.
Tu jste nedocenil, nerozvinul a bagatelizoval.
Diskuse s vámi je podobna diskusi na téma, jak zlepšit podmínky chovu zvířat. Ovšem diskuse s vegetariánem.
Určitý typ jasného a logického argumentu jste se prostě opakovaně rozhodl ignorovat:
Máme zde demokracii a je dobré a nutné ji průběžně zlepšovat. Nejméně do té doby, než bude nahrazena něčím vhodnějším.
Větší smysl má diskuse s hluchým, než s vámi.
Místo toho máte v hlavě doslova zabetonovanou premisu, že demokracie vylepšit nejde. Nejde. Nejde. Nejde.
Vy věříte tomu, že média nemají vliv na společnost a podobné řadě bludů. Respektive víte, že se každý, kdo jen chce, snaží skrze lidi působit na společnost, ale absolutně nevěříte tomu – kromě cenzury – že by bylo možné zvýšit úroveň médií.
____________
Pane Poláčku, pokud bych já vás zde chtěl poučovati ohledně Hegela, působilo by to pochopitelně z mé strany namyšleně, ale hlavně nanejvýš trapně a hloupě. Protože ho nemám nastudovaného.
Stejně působí vaše názory na média, jejich roli a jejich možnosti.
Projevujete ukázkovou neschopnost odlišit sféru, o které něco víte, od sféry, ve které se neorientujete vůbec nebo jen zcela chabě.
Rozumím, že vám němečtí neonacisté natolik zpěnili krev, že se až váš rozum zatemnil a pocítil jste nutkavou potřebu věřit např. tomu, že ruská technika před rokem 1940 neuměla vyrobit nejlepší letadla na světě. Ale to je jakýsi neznámý Suvorov a je to 70-80 let stará věc. Ale nechápu, proč jste jen neřekl třeba "Suvorova jsem nečetl, kdo letěl přes Německo, nevím". Jenže to by vyžadovalo skromnost a pokoru. A to jsou pojmy, které v trafice na rohu nekoupíte.
Místo toho jste suverénně prohlásil jen toto: »Snad pouze s tím údajným bombardérem - pro ten případ si Vás dovoluji upozornit, že v Anglii přistál nikoli sovětský diplomat, nýbrž nacista Hess.«
Zde jste se prostě jen tak zmýlil. Ne, toto opravu není podstatné. Podstatné však je, že pokud něco bezpečně nevím, tak to netvrdím. A vy se v tomto přece nezměníte. Vy přece nechcete hledat, co s tímto systémem, vy si potřebujete s panem Petraskem oprášit staré znalosti.
Proč to nyní zde uvádím? Protože vaše velké V ve slovu Vás je jen prázdnou formou, čili falší stejnou jako je současná skořápka reálné demokracie.
Vy si mých názorů přece nevážíte, vlastně o nich přemýšlíte jen tak, ledabyle. Jak se vám zrovna zachce. Protože pokud byste měl úctu a respekt, nebo věděl, co znamená d i a l o g, musel byste více přemýšlet, ale to přece – jak správně píšete – bolí. I vás to bolí i vy jste součástí výroků, které tak povrchně ovládáte.
A nejde o vás konkrétně. Na vašem konkrétním případu však lze totiž přímo u k á z k o v ě demonstrovat, kde všude má současná demokracie problém, tedy že problém kultivovaného dialogu je mnohem vážnější a složitější úkol, než by na první pohled laikovi připadlo.
Pane Poláčku, vy máte rád jemnost svých myšlenek, jejich rytmus a jejich dotýkání se idejí. Ve skutečnosti však vaše myšlení klouže po povrchu této diskuse. Přestože nahodilý kolemjdoucí zachytí nejednu zajímavou rovinu.
Vaše pozoruhodně hluboká neznalost problematiky médií (každý přece viděl noviny, má rádio a TV, tak se k tomu může každý vyjadřovat) zde může sloužit jako odstrašující příklad.
V podstatě nevím, co s touto diskusí. Vy máte v zásobě milion témat, o kterých dovede velmi pěknou rétorickou formou krasořečnit, nicméně, jak jsem zmínil, kde končí hranice vašeho znalého poznání a kde se již vyjadřujete zcela nekompetentně, to už rozpoznat nedokážete.
Chápu, že vy zase můžete mít symetricky dojem, že je tomu naopak, ale zde jsou přece určitá fakta. Je tu zkušenost.
Vy jste se opakovaně a doložitelně mýlil, přestože jste vždy působil velmi suverénně. – Nikoliv já. Je zde tedy určitý precedens, když už chybí slušnost a etika.
Ale chápu, že touto metodou vás k slušnosti a respektu v dialogu nepřinutím, spíše mě stále fascinuje vaše schopnost se otřepat a zase diskusi dál válcovat svým a jedině svým směrem. Bez ohledu na realitu, bez ohledu na pravdu.
Pokud to dělá nějaký primitiv, tak se mu nedivím a mám pro něj pochopení. Ale pokud to dělá vzdělaný a inteligentní člověk... Hmm. To je už fenomén.
A vaše suverénnost má tu povahu, že prostě odmítnete odpovědět na konkrétní otázky. Kdežto já jak hlupák reaguji na každé vaše slovo. Zvláštní dialog...
A máte klid, máte vymalováno. Vy o svých pravdách přece pochybovat nemusíte. Máme demokracii, že. Každý si může dělat, co chce. Vivat.
V prvé řadě je dobré vědět, že zejména veřejnoprávní média, tedy v případě ČR jde o ČT a ČRo jsou vždy nejsilnější oporou aktuálního režimu. Jsou na to studie a jde to doložit. To platí ve všech zemích, byť v různé míře.
V případě ČT tak šlo dokonce o cenzuru jména "Bakala" ze slov prezidenta. Protože zájmová skupina kolem Bakaly (Havla, Albrigjhtové) má v ČT silný vliv. Teprve až několik posledních dnů slyším z ČT snahu přemýšlet o Bakalovi jinak. (Velký kus práce zde udělala Saša Uhlová.)
Zde je snad vhodné podotknout, že je dobré odlišit sféru politiky a sféru kultury i v médiích. Pomineme-li – paradoxně – sféru kultury, můžeme nyní vidět příklad, kdy se editoři ČT rozhodli bojkotovat prezidenta. (Což je třeba v USA zcela nemyslitelné.) Takže pokud voláte po zákazu "bulvárních" médií, tak vás musím upozornit – ať se vám to líbí nebo ne – že je to právě naopak právě Blesk TV, která musí nyní roli ČT suplovat a paradoxně tak právě bulvár z v y š u j e míru demokracie:
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/334299/nikdo-vas-sem-nezval-vzkazal-zeman-uprchlikum.html
A vaše nereakce na moje zcela konkrétní návrhy – tedy zejména šlo o možnost použití "božského" losu při obsazení moderátorů pořadů, psal jsem dokonce konkrétní návrhy, prostě a jen ukazuje, že tam, kde vám chybí zkušenost a poznání, kde vám chybí určitý propedeutický kurs, tam se reakce nedočkám. Tam jste hluchýá a slepý. Což je ostatně logické, pokud navíc nemáte etiku.
Pokud byste chtěl přece jen projevit zájem o podstatu tohoto dialogu, tak si najděte 23. červenec 2015 a příspěvek s názvem Mediální válka nás ovlivňuje více, než umíme připustit.
Obecně: Problém demokracie je tedy mj. v mizerné didaktice těch prvků systému řízení, které jsou pro lepší funkčnost demokracie nezbytné. Krátce: Lidé nemají o vlivu médií ani šajn.
Pokud by neexistoval Formanův film Lid versus Larry Flynt – který jste určitě viděl – tak bych ještě chápal, že dětsky naivní představu o cenzuře bulváru – jako o čemsi praktickém a dobrém – můžete myslet vážně. Jinak nechápu, proč jste tu hloupost, která by měla vést ke zlepšení médii, vůbec vyslovil.
___________
Ale možní jste jen poslední model speciálního diskusního programu, jehož cílem je zamezit smysluplné diskusi nebo ji odklonit od podstaty. Asi se budu muset podívat na otázky, které je nutné stroji položit, aby se identifikovalo, že není člověk. Uff. Ta technika udělala neuvěřitelný pokrok.
Napsal jste 29. července, pane Poláčku, zde jste to dokázal úžeji k našemu tématu:
»…dnešní svět je natolik složitý a komplexní, že jeho řízení j e n o m z centra (byť i jakkoli "osvíceného") je prostě nemyslitelné.
Společnost musí být schopna se alespoň do jisté míry spravovat sama; a to neznamená nic jiného, než že zde musí být přítomen alespoň určitý prvek demokracie. (…)
Naprosto rozhodující otázkou ovšem je, k o l i k té demokracie vlastně má být.
(…) Aristoteles znovu a znovu proti sobě staví dva základní elementy státu, a zároveň celé společnosti: element demokracie jako představitelky obecného lidu – a element oligarchie na straně druhé.
Přičemž - a to je nutno si uvědomit - tato oligarchie naprosto nezaujímala p o u z e roli zbohatlíků, kterým se jedná jenom o udržení vlastní moci a vlastního bohatství. To sice také; ale zároveň tato oligarchie představovala ve společnosti obecně element těch vzdělaných, kompetentních expertů, kteří mají daleko vyšší schopnosti nežli obecný lid ke správě státu. Čili, klasické elity.
A Aristoteles dospívá znovu a znovu ke stejnému výsledku: jakýkoli jednostranný příklon k jedné či druhé straně, ať k principu demokracie anebo k principu elit, vždycky celý systém nakonec vychyluje z rovnováhy. A systém vychýlený z rovnováhy směřuje k revoluci; což bylo pro Aristotela vždy neklamné znamení systémové krize.
Aristoteles zcela jednoznačně r e l a t i v n ě optimální (když už nemůžeme mít toho "božského" regenta) řešení spatřuje ve v y v á ž e n é m mixu momentu demokracie a momentu oligarchie, čili regentství společenských elit.«
* * *
Můžete mi třeba vysvětlit, pane Poláčku, proč máte problém vidět možnost vstupu skutečné moudrosti (oligarchický prvek) do společnosti právě skrze lepší média?
Zatím to prostě a jen bagatelizujete a odmítáte.
Tak jak jsem psal:
»Pokud není ČT a ČRo jen žábou na prameni, není přece problém, aby třeba zpočátku jen několik dnů a několik hodin v týdnu dala možnost vskutku nezávislým lidem vstoupit se svým úhlem pohledu na scénu.
Příklad (představa):
Úterý, čas 17:00–18:30 hodin. ČT24 Studenti kateder žurnalistiky se budou vyjadřovat k tomu, co je ve společnosti špatně a jak to řešit. Mohou se účastnit všichni studenti z celé ČR, nebo dokonce i běžná osoba, která se sama přihlásí. V osudí bude např. poměr 4:1 jako poměr studentů a běžných občanů. A výběr neprovede pracovník ČT, ale provede se pod dohledem notáře losem. ČT poskytne jen technické zázemí a servis. Vše ostatní si bude řídit vylosovaná osoba.
Čtvrtek, hlavní vysílací čas na ČT1, 20:00–24:00. Diskusní klub. Moderátor se opět volí losem, přihlásit se může každý novinář, který získá podporu 2000 podpisů. (Příklad.)
Sobota: Vysílací čas 9:00–12:00, ČT2. Opět diskuzní pořad, tentokrát na zajímavé a pevné téma: Co to je demokracie, co bylo v historii špatně a jak zabránit do budoucna excesům. Tentokrát bude moderovat člověk z kultury. Opět volba náhodou, tedy losem, podmínka opět stejná, nutnost získat 2000 podpisů k akreditaci do osudí.
Neděle: 12:00–14:00 hodin, ČT24. Společná diskuse všech výše uvedených vyslosovaných a jejich hostů (každý si pozve dva). Otázka je pevná a je jediná: Shodnout se (jen a pouze) na pořadí témat, které má společnost řešit. Nikoliv na řešení, ale na pořadí. Každý týden by tak vznikl unikátní TOP žebříček problémů doby. O nich se bude každý týden v médiích hovořit... «
Navíc by šlo zavést další zpětnou vazbu, kdy by lidé mohli hlasovat a mohli by si některé kvalitní editory a moderátory opakovaně vyžádat.
Z ČT například zcela zmizela výborná Pavlína Kvapilová. Napřed ji povýšili. A pak zcela zrušili. Asi se ČT příliš nehodila.
»…dnešní svět je natolik složitý a komplexní, že jeho řízení j e n o m z centra (byť i jakkoli "osvíceného") je prostě nemyslitelné.
Společnost musí být schopna se alespoň do jisté míry spravovat sama; a to neznamená nic jiného, než že zde musí být přítomen alespoň určitý prvek demokracie. (…)
Naprosto rozhodující otázkou ovšem je, k o l i k té demokracie vlastně má být.
(…) Aristoteles znovu a znovu proti sobě staví dva základní elementy státu, a zároveň celé společnosti: element demokracie jako představitelky obecného lidu – a element oligarchie na straně druhé.
Přičemž - a to je nutno si uvědomit - tato oligarchie naprosto nezaujímala p o u z e roli zbohatlíků, kterým se jedná jenom o udržení vlastní moci a vlastního bohatství. To sice také; ale zároveň tato oligarchie představovala ve společnosti obecně element těch vzdělaných, kompetentních expertů, kteří mají daleko vyšší schopnosti nežli obecný lid ke správě státu. Čili, klasické elity.
A Aristoteles dospívá znovu a znovu ke stejnému výsledku: jakýkoli jednostranný příklon k jedné či druhé straně, ať k principu demokracie anebo k principu elit, vždycky celý systém nakonec vychyluje z rovnováhy. A systém vychýlený z rovnováhy směřuje k revoluci; což bylo pro Aristotela vždy neklamné znamení systémové krize.
Aristoteles zcela jednoznačně r e l a t i v n ě optimální (když už nemůžeme mít toho "božského" regenta) řešení spatřuje ve v y v á ž e n é m mixu momentu demokracie a momentu oligarchie, čili regentství společenských elit.«
* * *
Můžete mi třeba vysvětlit, pane Poláčku, proč máte problém vidět možnost vstupu skutečné moudrosti (oligarchický prvek) do společnosti právě skrze lepší média?
Zatím to prostě a jen bagatelizujete a odmítáte.
Tak jak jsem psal:
»Pokud není ČT a ČRo jen žábou na prameni, není přece problém, aby třeba zpočátku jen několik dnů a několik hodin v týdnu dala možnost vskutku nezávislým lidem vstoupit se svým úhlem pohledu na scénu.
Příklad (představa):
Úterý, čas 17:00–18:30 hodin. ČT24 Studenti kateder žurnalistiky se budou vyjadřovat k tomu, co je ve společnosti špatně a jak to řešit. Mohou se účastnit všichni studenti z celé ČR, nebo dokonce i běžná osoba, která se sama přihlásí. V osudí bude např. poměr 4:1 jako poměr studentů a běžných občanů. A výběr neprovede pracovník ČT, ale provede se pod dohledem notáře losem. ČT poskytne jen technické zázemí a servis. Vše ostatní si bude řídit vylosovaná osoba.
Čtvrtek, hlavní vysílací čas na ČT1, 20:00–24:00. Diskusní klub. Moderátor se opět volí losem, přihlásit se může každý novinář, který získá podporu 2000 podpisů. (Příklad.)
Sobota: Vysílací čas 9:00–12:00, ČT2. Opět diskuzní pořad, tentokrát na zajímavé a pevné téma: Co to je demokracie, co bylo v historii špatně a jak zabránit do budoucna excesům. Tentokrát bude moderovat člověk z kultury. Opět volba náhodou, tedy losem, podmínka opět stejná, nutnost získat 2000 podpisů k akreditaci do osudí.
Neděle: 12:00–14:00 hodin, ČT24. Společná diskuse všech výše uvedených vyslosovaných a jejich hostů (každý si pozve dva). Otázka je pevná a je jediná: Shodnout se (jen a pouze) na pořadí témat, které má společnost řešit. Nikoliv na řešení, ale na pořadí. Každý týden by tak vznikl unikátní TOP žebříček problémů doby. O nich se bude každý týden v médiích hovořit... «
Navíc by šlo zavést další zpětnou vazbu, kdy by lidé mohli hlasovat a mohli by si některé kvalitní editory a moderátory opakovaně vyžádat.
Z ČT například zcela zmizela výborná Pavlína Kvapilová. Napřed ji povýšili. A pak zcela zrušili. Asi se ČT příliš nehodila.
JP
August 9, 2015 v 11.57
Pane Rusku, žádáte si konkrétní a jasné odpovědi.
Tak dobře, tady ji máte. Dlouhou dobu jsem tu záležitost jenom obcházel, ale když nedáte jinak, je nutno se věci postavit čelem:
Celá ta Vaše idea s určováním např. mediálních moderátorů l o s e m - to je tak neuvěřitelný nesmysl, že opravdu nevím, jak o něm jakýmkoli způsobem seriózně diskutovat. A není opravdu divu, že Vás v tomto směru nikdo nebere vážně. Veřejnoprávní televize opravdu není cirkus, aby v ní mohl své exhibice předvádět každý, kdo se jenom nějak prodere do šapitó.
Tak dobře, tady ji máte. Dlouhou dobu jsem tu záležitost jenom obcházel, ale když nedáte jinak, je nutno se věci postavit čelem:
Celá ta Vaše idea s určováním např. mediálních moderátorů l o s e m - to je tak neuvěřitelný nesmysl, že opravdu nevím, jak o něm jakýmkoli způsobem seriózně diskutovat. A není opravdu divu, že Vás v tomto směru nikdo nebere vážně. Veřejnoprávní televize opravdu není cirkus, aby v ní mohl své exhibice předvádět každý, kdo se jenom nějak prodere do šapitó.
JP
Právě v těchto horkých dnech je možno jako každoročně testovat inteligenci lidu obecného.
Jsou vedra - a tak lidé otvírají okna dokořán. Doma, v kancelářích, v továrnách... A přitom si skoro nikdo nedokáže uvědomit ten zcela jednoduchý fakt, že především v odpoledních hodnotách jsou venkovní teploty pravidelně daleko v y š š í, nežli v budovách, v jejichž zdech přece jenom ještě přetrvává určitý v noci akumulovaný chlad! Jinak řečeno - jediným racionálním opatřením za této situace je naopak zavření všech oken a dveří, nanejvýš jejich mírné pootevření za účelem nezbytného větrání. Ale, jak řečeno, na takto "složitou" myšlenku nepřijde skoro nikdo, každý s nejhlubším přesvědčením o odůvodněnosti svého jednání "větrá" naplno.
Když tedy naprostá většina populace není schopna ani natolik základního myšlenkového úkonu jako je porovnání reální vnitřní a vnější teploty, a jedná čistě podle svých ustálených myšlenkových mechanismů a automatismů - jak je pak možno reálně očekávat, že budou schopni orientovat se v nesrovnatelně složitějších a komplikovanějších záležitostech veřejného a politického života?
Ve skutečnosti i tady naprostá většina všech aktů a akcí běží stejným způsobem - to jest, lidé nemyslí, nýbrž jenom jednají podle nevědomých, zautomatizovaných schémat.
Jestli by tedy někdy lidská společnost opravdu měla být schopna rozumně a odpovědně spravovat samu sebe, pak základní podmínkou k tomu by byla její výchova ke skutečné inteligenci. Současný stav je totiž ten, že tato "demokratická" společnost, kdykoli dostane možnost výběru, neomylně vždy znovu a znovu sáhne po tom, co je povrchní, přízemní, intelektuálně i charakterově pokleslé.
Jsou vedra - a tak lidé otvírají okna dokořán. Doma, v kancelářích, v továrnách... A přitom si skoro nikdo nedokáže uvědomit ten zcela jednoduchý fakt, že především v odpoledních hodnotách jsou venkovní teploty pravidelně daleko v y š š í, nežli v budovách, v jejichž zdech přece jenom ještě přetrvává určitý v noci akumulovaný chlad! Jinak řečeno - jediným racionálním opatřením za této situace je naopak zavření všech oken a dveří, nanejvýš jejich mírné pootevření za účelem nezbytného větrání. Ale, jak řečeno, na takto "složitou" myšlenku nepřijde skoro nikdo, každý s nejhlubším přesvědčením o odůvodněnosti svého jednání "větrá" naplno.
Když tedy naprostá většina populace není schopna ani natolik základního myšlenkového úkonu jako je porovnání reální vnitřní a vnější teploty, a jedná čistě podle svých ustálených myšlenkových mechanismů a automatismů - jak je pak možno reálně očekávat, že budou schopni orientovat se v nesrovnatelně složitějších a komplikovanějších záležitostech veřejného a politického života?
Ve skutečnosti i tady naprostá většina všech aktů a akcí běží stejným způsobem - to jest, lidé nemyslí, nýbrž jenom jednají podle nevědomých, zautomatizovaných schémat.
Jestli by tedy někdy lidská společnost opravdu měla být schopna rozumně a odpovědně spravovat samu sebe, pak základní podmínkou k tomu by byla její výchova ke skutečné inteligenci. Současný stav je totiž ten, že tato "demokratická" společnost, kdykoli dostane možnost výběru, neomylně vždy znovu a znovu sáhne po tom, co je povrchní, přízemní, intelektuálně i charakterově pokleslé.
Píšete:
»Celá ta Vaše idea s určováním např. mediálních moderátorů l o s e m - to je tak neuvěřitelný nesmysl, že opravdu nevím, jak o něm jakýmkoli způsobem seriózně diskutovat. A není opravdu divu, že Vás v tomto směru nikdo nebere vážně. Veřejnoprávní televize opravdu není cirkus, aby v ní mohl své exhibice předvádět každý, kdo se jenom nějak prodere do šapitó.«
Můžete být racionálnější a faktičtější?
"to je tak neuvěřitelný nesmysl" není argument, ale váš subjektivní (a znovu tak neskutečně namyšlený) pocit, nic víc
"A není opravdu divu, že Vás v tomto směru nikdo nebere vážně."
to taky asi není relevantní argument, i Einsteinovi se smáli profesoři, pak ovšem za hlupáky byli oni
"televize opravdu není cirkus, aby v ní mohl své exhibice předvádět každý, kdo se jenom nějak prodere do šapitó."
Všiml jste si, že jsem psal o studentech žurnalistiky, novinářích atd., navíc s nutností získat na podporu třeba 2000 hlasů atd.?
Můžete tedy uvést nějaké skutečné argumenty?
Jak se na aristokrata ducha sluší a patří?
»Celá ta Vaše idea s určováním např. mediálních moderátorů l o s e m - to je tak neuvěřitelný nesmysl, že opravdu nevím, jak o něm jakýmkoli způsobem seriózně diskutovat. A není opravdu divu, že Vás v tomto směru nikdo nebere vážně. Veřejnoprávní televize opravdu není cirkus, aby v ní mohl své exhibice předvádět každý, kdo se jenom nějak prodere do šapitó.«
Můžete být racionálnější a faktičtější?
"to je tak neuvěřitelný nesmysl" není argument, ale váš subjektivní (a znovu tak neskutečně namyšlený) pocit, nic víc
"A není opravdu divu, že Vás v tomto směru nikdo nebere vážně."
to taky asi není relevantní argument, i Einsteinovi se smáli profesoři, pak ovšem za hlupáky byli oni
"televize opravdu není cirkus, aby v ní mohl své exhibice předvádět každý, kdo se jenom nějak prodere do šapitó."
Všiml jste si, že jsem psal o studentech žurnalistiky, novinářích atd., navíc s nutností získat na podporu třeba 2000 hlasů atd.?
Můžete tedy uvést nějaké skutečné argumenty?
Jak se na aristokrata ducha sluší a patří?
August 9, 2015 v 13.18
Upgrade demokracie – trpělivě všem pomalejším vysvětlovat, že je nutné zlepšit úroveň školství a médií
Pane Poláčku, píšete:
»Jestli by tedy někdy lidská společnost opravdu měla být schopna rozumně a odpovědně spravovat samu sebe, pak základní podmínkou k tomu by byla její výchova ke skutečné inteligenci.«
S tím pochopitelně lze jen plně a hlasitě souhlasit – byť pro mě navždy zůstane záhadou, proč jste výše tak odmítal (nebo ignoroval) všechny návrhy na potřebu lepšího školství.
Na člověka působí • geny, • rodiče, • škola, • kamarádi, • média, • kultura (a • příroda, svět jako takový).
Pokud odmítneme působit na změnu genů, pokud odmítneme eugeniku a odebírání dětí rodičům (Norsko), pokud správně odmítneme mluvit rodičům do výběru kamarádů nebo kafrat umělcům do jejich sféry svobody – tak co přesně nám zbude?
1) nutnost hledat lepší školství,
2) přemýšlet o lepších médiích.
A navíc pochopme, že i média jsou vlastně školou, školou pro dospělé, protože dospělí nechodí do školy.
A pokud se shodneme na tom, že demokracie nebude zítra zrušena, tak nám nic jiného, než hledat metody, kterými lze zlepšit tu Didaktiku magna. Jak ve školách, tak v médiích.
Pochopitelně je to otázka a hledání, kde má kruh počátek. Jak udělat lepší školství, kde najít lepší učitele – i o tom jste dříve velmi správně mluvil, pane Poláčku.
Situace je navíc o to horší, že i vysoce vzdělaní lidé v jedné oblasti se v jiné oblasti chovají primitivně. To je ale známá věc.
Paradoxně jsme tak narazili na to, co přece přesně znáte, pane Poláčku. Co se situací, kdy jeden člověk má mnohem hlubší poznání (v té či oné sféře), než 999 jiných? Kteří ve své duté pýše a navíc s převahou davu prostě n e c h t ě j í chápat?
»Jestli by tedy někdy lidská společnost opravdu měla být schopna rozumně a odpovědně spravovat samu sebe, pak základní podmínkou k tomu by byla její výchova ke skutečné inteligenci.«
S tím pochopitelně lze jen plně a hlasitě souhlasit – byť pro mě navždy zůstane záhadou, proč jste výše tak odmítal (nebo ignoroval) všechny návrhy na potřebu lepšího školství.
Na člověka působí • geny, • rodiče, • škola, • kamarádi, • média, • kultura (a • příroda, svět jako takový).
Pokud odmítneme působit na změnu genů, pokud odmítneme eugeniku a odebírání dětí rodičům (Norsko), pokud správně odmítneme mluvit rodičům do výběru kamarádů nebo kafrat umělcům do jejich sféry svobody – tak co přesně nám zbude?
1) nutnost hledat lepší školství,
2) přemýšlet o lepších médiích.
A navíc pochopme, že i média jsou vlastně školou, školou pro dospělé, protože dospělí nechodí do školy.
A pokud se shodneme na tom, že demokracie nebude zítra zrušena, tak nám nic jiného, než hledat metody, kterými lze zlepšit tu Didaktiku magna. Jak ve školách, tak v médiích.
Pochopitelně je to otázka a hledání, kde má kruh počátek. Jak udělat lepší školství, kde najít lepší učitele – i o tom jste dříve velmi správně mluvil, pane Poláčku.
Situace je navíc o to horší, že i vysoce vzdělaní lidé v jedné oblasti se v jiné oblasti chovají primitivně. To je ale známá věc.
Paradoxně jsme tak narazili na to, co přece přesně znáte, pane Poláčku. Co se situací, kdy jeden člověk má mnohem hlubší poznání (v té či oné sféře), než 999 jiných? Kteří ve své duté pýše a navíc s převahou davu prostě n e c h t ě j í chápat?
August 9, 2015 v 14.06
Veřejnoprávní TV opravdu není šapitó, ale především prostor pro hlubší diskusi bez cenzury
Budu si muset zřejmě zvyknout na to, že vaše myšlení funguje jistým způsobem. A sice tak, že si zcela svévolně doplňujete nevyřčenou realitu tak, abyste vaši pravdu stále aspoň trochu držel, pane Poláčku, a nemusel ji měnit. OK. Ostatně to dělá většina lidí stejně podvědomě.
Očekával jsem u vás, jako u filosofa, větší schopnost pracovat s nevyřčeným. A v h o d n ě doplňovat. Míra vaší protivné svévole projevující se v dialogu je opravdu pozoruhodná. Přestože chcete mocí mermo považovat sám sebe za vyšší živočišný druh, než jakým je "plebs obecný", kterým tak opovrhujete – viz váš nepřekonatelný odpor ke snaze posunout a vylepšit demokracii a udělat ji více funkční (aristokratická vstřícnost a velkorysost – a to se neurazte, omlouvám se pane Poláčku – je vám opravdu bytostně cizí) zcela postrádáte rys skutečné aristokracie ducha, jaký příslušel např. J. A. Komenskému. Vy byste ty děti snad ani nevyučoval, nebo byste je ztřískal, protože "na lidi musí být přísnost".
Ale rozumím, že každý máme svoje limity. Budu se snažit nyní pečlivě pozorovat, kde jsem zase nechal "mezeru", kterou jste vy ihned využil k nepochopení a snažit se alespoň zpětně dovysvětlit a doplnit to, co jste pochopit m o h l, kdybyste prostě jen trochu chtěl, ale místo toho jste ideu volby losem i do médií jen a pouze dezinterpretoval.
Tedy k vašemu shození volby losem zcela bez argumentů. (Citoval jsem i vaše oblíbené starořecké klasiky, ale asi ani oni nejsou pro vás dostatečně erudovaní, abyste alespoň na ně dal, ale co naplat…)
ČT má nyní 5 pořadů. ČT1, ČT2, ČT24, Arte a Sport. Což je 120 hodin denně, 840 hodin týdně. K tomu lze připočítat dokonce až nekonečno hodin skrze případné pořady vysílané jen a pouze na Internetu. Tak funguje např. HDTV Drtinová a Veselovský.
Vaše omyly, které jste mi tak šikovně podsunul:
1) Nikde jsem neřekl, že nahradíme okamžitě celou strukturu informací a zpráv, kterou dnes dělají profesionálové v ČT.
2) Pokud si spočítáte můj první "nástřel" (to přece byla jen ukázka vhodná k dopracování!, nikoliv definitivní podoba!), tak v něm je požadavek na 10,5 hodiny během týdně. To je o něco víc, než 1 % týdenní vysílací plochy.
Je nepochybné, že možnost, kterou by se ČT takto otevřela, je možnost skvělá a zajímavá. Protože pokud dnes ČT cenzuruje jméno Bakala, je to dokladem, že v ČT je dnes určitá "parta", která nedělá objektivní zpravodajství, ale někomu slouží.
Volba losem tyto dlouhodobě zaběhlé praktiky nepochybně znemožní a naruší.
* * *Je toto možné připustit? Pane Poláčku? * * *
Prosím, na toto mi odpovězte.
U vás lze dokonce – přímo na vašem postoji – didakticky ukázkově demonstrovat až iracionální nechuť dát za pravdu jakékoliv (i té nejracionálnější) snaze změnit a omezit často j e d n o s t r a n n ý vliv médií, aby nebyla pouze manipulativní a propagandistická.
Což pochopitelně není tak, že Václav Moravec ráno vstane a řekne si, "dnes budu manipulovat". Jenž i Václav Moravec – stejně jako vy, pane Poláčku – patří do určitého společenského levelu a s ním sdílí jak brilantní vhledy, tak ale i oblíbená myšlenková klišé. A tím, samozřejmě, i oblíbené "rámce pravd". A také konkrétní zájmy. A nikdo z nás není tak dokonalý, aby toto rozpoznal a vědomě omezil.
P r o t o je větší příliv nových úhlů pohledů – skrze např. ty studenty žurnalistiky (mohou to mít navíc jako praxi) – tak důležitý.
Pokud jste si ale ihned mylně představil, že se tím hned nahradí všechny Události v 19:00 i Zprávy ve 22:00 a budou je hned všechny editovat a moderovat nějaká mladá "ucha", tak pak samozřejmě s takto hloupou představou nelze než opovrhnout.
Pokud máte s těmi pořady i tak problém, ta si je představte jako pořady zábavné, což byl mj. původně i Hydepark, který postupem času (zejména po odchodu zde již zmíněné Pavlíny Kvapilové) velmi pokles.
Možná je nakonec opravdu dobře, že jste v této oblasti médií tak nechápavý a bez tvůrčí imaginace, pane Poláčku, ten široký dav na tom bude asi podobně. Ne-li hůř. I když ty nároky na trpělivost a stále vysvětlování jsou značné. Ale snad se nad těmi médii někdo konečně zamyslí.
Očekával jsem u vás, jako u filosofa, větší schopnost pracovat s nevyřčeným. A v h o d n ě doplňovat. Míra vaší protivné svévole projevující se v dialogu je opravdu pozoruhodná. Přestože chcete mocí mermo považovat sám sebe za vyšší živočišný druh, než jakým je "plebs obecný", kterým tak opovrhujete – viz váš nepřekonatelný odpor ke snaze posunout a vylepšit demokracii a udělat ji více funkční (aristokratická vstřícnost a velkorysost – a to se neurazte, omlouvám se pane Poláčku – je vám opravdu bytostně cizí) zcela postrádáte rys skutečné aristokracie ducha, jaký příslušel např. J. A. Komenskému. Vy byste ty děti snad ani nevyučoval, nebo byste je ztřískal, protože "na lidi musí být přísnost".
Ale rozumím, že každý máme svoje limity. Budu se snažit nyní pečlivě pozorovat, kde jsem zase nechal "mezeru", kterou jste vy ihned využil k nepochopení a snažit se alespoň zpětně dovysvětlit a doplnit to, co jste pochopit m o h l, kdybyste prostě jen trochu chtěl, ale místo toho jste ideu volby losem i do médií jen a pouze dezinterpretoval.
Tedy k vašemu shození volby losem zcela bez argumentů. (Citoval jsem i vaše oblíbené starořecké klasiky, ale asi ani oni nejsou pro vás dostatečně erudovaní, abyste alespoň na ně dal, ale co naplat…)
ČT má nyní 5 pořadů. ČT1, ČT2, ČT24, Arte a Sport. Což je 120 hodin denně, 840 hodin týdně. K tomu lze připočítat dokonce až nekonečno hodin skrze případné pořady vysílané jen a pouze na Internetu. Tak funguje např. HDTV Drtinová a Veselovský.
Vaše omyly, které jste mi tak šikovně podsunul:
1) Nikde jsem neřekl, že nahradíme okamžitě celou strukturu informací a zpráv, kterou dnes dělají profesionálové v ČT.
2) Pokud si spočítáte můj první "nástřel" (to přece byla jen ukázka vhodná k dopracování!, nikoliv definitivní podoba!), tak v něm je požadavek na 10,5 hodiny během týdně. To je o něco víc, než 1 % týdenní vysílací plochy.
Je nepochybné, že možnost, kterou by se ČT takto otevřela, je možnost skvělá a zajímavá. Protože pokud dnes ČT cenzuruje jméno Bakala, je to dokladem, že v ČT je dnes určitá "parta", která nedělá objektivní zpravodajství, ale někomu slouží.
Volba losem tyto dlouhodobě zaběhlé praktiky nepochybně znemožní a naruší.
* * *Je toto možné připustit? Pane Poláčku? * * *
Prosím, na toto mi odpovězte.
U vás lze dokonce – přímo na vašem postoji – didakticky ukázkově demonstrovat až iracionální nechuť dát za pravdu jakékoliv (i té nejracionálnější) snaze změnit a omezit často j e d n o s t r a n n ý vliv médií, aby nebyla pouze manipulativní a propagandistická.
Což pochopitelně není tak, že Václav Moravec ráno vstane a řekne si, "dnes budu manipulovat". Jenž i Václav Moravec – stejně jako vy, pane Poláčku – patří do určitého společenského levelu a s ním sdílí jak brilantní vhledy, tak ale i oblíbená myšlenková klišé. A tím, samozřejmě, i oblíbené "rámce pravd". A také konkrétní zájmy. A nikdo z nás není tak dokonalý, aby toto rozpoznal a vědomě omezil.
P r o t o je větší příliv nových úhlů pohledů – skrze např. ty studenty žurnalistiky (mohou to mít navíc jako praxi) – tak důležitý.
Pokud jste si ale ihned mylně představil, že se tím hned nahradí všechny Události v 19:00 i Zprávy ve 22:00 a budou je hned všechny editovat a moderovat nějaká mladá "ucha", tak pak samozřejmě s takto hloupou představou nelze než opovrhnout.
Pokud máte s těmi pořady i tak problém, ta si je představte jako pořady zábavné, což byl mj. původně i Hydepark, který postupem času (zejména po odchodu zde již zmíněné Pavlíny Kvapilové) velmi pokles.
Možná je nakonec opravdu dobře, že jste v této oblasti médií tak nechápavý a bez tvůrčí imaginace, pane Poláčku, ten široký dav na tom bude asi podobně. Ne-li hůř. I když ty nároky na trpělivost a stále vysvětlování jsou značné. Ale snad se nad těmi médii někdo konečně zamyslí.
Pes, pane Poláčku, vyplázne jazyk a rychle dýchá. Vy byste z toho jistě ihned vyvodil, že je rychlé dýchání další práce navíc (to nepochybně) a že se tím bude pes ještě více přehřívat. A tak je to u vás často: prostě dohlédnete na první metu a dál už ne.
Pokud je uvnitř budovy teplota 28 °C a venku za oknem na severní straně 33 °C, pak máte nepochybně pravdu, že je zde rozdíl 5 °C. Jenže zde si už musí každý vybrat, zda je lepší průvan a teplota kolem 30–32 °C, kdy se lidská potící kůže proudem vzduchu rychleji o c h l a z u j e, nebo zda si člověk vybere vzduch chladnější, ale v místnosti stojící a pocitově méně příjemný.
Opravdu nevím, zda znáte princip ochlazování, kdy z povrchu kůže unikají jen nejrychlejší tedy nejteplejší molekuly a tím se při odpařování zbytek látky, tedy i kůže, ochlazuje. A že průvan, byť teplejším vzduchem, nakonec vede k vyššímu odpařování a tedy i ochlazování.
Ale vidím, že kdybyste se vy dostal k moci, tak byste podobně jako komunisté ordinoval šmahem z vašeho piedestalu vše. Snad i včetně toho ryze soukromého, jak si mají lidé větrat.
Jinak máte samozřejmě pravdu. Rozumím, co jste chtěl říct. A rozuměl bych vám, i kdybyste to řekl dvěma větami a ne esejí na 30 řádků. Ale i to rozumění "za slovy" jste docela rychle přešel… Bez poznámky. Asi to nestojí za řeč.
Možná by část lidí udělala lépe, kdyby okna zavřela. Já si s dovolením okno ponechám otevřené, protože proudící vzduch v místnosti mi je příjemnější, byť vím, že se stěny místnosti oteplí rychleji. A celkově je v místnosti tepleji. Proto budu muset i v noci dobře větrat, aby se zase ochladily.
Asi jste mi chtěl vyjít vstříc něčím z mého oboru. Za tuto vstřícnost vám děkuji.
Pokud je uvnitř budovy teplota 28 °C a venku za oknem na severní straně 33 °C, pak máte nepochybně pravdu, že je zde rozdíl 5 °C. Jenže zde si už musí každý vybrat, zda je lepší průvan a teplota kolem 30–32 °C, kdy se lidská potící kůže proudem vzduchu rychleji o c h l a z u j e, nebo zda si člověk vybere vzduch chladnější, ale v místnosti stojící a pocitově méně příjemný.
Opravdu nevím, zda znáte princip ochlazování, kdy z povrchu kůže unikají jen nejrychlejší tedy nejteplejší molekuly a tím se při odpařování zbytek látky, tedy i kůže, ochlazuje. A že průvan, byť teplejším vzduchem, nakonec vede k vyššímu odpařování a tedy i ochlazování.
Ale vidím, že kdybyste se vy dostal k moci, tak byste podobně jako komunisté ordinoval šmahem z vašeho piedestalu vše. Snad i včetně toho ryze soukromého, jak si mají lidé větrat.
Jinak máte samozřejmě pravdu. Rozumím, co jste chtěl říct. A rozuměl bych vám, i kdybyste to řekl dvěma větami a ne esejí na 30 řádků. Ale i to rozumění "za slovy" jste docela rychle přešel… Bez poznámky. Asi to nestojí za řeč.
Možná by část lidí udělala lépe, kdyby okna zavřela. Já si s dovolením okno ponechám otevřené, protože proudící vzduch v místnosti mi je příjemnější, byť vím, že se stěny místnosti oteplí rychleji. A celkově je v místnosti tepleji. Proto budu muset i v noci dobře větrat, aby se zase ochladily.
Asi jste mi chtěl vyjít vstříc něčím z mého oboru. Za tuto vstřícnost vám děkuji.
August 9, 2015 v 15.25
Oligarchie vs. aristokracie – kde jsou elity ducha? spí jako Blaničtí rytíři?
Pane Poláčku, toto je zajímavé místo naší úvahy o podstatě demokracie, ještě jednou to zopakuji:
»Aristoteles zcela jednoznačně r e l a t i v n ě optimální řešení spatřuje ve . v y v á ž e n é m mixu momentu demokracie a momentu oligarchie, čili regentství společenských elit.«
Když vám tedy znovu zopakuji, že rozumím vaší skepsi ohledně inteligence davu (a částečně ji sdílím), tak přesná otázka zní takto:
Proč jste došel k úsudku, že volba losem na další nová místa moderátorů či editorů alespoň jako d o p l n ě k (v první etapě, než se ověří funkčnost) běžného vysílání, nastavená v h o d n ý m mechanismem, není právě ten vyšší prvek, který hledáme? Kterým do systému řízení společnosti může vstoupit prvek "aristokracie" (nebo lépe "aristokracie ducha")?
Jinými slovy: Pokud někde existují skutečné elity, proč automaticky předpokládáte, že třeba právě skrze systém losu na místo editora zpravodajství a moderátora diskusního pořadu by tyto elity neměly větší šanci působit na společnost?
Zároveň vás chci požádat o upřesnění pojmů oligarchie a aristokracie. Na Wikipedii jsem našel toto:
»Zvrhlou formou aristokracie je podle Aristotela oligarchie, vláda skupiny bohatých, kteří se žádnou jinou předností nevyznačují.«
Souhlasím s vámi v tom, že lidé (zejména ti "obyčejnější") obvykle plošně odsuzují každý větší majetek a tedy jim i slovo aristokracie nedělá dobře. Na druhé straně vidíme, že ani Aristoteles nemá pro oligarchii příliš pochopení a vidí ji spíše jen a pouze jako kastu boháčů. Nikoliv např. jako družinu rytířů cti kolem krále Artuše, kteří trpěli, když země trpí. – Ten obraz je pochopitelně romantizující, tedy naivní, ale jistě se shodneme že právě zde někde musíme pátrat a hledat – protože jinak nejen "aristokraty ducha", ale i každou krásnou věc často hloupý dav vždy svou většinou zavrhne.
A ještě otázka: Pokud ten prvek vyšší, který se liší svojí kvalitou od plošné (nízké) inteligence davu kdesi na této planetě Zemi existuje, tak se přece musí nějak a někde projevovat. Nebo všichni spí jako Blaničtí rytíři? Kde tedy jsou? Na čem pracují? A pracují tedy skrytě? Neviditelně?
»Aristoteles zcela jednoznačně r e l a t i v n ě optimální řešení spatřuje ve . v y v á ž e n é m mixu momentu demokracie a momentu oligarchie, čili regentství společenských elit.«
Když vám tedy znovu zopakuji, že rozumím vaší skepsi ohledně inteligence davu (a částečně ji sdílím), tak přesná otázka zní takto:
Proč jste došel k úsudku, že volba losem na další nová místa moderátorů či editorů alespoň jako d o p l n ě k (v první etapě, než se ověří funkčnost) běžného vysílání, nastavená v h o d n ý m mechanismem, není právě ten vyšší prvek, který hledáme? Kterým do systému řízení společnosti může vstoupit prvek "aristokracie" (nebo lépe "aristokracie ducha")?
Jinými slovy: Pokud někde existují skutečné elity, proč automaticky předpokládáte, že třeba právě skrze systém losu na místo editora zpravodajství a moderátora diskusního pořadu by tyto elity neměly větší šanci působit na společnost?
Zároveň vás chci požádat o upřesnění pojmů oligarchie a aristokracie. Na Wikipedii jsem našel toto:
»Zvrhlou formou aristokracie je podle Aristotela oligarchie, vláda skupiny bohatých, kteří se žádnou jinou předností nevyznačují.«
Souhlasím s vámi v tom, že lidé (zejména ti "obyčejnější") obvykle plošně odsuzují každý větší majetek a tedy jim i slovo aristokracie nedělá dobře. Na druhé straně vidíme, že ani Aristoteles nemá pro oligarchii příliš pochopení a vidí ji spíše jen a pouze jako kastu boháčů. Nikoliv např. jako družinu rytířů cti kolem krále Artuše, kteří trpěli, když země trpí. – Ten obraz je pochopitelně romantizující, tedy naivní, ale jistě se shodneme že právě zde někde musíme pátrat a hledat – protože jinak nejen "aristokraty ducha", ale i každou krásnou věc často hloupý dav vždy svou většinou zavrhne.
A ještě otázka: Pokud ten prvek vyšší, který se liší svojí kvalitou od plošné (nízké) inteligence davu kdesi na této planetě Zemi existuje, tak se přece musí nějak a někde projevovat. Nebo všichni spí jako Blaničtí rytíři? Kde tedy jsou? Na čem pracují? A pracují tedy skrytě? Neviditelně?
S dovolením zde zacituji z článku Veroniky Sušové-Salminen úryvek o demokracii. Myslím, že je to úzce k našemu tématu:
»Je jistě pravda, že demokracie není ideální forma vlády a jednou z jejích slabostí je samotný princip reprezentativnosti, který stojí v masových společnostech na anonymitě a omezené kontrole skrze média (komerční a soukromá) a volby (kolonizované volebním marketingem a PR manipulacemi). Nicméně demokracie je pořád způsob vládnutí, který představuje nejstabilnější způsob řešení nevyhnutelných sociálních konfliktů zájmů pomocí konsensu a dohod.
Demokracie je pořád možnost a šance. Je to dohoda o tom, že politické násilí zůstane tabu.
Diktatura je postavená většinou na určité formě násilí ve prospěch různě definované menšiny a obvykle omezuje svobodu slova a vůbec možnosti občanů dovolat se spravedlnosti a práva, které nahrazuje dozor, represe a paternalismus.
Od liberální demokracie k neoliberální demokracii
Československo mělo sociální stát, který fungoval v nedemokratickém státě, ale nikdy nemělo sociální stát v rámci demokratického státu.
Československo mělo sociální stát, který fungoval v nedemokratickém státě, ale nikdy nemělo sociální stát v rámci demokratického státu…
Skutečností je, že moderní demokracie či liberální demokracie zažila svůj evropský vzestup po druhé světové válce v době keynesiánského smíru mezi kapitálem a prací a v kontextu poválečného růstu. Tato kombinace se české společnosti historicky vyhnula. Tento model je v současné době v očividné krizi i na Západě.
Ve zkratce: procesy posledních let a desetiletí vedly k tomu, že klasická liberální demokracie nefunguje a stále mocnější kapitál bez hranic vede nebo napomáhá k politické oligarchizaci a dalšímu růstu nerovností. V českém případě byl proces demokratizace po roce 1989 od počátku dítětem neoliberálního vidění společnosti, což má samozřejmě svoje konkrétní důsledky. Československo mělo sociální stát, který fungoval v nedemokratickém státě, ale nikdy nemělo sociální stát v rámci demokratického státu.
Pokud to opět zjednoduším tak je možné říci, že bez určitého sociálního a ekonomického zázemí není liberální demokracie schopná efektivně fungovat. Jednou z důležitých podmínek byla umírněná forma regulace kapitálu a jeho zájmů, včetně konkrétní redistribuce bohatství ve společnosti, kterou současný model opustil. Jinak řečeno, liberální demokracie potichu přešla do stádia neoliberální demokracie, která nyní mutuje do něčeho, co se od demokracie vzdaluje. V této formě vládnutí nejde o participaci, ale především manipulaci, a tím kontrolu. A jak už bylo řečeno, Česko si liberální demokracii nikdy vlastně vyzkoušet nemohlo.«
Celý text je zde: http://altpress.cz/vladnuti-strachem-a-pokracujici-krize-demokracie-dalsi-stadium-ceskeho-postkomunismu/
* * *
Mimochodem: Pokud se má v ČR změnit něco k lepšímu, musí začít ta změna na úrovni elit, nikoliv dole. A jednou z profesních skupin jsou právě média, tj. novináři. Společnost je buď rozvrácená, kde nikdo nikomu nevěří, nebo v ní začnou fungovat dobré vztahy. Vlastně jde o to, aby např. úroveň vztahů mezi novináři (autory komnetářů atd.) napříč spektrem byla hlubší a vyšší, než např. úroveň vztahů mezi kmotry.
»Je jistě pravda, že demokracie není ideální forma vlády a jednou z jejích slabostí je samotný princip reprezentativnosti, který stojí v masových společnostech na anonymitě a omezené kontrole skrze média (komerční a soukromá) a volby (kolonizované volebním marketingem a PR manipulacemi). Nicméně demokracie je pořád způsob vládnutí, který představuje nejstabilnější způsob řešení nevyhnutelných sociálních konfliktů zájmů pomocí konsensu a dohod.
Demokracie je pořád možnost a šance. Je to dohoda o tom, že politické násilí zůstane tabu.
Diktatura je postavená většinou na určité formě násilí ve prospěch různě definované menšiny a obvykle omezuje svobodu slova a vůbec možnosti občanů dovolat se spravedlnosti a práva, které nahrazuje dozor, represe a paternalismus.
Od liberální demokracie k neoliberální demokracii
Československo mělo sociální stát, který fungoval v nedemokratickém státě, ale nikdy nemělo sociální stát v rámci demokratického státu.
Československo mělo sociální stát, který fungoval v nedemokratickém státě, ale nikdy nemělo sociální stát v rámci demokratického státu…
Skutečností je, že moderní demokracie či liberální demokracie zažila svůj evropský vzestup po druhé světové válce v době keynesiánského smíru mezi kapitálem a prací a v kontextu poválečného růstu. Tato kombinace se české společnosti historicky vyhnula. Tento model je v současné době v očividné krizi i na Západě.
Ve zkratce: procesy posledních let a desetiletí vedly k tomu, že klasická liberální demokracie nefunguje a stále mocnější kapitál bez hranic vede nebo napomáhá k politické oligarchizaci a dalšímu růstu nerovností. V českém případě byl proces demokratizace po roce 1989 od počátku dítětem neoliberálního vidění společnosti, což má samozřejmě svoje konkrétní důsledky. Československo mělo sociální stát, který fungoval v nedemokratickém státě, ale nikdy nemělo sociální stát v rámci demokratického státu.
Pokud to opět zjednoduším tak je možné říci, že bez určitého sociálního a ekonomického zázemí není liberální demokracie schopná efektivně fungovat. Jednou z důležitých podmínek byla umírněná forma regulace kapitálu a jeho zájmů, včetně konkrétní redistribuce bohatství ve společnosti, kterou současný model opustil. Jinak řečeno, liberální demokracie potichu přešla do stádia neoliberální demokracie, která nyní mutuje do něčeho, co se od demokracie vzdaluje. V této formě vládnutí nejde o participaci, ale především manipulaci, a tím kontrolu. A jak už bylo řečeno, Česko si liberální demokracii nikdy vlastně vyzkoušet nemohlo.«
Celý text je zde: http://altpress.cz/vladnuti-strachem-a-pokracujici-krize-demokracie-dalsi-stadium-ceskeho-postkomunismu/
* * *
Mimochodem: Pokud se má v ČR změnit něco k lepšímu, musí začít ta změna na úrovni elit, nikoliv dole. A jednou z profesních skupin jsou právě média, tj. novináři. Společnost je buď rozvrácená, kde nikdo nikomu nevěří, nebo v ní začnou fungovat dobré vztahy. Vlastně jde o to, aby např. úroveň vztahů mezi novináři (autory komnetářů atd.) napříč spektrem byla hlubší a vyšší, než např. úroveň vztahů mezi kmotry.
JP
Tak napřed k těm elitám: jestli se má začít nějakou "výchovou elit"?
Svým způsobem ano; například technologický pokrok také probíhá tak, že na počátku je to několik málo "elitních" specialistů, kteří objeví či vynaleznou nové cesty, které se pak postupem času stanou přístupnými i široké veřejnosti.
Na straně druhé, pokud uvažujeme o možnosti nějakým opravdu zásadním způsobem změnit tento svět, pak to s sebou nevyhnutelně přináší zásadní změnu sebesrozumění, sebenazírání celé společnosti. A k tomu musí být tato společnost (a to zdaleka ne pouze její elity) připravena a ochotna.
Příklad křesťanství: na počátku byl jeden, pak to byla skupina. Pak to byla organizace (církev), a její vyslanci-šiřitelé víry. A nakonec se nová víra rozšířila po celé populaci.
Takže, tohle byl proces duchovní, ale i morální a nakonec i sociální proměny společnosti - od jedince až k celému lidu. Ovšem, nelze zapomínat: celý ten proces by nevedl nikam, kdyby ten lid sám nebyl tak či onak připraven a ochoten tuto změnu myšlení a nazírání u sebe samotného provést. A že to byl mnohdy velmi bolestný proces, od starých rodových bohů přejít k nové, vlastně zcela cizí, a především mnohem abstraktnější (myšlenkově náročnější) víře, o tom nelze pochybovat.
-------------------------------------------------------------
Oligarchie a aristokracie: ono to u Aristotela opravdu nebylo zdaleka tak jednoduché, aby bylo možno říci, že Aristoteles oligarchii považuje ryze jenom za jakýsi parazitární element.
Aristotelovo politické dílo je velmi mnohovrstevnaté, a především se zde prolínají dvě zcela různé roviny (což je velmi často přehlíženo, a to i erudovanými znalci z oblasti politologie): rovina ideální (tedy úvahy o tom, jakým způsobem je možno dosáhnout "ideálního státu") - a rovina reálná, pragmatická.
V té ideální rovině je oligarchie pro Aristotela bezpochyby tím pokleslým elementem, jak to stojí ve Wikipedii. Prostě z toho důvodu, že - krátce řečeno - tato oligarchie opustila ušlechtilý zájem aristokracie o stát a vyšší hodnoty, a jako jediný zájem si uchovala jenom starost o své bohatství. V tomto smyslu je oligarchie vysloveně deklasovaný živel.
Podstatně jinak to vypadá ale, když se Aristoteles zabývá zcela pragmatickou otázkou, jak uspořádat - r e l a t i v n ě optimálně - běžný stát, jaký reálně existuje.
Na této rovině Aristoteles vidí, že tu není jedna jediná společenská skupina či vrstva, která by nějak jednoznačně vyčnívala nad ostatní, co se její schopnosti řídit stát týče. Každá skupina má své přednosti, ale i své zápory. A to platí naprosto stejnou měrou i o lidu, tedy o demokracii.
Aristoteles totiž konstatuje - pro nás bezpochyby nemálo překvapivě, ale při bližším pohledu velice bystře - že i tomuto lidu se nakonec jedná přesně o to samé jako oligarchii: totiž o peníze!
Aristoteles to říká zcela pregnantně: oligarchii se jedná o udržení jejího vlastního bohatství, zatímco lid se chce zmocnit bohatství oligarchie.
Ale ve věci samé, bohužel - ten lid není mravně a duchovně nijak lepší než ta oligarchie. Jediný rozdíl je v tom, že ta oligarchie ty peníze má, zatímco ten lid ne.
Tento Aristotelův soud potvrzuje ostatně právě i česká porevoluční realita: původně byli přece všichni onen "chudý lid" - ale kdo k tomu jenom trochu dostal příležitost, ten se v nových poměrech velice rychle vypracoval na oligarchu, a také se podle toho začal chovat.
Na to opravdu nelze zapomínat: ti naši současní oligarchové byli většinou také jednou "lid"!
Takže, za prvé: Aristoteles si o tom obecném lidu nedělá žádné iluze, co se motivů jeho jednání týče.
Samozřejmě že Aristoteles vidí, že by stále ještě bylo o něco spravedlivější, kdyby se ten majetek oligarchů rozdělil mezi lid - vláda oligarchie znamená výhodu menšiny oproti většině, takto by tomu bylo naopak.
Ale: tady nejde jenom o spravedlivost, jde také - a především - o správu státu. A Aristoteles vidí: pro správu státu jsou nakonec zdaleka kompetentnější ti oligarchové, nežli ten obecný lid.
Oni mají vzdělání, mají znalosti z řízení ekonomiky (tj. ze správy vlastního bohatství). A navíc je pro ně důležité, aby stát zůstával ve stabilních poměrech (aby jejich bohatství nebylo ohroženo chaosem). Oproti tomu chudý lid takovéto zábrany nemá; neboť jak to vyjádřil Marx, ten už "nemá co ztratit". Lid tedy daleko spíše může volit iracionální, chaotická řešení.
Z těchto důvodů tedy Aristoteles jakožto relativně optimální formu vidí jakýsi vyvážený mix mezi oligarchií a demokracií, mezi vládou bohatých a mezi vládou chudých.
Svým způsobem ano; například technologický pokrok také probíhá tak, že na počátku je to několik málo "elitních" specialistů, kteří objeví či vynaleznou nové cesty, které se pak postupem času stanou přístupnými i široké veřejnosti.
Na straně druhé, pokud uvažujeme o možnosti nějakým opravdu zásadním způsobem změnit tento svět, pak to s sebou nevyhnutelně přináší zásadní změnu sebesrozumění, sebenazírání celé společnosti. A k tomu musí být tato společnost (a to zdaleka ne pouze její elity) připravena a ochotna.
Příklad křesťanství: na počátku byl jeden, pak to byla skupina. Pak to byla organizace (církev), a její vyslanci-šiřitelé víry. A nakonec se nová víra rozšířila po celé populaci.
Takže, tohle byl proces duchovní, ale i morální a nakonec i sociální proměny společnosti - od jedince až k celému lidu. Ovšem, nelze zapomínat: celý ten proces by nevedl nikam, kdyby ten lid sám nebyl tak či onak připraven a ochoten tuto změnu myšlení a nazírání u sebe samotného provést. A že to byl mnohdy velmi bolestný proces, od starých rodových bohů přejít k nové, vlastně zcela cizí, a především mnohem abstraktnější (myšlenkově náročnější) víře, o tom nelze pochybovat.
-------------------------------------------------------------
Oligarchie a aristokracie: ono to u Aristotela opravdu nebylo zdaleka tak jednoduché, aby bylo možno říci, že Aristoteles oligarchii považuje ryze jenom za jakýsi parazitární element.
Aristotelovo politické dílo je velmi mnohovrstevnaté, a především se zde prolínají dvě zcela různé roviny (což je velmi často přehlíženo, a to i erudovanými znalci z oblasti politologie): rovina ideální (tedy úvahy o tom, jakým způsobem je možno dosáhnout "ideálního státu") - a rovina reálná, pragmatická.
V té ideální rovině je oligarchie pro Aristotela bezpochyby tím pokleslým elementem, jak to stojí ve Wikipedii. Prostě z toho důvodu, že - krátce řečeno - tato oligarchie opustila ušlechtilý zájem aristokracie o stát a vyšší hodnoty, a jako jediný zájem si uchovala jenom starost o své bohatství. V tomto smyslu je oligarchie vysloveně deklasovaný živel.
Podstatně jinak to vypadá ale, když se Aristoteles zabývá zcela pragmatickou otázkou, jak uspořádat - r e l a t i v n ě optimálně - běžný stát, jaký reálně existuje.
Na této rovině Aristoteles vidí, že tu není jedna jediná společenská skupina či vrstva, která by nějak jednoznačně vyčnívala nad ostatní, co se její schopnosti řídit stát týče. Každá skupina má své přednosti, ale i své zápory. A to platí naprosto stejnou měrou i o lidu, tedy o demokracii.
Aristoteles totiž konstatuje - pro nás bezpochyby nemálo překvapivě, ale při bližším pohledu velice bystře - že i tomuto lidu se nakonec jedná přesně o to samé jako oligarchii: totiž o peníze!
Aristoteles to říká zcela pregnantně: oligarchii se jedná o udržení jejího vlastního bohatství, zatímco lid se chce zmocnit bohatství oligarchie.
Ale ve věci samé, bohužel - ten lid není mravně a duchovně nijak lepší než ta oligarchie. Jediný rozdíl je v tom, že ta oligarchie ty peníze má, zatímco ten lid ne.
Tento Aristotelův soud potvrzuje ostatně právě i česká porevoluční realita: původně byli přece všichni onen "chudý lid" - ale kdo k tomu jenom trochu dostal příležitost, ten se v nových poměrech velice rychle vypracoval na oligarchu, a také se podle toho začal chovat.
Na to opravdu nelze zapomínat: ti naši současní oligarchové byli většinou také jednou "lid"!
Takže, za prvé: Aristoteles si o tom obecném lidu nedělá žádné iluze, co se motivů jeho jednání týče.
Samozřejmě že Aristoteles vidí, že by stále ještě bylo o něco spravedlivější, kdyby se ten majetek oligarchů rozdělil mezi lid - vláda oligarchie znamená výhodu menšiny oproti většině, takto by tomu bylo naopak.
Ale: tady nejde jenom o spravedlivost, jde také - a především - o správu státu. A Aristoteles vidí: pro správu státu jsou nakonec zdaleka kompetentnější ti oligarchové, nežli ten obecný lid.
Oni mají vzdělání, mají znalosti z řízení ekonomiky (tj. ze správy vlastního bohatství). A navíc je pro ně důležité, aby stát zůstával ve stabilních poměrech (aby jejich bohatství nebylo ohroženo chaosem). Oproti tomu chudý lid takovéto zábrany nemá; neboť jak to vyjádřil Marx, ten už "nemá co ztratit". Lid tedy daleko spíše může volit iracionální, chaotická řešení.
Z těchto důvodů tedy Aristoteles jakožto relativně optimální formu vidí jakýsi vyvážený mix mezi oligarchií a demokracií, mezi vládou bohatých a mezi vládou chudých.
Děkuji za osvětlení. A teď konkrétně, co s tím.
A taky ještě prosím o vaši reakci na otázku ohledně losu.
A taky ještě prosím o vaši reakci na otázku ohledně losu.
JP
To je skutečně zásadní otázka: co s tím? Co s myšlenkami velkého Aristotela v dnešní době? Která je v základní struktuře vztahů ve společnosti a politice v podstatě pořád stejná jako před dvěma a půl tisíciletími - a přece zase už o dost jiná? Kdy průmyslovou dynamickou společnost současnosti přece jenom není možno bez dalšího porovnávat se statickou agrární společností doby antiky?
Uvažování o těchto souvislostech mě přivedlo na myšlenku, že dost možná právě na tohle téma napíšu samostatný text. Ale to bude ještě nějaký čas trvat; je tady zapotřebí zastoupit samotného Aristotela, a zkusit uhadovat, jak on sám by své politické téze modifikoval, kdyby měl příležitost dívat se na dnešní svět.
Uvažování o těchto souvislostech mě přivedlo na myšlenku, že dost možná právě na tohle téma napíšu samostatný text. Ale to bude ještě nějaký čas trvat; je tady zapotřebí zastoupit samotného Aristotela, a zkusit uhadovat, jak on sám by své politické téze modifikoval, kdyby měl příležitost dívat se na dnešní svět.
JP
August 11, 2015 v 13.25
Losování: už jsem odpověděl. Pokládám to za nesmysl, s kterým nemá cenu se blíže zabývat.
Je sice pravda, že právě Aristoteles losování upřednostňoval: ovšem, za prvé se jednalo jenom o volbu úředníků do magistratur (vzhledem k relativně nepatrného počtu obyvatelstva v tehdejší době by to bylo srovnatelné nejspíše tak s volbou do obecních rad v dnešní době); a za druhé, napohled překvapivě to u Aristotela byl nikoli demokratický, nýbrž naopak oligarchický prvek - losovalo se nikoli ze všech, nýbrž jenom z určitého okruhu oprávněných.
Je sice pravda, že právě Aristoteles losování upřednostňoval: ovšem, za prvé se jednalo jenom o volbu úředníků do magistratur (vzhledem k relativně nepatrného počtu obyvatelstva v tehdejší době by to bylo srovnatelné nejspíše tak s volbou do obecních rad v dnešní době); a za druhé, napohled překvapivě to u Aristotela byl nikoli demokratický, nýbrž naopak oligarchický prvek - losovalo se nikoli ze všech, nýbrž jenom z určitého okruhu oprávněných.
Stojí za poznámku, že v USA se často právě losem vybírají poroty pro soudy.
K otázkám losu se vyjadřuje i Pehe:
»Potíž s přenesením praxe athénské demokracie do současnosti spočívá především v tom, že demokracie malého městského státu, z jehož rozhodování byli navíc vyloučeni otroci i ženy, se zásadně liší od moderních masových demokracií ve velkých státních útvarech, v nichž existuje všeobecné volební právo. Právě posun v měřítcích vidí jako hlavní důvod přechodu k zastupitelské demokracii jeden z nejvýznačnějších teoretiků demokracie 20. století, americký politolog Robert Dahl. Ten zároveň zavedl pro popis demokracií, které existují v západním světě, pojem polyarchie, tedy „vláda mnoha“. Skutečná demokracie je podle Dahla zatím jen ideálem.
I Dahl je tak někdy považován za obhájce alternativ k současným modelům demokracie. Nepatří ale k radikálním kritikům volební demokracie, které lze zařadit do třech základních proudů. První představují autoři i politici, kteří vidí řešení v nahrazení zastupitelské demokracie různými formami přímé demokracie. Druhým je škola tzv. „concensuss-seeking“ (hledání souhlasu). Třetím jsou pak zastánci tzv. demarchie.«
Viz zde: http://www.pehe.cz/zapisnik/2006/demokracie-bez-voleb
A termín demarchie je i na Wikipedii:
»Demarchie
Demarchie (také lottokracie) je forma participativního řízení státu, který je ovládán osobami vybranými pomocí losu. Jde o náhodný výběr jedinců do rad, kterým jsou svěřeny rozhodovací pravomoci. Smyslem této politické teorie je překonání systémových problémů jiných druhů vlády v zastupitelské demokracii – mj. má omezit vliv zájmových a lobbistických skupin na kariérní politiky a s tím související korupci. Výhodou demarchie má být zvýšená účast veřejnosti na politickém dění.
Za ideového otce konceptu demarchie je považován John Burnheim. Ten v knize „Je demokracie možná?“ z roku 1985 argumentuje, že politický systém založený na volbách je hlavní překážkou pro vytvoření skutečné demokracie.
Demarchie v praxi
Tento typ výběru zástupců veřejnosti pro správní funkce má hlubokou tradici – např. Athénská demokracie byla při obsazování funkcí zcela závislá právě na volbě losem. Dnes je běžné uplatnění tohoto přístupu k dělbě rozhodovacích pravomocí v politických poměrech USA – např. každý občan Spojených států amerických může být vylosován do soudní poroty.
Demarchie v teorii
Podle Burnheima není možné občany nutit, aby se účastnili politického procesu. Proto by měli být do různých skupin zabývajících se řízením, správou nebo kontrolou různých oblastí života komunity jen ti, kteří se dobrovolně přihlásí. Losovanými členy by měli být ti, kteří mají k problematice nějaký vztah. Mandát těchto "radních" by byl časově omezený.
Rady by neměly rozhodovat o vnitřních pravidlech hry, ale měly by řešit jen odbornou problematiku v konkrétní oblasti. Proto by nad těmito radami prvního sledu měly být ještě nadřazené rady druhého sledu. Ty by vytvářely procedury, podle kterých budou fungovat rady prvního sledu a zároveň by sloužily jako soud. Druhosledoví radní by byli vybíráni z řad členů prvního sledu, přičemž jejich členové by byli buď delegováni nebo opět losováni.
Koncept důsledné utopické demarchie předpokládá, že v takovém systému není prostor ani pro byrokracii, ani pro stát. Důslední demarchisté tvrdí, že by občané rozhodnutí rad respektovali dobrovolně, protože by systém měl vysokou míru legitimity. Někteří teoretici se domnívají, že kapitalistický ani socialistický systém není slučitelný s úplnou demarchií, protože oba tyto systémy spoléhají na byrokracii.
Realističtí demarchisté doporučují použití prvků demarchie v současném systému. Ernest Callenbach a Michael Phillips navrhují, aby náhodnou volbou byla obsazovaná dolní komora amerického Kongresu. Používání losu při obsazování politických funkcí navrhují Robert Dahl nebo prognostik Alvin Toffler.
V hospodářství se demarchií inspirovali Paul Cockshott a Allin Cottrell v teoretické knize „Za novým socialismem“. Ti doporučují, aby v budoucnu o významných otázkách rozhodovali všichni občané na virtuálních shromážděních pomocí informačních technologií (tzv. kybersocialismus). Každodenní provozní otázky by řešily rady obsazované losem.«
https://cs.wikipedia.org/wiki/Demarchie
K otázkám losu se vyjadřuje i Pehe:
»Potíž s přenesením praxe athénské demokracie do současnosti spočívá především v tom, že demokracie malého městského státu, z jehož rozhodování byli navíc vyloučeni otroci i ženy, se zásadně liší od moderních masových demokracií ve velkých státních útvarech, v nichž existuje všeobecné volební právo. Právě posun v měřítcích vidí jako hlavní důvod přechodu k zastupitelské demokracii jeden z nejvýznačnějších teoretiků demokracie 20. století, americký politolog Robert Dahl. Ten zároveň zavedl pro popis demokracií, které existují v západním světě, pojem polyarchie, tedy „vláda mnoha“. Skutečná demokracie je podle Dahla zatím jen ideálem.
I Dahl je tak někdy považován za obhájce alternativ k současným modelům demokracie. Nepatří ale k radikálním kritikům volební demokracie, které lze zařadit do třech základních proudů. První představují autoři i politici, kteří vidí řešení v nahrazení zastupitelské demokracie různými formami přímé demokracie. Druhým je škola tzv. „concensuss-seeking“ (hledání souhlasu). Třetím jsou pak zastánci tzv. demarchie.«
Viz zde: http://www.pehe.cz/zapisnik/2006/demokracie-bez-voleb
A termín demarchie je i na Wikipedii:
»Demarchie
Demarchie (také lottokracie) je forma participativního řízení státu, který je ovládán osobami vybranými pomocí losu. Jde o náhodný výběr jedinců do rad, kterým jsou svěřeny rozhodovací pravomoci. Smyslem této politické teorie je překonání systémových problémů jiných druhů vlády v zastupitelské demokracii – mj. má omezit vliv zájmových a lobbistických skupin na kariérní politiky a s tím související korupci. Výhodou demarchie má být zvýšená účast veřejnosti na politickém dění.
Za ideového otce konceptu demarchie je považován John Burnheim. Ten v knize „Je demokracie možná?“ z roku 1985 argumentuje, že politický systém založený na volbách je hlavní překážkou pro vytvoření skutečné demokracie.
Demarchie v praxi
Tento typ výběru zástupců veřejnosti pro správní funkce má hlubokou tradici – např. Athénská demokracie byla při obsazování funkcí zcela závislá právě na volbě losem. Dnes je běžné uplatnění tohoto přístupu k dělbě rozhodovacích pravomocí v politických poměrech USA – např. každý občan Spojených států amerických může být vylosován do soudní poroty.
Demarchie v teorii
Podle Burnheima není možné občany nutit, aby se účastnili politického procesu. Proto by měli být do různých skupin zabývajících se řízením, správou nebo kontrolou různých oblastí života komunity jen ti, kteří se dobrovolně přihlásí. Losovanými členy by měli být ti, kteří mají k problematice nějaký vztah. Mandát těchto "radních" by byl časově omezený.
Rady by neměly rozhodovat o vnitřních pravidlech hry, ale měly by řešit jen odbornou problematiku v konkrétní oblasti. Proto by nad těmito radami prvního sledu měly být ještě nadřazené rady druhého sledu. Ty by vytvářely procedury, podle kterých budou fungovat rady prvního sledu a zároveň by sloužily jako soud. Druhosledoví radní by byli vybíráni z řad členů prvního sledu, přičemž jejich členové by byli buď delegováni nebo opět losováni.
Koncept důsledné utopické demarchie předpokládá, že v takovém systému není prostor ani pro byrokracii, ani pro stát. Důslední demarchisté tvrdí, že by občané rozhodnutí rad respektovali dobrovolně, protože by systém měl vysokou míru legitimity. Někteří teoretici se domnívají, že kapitalistický ani socialistický systém není slučitelný s úplnou demarchií, protože oba tyto systémy spoléhají na byrokracii.
Realističtí demarchisté doporučují použití prvků demarchie v současném systému. Ernest Callenbach a Michael Phillips navrhují, aby náhodnou volbou byla obsazovaná dolní komora amerického Kongresu. Používání losu při obsazování politických funkcí navrhují Robert Dahl nebo prognostik Alvin Toffler.
V hospodářství se demarchií inspirovali Paul Cockshott a Allin Cottrell v teoretické knize „Za novým socialismem“. Ti doporučují, aby v budoucnu o významných otázkách rozhodovali všichni občané na virtuálních shromážděních pomocí informačních technologií (tzv. kybersocialismus). Každodenní provozní otázky by řešily rady obsazované losem.«
https://cs.wikipedia.org/wiki/Demarchie
August 11, 2015 v 22.14
Neexistují argumenty pro tvrzení: "volba losem je nesmysl"
Pane Poláčku, je smutné, že ta volba losem (mj. i na alternativní, tj. doplňková místa editorů a moderátorů zpravodajství veřejnoprávních médií) je pro vás osobně tak velmi problematická, že se ani neobtěžujete najít relevantní – tedy faktické – argumenty.
Vnímáte aspoň trochu, že jste neuvedl žádný argument? Tedy že toto není dialog?
Zároveň tak právě váš osobní přístup dokladuje to, co sám tvrdíte: tedy že demokracie nefunguje. Ano, je to tak. Protože nefunguje právě i dialog s vámi.
Pokud místo snahy vést dialog prostě budete říkat "tak to není", můžeme jen konstatovat, že jsme narazili na základní problém demokracie.
Takže až si někdy najdete čas, abyste rozpracoval své teze o demokracii a jejích chybách, skrze které nefunguje, nezapomeňte právě tento fatální – a zatím tedy neřešitelný – problém uvést.
Jistě, demokracie je v základní rovině ten seznam všech těch demokratických principů a parametrů. To ale nestačí. Na druhé straně spočívá podstata čili "esence" demokracie opravdu v té schopnosti celé společnosti participovat na řešení. Tj. vést skutečný kulturní dialog – nikoliv o dialogu jen povýšeně mluvit.
V okamžiku, kdy se jedna strana dialogu rozhodne ignorovat v dialogu stranou druhou, poruší tím slušnost, tedy nepotřebuje pro svá tvrzení ("volba losem je nesmysl") hledat argumenty, nejde již o dialog.
Tady přece nic zjevného není.
Aristoteles by se k takto nízké myšlenkové konfrontaci nesnížil.
Nezbývá, než se smířit s tím, že musíme počkat, až toto téma zaujme dostatečný počet dalších diskutérů, kteří ohledně volby losem pomohou tuto věc buď uvést do praxe, nebo zavrhnout.
Vnímáte aspoň trochu, že jste neuvedl žádný argument? Tedy že toto není dialog?
Zároveň tak právě váš osobní přístup dokladuje to, co sám tvrdíte: tedy že demokracie nefunguje. Ano, je to tak. Protože nefunguje právě i dialog s vámi.
Pokud místo snahy vést dialog prostě budete říkat "tak to není", můžeme jen konstatovat, že jsme narazili na základní problém demokracie.
Takže až si někdy najdete čas, abyste rozpracoval své teze o demokracii a jejích chybách, skrze které nefunguje, nezapomeňte právě tento fatální – a zatím tedy neřešitelný – problém uvést.
Jistě, demokracie je v základní rovině ten seznam všech těch demokratických principů a parametrů. To ale nestačí. Na druhé straně spočívá podstata čili "esence" demokracie opravdu v té schopnosti celé společnosti participovat na řešení. Tj. vést skutečný kulturní dialog – nikoliv o dialogu jen povýšeně mluvit.
V okamžiku, kdy se jedna strana dialogu rozhodne ignorovat v dialogu stranou druhou, poruší tím slušnost, tedy nepotřebuje pro svá tvrzení ("volba losem je nesmysl") hledat argumenty, nejde již o dialog.
Tady přece nic zjevného není.
Aristoteles by se k takto nízké myšlenkové konfrontaci nesnížil.
Nezbývá, než se smířit s tím, že musíme počkat, až toto téma zaujme dostatečný počet dalších diskutérů, kteří ohledně volby losem pomohou tuto věc buď uvést do praxe, nebo zavrhnout.
JP
August 12, 2015 v 12.46
Pane Rusku, zjevně Vám nějak uniklo, že už z těch samotných materiálů, které jste zde předložil, naprosto jednoznačně vyplývá naprostá nereálnost volby losem v politické praxi. Nevím, jaké ještě další argumenty po mě vyžadujete.
Naprostou pravdu má Pehe s tím, že přenesení demokracie z malého řeckého městského státu do současného světa nemůže fungovat takto lineárně. To je jinými slovy přesně to samé, co jsem sám napsal: že takovéto postupy by dnes byly možné nanejvýš na čistě lokální úrovni. Ale i to stěží - neboť dnes už i na té lokální úrovni je dnes zapotřebí vysoce specializované vědění z oblasti práv, financí a ekonomiky. Takovouto agendu úředníci v antické polis skutečně ještě na svém stole neměli. Kromě jiného, tehdy se jaksi ještě nerozdělovaly miliardy z evropských subvencí, které dneska mají význam i pro ty malé obce.
Co se těch amerických trestních porot týče, tak tady je především nutno si uvědomit, že ty zdaleka nejsou vybírány jenom losem - obhajoba má právo kandidáty na porotu podrobit rozhovoru, a ty co se jí zdají přespříliš zaujetí vyloučit. A za druhé, právě pro tyto naprosto laické poroty americký soudní systém platí jako ten nejméně racionální, a tedy nejméně spravedlivý z celého civilizovaného světa.
----------------------
A co se té demokracie týče: pane Rusku, už jednou jsem vyjevil, že já nejsem demokrat (alespoň v běžném formalistickém smyslu ne); Vaše apely v tom smyslu, že bych se měl chovat podle jakýchsi "demokratických" pravidel, jdou tedy naprosto do prázdna.
Naprostou pravdu má Pehe s tím, že přenesení demokracie z malého řeckého městského státu do současného světa nemůže fungovat takto lineárně. To je jinými slovy přesně to samé, co jsem sám napsal: že takovéto postupy by dnes byly možné nanejvýš na čistě lokální úrovni. Ale i to stěží - neboť dnes už i na té lokální úrovni je dnes zapotřebí vysoce specializované vědění z oblasti práv, financí a ekonomiky. Takovouto agendu úředníci v antické polis skutečně ještě na svém stole neměli. Kromě jiného, tehdy se jaksi ještě nerozdělovaly miliardy z evropských subvencí, které dneska mají význam i pro ty malé obce.
Co se těch amerických trestních porot týče, tak tady je především nutno si uvědomit, že ty zdaleka nejsou vybírány jenom losem - obhajoba má právo kandidáty na porotu podrobit rozhovoru, a ty co se jí zdají přespříliš zaujetí vyloučit. A za druhé, právě pro tyto naprosto laické poroty americký soudní systém platí jako ten nejméně racionální, a tedy nejméně spravedlivý z celého civilizovaného světa.
----------------------
A co se té demokracie týče: pane Rusku, už jednou jsem vyjevil, že já nejsem demokrat (alespoň v běžném formalistickém smyslu ne); Vaše apely v tom smyslu, že bych se měl chovat podle jakýchsi "demokratických" pravidel, jdou tedy naprosto do prázdna.
PM
V dekadentní fázi demokracie - kdy pud sebezáchovy elit zela nahradí duch hrabivosti - nezbývá lidu než pud sebezáchovy vzít na sebe. Je známou, mnoha tisíciletou tradicí řeckého lidu, jednoho dne procitnout do hladového rána a zúčtovat..........
Jenže komu dnes předložit účty, když dnešní elity
neplatí daně protože nemají příjmů
nemají peněz protože ty se pobybují neznámem globálního financ-kapitalismu
žijí v majetku, které jim nepatří a majitele neznají
A jejich spřátelené elity za hranicemi demokratického Řecka jsou jim spolehlivě věrné.
A lid demokratického západu je bez demokratických tradic a trpí duchem bezduchého konzumismu ........bych dodal
Doporučuji Volker Pispers Kapitalismus https://www.youtube.com/watch?v=XXK7cvI1qUw
podaný v instantní a přesto chutné formě
Jenže komu dnes předložit účty, když dnešní elity
neplatí daně protože nemají příjmů
nemají peněz protože ty se pobybují neznámem globálního financ-kapitalismu
žijí v majetku, které jim nepatří a majitele neznají
A jejich spřátelené elity za hranicemi demokratického Řecka jsou jim spolehlivě věrné.
A lid demokratického západu je bez demokratických tradic a trpí duchem bezduchého konzumismu ........bych dodal
Doporučuji Volker Pispers Kapitalismus https://www.youtube.com/watch?v=XXK7cvI1qUw
podaný v instantní a přesto chutné formě
JP
August 13, 2015 v 12.37
Na ten "Kapitalismus" jsem se díval asi jenom první čtvrt hodiny, to celé mi bylo přece jenom poněkud příliš dlouhé. A leccos tam bylo podáváno přece jenom v poněkud příliš "kabaretní", tedy jednostranně viděné poloze, ekonomická realita je přece jenom poněkud složitější.
Ale jedna věta kabaretiéra stojí přece jenom za zaznamenání, a za bezvýhradné uznání, neboť ta skutečně v geniálně koncentrované zkratce vyjadřuje a postihuje podstatu kapitalistické společnosti:
"Kupujeme zboží které nepotřebujeme, za peníze které nemáme, abychom tím imponovali lidem které nemůžeme vystát!"
Ale jedna věta kabaretiéra stojí přece jenom za zaznamenání, a za bezvýhradné uznání, neboť ta skutečně v geniálně koncentrované zkratce vyjadřuje a postihuje podstatu kapitalistické společnosti:
"Kupujeme zboží které nepotřebujeme, za peníze které nemáme, abychom tím imponovali lidem které nemůžeme vystát!"
JP
Pane Rusku, náhoda si skutečně zahrála půvabnou hru, Vaše představy o tom jak je tento svět možno zachránit zcela jednoduše prostřednictvím anonymního losu jsou krásně dokreslené holou americkou realitou.
Tiskem teď proběhla zpráva, že v americkém městečku Dorset ve státě Minnesota (počet obyvatel: asi dvacet) byla provedena volba starosty prostřednictvím losu.
Totiž, volební lístky si mohl koupit každý, za cenu jednoho dolaru - ale nakonec rozhodoval los.
A tímto losem byl za obecního starostu určen jistý James Tufts. Stáří: 3 roky. Slovy: tři roky.
-------------------------------------------------------------
Nakonec ostatně: proč ne? Vyspělý český národ hned při první možnosti, kdy mohl sám přímou volbou vybrat svou hlavu státu, dospěl k výsledku možná ještě grotesknějšímu. Kdyby se tehdy vybíralo losem, možná to přece jenom dopadlo alespoň o něco lépe. I kdyby na tom Hradě měl sedět třeba nějaký tříletý.
Tiskem teď proběhla zpráva, že v americkém městečku Dorset ve státě Minnesota (počet obyvatel: asi dvacet) byla provedena volba starosty prostřednictvím losu.
Totiž, volební lístky si mohl koupit každý, za cenu jednoho dolaru - ale nakonec rozhodoval los.
A tímto losem byl za obecního starostu určen jistý James Tufts. Stáří: 3 roky. Slovy: tři roky.
-------------------------------------------------------------
Nakonec ostatně: proč ne? Vyspělý český národ hned při první možnosti, kdy mohl sám přímou volbou vybrat svou hlavu státu, dospěl k výsledku možná ještě grotesknějšímu. Kdyby se tehdy vybíralo losem, možná to přece jenom dopadlo alespoň o něco lépe. I kdyby na tom Hradě měl sedět třeba nějaký tříletý.
August 14, 2015 v 13.30
Kde najít diskututéry na úrovni – aneb znovu demokracie jako dialog
Pane Poláčku, jste člověk, který rétoricky až dokonale m l u v í o dialogu jako o základu kultivovaného vztahu mezi lidmi. Byl jste to přece vy, kdo správně ukázal, že dialog je vyšší forma diskuse, při níž si obě strany často naslouchají nedostatečně:
»Já tu výchovu k vedení - pravého - dialogu naprosto nechci podceňovat či zlehčovat; naopak sám jsem v rámci diskuse už zmínil, že jakýkoli pokrok lidstva k hodnotnějšímu stavu jeho existence je podmíněn právě takovouto výchovou, od nejútlejšího mládí.«
NEBO, ještě detailněji, zde:
»Ve skutečnosti tento Masarykův výrok v žádném případě neznamená pouze, že "demokracie je diskuse"; nýbrž, že "demokracie je d i a l o g." A to je velice zásadní rozdíl.
V krátkosti: klasická demokratická diskuse je jenom p ř e d s t í r á n í dialogu; je to předstírání, že různé subjekty (zastávající protichůdné názory) spolu skutečně hovoří, tj. skutečně přemýšlejí o záležitostech obecného významu; ve skutečnosti ale neústupně setrvávají na svých vlastních ideových dogmatech.
Oproti tomu d i a l o g je právě to, že si ti dva navzájem dokážou v y m ě n i t své názory, své náhledy, své postoje. Tady - a jedině tady - tedy dochází ke skutečně pozitivní konfrontaci názorů a náhledů, kdy jejich spojením, syntézou může vzniknout finální obraz či model, který v sobě nese pozitivní momenty obou.
Diskuse je tedy pouze p o d m í n k o u pravého (demokratického) dialogu; ale sama tímto dialogem ještě zdaleka není. Tento zásadní rozdíl se zcela všeobecně přehlíží; a proto se také stále ještě udržuje tolik iluzí o demokracii.«
— To jsou přeci naprosto faktické a zcela brilantní postřehy!
NEBO zde:
»No ano, ta představa "kultivované celospolečenské diskuse", kde vzdělaní, rozmyslní a odpovědní občané navzájem diskutují o stavu světa a možnostech jeho zlepšení - tak tato představa je věčným ideálem (liberální) demokracie.
Bohužel - tato představa je ze všeho nejvíce pouhou iluzí.
První problém je ten: kde k takovémuto rozmyslnému a nezaujatému dialogu vzít lidi.
Jak už jsem zmínil v minulém příspěvku, člověk (přinejmenším ten současnosti) prostě není stavěný pro takovýto otevřený dialog.
Člověk je tvor principiálně zaujatý, který nehledá objektivní pravdu, nýbrž chce vší mocí prosadit svůj vlastní obraz světa. Jinak řečeno: potenciální účastník takové diskuse je apriori ideologicky zaslepený. Naprosto názorně je tento stav možno každý den pozorovat i v diskusích na DR, především v těch na "žhavá" témata.
Takoví, kteří se dokážou osvobodit ze své počáteční podjatosti, to jsou vyloženě jenom jednotlivci.«
– Opět to samé: Mohu jen smeknout.
Já s vámi souhlasím a mohu to jen podtrhnout. Ano, živá praxe naší reálné demokracie stojí a padá s úrovní či kvalitou dialogu ve společnosti.
A nejen mezi námi dvěma či třemi (pane Petrasku), ale podobně i mezi všemi občany naší země, ale vlastně i celého světa.
Lze říci, že úroveň bytí lidského rodu na této planetě je exaktně měřitelná právě skrze úroveň dialogu.
* * *
Napsal jste ve vašem posledním komentáři, pane Poláčku:
»Vaše představy o tom jak je tento svět možno zachránit zcela jednoduše prostřednictvím anonymního losu...«
– Tak přesně toto je jeden ze základních argumentačních faulů. Nikde a nikdy jsem přece nenapsal, že » tento svět je možno zachránit zcela jednoduše.«
Mám nejen obavu či podezření, pane Poláčku, že všechna vaše výše uvedená slova byla opravdu jen a pouze mlácením prázdné slámy.
Budu si muset rozšířit seznam vašich "ctností", protože mi připadne, že:
a) místo snahy demokracii opravit, ji nejen vnímáte jako systém s neřešitelnými faktickými problémy v oblasti řízení společnosti, ale máte snad až radost, když systém demokracie opravit nejde...,
b) dokonce i metodu demokracie, tedy d i a l o g , který je základem tohoto řízení (tj. funkční demokracie), pak p r o t o (z vašeho pohledu logicky správně) chcete až s jakýmsi podivným pohrdáním deklasovat, protože čím méně bude i tato diskuse dialogem, tím více se bude potvrzovat, že n e j e n tento dialog, ale též c e l á demokracie jako taková nefunguje.
c) pohrdáte tedy nejen demokracií (i), nejen dialogem (ii), ale i názory druhé člověka (iii), což pak jen dokládá, že zřejmě velmi pečlivě rozlišujete mezi obyčejnými lidmi (tím nízkým a hloupým plebsem, chtělo by se až říct) – kteří vám přece často nestojí za řeč (nebudete se s nimi zahazovat) – a skutečnými aristokraty (aristokraty ducha, dodal bych já, kdybych takto uvažoval), ke kterým jistě počítáte naopak i sám sebe.
d) Z všeho výše uvedeného, a mj. i z toho, že jste vedl jakési rozhovory s německými neonacisty (proč mě nyní napadlo, že vrána k vráně sedá?), lze učinit naprosto logický závěr, že vám nejde o hledání lepší polis pro všechny, ale pouze o pocit z jakési elitistické představy o tom, jak by měl tento svět fungovat, přičemž v ní budou principiálně důsledně zachovány a odděleny kasty, tedy sféra možností a práv lidí "nižších" a lidí "vyšších".
Proto jsem zmínil, že vrána k vráně sedá, protože to není jen nedemokratické myšlení a uvažování, to je uvažování o vyšší a nižší rase. Tak typické pro národní socialisty v Německu ve 30. letech.
Vy přece ukončíte dialog, jakmile se vám nehodí. Vy prostě neodpovíte, pokud nechcete. Já vám přece velmi dobře rozumím, pane Poláčku. Víc, než si myslíte.
1) Jste vůbec schopen si připustit, že hrubé argumentační fauly v dialogu děláte – a to dokonce velmi často?
2) Napadlo vás někdy, zda nakonec smysl dialogu není v těch učených větách, ale především v živé úrovni vztahu k partnerům v dialogu?
3) Napadlo vás někdy hlouběji přemýšlet o tom, p r o č . p ř e s n ě tyto fauly (opakovaně) děláte?
Upozorňoval jsem vás na tento neduh již 2. srpna:
»Pardon, ale opět jsme narazili na meze dialogu. Já jsem někdo toto řekl? Prosím, pokuste se pečlivěji rozlišovat, kde začínají vaše domněnky o názorech druhého a co kde skutečně tvrdí.«
4) Není pro vás nakonec – protože jakoby až nevnímáte o čem píšu, respektive je evidentní, že moje slova jsou pro vás jen vzduch – i tento dialog jen a pouze »nekonečným mlácením prázdné slovní slámy«, abych vás citoval?
* * *
A samozřejmě platí, že nejsme andělé a tu a tam se všichni dopouštíme skrze nepozornost té či oné chyby v dialogu. Ale hlavně skrze emoce, skrze touhu ega být strážcem jedné správné pravdy, strážcem na zářícím a pečlivě udržovaném piedestalu.
Úroveň i tohoto dialogu tak záleží právě na schopnosti vnímat i své chyby, dokázat si je připustit a dokonce (ideálně) být svému partnerovi v dialogu snad až v d ě č n ý za to, že na nějakou faktickou a doložitelnou chybu v myšlení či usuzování upozorní.
Možná vás to překvapí, pane Poláčku, ale rád bych vám poděkoval za tipy, na co si mám dát lepší pozor, aby náš společný čas k něčemu vedl.
Můžete uvést, kde jsem vám něco podsunul tak zjevně, jako vy mně? Tedy kde jsem se dopustil podobně hrubého a zcela prokazatelného argumentačního faulu?
Děkuji.
- - -
PS: Česky má 3. os. mn. č. od slovesa "dokázat" tvar "dokážou", nikoliv zdánlivě kulturnější tvar "dokáží". Podobně je mnohem lepší psát malé "v" ve slovu "Vám", ale o to více naopak dbát v dialogu o s k u t e č n o u úctu a repekt, nikoliv jen budit z d á n í úcty. To je pak ukázková faleš a ukázkové pokrytectví. A to je vám přece cizí, pane Poláčku.
PS2: »A priori nebo také apriori je latinské spojení (doslova z předchozího), které znamená "předem" nebo "předchůdný". Odtud pak také apriorní, předchůdný, autoritativní. V běžné řeči se užívá například pro apriorní úsudky, které člověk dělá dřív než se s posuzovanou věcí seznámil. Opak je a posteriori: zpětně, dodatečně, až na základě zkušenosti.«
»Já tu výchovu k vedení - pravého - dialogu naprosto nechci podceňovat či zlehčovat; naopak sám jsem v rámci diskuse už zmínil, že jakýkoli pokrok lidstva k hodnotnějšímu stavu jeho existence je podmíněn právě takovouto výchovou, od nejútlejšího mládí.«
NEBO, ještě detailněji, zde:
»Ve skutečnosti tento Masarykův výrok v žádném případě neznamená pouze, že "demokracie je diskuse"; nýbrž, že "demokracie je d i a l o g." A to je velice zásadní rozdíl.
V krátkosti: klasická demokratická diskuse je jenom p ř e d s t í r á n í dialogu; je to předstírání, že různé subjekty (zastávající protichůdné názory) spolu skutečně hovoří, tj. skutečně přemýšlejí o záležitostech obecného významu; ve skutečnosti ale neústupně setrvávají na svých vlastních ideových dogmatech.
Oproti tomu d i a l o g je právě to, že si ti dva navzájem dokážou v y m ě n i t své názory, své náhledy, své postoje. Tady - a jedině tady - tedy dochází ke skutečně pozitivní konfrontaci názorů a náhledů, kdy jejich spojením, syntézou může vzniknout finální obraz či model, který v sobě nese pozitivní momenty obou.
Diskuse je tedy pouze p o d m í n k o u pravého (demokratického) dialogu; ale sama tímto dialogem ještě zdaleka není. Tento zásadní rozdíl se zcela všeobecně přehlíží; a proto se také stále ještě udržuje tolik iluzí o demokracii.«
— To jsou přeci naprosto faktické a zcela brilantní postřehy!
NEBO zde:
»No ano, ta představa "kultivované celospolečenské diskuse", kde vzdělaní, rozmyslní a odpovědní občané navzájem diskutují o stavu světa a možnostech jeho zlepšení - tak tato představa je věčným ideálem (liberální) demokracie.
Bohužel - tato představa je ze všeho nejvíce pouhou iluzí.
První problém je ten: kde k takovémuto rozmyslnému a nezaujatému dialogu vzít lidi.
Jak už jsem zmínil v minulém příspěvku, člověk (přinejmenším ten současnosti) prostě není stavěný pro takovýto otevřený dialog.
Člověk je tvor principiálně zaujatý, který nehledá objektivní pravdu, nýbrž chce vší mocí prosadit svůj vlastní obraz světa. Jinak řečeno: potenciální účastník takové diskuse je apriori ideologicky zaslepený. Naprosto názorně je tento stav možno každý den pozorovat i v diskusích na DR, především v těch na "žhavá" témata.
Takoví, kteří se dokážou osvobodit ze své počáteční podjatosti, to jsou vyloženě jenom jednotlivci.«
– Opět to samé: Mohu jen smeknout.
Já s vámi souhlasím a mohu to jen podtrhnout. Ano, živá praxe naší reálné demokracie stojí a padá s úrovní či kvalitou dialogu ve společnosti.
A nejen mezi námi dvěma či třemi (pane Petrasku), ale podobně i mezi všemi občany naší země, ale vlastně i celého světa.
Lze říci, že úroveň bytí lidského rodu na této planetě je exaktně měřitelná právě skrze úroveň dialogu.
* * *
Napsal jste ve vašem posledním komentáři, pane Poláčku:
»Vaše představy o tom jak je tento svět možno zachránit zcela jednoduše prostřednictvím anonymního losu...«
– Tak přesně toto je jeden ze základních argumentačních faulů. Nikde a nikdy jsem přece nenapsal, že » tento svět je možno zachránit zcela jednoduše.«
Mám nejen obavu či podezření, pane Poláčku, že všechna vaše výše uvedená slova byla opravdu jen a pouze mlácením prázdné slámy.
Budu si muset rozšířit seznam vašich "ctností", protože mi připadne, že:
a) místo snahy demokracii opravit, ji nejen vnímáte jako systém s neřešitelnými faktickými problémy v oblasti řízení společnosti, ale máte snad až radost, když systém demokracie opravit nejde...,
b) dokonce i metodu demokracie, tedy d i a l o g , který je základem tohoto řízení (tj. funkční demokracie), pak p r o t o (z vašeho pohledu logicky správně) chcete až s jakýmsi podivným pohrdáním deklasovat, protože čím méně bude i tato diskuse dialogem, tím více se bude potvrzovat, že n e j e n tento dialog, ale též c e l á demokracie jako taková nefunguje.
c) pohrdáte tedy nejen demokracií (i), nejen dialogem (ii), ale i názory druhé člověka (iii), což pak jen dokládá, že zřejmě velmi pečlivě rozlišujete mezi obyčejnými lidmi (tím nízkým a hloupým plebsem, chtělo by se až říct) – kteří vám přece často nestojí za řeč (nebudete se s nimi zahazovat) – a skutečnými aristokraty (aristokraty ducha, dodal bych já, kdybych takto uvažoval), ke kterým jistě počítáte naopak i sám sebe.
d) Z všeho výše uvedeného, a mj. i z toho, že jste vedl jakési rozhovory s německými neonacisty (proč mě nyní napadlo, že vrána k vráně sedá?), lze učinit naprosto logický závěr, že vám nejde o hledání lepší polis pro všechny, ale pouze o pocit z jakési elitistické představy o tom, jak by měl tento svět fungovat, přičemž v ní budou principiálně důsledně zachovány a odděleny kasty, tedy sféra možností a práv lidí "nižších" a lidí "vyšších".
Proto jsem zmínil, že vrána k vráně sedá, protože to není jen nedemokratické myšlení a uvažování, to je uvažování o vyšší a nižší rase. Tak typické pro národní socialisty v Německu ve 30. letech.
Vy přece ukončíte dialog, jakmile se vám nehodí. Vy prostě neodpovíte, pokud nechcete. Já vám přece velmi dobře rozumím, pane Poláčku. Víc, než si myslíte.
1) Jste vůbec schopen si připustit, že hrubé argumentační fauly v dialogu děláte – a to dokonce velmi často?
2) Napadlo vás někdy, zda nakonec smysl dialogu není v těch učených větách, ale především v živé úrovni vztahu k partnerům v dialogu?
3) Napadlo vás někdy hlouběji přemýšlet o tom, p r o č . p ř e s n ě tyto fauly (opakovaně) děláte?
Upozorňoval jsem vás na tento neduh již 2. srpna:
»Pardon, ale opět jsme narazili na meze dialogu. Já jsem někdo toto řekl? Prosím, pokuste se pečlivěji rozlišovat, kde začínají vaše domněnky o názorech druhého a co kde skutečně tvrdí.«
4) Není pro vás nakonec – protože jakoby až nevnímáte o čem píšu, respektive je evidentní, že moje slova jsou pro vás jen vzduch – i tento dialog jen a pouze »nekonečným mlácením prázdné slovní slámy«, abych vás citoval?
* * *
A samozřejmě platí, že nejsme andělé a tu a tam se všichni dopouštíme skrze nepozornost té či oné chyby v dialogu. Ale hlavně skrze emoce, skrze touhu ega být strážcem jedné správné pravdy, strážcem na zářícím a pečlivě udržovaném piedestalu.
Úroveň i tohoto dialogu tak záleží právě na schopnosti vnímat i své chyby, dokázat si je připustit a dokonce (ideálně) být svému partnerovi v dialogu snad až v d ě č n ý za to, že na nějakou faktickou a doložitelnou chybu v myšlení či usuzování upozorní.
Možná vás to překvapí, pane Poláčku, ale rád bych vám poděkoval za tipy, na co si mám dát lepší pozor, aby náš společný čas k něčemu vedl.
Můžete uvést, kde jsem vám něco podsunul tak zjevně, jako vy mně? Tedy kde jsem se dopustil podobně hrubého a zcela prokazatelného argumentačního faulu?
Děkuji.
- - -
PS: Česky má 3. os. mn. č. od slovesa "dokázat" tvar "dokážou", nikoliv zdánlivě kulturnější tvar "dokáží". Podobně je mnohem lepší psát malé "v" ve slovu "Vám", ale o to více naopak dbát v dialogu o s k u t e č n o u úctu a repekt, nikoliv jen budit z d á n í úcty. To je pak ukázková faleš a ukázkové pokrytectví. A to je vám přece cizí, pane Poláčku.
PS2: »A priori nebo také apriori je latinské spojení (doslova z předchozího), které znamená "předem" nebo "předchůdný". Odtud pak také apriorní, předchůdný, autoritativní. V běžné řeči se užívá například pro apriorní úsudky, které člověk dělá dřív než se s posuzovanou věcí seznámil. Opak je a posteriori: zpětně, dodatečně, až na základě zkušenosti.«
JP
August 15, 2015 v 11.28
Pane Rusku, už jednou jsem Vás upozornil, že nemám žádný zájem utrácet svůj čas nějakými osobními konfrontacemi.
Takže, ještě jednou se vší zřetelností: propříště nebudu reagovat na žádné Vaše další podněty, pokud nebudou mít ryze věcný (nikoli osobní) charakter.
Takže, ještě jednou se vší zřetelností: propříště nebudu reagovat na žádné Vaše další podněty, pokud nebudou mít ryze věcný (nikoli osobní) charakter.
August 16, 2015 v 10.16
Symetrický dialog vs. ignorace v dialogu (téma kultura dialogu)
Když za mnou přijela do Olomouce dnes již primátorka Hlavního města Prahy Adriana Krnáčová (zaujala mě, protože tehdy ještě pracovala jako šéfka Transparency Internacional) tak jsme ji jako hosté v Olomouci s mým přítelem IŠ zavezli do čajovny Kratochvíle na posezení a nějaký ten hovor.
Mimochodem: Ta transparentnost velkých a veřejných financí je jedna z dalších a vysoce principiálních věcí, které dnes brání hlubší demokracii. Viz zde více než 12 let starý text s názvem Reforma financí = transparentní účty: http://blisty.cz/art/13912.html
Pokud se zde opakovaně a velmi trpělivě pokoušíme vést dialog s určitým smyslem (mj. nyní právě o podstatě demokracie a jejích mezích), tak se nelze nezamýšlet nad tím, co přesně je c í l e m společnosti, a jak s tím např. souvisí růst společnosti nebo přesněji stálá potřeba/tendence zvyšovat index HNI, HNP nebo HDP, tedy souhrn všeho vyrobeného zboží a souhrn všech služeb. Jinými slovy "výkon ekonomiky".
Mírně odbočím: Pokud jsem uvedl ty indexy, tak pak je nutné pochopit, že část výkonu se může u motoru (příklad) spotřebovat neefektivně, např. na ztráty třením, skrze volné válce atd. Z hlediska efektivity spálení paliva je motor stroj s velmi nízkou účinností, jen okolo 15 % (diskový rotační WDG motor prý až 60 %, ale zřejmě cosi stále nefunguje: http://www.hybrid.cz/novy-prevratny-typ-spalovaciho-motoru).
Podobně se – vzhledem k hledání nikoliv jakéhokoliv systému řízení, ale již z pohledu hlediska e f e k t i v i t y řízení celé společnosti – můžeme (obrazně) zamýšlet, kde má naše společnost určité t ř e n í.
1) První t ř e n í je neschopnost vést kultivovaný dialog na úrovni. Místo o m l u v y, která je pro další vývoj dobrá a nutná, velmi často nastupuje:
• stále tvrdší a tvrdší ignorace témat partnera v dialogu,
• což se děje pomocí autority skutečné nebo domnělé,
• a konečně diktát, projevují se vlastní tvrdou agenda setting.
Pane Poláčku – nemusím nyní nutně mluvit pouze o nás dvou.
- - -
(Ale když už tedy budu chtít být osobní: Opakovaně se dopouštíte, pane Poláčku, argumentačních faulů, navíc se pak tváříte dotčeně, že nemluvím k věci. – Toto se prostě nedělá, toto je o b y č e j n á m e z i l i d s k á p r a s á r n a, pane Poláčku – Jistě mi nyní dobře rozumíte, přesto vím, že mi však rozumět nechcete – a zde si už nejsem jistý, zda víte, p r o č tomu je. – Vy přece nemůžete být ten, kdo v určitém kontextu pravdu nemá. V tom kontextu, který si vyberete. Nejen že nejste demokrat, vy nejste ani férový. Vy přece nemůžete svou pozorností znovu akcentovat svoji nevím už kolikátou hrubou invektivu a posun v dialogu, čehož se stále – připadne mi již, že dokonce vědomě – dopuštíte:
»Vaše představy o tom jak je tento svět možno zachránit zcela jednoduše prostřednictvím anonymního losu...«
– Toto jsem nikdy nemyslel a nikdy neřekl. Proč se neomluvíte?
Protože jste se rozhodl – tak je to prosté – tento faul igniorovat.)
- - -
Pane Poláčku. Dialog bez nutných oprav nahodilých podsunutých nepřesností nebo snad až vědomých lží není dialog. Nemá smysl.
A v případě nesmiřitelné rozdílnosti názorů lze zavést určitá pravidla. Zde bývá slušností symetrie (i když jsem zrovna čet, že symetrie 5 minut pro Židy / 5 minut pro Hitlera se nepovažuej za košer).
Pokud existuje z obou stran vstřícná "demokratická" nikoliv "aristokraticky" válcovací vůle k dialogu, je možné se alespoň respektovat a střídat nejen didaktický výklad, ale zejména i fází "odpověď".
(Máte na mě nějakou otázku? Pane Poláčku? Tedy kromě fáze didaktické - výkladové? Já jsem vám jich položil hodně. Odpovědi jsem se nedočkal.)
2) Dialog o řízení společnosti (demokracii) nelze vést bez shody na cíli. Co je tedy cílem tohoto ř í z e n í? Jakým směrem a kam chceme společnost řídit? A souvisí s tímto tématem hledání smyslu světa? Nebo otázky teologické či transcendentní? (…) Ale pojďme o několik levelů níž:
Z hlediska prosté ekonomie jde o dohodu na tom, co je smyslem ekonomiky. Viz rovněž 12 let starý text:
Znovu – proč právě ekonomický růst? – http://blisty.cz/art/15054.html
Myslím, že v textu – pro vás osobně, pane Poláčku – najdete řadu podnětu pro vaši chystanou knihu, minimálně byste měl být s těmi okruhy otázek obeznámen.
Podobně je k tématu "kam směřovat" či "kam řídit" naši demokracii – nebo i ten váš systém, nad kterým přemýšlíte – i tato úvaha:
Ekonomika i kultura – čekání na bod obratu – http://blisty.cz/art/15134.html
Ale abych se vrátil k tématu:
Adriana Krnáčová navrhuje, ředitel ČT slibuje...
http://blisty.cz/art/21681.html
A tím jsem zpět nejen u Adriany Krnáčové, ale i u médií a volby losem.
Jak jsem pochopil teprve mnohem později, A. Krnáčová je mj. lobbistka, správně pochopila, že jen konexe dělají bohatství a vliv, proto přijela do Olomouce i za mnou, ovšem v mém případě to byla jen a pouze ztráta času – tedy z její strany.
Pochvíli se můj známý začal poněkud nudit a zda-li prý mu můžu pomoci s nějakou prací. Nechali jsme tak dnešní primátorku sedět v Kratochvíli samotnou a snad asi na 40 minut jsme šli cosi stěhovat do vedlejšího domu (asi 200 metrů daleko). Vracel jsem se a bylo mi trapně...
Vážený pane Poláčku. Dal jsem si tu práci a věnoval jsem zcela poctivě to nejdražší, co mám, tedy s v ů j čas a věnoval jsem ho diskusi s vámi.
Trpělivě jsem dohledával, abych citoval V A Š E slova (celá třetina toho dlouhého statusu výše) s určitou nadějí, že přece jen mají určitou platnost nejen obecnou, ale že se jimi řídíte snad i vy sám. Osobně.
Mimochodem: Ta transparentnost velkých a veřejných financí je jedna z dalších a vysoce principiálních věcí, které dnes brání hlubší demokracii. Viz zde více než 12 let starý text s názvem Reforma financí = transparentní účty: http://blisty.cz/art/13912.html
Pokud se zde opakovaně a velmi trpělivě pokoušíme vést dialog s určitým smyslem (mj. nyní právě o podstatě demokracie a jejích mezích), tak se nelze nezamýšlet nad tím, co přesně je c í l e m společnosti, a jak s tím např. souvisí růst společnosti nebo přesněji stálá potřeba/tendence zvyšovat index HNI, HNP nebo HDP, tedy souhrn všeho vyrobeného zboží a souhrn všech služeb. Jinými slovy "výkon ekonomiky".
Mírně odbočím: Pokud jsem uvedl ty indexy, tak pak je nutné pochopit, že část výkonu se může u motoru (příklad) spotřebovat neefektivně, např. na ztráty třením, skrze volné válce atd. Z hlediska efektivity spálení paliva je motor stroj s velmi nízkou účinností, jen okolo 15 % (diskový rotační WDG motor prý až 60 %, ale zřejmě cosi stále nefunguje: http://www.hybrid.cz/novy-prevratny-typ-spalovaciho-motoru).
Podobně se – vzhledem k hledání nikoliv jakéhokoliv systému řízení, ale již z pohledu hlediska e f e k t i v i t y řízení celé společnosti – můžeme (obrazně) zamýšlet, kde má naše společnost určité t ř e n í.
1) První t ř e n í je neschopnost vést kultivovaný dialog na úrovni. Místo o m l u v y, která je pro další vývoj dobrá a nutná, velmi často nastupuje:
• stále tvrdší a tvrdší ignorace témat partnera v dialogu,
• což se děje pomocí autority skutečné nebo domnělé,
• a konečně diktát, projevují se vlastní tvrdou agenda setting.
Pane Poláčku – nemusím nyní nutně mluvit pouze o nás dvou.
- - -
(Ale když už tedy budu chtít být osobní: Opakovaně se dopouštíte, pane Poláčku, argumentačních faulů, navíc se pak tváříte dotčeně, že nemluvím k věci. – Toto se prostě nedělá, toto je o b y č e j n á m e z i l i d s k á p r a s á r n a, pane Poláčku – Jistě mi nyní dobře rozumíte, přesto vím, že mi však rozumět nechcete – a zde si už nejsem jistý, zda víte, p r o č tomu je. – Vy přece nemůžete být ten, kdo v určitém kontextu pravdu nemá. V tom kontextu, který si vyberete. Nejen že nejste demokrat, vy nejste ani férový. Vy přece nemůžete svou pozorností znovu akcentovat svoji nevím už kolikátou hrubou invektivu a posun v dialogu, čehož se stále – připadne mi již, že dokonce vědomě – dopuštíte:
»Vaše představy o tom jak je tento svět možno zachránit zcela jednoduše prostřednictvím anonymního losu...«
– Toto jsem nikdy nemyslel a nikdy neřekl. Proč se neomluvíte?
Protože jste se rozhodl – tak je to prosté – tento faul igniorovat.)
- - -
Pane Poláčku. Dialog bez nutných oprav nahodilých podsunutých nepřesností nebo snad až vědomých lží není dialog. Nemá smysl.
A v případě nesmiřitelné rozdílnosti názorů lze zavést určitá pravidla. Zde bývá slušností symetrie (i když jsem zrovna čet, že symetrie 5 minut pro Židy / 5 minut pro Hitlera se nepovažuej za košer).
Pokud existuje z obou stran vstřícná "demokratická" nikoliv "aristokraticky" válcovací vůle k dialogu, je možné se alespoň respektovat a střídat nejen didaktický výklad, ale zejména i fází "odpověď".
(Máte na mě nějakou otázku? Pane Poláčku? Tedy kromě fáze didaktické - výkladové? Já jsem vám jich položil hodně. Odpovědi jsem se nedočkal.)
2) Dialog o řízení společnosti (demokracii) nelze vést bez shody na cíli. Co je tedy cílem tohoto ř í z e n í? Jakým směrem a kam chceme společnost řídit? A souvisí s tímto tématem hledání smyslu světa? Nebo otázky teologické či transcendentní? (…) Ale pojďme o několik levelů níž:
Z hlediska prosté ekonomie jde o dohodu na tom, co je smyslem ekonomiky. Viz rovněž 12 let starý text:
Znovu – proč právě ekonomický růst? – http://blisty.cz/art/15054.html
Myslím, že v textu – pro vás osobně, pane Poláčku – najdete řadu podnětu pro vaši chystanou knihu, minimálně byste měl být s těmi okruhy otázek obeznámen.
Podobně je k tématu "kam směřovat" či "kam řídit" naši demokracii – nebo i ten váš systém, nad kterým přemýšlíte – i tato úvaha:
Ekonomika i kultura – čekání na bod obratu – http://blisty.cz/art/15134.html
Ale abych se vrátil k tématu:
Adriana Krnáčová navrhuje, ředitel ČT slibuje...
http://blisty.cz/art/21681.html
A tím jsem zpět nejen u Adriany Krnáčové, ale i u médií a volby losem.
Jak jsem pochopil teprve mnohem později, A. Krnáčová je mj. lobbistka, správně pochopila, že jen konexe dělají bohatství a vliv, proto přijela do Olomouce i za mnou, ovšem v mém případě to byla jen a pouze ztráta času – tedy z její strany.
Pochvíli se můj známý začal poněkud nudit a zda-li prý mu můžu pomoci s nějakou prací. Nechali jsme tak dnešní primátorku sedět v Kratochvíli samotnou a snad asi na 40 minut jsme šli cosi stěhovat do vedlejšího domu (asi 200 metrů daleko). Vracel jsem se a bylo mi trapně...
Vážený pane Poláčku. Dal jsem si tu práci a věnoval jsem zcela poctivě to nejdražší, co mám, tedy s v ů j čas a věnoval jsem ho diskusi s vámi.
Trpělivě jsem dohledával, abych citoval V A Š E slova (celá třetina toho dlouhého statusu výše) s určitou nadějí, že přece jen mají určitou platnost nejen obecnou, ale že se jimi řídíte snad i vy sám. Osobně.
AM
August 22, 2015 v 8.34
K tomu Slačálkovu textu se nedostanu ani na A2, ani na Fakebůku pane Rusku, bohužel.
Lidovky.cz před pár dny uveřejnily rozhovor s umělkyní Lenkou Klodovou, plný skutečných perel:
"Nedávno jsem přemýšlela, že je to deset let a vlastně se dodnes na poli kreativní pornografie nic viditelného nestalo. Pornoprodukce se ještě více standardizovala, je ještě plošší."
http://www.lidovky.cz/umelkyne-zkouma-hranici-mezi-umenim-a-pornografii-i-to-k-cemu-je-dobre-nahe-telo-19q-/lide.aspx?c=A150820_201121_lide_ELE
Kreativní pornografie? Proboha...
Nic takového neexistuje a nikdy existovat nebude.
Paní umělkyně má utkvělou postmoderní představu, že pokud něco prohlásíme za umění, stane se to uměním.
Jenže to je lež.
Jsou sféry, které umění vždy odolají.
Představme si nějakou uměleckou performanci alá paní Klodová, např. se umělec zmocní autobusu MHD, na první zastávce nabere pasažéry, a místo aby pokračoval dál zastávku po zastávce zablokuje dveře a vyveze je z města nebo bude naopak hodinu kroužit na kruhovém objezdu.................. kecy, kterými by se dala tato šaškárna opentlit si jistě každý umí představit -- vytržení z běžného životního stereotypu, bla bla bla.............
Bylo by to umění?
Samozřejmě že ne.
Byl by to pouhé samoukájení "umělce" a všichni cestující by ho zcela po právu poslali někam.
Stejně tak když raketu s plochou dráhou letu pokreslíme květinkami a sluníčky, nevznikne po dopadu rozkvetlá louka, ale kráter.
Ostatně nedávná akce onanisty Kohouta je snad nejlepším dokreslením toho, o čem mluvím.
Dokud se nevymotáme z pastí, do kterých jsme se sami uvrtali, nic se nezmění.
*****************************************
http://i.lidovky.cz/15/083/lnorg/ELE5d6131_DSC09717.JPG
*****************************************
Počátek postmoderny se dá datovat různě, ale v podstatě jím je první světová válka. Za první ryze postmoderní umělecký směr bych viděl dadaismus.
Ale je čas jí dát sbohem, protože po stu letech už nás tahá jenom do sraček.............................
Lidovky.cz před pár dny uveřejnily rozhovor s umělkyní Lenkou Klodovou, plný skutečných perel:
"Nedávno jsem přemýšlela, že je to deset let a vlastně se dodnes na poli kreativní pornografie nic viditelného nestalo. Pornoprodukce se ještě více standardizovala, je ještě plošší."
http://www.lidovky.cz/umelkyne-zkouma-hranici-mezi-umenim-a-pornografii-i-to-k-cemu-je-dobre-nahe-telo-19q-/lide.aspx?c=A150820_201121_lide_ELE
Kreativní pornografie? Proboha...
Nic takového neexistuje a nikdy existovat nebude.
Paní umělkyně má utkvělou postmoderní představu, že pokud něco prohlásíme za umění, stane se to uměním.
Jenže to je lež.
Jsou sféry, které umění vždy odolají.
Představme si nějakou uměleckou performanci alá paní Klodová, např. se umělec zmocní autobusu MHD, na první zastávce nabere pasažéry, a místo aby pokračoval dál zastávku po zastávce zablokuje dveře a vyveze je z města nebo bude naopak hodinu kroužit na kruhovém objezdu.................. kecy, kterými by se dala tato šaškárna opentlit si jistě každý umí představit -- vytržení z běžného životního stereotypu, bla bla bla.............
Bylo by to umění?
Samozřejmě že ne.
Byl by to pouhé samoukájení "umělce" a všichni cestující by ho zcela po právu poslali někam.
Stejně tak když raketu s plochou dráhou letu pokreslíme květinkami a sluníčky, nevznikne po dopadu rozkvetlá louka, ale kráter.
Ostatně nedávná akce onanisty Kohouta je snad nejlepším dokreslením toho, o čem mluvím.
Dokud se nevymotáme z pastí, do kterých jsme se sami uvrtali, nic se nezmění.
*****************************************
http://i.lidovky.cz/15/083/lnorg/ELE5d6131_DSC09717.JPG
*****************************************
Počátek postmoderny se dá datovat různě, ale v podstatě jím je první světová válka. Za první ryze postmoderní umělecký směr bych viděl dadaismus.
Ale je čas jí dát sbohem, protože po stu letech už nás tahá jenom do sraček.............................
zkuste tady: http://www.casodej.cz/slacalek.txt
AM
Sice tomu textu úplně nerozumím, ale zároveň mu rozumím velmi dobře.
(abych to pojal v Slačálkově duchu :)
Ano, je nanejvýš nutné přestat psát recenze a začít psát kritiky.
Je nanejvýš nutné se přestat chápavě hladit po hlavičkách, protože pak se nám může stát, že budeme až po krk ve sračkách a kopnou někoho do zadnice už nebude možné.
(spíš se nám to už děje, než že by se nám to mohlo stát)
Osobně by mě ani nenapalo kritizovat ze slabošství a narcisizmu lyriku.
Za slabošství a narcisizmus je třeba kritizovat umělce. Konkrétní umělce.
Je třeba napsat, že Lenka Klodová je se svou "kreativní pornografií" úplně mimo mísu a jsou to jen blbé kecy.
Je třeba slovy seřezat onanistu Kohouta.
Je třeba říct "umělci", který vystaví smradlavé ochozené tenisky, ať si je laskavě vystaví doma v obýváku a neotravuje tímhle "uměním" vzduch galerií.
.................................
.....................
........
Ostatně nejtvrdší, nejzběsilejší a nejpravdivější obžalobou současného výtvarného umění, když už jsme u něj, bylo,
když jedna anonymní uklízečka v galerii večer vyhodila do popelnice jedno z uměleckých děl, protože si myslela, že jsou to odpadky, které po sobě nechali návštěvníci.
YEAHH.
To byl první, zakladatelský, absolutně osvobozující akt nové kritiky nového věku!!!
(abych to pojal v Slačálkově duchu :)
Ano, je nanejvýš nutné přestat psát recenze a začít psát kritiky.
Je nanejvýš nutné se přestat chápavě hladit po hlavičkách, protože pak se nám může stát, že budeme až po krk ve sračkách a kopnou někoho do zadnice už nebude možné.
(spíš se nám to už děje, než že by se nám to mohlo stát)
Osobně by mě ani nenapalo kritizovat ze slabošství a narcisizmu lyriku.
Za slabošství a narcisizmus je třeba kritizovat umělce. Konkrétní umělce.
Je třeba napsat, že Lenka Klodová je se svou "kreativní pornografií" úplně mimo mísu a jsou to jen blbé kecy.
Je třeba slovy seřezat onanistu Kohouta.
Je třeba říct "umělci", který vystaví smradlavé ochozené tenisky, ať si je laskavě vystaví doma v obýváku a neotravuje tímhle "uměním" vzduch galerií.
.................................
.....................
........
Ostatně nejtvrdší, nejzběsilejší a nejpravdivější obžalobou současného výtvarného umění, když už jsme u něj, bylo,
když jedna anonymní uklízečka v galerii večer vyhodila do popelnice jedno z uměleckých děl, protože si myslela, že jsou to odpadky, které po sobě nechali návštěvníci.
YEAHH.
To byl první, zakladatelský, absolutně osvobozující akt nové kritiky nového věku!!!
AM
August 23, 2015 v 19.51
:)
August 24, 2015 v 6.17
Škodí příliš arogance a sebevědomí, ale i přílišná slušnost, to je pak už jen a pouze faleš
Je to dosti osvobozující pocit moci se zbavit přílišné formální upjatosti a stálého si hraní na cosi. Nicméně ta formální slušnost (mám pocit, že právě na ni Evropa teď dojede) je problém, pokud nahradí přímost, otevřenost a hlavně "tah na branku". Na druhé straně je tu zase obava z arogance, kdy "každý všemu rozumí". Tak snad je dobrý mix hlubší životní zkušenosti, vysoce bdělé a přece pokorné mysli, ale současně i odvahy bořit. Protože mám opravu velkou obavu, že tento svět stojí na nejednom mýtu, který se vždy hodí stávajícím hegemonům. A možná už od Starého zákona.
Skutečné umění se liší od performance nebo zábavního lunaparku tím, že člověka někam vede, ideálně po vertikále prudce vzhůru. A pak už samozřejmě záleží jen na umělci samotném, kam sahá jeho obzor.
Skutečné umění se liší od performance nebo zábavního lunaparku tím, že člověka někam vede, ideálně po vertikále prudce vzhůru. A pak už samozřejmě záleží jen na umělci samotném, kam sahá jeho obzor.
Možná stojí za to dát sem odkaz na událost, která souvisí vlastně se vším, co se dnes ve světě děje. Známé téma je pojato z jiného úhlu:
https://www.youtube.com/watch?v=KWCBKdzh5ng
https://www.youtube.com/watch?v=KWCBKdzh5ng
+ Další komentáře