My, děti kapitalismu

Lukáš Senft

Nastupuje generace yuccies. Jak se liší od yuppies? Umí zpeněžit i svou kreativitu. Ale stále neví, jak má vlastně žít. Sloupek Lukáše Senfta.

Světem se šíří nová subkultura — yuccies, tedy Young Urban Creatives (mladí kreativci z města). Jedná se o směs životních stylů. Od zlaté mládeže koketující s burzou si berou ambice a oblibu luxusu, od hipsterů koketujících s uměním přebírají romantické zalíbení v tvůrčích profesích.

Chtějí ze sebe vytvořit novou třídu, třídu kreativců. Nezůstávají u cílů předchozích generací — nemají pouze právo plnit si své sny. Mají právo ze svých snů také řádně profitovat. Chtějí psát, malovat nebo vést vlastní firmu s ručně vyrobeným oblečením a na tom všem si namastit kapsu.

Svůj přístup sami nazývají cynismem privilegovaných. Vystudovali prestižní školy, mají talent a sebevědomí. A nyní je na čase, aby vše zpeněžili.

Jejich postoj se možná stane sdíleným étosem mladé generace. Generace vyrůstající po pádu železné opony: generace pokřtěné kapitalismem.

Manažer svého bytí

Abychom pochopili, kde koření touha být manažerem vlastního života, musíme udělat krok zpět. Neptat se jen, jak uskutečnit své sny, ale zpochybnit samotnou povahu našeho snění. Lépe řečeno: jsou to opravdu naše vlastní sny?

Děti milénia (tedy lidé, kteří začali brát rozum na přelomu tisíciletí) ustavily své sny v prostoru, který jim nalinkovala generace předchozí. Kapitalismus je jediná hra ve městě. Kdo není hráč, tak si může blbnout mimo hřiště, ale nemá šanci na výhru. Sněte pouze tak, aby vaše sny byly zpeněžitelné! Vykleštili jsme své snění.

Zapomněli jsme, že my sami jsme odpovědni za své sny. Chceš psát? Jistě, ale musíš psát pro reklamku, jinak se těžko uživíš. Chceš točit filmy? Jistě, mnoho firem potřebuje PR video. Chceš malovat? Jistě, mnoho firem potřebuje i pěkné logo. Sny tak ztratily svou divokost a podvratnost.

I já k patřím k této generaci. I já byl mnohými učiteli nabádán, abych si zvolil správnou školu — takovou, díky které najdu uplatnění: ekonomku, průmyslovku. „Je jedno, co ti jde a co tě baví, v čem vidíš své povolání. To můžeš dělat jako koníček. Teď musíš myslet na své finanční zajištění.“

Společnost devadesátých let byla okouzlena svobodou podnikání a ochromena dopadem privatizace. Směs opojení a šoku z divokého kapitalismu vykrystalizovala do víry v ostré lokty. Takové evangelium bylo předáváno mně a mým vrstevníkům. Žij tady a teď — buď pragmatický, život je boj. Se s tím smiř.

Bylo nám sděleno, že dospělost znamená pravidelně vydělávat a že rozumný člověk ví, jak se finančně zabezpečit. Nyní jsme až příliš dospělí a až příliš rozumní. Takový modus vivendi má ale své limity.

Prachy nedělají člověka

Yuppies se prohlašují za cyniky, kteří zmíněné podmínky vědomě přijímají a ochočují si je. Ve svém tvrdohlavém self-made třeštění však zapomínají na důležitou věc — na realitu. Žijí v mylném přesvědčení, které do našich hlav zakořenila tržní ekonomie: čím lépe jsem placen, tím lépe budu pracovat.

Příslib vysoké odměny má yuppies motivovat k úžasným uměleckým kreacím. Oni budou bohatí a klienti dostanou majstrštyk. Všichni budou spokojeni.

Právě zde se yuppies chytají do ideologické pasti. Daniel Pink popisuje ve své knize Drive rozsáhlý experiment z oblasti behaviorální psychologie. Skupině studentů byly zadávány úkoly. Ti, kteří je splnili nejlépe, dostali nejvíce peněz. Dokud se jednalo o manuální úkony, tak vše probíhalo podle zažitých očekávání. Čím vyšší odměna, tím kvalitnější byly výkony.

Ale jakmile pokročili k zadáním vyžadujícím alespoň základní kognitivní schopnosti a zapojení vlastní iniciativy, tak se stala divná věc. Lákavější ocenění způsobilo naprostý úpadek výsledků. Jak je to možné?

Pink k tomu podotýká: „Pokud zadaný úkol potřebuje určité koncepční a tvůrčí myšlení, zmíněný způsob motivace nefunguje. Nejlepší užití peněz jako motivátoru je zaplatit pracovníkům uspokojivou částkou, aby mohli otázku výdělku vypustit z hlavy. Zaplaťte lidem dostatečně, aby nemuseli pořád myslet na peníze, a oni začnou myslet na práci.“

Yuppies se posměšně dívají na své předchůdce — umělce, kteří byli naivní a nedokázali své schopnosti zpeněžit. Skutečnou naivitou ale trpí oni. Chtějí, aby existovala jen ta kreativita, kterou lze nejvýrazněji ocenit na trhu.

Tím se odsuzují nejen k tematické a stylové nuzotě, ale především k tvůrčí impotenci. Kreativní činnost je takovým soutěžením zabíjena. Pro umění je tak překvapivě přínosné spíše ono „levičácké blouznění“: požadavek důstojné mzdy pro všechny. Takové osvobození od kalkulu je ale v tržní perspektivě nepředstavitelné.

Young Urban Creatives (mladí kreativci z města) jsou směsí životních stylů: od zlaté mládeže si berou ambice, od hipsterů přebírají romantické zalíbení v tvůrčích profesích. Foto atomica.com

Zprivatizovaná generace

Naší generaci odkojené tržní svobodou a charakterizované kmenem yuppies totiž chybí smysl pro utopii.

Jistě, třeba takový stalinismus vypadá jako odstrašující příklad „utopického“ myšlení. Byl tragédii a jedním z nejhorších režimů. Ale jako takový jej můžeme odsoudit paradoxně jen díky hodnotám, které vydobyly právě levicové a egalitářské filosofické projekty — mezi nimi i komunismus.

Principy rovnosti a vzájemnosti stále visely nad všemi totalitarismy jako výčitka. Svým nedosaženým a prázdným prostorem utopie jakoby způsobovaly podtlak, do něhož byli vtahováni disidenti a rebelové. Lákala je rovnost.

V současnosti jsou ale takové vize zneváženy jako bláznění a odsunuty ze seriózní diskuze. Právo mluvit má jen bojovník za elitní odměny. Cynismus privilegovaných.

Má generace postrádá horizont lepší společnosti, k němuž bychom se chtěli vztahovat. Náš horizont se zúžil na očekávání výplaty v následujícím měsíci. Jinak to ani neumíme. Jsme smířeni s tím, že kapitalismus je nejlepším z možných světů a už nevíme, jak požadovat nemožné.

Máme nohy pevně na zemi, ale schází nám oblaka, do nichž bychom mohli povznést své přemýšlení. Etika yuppies pak představuje přitakání takovému stavu. To je má generace. To je náš cynismus, naše privilegium a nakonec i naše tragédie.

Víme, jak se uživit, ale nevíme, jak žít.

    Diskuse
    June 16, 2015 v 16.57
    Kreativci
    se nezabývají tvořivou činností, ale reklamou. říkají si "kreativci" , aby dělali reklamu sami sobě.
    JP
    June 17, 2015 v 13.04
    Jak žít?
    Co se týče těch "kreativců", zdá se mi, že autor článku tím měl na mysli mnohem širší vrstvu populace, nežli pouze tvůrce reklam. Nemám povědomost zda označení osob činných v reklamě jakožto "kreativci" je záležitostí jenom specificky českou, anebo se jedná o import například z angloamerického prostoru. Ale třeba v Německu se tento pojem vůbec nepoužívá, nýbrž pro tyto osoby se používá zcela jednoznačného označení "Werbeleute", lidé z reklamy.

    Lukáš Senft má na mysli zřejmě celou tu vrstvu (mladých či relativně mladých) lidí v kapitalismu, která se tradičně označuje jako "yuppies"; ti "kreativci" čili "yuccies" jsou jenom její nejnovější podobou.

    Zásadní vymezení této sociální skupiny (a jejího charakteru) zůstává ovšem stejné: jestliže klasičtí yuppies byli "kreativní" především na burze, kde se svou dravostí, svým fixováním pouze na vlastní úspěch a na vlastní zisk hodlali dostávat k co možno největšímu bohatství (a tím tedy podle vlastního mínění k smysluplně naplněnému životu), pak tato novodobá odnož se přesouvá spíše do mediálně-informačního sektoru. Základní mentalita však zůstává stejná: co nejrychleji získat co nejvíce peněz, spolu s tím i společenský status. Neboť jenom ten, kdo má peníze, také něco znamená.

    "Víme, jak se uživit, ale nevíme, jak žít" - to je velice silná věta, a opravdu nesnadno se na ni, v éře "kreativního" kapitalismu, hledá odpověď.

    To "nevíme jak žít" souvisí hodně s tím problémem, že my vlastně vůbec nevíme, kdo jsme.

    Nejenže chybí nějaká vyšší vize ve smyslu utopie (jak po ní volá Lukáš Senft - naprosto chybí nějaký nosný koncept samotného člověka v současné době.

    Původní koncept liberálně-demokratických revolucí spočíval v představě plně odpovědného, znalého, rozmyslného občana, který se chová moudře v politických záležitostech, a který ve svém materiálním životě produkuje užitečné hodnoty jak ve prospěch vlastní, tak zároveň i ve prospěch všech, celé společnosti.

    Tato představa však byla v podstatě přesně tak stejně utopická, jako komunistická představa člověka jako apriorně solidární, pospolité bytosti, která své naplnění nalezne pouze v nezištné práci ve prospěch všech.

    Ten "svobodný občan" liberálně demokratické společnosti na straně jedné okamžitě upadl do celé řady nových závislostí (především právě v ryze materiální oblasti) - a za druhé jeho individualisticky fundovaný egoismus rozbíjí všechny původní iluze o všestranně zralém, rozmyslném a vůči společnosti a státu odpovědném občanu a člověku.

    Jak komunistický koncept kolektivního člověka, tak i liberální koncept svobodného občana ztroskotaly; a není k vidění žádný nový koncept, který by je dokázal nahradit. Který by dokázal přesvědčivě vymezit, co je samotný člověk, jaká je jeho role a jeho úloha na tomto světě, a jakou činností by mohl - a měl - smysluplně vyplnit svůj život.
    June 17, 2015 v 14.55
    "Nevíme jak žít" mi trochu připomnělo slova z jedné písničky: "neuměj žít a bouřej se a neposlouchaj". To "neuměj žít" ovšem platí jak pro mladé tak pro staré, přičemž ti ani ti se ani moc "nebouřej" a docela "poslouchaj". Jen ne toho, koho by měli.
    Nevíme, kdo jsme, píše pan Poláček a má pravdu. My jen víme, kdo nejsme nebo co nechceme. Ovšem negace není nositelem žádného jiného obsahu než toho, který neguje. Minus X je obsahově totéž jako X. Proto se nemůžeme hnout z místa. Proti X nemůžeme stavět minus X, ale něco jiného. Nějaké Y nebo něco podobného.
    JP
    June 18, 2015 v 20.08
    X a Y
    No, jak se to vezme. Podle Hegelovy dialektiky i negace v sobě obsahuje pozici, to jest, antitéze v sobě obsahuje původní tézi.

    Zkusme si to podat jednoduše: dejme tomu, že nemám rád houskové knedlíky. Tedy je neguji, odmítám. Ale, už i v tomto mém odmítání je implikováno, že se pozitivně vztahuji k pokrmu jako takovému. Chci jenom nějakou jeho jinou variantu. Základ (pokrm) je správný, jenom jeho stávající forma je špatná (nepoživatelná).

    Obdobně, dejme tomu že odmítáme kapitalismus. Proto ale ještě (většinou) neodmítáme výkonný, efektivní produkční způsob. Odmítáme jenom jeho zvláštní formu kapitalismu, a chceme - pro tu efektivní ekonomiku - najít nějakou formu lepší, sociálnější, humánnější.

    Dejme tomu, že odmítáme (negujeme) současný povrchní konzumní způsob života.

    Ale, i za vším tímto povrchním konzumem a požitkářstvím se skrývá něco o sobě pozitivního a racionálního: touha člověka něčím naplnit svůj život. Jenom ta konzumní forma je opět nepravá, deficitní, deformovaná; ale jde o to, pro tu základní touhu člověka pro vyplnění jeho života najít nějakou novou, obsahově hodnotnější formu.

    Čili, nejde o to hledat nějaké úplně nové Y - jde o to, přes tu negaci X' se dostat zpátky k původnímu, autentickému X.
    June 18, 2015 v 20.28
    Záleží na tom, co si představujeme pod tím X. Co negujeme. Pokud X znamená kapitalismus, pak se těžko můžeme vrátit k nějaké původní autentické formě.
    June 18, 2015 v 20.36
    A tak si myslím, že by možná misto prázdného odporu proti X bylo lepší zaměřit se na Y. Ale co to je, to vám nepovím.
    June 18, 2015 v 21.00
    Ještě k negaci
    Četla jsem, že nevědomí registruje naše přání. Ale neregistruje zápor. Když si přejeme např. "chci úspěšně složit zkoušku", pak je to OK. Bude tomu napomáhat. Ale když si přejeme "nechci propadnout", nevědomí registruje jenom "propadnout". A postará se o to, aby se to splnilo. Tedy aby se naplnilo slovo, které je obsahem výpovědi. Možná je to hloupost, ale něco by na tom být mohlo.
    PM
    June 18, 2015 v 21.56
    Liberální koncept svobodného občana trvale opakovaně troskotá
    a přesto se neztrácí Platonská touha po vyplnění života nějakou novou, obsahově hodnotnější lepší, sociálnější, humánnější společenskou formou - dnes formou humanitně-demokratického kapitalismu.
    Čili, nejde o to hledat nějaké úplně nové Y - jde o to, přes tu negaci X' se nezbavit původního, autentického X. .......... bych prostoduše dodal, ač bych pane Poláčku vaše konklusium nerad zneužil.
    JP
    June 19, 2015 v 13.28
    Dialektika a bod X
    No ano, pane Petrasku, jde opravdu o ten návrat (na vyšší, moderní, rozvinutější úrovni) k tomu původnímu "X".

    Jádrem sporu je ovšem to, c o vlastně toto původní "X" bylo. Že by to byl opravdu "liberální koncept svobodného občana"? - V každém případě něco takového bylo sotva možno nalézt u Platóna; Platón byl všechno jiné, jenom ne liberál.

    Aristoteles? I u něj je možno z liberalismu nalézt jen velice málo. Neodmítá sice demokracii natolik striktně jako Platón, její - relativní - přítomnost považuje víceméně za nutnost; ovšem spíše než cokoli jiného jenom za nutné zlo.

    Je nutno si připomenout, co bylo nejvlastnější podstatou antického obrazu člověka a občana: to v žádném případě nebyl autonomní jedinec, který do veřejného prostoru vstupuje výhradně na základě svého vlastního individuálního úsudku, své vlastní osobní libovůle.

    Zhruba řečeno, hierarchie antického světa byla asi taková: napřed přijde božský řád univerza, potom přijde obec/stát - a teprve na třetím místě přichází jednotlivý člověk-občan.

    Absolutní prioritou - a tedy tím naším hledaným "X" tedy není liberální občan, nýbrž všemu nadřazená kosmická harmonie, která zakládá mravní povinnosti pro každého jednotlivce, existovat v souladu s touto harmonií. A tím jsou tedy zároveň zadány i primární povinnosti (a odpovědnost) pro každého občana.

    Liberální demokracie je přesný opak: všechno počíná a končí u jednotlivce; nějaké nadřazené povinnosti a vazby zcela principiálně neexistují. Pokud si takovýto občan - v dobré vůli - sám pro sebe určí nějaké mravní a občanské povinnosti a závazky - budiž, je možno mu za to vyslovit chválu a uznání, ale za daného principu to nicméně zůstává jenom jeho čistě osobním rozhodnutím. Mohl by se rozhodnout také zcela opačně, a nikdo by mu do toho nemohl mluvit.

    Pokud bychom se nechtěli vázat jenom na antiku, můžeme se obrátit ke druhému zdroji evropské civilizace, totiž ke křesťanství. Tady se nám ovšem zjeví obraz naprosto stejný: na počátku všeho stojí božský řád, člověk-jednotlivec může a smí být aktivní pouze v rámci tohoto nadřazeného řádu.

    Liberalismus, nepodmíněná osobní svoboda a autonomie jednotlivce - to je v podstatě vymoženost až poslední doby, počínaje osvícenstvím a průmyslovou revolucí.

    Tento novodobý liberalismus - a to je skutečně velmi důležité - ten tedy na straně jedné představuje zlom, v podstatě odvrhnutí základních klasických evropských civilizatorních trendů; ovšem na straně druhé nelze v žádném případě přehlížet a popírat ani to, že je jejich doplněním a protiváhou.

    Jestliže tady tedy hovoříme o tom, dospět k onomu původnímu "stavu X" prostřednictvím dialektické negace, pak se nám zjevuje v podstatě takovýto proces:

    Novodobý liberalismus (včetně jeho materiální základny, to jest kapitalismu) je p r v o t n í negací původního stavu X. Je jeho protikladem. Téze byla vystřídána antitézí, naprostým opakem. Tady je tedy možno hovořit o tom, že X bylo vystřídáno Y.

    Ale jak řečeno, alespoň podle Hegelova (a vlastně i podle Marxova) pojetí dialektiky tato antitéze není konečným stavem; je jenom přechodným stadiem, po kterém následuje návrat k výchozímu stavu - ovšem na vyšším, novějším, progresivnějším stupni vývoje. Dochází tedy ke druhé negaci, k negaci negace.

    Ta rovnice má pak takovouto podobu: X - Y - X'.

    To znamená, že původní, počáteční stav (poté co se vyčerpal jeho dějinný impuls) je nahrazen a vystřídám svým protikladem, stavem Y. Ale protože tento Y je právě j e n o m antitézí, je jenom negací, nemá svou vlastní existenční základnu, musí vývoj pokračovat dále, a to sice návratem k původnímu stavu, původní substanci.

    Tento výchozí stav však po tomto návratu už není ten samý jako původně - je nyní obohacen svou vlastní negací, oním Y.

    Tyto úvahy se napohled mohou zdát být jenom abstraktními hříčkami; ale podle mého přesvědčení se v těchto abstraktních vzorcích plně odráží vlastní dějinný proces.

    Ten anticko-křesťanský obraz jakéhosi super-harmonického světa, jehož je jednotlivý člověk integrální součástí - to je skutečně něco, co má svou trvalou platnost, svou nenahraditelnou hodnotu. A další vývoj lidstva může proběhnout skutečně jenom návratem k tomu, kdy člověk překoná svůj stávající individualismus, který ho sice osvobozuje, ale zároveň izoluje od všeho, co jeho individuální existenci může propůjčit nějaký vyšší smysl. Liberalismus člověka osvobozuje, ale bere mu smysl jeho existence.

    Je tedy skutečně nevyhnutelný návrat zpátky, kdy člověk se zase začne důsledně chápat jako součást nějaké vyšší entity, vyššího řádu bytí. Nemůže to být ovšem ten prapůvodní obraz, kdy člověk-jednotlivec byl nakonec jenom p a s i v n í m vykonavatelem intencí daných mu "shora" (oním kosmickým řádem či božím úradkem). Ta novodobá autonomie člověka je něco, čeho se už nelze vzdát; teď jde o to, dokázat ji implantovat zpět do toho anticko-křesťanského světa nadindividuálního bytí.
    JP
    June 19, 2015 v 13.33
    Podvědomí a zápor
    Paní Hájková, to tvrzení že prý naše podvědomí není schopno pochopit zápor - to je jeden ze základních článků víry v esoterice.

    Mohu Vás odpovědně ujistit: je to nesmysl. Naše podvědomí opravdu není tak hloupé, aby nedokázalo pochopit zápor (když ho pochopí už dvouleté dítě). Já osobně jsem svého času p r á v ě jenom díky tomuto záporu složil řidičské zkoušky; a mé podvědomí s ním zcela evidentně nemělo žádné problémy.
    June 19, 2015 v 19.18
    Já se v ezoterice příliš nevyznám, tak se nebudu hádat, pane Poláčku. Ale pro jistotu se tím řídím.
    S tou svobodou a s liberalismem je to složité. Svobody se nikdo nevzdá. Muselo by se to zařídit tak, aby se člověk cítil svobodný, i přestože se podřídí nějakému řádu. Jak to udělat?
    June 19, 2015 v 22.19
    Zápor jako emoční odmítání a jako logický operátor.
    Ta téze o tom, že nevědomí nezná zápor pochází spíš od Freuda. Uvádí sen, o kterém pacient říká "ta žena nebyla moje matka". Kdyby ho matka nenapadala, tak by o ní nemluvil.

    "Ne" jako logický operátor je v každém případě čistě verbální záležitost. Dětské "ne" batolete či kojence, od kterého je odvozeno vrtění hlavou na nesouhlas - jako, když dítě odvrací hlavu od něčeho nechutného, co mu cpete do pusy, je víc citová záležitost, ne logická. "Já ti nechci ublížit", "To nebude bolet", tak tím malé dítě neuklidníte, protože o té bolesti přece jenom mluvíte.Slovo "ne" emoční impakt něčeho nepříjemného nezruší.

    Neobyčejně hloupá byla reklama na hypotéku s upírem: "Hypotéka od komerčky tě nevysaje". Co do emočního působení je to "neVYSAJE" proti obrazu upíra zanedbatelné. Obrazem se NE vyjádřit nedá, leda konvenčním symbolem přeškrtnutí.

    Říká se, že Bulhaři kývou hlavou na výraz nesouhlasu. Není to pravda, to gesto je odvracení hlavy směrem nahoru, my to mylně vidíme jako kývání, protože pak jde hlava zase dolů, je to podobné gesto jako vrtění hlavou, uhýbání úst do strany.

    Řekl bych, že dvouleté dítě chápe "ne" jako gramatickou funkci a jako výraz emočního odmítání, ale citově neutrální logický operátor se z toho teprve vyvine.
    PM
    June 19, 2015 v 22.51
    Ano pane Poláčku, proč neprokouknout to naše podvědomí
    A notabene v zájmu novodobé autonomie člověka, což je něco čeho se už nelze vzdát a jde o to dokázat ji implantovat zpět do toho anticko-křesťanského světa nadindividuálního bytí......jak uvádíte
    Mými slovy to znamená implantovat většině současné populace do vědomí znalost rozdílu mezi autonomií jedince zodpovědného za celospolečenskou soudržnost, a autonomií jedince zodpovídajícího pouze za koherenci vlastního mentálního profilu, nebo nanejvýše za koherenci seskupení mentálně spřízněných.
    Z tohoto postoje nacházím ve vaší definici
    .....Liberální demokracie je přesný opak: všechno počíná a končí u jednotlivce; nějaké nadřazené povinnosti a vazby zcela principiálně neexistují....... malou tiskovou chybu, kterou bych následujícně poopravil:
    Pokud liberální demokracie pouze počíná a končí u jednotlivce neschopného zahrnovat nadřazené povinnosti a vazby zcela principiálně, tak nejde o kýženou vyspělou liberální demokracii zakotvenou na svobodně zvolené zavazující zodpovědnosti za celospolečenskou soudržnost, ale o demokracii zohavenou - příkladně neoliberální.
    Většina vyspělých demokratů si přeci s tím naším podvědomím již poradit umí a tudíž i s implantací anticko-křesťanského světa nadindividuálního bytí ........bych se rád domníval.
    June 20, 2015 v 5.56
    Negace u Hegela a v matematice
    Vlastně jsem chtěla zdůraznit, že z matematického hlediska je absolutní hodnota minus X stejná jako absolutní hodnota X. Jedna i minus jedna je pořád jedna. Zápor je v matematice spíš chybění než odmítnutí. Asi proto, že matematika na rozdíl od filosofie nevyjadřuje u záporu vůli.
    JP
    June 20, 2015 v 13.12
    Anticko-křesťanský svět a liberální demokracie
    Pane Petrasku, nic ve zlém, ale Vy mi pořád tak nějak připomínáte jakéhosi Gorbačova liberální demokracie.

    Víte, čím Gorbačov vlastně zlikvidoval komunismus? - Na rozdíl od dřívějších komunistických mocipánů, kteří na komunismus už ve skutečnosti dávno nevěřili, a veškerou svou - chabnoucí - energii koncentrovali jenom na udržení vlastní moci (což se jim po dlouhá desetiletí také relativně úspěšně dařilo), Gorbačov byl v podstatě od dob Lenina tím prvním sovětským vůdcem, který na komunismus opravdu poctivě věřil.

    On opravdu věřil, že postačí uvolnit ty okovy byrokratické moci, a ten "pravý vyspělý sovětský člověk" povstane z trosek brežněvismu jako Fénix z popele, a začne nezištně a uvědoměle uskutečňovat onen přece tak skvělý projekt komunismu.

    Jak známo, vývoj šel jiným směrem, a to zdaleka ne jenom kvůli puči, kterým byl Gorbačov svržen; to byl jen poslední hřebík do rakve. Zásadní problém byl v tom, že ten "vyspělý a uvědomělý sovětský člověk" jaksi nebyl k mání; namísto toho byla celá velká sovětská země plná malých i velkých egoistů, kteří - jsouce novým liberalismem utrženi ze řetězu - se s vervou vrhli na to, urvat pro sebe co možná nejvíce.

    A opravdu dosti nepodobně i Vy, pane Petrasku, vzýváte jakousi "většinu vyspělých demokratů", která prý odpovědnost vůči celku pokládá nejen za svou prvotní občanskou povinnost, nýbrž dokonce i za svůj vlastní vůdčí životní zájem a cíl.

    Jestliže už Lenin, když už ještě za svého života byl konfrontován se skutečností, že reálný socialismus funguje zcela jiným způsobem, nežli jak měl fungovat socialismus ideální, všechnu vinu za tento stav přičítal jakýmsi pofidérním byrokratům, aniž by si dokázal přiznat, že ti se chovají jenom tak, co jim umožňuje respektive k čemu je svádí objektivní systém, pak i Vy negativa stávající liberálně-demokraticko-kapitalistické společnosti přičítáte pouze "neoliberálům", jakožto někomu, kdo jaksi zlovolně a svévolně deformuje tu původní, přece tak nádhernou a čistou ideu liberální demokracie.

    Ideje a ideály jsou sice bezpochyby hezká a ušlechtilá věc; ale nikdy není na škodu přihlédnout k tomu, jaké je jejich postavení a jejich role v reálném světě.

    Pane Petrasku, říkáte že "většina vyspělých demokratů si s tím naším podvědomím již poradit umí a tudíž i s implantací anticko-křesťanského světa nadindividuálního bytí" - mě by ovšem v prvé řadě zajímalo, jaký je číselný poměr takto vyspělých demokratů k v ě t š i n o v é společnosti současnosti. A osobně mám poněkud pochyby o tom, jestli takto mravně ušlechtilých liberálních demokratů by bylo více, nežli kolik by zaplnilo jednu (třebas pražskou) kavárnu.

    Ono to implantování (respektive implementování) prvků liberální demokracie do světa anticko-křesťanského nadindividuálního bytí totiž opravdu není nikterak jednoduchá záležitost. Tady se totiž navzájem srážejí dva zcela a naprosto protikladné světy - a srážejí se natolik prudce a natolik zásadně, že se napohled jeví vysloveně nemožným, je jednou nějakým způsobem dostat dohromady.

    Vždyť, jak je vůbec možno v jednu jedinou, vnitřně nerozpornou větu spojit tyto dva zásadní světonázorové výroky:

    A. "Primární je nadindividuální bytí, a jednotlivec má jenom tolik práv a svobod, nakolik jedná v souladu s tímto nadřazeným Bytím."

    B. "Svoboda a autonomie jednotlivce jsou absolutní a nezadatelné, a jenom v naprosto nezbytných případech je možno jim ukládat zákonné meze."

    Tyto dva výroky - a tyto dva životní postoje v nich obsažené - jsou opravdu zásadně absolutně nekompatibilní. A jestli kdy bude možno je přece spojit dohromady, pak jedině a pouze metodou dialektické syntézy - tím, že se oba převedou na nějakou novou základnu.

    ----------------------------------------

    Základním jádrem sporu asi bude to, jak si kdo představuje tu "odpovědnost jednotlivce vůči celku". Liberál (pravý) si tuto odpovědnost představuje jako odpovědnost o b č a n a vůči státu, respektive - v lepším případě - vůči občanské společnosti.

    To je sice hezké, a hodné uznání - ale je to prostě příliš málo. Ta pozice "A" se vztahuje nejen na občana jako takového - nýbrž na člověka v c e l é m horizontu jeho existence.

    Pro liberála je postačující, když člověk-občan zachovává zákony, neokrádá ani jiným způsobem v jejich právech nezkracuje ostatní, chová se solidně a slušně.

    Tohle všechno je z hlediska onoho nadindividuálního bytí sice hezké a potřebné - ale je to jenom prvotní podmínka, není to zdaleka samotný cíl. Cíl je to, aby se každý jednotlivec pochopil jako součást nějakého vyššího bytí, vyšší ideje - a aby celý svůj život orientoval k naplnění tohoto vyššího bytí.
    PM
    June 21, 2015 v 14.39
    Ano pane Poláčku, Petrasek chce zlikvidovat neoliberální kapitalismus
    jeho vlastní zbraní, tak jako poctivý muž Gorbačov zlikvidoval státně kapitalistický komunismus - ideály komunismu.
    Zbraní poctivého Petraska budou prohřešky chabnoucích mocipánů proti ideálům liberální demokracie.
    Jsou ukuty z poznatků občanské společnosti všeobecně jasných:
    za prvé - funkce republiky/státu musí být zajištěna příjmy
    za druhé - ten kdo se více nadře si zaslouží více, než ten který se fláká.
    Chabnoucí mocenské elity dnes převzaly charakter feudálních elit ve stadiu řádění zlotřilé nízké šlechty - rabujícího rytířstva.
    Svou feudální chamtivost na úkor státu/společnosti, však staví na ideálu buržoasního kapitalismu - výkonnost se musí vyplatit. Obnažují tak svůj době cizí status - svou zranitelnost.
    Zveřejněním daňových odvodů do státní kasy a odhalením veřejně známého tajemství, že příjmy/funkci státu nezajišťují oni, tak dojde k akceleraci demokratických procesů, k perestrojce - k likvidaci neoliberalismu pomocí ideálu sociálního kapitalismu.
    Vím pane Poláčku, je to málo - vám a i nám jde o likvidaci kapitalismu................. ale pomněte, jsem jen skromný penzista na výměnku v lůnu globálfinanckapitalismu.
    JP
    June 22, 2015 v 17.28
    Liberalismus a totalitarismus
    Ještě k tomu zásadnímu protikladu liberalismu a anticko-křesťanského pojetí:

    Tento protikladný postoj se dá vyjádřit v podstatě tímto způsobem:

    V liberalismu všechno počíná tím, jaká p r á v a má jednotlivec oproti státu.

    V anticko-křesťanském pojetí všechno počíná tím, jaké p o v i n n o s t i má jednotlivec vůči vyšší instanci - státu, obci, božímu řádu.

    Z hlediska liberalismu se toto uvázání jednotlivce do síťoví apriorních povinností nutně jeví jako nesvoboda, jako "totalita". Z tohoto hlediska byl "totalitním" nejen Platón, ale dokonce i samotný Aristoteles (alespoň tehdy, kdy začíná líčit stav opravdu dobrého státu).

    Nutno ovšem podotknout, že takto důsledným způsobem pojatá byla odpovědnost jednotlivce vůči vyšším entitám (státu) v podstatě jenom právě v teoriích velkých antických myslitelů; a pak snad ještě ve státě jménem Sparta. Za tu cenu ovšem, že se jednalo o skrz naskrz militaristický stát.

    Atény oproti tomu - alespoň v tom klasickém období - byly sice demokracie; ovšem právě se všemi těmi negativy s tím souvisejícími, jak je známe i dnes: namísto upřednostňování společného zájmu zde zájmové kliky navzájem soupeřily o moc, politická korupce byla zcela obecným zjevem. A nakonec to celé také dost nedobře dopadlo.

    Takže, to o co se jedná je nakonec to, nějakým způsobem překonat tento zásadní protiklad: dát jednotlivci co jeho jest, totiž jeho bezpodmínečnou osobní autonomii - ale nějakým způsobem zamezit, aby se to všechno nezvrhlo zase v libertinistickou nevázanost.

    A ze strany druhé, utvořit nějaké organické, společnou myšlenkou nesené společenství - ale tak, aby se to zase nezvrhlo do systému totalitní nadvlády nad jednotlivým člověkem.
    JP
    June 22, 2015 v 17.48
    Neoliberalismus a jeho kritika
    Jenže, pane Petrasku, ten zásadní rozdíl spočíval v tomto: Gorbačov zlikvidoval komunismus ne snad tím, že by stranickým aparátčíkům vedl morální kázání o příkrém rozporu jejich praxe s původními ideály komunismu. To sice do jisté míry dělal také; ale jeho rozhodujícím destrukčním činem bylo to, že on se tento zavedený (cynický) aparát politiky i ekonomiky pokusil postavit na ty původní komunistické ideály. A teprve tady se ukázalo, že ty ideály prostě nefungují, že na nich není možno postavit reálnou společnost.

    Takže, pane Petrasku, analogicky by bylo možno kapitalismus (i celým jeho politickým systémem) opravdu nejsnadněji zlikvidovat tím, že by se donutil fungovat podle ryzích liberálních principů. Že by se cynický kapitalismus (i s jeho reálnou politikou) donutil existovat na základech férovosti, slušnosti, odpovědnosti...

    Jenže, kapitalismus si ten svůj cynismus právě vzít nenechá; tento jeho cynismus (tedy včetně neoliberalismu) je jeho pravou existenční základnou. Jako se reálný (pseudo)socialismus stále ještě zaštiťoval původními ideály komunismus, stejně tak se (neoliberální) kapitalismus bude stále i nadále schovávat za vzletná hesla ryzího a nezkaženého liberalismu - ale ve skrytu se jim sám cynicky bude posmívat, pro jejich naivitu.

    Tímto způsobem v podstatě neustále argumentuje (liberál) Bělohradský: že současné mocenské a ekonomické struktury nadnárodních korporací se fakticky zcela vymkly demokratické kontrole (a tedy se příčí zásadám pravého liberalismu). A Bělohradský volá po protestu a vzpouře proti tomuto globalizovanému, neoliberalistickému kapitalismu.

    Bělohradský si ovšem nedokáže uvědomit, že on fakticky bojuje proti větrným mlýnům. On pořád vyvolává liberálního ducha let šedesátých, a pořád tak nějak doufá že se do nich dokáže vrátit - a nedokáže si uvědomit, že tento skok od liberalismu k monopolismu byl zcela objektivním vývojem dějin, ty monopolní respektive nadnárodně korporativní struktury se prostě ukázaly být jako reálně efektivnější, a tak se také v realitě prosadily.

    Tím naprosto nechci tvrdit, že by nemělo žádného smyslu podrobovat kritice jejich (nedemokratický) charakter; bezpochyby, jakákoli změna počíná vždy od toho, že napřed konstatujeme, co je na daném stavu patologického.

    Já jenom říkám, že na tento nadnárodně korporativní kapitalismus bude tato mravně fundovaná kritika působit asi tolik, jako střelba ze vzduchovky na nosorožce.
    + Další komentáře